Den na Moravě

Antonín Konečný z Veselí nad Moravou je pokračovatelem starého sedláckého rodu. Podobně jako jeho rodičům se mu podařilo hospodařit i za minulého režimu. Ten to sice nezakazoval, ale značně komplikoval. Nedovolil například to, aby si Antonín Konečný oficiálně koupil potřebné zemědělské stroje. Bezstarostné časy ale pak nepřinesla ani Sametová revoluce. Například v červenci 1997 zasáhly část Veselí nad Moravou ničivé povodně.

Jaroslav Hrbáč se narodil v Hrubé Vrbce do muzikantské rodiny. I jeho samého folklór provázel celý život. Vystupoval s CM Slávka Volavého i se souborem Olšava. Jeho pěvecké umění mu dokonce umožnilo podívat se za hranice v době, kdy vyjet například do Rakouska nebo Nizozemska bylo velkou vzácností. Jedním ze zlomových bodů v jeho životě pro něj byla okupace Československa v roce 1968. Na protest vystoupil z KSČ, pročež mu byl až do 80. let znemožněn jakýkoliv karierní postup.

Spisovatel a dlouholetý pedagog JAMU Pavel Švanda sice přišel na svět ve Znojmě, jeho rodina ale po Mnichovu přesídlila do Brna. Tam jako osmiletý chlapec zažil bombardování města v listopadu 1944. V jeho paměti nadlouho utkvěl pohled na poničené město. Závěr války Švandu zastihl v Bukovince u Křtin. Vzpomínky na všechny události zůstaly živé i desítky let po skončení válečného konfliktu. Přesto si Švanda myslí, že se na něm nijak dlouhodobě negativně nepodepsaly.

Brněnská rodačka Dagmar Halasová pracovala jako kustodka Moravské galerie, podepsaná je pod desítkami vlastních knih i překladů z oblasti beletrie, dějin umění a náboženské literatury. Jejím životním dílem je překlad Jeruzalémské bible, léta ji z francouzštiny do češtiny tajně převáděla spolu se svým manželem, synem básníka Františka Halase a porevolučním českým velvyslancem u Svatého stolce v Římě.

Architekt a dlouholetý pedagog brněnského VUT Jaroslav Drápal celý život řešil dilema, zda se věnovat praktické architektuře, nebo o ní přednášet studentům. Žák Bohuslava Fuchse a Bedřicha Rozehnala nakonec zvládl oboje, ačkoliv to kvůli svým postojům neměl po srpnu 1968 jednoduché. Navíc nikdy nevstoupil do komunistické strany. Po Sametové revoluci spolu s manželkou založil architektonickou kancelář, dál ale učil na vysoké škole, a to i dlouho po osmdesátce.

Jan Pořízek strávil dětství a mládí ve vesnici Vavřinec v Moravském krasu. Má spoustu krásných vzpomínek, ale zažil i šikanu kvůli svému náboženskému přesvědčení. Nakonec nemohl ani studovat vysněné gymnázium. Absolvoval nicméně jinou střední školu a s odstupem několika let i stavební fakultu. Až do Sametové revoluce ovšem zastával jen hůře placenou práci. Až po roce 1989 pracoval jako vedoucí stavebního úřadu v Blansku a později jako středoškolský pedagog.

Zora Zemene se narodila do smíšené česko-slovenské rodiny poblíž Žiliny. Jako dítě tam potkala Tomáše Garrigue Masaryka i jeho nástupce Edvarda Beneše. Po válce vystudovala žurnalistiku v Praze, záhy poté zakotvila spolu s manželem natrvalo v Brně. Tam vystřídala postupně vícero novinářských pracovních pozic – v Lidových novinách, v univerzitním časopise Universitas i ve stranickém tisku Rovnost. Před svým odchodem do důchodu pracovala několik let i v brněnském rozhlase.

Štěpán Böhm strávil dětství v Tasovicích na Znojemsku. Jako dítě ze smíšené rodiny velmi citlivě vnímal vztahy mezi Čechy a Němci během druhé světové války i během poválečného odsunu německy mluvících obyvatel z pohraničí. Coby sedmiletý byl svědkem znásilnění maminky sovětskými vojáky a na vlastní oči viděl i vraždu svého dědečka, kterého zastřelili příslušníci takzvaných revolučních gard.

