Houpačky

„Kampaň nevyřeší vyhořelost zdravotníků, ale může zkusit něco malinko přenastavit. Jsou to často drobnosti. Lékařka si třeba nedovede představit, že u dítěte rodič může v nemocnici spát. Ale co když dáme vedle rozkládací křeslo? Že se nevejde? Co když tuhle skříň trochu posuneme? Jde o malé krůčky,“ říká Petra Sovová o kampani Být spolu je normální.

„Když se u dětí objeví psychické problémy, ztrácí kontakt se skupinami, ve kterých doteď fungovaly. Vedoucí kroužků si je netroufnout vzít na tábor, děti jsou vyloučené a hrozně jim chybí společnost, se kterou by mohly sdílet svůj běžný život,“ říká psycholožka Anežka Čížková, jedna ze zakladatelek projektu Terapie venku. „My v tomhle těžkém životním období jejich skupinu suplujeme a pomáháme jim se vrátit zpátky do života.“

„Po každém nevydařeném pokusu jsem to chtěla vzdát. Říkala jsem si, že už tohle nechci nikdy zažít. Ale nezastavila jsem se. Došlo to do stavu, kdy jsem nebyla použitelná ani v těle, ani v mysli. Málem jsem umřela, protože jsem neposlouchala svůj vnitřní hlas,“ říká Martina Hynková Vrbová. Snahou počít vlastní dítě strávila šest let. Když to vzdala a adoptovala dceru, otěhotněla dvakrát.

„Do tří let si děti nic nepamatují. A když jim nikdo vzpomínky neuchová, tak jim pak chybí celý začátek jejich života. Chybí pocit, že je někdo měl rád, chybí vědomí toho, co s nimi bylo. A když tohle nevíme, jdeme v životě podle slepé mapy,“ říká Martina Wojtylová Opava, zakladatelka projektu Život v kufříku.

„Sedmdesát procent našich klientů v dětství zažilo násilí a přenáší si ho s sebou do dalších vztahů. Neznamená to ale, že jsou tito lidé jenom původci násilí. Můžou být i obětí,“ říká předsedkyně Asociace pracovníků intervenčních center Martina Vojtíšková. „Každý si asi představí fyzické ataky. Ale patří sem i manipulace, nadávky, znevažování role rodiče. Je to velký balík různého typu incidentů.“

„Děti se učí od malička, že alkohol je norma, že bez alkoholu není oslava, není zábava. Od malička si s nimi ťukáme na zdraví, lijeme jim džusy do panákových sklenic,“ říká adiktoložka Helena Horálek. „Dětská šampíčka bych zakázala. Je to stejné jako žvýkačky ve tvaru cigaret, ty už zakázané jsou. Proč to neumíme udělat s alkoholem?“

„Často to, když nás dítě štve, vůbec nejde o to dítě. Jde o nás, o naše dětství a o nějaké situace, které se staly kdysi dávno,“ říká Gabriela Přikrylová, akreditovaná lektorka efektivního rodičovství, autorka a knih a instagramového profilu Vědomá výchova. Zaměřuje se mimo jiné i na sourozenecké vztahy.

„Předškolní děti by ideálně žádný čas před obrazovkami mít neměly. Ale není potřeba se trápit tím, že nejsem ideální rodič a nezvládnu všechno dělat na sto procent. Když budete unavená nervózní máma, klidně dítě na půl hodiny k obrazovce posaďte a odpočiňte si. Unavená máma je škodlivější informační médium než obrazovka,“ říká Jan Kršňák, autor projektu Digiděti.

„Potřebujeme vědět, že facky do výchovy nepatří, že je to celospolečenská norma. Je třeba změnit přesvědčení, že tohle je správný výchovný způsob. Když jsem začínala pracovat, existovaly učebnice o tom, jak správně děti bít. V jakém věku na jakou část těla jakým předmětem,“ říká psychoterapeutka Petra Wünschová v posledním díle podcastové série Slušný vychování.

