Historie českého zločinu

Pachatele vraždy z prosince 1953 zadrželi příslušníci SNB několik desítek minut po oznámení činu. Šlo o známou firmu. Vyrostl v sirotčinci, od 17 let kradl, z výchovného ústavu utekl. K chladnokrevné vraždě se i chladnokrevně přiznal. „Vždyť je to papír, tím vás zabiju těžko,“ komentoval použití papírové atrapy vražedné zbraně během rekonstrukce. A jeho pozdější plán na útěk z vězení zní snad až komicky. I kvůli cynismu, s jakým své činy líčil, dostal doživotí.

Bankovky, známky i pornografie. To byly zbraně umělce a dodnes záhadného zločince Vojtěcha Hrdiny. Byl typickým padělatelem meziválečného období. Až na to, že on svoje díla miloval. Nedokázal se jich vzdát a padělal jen to, co pro něj bylo výzvou. Co všechno dělal za první republiky, je pořád obestřeno otazníky. Připisuje se mu ale třeba padělání rakousko-uherských dvacetikorun.

V neděli 26. listopadu 2000 byla pod okny panelového domu nalezena 52letá žena. Svědkem jejího pádu byl kromě sousedů také manžel, který v té době podle svých slov seděl doma v kuchyni u stolu: „Manželka klečela na stole u otevřeného okna a uvazovala prádelní šňůru. Chtěla totiž pověsit prádlo. Ale šňůra se jí přetrhla. Pak jsem uslyšel výkřik a viděl už jen nohy, jak přepadávají přes parapet...“ Na zdánlivě logickém vysvětlení se ale kriminalistům už od začátku něco nezdálo.

Dne 29. dubna 1925 bylo z pokladny libochovické sklárny odcizeno téměř 40 tisíc korun. Pachatel na místě zanechal otisky prstů. Vyšetřování se tehdy ujal štábní kapitán Josef Povondra, odborník na daktyloskopii. Ve světě se touto kriminalistickou metodou potvrzovala totožnost osob už v 19. století, ovšem v Litoměřicích ji soudce znevážil ještě v roce 1925. Dal tak nevědomky do rukou zbraň vychytralému recividistovi.

Ve středu 28. ledna 1931 ve 20.32 nahlásil šofér autobusu nález mrtvého ženského těla na silnici Planá–Černošín. Do 30 minut přijeli k serpentýně u Kosího potoka (tehdy Amselbach) četníci z Černošína. Ve 3 hodiny ráno dorazila na místo po 60kilometrové cestě mrazem na motorovém kole i výjezdovka z Chebu se služebním psem. Vyšetřování vraždy, které komplikoval mráz a sněhová pokrývka, popisuje několik kriminalistických učebnic jako vzorový. Jak by se řešil dnes?

Byl srpen 1984 a na silnici u jihomoravských Čejkovic stopař přepadl řidiče. Bodl ho nožem, svázal, sebral mu peněženku a jeho autem ujel. Pak svému známému ukradl v domě mysliveckou brokovnici se 170 náboji a zamířil k Trnavě, do chatové oblasti Trstín. Tam si vyhlédl Ivetu s Igorem – dvojici, která v chatě rodičů trávila víkend. Pod namířenou zbraní je zahnal dovnitř, svázal je a držel jako rukojmí. Dal vědět policii, měl totiž plán. Začalo se odpočítávat 38 hodin strachu…

„On v baráku pořádek bude, až vy tu nebudete!“ Že jed slov je někdy horší než skutečný jed, ukázal případ domácího násilí a psychického teroru ze 30. let. Obětí zločinu se stala 64letá vdova Josefa Budínová, která žila na vejminku v domku s malým hospodářstvím ve Volduchách u Rokycan. Odtud ji 11. srpna 1930 s náhlou nevolností převezli do nemocnice, kde druhý den zemřela. Případ odkrývající chladnokrevnou vypočítavost příbuzných vyřešili četníci během pouhých dvou měsíců.

Jiří Skomarovský. Důstojník Svobodovy armády. Velitel jednotky Smrt fašismu. Výsadkář, který bojoval snad všude, za což dostal od prezidenta Beneše Československý válečný kříž a medaili za chrabrost. Měl vztyčit i sovětskou vlajku v Berlíně nad Říšským sněmem. Nebo to bylo jinak?

