Neverím

Politici rozdávají ženám květiny, kněží zase prohlašují církev za matku. Mluvit o ženách ale není totéž, co dát jim hlas.   Tato epizoda v souvislosti s kontroverzně vnímaným Mezinárodním dnem žen otevírá téma rovnosti žen a mužů, stereotypů, intuice a logiky, mateřství, o němž mluví muži. Jsme si rovní. Opravdu? Je mateřství důvodem pro nižší mzdu? Muži říkají hloupé sexistické vtipy o ženách a ženy se tomu smějí. Proč? A co církev? Má problém se ženami? Jak může instituce bez žen v rozhodujících rolích mluvit o mateřské lásce? Odpovídají slova realitě? A je patriarchát tradice, nebo problém?

Jak kněží mohou mluvit o manželství, když o něm vůbec nic nevědí? A jak o celibátu mohou mluvit lidé posedlí sexem?   Dvě cesty. Dva závazky. Dvě formy radikality. Manželství a celibát. Žijeme v době, která spojuje svobodu se sexualitou. Touha má být naplněna. Sebeomezení působí podezřele. Ale je člověk opravdu svobodný, když se neumí ovládat? Je každé omezení útisk? „Možná jsme neosvobodili sexualitu. Možná jsme ji jen povýšili na povinnost.“ Tato epizoda přináší velmi otevřený rozhovor o lásce, závazku, víře, sexu, rozvodu i samotě. Bez moralizování. Je rozvod vždy selhání? „Možná se víc bojíme samoty než špatného manželství.“

Proč potřebujeme novináře v době sociálních sítí? Může pravda škodit?

Olympiáda jako svátek sportu i festival marnotratnosti. Potřebujeme stále větší hry, abychom věřili, že svět funguje?

Když se víra a věda nemusí bát jedna druhé. Věda se ptá „jak“ a víra „proč“. Od Hromnic přes Velký třesk až k ploché Zemi. Rozhovor o tom, kde končí fyzika a začíná teologie a proč je nebezpečné míchat žánry. O dogmatech, pokoře a světle poznání, které se nemusí bát pochybností.

Dělat příliš mnoho může být stejně prázdné jako nedělat nic. Je možné být neustále zaneprázdněný a přesto utíkat před tím podstatným. V této epizodě podcastu Martina a Jan nahlížejí téma lenosti a píle. I z docela nečekaných stran. Lenost nemusí mít jen podobu nečinnosti, ale i horečné aktivity, která ve skutečnosti zakrývá lenost řešit, co je opravdu důležité. Řeč je o workoholismu, prokrastinaci, odpočinku a vyhoření, o talentech, které mohou zůstat zakopané, pokud se bojíme je do života investovat.

Nikdy neotevřeš nové, dokud neuzavřeš staré. Ateistka a kněz debatují o fenoménu času.

Kdekdo o ní mluví, ale málokdo ji unese. Jednota. Co znamená a proč se tak snadno mění v útlak a násilí? Jednota bolí. Rozhovor mezi ateistkou a knězem znovu nabízí prostor, kde se pravdy nebijí, ale mohou znít vedle sebe. Dotýká se náboženství, politiky i každodenních vztahů a ukazuje, že skutečná jednota nespočívá ve shodě názorů, ale ve schopnosti zůstat spolu a naslouchat si navzdory rozdílům. Všichni jedno nejsme. A možná je to dobře.

Tříkrálové nápisy na dveřích. Zvyk, kterému málokdo rozumí. Co znamená, když se věci světí? Kde je hranice mezi symbolem a magií? Co když Tři králové nikdy neexistovali? A co když na tom vůbec nezáleží?

„Mnohé věci jsou pro věřící tabu a nemluví o nich. Takto nepřežijete,“ kritizuje v novoročním Neverím Martina. „Oba jsme ve svých společnostech kuriozity,“ dodává Jan.

Běžme do háje s obranou naší kultury a našich hodnot před vlivy zvenčí. Nejde o hodnoty, ale o život. Svatá rodina, náš ideál, vzor tradiční rodiny. V prvním audiovizuálním dílu podcastu Neverím ateistka Martina a kněz Jan otevírají další rozměr tohoto dávného příběhu i to, jak se vztahuje k dnešku. Svatá rodina politicky pronásledovaná šíleným králem Herodem, který neváhal vyvraždit své syny i svou manželku, aby ho náhodou nepřipravili o moc. Neváhal vyvraždit ani děti v městečku Betlémě jen kvůli nějaké dávné babské povídačce o zrozeném králi. Svatá rodina migrantů do Egypta a po letech zase zpět. Papež Lev nedávno řekl, že směr misií se obrátil. Ti potřební přicházejí sem k nám do Evropy a je nutné se o ně postarat. Betlém není pohádka o nedostižných ideálech, ale taky docela aktuální příběh uprchlíků před režimem, který vraždil děti.

Co je podstatou tradiční rodiny? Ateistka a kněz spolu čtou příběh Marie, Josefa a Ježíše tak, jak byl před dvěma tisíci lety napsán. Svatá rodina, náš ideál. Tak to vnímají nejen křesťané, ale i mnozí zastánci tradičních hodnot. Jenže jaký je to ideál? Svatá rodina emancipované Marie, svobodné matky, která Josefa postavila před hotovou věc. Svatá rodina Josefa, který se přes pochybnosti postaral o ženu a dítě, které nenaplánoval. Svatá rodina Boha, který si s Josefem v otcovství nekonkuroval. Svatá rodina Ježíše, který o tom v té době netušil vůbec nic. Protože byl prostě malé děcko. Tento díl podcastu Neverím se inspiruje rodinou z nejtradičnějších a otevírá téma manželství, které stojí na rovnocenném vztahu dvou partnerů, a rodičovství, které není podmíněno biologií, ale odpovědností a respektem.

Nový díl podcastu Neverím se noří do adventních pověr o strigách, ale hlavně do historického strachu, který byl a je neviditelnou roznětkou násilí.

Ne pro každého je Advent časem světla a radosti. V kontrastu k době se může cítit o to víc osamělý, bolavý, nepochopený. Co takovému člověku nabídnout? Naději bez iluzí. Prostou blízkost bez řečí.

Čas, kdy světla ubývá, otevírá otázku, co nás vlastně drží nad vodou. Advent a Vánoce nejsou pohádka, ale rituál tematizující zkušenost tmy, čekání a naděje ve zraňujícím světě.