„Jako malá jsem si přála vyrůstat v dětském domově. Říkala jsem mamce, že bych chtěla, aby mojí maminkou byla matka mé kamarádky. Neřekla na to nic,“ vypráví Lenka. Od pěti let zažívala sexuální zneužívání svým otčímem, stejně jako její sestra a bratr. „Mamka je s tím mužem doteď.“

„Nikotinové sáčky mají děti nejradši. Je to věc, která stimuluje a dá se dobře schovat. I další látky jako HHC, kratom nebo energetické nápoje, se na základních školách běžně objevují a všechny jsou snadno cenově dostupné. Pokud si kladete otázku, jestli s nimi i vaše dítě přichází do styku, tak za mě rozhodně ano,“ říká Kristýna Šatochinová z Centra primární prevence organizace Magdaléna,

Byli jsme doma klasicky fackovaní, mamka se s námi hodně zlobila. Věděla jsem, že si to nezasloužím a že je to přehnané. Často jsem utíkala k babičce. Doma se hodně řešila škola, mamka se s námi hodně učila a chtěla z nás mít něco víc. Nakonec máme obě se sestrou jenom základku.

„Často je to škola, strach o rodiče, separační úzkost, strach ze tmy. Děti můžou silně plakat, mělce dýchají, buší jim srdce. Snažíme se jim zklidnit dech pomocí krabicového dýchání, dýchání do jedničky nebo jejich pozornost odvedeme jinam metodou 5-4-3-2-1,“ popisuje Marie Polášková, psycholožka z Národního ústavu duševního zdraví.

„Určitě jsem zlobil. I když dneska vím, že zlobení není zlobení. Pamatuju si velký důraz na poslušnost a disciplínu. Ve škole jsme za prohřešky různě klečeli v rohu a doma zrovna tak,“ vzpomíná Radim. „Když mi bylo asi čtrnáct, byl jsem hokejovej kluk a nabral jsem sílu, tak jsem se otci vzepřel. Řekl jsem mu, že mu ublížím, pokud na mě sáhne.“

„Máme za to, že jak dítě roste, zvyšují se jeho náklady. Výživné je vždycky pohledávkou dítěte. Rodič, který o něj pečuje, je do jeho 18 let jen platebním místem. Výživné nekončí tím, co je dítě schopno na měsíc spotřebovat. Pokud je životní úroveň rodiče hodně vysoká, nechává se část výživného na spotřebu a zbytek může jít třeba na spoření,“ vysvětluje advokátka Michaela Dobrovičová.

„Když mě vedli na OSPOD, mluvili o mně, že jsem chyba v systému. Že jsem dokázala tak dlouho žít v silně devastujícím prostředí a nikdo si toho nevšiml. Ale já vím, že já nejsem ta chyba v systému, ale že ten systém má chyby. Hrozně bych chtěla, aby mě měl někdo rád. Ale vím, že mě nikdo rád nemůže, protože nemám ráda sebe,“ říká Dita v podcastu Slušný vychování.

„Naše domácnost už nemá jednoho pečovatele a jednoho živitele. Dělíme se padesát na padesát. Kdo má daný den rodičovskou službu, ten ráno budí děti, veze je do školy, odpoledne obsluhuje kroužky, dělá svačiny a obstarává domácnost,“ popisuje David Vaníček z páru Dva tátové. „Dřív jsme trpěli tím, čím asi hodně běžných párů s malými dětmi. Měli jsme od sebe očekávání, která visela ve vzduchu a vytvářela nepříjemnou atmosféru.“

„Od raného dětství na mě řval. Nebyl to křik, řval jako lev, byl úplně rudej a sliny mu šly od pusy. Řval, že jsem ošklivá, tlustá, blbá, že nic nedotáhnu do konce.“ Ve druhém díle série Slušný vychování vzpomíná Kateřina na dětství se svým tátou.

„Dokud jsem se chovala, jak maminka chtěla a očekávala, bylo to dobré a maminka se projevovala tak, že mě má ráda. Často se objevuje to, že odpíráme lásku dětem za trest. Sama na sobě to někdy vidím, že je pro mě těžké dítě neodmítnou, když se na něj zlobím,“ říká Zdeňka, autorka projektu Děti jsou taky lidi. Rozhovor vychází jako doprovod podcastové série Slušný vychování.

