Ranní úvaha

Jsem filosof jazyka, který se věnuje temnějším zákoutím naší řeči: lžím, nenávistným projevům či konspiračním teoriím. Často o těchto věcech diskutuji s druhými a občas dojde i k nesouhlasu. Nedávno jsem například vedl polemiku s kolegy religionisty z výzkumného spolku Konspiritualita.

Díla Konstantina Brancusiho jsou v mnoha světových galeriích. Přesto je výstava, již po třiceti letech uspořádalo Centre Pompidou v Paříži, výjimečná. Objevná i pro ty, kdo se domnívají, že je tento pařížský modernista nemůže ničím překvapit.

Smolíček byl malý pacholíček a býval u jednoho jelena se zlatými parohy. Jelen chodil každý pátek na pastvu až večer. Domů se vracíval před půlnocí, většinou v dobré náladě. Smolíček pacholíček si mezi tím hrál a nic si z toho nedělal.

V benátské laguně leží nevelký ostrov San Michele, jehož celou plochu zaujímá hřbitov. Vaporetta pendlující mezi vlastními Benátkami a ostrovem Murano zde zastavují pro ty, kteří jdou navštívit své blízké – ano, ještě v Benátkách tací jsou –, a pro ještě jiné, kdo váží cestu k místům posledního odpočinku Josifa Brodského nebo Ezry Pounda, kteří zde spočívají v protestanském oddělení ve stínu cypřišů.

Ptala se mě kamarádka, kam má v Praze jít s německou návštěvou, která se zajímá o Franze Kafku. Do muzea v Hergetově cihelně na Malé Straně, odpověděla jsem. No dobrá, ale oni jsou zvědaví na Kafkovu Prahu, na město: tak kudy vést procházku, která by ho připomínala?

Už je to tu zas. Jaro a s ním nejrůznější průvodní jevy cyklického času. Před třemi lety na podzim jsem tu vyprávěla o párku holubů hřivnáčů, kteří se usídlili u nás ve vnitrobloku. Před měsícem zahájili čtvrtou sezónu.

Nemá mobil. Ta holka doopravdy nemá mobil! Je jí pětačtyřicet, do práce chodí, děti vychovala – a přesto je to tak. Až když po mně chtěl kdosi její číslo, došlo mi, jaká je anomálie. Nemít dnes mobil je stejně podezřelé jako dejme tomu nemít řidičák. A nejspíš ještě víc.

„Co pro je pro tebe poučení z půl roku války?“ ptá se jeden z mužů.„Vždycky jsem tvrdil, že jako Židé v Izraeli musíme mluvit dvěma jazyky,“ odpovídá protějšek.

Existují otázky, jež mají nadčasovou platnost a zaujmou lidi bez ohledu na místo, kulturu či podmínky, v jakých žijí. Vyjádřil to kdysi slavný malíř Paul Gauguin, když do jednoho ze svých tahitských obrazů vložil nápis: odkud přicházíme, kdo jsme, kam směřujeme. Dal to tam bez otazníků, a je to jeho největší obraz, a taky nejznámější. Cosi jako závěrečný testament.

„Ve chvíli, kdy jsem mohl začít vnímat, rozmlátili tatínkovu tiskárnu – tuším v rámci třídního boje. A pak otec upadl do nemilosti. Takže se velcí čeští básníci spíš neukazovali. Ani se moc nedivím. Nezvalův TGM byl například vytištěn v naší tiskárně – a v době, kdy jsem už myslel, měli jak Nezval, tak Halas jiné názory, než tehdy před lety. A jiné funkce... To víš, za krásné slovo se nejen dostávaly ceny. Taky se chodilo na nucené práce!“

Mám zvyk, který asi není moc příjemný těm, s nimiž mluvím, a už vůbec nepůsobí fotogenicky třeba v televizním studiu: při mluvení zavírám oči. Proti všem pravidlům. Máme se přece dívat partnerovi do očí. Naznačuje to prý, že o něj máme zájem a že jsme připraveni k dialogu, přinejmenším pak k empatické reakci na gesta a mimiku druhých lidí.

Bylo nás deset a seděli jsme v galerii v Litomyšli. Snažili jsme se přijít na to, jak psát deník a proč si ho vlastně psát. A taky jsme si vyprávěli, jak deník píšeme. A jak a kolikrát jsme už začali a přestali a znova začali. A já četla z deníků slavných lidí, kteří si vedli vtipné, nebo dojemné zápisky svých slavných, ale v něčem stejně banálních životů jako jsou ty naše.

V jedné slavné bajce, kterou po Ezopovi všichni opakují a testují si na ní jambický trimetr i ušlechtilý trochej, alexandrín i půvaby prostých vět, se vavřín hádá s olivou. Teda hádá – věc se má tak, že vavřín prochází osobní krizí (o níž se bajkář později šetrně zmiňuje), a toho krásného dne ho nenapadne nic chytřejšího, nežli si na olivě zchladit žáhu. Že je slunečno a vane příjemný větřík, víme z bajky.