Za komunistů byli věřící v první linii odporu. Bojovali za svobodu vyznání. Dnes ji jiným spíš upírají. Kam se poděla jejich svobodomyslnost, která kdysi vypískala mocné?

Romantik, vizionář, rebel. Ľudovít Štúr jako člověk, ne jako socha. O jeho víře v jazyk, ve Slováky, o touze po smyslu. A o tom, co zůstalo z jeho snů. O pochybnostech a síle slova.

„Budil jsem se hrůzou, že vedle mě vybuchne atomová bomba.“ O dětství v časech ideologie, která učila věřit a bát se. „Lampionové průvody byly krásné, dokud jsme nevěděli, proč je vlastně slavíme.“

Jaký smysl má zdobení hrobů? Proč vzpomínat, když už je stejně po všem? Je největší jistota lidského plynutí smrt? Anebo spíš život, který je teď a kterým lze ovlivnit i to, co bude dál, ať už o tom něco víme či ne, ať už věříme či ne?

Co uslyšíme, když nasloucháme? O tichu, které mluví víc než slova. O niterných zvukových obrazech. O odvaze poctivé novinařiny a mravnosti, na které to stojí. Rozhovor mezi Slovenkou, Čechem a Dánkou.  Rozhlasová dokumentaristka Brit Jensen mluví s Martinou a Janem o tom, proč pro ni zvuk znamená víc než obraz. „Zvuk dokáže zrušit vzdálenost. Najednou jste uvnitř někoho jiného,“ říká a dodává, že v době zahlcené obrazy může být právě naslouchání formou pochopení druhých. „Dokument netočím, protože vím, co chci říct. Dělám ho, protože jsem zvědavá.“ Rozhovor se významně dotýká i etiky a odvahy v novinářské profesi. Brit otevřeně mluví o práci na seriálu Matematika zločinu, který ukázal, jak snadno může nekultivované svědomí novináře ohnout realitu. „Najednou jsem poznala, jak vypadá místo, kde pravdu má ten, kdo má moc.“ Debatující trojice také přemýšlí o budoucnosti veřejnoprávního rozhlasu a schopnosti mlčet. „V době, kdy se všichni snaží být slyšet, je největší síla v tom naslouchat,“ dodává Jan.

Co spojuje queer lidi a celibátní kněze? Vymykají se normám. Jak snadno se z kritiky jinakosti stane soud a ze slova zbraň. Přitom jinakost může být spíš obohacení, ne hrozba.  Rozhovor Martiny a Jana se v tomto dílu podcastu Neverím odvíjí od výročí vraždy na Zámocké ulici v Bratislavě, kde před třemi lety mladý útočník zastřelil dva muže z nenávisti vůči LGBTQ+ lidem. Slova nejsou jen slova, mají blízko k činu. „Kdo mluví nenávistně o jiných, i když sám nestřílí, má na tom svou vinu.“ „Každý člověk je originál. Jednota není v tom, že jsme stejní, ale v tom, že se dokážeme respektovat.“ Jan přináší teologický i osobní rozměr. Jak je chápán kněz, který se svou sexualitou dělá v očích společnosti snad to úplně nejhorší, totiž nic? „Celibát není o tom, že si něco upírám. Je to jiný způsob, jak žít lásku. Ale má smysl jen tehdy, když je svobodnou volbou. Jinak se může stát příčinou zla.“ Martina kritizuje novelu slovenské ústavy, která krom jiného umožňuje rodičům odmítnout sexuální výchovu ve školách. Podle ní to víc škodí než pomáhá a zneužívá se k politickému kapitálu. Jan připomíná, že ale záleží na způsobu sexuální výchovy, že by měla být spíš výchovou ke vztahům. Oba diskutují o tom, že křesťanská víra by měla vést k přijímání, ne k odmítání. „Nevylučujme lidi jen proto, že jsou jiní. Ježíš přišel kvůli hříšníkům, ne kvůli dokonalým.“ „Pamätajme, že nikomu nesmieme ubližovať za to, kým je. Každého člověka treba najprv prijať, až potom s ním nesúhlasiť.“

„Zuby, pohroma huby,“ říkal legendární Jára Cimrman. Podcast o zubech a zubařích, ale také síle, bezzubosti, agresi a empatii v době, kdy se zakusujeme spíš do sebe než do problémů. Tento díl podcastu Neverím je zpočátku hravý a lehce absurdní. Začíná u zubů. Ale svižně se z něj stává metaforická a společenská úvaha o síle, bezzubosti, respektu a agresivitě v osobním i veřejném životě. Nakonec se dostává i k radikalizaci společnosti, volbám, politickým zubům i lidskosti například vůči Ukrajincům. Znamená bezzubost slabost? Může méně kousat znamenat víc rozumět? Martina a Jan přemýšlejí i nad biblickými významy zubů, symbolizujícími zdraví, ale i nad „skřípáním zubů“ jako metaforou zoufalství, pekla.  A nakonec k zubům opět zcela neobrazně. Anebo? V Janově vesnici odešla místní zubařka do důchodu a náhrada se našla tam, kde by ji málokdo čekal, totiž v podobě ukrajinských manželů, kteří našli nový domov právě díky otevřenosti komunity. „Ukrajinci, kterým jsme pomohli jako uprchlíkům, nám už dávno pomáhají víc, než kdy jsme my pomohli jim,“ dodává Jan.

