Čestmír Strakatý

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 65 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Myslím, že právě vztahy s vládou, respektive s politiky, ho nakonec stály život,“ říká o vraždě mafiánského bosse Františka Mrázka investigativní novinář a spisovatel Jaroslav Kmenta. Ve své nové knize Proč zabili Mrázka se vrací k jedné z nejznámějších neobjasněných vražd české historie. Po dvaceti letech pátrání je přesvědčený, že našel její motiv. Podle něj mohl mít Mrázek kompromitující nahrávky z bytu bývalého premiéra Stanislava Grosse, které měly zachycovat i údajné převzetí úplatku. „Jsem přesvědčený, že jeho okolí tomu chtělo zabránit, aby se nikde nedostalo na světlo světa, že si bývalý premiér prostě bral úplatky,“ tvrdí Kmenta. Kdo si vraždu objednal, ale zatím nechce říct. Naznačuje však, že už je na stopě. Zásadní roli v Kmentově pátrání hraje také vražda podnikatele Jiřího Kubína, který měl pořizovat kompromitující nahrávky z Grossova bytu a prodávat je Mrázkovi. Novinář je přesvědčený, že obě vraždy spolu souvisejí a vyjadřuje pochybnosti o odsouzení Vladimíra Petruse, kterého soud označil za objednavatele Kubínovy vraždy. Podle Kmenty mohl být Petrus do případu účelově zapleten, aby byl znevěrohodněn jako důležitý svědek. Upozorňuje přitom i na možné nedostatky policejního vyšetřování, při kterém se podle něj nepodařilo dostatečně objasnit skutečný motiv vraždy. Připomíná také, že v den Mrázkovy smrti byla od jeho sídla, kde byl zastřelen, odvolána policejní sledovací dodávka. Kmenta má navíc podezření, že někteří lidé uvnitř policie mohli vyšetřování záměrně komplikovat kvůli svým vazbám na tehdejší politiky. V příběhu figuruje také Andrej Babiš, který byl podle Kmenty Mrázkovým významným obchodním protivníkem a měl blízké vztahy se Stanislavem Grossem. Novinář se ale nedomnívá, že by Babiš byl do samotné vraždy zapojen. „Říkalo se, že kdyby Mrázek žil, že Babiš nebude nikdy premiérem,“ vzpomíná. Zároveň upozorňuje, že propojení politiky a byznysu nezmizelo, pouze se proměnilo. Zatímco před dvaceti lety podle něj s politikou prorůstal organizovaný zločin, dnes se politická moc výrazně propojuje s miliardáři a velkým byznysem. „Kdybych se bál, tak tady nesedíme,“ odpovídá Kmenta na otázku, jestli nemá strach pokračovat v pátrání. Věří, že by se případem mělo znovu zabývat státní zastupitelství, a naznačuje, že jeho další kniha by mohla nést název Kdo zabil Mrázka. Proč je přesvědčený, že za vraždou stála politika? Jaké stopy podle něj policie dostatečně neprověřila? Co mohl o celém případu vědět Andrej Babiš? A jak moc se za dvacet let změnilo propojení peněz, politiky a moci v Česku? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 66 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

Americké volby v polovině prezidentského mandátu přinesly demokratům drtivé vítězství a Donaldu Trumpovi jednu z největších politických porážek od jeho návratu do Bílého domu. Co to znamená pro budoucnost Spojených států a jak se může změnit chování prezidenta, který přišel o významnou část své moci? Podle amerikanisty Jana Beneše a novináře Matěje Schneidera, spoluautorů podcastu Redneck & Beneš, může být Trumpův další postup ještě méně předvídatelný. „Jsou velké obavy, že si Trump může vybíjet zlost různými směry,“ upozorňuje Schneider. Především v zahraniční politice totiž nadále disponuje rozsáhlými pravomocemi. Obavy vzbuzuje pokračující válka s Íránem, ale také jeho vztah k Rusku a Vladimiru Putinovi. „Je otázka, do jaké míry můžou být kamarádi dva gangsteři, kteří si možná v nějakém momentě půjdou do zelí,“ přibližuje Beneš jejich vzájemný vztah. „Trump špatně přečetl, jak velký má mandát a pro co má mandát. A tohle je to zúčtování,“ hodnotí celou situaci Schneider. Výsledek voleb podle něj není ani tak přijetím demokratické vize jako především odmítnutím dosavadní republikánské politiky. Američané jsou unavení kulturními válkami, vysokými životními náklady i válkou s Íránem. Republikáni podle Beneše vsadili na Donalda Trumpa a ideologická témata, zatímco přestali dostatečně řešit každodenní problémy voličů. Právě to se jim vymstilo mimo jiné v Texasu, který byl dlouhá desetiletí konzervativní baštou. Vítězství demokratů ovšem automaticky neznamená změnu k lepšímu. „Je to mandát to zkusit. A jestli to zkusí blbě, tak za dva roky dopadnou podobně jako teď republikáni,“ upozorňuje Schneider. Demokratická strana navíc sama čelí rozporům mezi tradičním liberálním establishmentem a sílícím levicovým křídlem. Podle Schneidera přitom americkou politiku dlouhodobě deformuje především vliv peněz. „Ten systém je responzivnější k tomu, co chtějí donoři a ne k tomu, co chtějí voliči,“říká. Hosté zároveň rozebírají Trumpovu korupci, obchodní zájmy jeho rodiny i otázku, proč republikáni jeho jednání tak dlouho tolerovali. Je volební výprask začátkem konce Donalda Trumpa a celého trumpismu? Může se poražený prezident stát ještě nebezpečnějším a co od něj čekat ve vztahu k Putinovi, Ukrajině a Íránu? Dokážou demokraté své vítězství proměnit ve skutečné změny? A kdo může po Trumpovi převzít Bílý dům? I to se dozvíte v podcastu s autory Redneck & Beneš.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 67 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„V této době nemůžu mlčet.“ Spisovatelka Radka Denemarková patří k nejúspěšnějším českým autorkám v zahraničí, její knihy vycházejí v desítkách jazyků a získala čtyři ceny Magnesia Litera. V posledních týdnech ale vzbudila pozornost především svým ostrým projevem na Frankfurtském knižním veletrhu. Slavnostní zahájení provázely nesouhlasné výkřiky a pískot během vystoupení ministra kultury Oty Klempíře, Denemarková následně před mezinárodním publikem kritizovala českou vládu, ohrožování nezávislé kultury i sílící autoritářství v Evropě. Její vystoupení vyvolalo bouřlivý potlesk, ale také ostré reakce doma. „Byla jsem hodně překvapená, protože jsem si myslela, že jsem řekla jenom to, co všichni vědí,“ říká. Zatímco v zahraničí se podle svých slov setkala s mimořádnou podporou, v Česku následovaly také nenávistné komentáře, výhrůžky a rozkol v literární obci. „Myslím si, že to je pozdě, že jsme to měli pojmenovat mnohem dřív,“ říká o potřebě upozorňovat na nebezpečí a je přesvědčená, že demokracie je ohrožená a politici postupně ničí hodnoty, které se budovaly desítky let. Kritizuje Motoristy, premiéra Andreje Babiše i ministra kultury Otu Klempíře, jehož kroky podle ní směřují ke kontrole nezávislého umění. Odpovědnost ale přisuzuje také opozici a celé společnosti, která podle ní nedokázala včas rozpoznat nebezpečí populismu. „Selhali jsme my všichni,“ říká. Přiznává, že po frankfurtském projevu čelila brutálním výhrůžkám a překvapilo ji i rozdělení české literární obce. Přesto věří, že právě solidarita a schopnost veřejně se ozvat mohou něco změnit. Rozruch vyvolala také její kritika spisovatelů Radky Třeštíkové a Patrika Hartla, jejichž tvorbu odmítá stavět na stejnou úroveň jako literaturu, která podle ní překračuje hranice své doby. „To tam asi nemělo být,“ připouští ke svému vyjádření o obou autorech v nedávném rozhovoru, zároveň si ale za svým názorem stojí. „Mám tu nejvyšší laťku ve všem, co dělám a hlavně v literatuře,“ tvrdí s tím, že rozlišuje mezi uměním a literaturou jako produktem, který vzniká pro konkrétní cílovou skupinu. Sama tvrdí, že nepíše pro publikum, ale především pro sebe. Mluví také o umělé inteligenci, která podle ní představuje zásadní výzvu pro autory i o tom, proč skutečná literatura vyžaduje riskování, čas a osobní oběti. Vedle veřejných sporů se vrací i ke svému soukromí. Otevřeně popisuje, jak náročné pro ni bylo vychovat dvě děti bez partnera a zároveň se nevzdat psaní. Právě tato zkušenost ji podle jejích slov zocelila a dala jí nezávislost, o kterou dnes nechce přijít. Nyní pracuje na dvou rozsáhlých románech a píše také texty pro svého očekávaného vnuka. Proč je podle ní nebezpečné oddělovat literaturu od politiky? Kde končí umělecká náročnost a začíná povyšování se nad ostatní autory? A odkud bere naději ve světě, který sama popisuje jako stále temnější? I o tom mluví Radka Denemarková.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 50 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Začínám brečet na polských hranicích v Přemyšli a přestávám brečet zase v Přemyšli,“ popisuje své návraty do rodné země Taisiia Kryvoshei, rodačka z ukrajinského Charkova, která od roku 2017 žije v Česku a dnes pracuje jako asistentka europoslance Ondřeje Koláře v Evropském parlamentu v Bruselu. Na Ukrajinu se pravidelně vrací za rodinou, která se rozhodla vrátit do země navzdory ruským útokům. Během jedné návštěvy se sama ocitla v bezprostřední blízkosti útočného dronu. Popisuje každodenní život pod bombardováním, noci bez spánku, výpadky elektřiny i strach, se kterým se lidé naučili žít. „Jedna smrt je tragédie a více smrtí je statistika,“ popisuje, jak každý jen doufá, že mezi oběťmi ruské války nebude jeho příbuzný nebo známý. Letos se Kryvoshei dostala také do kanceláře ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského, kterému osobně předala československou vlajku potřísněnou krví obětí sovětské okupace v roce 1968. Vzpomíná, jak za prezidentem běžela a jeho ochranka nechápala, proč tak urputně drží kus látky. Vysvětluje symboliku vlajky, která se dostala také na ukrajinskou frontu i to, proč považuje Česko za svůj druhý domov. O Zelenském mluví s respektem, přestože připouští problémy spojené s korupcí a únavou společnosti z dlouhé války. Oceňuje především jeho schopnost vzdorovat tlaku Donalda Trumpa a vysvětluje, proč podle ní Ukrajinci nechtějí přistoupit na mírové podmínky, které by Rusku umožnily znovu zaútočit. Kriticky se vyjadřuje také k české politické debatě a náladám vůči Ukrajincům. Vadí jí, že se z války a uprchlíků stalo téma, na kterém si někteří politici budují kariéru. Sama se setkává s nenávistnými komentáři na sociálních sítích a vzpomíná i na zkušenost z pražské tramvaje, kde ji žena ještě před rozsáhlou invazí posílala zpátky do její země. Přesto se v Česku cítí dobře a kolem sebe stále vidí lidi ochotné pomáhat. Znepokojuje ji ale radikalizace společnosti, kterou už podle ní nelze spojovat pouze se starší generací. „To jsou i mladí lidé, kteří jsou naštvaní,“ upozorňuje. Začátek invaze v únoru 2022 pro ni znamenal zásadní životní zlom. Když se snažila dostat rodinu do bezpečí, rozešla se s tehdejším českým partnerem, který s ní nechtěl jet na ukrajinské hranice. Následně pomáhala uprchlíkům na pražském hlavním nádraží, zapojila se do humanitární pomoci a vystoupila před desetitisíci lidí na Václavském náměstí. Přestože šlo o jedno z nejtěžších období jejího života, právě tato zkušenost jí dodala odvahu veřejně vystupovat a přivedla ji k práci ve státní správě a později v Evropském parlamentu. Proč se její matka rozhodla vrátit do ostřelovaného Charkova? Co si myslí o nucené mobilizaci ukrajinských mužů a korupci ve vlastní zemi? Proč podle ní Ukrajinci odmítají mírové podmínky, které by mohly vést k další válce a jak nebezpečná je rostoucí nenávist vůči Ukrajincům v Česku? A co pro ni znamená vracet se do země, kde jí každý den hrozí smrt? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 90 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Jsem pořád v šoku z toho, že se mi dějí takové zásadní životní náhody, které mě dostanou na místa, která jsem si v životě nemohl představit. Stačilo se posunout o pět milimetrů doleva a sedím někde v kanceláři a jsem strašně nešťastný,“ říká youtuber a tvůrce satirických videí Jan Špaček. Před několika lety začal svým osobitým způsobem konfrontovat české politiky, aniž by tušil, kam ho jeho tvorba zavede. Dnes patří k výrazným postavám českého internetu a má za sebou účast v reality show Zrádci. Přesto ho vlastní úspěch stále překvapuje. Dlouho nevěděl, co chce v životě dělat a dnes přemýšlí, jak málo stačilo, aby všechno dopadlo úplně jinak. Účast ve Zrádcích pro něj byla zkušeností, ze které měl původně obrovský strach. Režisér Markus Krug ho při castingu opakovaně varoval, aby si ze soutěže neudělal vlastní komediální vystoupení. Špaček se obával, že diváci budou očekávat stejného provokatéra, jakého znají z jeho videí. Nakonec se ale podle svých slov na Křivoklátě cítil překvapivě svobodně. „Cítil jsem se tam skvěle. Pro mě to bylo úžasné. Neměl jsem telefon, což bylo nejlepší rozhodnutí mého života,“přiznává. Navázal také vztahy, které pro něj byly mnohem důležitější, než čekal a některé okamžiky prožíval velmi emotivně. Zrádci tak podle něj ukázali i něco, co dosud jeho publikum příliš neznalo - člověka za pečlivě budovanou internetovou postavou. Právě hranice mezi skutečným Janem Špačkem a jeho veřejnou rolí je jedním z témat rozhovoru. Špaček přiznává, že ho unavuje neustále vysvětlovat, kdy něco myslí vážně a kdy si dělá legraci. Ve svém nedávném videu, v němž prostřednictvím herce Jiřího Chadraby vytvořil vlastní verzi mého podcastu, se přitom pustil i do témat, která přesahují jeho obvyklý humor a satiru. Vedle nadsázky v něm dostává prostor i osobnější rovina, včetně vzpomínky na jeho otce. Společně proto mluvíme nejen o tom, jak celý projekt vznikal a co jím chtěl říct, ale také o jeho pohledu na současnou podcastovou scénu a o tom, v čem se naše představy o podobě rozhovorů liší. Špaček zároveň vysvětluje, proč se rozhodl opustit politická videa, co ho přitahuje na absurdním humoru a proč má výhrady k dnešnímu internetovému obsahu.„Přiznám se, že nesnáším podcasty,“ prohlašuje a dodává, že by jim rád vyhlásil válku. Kdo je vlastně Jan Špaček? Co mu Zrádci ukázali o něm samotném? Jak vznikalo video, ve kterém napodoboval můj podcast? A proč chce české podcasty zničit? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 70 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Nechci slovakizaci, hungarizaci, ani polonizaci médií veřejné služby. A to je to, k čemu by to mohlo vést,“varuje moderátor České televize Jakub Železný před plánovaným zrušením koncesionářských poplatků a financováním veřejnoprávních médií ze státního rozpočtu. Podle něj nejde jen o peníze, ale především o nezávislost institucí, které by se mohly dostat pod přímější vliv politiků. Kritický je přitom nejen k současné vládě Andreje Babiše, ale také k bývalé koalici, která podle něj v minulosti nezávislost veřejnoprávních médií dostatečně nepodporovala. Obává se postupného zestátňování České televize, zároveň ale odmítá radikalizaci protestů a spojování novinářů s opozicí. Sám se chce zúčastnit plánované stávky, na politické demonstrace však chodit odmítá. „Pokud se bavíme o politice, tak pro mě není žádná správná strana,“říká. Železný otevřeně mluví také o okolnostech svého odchodu z politického zpravodajství. Připouští, že jeho vystupování a veřejné postoje vyvolávaly negativní reakce i uvnitř České televize. Odmítá se ale považovat za oběť a připomíná, že kvůli zdravotním problémům sám nechtěl v moderování Událostí, komentářůalespoň na čas pokračovat. V současném pořadu Historie.cs je spokojený a přiznává, že by pro něj dnes bylo velmi náročné zachovat při moderování politických rozhovorů potřebnou nestrannost. Nevylučuje přitom, že by se k nim jednou rád vrátil. Vzpomíná na konflikty s politiky, kriticky se vyjadřuje k některým rozhodnutím a postupům České televize a přiznává, že ho vyděsil pořad Rozpleteno, konkrétně jeho díl věnovaný covidu. Za důležité považuje i to, aby veřejnoprávní televize dokázala odolávat tlakům ze strany státních institucí. Výrazně kritický je Železný k politické kultuře a vystupování některých současných představitelů vlády. Pozastavuje se nad slovníkem Andreje Babiše, jehož politický úspěch ovšem respektuje a uznává sílu jeho demokratického mandátu. Za neslušné a ubohé označuje premiérovo odmítavé vyjádření na adresu ředitele Českého rozhlasu Reného Zavorala. Ostře se vymezuje také vůči poslanci Miroslavu Ševčíkovi kvůli jeho sexistickým výrokům a odmítá, aby se podobné chování tolerovalo jako politický folklor. Řeč přichází i na proměnu médií, rostoucí význam internetu a odpovědnost tvůrců, kteří působí mimo tradiční redakce. Železný oceňuje svobodu, kterou nové platformy přinášejí, zároveň ale upozorňuje na rizika neregulovaného internetového prostoru, v němž působí také dezinformační scéna. Sám sebe označuje za příslušníka pražské a havlovské kavárny, zdůrazňuje však, že ani lidé, kteří sdílejí podobné hodnoty, nemusí mít stejné politické názory. Hájí právo herců jako Martina Dejdara a Oldřicha Kaisera veřejně vyjadřovat postoje, se kterými sám nesouhlasí a varuje před tím, aby se boj za nezávislá média zvrhl v radikální protesty nebo politický boj. Proč se Železný obává, že by se Česká televize mohla vydat slovenskou nebo maďarskou cestou? Kdo podle něj ohrožuje její nezávislost a proč kritizuje i politiky, kteří se jí dnes zastávají? Co mu vadí na vystupování Andreje Babiše? A mohou podle něj protesty a stávky skutečně zabránit změnám ve financování veřejnoprávních médií? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 61 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„My už jsme na začátku velké tsunami. Řítíme se do problému, se kterým se tahle společnost ještě nikdy nepotýkala. A nikdo s tím nic nedělá,“ varuje spisovatel Leoš Kyša, známý také jako František Kotleta. Ve své nové knize Nástupci: Zápisky ze světa gerontokracie popisuje svět roku 2060, ve kterém vládnou senioři, mladí lidé ztrácejí politický vliv a společnost se nedokáže postarat o stále početnější starou generaci. Podle Kyši přitom nejde o vzdálenou fantazii, ale o budoucnost, které se už nevyhneme. Politici podle něj přicházejí s jednoduchými sliby na podporu porodnosti, přestože demografický vývoj už nedokážou zvrátit.„My jsme zažili zlaté časy, nejkrásnější časy v dějinách. A to už generace po nás úplně nezažijí,“říká o sobě a svých vrstevnících. Sám má přitom dvě malé dcery a přiznává, že svět, ve kterém vyrůstají, bude mnohem složitější než ten, který poznal on. S nadsázkou proto plánuje nakoupit půdu, na ní pěstovat brambory a kukuřici a své děti naučit ovládat drony a zacházet se zbraněmi, aby si v budoucnu dokázaly obstarat obživu a ubránit vlastní majetek. Místo příprav na budoucnost se ale podle něj společnost utápí v kulturních válkách, které odvádějí pozornost od skutečných problémů. Kyša kritizuje ministra kultury Otu Klempíře, jehož kroky podle něj nedávají smysl a vycházejí spíš z ideologických představ než ze snahy kultuře pomoci. „Myslím, že je hrozně nešťastný. Vůbec netušil, co ho čeká,“ říká. Zároveň ale odmítá tvrzení, že současná vláda českou kulturu zničí a připouští, že rozbití současného systému dotací může paradoxně otevřít cestu k jeho lepšímu fungování. Vymezuje se také vůči Radce Denemarkové, které vyčítá povýšený přístup k populární literatuře a kritiku úspěšných autorů, jako jsou Patrik Hartl nebo Radka Třeštíková. „Vždycky mi přijde škoda, když se nějaký druh literatury povyšuje nad jiný,“vysvětluje. Sám přitom odmítá stát na jedné straně politických a kulturních barikád. Podobně kritický je vůči politikům, kteří podle něj nevěnují dostatečnou pozornost ani dalším zásadním výzvám, například rozvoji umělé inteligence. Ta přitom podle Kyši mění svět mnohem rychleji, než si společnost připouští. Sám ji využívá jako pomocníka při kontrole a hodnocení rukopisů a tvrdí, že může být pro některé literární žánry větší hrozbou než pro jiné. Přesto zůstává přesvědčený, že lidská tvorba nezmizí a že si lidé budou i v budoucnu chtít kupovat knihy napsané skutečnými autory. Vedle temných scénářů budoucnosti Kyša mluví také o vlastním životě, psaní a rodině. S manželkou Kristýnou Sněgoňovou, která je rovněž spisovatelkou, vychovávají dvě malé děti a snaží se mezi péčí o ně najít čas na vlastní tvorbu. Přiznává, že většina každodenní zátěže leží na jeho ženě a že otcovství ve vyšším věku je mnohem náročnější než v mládí.„Moje žena zajišťuje 70 procent a já tak 30 procent,“ říká sebekriticky. Proč si myslí, že demografickou krizi už nedokážeme odvrátit? Proč odmítá vybrat si jednu stranu politického konfliktu? A jak se člověku, který očekává stále těžší budoucnost, vychovávají malé děti? Nejen o tom je celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 63 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„V Americe vládne zločinecký syndikát,“ říká politický komentátor a spoluautor podcastu Kecy a politika Petros Michopulos. Amerického prezidenta přirovnává k Viktoru Koženému na steroidech a v jeho rétorice vůči Ukrajině vidí znepokojivé paralely s předválečnou Evropou. „Když dnes posloucháš Putina a když posloucháš toho idiota v Bílým domě, tak oni říkají to samé,“ tvrdí a připomíná, jak Adolf Hitler označoval Československo a Edvarda Beneše za překážku míru. Trump podle něj nikdy nebyl skutečným spojencem Evropy a jeho vztahy s Ruskem představují zásadní nebezpečí. Obává se také, co bude americký prezident ochoten udělat, aby si udržel moc po blížících se volbách do Kongresu. Kritický je Michopulos i k české vládě. Andrej Babiš podle něj pochopil, že spojování s Trumpem mu politicky škodí, zároveň ale zatím výrazněji nezasahuje proti svým koaličním partnerům. SPD označuje za promoskevskou stranu, která rozkládá ministerstvo obrany, zatímco Motoristé podle něj místo skutečné politiky vedou kulturní války. „Ve chvíli, kdy ti politici neumí přicházet s nějakými projekty, které by těm lidem opravdu zlepšily životy, tak přijdou s kulturníma válkama,“ vysvětluje. Za větší problém než neúspěch v senátních volbách ale pro Babiše považuje výsledky komunálních voleb. Hnutí ANO podle něj začíná procházet podobným procesem, který v minulosti vedl k úpadku ODS a sociální demokracie. V regionech se podle Michopulose vytvořily mocenské skupiny, které si přivlastnily stranické struktury a Babiš přestává být dostatečně silný na to, aby voliči jejich chování přehlíželi. „Já neříkám, že to je konec Andreje Babiše,“ upozorňuje. Je ale přesvědčený, že premiér nedokáže pochopit, proč jeho hnutí ve volbách neuspělo a nedoceňuje, jak jeho věk a generační proměna voličů ovlivní budoucnost ANO. Možného lídra, který by dokázal spojit část opozice, vidí v Janu Grolichovi, je k němu ale skeptický. Oceňuje jeho volební kampaň, zároveň ale jeho povolební kroky označuje za fatální chybu, která podle něj poškodila důvěryhodnost projektu nových lidovců. Kritizuje zejména Grolichovy výroky o TOP 09 a přechod části jejích jihomoravských politiků ke KDU-ČSL. Podle Michopulose tím Grolich zpochybnil obraz nové, liberálnější strany, který se snažil během kampaně vytvářet. Proč Michopulos přirovnává Trumpovu politiku k událostem před druhou světovou válkou? Může Andrej Babiš ztratit kontrolu nad vlastním hnutím a čeká ANO stejný osud jako někdejší velké politické strany? A jak nebezpečná je podle něj současná vládní koalice? I o tom mluví Petros Michopulos.