„Násilí je návykové. Rodiče ho používají v momentě, kdy jsou frustrovaní, bezmocní, nevědí, co mají dělat. A když dítě uhodí, uleví se jim, vyplaví se jim dopamin a cítí se v tu chvíli líp. A mají tendenci tohle chování opakovat častěji a intenzivněji,“ říká Petra Wünschová, psychoterapeutka a ředitelka Centra LOCIKA v prvním díle podcastové série Slušný vychování.

„Na odbornou pomoc čekáme v Česku půl až třičtvrtě roku. Zaměřme se tedy na to, co můžou udělat rodiče,“ říkají Matěj Kučera a Marie Polášková z Národního ústavu duševního zdraví.

Šedesát procent českých rodičů se hlásí k tomu, že ve výchově dětí používá tělesné tresty. Kdo chce s násilím na dětech přestat, často neví, jak. Většina lidí ale nadále souhlasí s tím, že výchovné facky jsou potřeba a nahradit je domluvou, vysvětlením, empatií nebo respektem není možné. Co všechno jsme schopni v rámci „slušnýho vychování“ svým dětem dělat?

„Pokud má dítě nějaké předpoklady, je nutné je rozvíjet optimálně – ne maximálně. Když budeme děti drtit jako olivy, neznamená to, že z nich dostaneme nejlepší olej. Touhle cestou se nejde dát bez poškození dítěte nebo rodiny,“ říká Lenka Eckertová, ředitelka nadace RSJ.

„Před třemi lety jsem psala text o kojeneckých ústavech, konkrétně o tom, že jsme jedna z posledních zemí v Evropě, která ještě tyhle ústavy má. A při tom psaní jsem zjistila, že těm dětem, které do kojeneckých ústavů dáváme, strašně ubližujeme,“ vzpomíná novinářka Barbora Postránecká na to, jak vznikl námět její knihy Náhradka.

„Když jsem byla těhotná, přesvědčeně jsem tvrdila, že žádná mama témata zpracovávat nebudu. Tenhle obsah mě vůbec nezajímal a přišel mi otravný. Ale pak jsem to začala žít. Vůbec jsem nevěděla o tom nepřijetí žen – matek českou společností. Každý den pociťuju, na jakém okraji společnosti matka stojí, jak je opomíjená a pohrdaná a jak to má těžký,“ říká knižní influencerka Lucie Zelinková.

„Přemýšlím často, jaké to je, být s dítětem sám celé dny. Často mi píšou matky, že jsou na tohle všechno samy. Že třeba partner chodí do práce, ale i po jeho práci je péče o domácnost úplně na nich. To si neumím představit, jak bych to všechno zvládal sám. A to vůbec nemluvím o samoživitelkách,“ říká Matěj, táta batolete a tvůrce insta profilu Táta na rodičovské.

„České právo náhradní mateřství neupravuje. Smlouva, ústní nebo písemná, není vymahatelná. Navzdory tomu, že právníci tyto dohody s rodiči sepisují, navzdory tomu, že kliniky tyto dohody vyžadují, jsou úplně k ničemu. Je to osnova, co se bude dít. Ale když jedna nebo druhá strana ty podmínky nesplní, je to nevymahatelné. Právně je matkou ta, co dítě porodila,“ říká Silvie. Před časem jí a jejímu muži porodila dceru náhradní matka.

„Děti jsou mnohem bezbrannější než dospělí. I my máme z něčeho obavu nebo nejistotu, z něčeho máme strach a z něčeho máme hrůzu. A když cítíme hrůzu, je to psychicky zraňující, ten pocit se nám vrací, můžeme mít trauma. A pak se z toho sbíráme, někdy velmi dlouho,“ vysvětluje psycholog a psychoterapeut Jan Kulhánek možné úskalí mikulášské tradice.

„Snažíme se, aby i předčasně narozené děti mohly mít po narození adaptaci na těle matky a ne v inkubátoru. Je potřeba změnit myšlení. Že to nejsou neonatologové, kteří pečují o dítě, a porodníci, kteří pečují o matku. Ale že společně pečujeme o diádu matka-dítě, které se nemají rozdělit,“ říká neonatoložka Blanka Zlatohlávková, která se v oboru pohybuje od 80. let.