V knize Itala Calvina Neviditelná města spolu hovoří slavný benátský rodák Marco Polo s všemocným Kublaj chánem. Na chánovu otázku, proč cestuje, Marco odpovídá bolestně přiléhavě: „Cizí kraje jsou jako negativní zrcadlo. Cestovatel poznává to málo, co je jeho, tím, že objevuje to mnohé, co neměl a nebude mít.“

Když v září roku 2020 začala kolovat zpráva o smrti amerického antropologa Davida Graebera, byl to obrovský šok. Graeber svým myšlením bez nadsázky ovlivnil statisíce až miliony lidí po celém světě a v tu dobu byl na vrcholu svých sil. Bohužel se ale nejednalo o planý poplach. Letos tomu budou čtyři roky, co tento originální a především zábavný myslitel není mezi námi.

To je název poslední knihy filozofky Terezy Matějčkové, která již před čtyřmi roky řekla v rozhovoru pro brněnský časopis Host: „Pracovat s pochybnostmi a vědět, že všechno je otázka, to je základ filozofování. Ve chvíli, kdy se filozofie snaží poskytovat odpovědi, ukazuje se, že je v tom docela slabá... Odpovědi nejsou a nebudou.“

Tak dlouho jsme se pokoušeli přejít rozvodněný horský potok suchou nohou, tak dlouho jsme pátrali na břehu po proudu i proti proudu po užším nebo šikovném místě, tak dlouho, víc než hodinu, jsme odhadovali, na který kámen ve vodě skočit a na které kameny pak stoupnout, kde získat rovnováhu a jak pokračovat, až jsme se vyzuli, vyhrnuli kalhoty a přebrodili to.

„Co to čtete, princi?“ ptá se Polonius Hamleta. Věty, věty, věty, mohl by kralevic dánský jednou odvětit místo své obvyklé odpovědi slova, slova, slova. Možná by potom vše nevypadalo tak marně.

Někdy tajně doufám, že jednou přijde den, kdy mě přestanou zajímat nemísta. Kdy přestanu v rámci své dovolené hledat ubytování v těch nejhorších a nejzapadlejších lokalitách. Kdy mě přestanou fascinovat pootevřené dveře do skladišť industriálních čtvrtí, Afričané cosi vyrábějící v jejich temných zákoutích, popřípadě večerky, kde neprodávají uctiví Vietnamci, ale usměvaví Arabové, kteří mě občas okradou.

Zima již jest konec vzala, fiala se ukázala. V nekonečných plochách pučících větví bublají a mlaskají špačci. Modřence zaplavují zahradu a nejnovější špaček, který se před hodinou vylíhl z kukly a vypadá jako vyfouknutý z těžkého začouzeného skla se zlatým kropením, v nich nevěřícně čeká, jestli mu ještě někde něco nevypučí.

Je známým faktem, že existují zjevné nepravdy, jimž lidé oddaně věří. Jak například ukázal loňský průzkum Společnost nedůvěry zpracovaný pro Český rozhlas, více jak 20 procent lidí souhlasí s tvrzením, že migrace z afrických zemí je organizovaná akce, která má vést k ovládnutí Evropy míšeneckou rasou. A skoro 40 procent dotázaných věřilo tomu, že informace o škodlivých důsledcích očkování proti covidu-19 byly cíleně zamlčované.

„Co to je Magen David,“ ptá se asi dvanáctiletá dívka průvodce v Muzeu holokaustu v Portu. Zvednu hlavu od dokumentů a se zájmem si prohlížím skupinu puberťáků, která právě prochází expozicí. Místní muzeum je nejnovější muzeum holokaustu na světě, bylo otevřeno teprve v květnu roku 2021 a je jediným muzeem svého druhu na celém iberském poloostrově.

V naší potemnělé době lze snadno propadnout pocitu bezmoci. Od domnělého konce dějin, který měl být ozářen neoliberálním sluncem, jsme se posunuli směrem k radikálnější hranici – ke konci světa, jak jej známe.

Vyrážíme na rande: tak říkáme našim cíleným obchůzkám a objížďkám. Musíme se vydat z centra na periferii, nakoupit jídlo na deset dní, něco praktického zařídit, za něčím neodkladným dojet. Děti i psa pod tou praktickou záminkou necháváme na dvě tři hodiny doma.

Na kanárském ostrově La Palma, v městečku Fuencaliente, vedle kostela svatého Antonína Velikého, odhalili v roce 2015 sochu, kterou jsem si pro sebe pojmenovala „Pomník neznámého turisty“. Její skutečný název zní El Caminante, v oficiálním anglickém překladu The Hiker. Česky snad nejlépe výletník nebo pěší turista.