ROZHOVOR BYL NATOČEN JEŠTĚ PŘEDTÍM, NEŽ VLÁDNÍ KOALICE PROSADILA VE SNĚMOVNĚ PRVNÍM ČTENÍM NÁVRH NA ZRUŠENÍ TELEVIZNÍCH A ROZHLASOVÝCH POPLATKŮ. TÉMATU SE BUDEME VĚNOVAT V NADCHÁZEJÍCÍM TÝDNU.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 73 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

Profesionální fotbal může člověku přinést slávu, peníze i zážitky. Zároveň ale dokáže být neúprosný a o úspěchu nebo neúspěchu někdy rozhodují zdánlivé maličkosti. Své o tom ví bývalý fotbalista a dnes komentátor Zdeněk Folprecht, který už v šestnácti letech podepsal profesionální smlouvu se Spartou a patřil mezi největší talenty svého ročníku. Přestože si později zahrál českou ligu, evropské poháry a působil také v zahraničí, svou kariéru dodnes považuje za neúspěch. „Vzhledem k tomu, kam jsem mířil, tak je to neúspěch,“ říká. Přiznává, že těžce nesl, když se jeho bývalí spoluhráči prosazovali v reprezentaci a zahraničních soutěžích, zatímco on působil ve druhé lize. „Říkal jsem si: Proč oni, a ne já?“ vzpomíná. Otevřeně mluví také o zkušenostech s trenérem Martinem Pulpitem, jehož chování mu někdy připadalo jako šikana. Zásadní roli v jeho životě dnes hraje rodina. Má tři syny, pro které na zahradě postavil fotbalové hřiště a se kterými tráví velkou část volného času. „Já jsem se našel v té roli toho táty,“ přiznává. Věří, že kolektivní sport je jedním z nejlepších způsobů, jak děti připravit na život, naučit je zvládat porážky, respektovat pravidla a osvojit si zdravé návyky. „Myslím si, že pro děti není lepší prostředí dospívání,“ říká. Přestože by podle svých slov mohl vydělávat více peněz, nechce to dělat na úkor času s rodinou. „Teďka jsou na řadě oni,“ vysvětluje, proč nemá ambici věnovat se naplno trenérské kariéře. Zároveň přiznává, že teprve čas ukáže, jestli je jeho přístup k výchově správný. Už během profesionální kariéry přitom Folprecht přistupoval k penězům jinak než řada jeho spoluhráčů. Místo drahých aut a hodinek investoval do nemovitostí a dodnes jezdí autem značky Hyundai. „Materiální věci pro mě nemají velký význam,“ vysvětluje. Přiznává ale, že i on jednou podlehl tlaku fotbalového prostředí a pořídil si značkovou tašku za jedenáct tisíc korun jen proto, že ji měli ostatní. „To bylo moje nejhorší finanční rozhodnutí v životě,“ směje se. Dnes je přesvědčený, že mnohem důležitější než okázalý úspěch je finanční jistota a možnost rozhodovat o vlastním čase. V rozhovoru se vrací také k problémům českého fotbalu, nedostatku českých trenérů v elitních zahraničních soutěžích a násilí na stadionech. „Jsem přesvědčený o tom, že tu úplně nejtvrdší skupinku ten fotbal moc nezajímá,“ říká o části ultras, pro které se podle něj soupeření fanoušků stalo samostatnou soutěží. Jako jednu z možných cest k větší bezpečnosti vidí identifikaci návštěvníků stadionů. Jak těžké je vyrovnat se s nenaplněnými ambicemi? Proč podle Folprechta český fotbal nedokáže vychovávat více hráčů pro evropskou špičku? A co mu nakonec přineslo větší pocit naplnění než úspěchy na hřišti? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 81 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Evropa už prohrála. A vlastně ani nevěděla, že se bojuje,“ říká herní vývojář a cestovatel Lukáš Codr, známý také jako Čočík, který strávil třináct let života v Číně. Podle něj Asie Evropě utíká v technologickém rozvoji, inovacích i schopnosti přizpůsobovat se změnám. Zatímco Čína se podle něj každých pět let zásadně promění, Evropa přešlapuje na místě. „Mám teď spíš pocit, že zažívám znova rok 1985,“ popisuje svůj návrat do Česka. V zemi podle něj dochází potenciál předchozího rozvoje a nové příležitosti dusí regulace. „Tady se vlastně nic neděje,“ dodává o životě v Praze, který mu po letech v asijských velkoměstech připadá pomalý. Čínu přitom neidealizuje a uznává, že jde o autoritářský stát. Tvrdí ale, že pohled Evropanů na tamní každodenní život bývá zkreslený. „Na úrovni běžného každodenního života je v Číně ten život mnohem méně svázaný regulacemi,“vysvětluje s tím, že v podnikání nebo osobním životě mají podle něj Číňané často překvapivě velkou volnost. Politická svoboda má ale jasné hranice. Čínu zároveň nepovažuje za nepřítele Evropy, nýbrž za konkurenta, kterého je potřeba pochopit, aby mu Evropa dokázala čelit. „Evropané pomalu ani nevědí, že nějaký konkurenční závod běží,“varuje. Po návratu do Česka ho překvapilo také to, s jakými předsudky se setkává kvůli své čínské partnerce. Kritizuje zejména některé ženy, které se podle něj hlásí k feminismu, ale zároveň automaticky předpokládají, že si starší běloch musel svou asijskou partnerku koupit nebo že je s ním pouze kvůli penězům. „To byla asi jediná věc, která mě vyloženě nepříjemně šokovala na návratu do Čech,“přiznává. Jeho partnerka přitom podle něj vyrůstala jako sirotek v jedné z nejchudších čínských provincií a dokázala vybudovat úspěšnou kariéru. Codr se věnuje také vývoji počítačových her a pracuje ve firmě, která se podílí na řadě světových titulů. „Jsme největší neznámá firma v herním průmyslu,“ říká. Umělou inteligenci přitom nevnímá primárně jako hrozbu pro herní vývojáře, ale jako nástroj, který může schopnosti kreativních lidí výrazně znásobit. Proč podle Lukáše Codra Evropa ztrácí souboj s Asií a co to může znamenat pro českou ekonomiku? Jak moc čínský stát skutečně kontroluje život běžných lidí? Je Čína pro Evropu nebezpečným nepřítelem nebo konkurentem, od kterého se může učit? Proč se Codr obával o svých zkušenostech veřejně mluvit? I o tom je rozhovor s herním vývojářem a cestovatelem Lukášem Codrem.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 52 MIN. JEN NA ⁠⁠⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ ⁠⁠A ⁠⁠⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

Tenistka Barbora Strýcová toho dokázala opravdu hodně. Byla 16. v single a 1. v double žebříčku. "Víc už to nešlo," říká pak jakoby trochu zklamaně. Její vůle a motor jít dál jsou obdivuhodné. Všechno to začalo už v dětství, kdy klidně hodiny trénovala na zdi. Už tam se ukázalo, že je ochotná pro úspěch udělat všechno. Později to bylo tedy i negativní, když nenesla dobře porážky a neúspěch. Ale to možná ke sportovci, který prostě chce na úplný vrchol, patří. Mluvili jsme taky o těžkých chvílích, kdy ve dvaceti chtěla úplně skončit a mít dítě, o dopingové kauze a o tom, proč si připadala a někdy pořád připadá "tlustá," o tom, jak se mění přístup k mladým, že ona si nemohla dovolit "se sesypat," o potřebě vyhrávat, třeba i jako trenérka. To všechno s nezaměnitelným úsměvem.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 63 MIN. JEN NA ⁠⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ ⁠A ⁠⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

"Babiš sedí na dvou židlích, které se pomalu od sebe rozjíždějí," vysvětluje ekonomka a publicistka Lenka Zlámalová nervozitu Andreje Babiše. Volby se hnutí ANO nepovedly a Babiš je pod tlakem jak svých voličů, tak finančních trhů. A těch se bojí nejvíc. Zároveň podle Zlámalové upadá kognitivně a dělá chyby. Chyby ale dělá i ODS, která je dalším subjektem, který je po volbách oslaben. O SPD a Motoristech už možná ani nemá cenu mluvit, míní Zlámalová. Co z toho všeho bude?

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 61 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Skutečný problém, který opravdu stojí za řeč, ten se pozná podle toho, že nemá řešení,“říká evoluční biolog Jan Zrzavý. Podle něj lidstvo čelí hrozbě, kterou si zatím nedokáže naplno připustit. Není jí válka, klimatická krize ani umělá inteligence, ale dramatický pokles porodnosti. Zatímco přelidnění podle něj dříve či později narazí na přirozené limity, vymírání žádnou podobnou brzdu nemá. A místo náhlé katastrofy nás tak může čekat pomalé vyprazdňování měst, stárnutí společnosti a rozpad systémů, na kterých stojí naše civilizace. „To bude takové pomalé erodování všeho,“ varuje. Zrzavý je přesvědčený, že za demografickou krizí stojí i proměna samotné rodiny. Romantická láska podle něj nikdy neměla být základem manželství, které historicky plnilo především ekonomickou a společenskou funkci. „Ta naše nešťastná civilizace prostě najela na to, že manželství by mělo být v ideálním případě založené na romantické lásce,“vysvětluje. Dnes jsme se ale od původních vazeb osvobodili, děti přestaly být nezbytností a tradiční rodina, jak ji prezentují politici, je ve skutečnosti poměrně novým vynálezem. Finanční pobídky ani štědřejší sociální stát podle něj tento vývoj nezvrátí. Naopak mohou posilovat podmínky, které k poklesu porodnosti přispěly. Další zásadní proměnu přinese umělá inteligence. Zrzavý se neobává ani tak toho, že by se stroje vymkly kontrole a zničily lidstvo, ale že lidé ztratí motivaci cokoli dělat. „Nějak si neumím představit ve světě s umělou inteligencí vůbec žádnou motivaci něco dělat,“přiznává. Pokud za nás technologie zvládnou pracovat, tvořit i bádat, co nám vlastně zůstane? Už dnes podle něj AI umožňuje ve vědě podvádět způsobem, který bude stále obtížnější odhalit. Současně ale otevírá možnosti, které jsme si donedávna neuměli představit. Podobně jako genetické inženýrství, díky němuž bychom mohli postupně převzít kontrolu nad vlastní evolucí a upravovat budoucí generace podle svých představ. „A tohle až nastane, tak se to rozjede a nic tomu nezabrání,“předpovídá. Přesto o sobě Zrzavý mluví jako o optimistovi. „Už je zase zajímavé si ráno pustit zprávy,“říká s tím, že svět je mimořádně vzrušující právě proto, že se ocitáme uprostřed zásadních změn, jejichž důsledky nedokážeme předvídat. Skeptický je naopak k představě, že politici dokážou dlouhodobé problémy řešit. A otevírá i provokativní otázku, zda je správné, aby o budoucnosti země stále více rozhodovali starší voliči, kteří v ní už sami nebudou dlouho žít. Proč podle Jana Zrzavého lidstvo nedokáže zastavit propad porodnosti? Jak romantická láska proměnila rodinu a proč podle něj už není možné vrátit se zpět? Připraví nás umělá inteligence o samotný smysl života? Měli by mít senioři stejné volební právo jako mladí? A jak může vypadat svět, ve kterém si lidé budou upravovat vlastní genetickou výbavu? I o tom je rozhovor s Janem Zrzavým.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 68 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Zakázal jsem si říct, že jsem etablovaný. Cítím se jako věčný amatér a nechtěl bych, aby mi to někdo bral,“říká režisér a scenárista Jan Prušinovský. Má za sebou Okresní přebor, Most!, Dobré ráno, Brno! a další projekty, které se staly fenomény, přesto odmítá příliš přemýšlet o vlastním úspěchu. Když se ke své tvorbě vrací, vidí spíš věci, které mohl udělat lépe. Vyrůstal v prostředí, které má dodnes hluboko pod kůží, s otcem řidičem kamionu projížděl průmyslové zóny a říká, že právě vlastní původ může být pro tvůrce výhodou: „Je dobré to ze sebe nesetřásat a nestydět se za to.“ Prušinovský mluví i o tom, jak jeho nejslavnější seriály stárnou. Zatímco Okresní přeborpodle něj drží díky určité naivitě a jednoduchosti, Most! byl podle něj v něčem starý už v době svého vzniku. Zpětně by například chtěl do role Dáši obsadit trans člověka. Odmítá ale představu, že by dnes nebylo možné dělat nekorektní humor. Žádný „zákaz slova“ podle něj neexistuje, jen se humor i společnost proměňují. Sám zároveň zdůrazňuje morální odpovědnost autora: rasistická nebo vulgární postava podle něj ještě nedělá rasistické či vulgární dílo, rozhodující je, jaký postoj k ní celý příběh zaujímá. Otevřeně mluví také o České televizi. Období pod Petrem Dvořákem považuje za dobu, kdy posílení kreativních producentů umožnilo vznik různorodých projektů, zatímco dnes podle něj instituce znovu funguje spíš jako pyramida, v níž rozhoduje hlava nahoře. Sám měl v ČT připravené další projekty, s novým vedením se ale nepotkaly, a tak odešel jinam. Jeho novinkou je seriálOddíl B z prostředí věznice. Prušinovský přiznává, že se tentokrát pustil do světa, o kterém původně nevěděl téměř nic. Při rešerších ho překvapilo, v jakém stavu české vězeňství je a říká, že vězení dnes může místo nápravy samo vytvářet další kriminalitu. Proč se Jan Prušinovský ani po letech nechce považovat za etablovaného režiséra? V čem podle nějMost!zestárl? Je dnes opravdu těžší dělat nekorektní humor? A proč ho stav českých věznic překvapil a zarmoutil? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 59 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Jakmile Vladimir Putin z jakýchkoliv důvodů nebude, bude otevřená cesta minimálně k příměří a k hledání nějaké mírové dohody,“ říká politický geograf Libor Jelen. Rusko podle něj zůstává impériem drženým pohromadě hrubou silou a Putin potřebuje válku na Ukrajině i proto, aby mohl dál legitimizovat svou moc. Přesto Jelen nevěří, že by ruská společnost nebo její elity chtěly válčit navždy. Oligarchové sice na válečné ekonomice bohatnou, své peníze ale nemohou svobodně užívat a stále jsou závislí na rozmarech režimu. Putin je navíc podle Jelena pod stále větším tlakem, protože Rusko nedokáže na Ukrajině naplnit své cíle. Otevření další plnohodnotné fronty proto považuje za málo pravděpodobné, Evropa se ale musí připravit na pokračující hybridní útoky.„Jsme ve válce v kyberprostoru,“upozorňuje. Svět se podle Jelena zároveň zásadně proměňuje a Evropa se musí smířit s tím, že už nebude jediným místem, které určuje pravidla hry. Západ by měl přestat automaticky nahlížet na svět vlastní optikou a pochopit, že třeba v Africe je válka na Ukrajině vnímána úplně jinak. Rusko se podle něj na rozdíl od západních koloniálních mocností dodnes skutečně nedekolonizovalo a imperiální myšlení je v něm systematicky udržováno. Zároveň ale varuje před představou, že evropskou civilizaci čeká nevyhnutelný zánik. Velkou část rozhovoru věnuje Jelen migraci, nacionalismu a tomu, jak snadno lze společnost rozdělovat na „my“ a „oni“. Nacionalisté podle něj mají v kampaních jednoduchou práci, protože dokážou nabídnout jasného nepřítele a rychlé řešení. Sociální sítě navíc problémy koncentrují a emoce udržují prakticky nepřetržitě. Migraci přesto Evropa podle Jelena potřebuje i kvůli dramaticky nízké porodnosti - klíčová je ale integrace a schopnost zachovat společné hodnoty. Naději vidí především v mladé generaci a v tom, že společenské myšlení se může měnit. Proč podle něj Putin potřebuje válku, aby se udržel u moci? Může se Rusko po jeho odchodu začít rozpadat? Proč jsou nacionalismus a strach z migrantů tak účinnými politickými nástroji? A opravdu Evropě hrozí úpadek, nebo se jen musí smířit s tím, že už není středem světa? Pusťte si rozhovor s Liborem Jelenem.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 66 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Třikrát jsem měl za poslední dva roky fáze, kdy jsem si říkal, že budu úplně zbytečný.“ Influencer a technický guru Petr Mára se technologiemi zabývá většinu života, přesto ani on netuší, jak zásadně umělá inteligence promění svět kolem nás. „Musíš to pochopit, adaptovat se a doufat, že tu zatáčku prostě vybereme,“ říká. Podle něj už AI jako první tvrdě dopadá právě na lidi z technologického sektoru. Firmám, které dřív potřebovaly desítky programátorů, může dnes stačit zlomek původního týmu. Paradoxně tak právě lidé, kteří technologickou revoluci pomáhali vytvářet, patří mezi první, jejichž práci zásadně mění. Mára ale nevěří v budoucnost, ve které budou lidé komunikovat především se stroji. „Čím víc technologický svět bude, tím víc se lidi budou vracet k lidem,“ tvrdí. Vztahy jsou podle něj „alfa a omega fungování civilizace“ a AI je nedokáže skutečně nahradit. V rozhovoru se ale vrací i mnohem dál před dnešní AI boom. K době, kdy byl Apple okrajovou značkou, kterou v Česku téměř nikdo nepoužíval a on sám byl jedním z mála lidí, kteří jí věnovali roky života. „Nikdo ti nebude dělat deset let něco pro zábavu, aby pak možná uspěl,“ říká o cestě, která ho nakonec dostala k práci pro Apple a přednáškám po Evropě, Asii nebo Blízkém východě. Zároveň přiznává, že velkou část kariéry vůbec nevnímal jako promyšlený plán. Spíš měl štěstí, že něco, co ho fascinovalo dávno před ostatními, nakonec vyrostlo spolu s ním. Za profesním úspěchem ale byla i druhá stránka. Mára dlouhodobě bojoval se zdravotními problémy, užíval vysoké dávky kortikoidů a přitom létal po světě a vystupoval před lidmi. „Naučíš se otupit od zbytku těla, protože bys to neunesl,“popisuje období, kdy podle něj nebyla možnost se zhroutit. Člověk musel přijít, tvářit se, že je „mistr světa“ a práci odvést. „Pak tělo doběhne a vybere si tu daň,“ vzpomíná Mára. Dnes říká, že množství stresu, kterému se tehdy vystavoval, by už znovu podstupovat nechtěl. Právě zkušenost s výkonem změnila i jeho představu o tom, co znamená uspět. Přestože si může dovolit věci, které by řada lidí za symbol úspěchu považovala, sám říká, že nikdy nezažil moment, kdy by si jednoduše řekl: dokázal jsem to.„Podle mě úspěch ve finále je situace, kdy dokážeš být sám se sebou uvnitř v klidu. Všechno ostatní je nějaký šum,“myslí si. Peníze, dům, status nebo první třída v letadle podle něj mohou vypadat dobře zvenku, ale samy o sobě vnitřní spokojenost nepřinesou. Proč si Petr Mára myslí, že AI může jako první připravit o práci právě lidi z IT? Proč věří, že čím víc technologií kolem nás bude, tím důležitější budou skuteční lidé? Jakou cenu zaplatil za roky, kdy dokázal vypnout emoce a prostě podat výkon? A proč dnes považuje většinu tradičních symbolů úspěchu jen za „šum“? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 68 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Měla jsem pocit, že když absolvuji nějaký kurz nebo chodím k psycholožce, tak mě to vyléčí. Jenže ono se to furt vrací.“ Herečka Klára Issová otevřeně mluví o tom, jak se celý život učí být k sobě méně tvrdá. Dlouho měla pocit, že když na sobě bude dost pracovat, podaří se jí některé věci jednou provždy vyřešit. Postupně ale přijala, že změna není přímá cesta.„Je to pořád dva kroky dopředu, krok dozadu. Furt je to takový taneček,“ říká.Perfekcionismus, tlak na výkon nebo potřeba kontroly se mohou vracet. Dnes se spíš učí včas poznat, kdy znovu „jede jako šroub“, zastavit se a nepovažovat každý návrat starého vzorce za selhání. Výrazný zlom přišel v období kolem covidu, které sama označuje za svou „temnou hodinku duše“. „Nebyl vztah, byl covid, nebyla práce,“ popisuje období, kdy se jí několik jistot rozpadlo najednou. Právě tehdy podle ní přestaly fungovat nástroje, na které byla celý život zvyklá. Začala proto hledat jiný způsob fungování, s větší lehkostí a menším tlakem na sebe samu. Důležitou roli v jejím životě hraje i spiritualita. Issová říká, že potřebuje věřit v něco vyššího a mít naději, protože čistě realistický pohled na svět plný válek, problémů a negativních zpráv by pro ni byl příliš beznadějný. Nechce před realitou zavírat oči, zároveň ale věří v sílu osobního příkladu. Mluví také o vztazích a o tom, co si do nich člověk přináší z rodiny. Zpětně přemýšlí o rozvodu rodičů, o svém vztahu k otci i o tom, že ve vlastních partnerstvích někdy zůstávala v nefunkčních situacích déle, než bylo zdravé. „Vydržíte v něčem, co nefunguje, déle, protože to prostě držíte a chcete, aby to fungovalo,”vysvětluje. Dnes se naučila být sama a samotu dokonce potřebuje.„Umím být hodně sama a je mi v tom velice dobře,“ říká, zároveň ale připouští, že jí blízkost druhého člověka někdy chybí. Její představa partnerství už proto nevypadá jako dřív a dodává, že pokud by s partnerem žili pod jednou střechou, na jedné věci by chtěla trvat: „Můžeme bydlet ve stejném bytě, ale chtěla bych mít svoji ložnici.“Téma vztahových vzorců se promítá i do její nové role ve filmu Divočina, kde ztvárňuje ženu poznamenanou vztahem k otci i agresivním partnerem. Po třiceti letech herectví zároveň sama hledá cestu od přehnané přípravy a kontroly k větší lehkosti a „nevinnosti“. Co se Klára Issová naučila o vlastní potřebě kontroly a perfekcionismu? Co jí ukázalo období, kdy se jí několik životních jistot rozpadlo najednou? Jak se změnila její představa lásky, samoty a partnerství? A proč se po třiceti letech herectví znovu učí věci pouštět? Pusťte si rozhovor s Klárou Issovou.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 71 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIRA ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Bylo to nejdelších pět minut mého života.“ Zpěvačka a skladatelka Lenka Filipová alias Lenny vzpomíná na chvíli, kdy její maminku, známou zpěvačku, našli doma po vážném zdravotním kolapsu. Sama byla zrovna za Prahou a věděla, že jako jedna z mála má klíče. Když se k ní muzikanti nemohli dostat, řekla blízkým, ať vyrazí dveře nebo okno, hlavně aby se dostali dovnitř. Cestou zpátky jí hlavou běželo, že ještě den předtím s mámou mluvila a že není možné, aby tu najednou nebyla. Později se ukázalo, že jí prasklo aneuryzma a následně spadla ze schodů. „Jakýkoliv doktor vám řekne, že to byl zázrak, že ta máma přežila,“ říká Lenny a období, které následovalo, označuje za nejnáročnější týdny svého života. Poprvé o celé zkušenosti mluví takhle otevřeně. Popisuje, jak se najednou starala o člověka, o kterého se celý život sama opírala a jak jí tahle zkušenost změnila pohled na rodinu i čas. Když její máma letos slavila narozeniny, dostala od dcery velkou jedničku - jako symbol prvního roku druhého života. „Jakmile máte takovou druhou šanci na život s tím člověkem, některé věci počkají,“ říká Lenny. Vyrůstala v hudební rodině a od rodičů si podle svých slov odnesla disciplínu, preciznost i důraz na to dotahovat věci do konce. Zároveň ale říká, že si chtěla jet vlastní cestu a být sama za sebe - i proto se od začátku snažila budovat kariéru po svém. Dnes vydává novou desku Good Omens na vlastním labelu a otevřeně popisuje i tvrdost hudebního průmyslu. U svého hitu Hello zpětně vidí jako zásadní problém, že české vydavatelství nemělo žádnou strategii pro zahraničí a nedokázalo dostatečně propojit úspěšnou píseň s její tváří. Přístup labelů přirovnává ke žvýkačce: dokud máte chuť, žvýkají vás a pak vás vyplivnou. Ještě větší tlak ale dnes podle ní přichází ze sociálních sítí. Možnost, že se člověku během jednoho dne změní život, vnímá jako obrovskou svobodu, zároveň ale říká, že tvorba obsahu ji několikrát dostala „až do depresivního stavu“, kdy byla natolik demotivovaná, že přestávala psát hudbu. Pomáhá jí proto vracet se k jednoduchému pravidlu: hudebníci mají dělat hudbu. Do toho všeho vstupuje i umělá inteligence, kterou Lenny používá jako pragmatického rádce, ale odmítá ji pustit do samotné tvorby. Právě tam si nastavila hranici, protože nechce jako kreativní člověk pracovat s nástrojem, který jí nabízí další melodie na základě už existující hudby. Stejně ambivalentně mluví o slávě, sociálních sítích i zájmu médií o soukromí. Bulvár podle ní dokáže sledovat i změny jejího těla a spekulovat o těhotenství, ona sama se ale snaží držet osobní život stranou a připomíná přístup své mámy: čím víc soukromí člověk uchová, tím lépe se mu v něm možná žije. Jak zpěvačka vzpomíná na chvíle, kdy její máma bojovala o život? Co jí vyrůstání se slavnou matkou dalo a proč si přesto potřebovala vyšlapat vlastní cestu? Proč ji tlak sociálních sítí dokázal odříznout od samotné hudby? A kde má jako muzikantka hranici při používání umělé inteligence? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 48 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Nepomáhám, protože chci, ale protože můžu. Když můžeme, tak musíme.“ Matouš Bláha přijel na ukrajinskou hranici 25. února 2022. Nejdřív pomáhal organizovat odvoz lidí do bezpečí, začátkem března už vozili humanitární pomoc přímo na Ukrajinu. Dnes vede Koridor UA, který tam posílá desítky kamionů ročně. Před několika týdny navíc jejich sklad zasáhl ruský dron, zničil ho a s ním i část zásob. Koridor ho teď obnovuje. „Nikdo asi nedoufal, že to bude takhle dlouhé,“ říká o válce, která podle něj ještě dlouho neskončí. Začátky si pamatuje téměř den po dni. Po osvobození Buči a Irpině viděl cestou do Kyjeva spálenou techniku a místa, která do té doby znal jen ze záběrů. „Najednou jsme vlastně viděli nějaké vítězství,“ vzpomíná. Zároveň si uvědomil, že strach je naprosto reálný a oprávněný a že po tom, co viděl, už nechce uhnout. Válka změnila i jeho vztah k násilí. Před ní by se označil za pacifistu, dnes říká: „Před válkou bych asi nešel. V tuhle chvíli bych už asi Česko bránit šel.“ Podobně ostře mluví o únavě z války doma: lidé přímo na Ukrajině podle něj právo na apatii mají, ale my v Česku nemáme právo nějakým způsobem být unavení. Právě zkušenost z Ukrajiny mu podle něj ukázala, že někdy nenásilné prostředky jednoduše nestačí. V Mykolajivu zažívají deset i patnáct poplachů denně, v Chersonu je pak podle Bláhy ve vzduchu neustále dvacet až třicet létajících objektů a lidé přesto zůstávají. Někteří nemohou odejít, jiní nechtějí. Život v neustálém ohrožení se podle něj postupně stává něčím, co lidé vytěsní, aby vůbec mohli dál fungovat. Koridor UA vozí jídlo, zdravotnické vybavení, vyřazená okna i sítě používané jako ochrana proti dronům. Pomáhá také nemocnicím, útulkům a dětem, na jejichž psychologickou podporu český stát podle Bláhy zrušil grant. Zároveň varuje, že válka nemusí zůstat jen ukrajinským problémem: „Už jsme v podstatě v ostré fázi nějakého testování naší reakce,“ říká o ruském přístupu k Evropě a NATO. Co s člověkem udělají roky pravidelných cest do války? Jak se dá zvyknout na život pod neustálou hrozbou dronů? Proč Matouš Bláha říká, že Češi nemají právo být válkou unavení? A jak reálné podle něj je, že se jednou budeme muset bránit i my? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 53 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Naděje neexistuje. Mít naděje je nezralý přístup. Musíte vidět realitu.“ Novinář, komentátor a publicista Alexandr Mitrofanov přichází s knihou Doba pitomců, jejíž prvotní podnět vznikl už před lety při jeho předchozím rozhovoru v tomto podcastu. Pitomcem přitom nemyslí člověka bez inteligence. Podle definice, se kterou pracuje, má takový člověk informace potřebné k rozumnému úsudku, ale přesto jedná proti logice, etice i vlastnímu zájmu - a často reaguje agresivně, když někdo jeho pohled zpochybní. Mitrofanov říká, že se s podobnými lidmi patnáct let snažil vést dialog. Dnes už v jeho smysl nevěří. Jeho pohled na současnou společnost je mimořádně skeptický. Mluví o „studené občanské válce“, uplynulých pětatřicet let považuje za výjimečně šťastné období, které se podle něj „vylomilo z dějin“ - a teď se poměry vracejí k tomu, co považuje za jejich běžný průběh. Současnou českou vládu označuje za „lůzovládu, která připravuje kapitulaci před Ruskem“, demokratickou opozici považuje za slabou a příliš zaměstnanou vlastními stranickými zájmy. Přesto říká, že lidé, kteří s vývojem nesouhlasí, mají dělat to, co umějí. „Já je taky neopouštím, nikam jsem se neschoval,“ dodává. Nejtemnější je Mitrofanov ve chvíli, kdy přijde řeč na Rusko. Očekává, že se Moskva pokusí otestovat soudržnost NATO, a je přesvědčený, že k ovládnutí země, jako je Česko, nepotřebuje ruské tanky. „Dveře se otevřou samy,“ říká. Pokud by se ruský vliv skutečně prosadil, pro jeho odpůrce podle něj připadají v úvahu dvě možnosti: „V lepším případě emigrace, v horším případě smrt.“ Podle něj je místo uklidňování potřeba dívat se na realitu a připravit se na to, co může přijít. Proč se Mitrofanov definitivně vzdal snahy přesvědčovat lidi, se kterými nesouhlasí? Proč považuje dnešní situaci v Česku za začátek „nové normalizace“? Opravdu podle něj Rusko zkusí otestovat článek 5 NATO? A jak se žije člověku, který říká, že žádnou naději nepotřebuje a chce být hlavně „psychologicky ozbrojený“? Pusťte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 59 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Říkal jsem si, že jestli mám těch deset let, tak bych to měl trochu rozjet,“vzpomíná David Koller na dobu, kdy jako patnáctiletý slyšel, že se kvůli vrozené srdeční vadě možná nedožije pětadvaceti. Dnes s odstupem říká: „Užil jsem si to a pak jsem musel zase brzdit.“Za sebou má desítky let na pódiu, euforii devadesátých let, hraní před Rolling Stones i dlouhou historii s Lucií. Když se jejich cesty rozešly, vnímal odchod z kapely jako osvobození. „Chcete někam pokračovat a vidíte, že ta kapela má jiné priority a vy chcete taky něco jiného, tak prostě odejdete,“ říká. Některé staré písně pro něj přitom zůstávají aktuální. Když při koncertu v Bardejově uviděl poblíž radnice velkou ruskou vlajku, rozhodli se zahrát Oheň.„Mrazilo mě z toho,“ popisuje. Politické písně už dnes do vlastní tvorby příliš tahat nechce - lidé podle něj přicházejí na koncert také proto, aby se bavili a deset skladeb o současném dění by je poslalo domů „jak zmlácené“. Potřebu veřejně se ozvat ale neztratil. Před volbami podle něj člověk může podpořit lidi, kterým věří a kdo se do veřejného dění vůbec nezapojuje, nemůže se pak divit tomu, co se stane.„Nějaký odboj je potřeba,“ říká a v souvislosti s děním kolem veřejnoprávních médií mluví dokonce o jejich „znásilnění“. Divokost minulých dekád přitom nepopisuje jen romanticky. Vzpomíná na večer, kdy se po koncertu a alkoholu pokoušel dostat do vedlejšího hotelového pokoje přes římsu a následná rvačka skončila zraněními. Proměnil se i jeho vztah k vlastním textům. Dnes už je prakticky nepíše a část těch starých hodnotí podstatně kritičtěji než dřív.„Některé texty by se nedaly dneska ani prezentovat,“ říká o tvorbě z dob Lucie. Nechce je označit přímo za mačistické, spíš za „hodně klučičí“. U písně Vona říká jó připouští, že se dnes pohybuje na hraně toho, co je ve veřejném prostoru ještě použitelné.„Bylo to myšlené jako vtip, ale dneska už to možná takový fór není,“ říká. Na nové tvorbě ho naopak přitahují texty žen. Baví ho podle jeho slov jejich jiná citovost a možnost podívat se na svět holčičíma očima. Přesto ani po desítkách let hudbu neopouští. Roky hraje se synem Adamem, vrací se k Jasné Páce a dál vydává nové věci. Únava ale přichází - když během jediného týdne odehrál pět koncertů, na tom posledním si podle svých slov říkal: „Co tady děláme? Proč to ještě dělám?“ Zároveň odmítá představu, že by budoucnost hudby měla patřit dokonale vyrobeným kopiím. Umělá inteligence ho provokuje právě tím, že podle něj skládá dohromady už existující nápady. Proč pro něj byl odchod z Lucie osvobozující? Kdy poznal, že musí kvůli alkoholu zabrzdit? Proč už nechce psát vlastní texty a co mu dnes vadí na některých těch starých? Kdy podle něj nastává čas na občanský „odboj“? A proč ho představa hudby vytvářené umělou inteligencí tolik dráždí? Poslechněte si celý rozhovor s Davidem Kollerem.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 62 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Jeden večer jsem byla rozhodnutá, že už ne. Úplně,“ říká moderátorka Terezie Tománková o chvíli, kdy po vyhroceném rozhovoru s Milošem Zemanem vážně uvažovala, jestli chce dál dělat svou práci. Nakonec se rozhodla, že takhle její příběh skončit nemá. Zkušenost ji podle jejích slov přivedla i k tomu, že se dnes dokáže dívat na člověka, se kterým nesouhlasí téměř v ničem, aniž by jím pohrdala. Představa, že moderátor nemá vlastní občanské postoje a hodnoty, je podle ní zcestná. Politické debaty se přitom podle Tománkové zásadně změnily. Pro politiky už často není nejdůležitější dvouhodinová diskuse ani divák před televizí, ale několik krátkých videí, která z ní během vysílání vzniknou pro sociální sítě. „Ještě ta debata jede a už to tam je,“ říká. Sama se v poslední Partii dostala tak blízko tomu vykázat Zdeňka Hřiba ze studia jako nikdy předtím, protože podle ní opakovaně nerespektoval pravidla debaty. Otázka pak podle ní není jen, jak politickou diskusi moderovat, ale jestli její původní smysl vůbec přežívá. Tománková zároveň odmítá představu, že by šlo vytvořit politickou debatu, která bude všem připadat nestranná. Z jedné strany slýchá výtky, že pracuje pro údajně „proruskou“ CNN Prima NEWS, z druhé pak osobní obvinění, že je placená Aspenem, Sorosem nebo Petrem Fialou. Sama říká, že může ručit především za svou práci a za Partii. V ní podle svých slov nechce vybírat hosty jen proto, že přinesou kliky nebo bizarní moment, ale podle jejich relevance k tématu. Připouští přitom, že komerční médium samozřejmě sleduje, co lidi zajímá. Ani ona sama neví, jak dlouho bude chtít každou neděli sedět proti politikům. Dokud se na vysílání těší, práce jí podle jejích slov stále dává smysl. Zároveň ale přiznává, že množství agrese a reakcí ji postupně ovlivňuje a zasahuje i do soukromí. Nechce vystavovat dceru ani partnera lidem, kteří po ní mimo studio chtějí, aby vysvětlovala, proč pozvala Babiše nebo Pavla a proč podle nich svoji práci dělá špatně. Sama proto přemýšlí, kam vůbec chodit. „Až mě to úplně přestane bavit, tak to samozřejmě dělat dál nemůžu,“ říká. Klid přitom podle ní nepřijde ani po současné politické sezoně. Další prezidentská volba bude podle Tománkové znovu mimořádně polarizující. Přímý dvoukolový souboj podle ní vytváří téměř nevyhnutelné rozdělení na dva tábory, přenáší politiku hluboko do soukromí a dokáže „rozhádávat rodiny“. Proč byla po rozhovoru s Milošem Zemanem připravená skončit? Kde pro ni končí neutralita a začínají hodnoty, přes které nejede vlak? Mají ještě televizní politické debaty smysl, když je politici používají jako materiál pro vlastní sociální sítě? A jak dlouho chce Terezie Tománková zůstávat jednou z nejviditelnějších tváří českých politických debat? I o tom je rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 84 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Netěším se na nic víc než na to, že všichni upadneme do zapomnění.“ Herec Saša Rašilov vyrůstal se jménem, které už před ním něco znamenalo a jako dítě poslouchal, že bude stejně geniální jako jeho slavný dědeček. Přirovnává to k tomu, jako kdyby dědeček vyhrál eurojackpot a okolí vám říkalo, že to dáte taky. On sám měl naopak „tisíc momentů“, kdy si říkal, že to takhle nemá. Dnes mluví o „klidu v neklidu“ a o tom, že člověk si uprostřed věcí, které nikdy úplně neutichnou, musí vybojovat chvíli na nadechnutí. Mluví také o rozhodnutí přestat pít. Alkohol mu dokázal pomoct, když byl smutný a bez energie, stejně jako ve chvíli, kdy byl v napětí. Dlouho navíc fungoval bez kocovin, zvládal práci a nikdo ho kvůli pití nezastavil ani doma, ani v práci. „Dokázal jsem všechno zvládat a během toho jsem dělal svou profesi na top úrovni,“ říká. Myslel si proto, že „jede na vítězném voze“, ale podle jeho slov to bylo přesně naopak. Nakonec pochopil, že představa, že právě on bude alkoholu vládnout, nefunguje: „Nedá se s tím bojovat, nedá se to porazit. Když tohle neumíte, nemáte pít.“ Otevřeně mluví i o marihuaně - vadí mu, že by kvůli ní měl být v 54 letech vnímán jako kriminálník. Kritizuje zároveň dostupnost syntetických kanabinoidů a dalších látek a připomíná, jak samozřejmě česká společnost zachází s alkoholem. Právě jako otec čtyř dětí přemýšlí i o tom, před čím je vůbec ještě možné děti chránit. Mladší dcera zatím nemá telefon a čas u obrazovky rodiče hlídají. Herectví se jim ale před dětmi schovat nepodařilo:„Mně dětství uteklo ani nevím jak, přes nějaký básničky, recitace, dramatický kroužek a už jsem byl na konzervatoři,“ vzpomíná Rašilov. Dnes přitom dojatě sleduje, jak jeho dcera Antonie pracuje v divadle se svou o dvacet let mladší sestrou Maruškou. Mluví také o strachu z „většiny, která vás převálcuje“, o potřebě dělat konkrétní věci místo nekonečného debatování a o víře, ke které se dostával přes existenciální úzkost. Proč Saša Rašilov nechce zanechat pomník? Proč přestal pít, ale otevřeně mluví o marihuaně? Co chce předat svým dětem a před čím je naopak chránit? A kde po letech hledání našel svůj „klid v neklidu“? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 65 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Svět se skutečně nachází ve velmi napjatém bodu zlomu. Stačí málo, aby tady někdo jiskrou zapálil velký požár.“Bývalý velvyslanec a externí poradce prezidenta Petra Pavla Petr Kolář otevřeně říká, že má ze současného vývoje obavu. Mluví o válce na Ukrajině, Rusku, Blízkém východě i o Spojených státech, které už podle něj nejsou stejným spojencem, jakého Evropa znala dřív. Česko podle něj zároveň stále není dostatečně připravené na situaci, kdy by se bezpečnostní hrozba stala skutečností. „Problém je v tom, že řada běžných lidí primárně řeší svou peněženku a svou současnost,“ varuje. Část společnosti podle něj dává před svobodou přednost jistotě a pohodlí a nechce slyšet o rizicích, která by tenhle klid narušila. Kolář s nadsázkou říká, že by člověk před získáním volebního průkazu mohl projít základním testem občanské způsobilosti, ale kritický je také k české politice. Demokratická opozice se podle něj místo spolupráce tříští a sama eliminuje, zatímco politici napříč tábory nedokážou ani v zásadních otázkách budovat vzájemnou důvěru. V době, kdy může být nutné se rychle shodnout na obraně a bezpečnosti země, se podle Koláře Česko příliš často jen „okopává“. Zároveň odmítá představu Petra Pavla jako skutečného lídra opozice. Prezident je podle něj konzistentní v názorech, které zastával dávno před současnými politickými střety a jeho bezpečnostní postoje vycházejí z vlastní zkušenosti. „Prezident není naivní hlupáček, je to praktik, který zažil, co to je mít i reálnou válku,“dodává. Exdiplomat reaguje i na informace o údajné operaci, která má prostřednictvím tlaku na lidi kolem Petra Pavla oslabit prezidenta a odradit ho od další kandidatury. Sám je mezi zmiňovanými lidmi a odmítá představu, že by právě on prezidenta řídil nebo „štengroval“ proti Andreji Babišovi.„Intrika k politice patří a vždycky patřila. Ale vždycky jsem si říkal, že vyplácat patrony na slepý cíl, je přece hloupost,“říká s tím, že podobné útoky by podle něj Pavla spíš utvrdily v tom, že další kandidatura má smysl. Mluví přitom i o postupném obnovení dialogu mezi prezidentem a premiérem, svém podílu na jejich prvních jednáních, sporu kolem Filipa Turka a SMS Petra Macinky i o tom, proč má za to, že Petr Pavel dnes druhý mandát zvažuje jinak než ještě před časem. Jak blízko je podle Petra Koláře svět širšímu konfliktu? Proč považuje pohodlí a nezájem části voličů za problém demokracie? Dokáže se česká politika v případě skutečné krize semknout? A proč je přesvědčený, že tlak na okolí Petra Pavla prezidenta od další kandidatury neodradí? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 55 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Všichni mi gratulují, je to skvělé. Ale u bráchy se vlastně neděje nic. Je to horší.“ Režisérka Pepa Lubojacki pět let natáčela svého bratra a dva bratrance žijící se závislostí, kteří žijí nebo žili na ulici. Vznikl mimořádně osobní dokument Kdyby se holubi proměnili ve zlato, který získal dvě ceny na Berlinale, Česko ho vysílá do boje o Oscara a 24. září vstupuje do kin. Úspěch filmu ale ostře kontrastuje s realitou lidí, o kterých vypráví. Původně sama ve filmu vůbec být nechtěla. Postupně ale cítila, že když zůstane schovaná za kamerou, staví se vůči svým blízkým do nerovné pozice. „Musím odhalit sebe, když odhaluji je,“ vysvětluje. Otevírá proto i vlastní rodinnou historii, zkušenost s alkoholem a stud, který ji dlouho provázel. „Je strašně únavné se za něco stydět,“ říká. Mluvit veřejně o věcech, o kterých dřív nemluvila téměř s nikým, je pro ni stále děsivé, zároveň ale i osvobozující. Během natáčení sama přestala pít a šestým rokem alkohol nepije vůbec. Na FAMU pila i každý den, ale nepřipadalo jí, že dělá něco neobvyklého, protože podobně fungovalo její okolí. „Je podle mě trošku normálnější pít než nepít,“ říká a upozorňuje, že právě normalizace alkoholu může zakrývat chvíli, kdy už člověku škodí. Silnou roli v její snaze pomoci bratrovi hrála i smrt otce, který dlouhodobě pil. „Nezachránila jsem tátu, tak teď musím udělat něco, abych zachránila bráchu,“ popisuje. Roky věřila, že když se o závislosti dozví dost a bude se dost snažit, dokáže mu pomoct. Postupně přijala, že střízlivost nelze chtít víc než samotný člověk a že pomoc musí mít hranice. „Jediné, co můžete udělat, je v tom nějak zachránit sebe,“ dodává. Bratrovi dnes pomáhá s ubytováním, zároveň upozorňuje na systémové bariéry. Ubytovny popisuje jako nedůstojné prostředí a „byznys s chudobou“, který nahrazuje chybějící sociální bydlení. Kritická je i ke zkušenostem lidí žijících na ulici se zdravotnictvím - jeden z jejích bratranců podle ní přišel o obě nohy poté, co ho nemocnice opakovaně odmítly adekvátně ošetřit. Film proto není jen příběhem závislosti, ale také rodiny kolem ní, hranic pomoci a způsobu, jakým společnost nahlíží na lidi žijící na ulici nebo se závislostí. Lubojacki připomíná, že bychom se neměli ptát jen „co je s tebou špatně“, ale především „co se ti stalo“. A přesto si uchovává víru v druhé: „Věřím, že lidé jsou dobří a že vlastně pomáhat chtějí,“ dodává. Dá se smířit s tím, že člověka, kterého milujeme, nedokážeme zachránit? Kde mají být hranice pomoci? Nakolik k životu na ulici a závislosti přispívá selhávání systému - od nedostupného bydlení po přístup zdravotnictví? A může otevřené vyprávění změnit způsob, jakým se na lidi se závislostí díváme? Poslechněte si celý rozhovor s Pepou Lubojacki.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 72 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Přišel jsem na docela velké, až terapeutické věci, které jsem si nedokázal přiznat nebo vůbec uvědomit,“ říká Lukáš Hejlík o Martinu Vymětalovi. Herec, autor Gastromapy a Listování se s marketingovým expertem a tvůrcem podcastu Středo/věk původně spojili kvůli jednoduchému experimentu: chodit po Česku, dobře jíst a cestou si povídat. Z jejich Věrozvěstů se ale postupně stal podcast hlavně o novém přátelství dvou mužů. Vymětal přitom sám popisuje, že po čtyřicítce začal nové vztahy vyhledávat vědomě: „Rozhodl jsem se, že bych chtěl do toho života dostat nové lidi.“ Při několikahodinové nebo několikadenní chůzi se podle něj člověk dostane s druhým mnohem hlouběji než během hodiny u kávy. Mluví spolu o rodičích, dětech, bývalých vztazích, mužských rolích i o tom, co si člověk nese z dětství. Hejlík si například uvědomil, že si mnohem snáz vybavuje několik vzácných zážitků s otcem než každodenní péči matky, která přitom „měla všechno na hrbu“. Zároveň přiznává, že právě otevřenost Věrozvěstů má své limity: „Občas na té hraně jsem. Vůči rodičům, vůči ženě i bývalým vztahům,“říká. Vymětal zase mluví o vztahu s vlastním otcem, o synovi i o tom, jak se jeho pohled na vztahy a blízkost měnil s věkem. Výrazně ho proměnila také rakovina, téměř tři desetiletí v reklamě a půlroční přechod Ameriky. Na Pacifickou hřebenovku podle svých slov neodcházel hledat odpovědi, přesto se vrátil jiný. „Nešel jsem tam s žádnou otázkou, ale přišel jsem s nějakýma odpověďma,“ dodává. Dnes se snaží méně tlačit na výsledek, snáz přijímat neúspěch a do svého jednání vědomě dostávat laskavost místo síly. Hejlík naproti tomu říká, že žádnou potřebu zásadně se znovu najít nebo redefinovat nezažil. Věrozvěsti se ale stali projektem, ve kterém se mimořádně našel, přestože jeho okolí už při oznámení další aktivity reagovalo otázkou, zda opravdu potřebuje ještě jeden projekt. Neshodnou se přitom v pohledu na zemi, kterou společně procházejí. Hejlík by si přál, aby Češi byli sebevědomější, dokázali se pochválit a měli ke své zemi větší hrdost. Vymětal v Česku nachází především mírnost a bezpečí a českou mentalitu vidí střízlivěji:„Češi jsou tak spokojení, jak jsou. Ale hrdost nemáme.“Proč může několikadenní chůze vytvořit blízkost, která jinde nevzniká? Dá se po čtyřicítce vybudovat skutečně hluboké nové přátelství? Co člověku o sobě ukáže nemoc, rozvod nebo půl roku mimo běžný život? A mají Češi vůbec důvod být na sebe hrdí? Poslechněte si celý rozhovor.