„Víc než dřív mohou teď ženy využít možnost, že potom, co dítě v rané fázi těhotenství odejde, nejdou do nemocnice na instrumentální revizi a čekají na spontánní potrat. Znám ale i ženu, která zažila obě varianty, v nemocnici i doma, a obě byly špatně. Za mě to bylo tím, že neměla vedle sebe oporu. I k potratu, stejně jako k porodu, je třeba mít někoho, o koho se budeme moct opřít. Ať už je to pátý týden, nebo čtyřicátý,“ říká o zkušenosti s potratem Alžběta Samková.

„Cítíme se za děti odpovědní, a když zjistíme, že je problém, chceme to rychle zachránit. Nejtěžší je zastavit se, nadechnout se a podívat se na situaci z venku,“ říká Zuzana Hrzalová, vedoucí Národní linky pro odvykání. „Naskakujeme do akce, ale přitom by bylo nejdřív potřeba začít s dítětem komunikovat.“

Do Houpaček přišla Barbora Fialová a Jiří Bartoník, nakladatelé a lektoři z platformy Pink Box, která seznamuje děti s filozofií. „Jde o otázky, na které neexistuje přesná odpověď, které si nezodpovíte hledáním na internetu,“ říká Jiří Bartoník. „Ze světa pohádek mě třeba napadá filozofická otázka, jestli byl vlk v Červené Karkulce hodný, nebo zlý. Na to se děti často ptají – jestli je někdo hodný, nebo zlý.“

„Výsledky nás hodně překvapily. Odhady Světové zdravotnické organizace předpovídají zátěž duševního onemocnění u jednoho z pěti dětí. Nám vyšla dvojnásobná čísla,“ říká výzkumník Matěj Kučera, který se svými kolegy z Národního ústavu duševního zdraví otestoval šest tisíc žáků devátých tříd z celého Česka.

„Představte si nejhorší možný scénář. My byli takoví, že jsme věřili v to nejlepší. Že nám dají cvičení, lék, že to syn dožene. A najednou se před vámi otevře černá jáma a vy spadnete na úplné dno. Na první konzultaci s lékařem nebyla přítomná žádná útěcha ani podpora. Padaly tam věty, že nemůžeme dělat vůbec nic,“ vzpomíná Lenka Hajgajda na moment, kdy se dozvěděla, že její syn má Angelmanův syndrom.

„Teď máme dvě desítky dětských skupin a jednu lesní školku, jsme ve všech krajích kromě Jihočeského. Otevírat budeme klasickou školku registrovanou u ministerstva školství. Když poptávka dává smysl a jsou prostory, otevíráme školičku do třech měsíců,“ říká Jindřich Fialka, zakladatel platformy Sto skupin.

„První nápovědy, že něco není v pořádku, dostávají rodiče od pediatra kolem třetího roku. Někdy přicházejí až v pěti letech věku dítěte,“ říká klinická logopedka Šárka Bocianová. „Často si na to, že je nějaký problém, přijde rodič sám. To je velká chyba. Mnohem lepší by bylo, kdyby klinický logoped dělal například preventivní prohlídku.“

„Rozvolňování očkovacího harmonogramu nedoporučujeme. Očkovací kalendář je nastavený tak, abychom dítě chránili co nejdříve, v době, kdy mu onemocnění hrozí, například když už nemá protilátky od matky,“ říká pediatrička Dominika Machová. „Domluva s rodiči je ale vždycky možná.“

„Hospitalizace dítěte je vždycky velice náročná pro všechny zúčastněné. Máme tu dítě ve vážném zdravotním stavu, máme tu rodiče, kteří mají velké obavy a jsou ve stresu, a máme tu i personál, který dělá vysoce odpovědnou práci někdy v ne zcela vyhovujících podmínkách,“ říká právnička Tereza Patočková. „Všichni zúčastnění by pro sebe měli mít velké porozumění a snažit se řešit situaci domluvou.“

Adaptace, strava nebo spánek ve školách; oblečení nebo domácí úkoly ve školách – to jsou namátkou oblasti, ve kterých mívají rodiče odlišný názor od toho, co je běžné v českých předškolních a školních zařízeních. Jak se školou nebo školkou správně komunikovat? A kdo má právo určovat která pravidla?