Jaroslav Smutný byl profesí projektant, hlavně ale slavný muzikant, zpěvák, skladatel a sběratel lidových písní. Spolu s manželkou založil a vedl řadu folklórních souborů a zapsal více než tři tisíce lidových písniček. K hudbě přimkl v Jihlavě a v Brně, většinu života ale prožil ve Veselí nad Moravou. Po srpnu 1968 vystoupil z komunistické strany a nahlas odsoudil srpnovou okupaci, za což trpěla celá rodina.

Brněnský rodák Miloš Roman Slonek se v létě 1968 vydal na prázdninovou cestu po Rakousku a Švýcarsku. Tam ho v srpnu zastihla zpráva o okupaci Československa, do kterého se až do Sametové revoluce nevrátil. Většinu života strávil v Kanadě, kde měl mimo jiné obchod s lyžařskými potřebami. V roce 2001 se po rozvodu vrátil na rodnou Moravu.

Alena Hudcová se narodila na Silvestra roku 1941 v Brně, záhy se ale spolu s rodiči přestěhovala do rodinného domu ve Veverské Bítýšce. Tam tak prožila konec války, kterou spolu s dalšími obyvateli městečka strávila v podzemním úkrytu za Bítýškou. Celá rodina přečkala přechod fronty bez větší újmy, přesto Hudcová na válečná léta nevzpomíná ráda. I po desítkách let se jí vybavuje úzkost, kterou kdysi jako malé děvčátko cítila.

Miroslav Klepáček vyrůstal v Křižánkách na Vysočině, později žil v Brně. Tam se jako čerstvě dospělý zapojil do disentu – účastnil se bytových seminářů i demonstrací a vydával samizdatovou literaturu, z velké části křesťanskou. Vzniku literatury, kterou režim oficiálně nedovolil vydávat, pomohl i cyklostyl od Dominika Duky. Po roce 1989 se stal Klepáček redaktorem Lidové demokracie, záhy založil nakladatelství Sursum.

Natalia Chutorská je původem ruská lékařka, která žije od roku 2016 v Česku. Když v únoru 2022 Rusko vpadlo na Ukrajinu, byla to pro ni velká rána. Pro agresi a její schvalovatele nemá pochopení, i když kvůli svému postoji ztratila některé přátele. Je vděčná za to, že ji a její rodinu nikdo v Česku neodsuzuje kvůli původu. Nadšená je i z toho, jak uctivě se lidé na Moravě chovají k vlastní historii. Komplimenty nešetří ani na adresu českého zdravotnictví.

Zdeňka Kristová, rodačka z Říčan u Brna, výtvarnice, folkloristka a manželka Jana Miroslava Krista, absolvovala Střední školu uměleckých řemesel v Brně a po krátké praxi pak strávila ještě rok na studiích v Moskvě. Tehdy už byla čerstvou členkou KSČ. Jenže přišel srpen 1968, okupace a následné čistky v řadách komunistické strany. Tu musela i s manželem opustit a následně se vypořádat s četnými profesními ústrky. Celá rodina tak musela žít velmi skromně, nikdy ale nelitovali.

Brněnská rodačka Světluše Košíčková se po vzoru své maminky rozhodla stát farářkou. Duchovní cesta ale v době vlády totalitního režimu rozhodně nebyla jednoduchá. Navíc se spolu s manželem zapojila také do rozmnožování ilegálních náboženských tiskovin. Jako farářka působila Košíčková postupně na několika místech – ve Žďáru nad Sázavou, v Prostějově i v Brně. Všechny aktivity a všechny etapy svého života vždy považovala za stejně smysluplné.

Roman Frait z Brna se v 15 letech rozhodl, že uteče z totalitního Československa. Tehdy na počátku 50. let měl namířeno přes Polsko a Německo do Ameriky, skončil ale v Sovětském svazu. Tam nakonec strávil asi tři roky. Mezitím ho hledala jeho matka i další příbuzní. Nepomohl ani Červený kříž, Sověti prý popřeli, že by se Frait na jejich území nacházel. Domů se vrátil až po smrti sovětského vůdce Stalina. V roce 1960 se pokusil z Československa znovu prchnout, ovšem neúspěšně.

Anna Macková prožila dětství prakticky bez jednoho z rodičů. Když jí byly čtyři měsíce, její otec byl zatčen za protistátní činnost a odsouzen na 22 let. Přestože trpěl on i celá rodina, Anna Macková vzpomíná na své dětství jako na hezké období.