LÝ ROZHOVOR V DÉLCE 58 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

Herečka a zpěvačka Berenika Kohoutová říká, že mateřství pro ni znamená unést dvě pravdy najednou: být šťastná, že může být se svými dětmi a zároveň už s nimi někdy nechtít být. Po letošních prázdninách si musela na víkend odjet „najít sama sebe zpátky“. Mluví o tom, jak těžké je vedle dětí udržet práci, vlastní prostor i partnerský vztah a odmítá představu, že by se matka měla cítit provinile za to, že má chůvu nebo se vrátí do práce dřív, než společnost považuje za správné. Vrací se i ke svému dětství a rozvodu rodičů. Sama o sobě říká, že byla „až moc rozumné dítě“, které vnímalo bolest své matky.„Já byla opravdu to dítě, ze kterého se stal trochu ten dospělák,“ vzpomíná. Když mluví o své matce Ireně Obermannové a Václavu Havlovi připomíná, že její matku veřejnost výrazně odsoudila, zatímco Havel zůstával „pánem na piedestalu“. Jeho politický a kulturní význam nezpochybňuje, zároveň ale odmítá oddělovat veřejné zásluhy člověka od toho, jak se chová ke svým nejbližším. Podobně se podle Kohoutové změnil i pohled na obtěžování žen. Sama zažila situace, kdy kolega nebo kamarád řekl něco přes čáru, ona se tomu v tu chvíli zasmála a až později si uvědomila, že jí to vlastně příjemné nebylo. Vadí jí proto otázka, proč se ženy jednoduše neohradí.„Bylo by spíš fajn, kdyby to ti chlapy neříkali, než aby se holky musely umět bránit,“ říká. K překračování hranic a zneužívání se vrací také v nové písni Chatka číslo 25. Záměrně v ní není jasně řečeno, kolik je postavám let ani zda to, co se mezi nimi odehraje, naplňuje trestný čin. Řada žen jí ale podle jejích slov řekla, že z písně měla husí kůži nebo se jim z ní udělalo zle, protože jim připomněla situace, které zažily samy nebo jejich kamarádky.„Nedá se asi dělat nic jiného než o tom mluvit,“ říká Kohoutová. Čím dál víc přemýšlí také nad tím, jestli vůbec zveřejňovat své děti na sociálních sítích. Sama už řeší nejen zakrývání jejich obličejů, ale i to, co všechno lze z fotografie dítěte dohledat - třeba školu podle batohu nebo části budovy. Nerozumí lidem, kteří děti vědomě používají ke zvýšení dosahů nebo je dlouhodobě nechávají vyrůstat před očima sledujících. Instagram je přitom zároveň její pracovní nástroj, který podle svých slov musí používat mnohem víc, než by sama chtěla. Proč podle ní mateřství stále provázejí výčitky? Co si z vlastního dětství přenesla do vztahů? Proč nestačí učit ženy, aby se uměly lépe bránit? A kde vede hranice mezi sdílením rodinného života a vystavováním dětí na sociálních sítích? I o tom je rozhovor s Berenikou Kohoutovou.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 64 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Andrej Babiš chce vyhrát 100:0. Není typ člověka, který by se uspokojil s vítězstvím 99:1,“říká o současném premiérovi politický komentátor a novinář Václav Dolejší. Politiku sleduje profesně už 27 let a přiznává, že před několika lety byl „milimetr“ od odchodu z médií. Měl pocit, že se v české politice stále opakují stejné příběhy, jen s jinými jmény a zachránily ho až nové formáty, humor a podcast Vlevo dole, který spolumoderuje s Lucií Stuchlíkovou. Zároveň vidí, jak zásadně se proměnila novinařina: část veřejnosti podle něj novináři pohrdá, politici zjistili, že útoky na média fungují a samotné redakce jsou často mladší a liberálnější než zbytek společnosti. Proměnila se i politika. Kauzy, kvůli kterým by podle Dolejšího před lety politik pravděpodobně skončil, už dnes takový účinek nemají. Andrej Babiš přitom podle něj umí své koaliční partnery „vysát“ - přisvojit si jejich úspěchy a nechat jim neúspěchy. Petr Macinka se naopak během jediného roku stal politickou „superstar“. Jeho provokace podle Dolejšího fungují, byť za cenu role drzého fracka. Babišovi navíc mohou výrazní partneři vyhovovat: zaměstnávají média a vedle nich může premiér působit umírněněji.„Dnešní politika je daleko víc showbyznys, jde o ty dojmy,“říká Dolejší. Podle něj často nerozhoduje program, ale lídr, dojem a emoce. Babišovi, Okamurovi a Macinkovi se podle něj podařilo vytvořit dojem, že Fialova vláda byla mimořádně špatná. Nešlo ale jen o marketing. „To nejzásadnější bylo, že vláda působila nekompetentně a tak trochu arogantně,“hodnotí novinář. Petr Fiala podle něj působil jako profesor, který lidem vysvětluje, že špatně pochopili otázku, zatímco Babiš umí „vyhrnout rukávy“ a vytvořit dojem, že problém osobně řeší. Dnešní opozice tak podle Dolejšího nakonec bude muset najít člověka, který bude schopen proti Babišovi stát jeden na jednoho. Souhlasí přitom s tím, že tuto roli dnes v očích části veřejnosti spíš než opoziční lídři plní prezident Petr Pavel. Je Petr Macinka skutečně politickou hvězdou s budoucností? Proč Fialova vláda působila na část společnosti arogantně a nekompetentně? Dokáže opozice najít lídra schopného porazit Andreje Babiše? A jak se proměnila novinařina i tolerance společnosti k politickým kauzám? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 58 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Chtěla bych se zpětně hrozně obejmout,“ říká Lucie Minářová, trenérka, influencerka a mistryně republiky ve vzpírání, když se vrací k době, kdy její vztah ke sportu vypadal úplně jinak než dnes. Pohyb pro ni nebyl radostí, ale způsobem, jak kontrolovat vlastní tělo a někdy přímo trestem. Když se najedla, měla pocit, že to musí „vycvičit“, sama se sebou mluvila škaredě a stále víc se propadala do přesvědčení, že není dost. Postupně to vyústilo v bulimii, kterou zpočátku ani nevnímala jako nemoc. Připadala si, jako by objevila něco, na co ostatní ještě nepřišli: může se najíst, užít si oslavu a potom jídlo vyzvracet. Až časem pochopila, že z něčeho zdánlivě kontrolovaného se stal problém, který sama nezvládne. Navenek přitom dál studovala, měla kamarády a působila spokojeně. „Byla jsem prostě ta Lucie, co žila spokojený život,“ vzpomíná. Ani cesta ven nebyla přímočará. Bulimii podle ní na čas vystřídala jen sofistikovanější forma stejného problému - extrémní paleo strava, strach z některých potravin a přesvědčení, že vlastní hodnota souvisí s tím, jak „správně“ jí. Zhubla deset kilogramů, okolí ji chválilo, ona přitvrzovala a nakonec si dovolovala třeba jen zelenou zeleninu, protože má méně sacharidů. Při intenzivním tréninku pak na několik let přišla o menstruaci. Zlomem pro ni byl CrossFit: poprvé ji začalo víc zajímat, co její tělo dokáže, než jak vypadá. Aby byla silnější a lepší, musela mu také začít dávat dost jídla a regenerace. Právě tehdy se přitom rodila i její kariéra na internetu a Minářová dnes přiznává, že si dlouho neuvědomovala, jakou odpovědnost s sebou veřejné doporučování životního stylu nese. Dnes zvedá přes sto kilogramů, závodí ve vzpírání a ve 33 letech má pocit, že svého sportovního maxima možná ještě ani nedosáhla. Zároveň ale poprvé připouští, že další posouvání hranic nemusí být automaticky tím nejdůležitějším. Ve vzpěračské komunitě se podle svých slov necítila vždy dobře přijatá, čelila posměškům i slovním útokům a po letošním mistrovství Evropy začala přemýšlet, jestli už nechce víc pečovat o vlastní vnitřní klid. Dřív byla člověkem, který si určil cíl a udělal všechno pro jeho splnění. Teď říká, že zarputilost trochu mizí. Přesto sport opustit nechce - před pár týdny se při běhu rozbrečela radostí nad tím, že se vůbec může hýbat. Proměnil se mezitím i její vztah k sociálním sítím. Musela si znovu odpovědět na to, kdo je, co jsou její hodnoty a co chce lidem předávat, místo aby se řídila tím, co zrovna funguje na internetu. „Nejvíc stejně funguje to, když ten člověk bude dělat to, co ho baví a bude tomu věrný,“ říká. Jak snadno se může zdravý životní styl změnit v další formu kontroly? Proč ji okolí chválilo právě v době, kdy její tělo přestávalo fungovat zdravě? Jak se vyrovnává s nepřijetím části vzpěračské komunity? A má ještě potřebu dokazovat, kam až dokáže své tělo posunout? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 50 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Teď ho víc zajímají vláčky než jídlo. Ale my víme, že to tak prostě nebude vždycky,“říká Tereza Ryvoli o tříapůlletém Sebastianovi. Dnes je hravý, divoký a společenský kluk, běhá a na první pohled by na něm jeho nemoc možná nikdo nepoznal. Narodil se ale s Prader-Williho syndromem, vzácným genetickým onemocněním, které mimo jiné způsobuje svalovou slabost, zpomalený metabolismus a především poruchu pocitu sytosti. Člověk nemá jen chuť na jídlo, popisuje Eva Ryvoli, ale může prožívat hlad jako absolutní potřebu. U Sebastiana zatím nemoc naplno nepropukla, první náznaky už ale jeho mámy vidí. Jídlo dokáže během chvíle spořádat, dopíjí cizí sklenice a během krátkého zaváhání sní několik hrstí třešní i s peckami. To, co je dnes někdy ještě úsměvné, může za pár let zásadně určovat život celé rodiny. Sebastianův příběh začal tím, že ho biologičtí rodiče po zjištění diagnózy nechali v nemocnici. Eva tam tehdy pracovala a pamatuje si ho jako „hadrovou panenku“ - téměř se nehýbal a nikdo zpočátku nevěděl, co mu je. Když byl později převezen do dětského centra, nedokázala na něj přestat myslet. S partnerkou Terezou ho začaly navštěvovat a nakonec se rozhodly vzít si ho do pěstounské péče. Předcházely tomu pochybnosti, zda péči o nemocné dítě zvládnou psychicky, fyzicky i finančně. Po jeho příchodu domů se Sebastianem čtyřikrát denně cvičily Vojtovu metodu, absolvovaly rehabilitace i další terapie. Přestože původní odhady počítaly s tím, že začne chodit kolem čtyř let, rozchodil se ještě před druhými narozeninami. Teď se ale pravidla postupně obracejí. „Tak jsme vyhráli, zvládli jsme to, teď tady nám běhá po světě super kluk. A někde vzadu máte to, že se teď pravidla úplně změní,“popisuje Tereza paradox nemoci. Z dítěte, které bylo potřeba intenzivně krmit, aby zesílilo, se může stát člověk, kterému bude nutné přístup k jídlu celý život omezovat. S nemocí se mohou pojit i psychické problémy, poruchy chování nebo sociální izolace. Naději proto Eva a Tereza Ryvoli vkládají do českého výzkumu a vývoje léčby. „Milujeme ho, dáváme mu pocit domova, pocit bezpečí, ale my na to sami nestačíme, aby mu pak opravdu bylo lépe,“ říká Eva. Na vývoj léčby pro lidi s PWS se snaží prostřednictvím sbírky získat 22 milionů korun. Přispět je možné naDonio. Eva a Tereza mluví i o tom, jaké je vychovávat dítě jako dvě ženy a proč musely před některými lidmi dokazovat, že jsou „normální“. Jedna sociální pracovnice jim dokonce rozmlouvala, aby si Sebastiana braly, protože jsou příliš aktivní a nemocné dítě je bude brzdit. Eva dnes říká, že debata o stejných rodičovských právech jí připadá absurdní: kritikům by doporučila podívat se, jak žijí děti, které rodinu nemají. Jak se žije s vědomím, že nejtěžší fáze nemoci vašeho dítěte možná teprve přijde? Co udělá permanentní boj o jídlo s dítětem i celou rodinou? Jaké předsudky musely dvě mámy překonat, aby mohly dát opuštěnému dítěti domov? A může český výzkum změnit Sebastianovu budoucnost? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 64 MIN. JEN NA⁠ ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ A⁠ ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

Břetislav Tureček poprvé odjel do Izraele před 33 lety. Oblasti Blízkého a Středního východu se od té doby věnuje intenzivně. Jeho názory jsou často přísné, ale zároveň si drží nadhled, který je pro popis situace třeba v Izraeli nebo Íránu zásadní. Tureček zdůrazňuje, že v Evropě často nechápeme, že lidé z jiných částí světa vidí svět úplně jinak, než my. Chybí nám empatie, někdy ji nahrazuje spíš rasismus. Pro pochopení toho, jak se změnila pro nás ve skutečnosti tak významná oblast světa, je vhled Břetislava Turečka důležitým střípkem.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 64 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Frustrující je i to, že neděláte nic. Nejhorší je pocit bezradnosti, se kterým se dá bojovat jenom tím, že člověk něco prostě jde a něco začne dělat,“ říká herec Marek Adamczyk. Právě potřeba nebýt jen pasivním pozorovatelem ho přivedla k angažmá v Herecké asociaci a k jednáním s politiky a zástupci kulturního sektoru. Zároveň ale svůj vlastní život v posledních letech vědomě zpomalil: staví ho hlavně kolem rodiny, větší role dnes odmítá a říká, že čas a energii raději dává ženě Evě Adamczykové a jejich synovi. Přiznává, že si to může dovolit i proto, že jeho žena nepotřebuje, aby ji živil. Místo představy, že muž musí být za každou cenu hlavním živitelem, mu dává větší smysl věnovat čas tam, kde ho rodina skutečně potřebuje. Přitom ještě před několika lety v obdobích herecké nejistoty přemýšlel, jestli se neučit norsky, programovat nebo nestudovat filozofii. Univerzálním návodům příliš nevěří ani ve vztazích a rodičovství. Tradiční rozdělení mužských a ženských rolí podle něj může být určitým výchozím modelem, absurdní ale je držet se ho bez ohledu na konkrétní dva lidi. Po narození syna s manželkou Evou zjistili, že největší nebezpečí pro partnerský vztah je ztráta společného času, který si teď musejí vědomě vytvářet. A ani vztah k dítěti podle něj nevzniká automaticky v jediném okamžiku. „I ta žena si ho nějakým způsobem buduje,“ říká. Respektující výchovu si nastudoval, zároveň už pochopil, že když se rodičovské poučky podaří naplnit třeba ze třetiny, je to velký úspěch. Silné rodinné zázemí považuje i za jednu z věcí, které ho formovaly v dětství. Jeho dědeček prošel nacismem, komunismem, zákazem práce i Chartou 77 a s Adamczykem později četl Patočku a debatoval o Evropě, umění nebo humanismu. Herec mluví o „hodnotové zakotvenosti“, která podle něj prostupuje celou rodinou a vede ho k přesvědčení, že nestačí určité hodnoty jen zastávat. Současné vedení Ministerstva kultury proto kritizuje kvůli způsobu, jakým přistoupilo ke státní kulturní politice, zároveň odmítá představu, že herec má díky své známosti automaticky mandát komentovat všechno.„Člověk se musí vyjadřovat k tomu, čemu rozumí,“říká. Proč si Marek Adamczyk vědomě zmenšuje hereckou kariéru? Co se pro něj a jeho ženu Evu Adamczykovou narozením dítěte skutečně změnilo? Proč podle něj kultura nemůže být ponechána jen tomu, co si žádají diváci? A co ho dovedlo k panice při natáčení seriálu Pod hladinou? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 64 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Už nechci ztrácet čas tím, že budu něco předstírat nebo trpět,“říká herečka Aneta Krejčíková. K téhle otevřenosti ale podle ní vedla dlouhá cesta. Narodila se za dramatických okolností, první týdny života tak strávila oddělená od matky a dnes svůj začátek vnímá hlavně jejíma očima. Mateřství jí zároveň otevřelo vlastní dětství a věci, které se v rodinách předávají z generace na generaci. S matkou měla dlouho komplikovaný vztah, sama sebe označuje za „nedomazlenou“ a u svých dětí se snaží některé vzorce vědomě neopakovat. „Nechci jim způsobit, aby měli ten stejný deficit lásky,“ říká o tom, co se snaží ve vlastní rodině změnit. Před kamerou stojí od čtrnácti. Ulice jí dala první velkou příležitost i obrovskou školu, po letech ji ale začala svazovat jistotou a pohodlím. Jedním z důvodů odchodu proto byla potřeba znovu se vystavit nekomfortu. Už jako dospívající herečka přitom poslouchala sexistické poznámky výrazně starších kolegů, které tehdy brala jako běžnou součást prostředí. Dnes říká, že si svou prací dokázala, že „není jenom kus masa“. Sebevědomí je ale stále vrtkavé. „Někdy mám fakt pocit, že bych se na to měla vykašlat a dělat úplně něco jiného,“přiznává. Potřeba hrát je ale vždycky silnější. Na terapii se poprvé dostala v sedmnácti po těžkém rozchodu a schopnost mluvit pravdivě považuje za jednu z nejdůležitějších věcí, které se naučila. Promítá se to i do vlastních vztahů a rodičovství. Nechtěla, aby její děti vyrůstaly v rodině, kde se rodiče kvůli nim jen tváří, že je všechno v pořádku. Sama totiž kolem sebe viděla ženy, které podle ní doma nebyly šťastné. Silnou rodinnou stopu v sobě nesly také její porody. Po těžkých zkušenostech žen kolem sebe si Krejčíková řekla, že „zlomí kletbu“ a vlastní příběh prožije jinak - druhou dceru nakonec porodila doma s porodní asistentkou a porodním týmem. Co se snaží ve své rodině nepředat další generaci? Proč si myslí, že určitá míra nekomfortu člověka zoceluje? Jak se vyrovnala s objektivizací, kterou zažívala už jako čtrnáctiletá? Proč odešla z Ulice, co ji láká na Maryše a jakou postavu hraje ve Vraždách v Kutné Hoře? A proč ji dodnes mrzí, že nezkusila herectví v zahraničí? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 53 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„To, co říkají klimatologové už dvacet let, se začíná naplňovat,“ říká klimatolog Radim Tolasz. Když se v roce 1983 v Česku naměřilo čtyřicet stupňů, připadalo mu to jako něco mimořádného. Dnes podle něj nejsou problémem samotné čtyřicítky, ale to, jak často a jak dlouho přicházejí. Extrémy budou podle klimatických modelů častější a intenzivnější a Česko se jim bude muset přizpůsobit. „Klimatologie je jako obor dlouhodobě příliš konzervativní a příliš optimistická,“upozorňuje. Kritický je Tolasz především k politikům, kteří lidem říkají, že není potřeba nic dělat. O některých z nich tvrdí, že podle jeho názoru „jenom lžou, aby si nahnali voliče“. Nechápe ani odmítavou reakci politiků před letošními extrémními vedry. Adaptace přitom podle něj neznamená abstraktní debatu o emisích: města potřebují více zeleně a vody, nemocnice a pobytová zařízení klimatizace a česká krajina se bude muset proměnit. Zároveň ale odmítá klimatické strašení a zákazovou politiku. „Nesmíme přehánět ani na jednu, ani na druhou stranu,“říká. Kritizuje i klimatology, kteří v minulosti ve snaze upoutat pozornost přicházeli s přehnanými předpověďmi - právě ty se podle něj dnes vědcům vracejí. Původní Green Deal považuje za skvělou vizi, problém vidí v některých konkrétních opatřeních a sám říká, že není příznivcem zákazů - včetně zákazu prodeje aut se spalovacími motory. Přesto zůstává optimistou. Věří, že stejně jako během covidu dokáže společnost začít jednat, když pochopí, že skutečně čelí problému. U změny klimatu je ale reakce pomalejší a část času jsme podle něj už promarnili. „Ještě musíme něco dělat, aby to tak strašné nebylo,“ nabádá. Jak bude vypadat české léto za dvacet nebo třicet let? Lžou politici voličům o změně klimatu a udělali chyby i samotní klimatologové? Je Green Deal dobrá myšlenka pokažená konkrétními opatřeními? A proč Radim Tolasz navzdory všemu zůstává optimistou? I o tom je rozhovor s klimatologem Radimem Tolaszem. 