Naše konzervativní já odmítá emancipační myšlenky s argumentem, že „to tu nikdy nebylo“ a proč bychom tedy měli různé podivnosti a novoty zavádět. Čas běží, svět se mění a někdejší novoty se stanou společenskou praxí. Na hradě Scharfenstein na německé straně Krušných hor se na výletě můžeme setkat s osobností ze samého středu německého osvícenství, s člověkem, který svým nekonvenčním životem i myšlením odrážel skoro vše, co se nás stále ještě dotýká.

Možná dozrál čas na to, abych vám popsala jedno z mých oblíbených lyonských zákoutí. Nachází se v ulici Catelin, jež vybíhá pod pravým úhlem z ulice St Helene a končí na křižovatce s ulicí Jarrente. Tu uličku jsem vlastně objevila až tehdy, když jsme si pořídili psa.

Chystali jsme se s kamarádem do Benátek. Nakonec z toho z různých důvodů sešlo. Chtěl jsem zůstat stylový a z bujné radosti, že si nezablokuji záda v autě prodírajícím se Rakouskem nebo se mi nespustí alergická rýma, sotva nastoupím do letadla, vymyslel jsem místo toho výlet na Hanou se zastavením v Benátkách moravských, Litovli.

Praha 3. března 1824. O půlnoci skončil karneval. „Celkový obraz našeho města nabývá od tohoto okamžiku jiné podoby. Na rozdíl od uplynulých nocí se Prahy zmocňuje nápadné ticho. Taneční slavnosti v soukromých domech ustaly. Na rozích a pilířích ulic se již neobjevují plakáty, které zvou na bál. Jejich místo zaujaly reklamy knihkupců, které velkými literami strhují pozornost na zbožné tituly.

Ubírala se směrem k nám drobnými, ale rozhodnými kroky, mával jsem na ni už zdálky, přestože fotky, podle kterých jsem ji poznal, byly staré bezmála čtyřicet let. Tehdy se Li Ang tady, na rodném Tchaj-wanu, stala senzací i skandálem. Pro jedny nesnesitelná feministka, pro druhé fenomenální literární talent.

Mám nové nůžky, ty zahradnické. To je vám krása! Není to nástroj ledajaký, je na dlouhé vysouvací tyči, abych dosáhla i tam, kam jsem to jinak zvládala jen ze stupátka. Žádný ptačí zob, žádná svída, žádný jabloňový výhonek si teď přede mnou nemůže být jistý. Lidská vynalézavost zase jednou překonala hmotu.

Mezi nejvýznamnější procesy, které změnily tvář poválečné Evropy, byl přísun levné pracovní síly z balkánských zemí a Turecka. Těch změn vrytých do tváře – nebo spíše těla – kontinentu je řada, ale jedna čára života byla, zejména v 60. a 70. letech, obzvláště dlouhá a místy bolestivá: evropská silniční trasa číslo 5, obecně známá jako Gastarbeiterroute, vedoucí zhruba z Mnichova do Istanbulu a Soluně.

Když loni v těsně nedožitých devadesáti letech zemřel romanopisec Cormac McCarthy, považovaný za jednoho z největších současných amerických spisovatelů, zůstala jeho příznivcům alespoň útěcha v očekávání jeho posledních dvou knih, románového diptychu Pasažér a Stella Maris.

Nedávno jsem slyšel v Ranní úvaze o blahodárnosti „magie pauzy“. Ano, též sdílím zázrak zastavení uprostřed stále hektičtější doby, jež vymknuta z kloubů šílí, jak praví princ dánský v momentálně snad nejhranějším titulu českých jevišť.

Otázku, proč dělám rozhovory, dostávám čím dál častěji. Nebo se mi to jen zdá, protože čím jsem starší, přistihuji se, že nad otázkami přemýšlím bedlivěji. Donedávna jsem na takovou otázku odpovídal dvěma slovy: Ze zbabělosti.

Také vám někdy bylo divné, jak snadno se vysloužilí politici mění na zručné spisovatele? Jako by v nich jejich skutečný talent dřímal celé ty roky, ale teprve po skončení mandátu ho mohli plně projevit. Lze to vidět hlavně v Americe, tam se přímo očekává, že bývalý prezident, a nejednou také jeho manželka, napíší memoáry. Typické podání je takovéto: z obálky shlíží tvář, jméno autora září zlatým písmem zvýrazněným ražbou. Knihu však často napsal někdo jiný než autor.

Čas od času v sobě člověk musí udělat pořádek. Což znamená, že je třeba vyhodit nejrůznější harampádí, jež se nebezpečně nahromadilo. Jde o věci, které byly kdysi potřebné, ale dneska už nejsou k ničemu. A pozor: tak jako existuje harampádí v našich bytech, tak existuje i v našich duších.