Největší kasař v dějinách Československa. Legenda. Josef Koudela „rozpáral i nedobytnou káču“ a unikl. Jeho bezmála 200 vykradených pokladen po celé republice vyšetřovaly dvě generace kriminalistů v průběhu 30. až 50. let. Svou profesi považoval za poctivé řemeslo a byl ochoten pro ni obětovat vše. I vlastní tvář. A tak se tento falešný hrdina odboje stal i prvním českým lupičem, který podstoupil plastiku. Usvědčen byl na základě ryze české metody. Osudným se mu staly ženské…

„Kdo nešňupe dneska hlínu, ten holduje kokaínu. Šňupe ho a vidí svět, samou lásku samý květ!“ zpíval ve 30. letech Hugo Haas na melodii Járy Pospíšila… Mrazivé léto na Dvojce přináší skutečný tragický příběh z historie českého zločinu. Krásná Alžběta Langerová se v roce 1937 stala první známou obětí předávkování narkotiky na našem území. Kdo za to mohl? Od začátku vyšetřování smrti dívky nalezené před Borůvkovým sanatoriem měl inspektor Zdeněk Borkovec jediného podezřelého…

Od února 1948 utíkaly tisíce lidí z republiky před komunistickým terorem. Neexistoval žádný oficiální přehled. Uprchlíci bývali často považováni za nezvěstné. Až do léta 1951 tak policie netušila, že kdosi z převaděčů na západě Čech uprchlíky vraždí. Ale když se začaly množit nálezy mrtvých, byla v Plzni ustavena skupina kriminalistů v čele s Janem Znamenáčkem. Ti brzy poznali, že čelí jednomu z nejmasovějších vrahů v historii českého zločinu. Proč po dopadení nebyl odsouzen?

František Ondraš byl vyhlášeným zlodějem. Četníci ho dlouho nemohli polapit. Bez obav se celé roky pěšky pohyboval po velké části jižní Moravy. Kradl všechno, na co přišel. Nikdy ale nepoužíval násilí. Až v osudný den 7. března 1933 v dřevěné chatce na Hubertce u Velehradu. Díky telefonnímu hlášení šli četníci téměř najisto… Mrazivé léto na Dvojce vám přináší případ vraha četníků, který začal chybami, poprvé při něm byl využit rozhlas a rozluštěn byl díky neodeslanému dopisu.

Praha 8. března 1974 večer. Mezinárodní den žen. Po přestřelce během loupežného přepadení pošty na Těšnově padá k zemi strážmistr Jiří Velíšek, 24letý otec ročního dítěte… Vyšetřování se neúspěšně táhlo přes 12 let. Případ, který ukazuje na možného vraha Františka Mrázka a odhaluje podivnou hru náhody v případu zastřelení reportéra Michala Velíška v roce 2005, je jedním z dosud nevyřešených „pomníčků“ československé kriminalistiky. Přestože jména pachatelů jsou známá.

„Každý lepší člověk dnes šňupe kokain. Je to jako si koupit pěkný sen.“ Mrazivé léto na Dvojce přináší Historii českého zločinu a nástup „kokainového moru“. Bílý prášek se v roce 1924 stal módou nejen v barech a nevěstincích, ale i v uměleckých a intelektuálních kruzích. Šance se chopili překupníci a podloudníci. Jako třeba uzenář František Latiňák, který našel originální způsob, jak dovážet kokain ze zahraničí. Proč jeden z našich prvních dealerů kokainu unikl trestu?

Na jaře 1975 v lesíku Bažantnice v katastru obce Letňany v Praze 9 byla nalezena nahá mrtvola ženy v pokročilém stadiu rozkladu. Kdo byla ona zhruba 20letá dívka? Všech sedm vytipovaných žen z evidence pohřešovaných osob bylo postupně vyloučeno a fotografie oběti pro média nebylo možné pořídit. Mrtvá zůstávala neznámou a trestní stíhání bylo koncem roku 1975 přerušeno... Mrazivé léto na Dvojce uvádí druhou nejstarší epizodu Historie českého zločinu.

„Praha, kapsářů ráj,“ říkalo se ve 30. letech. Kriminalistům se tehdy ale nakonec podařilo kapsáře z hlavního města vypudit. A neměli k tomu žádné sofistikované kamerové systémy. Jen oči a postřeh. Vysloužili si za to i uznání svých londýnských kolegů… Mrazivé léto na Dvojce vám přináší úplně první epizodu z dějin české kriminalistiky, která odstartovala fenomén Historie českého zločinu.