„Rozvody jsou v dnešní době hrozně náročná záležitost, nejen pro rodiče a děti, ale i pro širší rodinu. Je to určitý typ tragédie,“ říká advokátka Michaela Dobrovičová. „Rodič musí zajistit sebe, pomoct dítěti a najít advokáta, který má ta správná slova.“

„České prostředí diskusních fór a poraden pro matky je zastaralé, chybí verze pro mobilní telefony a hlavně je často toxické a plné odsouzení,“ popisují spoluautorky seznamovací aplikace Mamio Laureen Höllge a Johana Šperlová. Mamio seznamuje ženy na základě stáří jejich dětí, místa bydliště nebo stylu výchovy.

„Hned když přišel na svět, všimli jsme si, že je nestandardní. V noci se vzbudil klidně dvacetkrát, byl neustále bdělý, neustále v pohybu. Přes den usnul na 20 minut, mohla jsem si podle něho řídit hodinky. Pro mě to znamenalo chronickou únavu a naprosté vyčerpání,“ říká Jana Martincová, máma čerstvě dospělého syna s ADHD.

Novinářka Šárka Seydler Kabátová zastavuje na ulicích mámy malých dětí a ptá se jich, jak se mají. „Nejčastější odpověď je ‚Mám se krásně, ale…‘. Ty ženy jdou vždycky rovnou do tématu. A platí, že každá má svůj unikátní příběh,“ říká.

„Řeším denně, jestli jsem dobrej táta. Ale nemám na to odpověď. Žiju a snažím se, aby se můj syn smál. Dokud je štastnej, dělám svoji práci dobře,“ říká stand-up komik Mikoláš Trkal, který na sociálních sítích vystupuje pod jménem Big Daddy Mikky. „Řekl jsem si, že se synem můžeme růst spolu. Jít vedle sebe bez toho, abych já ho pořád nějak natahoval.“

„Věk uživatelů sociálních sítí se stále posouvá. Účty, které by měly být dostupné od třinácti let, mají založené děti, kterým je sedm nebo šest,“ upozorňuje psycholožka Šárka Kučerová, která se specializuje na duševní zdraví teenagerů. „Obsah sociálních sítí a jeho algoritmy jsou ale často příliš i pro třináctileté děti. Nemají ještě vyvinuté mechanismy, jak se se sdělením poprat, jak ho zpracovat.“

„Když jsme začínali, bylo Julince devět let. Skoro nemluvila, používala znaky, to jsme neuměli. Teď jsme v tom už dva roky a dokonce jsme si troufli vzít si holčičku na noc,“ říká Lucie Donátová, která se svým mužem a třemi vlastními dětmi hostí v rámci homesharingového programu Dětí úplňku Julii s autismem.

„V šatnách škol a školek, na tréninku nebo na dětském hřišti to jsou právě všímaví rodiče, kteří můžou v příběhu ohroženého dítěte sehrát strašně důležitou roli. Někoho, kdo si všimne, kdo na něco upozorní a dítě vysvobodí ze začarovaného kruhu násilí,“ říká vládní zmocněnkyně pro lidská práva Klára Šimáčková Laurenčíková.

Začínají prázdniny. Děti mají po náročném školním roce dva měsíce na zábavu, odpočinek a nabrání sil na ten příští. Jak to udělat, aby si dítě léto užilo? A proč by se mělo i nudit? „Rozšíří se nám tím obzory,“ říká v Houpačkách Monika Čuhelová, školní psycholožka a expertka na duševní zdraví teenagerů a jejich rodičů.

Když Jana a Robert Vácovi čekali první dceru, prošli klasickým kolečkem ultrazvuků a screeningů, které neukazály nic zvláštního. Pak se jim narodila holčička s Downovým syndromem. „Dominika se narodila nečekaně, v 36. týdnu těhotenství během mé návštěvy v poradně v nemocnici. Druhý den nám lékaři potvrdili, že má Downův syndrom. Teprve pak jsme se dozvěděli, že je to poměrně časté,“ říká Dominičina máma Jana Vácová.