V rovnodennosti světlo a tma sdílejí čas rovným dílem. Inspirace? Jak žít s těmi, kteří volí jinak, věří jinak, žijí jinak? „Církev nemá být hlasem mravokárného dědka, ale nositelkou kultury dialogu.“ Nový díl podcastu Neverím hledá odpověď na otázku, co znamená rovnost a rovnoprávnost v době, kdy se společnost dělí do znepřátelených táborů. Martina a Jan mluví o polarizaci, která není sama o sobě špatná, ale stává se nebezpečnou, když přeroste v antagonismus, když se z názorových protivníků vyrábějí nepřátelé. „Strach je zlý průvodce. Buď útočíme, nebo se uzavřeme. Obojí ničí vztahy.“ Cesta ven podle nich vede přes dialog, úctu a naslouchání. A odvahu nemít vždy poslední slovo. „Není-li možné respektovat názor, je vždy možné respektovat nositele tohoto názoru jako člověka, se kterým sdílím a utvářím společný prostor a čas.“ Rozhovor se dotýká i starých filosofických pojmů – ctnost jako rovnováha mezi krajnostmi (Aristoteles), rovnodennost jako obraz harmonie světla a tmy. A nechybí ani duchovní rozměr: „Kdo je bez hříchu, ať první hodí kamenem. To není jen evangelium, to je návod, jak přežít dnešní veřejnou debatu.“

Jeho socha v centru Prahy je místem, kde se odehrávají dějiny. Jeho chorál zní, když jde do tuhého. Svatý Václav. Světec, panovník, symbol státnosti. Přitom o stát se zasloužil spíš jeho vrah. Jak vnímají Češi a Slováci své světce a panovníky? Jak docela odlišně vnímají svou státnost? Proč se Slováci chápou jako oběť uherské nadvlády, a ne jako spolutvůrci historického uherského státu? A proč se pro Čechy právě Václav stal symbolem, který přetrval celá staletí?  V dalším telefonátu mezi Bratislavou a Brnem se Martina a Jan vydávají po stopách dávného českého knížete, mezi historickou realitou a legendou. Václav, který vládl fakticky jen středním Čechám, se stal symbolem státnosti, na čemž lví podíl má jeho mučednická smrt a následná apoteóza paradoxně jeho bratrovrahem a úspěšným českým knížetem Boleslavem. Svou podstatnou roli v příběhu hraje i jejich matka Drahomíra a babička Ludmila. Tragický příběh dynastických střetů se docela záhy proměnil v národní mýtus. Svatý Václav není jen postavou středověku. Jeho chorál i Myslbekova socha na Václavském náměstí dodnes doprovázejí demonstrace a připomínají touhu po svobodě a sebevědomí. „Panovník nemá být mnich, panovník má vládnout,“ říká Jan a dodává, že i Masaryk, kritický ke katolické církvi, si svatého Václava vážil.

Evropa jako prostor plurality a individuality, oproti kolektivistické a hierarchické Číně. Je to tak prosté? Nemůže se Čína stát zrcadlem, v němž lépe pochopíme sami sebe?

Proč má Slovensko patronku s probodeným srdcem? Co znamená Maria pro ženy, pro víru i pro církev, v níž stále vládnou muži? Nevěřící Martina se ptá a kněz Jan docela překvapivě odpovídá. Rozhovor Martiny a Jana se otevírá i dalším otázkám. Má utrpení samo o sobě hodnotu, nebo jde spíš o to, jak se k němu člověk postaví, když už přijde? „Jsem trochu kritický vůči své katolické církvi, protože až příliš adorujeme utrpení. Nemyslím si, že by Ježíš utrpení vyhledával. Ale nevyhýbal se mu, když to jinak nešlo.“ „Tak proč se musím v kostelích dívat na obraz trpící Marie s umučeným synem v klíně? Sama jsem to zažila, když jsem chovala v náručí své mrtvé dítě.“ „Možná právě proto. Aby ses s ní mohla identifikovat. Rozumí ti. Utrpení je součástí života, ale není to hodnota samo o sobě. Ježíš učil, že s námi bude v radosti i bolesti. A jeho matka to chápala.“ I v této souvislosti Jan otevírá příběh Ludmily Javorové, ženy tajně vysvěcené na kněze, ženy v této roli umlčované. Bojí se církev matky? Ale bez ní by žádné křesťanství nebylo.

Martina a Jan se baví o škole. Jak o té své, kde o desáté svačili na ubrouscích s vyšitými iniciálami a modrým slonem, tak o té dnešní, kde se víc než kdy dřív ukazuje, že vzdělávání není jen o učivu. „Můj první den ve škole? Bělostný kabátek a velká kapka krve na něm,“ vzpomíná Martina na zážitek starý skoro půlstoletí. Ale taky na události poměrně nedávné, ze života jejích dětí. „Po kovidu zůstaly poznamenané. Něco důležitého v jejich vývoji se zastavilo.“ Jan dodává, jak tato doba podivného bezčasí zasáhla jeho studenty. Jakoby každý semestr přicházela nová generace. A vzpomíná na svůj vlastní gymnaziální iniciační zážitek z listopadu 1989. „Škola se tehdy otřásala stejně jako celý režim.“ Jakoby v mžiku se znovu mezi lidmi objevila dávno zapomenutá slušnost. A taky porozumění mezi generacemi učitelů a studentů. „Je důležité, aby se vzájemně poslouchali. A aby když řeknou svůj názor, druhá strana ho respektovala.“ Poslechněte si nový telefonát mezi Bratislavou a Brnem, kde je toho mnohem víc. Jak na školu vzpomínají a co si o ní myslí redakční kolegové Téma.21? Jsou osobní a odhalují se více, než umožňuje jejich žurnalistická práce.

Čím je tato významná dějinná událost pro Slováky? A čím pro Čechy? O co šlo tehdy Stalinovi? A o co jde dnes Putinovi? „Nevím, co je v jeho hlavě, ale žije v strašlivé temnotě.“ Slovenské národní povstání bylo v mnoha ohledech výjimečné. Jak ve vojenské síle a rozsahu, tak v tom, že šlo o povstání v dosud nacistickém státě a ne okupovaném. Naopak výjimečné nebylo, že Stalinův Sovětský svaz se v pomoci povstalcům rozhodoval výhradně podle politického klíče. Šlo o budoucí sféry vlivu. Povstání bylo nacisty vojensky potlačeno, ale přesto mělo zásadní politický význam. Umožnilo Slovensku stát se součástí vítězné koalice a Československu poválečnou obnovu. „Porážka na bojišti neznamenala porážku v dějinách,“ shodují se v dalším ze svých telefonátů Martina a Jan a připomínají, že navzdory geopolitice narovnalo povstání Slovákům záda.