Tělo našli houbaři za hromadou klád v lese u severočeského Svoru. Leželo tam tak už druhý týden. Vyšetřování se ubírá standartními postupy, široce vedeným, týmovým pátráním. A vede k cíli. Pravděpodobný pachatel je zadržen. Do hry ale vnáší kartu, která vyšetřovatele znejistí… Mrazivé léto na Dvojce přináší další skutečný případ z Historie českého zločinu, do kterého se doba otiskla až absurdním způsobem. Koexistence Veřejné bezpečnosti a StB zřejmě nebyla vždy bez potíží.

Tragédie rodiny Gondekových bohužel není fikcí. To místo na Českokrumlovsku dnes prozrazují jen zarostlé kamenné základy. V roce 1962 tu ale žila velká rodina. Polákovi. Otec Rudolf, vyhlášený rváč, opilec a zloděj, a jeho 18letý syn Ruda, nejstarší z jeho osmi dětí, který se v tátovi viděl a udělal by pro něj všechno… Mrazivé léto na Dvojce připomíná tragický případ, kdy despotický a psychopatický muž dokázal přimět svého syna k několikanásobné vraždě. Včetně dětí.

Je 27. leden 1961 a nad Benešovem se odehrává drama. Dopravní letadlo IL 14 plné lidí se kymácí, prudce klesá, až těsně nad zemí pád vybírá. V kabině se střílí… Tři kluci ve věku 13–15 let se na akci připravovali několik týdnů. Studovali mapy, typy letadel, opakovaně šli do kina na polský film Únos, aby odkoukali, „jak na to“. Tento až tragikomický případ si později československá justice zvolí jako exemplární příklad nedůsledné socialistické výchovy mládeže.

Je sychravý podzim 1957 a on je už 17 dní na útěku. Vyhýbá se silnicím i místům, kde žijí lidé. Jeho cílem je stodola u osamělého stavení ve Václavovicích. Dům jeho milenky je na dohled… Tento případ z 50. let nemá jen dva pachatele. Další viníci ale předvoláni před soud nebudou. Jsou to příslušníci Sboru národní bezpečnosti. Zanedbali vyšetřování i ostrahu a nechali hlavního pachatele dvakrát uprchnout. Začalo to až komickými krádežemi v Domě pionýrů a skončilo vraždou.

Prakticky nemohoucí stará žena byla ubita kladivem večer před podpisem závěti. Že je vrahem někdo z rodiny, bylo jisté téměř od začátku. Ale kdo, to se vyšetřovatelé snažili dokázat dlouhých 16 let. Jde o případ neuvěřitelně zpackaného vyšetřování, na kterém se podepsaly tragické časy protektorátu i 50. let minulého století. Nakonec v souvislosti s touto vraždou zemře dalších sedm lidí, jeden pes a zaplete se do ní StB i sama Komunistická strana Československa.

Po celé Praze se množí případy vykradených bytů. Mizí statisíce korun, umělecké předměty, šperky… Lupič si majitele evidentně dobře otipoval. Lup vynáší z bytů ve velkých kufrech, slušně zdraví obyvatele a pomáhá matce vynést kočárek nebo stařence s taškami. Jen podoba je pokaždé jiná. Jednou zrzavý, jindy černovlasý nebo s knírem. Kriminalisté stojí na místě, nemají stopy. A to ještě netuší, že jsou na stopě dalšího a mnohem závažnějšího případu.

Léto 1947. Na dejvickém náměstí stojí taxík a v něm na sedadle spolujezdce mrtvý se střelnou ránou v hlavě. Vůz je plný otisků, ale daktyloskopický archiv nedokáže žádný ztotožnit. Policie to nemá lehké. Mezi lidmi je stále mnoho zbraní po Němcích. Navíc se policejní sbor „čistí“: mnoho prvorepublikových kriminalistů odchází a vzniká Sbor národní bezpečnosti. Vrchní strážmistr Alois Končický bude vraha hledat tři měsíce. Od Klondiku sudetského pohraničí až k maďarské hranici…

Na podzim 1940 dva vyhlášení lupiči Vilém Glöckle a Oldřich Semerák uprchli z pankrácké věznice. V jednom pražských dvorků ukradli ze šňůry ještě mokré oblečení a zmizeli beze stopy. Následná série loupeží na východě a ve středu Čech nesla jejich „rukopis“. Stejným způsobem otevírané pokladny, vypáčené dveře… Jejich opětovné zatčení komplikuje fakt, že oba mají zbraň a střílejí bez zaváhání. O čemž se inspektor Jan Hulík a strážmistr Alois Končický osobně přesvědčí.