Brněnský architekt Mojmír Kyselka byl v mládí horlivým příznivcem levice. Z náklonnosti ho postupně vyléčilo poúnorové dění v Československu a hlavně návštěva Sovětského svazu.

Antonín Lagryn strávil část dětství kočováním po republice, patří totiž k Sintům, německým kočujícím Romům. Po zákazu kočování žil s otcem v Brně a po letech nastoupil poprvé na delší dobu do školy. Rozdíl a náskok svých vrstevníků se ale nepovedlo vyrovnat. Nakonec absolvoval pět tříd zvláštní školy a kvůli výchovným problémům skončil i v nápravném zařízení pro mladistvé. Čas ale přece jen všechno srovnal. Po roce 1990 se zapojil do připomínání obětí romského holokaustu.

Zdražení vodného a stočného v některých městech, zastropování cen energií i několik dopravních novinek. Nejen to přinese rok 2023. A my se proto podíváme na to, co bychom od něj mohli očekávat.

Zdeněk Hrubý, Milan Blažek, Bedřich Stigler a Dušan Vaněk z Břeclavi s úsměvem vzpomínají na 17. prosinec 1989. V porevoluční euforii se tehdy na česko-rakouské hranici konalo setkání lidí žijících na obou stranách bortící se železné opony. Orgány obou států nakonec musely přivřít oči nad zřejmě největším ilegálním přechodem hranic v historii. Nadšení tehdejších účastníků akce pochopí jen ti, kteří pamatují, jak to do roku 1989 na hranicích s Rakouskem vypadalo.

Brněnský architekt a historik umění Boleslav Písařík se narodil v Anglii. Jeho britská matka za války zahynula při jednom z německých náletů a otec se vrátil i s mladým Boleslavem na Moravu, tedy do protektorátu. Štěstí se jim ale vyhýbalo i tady. Boleslav byl totálně nasazený a otec zahynul v koncentračním táboře. Později se Boleslav Písařík coby architekt podílel na stavbě brněnského Janáčkova divadla a byl i u některých velkomoravských archeologických vykopávek.

Marie Susedková z Rozstání na Prostějovsku strávila v 50. letech dva roky za mřížemi kvůli tomu, že pomáhala protikomunistickému odboji. Paradoxně vůbec netušila, že je v kontaktu s aktivními bojovníky proti režimu. V době uvěznění jí bylo pouhých dvacet let, navzdory tomu byla brutálně vyslýchána. Za statečnost dostala v roce 2022 Cenu Paměti národa.

Brněnská novinářka Jana Soukupová se stala v listopadu 1989 jedním z klíčových aktérů revoluce v Brně. Mimo jiné moderovala část demonstrací na náměstí Svobody a jednala s tehdejším primátorem. Vzápětí po pádu totalitního režimu se naplno vrhla do světa žurnalistiky. Zběsilé pracovní tempo ale jen velmi obtížně kloubila s rodinným životem a stres nakonec odnesla zdravotními problémy.

Hana Holcnerová byla před rokem 1989 jedním z nejaktivnějších brněnských disidentů. Rozšiřovala samizdatovou literaturu, organizovala protestní akce či monitorovala porušování lidských práv. Naplno se zapojila i do dění bezprostředně po 17. listopadu. Na náměstích však paradoxně strávila jen málo času. V účasti na protirežimních demonstracích jí nejprve zabránila policie, později názorové rozkoly s dalšími aktéry odporu proti totalitě.

Brněnský spisovatel, dramatik a scénárista Milan Uhde bude vzpomínat na to, jak prožil přelomové listopadové dny roku 1989. Pozdější ministr kultury a předseda poslanecké sněmovny v dobách Sametové revoluce paradoxně vůbec neplánoval, že někdy vstoupí do politiky. Jeho prioritou byla rodina, rozjíždějící se akademická kariéra a vydávání knih. Vše ale v červnu 1990 změnila během několika minut nabídka Petra Pitharta.

Dušan Leitgeb z Veselí nad Moravou byl skautem, trampem i milovníkem bigbítu. Jako takový se mnohokrát dostal do křížku s předlistopadovým režimem. V roce 1989 podepsal Několik věta a v listopadu organizoval jedny z prvních demonstrací. Lidé ve Veselí nad Moravou tak díky němu vyšli do ulic dokonce dříve než v mnohých větších městech. Revoluční nadšení ale brzy vystřídala deziluze. Leitgeb se nikdy nesmířil s příliš shovívavým přístupem společnosti ke komunistům.