Martina a Jan o rodinných vzpomínkách na rok 1968. O víře, naději a zbraních, které je zadusily. Historie se neopakuje, ale její motivy se v nových kulisách vracejí znovu a znovu. Navzdory svému abrahámovskému věku si už Martina ani Jan na Pražské jaro a následnou invazi vojsk Varšavské smlouvy nevzpomínají. Jejich rodičům bylo tehdy kolem dvaceti. A tak vzpomínají na to, jak se o těch událostech v rodině mluvilo, nebo spíš nemluvilo a co bylo za tím mlčením. A ptají se svých blízkých, kteří ještě pamatují. A pozorují současný svět, jak se s odkazem této dějinné události zachází. Kdo a pro jaké účely je dnes schopný zaštiťovat se Janem Palachem. Závěrem trochu odlehčeně zabrousí na festival Trutnoff, který se pravidelně koná kolem výročí 21. srpna a už od konce osmdesátých let si nese jistou disidentskou atmosféru.

Dovolenkové cesty mívají podobu vonící lákavými dálkami, ale taky tu, která se utápí ve výfukových plynech dálničních kolon, nebo když zjistíte, že letadlo má závadu a dnes prostě nikam neletíte. Martina se právě vrátila od Baltu a Jan ze Sardinie a ve svém letním telefonátu se potkávají v obou těchto polohách cestování. Vzpomínají na přerušený vzlet a dlouhé hodiny na silnicích. Ale také na letmou chvíli radosti z návratu domů. Martina zůstává s rodinou ještě pár dní na rodné chalupě a Jan se chystá na hody ve své farnosti. A s drobnou nadsázkou říká, že kdyby jako farář nedorazil včas, už by se ani nemusel vracet.

Lze vůbec nalézt souvislost mezi pobaltským Pomořanskem a středomořskou Sardinii? Překvapivě ano. Nejen téma moře, ale i příběhy méně známých jazyků a pohnutá historie těchto míst. Martina a Jan v dalším z letních telefonátů, tentokrát rozkročení mezi Baltem a Středomořím, mezi Gdaňskem, u kterého je právě teď Martina a sardským L’Avru, kde je právě Jan. „Tady u Baltu je krásných dvaadvacet stupňů a pršet bude až za hodinu,“ říká Martina. Jan je vděčný - vzhledem k rozmarnosti tohoto léta - za příjemných třicet, azurové nebe, s tím, že déšť přijde až koncem září, jak je na Sardinii obvyklé. Jak si může porozumět milovnice severu a milovník jihu? Překvapivě lehce. Možná proto, že je spojuje moře se svou zdánlivě nekonečnou svobodou. Řeč plyne i kolem pohnuté historie míst, kde dovolenkují. Předválečný, válečný a poválečný Gdaňsk. Formativní éra banditismu v novověké historii starobylé Sardinie. Nefunkční státní správa, vendeta, zbojník zvaný Il Muto di Gallura, podle něhož byl natočený film, který Italové musejí sledovat s titulky, protože je celý v gallurské sardštině. Vedlejší jazyky Evropy, jako je kašubština na polském severu a několik druhů sardštin na středomořském jihu. Přesto na místech, o nichž je řeč, jde o jazyky hlavní.

Káva jako nevinné potěšení? Možná. Ale jen do chvíle, než se začnete ptát, odkud přišla, kolik vody stála a kdo za ni skutečně zaplatil. Ale i tak je vážně dobrá. Co s tím? Koťogo. Pokud vám tento pojem přijde poněkud poťouchlý, pak jste pravděpodobně Češi. Slováci takto povětšinou označují něco, co Češi znají jako moka. Tedy úpravu kávy v charakteristické italské konvičce. La macchinetta, stroječek, odtud moka. Jak ale vzniklo koťogo? Jedni tvrdí, že zvukovou podobností některých italských slov s maďarskými, která označují charakteristické bublání. Teorií je ale víc. Je to záhada. A taky skvělé téma pro letní tlachání Martiny s Janem mezi Bratislavou a Brnem. Jenže to není jen o radostech. Přemíra konzumace kávy způsobuje ekologické katastrofy kdesi v místech, kde se mnohdy ani nepije. Paradoxně se může stát, že se v evropské kavárně vášnivě diskutuje o hrozivých environmentálních dopadech působení člověka, nad šálkem kávy, který se klidně může stát jedním ze symbolů tohoto procesu. Pití kávy přemírné a umírněné. Hořkost ke kávě patří. Ale co když zůstane i po posledním doušku? Rozhovor s nadhledem i respektem naznačuje, že i tak obyčejná věc jako ranní káva může být zrcadlem světa a našeho místa v něm.

Letní potok, chalupa a hlas po drátě. Příběhy zpoza lopuchu. Husákovské léto bez moře, ale s nimi. S babičkami a dědečky a těmi dalšími, na které nelze zapomenout. Paměť proti času. Jsou rozhovory, které se stanou vzpomínkou už ve chvíli, kdy zní. Tento letní telefonát mezi Brnem a Bratislavou je právě takový. Martina a Jan si povídají o koupání v řece, o chalupách, o dědečcích a babičkách. A z jejich slov zní cosi přesažného. Totiž paměť, která nemizí. Vzpomínají na dětství pod slivkou, na zvuky házení hrášku do košíku, na babiččin oblíbený pasiáns, dědečkův smích a jeho milion kilometrů bez nehody, na husákovské léto bez moře, ale s dravým potokem a spoustou příběhů s ním spjatých. Mluví o lidech, kteří je formovali. Ať už to byli vlastní prarodiče, nebo ti další, co přišli zvenčí. Lékařka z Šariše, stařičký farář z Vysočiny. To všechno v blízkosti svátku všech babiček a dědečků, totiž svátku svatých Anny a Jáchyma, prarodičů Ježíšových. Taky k nim chodíval na prázdniny? Taky vzpomínal na jejich hlas, gesta, na to, když ho drželi za ruku? „Svatá Anna, chladna z rána,“ praví stará pranostika. No, možná se tak někdy chová počasí, ale vzpomínky Martiny a Jana spíš hřejí, i když ne tak docela beze smutku.

Co spojuje Iggyho Popa a indiánské týpí? Ani ne tak severoamerický původ, jako něco mnohem prostšího, totiž prázdniny, které si lze jen těžko představit bez letních festivalů, stejně jako táborů. Tentokrát si Martina a Jan netelefonují, ale píší pohlednice. Tedy píší zvukem. Martina z Trenčína z největšího slovenského multižánrového open-air festivalu Pohoda a Jan z Vysočiny z indiánského tábora řízlého křesťanstvím, kde vaří v kuchyni a při mši v týpí. Kuchař, kněz a šaman. Nekvašený chléb na oltář bývá čerstvý, upečený těsně před použitím na rozpáleném kameni pod širým nebem. Krom jiného dost dobře chutná.