Na to, co dva kluci bruslící v lednu 1939 u Holešovického přístavu uviděli, nikdy nezapomenou. Nohy trčící ze zamrzlé Vltavy. Ledaři kolem těla musejí vysekat kdvádr, který pak na patologii dva dny rozmrzá. Až potom může být mrtvý identifikován. Pro tým komisaře Zdeňka Borkovce je to zvláštní případ. Od počátku tuší pachatele, ale je třeba ho (nebo je?) usvědčit. Pomalu, sérií dlouhých výslechů dochází k otřesnému zjištění: krejčí Josef Štěpán měl zemřít pěti různými způsoby…

Ze zlatnictví ve Spálené ulici v Praze vybíhá muž. Majitel ve dveřích obchodu křičí: „ Chyťte ho! Střelil moji ženu!“ Na podlaze krvácí jeho manželka Ludmila. Tak začíná v září roku 1938 podivný kriminální případ. Pachatel, kterého vzápětí zadržel strážník, není lupič, na jaké jsou kriminalisté zvyklí, ale inteligentní a dobře oblečený člověk. V rukou drží tajemný balíček. Komisař Zdeněk Borkovec se ujímá vyšetřování a zjišťuje, že podezřelý je zmatený muž s velkou fantazií…

Dobrodružství české kriminalistiky pokračuje. Deset nových dílů Historie českého zločinu vás zavede svými autentickými kriminálními případy do let 1938 až 1962. Do už tak těžké práce kriminalistů vrhnou svůj stín dvě po sobě jdoucí totality. Vyšetřovatelé jsou vystaveni překvapivým tlakům a bojují nejen se zločinci z řad galérky… Od 3. května 2026 každou neděli po 18 h na Dvojce anebo kdykoli potom na webu a v aplikaci mujRozhlas nebo v dalších podcastových aplikacích.

Dne 16. října 2005 se v lese u Malíkovic našlo tělo kladenského podnikatele. Byl zastřelen zbraní ráže 9 mm Glock. Stejně jako manželský pár v okrese Brno-venkov o tři dny dříve. Shodoval se i způsob střelby: do hrudi a další rána zblízka do hlavy. Po vrahovi pátrá tým vedený plk. Michalem Mazánkem. A netuší, že pachatel má v úmyslu zabít desítky lidí a chystá se so pražského metra… Případ bývalého policisty Viktora Kalivody rozpoutal debatu o přidělování zbrojních průkazů.

Dělník Armabetonu nalezl 27. října 1982 u ubytovny v areálu nemocnice Motol mrtvolu muže bez hlavy. Ležela tam asi týden, ukrytá mezi harampádím pode dveřmi. Hlava byla oddělena neodborně. Nedařilo se ji nalézt. Pražská mordparta pod vedením mjr. Jiřího Markoviče ale brzy začala skládat zajímavý obrázek pražského podsvětí. Pomáhaly jim radary, detektory lži, analýzy hlasu, tajní agenti... Někdy není těžké pachatele najít, ale usvědčit je.

Bylo 19. února 1981 a přes noc napadlo v Praze plno sněhu. Brzy ráno našel uklízeč v pražské restauraci U dvou koček tělo kuchaře, který byl zavražděn téměř rituálním způsobem – měl useknuté obě ruce. V následujících 24 hodinách prošetřili kriminalisté při razii desítky mužů s pestrou kolekcí záznamů za majetkové i násilné delikty. Bezvýsledně. Až 1. dubna je anonymní telefonát přivedl na stopu pachatele, který se i přiznal. Jenže tím to neskončilo…

Bylo ráno 6. prosince 1984, padal sníh a v ulicích Prahy se ještě potulovali veselí čerti a Mikulášové, když objevili mrtvou dívku. Šlo o 21letou prodavačku z obchodního domu Bílá labuť, které přátelé říkali Panenka. Kriminalisté podle statistik věděli, že když nenajdou pachatele do 48 hodin, šance na dopadení se prudce snižuje. Proto prostřednictvím novin a televize požádali veřejnost o pomoc. Praha vraždou žila. Ale policistům psali jen anonymy nebo senzibilové…

Tělo zavražděného muže bylo nalezeno až po pěti dnech a oběť neměla kalhoty. Podezřelých mohly být desítky, protože mrtvého, kterému přezdívali Žabák, neměl nikdo rád. Kriminální případ v roce 1987 vyšetřovali přední kriminalisté poručík Ivan Smékal a major Jiří Markovič.