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 63 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Tady se fakt nehraje o málo. Tohle je budoucnost země,“ říká bývalý náčelník Generálního štábu Karel Řehka. Rusko podle něj bude stále agresivnější a méně předvídatelné a Evropa si nemůže dovolit působit slabě a rozděleně. Česká armáda má obranné plány, v případném konfliktu by ale narazila na nedostatek lidí, munice a záloh i na zastaralou techniku.„A když vám dojde munice v boji, tak umřete,“podotýká Řehka. Otevřeně mluví i o fungování ministerstva obrany. Ministr je podle něj v současném systému v zásadě „bezmezný vládce nad armádou“, protože jeho pravomoci nejsou dostatečně vymezené a systém nemá dost brzd a protivah. Přiznává, že část jeho vlastních sporů souvisela s tím, kde končí politické řízení a kde už politici vstupují do práce vojáků. Ve vztahu k někdejší ministryni Janě Černochové připouští chyby v komunikaci, v zásadních věcech by se ale nezachoval jinak.„Raději bych nebyl na té funkci, než abych se měl chovat jinak,“ tvrdí. Teď se přitom sám vydává do politiky. Do Senátu kandiduje jako nestraník s podporou STAN a tvrdí, že nejde o dlouhodobě připravovanou politickou kariéru. Rozhodnutí podle něj nebylo jednoduché, zvažoval jeho dopad na osobní život i rodinu a definitivně se pro spolupráci se STAN rozhodl až krátce před oznámením kandidatury. Politiku chápe jako pokračování služby zemi. Po desetiletích v uniformě zároveň uzavírá jednu zásadní životní kapitolu. Na vojenskou školu nastoupil ve čtrnácti a říká, že mu možná teprve s odstupem dojde, co pro něj konec služby znamená. Připouští, že mohl být v některých chvílích lepším otcem, věnovat víc času rodičům a lépe oddělovat práci od soukromí. V některých obdobích byl podle svých slov workoholik. Vojenské služby ale nelituje - vedle závazku ji vždy vnímal jako privilegium. Proč se po životě v armádě rozhodl právě teď vstoupit do politiky? Neohrožuje podpora STAN jeho někdejší důraz na politickou nestrannost armády? Kde podle něj končí legitimní moc ministra obrany? Co by se stalo, kdyby Rusko skutečně otestovalo článek 5 NATO? A co by dnes Řehka udělal jinak jako voják, velitel a otec? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 70 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Když člověk se zvířaty žije víc, připravuje ho to i na vlastní smrt. A pochopí, že to prostě jinak neskončí,“říká herec Václav Vydra. Jen několik dní před rozhovorem mu zemřel kůň, kterého měl 24 let. Se ztrátami zvířat se během života potkal mnohokrát a přemýšlení o jejich smrti podle něj mění i vztah člověka k vlastnímu konci:„Jak hezké je žít, tak by mohlo být hezké rychle odejít. Prostě spadne opona.“ Sám ale chce hrát tak dlouho, jak to půjde. „Když se ten motor vypne, tak vlastně ten člověk začne chřadnout,“ dodává k tomu, že herectví vnímá jako poslání, které se má „dotáhnout až do konce“. Vydra se věnuje také rekonstrukcím historických bitev a právě při nich si podle něj člověk může uvědomit, čím lidstvo už jednou prošlo.„Člověk by si tohle měl uvědomovat a ono se to furt opakuje,“vysvětluje. Současný svět se mu proto nepozoruje lehce a nemá radost z toho, jakým směrem se vyvíjí. Mluví také o svobodě, osobní odpovědnosti a zbraních, se kterými v 90. letech několik let podnikal a ve sportovní střelbě se dostal až na mistrovství Evropy. Zákaz zbraní považuje za nesmysl, zároveň připouští potřebu regulace a přehledu o tom, kdo je vlastní. Větší problém vidí ve snaze vytvořit společnost, ve které má stát člověka ochránit před každým rizikem. „Nikdo nemůže nikomu zaručit bezpečnost. Uklouznu doma ve vaně, praštím se do hlavy a umřu,“ komentuje herec. Podle Vydry se lidé příliš naučili, že se o ně někdo postará, ale každý by se podle něj měl postarat hlavně sám o sebe. Podobně kriticky mluví i o populismu a rozhodování podle toho, co si právě přeje většina. V herectví dnes Vydra podle svých slov žádné velké nesplněné ambice nemá. Práce má dost a současná role v seriálu Polabí ho baví. Jednu věc ale stále odmítá: konkurzy.„Nenávidím je,“ říká o nich a dodává, že po více než padesáti letech hraní už nechce před režisérem číst několik replik z papíru, aby dokazoval, co umí. Přitom otevřeně mluví o vlastním sebevědomí: „Já nemám úplně nízké sebevědomí,“přiznává. Zároveň dodává, že na začátku kariéry o něj podle svých slov velmi snadno přišel, když ho jedna z prvních zkušeností v Městských divadlech pražských výrazně srazila. A vrací se i ke Kameňáku, jednomu z nejúspěšnějších a zároveň nejkritizovanějších filmů své kariéry. Když poprvé četl scénář, nevěřil, že ho mají skutečně natáčet. Kritické odsudky ale příliš neřeší. „Lidé jsou různí,“tvrdí.V rozhovoru dojde i na jednu z největších kontroverzí spojených s jeho péčí o koně, kdy byl Vydra kritizován za způsob, jakým upravuje jejich kopyta. Připouští, že se v něm sám postupně zdokonaloval, ale dál věří, že princip, který prosazuje, je správný. Ještě jednoznačnější je v debatě o hranicích humoru. „Vtip, když je korektní, tak není vtip,“dodává herec k tomu, že odmítá cenzuru i autocenzuru humoru. Proč má Václav Vydra obavu ze společnosti, která se snaží člověka ochránit před každým rizikem? Co ho život se zvířaty naučil o smrti a proč podle něj lidstvo stále opakuje stejné chyby? Proč po více než padesáti letech odmítá chodit na konkurzy a kde podle něj končí hranice humoru? I o tom je rozhovor s Václavem Vydrou.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 60 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Když se nám druhá strana při vyjednávání zdá iracionální, pravděpodobně jsme ještě nepochopili její racionalitu,“říká vyjednavač Adam Dolník. Dřív působil jako akademik, pracoval pro OSN a učil vyjednávací týmy po celém světě, později se dostal přímo ke krizovému vyjednávání. Odvaha je podle něj základní předpoklad práce ve stresu, kde „jde o hodně a kdy jde vlastně o život“, ale sama nestačí. Klíčové je ustát tlak, nenechat se řídit emocemi a vědět, co je skutečný cíl. Dolník popisuje, že cílem vyjednavače není „přijít a potrestat viníky“, ale dostat rukojmího zpátky k rodině. Únos podle něj často není sofistikovaná operace, ale náhodný a brutální byznys: gangy chtějí někoho „rychle vyždímat“ a chytit dalšího. Přesto se ani v takové situaci nesmí ustupovat ve chvíli, kdy druhá strana tlačí a vyhrožuje. „Slow is smooth and smooth is fast,“ říká Dolník. Když se chce člověk někam dostat rychle, musí jít pomalu. Stejné principy podle něj platí i mimo únosy. „Tlak způsobuje protitlak,“říká. Dobrý vyjednavač proto nejde automaticky do protiútoku, i když by to přineslo dobrý pocit. „Když už máte na jazyku nějakou větu a cítíte, jak to bude dobrý pocit vypustit ven, tak buďte zticha,“vysvětluje. Právě takové věty podle něj často slouží spíš egu než cíli, kterého chceme dosáhnout. Důležité je i rozlišovat empatii a sympatii. „Empatie a sympatie jsou dvě naprosto rozdílné věci,“říká Dolník. Pochopit logiku Al-Káidy, únosce, politického protivníka nebo člověka v extrémních emocích podle něj neznamená souhlasit. Znamená to získat vliv.„Když uslyší svůj úhel pohledu a svůj příběh z mých úst, ví, že chápu,“ popisuje moment, kdy se otevírá prostor pro skutečné ovlivnění. Řeč je i o dětech, rodičovství, manipulaci a politických debatách. Děti se podle Dolníka velmi rychle naučí, jak tlačit na ta správná tlačítka, zatímco v politických debatách se často nenaslouchá kvůli pochopení, ale kvůli útoku. Tomu říká „kombativní naslouchání“ - posloucháme hlavně proto, abychom našli něco, co se dá použít proti druhému. Kdy je ovlivňování ještě fér a kdy už jde o manipulaci? Proč emoce vždycky snižují racionalitu? Dá se s teroristou mluvit bez souhlasu, ale s pochopením? Proč může rychlé ustupování v krizi rukojmímu uškodit? A co by se změnilo v politice, rodičovství, byznysu i partnerských konfliktech, kdybychom místo smečování dokázali opravdu poslouchat? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 56 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Humor často používám jako sebeobranu,“ říká textař, básník, spisovatel a komik Petr Soukup. Od dětství chtěl být komikem, zároveň o sobě mluví jako o introvertním člověku, který se ve společnosti cítil nejbezpečněji právě na jevišti. V rozhovoru popisuje, že mu odmala vadily nesmyslné hranice, ponižování ve škole i nespravedlnost. „Když vám vadí hranice, které jsou z vašeho pohledu fakt nesmyslné, tak se tím musíte nějak promlátit,“říká. Soukup otevřeně mluví i o šikaně, depresích, vyhoření a třinácti letech terapie. Popisuje období, kdy si po zdravotních problémech myslel, že umírá, tělo mu podle jeho slov začalo odcházet fyzicky i psychicky a několik let se z toho dostával. „Když si fakt myslíte, že umíráte a to tělo vás strašně bolí, tak se zblázníte,“říká. I proto pro něj humor není jen způsob, jak bavit lidi, ale často i způsob, jak přežít vlastní strach, vztek nebo úzkost. V rozhovoru mluví také o politickém humoru, sociálních sítích a nenávisti, která se k němu vrací. Říká, že lidem, kteří mu vyhrožují smrtí, někdy rovnou volá, protože ho zajímá konfrontace a protože klidné argumenty podle něj často nefungují. Zároveň ale tvrdí, že nechce lidem předávat jen vlastní naštvání. Když reaguje na politická témata nebo společenské dění, nejdřív v něm podle jeho slov převládá vztek a teprve potom se z něj snaží udělat humor s nadhledem. „Já než to natočím, tak tam ten nadhled není. To je velikej vztek,“ říká. Právě ten se snaží přetavit do humoru, který může být pro něj i pro publikum určitou psychohygienou. Soukup píše dětské knihy, erotické texty, stand-upy, politické básničky i písně pro známé interprety. Odmítá se ale nechat zavřít do jedné škatulky a nechce být pro lidi úplně čitelný. „Já nechci být nešťastnej,“ vysvětluje. Kdyby dělal celý život jen jeden typ tvorby, vyhořel by podle svých slov znovu. Chce zůstat člověkem, který může být dojatý, naštvaný, zranitelný i provokativní zároveň. Proč se na pódiu cítil bezpečněji než v běžném životě? Co s člověkem udělá období, kdy má pocit, že umírá? Kdy humor pomáhá a kdy už se může stát destruktivní obranou? Proč nechce být jen autorem dětských knih, jen komikem ani jen básníkem ze sociálních sítí? A jak se dá vztek proměnit v nadhled, aniž by člověk ztratil sám sebe? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 64 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Kdybychom měli jít minus miliardu, tak to můžeme zavřít,“ říká generální ředitel České televize Hynek Chudárek. Návrh nového financování televize považuje v současné podobě za nepřijatelný. Nejde podle něj jen o nižší částku, ale také o omezení komerčních příjmů, která by zůstala v platnosti. „Oni nás vracejí částkou, ale nechali tam věci, které nás omezují,“upozorňuje. Vedení České televize už připravuje krizový rozpočet. Chudárek odmítá argument, že televize dokázala se stejnými penězi fungovat už před zvýšením poplatků. Tehdy se podle něj zastavovala výroba a následky jsou ve vysílání patrné dodnes. ČT navíc mezitím uzavřela dlouhodobé smlouvy na sportovní práva i původní dramatickou tvorbu, ze kterých se nemůže bez vysokých ztrát jednoduše stáhnout. Škrty by proto dopadly především na projekty, které zatím nejsou podepsané. Ohrožený je například nový dětský seriál, ubýt by mohlo původní dramatické tvorby, regionálního vysílání i zahraničních zpravodajů. „Pohádek máme dost, budeme je reprízovat, ale to není to, co chceme,“ říká Chudárek. Česká televize podle něj existuje právě proto, aby vytvářela obsah, který komerční televize nenabízejí. Pokud by se z ní stala především reprízová stanice, začala by podle něj ztrácet svůj smysl. Samotné financování ze státního rozpočtu ale Chudárek za automatické ohrožení nezávislosti nepovažuje. Rozhodující podle něj je, aby byla částka stanovena zákonem jako mandatorní výdaj a doplněna silnými pojistkami. Odpovídá také na obavy, zda dokáže garantovat nezávislost zpravodajství a popisuje svůj postup v případu Václava Moravce a pozvání Tomia Okamury do Otázek Václava Moravce. Co by miliardový škrt s Českou televizí skutečně udělal? Proč Chudárek věří v dohodu s politiky, přestože od nich zatím nemá konkrétní příslib? Ustoupil v případě Václava Moravce tlaku rady? A dokáže přesvědčit veřejnost, že Česká televize za své peníze nabízí službu, kterou má smysl bránit? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 60 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Potřebujeme mít dostatečně schopné lidi, kteří budou bránit zájmy společnosti a ne těch nejbohatších,“ říká investigativní novinářka Deníku N Zdislava Pokorná, autorka podcastové série Tykačův svět. V ní mapovala příběh jednoho z nejbohatších Čechů Pavla Tykače - od uhlí, severočeských dolů a sporů o peníze pro region přes Mafru, Českou televizi a Motoristy až po ČEZ, jednu z nejdůležitějších firem v zemi. Právě ČEZ je podle Pokorné jedním z klíčových témat, která Tykač v Česku ještě potřebuje vyřešit. Oficiálně podle ní není jasné, kolik akcií polostátní energetické společnosti skutečně drží. „Zajímalo by mě, jestli to je pět, osm, deset nebo víc než deset procent,“ říká. V rozhovoru popisuje i zákulisní schůzky s Andrejem Babišem a Karlem Havlíčkem. Podle Pokorné není hlavní problém v tom, že podnikatelé chtějí maximalizovat zisk. Problém je podle ní spíš stát, který si proti nejbohatším neumí nastavit dostatečné mantinely. Řeč je i o možných spojnicích mezi Tykačem a Motoristy. „Vždycky se mluvilo jenom o jediné vazbě, a to je, že Pavel Tykač dotuje Institut Václava Klause, kde Petr Macinka byl dlouholetým mluvčím. Ale oni se stýkají,“říká Pokorná. Popisuje lednovou schůzku Macinky s Pavlem Tykačem a Janem Dienstlem i to, proč by přiznaný kontakt s Tykačovou skupinou stavěl kroky ministerstva životního prostředí do úplně jiného světla.Pokorná se vrací také k České televizi, Pavlu Matochovi a lidem kolem Pavla Tykače, kteří se podle ní zajímali o dění na Kavčích horách. Tykač dnes podle ní možná už ČT tolik nepotřebuje, protože získal poloviční podíl v Mafře.„Naplnili do určitý míry to, o co usilovali,“říká k tlaku na veřejnoprávní televizi. Velkou část rozhovoru tvoří i tlaky, kterým Pokorná kvůli své práci čelí. Mluví o anonymním profilu Thomas Paukner, alternativních médiích, útocích, pomluvách a snahách zpochybnit její práci.„Důvěra je jediné, co já jako novinářka mám,“říká. Přiznává, že právě o ni se podle ní dnes vede boj: aby lidé uvěřili, že její texty nevznikají na politickou objednávku a že proces za nimi je standardní. Přesto v investigativní práci pokračuje. „Pavlem Tykačem to rozhodně neskončilo,“říká Pokorná. Chce dál mapovat světy českých oligarchů, jejich vazby na stát, média, politiky i regiony. Kde končí běžný byznysový lobbing a začíná mocenská síť? Proč je ČEZ tak citlivým bodem české politiky? Jak slabý je český stát proti nejbohatším lidem v zemi? Proč jsou Motoristé důležití pro pochopení současné moci? A kdo další po Pavlu Tykačovi přijde na řadu? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 60 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Když mladí lidé nebudou moci bydlet v Praze, je to pro město ohromný průšvih,“ říká architekt Vít Máslo. Jeho vlastní byt v Holešovicích podle něj za pět let zdvojnásobil cenu ze 120 na 240 tisíc korun za metr čtvereční. Pokud budou nemovitosti kupovat především investoři a lidé, kteří už několik bytů vlastní, mladší generace se bude muset odstěhovat za Prahu a každý den dojíždět. Město tím podle něj zestárne, přijde o ekonomicky aktivní obyvatele a zároveň ještě více zatíží dopravu. Důvodem bytové krize je podle Másla především to, že se málo staví. Systém jsme prý „zaplevelili takovou spoustou zákonů a regulací, že se tady vlastně nedá stavět“. Sám pracuje na třiceti projektech, většina ale stojí a čeká na razítko. Praha by se přitom neměla dál rozpínat do krajiny, ale využívat brownfieldy, stavět uvnitř svých hranic a nebát se vyšších budov. „Hustota je ekologická věc, výšková stavba je ekologická věc,“ tvrdí. Architektura je podle něj umění svázané klientem, normami, penězi i veřejným zájmem. „Vlastně vyplňujete excelovou tabulku a vyleze vám dům,“ popisuje. České školy navíc budoucí architekty připravují na navrhování galerií a filharmonií, přestože většinu měst tvoří obyčejné bytové a kancelářské budovy. Neučí je podle něj ani komunikovat, spolupracovat nebo správně spočítat vlastní honorář. Máslo kritizuje také neschopnost institucí přijímat rozhodnutí. Dvorecký most bez aut označuje za „totální průšvih“, u Výtoňského mostu se podle něj čeká „až vlak spadne do vody“. Zároveň ale nechce centrum podřídit automobilům: parkovat by v něm měli především rezidenti a lidé dojíždějící do Prahy by měli auta nechávat na jejím okraji. Debata o dopravě se podle něj změnila v kulturní válku, v níž existují jen „cyklisté a Filip Turek“ a nic mezi tím. Proč se mladým lidem vzdaluje možnost bydlet v Praze? Může nový stavební zákon skutečně urychlit výstavbu? Potřebuje město vyšší domy, méně aut a instituce, které se konečně odváží rozhodovat? A nakolik jeho podobu určují architekti a nakolik developeři, úředníci a aktivisté? Pusťte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 60 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Evropa zbohatla na tom, že měnila klima planety,“ říká organický chemik, popularizátor vědy a autor profilu Klimatomluva Daniel Kortus. Argument, že dnes produkuje jen malou část světových emisí, proto podle něj nestačí. Historicky na ni připadá přibližně čtvrtina z nich a neměla by zbytku světa vysílat signál, že už ji problém nezajímá. Odchod od fosilních paliv navíc není jen otázkou klimatu, ale také evropské soběstačnosti a nezávislosti na „polodiktátorských režimech“, od nichž nakupujeme suroviny. Kortus se klimatickou změnou začal zabývat kvůli vlastní klimatické úzkosti, kterou v něm posilovaly apokalyptické mediální zkratky. Podle něj jsme se alarmismu přesytili a společnost se nyní posouvá k opačnému extrému - ke zlehčování a popírání problému. „Lidi nejsou virus na planetě,“ zdůrazňuje. Fosilní paliva lidstvu přinesla blahobyt,léky, teplo i dostatek jídla, zároveň ale mění složení atmosféry a oceánů. Nemáme proto zavřít evropský průmysl a stejnou výrobu jen přesunout jinam, ale nahrazovat fosilní zdroje všude, kde to už dokážeme. Kritizuje také přenášení odpovědnosti na jednotlivce prostřednictvím osobní uhlíkové stopy, zatímco pozornost uniká od firem a politiků. Právě s politiky se na sociálních sítích hádá rád. „Jsem schopný trávit hodiny přemýšlením nad tím, jak to co nejlíp pojmout, abych z toho člověka udělal co největšího hlupáka, ale zároveň ho neurazil,“přiznává. Snaží se upozorňovat na sebejisté nesmysly, zároveň ale vysvětlovat, proč neodpovídají vědeckému poznání. Mnozí z jeho kritiků ho podle něj označují za demagoga nebo „zeleného levičáka z Bruselu“, do veřejné debaty s ním se však nehrnou. Původně chtěl být sládkem a k organické chemii ho nasměroval i seriál Breaking Bad. Dnes vyvíjí pórovité materiály, které by jednou mohly fungovat jako „houbičky“ zachycující oxid uhličitý. Zůstává technooptimistou a věří, že rozhodující zlom může přijít ve chvíli, kdy budou čistší technologie jednoznačně ekonomicky výhodnější než spalování fosilních paliv. Klimatickou změnu by tak podle něj nakonec mohla vyřešit i lidská chamtivost. Proč komunikace klimatické změny selhala? Dokážou technologie, AI a lidská vynalézavost nahradit chybějící politickou vůli? A jak upozorňovat na vážný problém, aniž by člověk sklouzl k alarmismu, který část společnosti přestala poslouchat? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 60 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Kdyby nám to všechno vypnuli, tak jsme prostě slepí a bezmocní.