V únoru před 390 lety byl v Chebu v Pachelbelově domě zavražděn Albrecht z Valdštejna. A proto se po něm jmenuje nejdelší ulice ve městě, proto se v Chebu pořádají valdštejnské slavnosti, a proto si každý nově zvolený starosta musí nechat na míru ušít kostým purkmistra hned po nástupu do úřadu.

Jedna babička slíbila vnukovi, že až odmaturuje, poletí spolu na Sicílii. To byl leden. Babička objednala letenky za skutečně nízkou cenu (až neuvěřitelně). Systém letecké společnosti nepřijal platbu kreditní kartou. Babičku to nevyvedlo z rovnováhy a zaplatila převodem z účtu. Dostala kód z několika písmen s tím, že ho má napsat do zprávy pro příjemce, a letenky přijdou do týdne. Kdyby ne, má volat na uvedené telefonní číslo.

Skutečná literární událost většinou vzniká v momentě, kdy se nějakému textu podaří zviditelnit fenomén, který nám byl do té doby skryt. Přesně to se nedávno podařilo ukrajinské básnířce Iryně Zahladko v její sbírce Tváření a není podle mě úplně od věci tuto její knihu označit za přelomovou.

V bytě u moře není vůbec nic na práci, a tak chodíme brzy spát a probouzíme se zimou. Levný přímotop pořád vyhazuje pojistky. Většinou jenom u nás, ale občas, obvykle v noci, bouchne hlavní jistič. V apartmánovém domě teď v únoru nikdo jiný nebydlí – takže když s rozsvíceným mobilem scházím po schodišti k elektrické skříni, nemusím spěchat, zastavuju se a prohlížím si moře a pláž v průhledech mezi bílým betonem.

Poslední dobou mě zas navštěvují sny. Většinou jen útržky, jak to u snového rukopisu bývá. Jsou barevné, intenzivní, naléhavé. Obracejí moji pozornost k snové moudrosti. Někdy bují coby florální výzdoba neexistující katedrály ve Florencii, jejíž vysochaná květena nepřipomíná žádný z existujících slohů.

Je suchej únor. Úmorný měsíc pro ty, kdo přes rok pijí, ale po tuto dobu žijí bez alkoholu. Dáváme si najevo, že jsme v tom spolu. První výzva nepít se v Čechách stala před jedenácti lety, a od té doby si na tyto mety zvyká čím dál víc lidí.

Kamarád Martin obdivuje podnikatelský talent. Vyprávěl mi o člověku, je to Čech, který se na počátku 90. let zamyslel nad tím, v čem by mohl podnikat, a napadly jej knedlíky. Ať se bude dít cokoli, řekl si prý ten člověk, ať bude válka nebo mír, ať budou třeba trakaře padat, lidi budou vždycky jíst knedlíky. Založil firmu na výrobu knedlíků a stal se milionářem.

Organizace Fórum 50 % nedávno zveřejnila video s výpovědí několika českých novinářek, které v poslední době čelily nenávistným útokům. Jejich maily, messengery a profily na sociálních sítích zaplavily výhružné zprávy a urážky, motivované nesouhlasem s tím či oním názorem příslušné redaktorky nebo jen faktem, že jde o ženu působící ve veřejném prostoru.

Taková už je povaha času a lidského života, že jeden den vás označují za nadějnou začínající či slibného mladého – profesi si doplňte sami –, a než se nadějete, stane se z vás pamětník nebo pamětnice. Do podobného zjištění jsem se přednedávnem probudila i já, a usoudila jsem proto, že nastal čas začít okolí otravovat historkami starých zbrojnošů.

Přírodopisným filmům jsem dlouho vzdoroval. Připadaly mi trochu jako reality show. Předstírají bezprostřední skutečnost, a přitom jsou dovedně naaranžované. Aby se v jednom záběru setkal čáp jabiru s jaguárem, vzájemně se pozdravili a odkráčeli každý svým stylem a tempem dál, to se v reálu stane opravdu jen vzácně.

Slavnostní premiéra filmu Jeden život, který pojednává o Nicholasi Wintonovi, jenž v roce 1939 zachránil 669 převážně židovských dětí, mě pořádně dostala. Takovou emocionální nálož jsem vůbec nečekala. Jako historička jsem si před zhlédnutím snímku naivně myslela, že mě nic nepřekvapí.

Na začátku naší úvahy je nutné si uvědomit, že Židé žijí v české krajině více jak tisíc let, to je o něco málo času než my. Nikdy se zde ale necítili doma, nemohli se tu tak cítit. Byli vždy občany nevítanými, občany druhého řádu, a tak jako v celé Evropě byli i u nás často vyháněni a nikdo je nikdy nevítal.