14. listopad roku 1960, železniční stanice Stéblová u Pardubic, 17 hodin a 35 minut. Místo a čas největšího železničního neštěstí v dějinách Československa. Tato tragédie se ale nehodí do jásavého budování socialismu, a tak je snaha mnohé zamlčovat. Ale přesto je třeba najít viníky fatální srážky dvou vlaků, při které bylo kvůli vznícení nafty zmařeno mnoho životů. Kdo za srážku mohl? A co znamenaly podivné záblesky zeleného světla?

Po nezvěstných osobách pátrá policie od nepaměti. Málokomu se však podaří ukrývat před spravedlností dlouhých osm let. Jak se život v úkrytu může podepsat na lidské duši a kam až člověka dokáže zahnat dlouhodobá frustrace? Další případ z Historie českého zločinu, tentokrát podle skutečných událostí z roku 1954.

Když náhle zmizí člověk, nevěstí to nic dobrého. V případu z roku 1964 museli kriminalisté najít odpověď na mnoho otázek. Jedna z prvních byla, kam a proč zmizel vrátný na stavbě hracholuské přehrady. Dokudrama podle skutečných událostí pro Historii českého zločinu napsal Emil Hruška.

Do historie české kriminalistiky se 25. únor 2012 zapsal brutálně provedeným zločinem. Pachatelé nedali své oběti šanci na život ani tím, že by dotyčného vyzvali, aby jim vydal peníze, což byl motiv, pro který se rozhodli vraždit. Co v tu chvíli probíhá hlavou vrahům? A jak asi vnímá člověk své poslední vteřiny života? Pokuste se společně s libereckými kriminalisty hledat pachatele. Případ podle skutečných událostí zpracovala Bronislava Janečková.

Erich Hudec byl špičkovým německým vědcem s českými kořeny, který se věnoval přenosu informací na dálku. Díky němu se například uskutečnil první televizní přenos z olympiády v Berlíně. Ne každému ovšem byly jeho objevy po chuti. Začaly totiž hrát důležitou strategickou výhodu ve vojenském soupeření. Kvůli bezpečnosti se s rodinou několikrát stěhoval. Nejdřív z Německa do Čech, pak plánoval dostat rodinu i odsud. Jenže ráno 8. června 1948 našli jeho ženu a syna mrtvé…

Někdejší Útvar pro odhalování korupce a finanční kriminality obvykle neřešil případy plné honiček, vražd a napětí. Jeden z případů, který vyšetřovatelé řešili v roce 2008, ale vyčníval drzostí hlavního pachatele.

Kam zmizel důchodce pan Slavík? Muž, který si přivydělával jako noční vrátný, byl považován za spolehlivého pracovníka. Jenže on vynechal už třetí směnu. A ani nezanechal na dveřích lísteček, kde je a kdy se vrátí, jak obvykle dělával. Záhada jeho zmizení byla vysvětlena 8. srpna 1965. Toho dne se za starým pánem vydala jeho dcera. Do bytu ji pustila dívka, která o sobě tvrdila, že je jeho podnájemnice. Pána našli v kufru v zamčené spižírně, od kterých se ztratily klíče.

Pohledný továrník, mladý, společenský, bohatý. Na večírky pražské smetánky dojíždí v nejnovějším modelu mercedesu a je centrem pozornosti vdavekchtivých žen. Jen málokdo tuší, že Rudy, jak mu říkají, není zas tak dobrá partie. Je to totiž mimořádně zdatný podvodník, který by vymámil i tele z jalovice. A rovnou zlaté. Na stopě mu byl policejní rada Kintner a spravedlnost ho na konci 20. letech 20. století stíhala až do Jižní Ameriky.