“Evropa podle novináře Petra Koubského postupně přišla o politickou, vojenskou i technologickou moc a svůj každodenní život přenechala americkým firmám. Od map v telefonu přes operační systémy až po cloud, na kterém běží služby, bez nichž už neumíme fungovat. Dokud byly Evropa a Spojené státy přáteli, nikdo o této závislosti příliš nepřemýšlel. Teď se ale ukazuje, že na naší straně Atlantiku toho mnoho nezbylo a vybudovat vlastní technologické zázemí bude možná úkolem na dvacet let. Koubský přitom věří, že umělá inteligence téměř úplně nahradí i práci, kterou dnes dělá on sám. Přesný rok už slíbit nechce, ale jestli to bude o pět let dříve, nebo později, je podle něj z dlouhodobého hlediska jedno. Práce, při níž člověk většinu dne sedí u počítače, píše, čte a pracuje s čísly, je podle něj snadno nahraditelná. Lidská práce nezmizí, její těžiště se ale přesune. Poté, co AI přetvoří velkou část duševních profesí, zůstane prostor především pro ty nejlepší. Většině lidí navíc nebude záležet na tom, jestli text vytvořil člověk, nebo stroj. Pro malou a náročnou část publika se ale budou dál vytvářet věci postaru, podobně jako se pro náročnou klientelu ručně šijí boty.„Žijeme ve světě, kde je možné absolutně všechno,“dodává novinář, kterého už prý dlouho nic nepřekvapilo. V devadesátých letech podcenil internet natolik, že o připojení Československa k síti otiskl jen několik řádků. Dnes sleduje další změnu, jejíž skutečné důsledky opět nedokážeme dohlédnout. Kolem AI se podle něj nafukuje investiční bublina a nikdo zatím neví, jak na umělé inteligenci spolehlivě vydělávat. Do hry navíc vstupují lidé jako Elon Musk, Sam Altman nebo Peter Thiel, jejichž výroky jsou podle Koubského „hodně znervózňující“ a kteří koncentrují obrovskou moc bez skutečné kontroly. A zatímco se přeme o to, zda klimatická změna vůbec existuje, příroda na naše názory nečeká. „S fyzikou diskutovat nemůžete,“upozorňuje Koubský. Teplota tání ideologií podle něj leží ve střední Evropě někde kolem 35 stupňů a lidé pravděpodobně budou muset nejprve narazit do zdi, aby dostali rozum. Jak bezmocná by byla Evropa, kdyby se americké technologie skutečně vypnuly? Má smysl dětem zakazovat sociální sítě, nebo je musíme naučit, jak se v nich bezpečně pohybovat? A proč politici podle něj říkají nesmysly, kterým možná sami nevěří? I to se dozvíte v rozhovoru s Petrem Koubským.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 57 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„V životě jsem nenapsal mail,“ říká herec Jiří Lábus, který stále používá Nokii 3310, každý den si kupuje noviny a nabídku z Hollywoodu kdysi odmítl, protože chtěl strávit léto na chalupě. O svém mimořádném odkazu nepřemýšlí, těší ho ale, když mu lidé děkují za dětství s Arabelou. Když Rumburaka natáčel, netušil, že seriál jednou uvidí diváci v Peru nebo jiných částech světa. Herectví pro něj dodnes vychází ze stejné dětské fantazie. „Hravost je hrozně důležitá,“ dodává. Vzpomíná na Studio Ypsilon jako na ostrůvek svobody, na improvizaci, z níž vznikaly celé inscenace i na humor, u kterého podle něj publikum okamžitě pozná, jestli funguje. Otevřeně se vrací také ke svým krokům za minulého režimu. Podpis Anticharty zpětně označuje za chybu.„Bezesporu jsem si to uvědomoval, ale zase jsem si říkal, že kdyby to nepodepsala větší skupina lidí, kdo ví, co by bylo s divadlem,“přiznává s tím, že divadlo, kde tehdy působil, měl velmi rád a jednal proto bezmyšlenkovitě. Lituje také účasti v propagandistickém dílu Majora Zemana o Plastic People, k níž podle svých slov přistoupil bez přečtení celého scénáře.„Naletěl jsem a bylo to mojí vinou,“dodává. S Oldřichem Kaiserem se podle něj nepotkali náhodou, ale osudově. Přestože jejich spolupráci někdy komplikovaly Kaiserovy problémy, s nikým jiným by na jevišti nebyl raději. Jejich společná chemie se neztratila ani po letech a při novém natáčení improvizovaných Tlučhořových rodinek okamžitě navázali, jako by poslední díl natočili den předtím. Vzpomíná také na vznik představení Ivánku, kamaráde, jehož úspěch nikdo z tvůrců nepředpokládal a vysvětluje, proč může být humor jedním z nejtěžších hereckých žánrů. Lábus zároveň varuje před ztrátou historické paměti a politickým ovládnutím veřejnoprávních médií. Lidé jsou podle něj totálně nepoučitelní, přesto věří, že by se proti zásahu do nezávislosti České televize a Českého rozhlasu ozvali.„Babiš se strašně bojí demonstrací,“ říká o současném premiérovi. Hloupý člověk pro něj přitom nemusí být zlý ani nevzdělaný. Nebezpečným se stává až ve chvíli, kdy začne dělat věci, které ohrožují společnost. Otevřeně o sobě říká, že je egoista a že odpovědnost za rodinu pro něj vždy představovala zátěž. Toho, že zůstal bez vlastní rodiny, však nelituje. Po večerech mezi lidmi se rád vrací do tichého bytu, zároveň ale potřebuje energii divadla a každé představení se snaží odehrát, jako by bylo první.„Teď je teď a teď už zase není teď,“ shrnuje svou životní filozofii. Proč Jiří Lábus chápe lidi, kteří se pod tlakem minulého režimu zachovali špatně? Kde podle něj končí neškodná lidská hloupost a začíná nebezpečí pro celou společnost? A proč se nikdy nechtěl vzdát svobody kvůli rodině? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 79 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Je urážka a je nadsázka,“ říká ministr kultury Oto Klempíř, když hájí slovník svých politických kolegů. Zatímco Petr Macinka mluví o „lehkoživkovství kulturních vyžírek“, Klempíř dodává, že je podle něj jedním z nejvtipnějších lidí a jeho slovník ho „strašně baví“. Výroky Filipa Turka pak vysvětluje kontextem, tlakem i nedostatkem politických zkušeností. „Když jsi dlouhodobě vystavený urážkám, tak jsi buď robot a nereaguješ, nebo velezkušený politik,“dodává a vrací se i k vlastnímu pohledu na situaci ve Strážnici, kde po vypískání veřejně psal o publiku ovlivněném „alkoholem, vedrem, buranstvím a záští“ a připomněl, že „koho chleba jíš, toho píseň zpívej“. V rozhovoru svá slova Klempíř ale hájí a tvrdí, že jeho manželku cestou k autu slovně napadali lidé, kteří ji předtím viděli s ním. Když se to druhý den dozvěděl, dostal podle svých slov „amok“, „viděl rudo“ a v tu chvíli „přestal být politikem“, protože se jí chtěl zastat. V rozhovoru před volbami Klempíř mluvil o tom, že chce přispět k utišení „vzteklého řvaní v úlu sršňů“ a Motoristy zevnitř nasměrovat. Dnes připouští, že to bylo spíš naopak: „Oni spíš nasměrovali mě.“ Proměnu spojuje s 1. srpnem 2025, kdy oznámil svou kandidaturu. Reakce lidí vůči němu byla podle něj natolik „prasácká“, že ho během jediného dne přešly „veškeré myšlenky o svobodné tvorbě a o úžasném tvůrčím prostoru a intelektu“. Zároveň odmítá, že by na kulturu zanevřel. Tvrdí, že úkolem ministerstva je chránit příspěvkové organizace a že experimentální divadla, knihy, filmy ani další nezávislou kulturu padnout nenechá. Výrazný obrat je vidět také u financování České televize a Českého rozhlasu. Motoristé ve svém volebním programu odmítali jejich placení přímo ze státního rozpočtu s argumentem, že by se tím z veřejnoprávních médií stala média vládní. Jako ministr za Motoristy nyní Klempíř prosazuje právě tento model. Vysvětluje ho koaličním kompromisem a zdůrazňuje, že po volbách je určující programové prohlášení vlády.„Představ si, že ten program už není. Tohle je naše bible,“hájí se dokumentem. Když je konfrontován s původní formulací vlastní strany a jejím varováním před vládními médii, odpovídá: „Já jsem ten program nepsal.“ Klempíř přitom ujišťuje, že vláda nebude České televizi ani Českému rozhlasu mluvit do obsahu. Jako záruku uvádí, že se nemění zákony o obou institucích a zůstávají jejich rady i ředitelé. Když koaliční poslanci jako Josef Nerušil mluví o tom, že po změně financování může následovat kontrola obsahu, Klempíř odpovídá: „To můžou říkat, to se nestane.“ Veřejnoprávní média podle něj dostanou stabilní financování, zároveň však mají šetřit. „Všichni hledáme úspory, všichni propouštíme, všichni škrtáme,“ říká ministr o částkách, které by Českou televizi a Český rozhlas vrátily na úroveň financování před posledním zvýšením poplatků - de facto však na úroveň roku 2008. Méně peněz má také samotná kultura. Klempíř říká, že dostal rozpočet přibližně o miliardu nižší, než měl jeho předchůdce, a musí s ním vyjít. Ministr odmítá, že by kvůli tomu měli lidé v kultuře živořit a tvrdí, že pro příští rok vyjednává vyšší rozpočet. Vláda už podle něj předběžnou částku dohodnutou má, zveřejnit ji ale nechce. Kritice demonstrantů, kteří ho označují za „řezníka živé kultury“, se diví a jejich pohled považuje za zkreslený emocemi demonstrace. Své působení neposuzuje podle hodnocení kulturní obce nebo veřejnosti. „Ten, kdo posuzuje, jak jsem úspěšný a dobrý, je pan premiér a vicepremiéři, kterým já skládám účty,“říká. Nasměroval Oto Klempíř Motoristy, nebo Motoristé proměnili jeho? Co zůstalo z jeho předvolebního slibu chránit veřejnoprávní média a lidi z nezávislé kultury? Mohou být Česká televize a Český rozhlas nezávislé, když jejich rozpočet určuje vláda a jaké konkrétní pojistky jim ministr nabízí? A proč považuje ostrá slova svých kolegů za nadsázku? Pusťte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 61 MIN. JEN NA⁠ ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ A⁠ ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR ⁠

„Zatím se mi zdá, že to zčásti připomíná chaos, ale ten chaos může být klidně řízený,“ říká ústavní právník Jan Kysela o krocích současné vlády. Neví, zda chtějí koaliční strany systém vědomě přeformátovat nebo jednotlivými změnami jen vyhovují konkrétní straně či skupině podporovatelů. Zásadní rizika ale vidí u veřejnoprávních médií, útoků na Ústavní soud i snahy omezit prezidentovy pravomoci. U plánovaného financování České televize a Českého rozhlasu ze státního rozpočtu postrádá veřejnou debatu, analýzy i jasné údaje o tom, kolik peněz mají média dostávat.„Když je něco v klidu a plus minus to funguje, tak to spíš neměňte, nehýbejte s tím,“ říká. Nestačí podle něj napsat do zákona, že média budou nezávislá, pokud budou zároveň vystavena politickým a finančním tlakům. Bez podkladů se může politik jen „zhoupnout v židli“ a rozhodnout, že jim bude stačit polovina současného rozpočtu: „Tím pádem je to rozhodnutí zcela arbitrární.“ Za nepřiměřená považuje Kysela také slova ministra Petra Macinky o „ústavním puči“ po rozhodnutí Ústavního soudu o cestě Petra Pavla do Ankary. Prezident podle něj využil prostředek, který právo předpokládá a obrátil se na soud, jenž má ústavu vykládat. Označovat jeho rozhodnutí za puč podrývá důvěru veřejnosti k Ústavnímu soudu. Odmítá také tvrzení, že jde o „Pavlův soud“ jen proto, že část soudců jmenoval současný prezident. Soudci jsou podle něj svou rolí zavázáni spíš k tomu, „aby mu byli nevděční“. Kritizuje i celkový způsob, jakým Macinka o prezidentovi mluví - například jako o „soudruhu prezidentovi“. „Takhle by se někdo veřejně neměl chovat asi k nikomu,“říká Kysela. Politici by podle něj měli ve stále polarizovanější společnosti spíš tlumit vášně a ubírat pod kotlem, ne dál přitápět. „Společenské formy nejsou bezvýznamné, protože nám právě umožňují být spolu,“ dodává. Kriticky hodnotí také zákon, který má prezidentovi odebrat část pravomocí při jmenování diplomatů. „Málokdy se vám podaří přijmout nebo napsat zákon, který je tak evidentně protiústavní jako tenhle,“varuje. Ve vztahu k prezidentovi v něm vidí „v jisté míře mstu, v jisté míře šikanu“. Kompetenční spory ale mohou být užitečné: bez nich podle Kysely v české politice často vyhrává ten, kdo odmítne jednat. Je současný chaos skutečně řízený? Proč podle Kysely vládní politici podrývají důvěru v Ústavní soud? A může spor mezi vládou a prezidentem nově vymezit jejich pravomoci? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 58 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Komedie nepotřebuje kritika,“říká herec, producent a majitel Divadla Mír Albert Čuba. U vážného filmu nebo divadla podle něj může kritik vysvětlovat, jestli se povedl záměr, ale u komedie je verdikt jednodušší: „Když se nikdo nesměje, tak jste to udělali blbě.“ Přesto nepatří k tvůrcům, kteří tvrdí, že recenze nečtou. „Já si je přečtu,“přiznává a dodává, že ho mrzí, když kritici v jeho filmech nevidí to, co v nich vidí on sám. Tři Tygři ve filmu: JACKPOT podle něj vznikli jako pocta akčním bláznivým komediím, automobilovým honičkám, kaskadérským bitkám a humoru, na kterém sám vyrůstal.„My jsme vlastně natočili film pro děti, ale nikdo to neocenil,“ přiznává. U Srnek zase narazil na očekávání, že film Divadla Mír bude hlavně komedie. Čuba mluví o tom, že Divadlo Mír je podle něj „v pasti předsudku“.„To jsou ti kluci, co dělají ty skeče a teď se o něco pokouší,”interpretuje očekávání.Zároveň ale odmítá, že by komerční úspěch automaticky znamenal menší ambici. Naopak říká, že právě díky němu mohou vznikat věci, které by se jinak k divákům vůbec nedostaly. „Já dělámshowbyznys. A v něm ten byznys prostě je,“ říká. Divadlo podle něj není startup, ale „druhý nejstarší byznys“, který má jasná pravidla a v Česku je pořád totálně neobsazený. Teď proto Čuba shání peníze na další velké projekty Divadla Mír: novou scénu za stovky milionů korun i ostravské kino Odeon, které chce proměnit v divadelní prostor. Při oslovování investorů ale zjistil, že pro řadu z nich je slovo divadlo skoro synonymem charity.„Nejčastější věta byla: charitu nedělám,“popisuje. Postupně proto změnil způsob, jak o projektu mluví. Nevysvětluje ho jen jako investici do budovy, ale jako možnost zanechat odkaz a vlastnit něco, co se v Česku neobjevuje každý den. „Já prodávám možnost, jak můžete své kámoše fakt ohromit,“ říká o tom, jak oslovuje miliardáře. V rozhovoru se řeší i český film, veřejná podpora, fond kinematografie, hranice mezi uměním a byznysem i otázka, proč podle Čuby vzniká tolik filmů, „které lidi vůbec nezajímají“. Může být komedie stejně hodnotná jako vážné drama? Proč je podle něj český divadelní showbyznys pořád téměř neobsazený prostor? A co se stane, až se jednou motor Divadla Mír rozběhne natolik, že se Čuba bude moct víc vrátit k herectví a režii? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 61 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Svět bezpečnějším místem určitě není,“ říká odborník na mezinárodní vztahy Vlastislav Bříza. Podle něj pokračuje turbulence, která začala plnohodnotnou ruskou invazí na Ukrajinu, zároveň se ale za poslední měsíce změnila situace na bojišti. Rusko už nemá strategickou iniciativu tak pevně v rukou jako dřív a Ukrajina dokázala jeho tlak výrazně otupit.„Poslední dva roky je tím bohem války dronová armáda,“tvrdí Bříza. Drony podle něj způsobují až 80 procent ztrát na bojišti a Ukrajina díky nim i autonomním systémům dokáže nahrazovat to, co jí nejvíc chybí: lidi. Zároveň ale varuje před představou, že válku rozhodne jedna zbraň. „Je to vždy kombinace různých zbraňových systémů, taktiky i strategie,“ dodává. Za klíčový považuje Bříza i vývoj dálkových dronů, střel s plochou dráhou letu a balistických raket. Právě v tom podle něj leží lekce, kterou si prezident Volodymyr Zelenskyj odnesl z ponižujícího jednání s Donaldem Trumpem v Bílém domě: „Prezident Zelenskyj si z toho postupně vzal ponaučení, že nemůže spoléhat na nikoho jiného než sám na sebe,“popisuje expert. Ukrajina podle něj za poslední rok udělala obrovský kus práce a buduje kapacity, které jednou mohou odrazovat Rusko od dalšího útoku. Ukrajinské útoky na ruské rafinerie, vojenský průmysl i systémy navádění raket jsou podle Břízy důležité nejen vojensky, ale i psychologicky. Rusové začínají cítit, že se jich válka týká, Ukrajinci vidí, že se nejen brání, ale umějí také zasahovat Rusko a západní spojenci dostávají důvod věřit, že další podpora má smysl. V rozhovoru se ale mluví i o Donaldu Trumpovi, Íránu a hranicích americké síly. Bříza říká, že Írán nesmí získat jadernou zbraň, zároveň ale kritizuje načasování americké kampaně i to, že Trump podle něj neměl plán B. Spojené státy podle něj počítaly s tím, že mohutná vojenská síla dostane teokratický režim „na kolena“, jenže to se nestalo.„Fatální podcenění situace,“ hodnotí Bříza. „Nic z toho se nepovedlo,“ dodává k cílům, které si Washington stanovil: likvidaci jaderného programu, balistických raket, podpory terorismu i íránského námořnictva. Za klíčové teď považuje, zda se Írán ve finální dohodě vzdá vysoce obohaceného uranu a zaváže se nevyvíjet jadernou zbraň. Nechtěným důsledkem války podle něj navíc je, že v Íránu už nevládnou ajatolláhové, ale íránské revoluční gardy. Může Ukrajina skutečně donutit Putina k jednání? Má Zelenskyj po měsících vývoje vlastních zbraní konečně „karty“, které mu Trump dřív upíral? Hrozí ruská mobilizace, nebo jaderná eskalace? A rozhodne se až u vyjednávacího stolu, jestli byla americká akce proti Íránu strategickou porážkou? Sledujte celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 54 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Měl jsem pocit, že ulice patří mně. A že můžu cokoliv.“Herec Jan Cina popisuje moment, kdy poprvé vyšel ven jako drag queen - v podpatcích, paruce a kostýmu - a najednou se cítil jinak. Ne jako někdo cizí, ale jako ostřejší, odvážnější a svobodnější verze sebe sama. „Jste to pořád vy. Ale zvětšení, posílení a zvýraznění,“ říká. Drag se k němu dostal přes film Chica Checa, ve kterém hraje mladého muže vracejícího se za matkou s pravdou o tom, že je gay a že se živí jako drag queen. Jenže po natáčení v něm tahle zkušenost zůstala a dnes už dokonce mluví o své dragové personě La Chica Pala Santa i o tom, proč ho nebaví dvě hodiny líčení, ale miluje sílu, kterou mu převlek dává. V rozhovoru popisuje, že už nechce být „hodnej Honza“, který sebou nechá vláčet, ale spíš člověk, který se snaží být dobrý, otevřený a citlivý. Právě citlivost je pro něj i smyslem herectví. Umění podle něj může člověka přimět, aby se díval jinak, aby hned neodmítal to, čemu nerozumí a aby se aspoň na chvíli zastavil. Cina popisuje i cestu do New Yorku, kam odjel po rozchodu a kde chtěl být chvíli mimo všechny role, které má doma - herce, syna, známé tváře i vítěze StarDance. „Najednou tam jste trochu nikdo,“vzpomíná. Řeč přichází i na politiku, veřejnoprávní média, Slovensko a zrušené queer představení Měsíční kámen ve Slovenském národním divadle. Cina říká, že ho současná situace ve světě spíš než k velkým gestům vede k otázce, co může udělat sám. „Jediné, na co jsem přišel, tak se snažit být dobrý člověk,“ říká. Zároveň ale nezůstává jen u bezmoci - kvůli volbě ombudsmana a dřív i kvůli manželství pro všechny dokonce psal i Andreji Babišovi. Velmi osobně mluví také o samotě, rozchodu, depresi a touze po rodičovství. Po návratu z Ameriky ho podle jeho slov dohnala těžká fáze, začal brát léky a některé věci se mu přeskládaly. Právě od té doby je pro něj silné téma rodiny a dítěte. „Je to hodně aktuální věc,“ říká a dodává, že když vidí své přátele s dětmi, vnímá obrovskou náročnost, ale i „pevný bod“, kolem kterého se život začne skládat jinak. A i když pořád hledá, jak by se k téhle touze mohl postavit, mluví o ní jako o něčem, co mu začalo dávat smysl života mnohem konkrétněji než dřív. Co mu drag dovoluje ukázat, když běžný Jan Cina ještě váhá? Proč se v něm cítí silnější a ostřejší? Jak ho proměnil New York a co mu ukázal návrat domů? A proč se mu právě teď tak silně vrací touha po dítěti? I to se dozvíte v rozhovoru s Janem Cinou.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 59 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Myslím, že se zase blíží normalizace,“říká herec Ondřej Pavelka s odkazem na období, které sám zažil a kdy bylo zásadní moc se neptat. V Divadle D21 připravuje inscenaci Husákovo ticho a právě Gustav Husák je pro něj dnes důležitý ne jako historická figura, ale jako varování. Na Instagramu proto nedávno psal Andreji Babišovi, že je čím dál zjevnější, že je klonem Husáka a že už nikdy nechce zažít jízdu Husákovým tichem. Podobnost vidí v jazyce, v myšlení i v touze po klidu, kdy se lidé nemají moc ptát a mají nechat mocné „pracovat“. Babiš a jeho okolí jsou podle Pavelky „výteční obchodníci se strachem“ - straší chudobou, válkou i rozpadem světa, protože strach je dobrý kšeft. Ostře mluví i o Otu Klempířovi, kterého odmítá brát jako ministra kultury. „To není ministr kultury. Je to komik,“ říká a vzpomíná na moment, kdy Klempíř podle něj přišel do lože a utekl. Stejně tvrdý je i k Martinu Stropnickému, který se podle něj nechal vynést Babišem a dnes vládu kritizuje. Svět podle Pavelky neběží jinak než tak, že se kámen vytlačí nahoru a zase spadne dolů. Nejlepší odpovědí je proto humor - a v Česku podle něj stačí číst Švejka, protože právě v něm je všechno napsané.