Drahomíra Kahulová se narodila do rodiny, která v Hodoníně u Kunštátu provozovala hostinec s řeznictvím. Podnik byl přirozeným centrem obce a za protektorátu do jeho života zasáhli partyzáni, němečtí četníci i nedaleký nechvalně proslulý hodonínský lágr. Rodinný hostinec stát v 50. letech vyvlastnil, milovanou práci v hospodářství si ale Drahomíra Kahulová vzít navzdory komplikacím nenechala a až do 80. let hospodařila jako soukromý malozemědělec.

Týden strávený u mámy a poté týden u táty. Takovou formu má ve většině rodin v Česku střídavá péče. Tou loni podle statistiky ministerstva spravedlnosti skončilo necelých 17 procent sporů o péči. Co si na takzvané střídavce chválí příznivci, co kritizují odpůrci, co vyplývá z nového výzkumu a hlavně, jak ji prožívají samy děti a rodiče, to vše zjišťovala Alena Hesová.

Malíř Stanislav Bělík z Doubravníka bude vzpomínat na to, jak byl v letech 1943-1945 nuceně nasazen v rakouském Sankt Pöltenu. Pořad připravila Hana Ondryášová spolu s Pamětí národa jako připomínku umělce, který zemřel letos v říjnu ve věku nedožitých 103 let.

Marie Fifková z Mikulčic bude vzpomínat na své dětství, které bylo plné lásky a péče rodičů i dalších členů rodiny. Dobu ale negativně poznamenal konec války i následná těžká léta. Pořad připravuje Hana Ondryášová spolu s Františkem Vrbou z Paměti národa.

Helena Mezlová spolu s matkou a třemi sourozenci absolvovala v květnu 1945 odsun německy mluvících obyvatel z jihomoravské metropole. Tehdy šestiletá dívka se ještě téhož roku do rodného Brna vrátila. Tím ale idylické časy pro rodinu nenastaly. Otec zůstal v cizině, rodinu živila matka a děti skončily na tři roky v klášteře sv. Vavřince v Jundrově. Důvodem ale nebyly jen chybějící finance a odpovídající bydlení – bylo to také proto, aby se děti naučily česky.

Brněnský moderátor Jindřich Eliáš se v srpnu 1969 aktivně zapojil do pouličních protestů při příležitosti prvního výročí okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy. V té době byl čerstvě přijat na právnickou fakultu a začal rozjíždět úspěšnou kariéru konferenciéra. Kvůli svým veřejně deklarovaným postojům byl ovšem zatčen a za mřížemi strávil několik týdnů. Na studia práv mohl zapomenout.

Projektant Jan Kruml prožil srpen 1968 v Královopolské strojírně. Mezi jeho nejsilnější zážitky těsně po okupaci vojsky Varšavské smlouvy patřilo to, když protestní shromáždění v továrně natáčela redaktorka Československého rozhlasu. Jenže touhu po demokratických změnách a odpor proti okupaci ve společnosti brzy vystřídala apatie a Jan Kruml přišel o práci.

Petr Kozánek z Kyjova byl v srpnu 1969 při protestech u příležitosti prvního výročí invaze vojsk Varšavské smlouvy zatčen, zbit příslušníky Lidových milicí a měsíc vězněn v Praze. Ani to ho ale nezlomilo a dál se stavěl na odpor režimu. Stal se mimo jiné signatářem Charty 77 a své okolí zásoboval nedostupnou náboženskou literaturu. V 80. letech proto znovu skončil na několik týdnů za mřížemi.

Cyril Michalica z Kostic na Břeclavsku se jako mladý chlapec nehodlal smířit s poúnorovými poměry, zejména s násilnou kolektivizací, která se bolestně dotýkala i jeho rodiny. Spolu s kamarády proto mimo jiné zapálil družstevní stoh. Za odpor proti režimu zaplatil Cyril Michalica několikaletým vězením, nálepkou třídního nepřítele a celoživotní diskriminací při hledání práce.

Milan Knížátko ze Znojemska v 50. letech kvůli práci v lesním závodě vstoupil do KSČ. O členství i zaměstnání ale nakonec stejně přišel po srpnové okupaci. Přestože většinu života pracoval v lese nebo se dřevem, dostal se do hledáčku státní bezpečnosti. O tom se ovšem dozvěděl až mnoho let po odchodu do důchodu.