Byl přesvědčený, že to má pod kontrolou. Až do osudné noci 6. června 1979… „Jsem sadista a ode dneška i vrah,“ přiznal překvapeným vyšetřovatelům v čele s legendárním vedoucím oddělení vražd Jiřím Markovičem. Vrah se přišel udat přímo na místo činu! Spolupracoval, popisoval, vysvětloval. Proč se vysoce inteligentní pachatel dobrovolně vystavuje riziku trestu smrti? Ve vězení sepsal pro Markoviče velmi cenné intimní svědectví, pohled do nitra sexuálního devianta.

Vypadalo to idylicky. Místo činu vonělo čerstvými rohlíky, jeden z lupičů to tu znal dokonale a s sebou navíc měli i technickou novinku: ruční kotoučovou brusku. S ní mělo být otevření kasy hračka. Vraždit rozhodně nebylo v plánu. Další skutečný případ skutečného rady Vacátka. Co všechno pro záchranu svého majetku byl ochotný udělat pekař Brauner? zachránilo život jednomu z četníků? Jakou metodu výslechu se detektivové rozhodli využít? A jakou dohru měl případ u soudu?

Každý podvod vyžaduje nápad, pečlivou přípravu a notnou dávku hereckého talentu. Tři pachatelé v roce 1911 zcela novým způsobem okradli několik ctihodných občanů.

Jaká byla Vlasta Chrástová? Primitiv, nebo geniální podvodnice? V polovině 50. let minulého století se jí dlouho dařilo obelhávat lékaře, vojáky i lidi dalších profesí, ale také krást a podvádět. Navíc ji to bavilo a dokázala přesvědčivě vystupovat pod různými identitami. Až jednou spadla klec.

Byl horký červenec 1939 a čerstvě 19letí kamarádi umírali nudou. Co si takhle udělat malý výlet za dobrodružstvím? Do Prahy? Anebo snad až za hranice protektorátu? Inspirací jim byly rodokapsy, kterými si krátili hlídaní třešní ve šlapanickém sadu. Nejdřív bylo třeba vyloupit banku v Praze a obstarat si tak peníze na cestu. Odvahu jim měl dodat ruční granát, který jeden z mladíků nedávno koupil od navrátilce z války. Nakonec ale usoudili, že jednodušší bude vyloupit nádraží…

Náhodný nález kosterních pozůstatků v lese na Ostravsku v roce 1970 vyvolal řadu otázek. Poblíž totiž ležel zkorodovaný dozický klíč. Patřil klíč oběti násilného trestného činu, nebo vrahovi? Mohly by do případu promluvit značky vyražené na klíči? Pátrání po vrahovi bylo složité. Významnou roli sehrála kriminalistická technika.

Pachatelé hrůzného činu v jihomoravských Hostěrádkách byli dva. Jeden ustrašený a nesmělý, druhý schopný jít i přes mrtvoly. To, co v říjnu roku 1930 společně provedli, otřáslo celým krajem. Ale ani tentokrát neuniknou, protože pátrání četníků vede věhlasný vrchní strážmistr František Muzikář… Poslechněte si rozhlasovou rekonstrukci skutečného zločinu, kterou podle dobových soudních spisů zpracovala Bronislava Janečková.

V roce 1978 otřásla pražským Jižním Městem brutální vražda. Obětí byla vrahova tchýně a obě děti. Detektivové měli před sebou muže, ze kterého šel skutečně strach. „Při výslechu se choval naprosto vyrovnaně. Jeho lítost nepřipadala v úvahu,“ hodnotil později vyšetřovatel Markovič. Jeho slova potvrdil v roce 1979 i soud: „Jeho osobnost je tak narušena, že recidiva jeho agresivního jednání je podle znalců vysoce pravděpodobná. Obžalovaný se odsuzuje k trestu smrti…“

V březnu 1970 zmizel z Poštovního muzea v Praze vzácný osmdesátiblok poštovních známek. Nejen pražští kriminalisté byli na nohou, šlo totiž o událost mezinárodního měřítka.

Velká rodinná tragédie z května 1925. Četníci z Pocínovic potřebovali logiku a citlivý přístup ke svéráznému pachateli. Jen tak mohli získat přiznání toho, kdo zabíjel.