O poutnících, turistech, tulácích, čundrácích, prorocích, výletnících, trempech, vandrácích. O mistrech turistického sportu, nebo možná raději o lehkonohých ptácích. Jak je libo. Janovi se s tímto docela letním tématem neustále pojí jméno Miloslava Nevrlého a jeho úvahy o hře na poutníka s lehkým srdcem. Martina tak trochu rehabilituje turistiku, zdá se. Hostem jejich telefonického rozmlouvání je rozhlasová moderátorka a redaktorka s doktorátem sociologie Zuzana Botiková, protentokrát právě v roli turistky. Nebo poutnice?

O Cyrilu, Metoději a Janu Husovi, významných postavách těchto dní. O svatých, s čímž se Martina stále tak trochu pere. O náhodě jako konceptu myšlenkového lenocha. Téma tohoto telefonátu mezi Bratislavou a Brnem, mezi Martinou a Janem je česko-slovenské, nebo spíš moravské, přičemž Moravou se zde nemyslí země, která se tak dodnes nazývá. Tedy ne výhradně jen ta. Jak je to s těmi našimi kořeny představovanými Cyrilem a Metodějem, dvěma dávnými Řeky, které jsme si přivlastnili? Nebo spíš možná oni sami se stali jedněmi z nás, svou volbou. Snad i jejich úspěch mezi našimi předky spočíval v tom, že nezůstali jen poučujícími cizinci ze vzdáleného kulturního centra. Jan Hus už zas tak postavou česko-slovenskou není. Ale člověkem statečným a inspirativním, stejně jako kontroverzním bezpochyby ano. Nese tedy atributy světce, i když se o něm takto zpravidla nemluví. Co znamená být světcem? Jak probíhá proces kanonizace? Jakou roli v něm hrají zázraky? A co to zázrak vlastně je?

Svléká smysl do naha, je postelí, v níž jazyk ztrácí zábrany, je neposednou milenkou, co tě občas dostane do průšvihu. Hovor o poezii s uměle inteligentním chatem může být docela zábavný, zdá se. Otvíráme letní téma. Protože kdy jindy se začíst do poezie, než právě v tomto čase pokojném, vyklidněném. Poezii dost možná hodně lidí nevyhledává i vlivem nepříliš dobrých vzpomínek ze základních škol, v nichž se často dával větší důraz na systematickou vědomost o básnících a směrech a uměleckých skupinách, místo toho, aby učitelé uváděli do jazyka poezie samotné. Přitom většinu z nás spíše než jazyk fakticky přesný fascinuje jazyk emotivní, příběhový, obrazný, který je uvěřitelný a dokáže chytnout za srdce. I v běžné komunikaci spousta lidí užívá metafor či analogií, někdy i značně peprných, aniž by to možná tušili, což už je k jazyku poezie docela blízko. Poezie tedy možná straší spíš svým názvem, žánrovou klasifikací, kterou si pamatujeme ze vzdělávacího systému. Přitom je sdělnější a překvapivě blízká i těm, kteří říkají, že poezii nerozumějí a ani nechtějí rozumět. Na co si ze školy vzpomínáte vy? Dost možná jen na úryvky slavných básní, které jste se museli do úmoru učit a recitovat, aniž byste je chápali. A v lepším případě poezii od té doby jen ignorujete. Další z telefonátů mezi Bratislavou a Brnem o poezii je, ale jistě ne o ranci faktografických údajů o básnících a básnění, protože to je Martině i Janovi z duše odporné. Společnost jim budou dělat Ivana Komanická, Laco Novomeský, Juan de la Cruz a Karel Hynek Mácha.

O slunci, slunovratu, noci, ohni, zápalu, mystickém tanci svatojánských mušek. O ohnivém kázání po slejváku Ducha svatého. V telefonickém klábosení mezi Bratislavou a Brnem, mezi Martinou a Janem. Je tady opět po roce nejdelší den. Noc má jen něco kolem pěti a půl hodiny. Je to ovšem specificky naše zkušenost, dejme tomu v mírném pásmu. Světlo a tma na rovníku se chová celoročně celkem stabilně, ale za polárním kruhem má ta stabilita podobu nežitelnou, tedy alespoň podle Jana. Vědecká stáž v polární noci jednoho jeho přítele přesvědčila, aby se stal knězem. V gotických kostelech je hra se světlem magická, jak světlo pronikající skrz vitráže rozehrává velkorysý prostor těchto staveb. Ale co teprve kostely barokní. První dojem nebývá zpravidla moc dobrý. Dnešní člověk v nich vnímá hlavně přeplácanost sochami a obrazy. Ale když si dá čas a prokouše se skrz první dojmy, pak má šanci zahlédnout hru světla. Všechny ty teplé barvy a spousta zlacení dokáží prostor rozzářit docela letně, i když na ně dopadne jen trocha únorového studeného světla. Slunce jakoby opět přišlo, i když venku je ho málo a na člověka padají chmury. To světlo ve tmě svítí a tma se ho nezmocnila, píše o Ježíšovi apoštol Jan. „Věř mi, Marti, světlo, to vnitřní světlo si můžeš nechat vzít jen ty sama. Je-li tvé oko světlé, pak i tvé nitro je světlé. Ale je-li tvé oko temné.. Je důležité, jak ty se díváš na svět, to ovlivňuje celý tvůj vnitřní svět a nakonec i ten vnější, tvé vztahy. Je to možná vědomá naivita, ale já nechci hrát války druhých.“ Přesvědčí Jan Martinu?

Voda je nezbytným prostředím nám známého života. I proto patří k základním symbolům literatury, stejně jako teologie. Přičemž symbol není něco jako, ale viditelné znamení neviditelné reality.   Další z telefonátů nakonec překvapivě není ani telefonát, protože Martina přijela za Janem do Brna. A přivezla svého manžela, biochemika Martina. A nahrávku svého rozhovoru s Alenou Trančíkovou, expertkou na vodu z Bratislavské vodárenské společnosti. A taky vodu samu, v podobě, jak sama řekla, velkého „slejváku“. A aby toho nebylo málo, celé se to odehrálo na Medarda, přičemž my samozřejmě nejsme pověrčiví. Ani trošku.   Medardova kápě, čtyřicet dní kape. Neboli když 8. června prší, prší i dalších čtyřicet dní, vysvětluje pranostiku umělá inteligence. A dodává, že jde o pověru, protože to ne vždy platí. Tak teď už to víme.