„Já jsem za ty léta napovídal takových věcí,“ říká Pavelka, když dojde na jeho starší větu, že býval „nafoukaný parchánt“, ale zároveň dodává, že by ji neměnil. V mládí si možná o sobě myslel, že je dobrý herec, zároveň ale pořád zdůrazňuje štěstí - na Evalda Schorma, Jana Grossmana, Juraje Herze i na divadla, která v 70. a 80. letech fungovala jako ostrůvky svobody. Do Národního divadla původně nechtěl, připadalo mu příliš oficiální a poplatné době, nakonec v něm ale zůstal přes třicet let. Divadlo pro něj není pohodlná jistota, ale práce v permanentní krizi: „Vy začnete v sedm, to se narodí to děcko a v deset vám už umře.“ Mluví i o Sudetech, kde má chalupu a kde se u piva snaží vysvětlovat, k čemu jsou veřejnoprávní média. Naráží přitom na lidi, kteří podle něj často dostanou informaci, ale dál o ní nepřemýšlejí a na odpor, proti kterému se argumentuje podobně těžko jako proti tvrzení, že země je placatá. Přesto je neodepisuje - říká, že jsou pracovití, bezvadní a zlatí, jen je potřeba znovu a znovu vysvětlovat. Sudety jsou pro něj zároveň kraj, kde je „lepší se moc neptat“, protože člověk může zjistit věci, které vědět nechce a kde válka ještě neskončila. Proč má pocit, že se vrací Husákovo ticho? Kdy se politika mění v obchod se strachem? Dá se ještě mluvit s lidmi, kteří nechtějí slyšet argumenty? A proč je podle něj nakonec nejlepší humor? Pusťte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 58 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Vždycky mi říkali, že jsem strašnej pankáč, protože dělám věci tak, jak cítím a říkám je na rovinu,“ říká zpěvačka Bára Basiková. Už kolem devatenácti let, když se dostala do kapely Precedens, podle svých slov věděla, jakou cestou chce jít, co se jí líbí i co dělat nechce. V době, kdy se kultura dělila na oficiální a neoficiální, s Precedens ani se Stromboli podle ní nehlásali žádná hesla, ale rozhodně nepodporovali mainstream. Stejný postoj si nesla i dál. „Je to obrovská úleva, protože se nemusím do něčeho nutit, natož přetvařovat,“ říká. Podbízet se podle ní znamená dělat něco „strašně křivého“, i když sama přiznává, že v kariéře občas udělala úkrok stranou, aby se „vlk nažral a koza zůstala celá“. Nakonec se ale naučila věci radši slušně a s poděkováním odmítnout a jít cestou, ve které se cítí svobodná. Zpěvačka ale mluví i o dětství, ve kterém se s dětmi nemluvilo, nikdo se jich neptal, jak se cítí a slovo deprese bylo cizí.„Deprese není špatná nálada,“říká a popisuje stavy apatie, tísně, úzkosti a strachu, které zažívala. Vrací se k matce, od které toužila po náruči a puse na dobrou noc i k tomu, jak nedostatek lásky, pochopení a podpory „totálně zadupal sebevědomí“ a promítl se do vztahů. „Nejdřív skočím a pak se teprve podívám, co je pode mnou,“ říká. Ve vztazích se podle sebe uměla přizpůsobit tak moc, že absolutně popírala a potlačila svoji identitu. U druhého manželství mluví o manipulaci, izolaci a o tom, že zlo přichází nenápadně, plíživě, pozvolna. V nejtěžších chvílích ji podle jejích slov zachránily děti a právě jim chtěla dát to, co sama neměla. V časosběrném dokumentu Heleny Třeštíkové se na svůj život dívá zpětně a mluví i o synovi, který ji po projekci objal a řekl jí, že je na ni pyšný. „Tohle je přesně ten moment, pro který za to stojí žít,“ dodává. Basiková mluví i o slávě osmdesátých a devadesátých let, třiceti koncertech měsíčně a době, kdy lidé za kapelami „šli vlastně na kraj světa“. Dnes by ale začínat nechtěla. „Fakt ne,“ říká o době sociálních sítí, hejtů a popularity měřené počtem sledujících. Proč už nechce být všude? Co člověku udělá dětství bez něhy a vztahy, ve kterých ztratí sám sebe? A jak se dá i z největších průšvihů vzít něco lepšího? I to se dozvíte v rozhovoru s Bárou Basikovou.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 63 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Tohle už je úplná změna režimu,“ říká spoluautor podcastu Kecy a politika Petros Michopulos o vládě Andreje Babiše, Tomia Okamury a Petra Macinky. Podle něj nejde jen o rychlý politický nástup, ale o systémové přizpůsobování státu zájmům jednoho člověka a jeho holdingu. „Čekal jsem od něj vendetu, protože takový je. Co teď vidíme, jsou ale jen čistě osobní byznysové zájmy,“říká o Babišovi. V rozhovoru popisuje i to, proč podle něj není důležité, jestli premiér na tiskových konferencích působí nervózně. „On je velmi trpělivý hráč, má strategické cíle a těm přizpůsobuje svoje chování a činy,“ říká. Zásadní střet podle něj teď vede vláda s veřejnoprávními médii. „Když si rozebereš Babišovy věty, tak říká: Já to chci celý ovládnout, řídit do nejmenšího detailu a rozhodovat o tom, co se v těch médiích bude dít,“tvrdí Michopulos a varuje, že ve chvíli, kdy vláda rozhoduje o penězích, rozhoduje sekundárně o lidech a tím i o obsahu. Situaci označuje za mnohem hlubší než běžný politický spor a dodává, že podle něj demonstrace už nebudou fungovat. Pokud chce někdo veřejnoprávní média opravdu bránit, bude podle něj muset přijít jiný level odporu než zpívání hymny na náměstí. V rozhovoru se vrací i k Petru Macinkovi, kterého označuje za „jediného politika“ v bloku kolem SPD a Motoristů, protože má politický plán a nejlepší výchozí pozici. „Kdybych se měl vsadit na to, kdo se stane vůdcem té proruské naci-fašistické scény, tak to bude on,“ říká. A mluví také o sporu prezidenta Petra Pavla s vládou kvůli zahraničním cestám. Rozhovor vznikal ještě předtím, než Ústavní soud předběžně uložil vládě, aby prezidentovu účast na summitu NATO zajistila. Pokud prezident u Ústavního soudu uspěje i v samotné kompetenční žalobě, podle Michopulose bude rozhodující, jak s novou silou naloží. „Andrej Babiš nerozumí ničemu jinému než síle,“ říká a dodává: „Když mu neklečíš ty na hrudníku, tak klečí on tobě na hrudníku.“Chce Babiš veřejnoprávní média opravdu ovládnout? Jsou demonstrace ještě účinné, nebo už je střet jinde? A může se Petr Macinka stát hlavní tváří radikální pravice? I o tom mluví Petros Michopulos.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 77 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Morální pochodně, které vzplanuly, mě opravdu nezajímají,“říká herečka Aňa Geislerová, když mluví o tom, že jí vadí potřeba veřejně se vyjadřovat ke všemu i situace, kdy lidé své pocity vydávají za názory. „Je potřeba spíš šetřit názory a schovávat si je na nějaké důležitější věci,“vysvětluje s tím, že se sama odmítá řídit tím, jak bude její jednání hodnoceno, přestože to podle ní nevyhnutelně vede k chybám a přešlapům. Právě jeden takový lidé viděli v její návštěvě oslavy narozenin Leoše Mareše na Čapím hnízdě.„Babiš tam nebyl. Kdyby tam byl, ruku mu nepodám, ale prostě pro Leoše na kraj světa,“ stojí si za svou účastí herečka. A dodává, že obdiv lidí, které tím zklamala, si nikdy nevyžádala. „Nemůžu nikomu vyvracet, jestli mě nechce mít rád. To zůstává na těch lidech,“dodává. Geislerová se v rozhovoru vrací také ke svému otci - japanologovi a kaligrafovi Petru Geislerovi, jeho závislosti na alkoholu a novému filmu, který o něm natočila její sestra Ester a Aňa jej produkovala.„On byl příliš citlivý na to, aby ten svět a sám sebe snášel za střízliva,“ popisuje. Otce neodsuzovala a postupně pochopila, že pokud sám nechce přestat, přesvědčování pouze uzavírá cestu. „Já jsem s ním chtěla být, takže já jsem chodila po hospodách s ním. My jsme měli velice kumpánský vztah,“vzpomíná. Mluví také o krátkosti času, který člověk na světě má. „Lidi, kteří žijí, jako kdyby byl život nekonečný nebo neohraničený, ho často strašně moc promarní,“říká. Po intenzivním natáčení Karavanu a Ratolestí si Geislerová udělala delší hereckou pauzu a čekala, jestli jí začne hraní chybět. „Pak jsem si říkala, že je divné, když mi to nechybí,“přiznává. Do práce už se vrátila, zároveň ale čím dál víc objevuje producentství. „Svoboda je pro mě úplně nejvíc,“ zdůrazňuje. Zásadní zkušeností pro ni zůstává film Karavan, který popisuje jako hluboce zabydlenou, téměř traumatickou součást sebe sama. Ve filmu Pramen zase hraje lékařku zapojenou do státem nařizovaných sterilizací Romek. Právě osobní zkušenost, emoce nebo citová vazba podle ní dokážou vést ke skutečnému porozumění. Proč Aňa Geislerová nechce být „morální pochodní“? Co jí vztah s otcem ukázal o závislosti, lásce a bezmoci? A proč čekala, až se jí začne stýskat po herectví? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 54 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Neumím být sám se sebou, a skrz hudbu je to jediný moment, kdy to zvládnu,“říká herec, muzikant a student režie Tomas Sean Pšenička. Je mu 21 let, má za sebou filmy, seriály, vlastní album, práci na desce Marie April oceněné Andělem, čeká ho StarDance i muzikál Klan Baťa, ale sám říká, že nejvíc hrdý je na režii. „Byl to takový můj největší sen od patnácti,“říká a vrací se k Amerikánce Viktora Tauše, kde poprvé viděl, že by jednou chtěl být na místě člověka, který může dělat svoje věci. Hudba je pro něj intimnější než herectví a otevřenost nebere jako pózu. Naopak říká, že mu bylo nepříjemné hrát v prvních rozhovorech na „bezproblémového a milého člověka“. „Já se tak strašně často stydím,“ přiznává a na rovinu mluví i o herectví. Už kdysi o sobě totiž řekl, že je údajně „fakt špatný herec“. Ve skutečnosti tím podle ale myslí, že věci neumí jen „zahrát“, ale musí si je fyzicky vytvořit. Když má být udýchaný, běhá před akcí na místě, když má přijít vztek nebo pláč, chodí do kruhu a vytváří v těle „přetlak“. Velkou výzvou pro něj bude StarDance, kde ho stresuje srovnávání s předchozími mladými vítězi. „Nejsem Oskar Hes,“ říká, ale zároveň přiznává, že vyhrát by chtěl. „Ten, kdo říká, že ne, tak samozřejmě lže,“dodává. Důležité pro něj ale je hlavně to, aby na sebe zpětně nebyl naštvaný, že něco podcenil. V rozhovoru mluví i o připravovaném filmu Rychlý prachy s Adamem Sedlákem, který podle něj otevírá téma toxické maskulinity. „Je to pro mě silné téma v momentě, kdy vidím moje vrstevníky adorovat lidi jako Nick Fuentes nebo Andrew Tate,“ říká. Vzpomíná, jak na konzervatoři slyšel sedmnáctileté kluky mluvit o Tateovi jako o lídrovi a o tom, „že musí být minimálně čtyři holky naráz“. „Je to vlastně strašný,“říká k tomu. Sám ale odmítá vystupovat jako vzor. Přesto připouští, že citlivost a otevřenost považuje za důležité. Mluví i o politice a atmosféře kolem České televize, kterou při návštěvách kvůli StarDance vnímá jako zvláštní a smutnou. A když dojde na režii, připouští, že je to úplně jiný typ stresu než herectví, protože u ní jde všechno za režisérem.„Když to bude blbý, tak za to může on,“říká. Jak se vyrovnává s očekáváním, že bude další mladou hvězdou StarDance? Proč ho děsí manosféra a co podle něj dělá s kluky jeho generace? A proč se bojí, že jeho jméno Tomas Sean Pšenička může působit jako póza, i když se tak opravdu jmenuje? Pusťte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 74 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Nemůžeš mít snadný a morální život. Dohromady to nejde,“ říká Daniel Stach v dalším rozhovoru z eventu Čestmír LIVE, který navazuje na debatu s Marthou Issovou a Markem Orko Váchou. Spolu s Danielou Brzobohatou mluví o veřejnoprávních médiích, odvaze říkat věci nahlas i o tom, proč podle nich Česká televize nemá být závislá na politicích. Stach říká, že silná veřejnoprávní média hájí proto, že mu to přijde správné a připomíná, že instituce nemá stát na jednom člověku: „Česká televize nemá být postavená na mně. Ta tady má být bez Dana.“Brzobohatá přiznává, že ji roky ve veřejnoprávní televizi naučily opatrnosti. „Mně třeba dělá velký problém říct otevřeně svůj názor na veřejnosti,“říká a dodává, že v sobě pořád cítí „autokorekci“ a potřebu pečlivě volit slova, aby se někoho nedotkla. Přesto se shodují, že veřejnoprávní televize má smysl bránit. Rozhovor je ale zároveň hravý a lidský: Stach zdraví publikum šimpanzí řečí, vysvětluje černé díry, mluví o vodním slalomu i o tom, proč ho odjakživa zajímalo „proč“. „Dělám vlastně jenom to samé pořád dál, jenom vysvětluju černé díry,“říká.Do řeči přijdou i Zrádci, z nichž Stach podle svých slov neviděl ani jeden celý díl, ale jejich koncept zná. Do podobné hry by prý šel jen za podmínky, že nebude zrádce. Brzobohatá naopak popisuje, jak náročné pro ni ve Zrádcích bylo lhát, když viděla, že to ostatním ve hře ubližuje. „To mi dělalo vyloženě fyzicky zlé,“ říká. Zároveň ale přiznává, že jí Zrádci změnili život i tím, že díky nim potkala Čestmíra. K práci přitom přistupuje tvrdě: „Když musím, tak musím. Tečka.“ Divák podle něj nemá poznat únavu, špatnou náladu ani to, že za jedním dílem Hyde Parku Civilizace stojí stovky stran přípravy. Brzobohatá popisuje podobnou zkušenost z moderování, kdy jí bylo fyzicky zle, ale musela akci dokončit: „Posledních třicet minut jsem měla víceméně mžitky před očima a bojovala jsem sama se sebou.“Přesto oba mluví i o radosti z práce. „Strašně bych přála všem lidem, aby měli takovou práci, která je nabíjí,“ říká Brzobohatá. Stach zase vysvětluje, že ho dlouhodobě nabíjí smysl a dopad toho, co dělá: když se díky pořadu propojí vědecké týmy, když učitelé pouštějí Hyde Park Civilizace ve školách nebo když někdo začne dělat vědu právě díky němu. A i když působí jako člověk, který zvládne mluvit o čemkoli kdykoli, doma podle svých slov skoro nemluví. „Myslím, že člověk má mluvit, jenom když má co říct,“ říká a dodává jedno ze svých kancelářských „mouder“:„Ticho je nejsilnější nástroj mluvy.“Proč by Daniel Stach nechtěl být zrádcem ve Zrádcích? Může soukromý podcast za paywallem nahradit veřejnoprávní médium? A proč jsou podle něj ti největší lidé často nejvíc v pohodě? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 68 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Důležitá součást naší práce je nebrat se vážně a neustále přemýšlet, kde to máme špatně,“ říká biochemik Jan Konvalinka o vědě, která podle něj nestojí jen na odpovědích, ale hlavně na pochybnostech. Mluví o boji s virem HIV, Antonínu Holém i o tom, proč ho po pár letech baví měnit téma a dělat něco úplně jiného. Velkou část rozhovoru ale věnuje i Česku.„V našem zájmu je co nejvyšší vzdělanost,“ říká a varuje, že regiony ztrácejí talenty a malá země si nemůže dovolit nechat talentované děti propadnout systémem. Z Litvínova si nese citlivost k Sudetům a odsunu Němců, o němž říká, že to není problém Němců, ale „náš vnitřní problém“. „Sami jsme si hrozně ublížili,“říká a varuje, že se dnes „průmyslově rozdmýchává nenávist“, protože vystrašit lidi a ukázat jim nepřítele je nejjednodušší způsob, jak je ovládnout. Slušná země je podle něj taková, kde se dodržují nepsaná pravidla, kde platí zákon, kde je justice nezávislá a kde můžete veřejně říkat svoje názory. A i když si nemyslí, že už je z Česka „orbánovská země“, nebezpečí podle něj hrozí.„Možná ještě i naši generaci čeká pár důležitých morálních rozhodnutí,“říká. Jako člověk spojený s covidovou debatou trvá na tom, že vakcíny zachránily miliony životů a u nás pravděpodobně několik desítek tisíc. Očkování označuje za nejlevnější, nejjednodušší a vlastně přírodní způsob, jak podpořit vlastní imunitu, zatímco homeopatii považuje za placebo a šarlatánství. „V ordinaci lékaře, kterému věřím, bych nechtěl vidět homeopatika,“ říká. Zároveň zůstává technooptimistou. Umělá inteligence je podle něj ve vědě famózní nástroj, který už pomáhá navrhovat proteiny a nové léky.„To je revoluce v medicíně,“hodnotí. Jenže stejně jako u internetu přiznává, že tehdy nedohlédl rizika a dnes mezi mladšími kolegy pozoruje něco, co by skoro nazval „epidemií osamělosti“. Konvalinka mluví také o editování genů, embryích a hranici, za kterou už věda nesmí jen proto, že něco umí. „Život je něco víc než jen soubor buněk,“ říká a dodává, že víra pro něj není učebnice geologie ani astronomie, ale text o vztahu člověka a smyslu života. V závěru vysvětluje i to, proč jako ředitel instituce váží slova, proč po 7. říjnu vyvěsili izraelskou vlajku a proč mu bojkot izraelských akademických institucí připadá absurdní. Proč podle Jana Konvalinky Česko potřebuje zůstat trochu nudnou a slušnou zemí? Co jsme se z covidu nenaučili a proč je důvěra v instituce důležitější než nové léky? Kde může AI zachraňovat životy a kde je pro člověka nebezpečná? A jak se má věda rozhodovat ve chvíli, kdy už dokáže zasahovat do samotných základů života? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 64 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

Ekonom Tomáš Sedláček má za sebou těžké týdny. V hodně otevřeném rozhovoru se dostáváme k tomu, proč tolik lidi teď tak štve a jestli náhodou nedostává jeho renomé příliš velkou ránu. Mluvíme o boji o interpretaci pravdy a lásky a o roli, kterou ve sporech uvnitř Knihovny Václava Havla hrála Dagmar Havlová. Tomáš Sedláček vysvětluje některé své “šílené” nápady, ale taky uznává své chyby. Velmi doporučuji vydržet až do konce, kde Tomáš poprvé mluví o smrti své ženy a je to velmi silné.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 65 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Čím déle to dělám, tím víc spolehám na život, věřím v život,“ říká moderátorka a herečka Tereza Kostková, když popisuje práci ve StarDance i v rozhlasových Blízkých setkáních. Po letech moderování mluví o tom, že příprava je důležitá, ale v živém vysílání často rozhoduje hlavně odvaha být opravdu přítomná. „Hlava kolikrát ví nejvíc, když jí dám důvěru,“ říká a dodává, že nejde mít každou otázku „na Oscara“. StarDance je podle ní psychicky nejnáročnější věc, kterou profesně zažila, protože i malé selhání může narušit práci obrovského týmu. Zároveň ale přemýšlí o tom, kdy z tak velké a ikonické věci odejít. „Jestli v ten moment lidé řeknou, že je jim to líto, tak jsem vybrala dobrý moment,“říká. To ale neznamená, že se už loučí, ale že si hlídá okamžik, kdy by se z práce, kterou miluje, mohla stát rutina. V rozhovoru mluví i o Marku Ebenovi a kritice, která se kolem jeho humoru opakovaně objevuje. „Jestli někdo není sexista, je to Marek,“ říká, ale zároveň dodává, že se svět za posledních 20 let dramaticky změnil a moderátor by to měl vnímat. Sama se prý snaží přemýšlet i o tom, jak se mění jazyk a co může u druhých vyvolávat. Důležitým tématem je pro ni pravdivost k sobě. Přiznává, že u velkých životních rozhodnutí poznala, jak snadné je ulevit si lží. Pravda je pro ni „cesta k přežití“ a něco, bez čeho by podle svých slov vnitřně umírala. Mluví také o víře, spiritualitě a stavu, který nechce nutně pojmenovávat. „Nepotřebuju pro to vůbec důkaz a vůbec nepotřebuju, aby mi to někdo věřil,“říká. V závěru se dostává i ke společnosti, kultuře a veřejnoprávním médiím. Mrzí ji argument, že něco nemusí existovat jen proto, že se na to někdo nedívá. „To je přece hrubě sobecká věc,“říká a připomíná, že kultura není zbytečný přívěsek, ale „kus nás“. A i když se slovu štěstí trochu vyhýbá, říká, že má „chuť k životu“. Jak poznat správný čas odejít z něčeho, co člověk miluje? Proč Tereza Kostková nechce být dokonalá moderátorská „AI“? A co podle ní drží člověka i společnost v rovnováze? Pusťte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 62 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Láska jsou malé, drobné, konkrétní skutky,“ říká kněz Marek Orko Vácha na živém natáčení podcastu Čestmír Live, kde se spolu s herečkou Marthou Issovou potkal před publikem v rozhovoru o tom, jak hledat radost ne ve velkých gestech, ale v obyčejných chvílích, slovech a rozhodnutích, která děláme každý den. Issová mluví o odpoledni s dcerou, při kterém si uvědomila, jak je vděčná za to, že může zažívat takovýhle věci, i o tom, že rodičovství je pro ni zdroj obrovské vděčnosti i bolesti. Právě děti ji podle jejích slov přivedly k tomu, aby se na chvíli zastavila.