Zdeněk Hejmala se stal hned po únorovém puči v roce 1948 členem odbojové skupiny Rozvodněná Dyje. V České u Brna postupně ukryl 114 lidí, kteří před totalitním režimem prchali do Rakouska. Státní policie se o Rozvodněné Dyji nikdy nedozvěděla, paradoxně tak nyní chybějí důkazy pro oficiální uznání.

Luděk Půlpitel byl konstruktérem ČKD Blansko. Vyprávět ale bude o tom, jak jako malý chlapec zažil bombardování Blanska, útrapy života v krytu v posledních dnech války i příchod sovětských vojáků.

Oldřich Vašák z Moravského Krumlova bude vyprávět nejen o svém otci legionáři a protinacistickém odbojáři, ale také o tom, jak byl za 2. světové války ještě jako středoškolský student totálně nasazen v továrně Diana v Dolních Loučkách, kde Němci v tunelech vyráběli stíhačky Messerschmitt.

Miroslav Riessner z Brna se jako mladík toužil stát letcem. Jeho sen se mu splnil nejdřív v armádě, později u ČSA. Vyprávět bude o tom, jak v roce 1951 přežil pokus o únos letadla, které chtěl jiný voják nasměrovat do Německa. Miroslav Riessner utrpěl při incidentu pět střelných ran, ale přežil. Jeho vysněná kariéra tak mohla pokračovat.

Rodiče Václava Dudy z Ostopovic byli sedláci a očekávali, že syn půjde v jejich stopách. Ten sice celý život pracoval v zemědělství, ale musel se vyrovnat s nuceným vstupem do družstva. Rodinu zasáhla i měnová reforma v roce 1953.

Choreograf Ján Novenko se narodil na jižním Slovensku, život ho ale zavedl na Moravu. Poprvé se tak stalo na sklonku 2. světové války, kdy pomáhal Rudé armádě při Bratislavsko-brněnské operaci. Byl tak mimo jiné u osvobozování Lanžhota.

Jan Roman se ještě před maturitou zapojil do protikomunistického odboje a byl za to odsouzen k dvanáctiletému žaláři. Svůj trest si odpykával v Jáchymově i ve Valdicích, odkud se mu dokonce podařilo utéct. Plánovaná emigrace do Rakouska ale nevyšla a mladý muž putoval znovu za mříže. Ani léta ve vězení ho ovšem nezlomila.

Rodák z Blanska projektoval vodní elektrárny, například i slavnou moravskou přečerpávací vodní nádrž Dlouhé stráně. Jeho díla z 60. a 70. let dodnes vyrábějí energii také v Argentině nebo Německu. Práce Antonína Petlacha na nějaký čas zavedla i do africké Ghany, kde se dokonce potkal s britskou královnou.

Zdeňka Šillerová ze Sebranic na Boskovicku na sklonku války jen shodou šťastných okolností bez úhony přežila následky výbuchu munice v těsném sousedství domu její rodiny. Další příbuzní už takové štěstí neměli – babička přišla o oko a jeden ze strýců oslepl úplně. Zdeňka Šillerová bude vyprávět i o dalším strýci, jehož život vyhasl v Osvětimi.

Marie Salm Reifferscheidt se sice narodila do starobylého šlechtického rodu, živila se ale i řízením nákladního auta anebo prodejem pojistek. Rodový majetek na Moravě byl totiž zabaven na základě Benešových dekretů, její život po emigraci v Rakousku zase poznamenaly podnikatelské neúspěchy manžela. I přes útrapy, které ve své rodné zemi zažila, svou vlast miluje. S Českou republikou však dodnes vede spor o navrácení majetku a hlavně o dobré jméno svého otce.

Oto Šacher z Ivančic dostal své jméno po strýci, veteránovi 2. světové války a emigrantovi před komunistickým režimem. Vyprávět tak bude o setkáních se slavným bratrem svého otce i o tom, jak strýcovy aktivity v zahraničí ovlivnily život zbytku rodiny za protektorátu i po roce 1948.

Marie Krebsová z Mikulčic v červnu 2021 na vlastní kůži zažila tornádo. Vyprávět ale bude hlavně o tom, že když jí bylo pět let, režim jejího otce ve vykonstruovaném procesu odsoudil k mnoha letům kriminálu. Za mřížemi skončil jen proto, že autem svezl dva muže, kteří pravděpodobně patřili k protikomunistickému odboji.