Lidově zpověď, odborně svátost smíření. S kým se člověk smiřuje? Podle Jana sám se sebou a se svou vznešeností, kterou sebestředností zabíjí. Martina kontruje, že jsou viny, které smířit nelze.

Mezinárodní či světový den dětí, den růží či květin. Tyto různé názvy se pojí s poměrně novodobým svátkem dětí. Ale proč je slavit? Po většinu známých dějin byly na dně společenského žebříčku.

Co všechno znamená pro člověka nejstarší pěstovaná a šlechtěná květina? Růže rozporuplná. Na pohled vábivá krása květů a jen o kousek níž bolest trnů.  Růže voňavá, růže historická, růže Geschwindova, růže léčivá, růže šáronská, růže mystická, růže symbolická. Růže v rozetách katedrál, růže v literatuře, poezii, v meditaci růžence, růže jako symbol ženy a mezi nimi zejména Marie Nazaretské. V moderní době vrátil růži duši Antoine de Saint-Exupéry ve svém dost osobním vyprávění o Malém princi. Do dalšího ze svých telefonátů Martina s Janem přizvali Janu Hutťanovou ze Slovenského národního muzea, protože řeč bude také o tamní aktuální výstavě šlechtitelů růži.

Je k neuvěření, jak kreativní je Země. Je k neuvěření, že člověk přes svůj kořistnický přístup k ní stále tak úplně nezapomněl, že svou inteligencí a snad i moudrostí má Zemi rozvíjet a dál tvořit. No ano, je to věc víry. V dalším z telefonátů Martiny a Jana bude řeč krom dalšího o stvoření světa poezií či tancem Stvořitele, o povolání člověka k bytí uměleckým aktem, o jeho uvedení do role pastýře Země, a taky třeba o želvě a vřískajícím psu na zahradě u Šimkovičů. Jako host se tentokrát objeví umělkyně a kurátorka Zuzana Janečková.

Martina umí překvapit. Dá se na to vůbec odpovědět? Možná by věděl jeho souputník Stalin. Měl dost podobné vidění světa a za mlada studoval v kněžském semináři. Ale dost sarkasmu. Je osmdesát let po poslední světové válce. Její konec se slaví osmého máje. Nebo devátého. A není to jedno? Hlavně přece, že skončila. No tak docela jedno to není, když na druhém z těch čísel tolik bazíruje skomírající mocnost, která stále touží po světovládě, jako i za té poslední světové války. Přihlášení se k osmému nebo devátému tak dostává značně symbolický význam. Slavíme konec války, víru v život? Nebo přehlídku síly chtivé zmocnit se všeho, co se jí namane? Společnost Martiny a Jana v tomto telefonátu mezi Bratislavou a Brnem rozšíří novinářka Soňa Gyarfašová spolu s pamětníky války Branislavem Tvarožkem a Pavlem Friedem.

Svátek lásky nebo práce? Co si vybrat? Dost možná má práce a láska k sobě blíž, než by se zdálo na první pohled. Bez práce nejsou koláče. Nebo spíš chléb, který v naší kultuře představuje základní obživu. Neznamená ale práce mnohem víc? Životní naplnění, seberealizaci i službu společnosti, ba i vesmíru. A co třeba práce na vztahu?  „Byl pozdní večer, první máj, večerní máj, byl lásky čas, hrdliččin zval ku lásce hlas, kde borový zaváněl háj,“ uvádí Karel Hynek Mácha romantický epos Máj, svou nejvýraznější literární práci, krom jiného o tom, že láska není tak docela zadarmo. Práce šlechtí.  Dravě kapitalistická společnost devatenáctého století vyvolala prudkou reakci těch, kteří tahali za kratší stranu provazu, dělníků plně závislých na vlastnících výrobních prostředků, stejně jako intelektuálů, kteří si uvědomovali neudržitelnost tohoto stavu. Mnohem dál než Karel Marx šel tehdy papež Lev XIII., protože práci chápal komplexně i jako spirituální koncept, který se uskutečňuje skrze konkrétní vztahy. Definoval například spravedlivou mzdu v podobě, která se v naší poměrně bohaté a sociálně solidární společnosti nenaplňuje ani dnes. K telefonátu mezi Bratislavou a Brnem přizvala Martina tentokrát slovenského odboráře a spoluzakladatele občanského sdružení Pracujúca chudoba Jána Košče.

"Bratři a sestry, dobrý večer. Víte, že povinností konkláve bylo dát Římu biskupa. Zdá se, že mí bratři kardinálové pro něj šli až na konec světa.“    Nenucený vtip prvních slov nově zvoleného papeže Františka z balkonu svatopetrské baziliky dával tušit, že mnohé bude odteď jinak. A bylo. Po celých dalších dvanáct let.   Co znamenal tento výjimečný člověk pro Jana? A znamenal vůbec něco pro Martinu? Papež je nejvyšší představený katolíků, přesto zcela zjevně zasáhl mnohem širší spektrum lidí. A Martina není výjimkou. Čím to je? Jeho lidskostí, autenticitou, blízkostí? Patrně nezasahovalo to, že byl papež, ale že to byl zrovna on, člověk František. Otevíral i lidem nevěřícím duchovní rozměr bytí? Také o tom je mimořádný díl podcastu Neverím, v premiéře den před slavností Františkova pohřbu.

Smysl nehledejme v utrpení, v něm žádný smysl není, píše teolog Aleš Opatrný. Ale hledejme smysl života, i když se odehrává v utrpení. Jaký je smysl smrti? A jak se k této životní nevyhnutelnosti postavit?  Proč se smrti tolik lidí bojí, že se dnes u nás možná většina pohřbů odehrává bez obřadu? Dá se smrti utéct, když se o ní přestane mluvit? No dobře, tak nedá, ale proč ji adorovat? A nedělají právě to křesťané na Velký pátek? K dalšímu z telefonátů mezi Bratislavou a Brnem Martina s Janem přizvali mladou ženu Romanu Odstrčilovou, která v pohřebnictví vidí své poslání. A pokud snad při tom někoho napadne děsivá postava Karla Kopfrkingla z Fuksova Spalovače mrtvol, tak ne, je to docela jinak. Není třeba se bát.