Ernest Diessen, Erich Dorn… Seznam jeho falešných jmen je úctyhodný. Arnošt Dyba z Horšova Týna dokázal podvést a obrat desítky lidí. Od ledna 1925 po něm pátralo speciální policejní oddělení pod vedením legendárního vrchního policejního rady Josefa Vaňáska. Inspektor Augustin a detektiv Kohout si kvůli vyšetřování také museli změnit identitu. Arnošt Dyba ale prokázal skvělé herecké nadání, když se mu podařilo podvést i policii…

Ta noc se stala noční můrou. Postarala se o to trojice známých firem. Měli už na kontě šmelinu i vloupačky. A teď si vymysleli velkolepý plán na lepší život.

Srpen 1926. V Jehnicích u Brna si 23letý Bohumil Černohlávek namlouvá 18letou Bertu Pernicovou. Proti vůli rodičů, kteří pro syna nechtějí chudou nevěstu. Bohumilův otec, známý surovec, se nebojí udělat cokoli, aby sňatku zabránil. O Bertě Pernicové šíří pomluvy a na veřejnosti jí i nadává. Zoufalství dvou mladých lidí vrcholí 30. srpna 1926 na taneční zábavě v nedalekém Ořešíně. Láska, které nikdo nepřál, skončila smrtí. Byla to ale vražda, nebo pokus o dvojitou sebevraždu?

Za brutální dvojnásobnou vraždu obyvatel fary dostal tulák trest smrti. Milosti prezidenta se nedočkal. Šlo o jedinou popravu v Brně za celou dobu trvání první republiky.

Dvojnásobná vražda vyřešená během tří dnů díky triu elitních detektivů – rady Knotka, komisaře Vaňáska a inspektora Bubníka. Za vyřešení brutálního zločinu dostali hašlerku. V audiu zazní i vraždou inspirovaná Hašlerova píseň nebo unikátní archivní záznam vyprávění inspektora Bubníka.

Vraha obchodníka v česko-německém pohraničí se dlouho nedařilo najít. Dokud mladý četník nepřišel s překvapivou vyšetřovací verzí.

V létě roku 1984 se ztratila pětiletá dívka. Když ji našli, tuhla při tom pohledu krev v žilách i zkušeným kriminalistům. Ztratila se holčička náhodou, nebo případ souvisel s útěkem pacienta z psychiatrické léčebny?

Zrádce, sadista, vrah. Miloval pocit nadřazenosti a peníze. Proto byl ochoten jít i proti svým sousedům a známým.

Šlo o záměr, nebo nešťastnou náhodu? Na to musel odpovědět experiment a posudek odborníka z oboru biomechaniky. Přestože závěry zkoumání mluvily jasně, pachatel se nikdy nepřiznal.

Když si ráno 20. dubna 1902 tesařský pomocník Jansa chtěl cestou do práce odskočit do křoví pod hradčanskými hradbami, našel tělo bestiálně zavražděného asi 40letého muže. Nedaleko něj ležel ostrý zakrvácený kámen. Na těle měl muž ale i stopy po úderech holí, která ležela poblíž, a ostrým bodlem nebo šavlí…Mohutné pátrání připomínalo vojenské manévry. Zasáhnout museli věhlasní detektivové bezpečnostního oddělení pražské kriminálky v čele s policejním radou Václavem Oličem.

Začalo to zjevením Panny Marie a skončilo vraždou. Chyběl motiv, svědek i vražedná zbraň. Soud měl ale i přes chybějící přímé důkazy jasno. Osvobození by totiž lidé vnímali jako zázrak.

Případ z roku 1926 není jen prachobyčejná loupež. Představuje i hlubokou sociální sondu do způsobu života obyčejných lidí na malém dělnickém předměstí. Svědčí o snaze držet při sobě a pomáhat i těm, kteří si to nezaslouží.

Lidé se sbíhali a sbírali z chodníku zlaté náušnice, prstýnky a další cennosti. Muž, který je 12. června roku 1930 v Praze ztrácel, běžel velmi rychle a na jeho béžovém kabátě byly skvrny od krve. Netrvalo dlouho a brzy bylo jasné proč.

„Moje bytná je mrtvá. Leží v posteli a na krku má fialové skvrny!“ Tak začal skutečný kriminální případ z prosince roku 1918, který na policejní služebnu v Brně přišel ohlásit rozrušený podnájemník. Ještě týž den se do bytu dostavil policejní agent Alois Chlup se strážníkem Franzem Weitzlerem a ohledávačem mrtvol. Dr. Edmund Bohner se ale k příčině smrti nedokázal vyjádřit. Paní Emerencie totiž byla s velkou pravděpodobností i otrávena…