Jan Amos Komenský je nejčastěji nazýván učitelem národů. A výtečným pedagogem skutečně byl, nejen na svou dobu. Ale šlo mu skutečně jen o to? Neměl mnohem větší ambice směrem k uspořádání společnosti, v níž žil?  Jeho sedmnácté století bylo roztříštěné válkami pod vlajkami znepřátelených náboženských vyznání. Není divu, že akcentem své tvorby směřoval k všenápravě věcí lidských. Nejen pedagogický, ale duchovní odkaz tohoto moravského rodáka se dlouho po jeho smrti rozšířil po celém světě. Jak je možné, že o Moravě, kterou mnohdy nechtějí znát ani Češi či Slováci, vědí docela důkladně v subsaharské Africe? Jak se stalo zemi, která nikdy neměla své kolonie, chtělo by se říci Bohu díky, že se dnes za Moravany označují i domorodí Afričané zelených savan se slony, žirafami a lvy? Ano, Komenský v tom hraje podstatnou, jakkoliv nepřímou roli. Martina se reportážně vypravila za mladými divadelníky do malokarpatského Pezinku. Jan o kousek dál do východní Afriky. Krom jiného o souvislostech těchto světů spolu v dalším ze svých pravidelných telefonátů debatují. Nedlouho po 433. narozeninách hlavního jmenovatele toho všeho, původem Moravana, jazykem Čecha a povoláním teologa, jak sám sebe označoval. Jan Amos Szeges Nivnický, po otci nazvaný Komenský. I tak se podepisoval. V nejstarším dochovaném rukopisu napsal devatenáctiletý Jan (1611): „V mladosti má člověk pamatovati, kterak by dobře živ byl, a v starosti kterak by dobře umřel.“

Jaký byl postoj kněží ke komunistické diktatuře? Klasická Gaussova křivka. Na jedné straně řada hrdinů v disentu, vězněných i umučených. Uprostřed mohutná šedá zóna. Na druhé straně kolaboranti. A úplně na kraji mimořádně podivná skupina agentů tajných služeb infiltrovaných mezi kněze. Jde ale o kněze, od nichž se oprávněně čeká větší morální integrita. Neměla by ta Gaussova křivka být méně klasická? Jak je možné, že vůbec někdo takový existoval? A jak se k tomu staví církev?  Mezi kněze v této celkem odpudivé dvojroli patřil v českých zemích například Karel Simandl, Blažej Müller či František Jindřich Holeček. Všichni jsou hodnoceni kontroverzně, možná i proto, že vnitřně rozpolcení i byli. Na jedné straně udávali a aktivně spolupracovali s komunistickou rozvědkou, ale dokázali udělat i dobrou práci. Blažej Müller dokonce pomohl kněžskému disidentovi Ladislavu Heryánovi. Podstatně víc kněží však dostal do kriminálu. Pochopitelně jejich příběhy nejsou stejné, ale jedno stejné zjevně je, totiž schizofrenní život dvou tváří, což je patrně pokřivilo natolik, že s utajením své historie pracovali v církvi na mnohdy vysokých postech i po pádu komunistické totality. Jakoby nic. Dokud se na to veřejně nepřišlo. Před pěti lety měl premiéru pozoruhodný slovenský film Služobníci. „Píše se rok 1980. Michal a Juraj jsou dva studenti bohoslovecké fakulty v totalitním Československu. Jejich učitelé ze strachu před zrušením kněžského semináře vychovávají bohoslovce do podoby vyhovující komunistické straně. Každý z mladých seminaristů se musí rozhodnout, zda podlehne pokušení a zvolí si snazší cestu kolaborace, nebo si zachová svoji víru a stane se předmětem nátlaku Státní bezpečnosti.“ (Aerofilms)  Martina v telefonátu s pořadovým číslem 007 přizvala k rozhovoru Ivana Ostrochovského, režiséra filmu Služobníci, ale řeč bude také o kolaborujícím biskupovi Josefu Vranovi, o němž veršoval Ivan Magor Jirous, o kapitulním vikáři s láskou k luxusním autům Zoltánu Belákovi, o agentu komunistické rozvědky Františku Jindřichu Holečkovi, ale též o orientalistovi v tajných diplomatických službách Aloisi Musilovi. Jde-li o posledně jmenovaného, tak ano, dá se mluvit o kněžích v tajných službách vlády, jejichž působení bylo pozitivní. Možná dost záleželo na tom, jaká vláda to byla. Anebo ne?

Do konce druhé světové války tvořili podstatnou část obyvatel Československa Němci. V českých zemích to byla skoro třetina. Jenže do poloviny devatenáctého století se lidé v  kosmopolitní střední Evropě definovali spíš příslušností k zemi. Nacionalismus, jak ho známe dnes, převálcoval Evropu až pak. Tak třeba na Moravě, když začali buditelé národnostně burcovat lid, místní zpravidla nerozuměli otázce po nacionální příslušnosti a odpovídali: „My jsme zdejší.“ A když buditelé nepřestávali s otázkami, odpovídali: „My jsme Moravané.“ Nebo: „Wir sind Mähren.“ Zpravidla v nějaké formě místního dialektu. O takzvaných sudetských Němcích už toho bylo namluveno a napsáno dost. I to, že od vrcholného středověku osídlovali zejména málo úrodné hory, kde dosud nikdo nežil. Ale víte něco o Němcích v úrodných oblastech jižní Hané nebo slovenského Podunají? Kde se tam vzali? V telefonickém rozhovoru bude tentokrát poměrně hustě zalidněno. Vedle Martiny a Jana  také sourozenci Siegelovými, sourozenci Bačovskými, paní Hucíkovou a paní Kutscherauerovou. Všechny bez výjimky spojuje to, že na Slovensku či v Česku obývají místa po Němcích. Nebo sami Němci jsou. A jsou?

Staří Řekové, když rozlišovali různé způsoby času, formulovali je v pojmech chronos a kairos. Co to znamená? A má-li časová osa svůj začátek, má i konec. Definitivní tečku? Dovršení? Naplnění? Kdo zemře dřív, než zemře, až zemře, nezemře. I o tom je řeč.   Začátkem astronomického jara se Martina a Jan v telefonátu mezi Bratislavou a Brnem baví nejen o počasí a probouzející se přírodě, ale inspirováni tímto milým časem otvírají téma času samotného, jeho naprosto určujícího vlivu na existenci v tomto vesmíru a zároveň i téma značné relativity času v lidském životě.    Ke svému rozhovoru tentokrát přizvali meteoroložku Nikoletu Hruškovou a učitele Zdeňka Šašinku. Autoři: Martina Greňová Šimkovičová a Jan Hanák, zvuk: Pavel Zgarba.

Šestaosmdesáté výročí vzniku totalitního Slovenského státu v čele s prezidentem a zároveň knězem Jozefem Tisem otevírá otázky, jak je možné, že kněz podlehne pokušení, že spasí lid i za cenu zla. Jak se s tím srovnává jeho svědomí?   Jozef Tiso není jediným případem kněze-politika, ale zcela ojedinělým v tom, že i během prezidentství zůstal v aktivní kněžské službě, a přitom vládl státu se zcela nemorální ideologií. Byla to těžká doba? Bylo třeba činit rozhodnutí v rámci možného? Ale jak mohl kázat o lásce a milosrdenství a přitom posílat své občany na smrt?   Podepisoval rozhodnutí o transportech Židů a možná hned vedle měl Bibli s Ježíšovými slovy: „Pryč ode mne, vy zlořečení. Neboť jsem měl hlad a nedali jste mi najíst, měl jsem žízeň a nedali jste mi napít, byl jsem na cestě a neujali jste se mě, byl jsem nahý a neoblékli jste mě, byl jsem nemocen a ve vězení a nenavštívili jste mě. Amen, pravím vám: Cokoli jste neudělali pro jednoho z těchto nejposlednějších, ani pro mne jste neudělali.“    Jak se člověk dostane do tak schizofrenního postoje?   A jak si vůbec křesťan může myslet, že následuje svého striktně apolitického Mistra tím, že jeho učení používá v politickém boji? Proč se kupříkladu americký ministr zahraničí Marco Rubio ukazoval s obřím popelečním křížem na čele, když v televizním vystoupení na Fox News mluvil o postoji Spojených států k rusko-ukrajinské válce? Co tím teatrálním gestem chtěl vyjádřit? Přičemž v tomto zdaleka není jediný.   V telefonickém rozhovoru mezi Martinou a Janem promluví i historik Miloslav Szabó a teolog Karel Skalický. Autoři: Martina Greňová Šimkovičová a Jan Hanák, zvuk: Pavel Zgarba.

Po masopustu začala postní doba. Odrazy této křesťanské tradice lze číst nejen v lidových zvycích, ale do jisté míry v myšlení celé naší kultury, ať už pro někoho jde o náboženskou záležitost či ne.    Co to půst je? A k čemu je? Jak vnímá půst kněz a jak biochemik? Jaký má půst vliv na tělo a jaký na ducha? A jaká je souvislost mezi těmito lidskými rovinami? Středověcí teologové formulovali, že tělo a duch jsou skutečnosti netotožné, ale vzájemně nedělitelné a vyhraňovali se tím vůči dualistickému pojetí ducha jako nadřazeného a těla jako nedůležitého, až skoro temného. Jenže jak má člověk vyjádřit tak hluboce duchovní skutečnost, jako třeba lásku, když ne tělem?   V telefonickém rozhovoru mezi Martinou a Janem se objeví i biochemik Martin Šimkovič a s architektem Mojmírem Kyselkou a výtvarníkem Ludvíkem Kolkem navštívíme výjimečný kostel v Senetářově a jeho mimořádný soubor obrazů Křížové cesty, pozdní dílo Mikuláše Medka. Otevře nám místní kostelník pan Zouhar. Autoři: Martina Greňová Šimkovičová a Jan Hanák, zvuk: Pavel Zgarba

Bohatství Slováků a Čechů se stabilně zvyšuje. Přesto se stále ozývají nářky, že není na to či na ono, že platy jsou nízké a náklady na život vysoké. Lidé touží vlastnit. Čím to je? Ožívají sentimenty, že navzdory politické nesvobodě bylo za socialismu lépe, že lidé si dokázali více pomáhat, že hmotné vlastnictví nebylo tak důležité. Mnoho vzpomínek pamětníků, mnohdy krásných vzpomínek z dětství a mládí tomu nasvědčuje. Ale byli jsme v těchto dobách opravdu moudřejší, ne tak konzumní, nebo šlo o nutnost vzhledem k omezeným prostředkům a hlavně omezené nabídce věcí, které by se daly pořídit? Byl to opravdu až kapitalismus, který nás pokřivil akcentem na právo vlastnit, pokud možno co nejvíc? Přitom normalizaci sedmdesátých a osmdesátých let se dosti trefně přezdívalo salámový socialismus. Proč se dnes zejména mladí lidé vyhraňují vůči ekonomickému konceptu trvalého růstu a mluví o nerůstu? A co to nerůst je? Jak to vidí literátka Dagmar Halasová, environmentalista Tadeáš Žďárský, spisovatel Miloslav Nevrlý? A co na to Martina a Jan, kteří se o tom baví a které to opravdu zajímá? Je na místě nejen mluvit o střídmosti, ale střídmě se chovat? Autoři: Martina Greňová Šimkovičová a Jan Hanák, zvuk: Pavel Zgarba.

Deň, keď zomreli Martina a Ján.  Dá sa to odpustiť? Neverím. Řeč bude o Martině Kušnírové a Jánu Kuciakovi, o zmaru a naději, o slovenské hymně, Juraji Benetinovi, Joan Baez, o víře až k nevíře. Je vůbec možné odpustit? A pokud ano, tak jak? Ale proč vlastně?   Telefonický rozhovor medzi Bratislavou a Brnom. Slovenka. Čech. Žena. Muž. Nevěřící. Kňaz. Rozhlasáci.  Počúvame a rozprávame zvukom. A poznáváme své krajiny, své jazyky, své postoje.   Autoři: Martina Greňová Šimkovičová a Jan Hanák Sound design: Jan Hanák Zvuk: Jan Hanák a Pavel Zgarba

Slovenka. Čech. Žena. Muž. Nevěřící. Kňaz. Rozhlasáci.  Počúvame a rozprávame zvukom. A poznáváme své krajiny, své jazyky, své postoje. Telefonický rozhovor medzi Bratislavou a Brnom.