„Byla bych velice nerada, kdyby mi to jen tak proteklo mezi prsty,“ říká o společných chvílích, které chtěla opravdu prožít. A dodává, že někdy člověk potřebuje „ticho a klid“, aby se mohl ponořit do sebe nebo jen poslouchat, kam ho život vede. Vácha na to navazuje úvahou o kontemplaci jako schopnosti vidět obyčejné věci tak, že před nimi člověk „padá do extáze“. I proto podle něj záleží na tom, co říkáme druhým i sami sobě. Slova podle něj nejenom informují, ale taky performují a když člověk u druhého pojmenuje dobrou vlastnost, může ho tím „rozsvítit“. Stejně důležité je podle něj hlídat si, „co si fasujeme do hlavy“ - zvlášť v době válek, zahlcení, sociálních sítí a nenávistných komentářů.„Radost není emoce, to je defaultní tovární nastavení člověka,“ říká a varuje před závistí, křivdami i myšlenkami, které člověka stahují dolů. Issová přiznává, že komentáře dřív četla, ale přestala, protože jí nedělaly dobře. „Došla jsem k tomu, že to není obraz můj, ale obraz toho člověka, který to píše,“ říká. Stejná zkušenost ji vede i k opatrnějšímu přemýšlení o vlastním veřejném hlasu. V rozhovoru se vrací k doběPřemluv bábu i k tomu, proč dnes necítí stejnou potřebu někam si stoupnout a něco říkat. „Teď momentálně tuhle potřebu nějak nemám,“ říká, přestože dění ve společnosti podle svých slov obrovsky prožívá.„Miluju to tady a přeju si, aby ta země byla na dobrý cestě,“říká. Vácha k tomu přidává otázku, co bychom chtěli zanechat jako svoje závěrečné poselství, kdybychom měli možnost napsat ho dětem nebo vnoučatům. A když přijde řeč na odpočinek, obrací běžnou představu naruby.„Nežiju proto, abych pracoval, ale pracuju proto, abych žil,“ říká. Proč je podle Váchy odpuštění jako otočit kohoutkem? Proč Issová raději naslouchá, než aby znovu veřejně burcovala? A jak se dá v dnešním světě chránit radost, aniž by člověk před realitou zavíral oči? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 53 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Tourette není jenom o ticích. U mě teď vládne hlavně OCD a úzkosti,“ říká Daniela Šindelářová. Její matka Daniela Zoulová se v knize Žijeme s Touretteovým syndromem: Zpověď matky a vzpomínky dceryvracík tomu, jaké bylo vychovávat dítě, které se začalo odlišovat už ve školce a jak těžké je dívat se na bolest, kterou za něj nemůžete nést. „Když tomu dítěti nedokážete pomoct, vždycky říkáte, že byste to radši měl sám,“ říká Zoulová. V rozhovoru mluví o bezmoci, vině, strachu i o okamžiku, kdy si poprvé připustila, že její dcera bude možná vždycky jiná. Daniela popisuje, že tiky se dají zadržovat jen do určité chvíle.„Zadržím to co nejvíc, pak jsem někde sama a vypukne to,“ říká a přirovnává to k tomu, jako když se člověk dlouho drží pod vodou a pak se musí nadechnout. Ještě těžší než tiky jsou pro ni ale nutkavé myšlenky. „Udělej to, nebo umřou rodiče,“ popisuje věty, které jí naskakují v hlavě a nutí ji opakovat stejné úkony, kontrolovat, volat domů a znovu se ujišťovat, že jsou její blízcí v pořádku. „To mě nejvíc omezuje život,“ říká o obsesích a kompulzích, které ji provázejí dodnes. Dětství pro ni bylo spojené i se šikanou. Spolužáci napodobovali její tiky, vulgárně jí nadávali, vyhazovali jí věci do koše a dávali jí facky.„Celá třída byla proti mně,“vzpomíná Daniela. Její máma dodává, že nejtěžší nebyl samotný Touretteův syndrom, ale reakce okolí. Zvlášť bolestivé pro ni bylo, když pomoc nepřicházela ani od dospělých. „Chodila jsem ze školy fakt s brekem,“popisuje schůzky s učiteli, kteří podle ní problémy zlehčovali a její dceři podsouvali, že je nevychovaná nebo rozmazlená. Zlom přišel kolem dvanáctého roku, kdy měla Daniela podle své mámy „v hlavě jenom smrt“ a rodina se rozhodla pro psychiatrickou léčebnu. „Hrozně jsem chtěla do léčebny jet, aby mi pomohla a prosila jsem o pomoc. Ale zase ten můj blok v hlavě mi to nedovolil,“říká Daniela. Rodiče tehdy rozhodli za ni. Dnes o tom mluví o vděčnosti. „Kdyby nerozhodli za mě, tak tady třeba už nemusím být,“ říká. Obě dnes mluví otevřeně i proto, aby podobné děti a jejich rodiče nebyli sami. „Když se o tom nebude mluvit, nic se nezmění,“ říká Zoulová. A Daniela dodává, že za psychické potíže se člověk nemá stydět.„Někdo má problém s rukou, tak jde k doktorovi, někdo má s hlavou, tak jde prostě k psychiatrovi.“ Jak vypadá Touretteův syndrom, když už navenek skoro není vidět, ale uvnitř člověka dál probíhá boj? Co prožívá matka, která ví, že svoje dítě nemůže zachránit před vším? A proč není psychiatrická léčebna selháním, ale začátkem pomoci? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 71 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Byl jsem na vrcholu strašně brzo, takže jsem si to vlastně neužil,“ říká Karel Poborský o kariéře, která ho dostala do Manchesteru United, Benfiky, Lazia i reprezentace, ale ke které se dnes vrací spíš zdrženlivě. Nemá potřebu si připomínat, kdo byl, a říká, že je „rád někde ve stínu“. O to ostřeji ale mluví o českém fotbale, zákulisí FAČR i své neúspěšné kandidatuře na šéfa svazu. „Velice rychle mi došlo, že jsem možná vlastně vyhrál,“říká a dodává, že český fotbal se podle něj pořád „točí v kruhu“, protože se v něm lidé nemění, jen si přesedají. V rozhovoru se vrací i k násilí na stadionech a k tomu, co se stalo na Slavii. „Nepatří to k fotbalu,“ říká jasně a dodává, že Slavia podle něj „ztratila kontrolu“ nad něčím, co si dlouho sama pěstovala. Mluví o tvrdém jádru fanoušků i o tom, že bez jasných trestů a reálného zákazu vstupu se nic nezmění. „Fanoušek musí vědět, že když udělá bordel, nebo si navlékne kuklu či zapálí světlici, tak se tam třeba půl roku nedostane,“ popisuje, jak by podle něj měly vypadat mantinely. Vedle fotbalu jako byznysu a politiky ale Poborský mluví i hodně osobně. Po vážné nemoci, kdy mu ochrnula půlka obličeje a lékaři mu řekli, že druhý den už by možná nepřišel, prý zatáhl za ruční brzdu a pustil z hlavy spoustu zbytečností. Od té doby ještě víc žije dneškem. Zároveň ale přiznává, že bez sportu by se rozpadl. „Kdybych nemohl sportovat, zbláznil bych se,“ říká. Dnes běhá maratony, hraje hokej, drží se staré party z reprezentace a ví, že když se zastaví, začne rezivět. V rozhovoru ale mluví také o video asistentovi rozhodčího, který podle něj fotbalu vzal emoce, o sociálních sítích, které z hráčů dělají jeden velký mediální balík a o slavném lobu z Eura 1996, ke kterému se nerad pořád vrací. Řeč ale přichází i na to, co může český tým ukázat na mistrovství světa. „Myslím si, že mají na to, aby postoupili ze skupiny,“ říká. Co podle Poborského ničí český fotbal zevnitř? Proč už nechce být spojený hlavně se svým nejslavnějším gólem? A je dnešní fotbal ještě hra, nebo byznys a politika? Pusťte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 64 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Mám dny, kdy se mi třeba vůbec nechce mluvit,“říká herečka Dana Batulková o tom, že ani po letech na jevišti nemá jistotu, v jaké náladě přijde. Herectví přitom nikdy neplánovala.„To je úplný omyl. Opravdu,“ říká o cestě na DAMU a vzpomíná, že jako introvertní dítě z Koloděj chtěla původně studovat angličtinu. Na škole podle svých slov zažívala totální psychický i fyzický kolaps a musela se naučit fungovat mezi lidmi. „Já bych před lety v životě nepřišla,“říká k tomu, že dnes zvládá i velké rozhovory. Mluví i o StarDance, kterou vyhrála v padesáti.„Jsem vlastně jediná stará královna StarDance,“směje se a přiznává, že tehdy tanečníkovi říkala:„Mě nikdo nepošle hlas, koho zajímám.“Jenže nakonec se stala, jak sama říká, „vyslancem starší generace“ a žen ve věku, kdy mnohdy už viditelné nejsou. V rozhovoru se vrací i k tomu, co se stane, když děti odejdou z domova. „A teď co?“ popisuje prázdno, které sama zažila a dodává, že člověk musí mít sílu život znovu vzít do rukou. O mateřství mluví bez idealizace. „Nikdy jsem úplně neměla vyhraněný mateřský pud,“říká a dodává, že vztah s dětmi brala spíš jako otevřený a rovnocenný. Otevřeně mluví také o rozpadu rodiny, bulváru a bolesti po rozchodu a dodává, že nejhorší pro děti je dívat se na nešťastnou mámu a nešťastného tátu. Připouští ale, že i těžké věci se do člověka ukládají a mohou přinést nadhled. „Je to někdy trnitá cesta,“ říká. Batulková mluví také o Comebacku, roli v novém filmu Po večerce, o detektivkách, penězích v kultuře i o tom, proč by nejradši měla monarchii. A přestože říká, že velké bláznivé plány už nemá, pořád má pocit, že člověk se vyvíjí až do konce. „Tohle je cesta na furt,“ dodává. Proč se herečka, která se celý život považuje za introvertku, ocitla v profesi, kterou nikdy dělat nechtěla? Co jí dala StarDance a proč pro ni bylo důležité porazit pocit neviditelnosti? Jak se dá po rozpadu rodiny znovu postavit život? A proč dnes nejvíc touží po obyčejné harmonii? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 54 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Neumím moc hovořit ve frázích,“ říká spisovatelka a moderátorka Halina Pawlowská, když mluví o tom, proč se z jejích bonmotů, knih, časopisů i televizních pořadů stal fenomén, který lidem zůstává v hlavě i po letech. Sama říká, že v jejích textech není „vata“, protože se k věcem dostává přes příhody, názor a pointu. A právě pointy podle ní stály i za slavnými radami z Banánových rybiček.„Nejtěžší v té radě je si říct ideově, co chci říct. A pak už hledám slova,“ vysvětluje. V rozhovoru se vrací k začátkům, k FAMU, k televizi i k tomu, že věci v jejím životě podle ní často vznikaly přirozeně. „Mě nic nehnalo,“ říká. „Dost mi to všechno šlo,“ dodává se smíchem, když mluví o práci, která se postupně rozrostla do 42 knih, televize, rozhlasu i časopisů. Mluví ale i o dětství, ve kterém ji matka nikdy nechválila. „Ona mě vždycky kritizovala a pochybovala o mě,“ říká Pawlowská a dodává, že doma se vlastně nechválí dodnes. Silně do rozhovoru vstupuje i její ukrajinská rodinná historie. „U nás byla hlavní téma svoboda Ukrajiny,“ říká a popisuje, že otec v Rusku vždy viděl obrovské nebezpečí. Když dnes slyší, jak část společnosti mluví o Ukrajincích, bolí ji to. „Někdy se stydím za to, co slyším,“ říká. Pawlowská mluví také o vážných zdravotních problémech, po kterých si musela připomenout, že má zvládnout žít. Popisuje, jak měla plicní kolaps a od té doby si život víc dávkuje, i když přiznává, že pořád nerada říká ne. „Teď je to pomaloučku, polehoučku,“ shrnuje svůj současný režim. Do rozhovoru ale výrazně vstupuje i smrt. Pawlowská říká, že v životě viděla tři své blízké lidi umírat - rodiče a manžela. Otec zemřel doma, manžel také, s maminkou byla hospitalizovaná na pokoji v nemocnici.„Byla jsem překvapená z toho, jak je ta smrt jednoduchá,“říká. I proto dnes má ze samoty a umírání obavy.Na otázku, jestli vztah s manželem vydržel díky práci, ale odpovídá jednoduše: „Já myslím, že jsme spolu vydrželi, protože to byla láska.“A mluví také o sexismu, který dřív neuměla pojmenovat.„Sundejte si kabát, ať vidíme, jaký máte talent,“cituje větu, která se jí zaryla do paměti a dodává, že zpětně ji štve, co všechno musela vydržet. Přesto se i z bolestných situací často staly příběhy.„Potom jsem z toho většinou napsala nějakou povídku,“říká. Proč se Halina Pawlowská bojí samoty víc než popularity? Jak se z ponížení, strachu a smutku stává humor? Co jí nemoc změnila v pohledu na život a proč by dnes byla podle svých slov mnohem větší feministka? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 106 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Čím víc se do toho člověk ponoří, tím horší věci najde na všech možných stranách,“říká šéfredaktor Reflexu Martin Bartkovský o současné politice. Štve ho podle něj hlavně to, že se debata nevede o řešeních, ale o zástupných tématech. „Bavíme se o vlastně hrozně nepodstatných věcech,“říká a dodává, že by si přál, aby se politika vrátila ke konkrétním věcem, které chtějí politici dělat. Marie Bastlová ze Seznam Zpráv ale připomíná, že zástupná témata byla v politice vždycky, protože jsou zábavnější, víc klikací a přitahují více pozornosti. V rozhovoru mluví i o tom, proč má podle ní smysl zvát do studia i politiky, kteří pak mohou působit nekompetentně nebo směšně. „Chceme ukázat, kdo nám vládne,“říká Bastlová a vysvětluje, že když vládní špičky do rozhovorů nechodí, je důležité ptát se alespoň lidí, kteří tvoří vládní většinu. Bartkovský k tomu dodává, že nejde o legraci, protože i zdánlivě bizarní poslanci mají reálnou moc ovlivňovat životy úplně každého z nás. Oba mluví i o Andreji Babišovi a o tom, zda je slabý premiér, nebo mu současný chaos naopak vyhovuje. „Andrej Babiš dobře ví, co dělá. Dělá to úplně úmyslně,“říká Bastlová a dodává, že spousta přestřelek a kauz mu podle ní vyhovuje, protože se pak neřeší jiné věci. Podstatné jsou podle ní změny pravidel, které mohou vypadat technicky a nudně, ale ve výsledku docela mění způsob vlády nad zemí. Jde podle ní o větší moc a o její snazší výkon té větší moci. Bartkovský varuje před zákony, které podle něj mohou znamenat prolamování advokátního tajemství nebo budování „ekonomické StB“.„To fakt není sranda,“ říká. Zároveň ale odmítá, že by za vším musel být hluboký plán. „Za většinou těch věcí není žádný hlubší smysl. Je to jenom shit show, kterou sledujeme,“ říká. Bastlová upozorňuje i na práci se strachem a negativní náladou. „Tyhle démoni jsou přece vždycky nebezpeční,“říká a dodává, že se s nimi v kampani pracuje snáz. Mluví se i o veřejnoprávních médiích, Václavu Moravcovi, slabinách opozice a Petru Pavlovi jako možné protiváze vlády. Co všechno se podle nich děje za „pěnou dní“? Proč je pro novináře čím dál těžší dostat politiky k odpovědím? A kdo by mohl být kandidátem ANO na prezidenta? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 57 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Nečekal jsem, že to budeme zrovna my, kdo vypadne ze hry,“říká moderátor Honza Dědek o konci své talkshow na Primě. Po pěti letech v televizi se vrací na vlastní nohy, do menšího divadla, s menším štábem a na placenou platformu. Připouští, že i když měl pořad podle něj dobrá čísla, v televizi rozhoduje někdo jiný. Teď ho čeká jiný tlak: přesvědčit diváky, aby za obsah, který měli roky zdarma, začali platit. Přiznává, že trh podcastů i placeného obsahu je přesycený, ale věří, že jeho výhodou zůstává publikum v sále.„Když máš publikum, tak host reaguje úplně jinak, než když ho nemáš,“říká. Mluví i o tom, proč chce dál „sbírat legendy“, připomínat pozapomenuté osobnosti a dávat prostor lidem, na které by si diváci na YouTube možná sami neklikli. Vedle pracovního zlomu ale Dědek prožívá i osobní proměnu. Má malou dceru a přiznává, jak ho to všechno změnilo. „Před očima ti běží vlastní život,“popisuje rodičovství a fascinuje ho, jak dítě den po dni objevuje svět. Zároveň dodává, že kvůli věku začal víc přemýšlet o sobě, zdraví i kondici. „Chtěl bych ji aspoň vyprovodit na maturitní ples,“říká k tomu, proč začal cvičit. Rodičovství podle něj není jen dojetí, ale i únava, přerušovaný spánek a velký obdiv k partnerce. Otevřeně mluví i o tom, proč před pěti a půl lety přestal pít. „Žil jsem už příliš moc kulturně,“ říká s nadsázkou a popisuje prostředí, kde je alkohol na vernisážích, v divadle, na koncertech i večírcích všude. Vzpomíná přitom i na reakce, kdy mu při odmítnutí alkoholu byly nabídnuty jiné návykové látky, protože okolí nechápalo, že si zvládne užít večer i bez toho. V rozhovoru dojde i na stárnutí, proměnu práce, tlak okolí, svobodu mimo televizi a otázku, proč je pro něj pořád důležité, aby rozhovor nebyl jen o známých jménech, ale i o lidech, které stojí za to znovu objevit. Proč podle něj konec v televizi nemusí být prohra? Dá se v Česku uživit talkshow za paywallem? Co s ním udělalo pozdní rodičovství a proč kvůli dceři začal jinak přemýšlet o vlastním těle? A jak těžké je nepít ve světě, kde se velká část vztahů, práce i networkingu odehrává u alkoholu? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 53 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Člověk nežije furt v maskérnách nebo na place,“ říká herečka Kristýna Ryška o tom, proč pro ni dává smysl stát i za barem v kavárně a připomínat si jinou realitu než tu filmovou. Práce mezi lidmi ji podle jejích slov uzemňuje, i když občas znamená, že k ní někdo přistupuje jen jako k servírce. „Ten svět se točí trošku podle jiných pravidel než v showbyznysu,“říká a dodává, že právě v hospodě nikomu nepomůže, jestli máte doma Českého lva. Ryška mluví o nejistotě herecké práce, o pauzách, kdy člověk po úspěchu najednou propadá pocitu, „že už prostě nic nebude“, i o tom, proč odchod z Ulice kdysi vnímala jako riziko, které ale musela podstoupit, pokud chtěla začít znovu a jinak. V branži se prý dlouho cítila mimo a nezapadala do světa rychlých historek a extrovertních kolegů. „Nemůžou být všichni Belmondo,“ říká s nadhledem. O Českém lvu za Krále Šumavy mluví jako o radosti i zadostiučinění, zároveň ale nehraje, že ocenění automaticky znamená jistotu další práce. „Vyvrcholení možná, protože teď nemám žádnou práci,“ říká. V rozhovoru se vrací také k Rožnovu, kde se cítí doma a k folkloru, který nevnímá jako skanzen ani politickou nálepku, ale jako živé společenství a „koncentrované štěstí“. „Folklor nepotřebuje publikum,“ říká a popisuje ho jako protipól světa, v němž technologie z člověka dělají pasivního sledovače. Mluví i o sexistických narážkách na ženy za barem, o tlaku na vzhled a stárnutí hereček i o mladých dívkách, kterým by přála odvahu ustát období, kdy je okolí tlačí do úprav a srovnávání. „Holky, prostě zvládněte to a vydržte to,“vzkazuje jim. V nové minisérii Inspekce se dostala k prostředí GIBS, které ji přitahuje svou uzavřeností i tím, že GIBS musí být trošku o krok dopředu než policie. V závěru mluví také o tom, kdy podle ní má herec vstoupit do veřejného prostoru, pokud má „ponor“.„Diskuze je správná, pokud je faktická,“ říká s tím, že u veřejnoprávních médií pro ni prý byla čára už tak tlustá, že se ozvat musela. „Všichni musíme křičet. Přijde mi, že už hoří,“ dodává. Proč si Kristýna Ryška potřebuje držet odstup od showbyznysu? Jak se žije s úspěchem, po kterém může přijít ticho? Co ji naučila práce za barem? A proč má pocit, že u veřejnoprávních médií už nejde mlčet? Pusťte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 59 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Herectví je hrozně těžké v tom, že jsme fakt neustále souzení: jak vypadáme, jak hrajeme, co máme na sobě. A ženské samozřejmě víc než muži,“ říká herečka Patricie Solaříková. Hraje už třicet let, ale přesto mluví o pocitu podvodníka a o tom, že dnes do obsazování vstupují i čísla na Instagramu. „Poslední dva, tři roky si vždycky u všeho říkám: takže tady hraju proč? Protože umím hrát, nebo protože mám čísla?“říká a mluví o hejtech, které jsou s vystupováním ve veřejném prostoru spojené. Nejtvrdší vlnu podle svých slov zažila po Superstar. „Vůbec jsem na to nebyla připravená,“vzpomíná a dodává, že jejím úkolem v porotě bylo vyvolávat emoce. Jen jí podle ní nikdo předem neřekl, jaké emoce se pak obrátí proti ní. Mluví také o době, kdy média i lidé řešili její váhu.„Dostávala jsem čočku,“ říká a popisuje tvrdé komentáře na její postavu i odsudky, že by už „neměla lézt do televize“. Tlak na ni tehdy podle ní působil opačně. „Čím víc ten tlak byl, tím víc já jsem nebyla schopná s tím nic dělat,“ říká. V rozhovoru čte i e-mail od muže, který jí píše, že je „příliš slabá a mrzká herečka“ nebo „hloupá nána“. Solaříková říká, že ji podobné zprávy dnes spíš rozesmějí, ale pořád nechápe potřebu si sednout k počítači a něco takového člověku napsat. „Respektuji, že mě nemá rád, že jsem mu nesympatická, že má svoje názory na moje herectví, to je naprosto v pořádku. Ale ta potřeba mi to napsat, to je něco, co můj mozek nedokáže pochopit,“ říká. Mluví také o bulváru, o tom, proč se po rozpadu manželství stáhla z rozhovorů a s nadsázkou říká, že se obává, aby o ní jednou nevyšel lživý, ale pravdivý článek. „Dokud o vás bulvár píše lži, tak je to vlastně v pohodě. Pro mě by bylo nejhorší, kdyby bulvár napsal článek a byl by pravdivý,“ říká. Otevřeně popisuje i rozvod, střídavou péči a to, jak těžké je posílat dítě pryč, i když ví, že je u milujícího táty. „Rozpad rodiny a manželství mě mrzí a myslím si, že vždycky mě mrzet bude,“ říká, ale zároveň dodává, že ji to psychicky posunulo. Kritická je i k systému péče o děti, soudům a OSPODu. „Kolik dětí ještě musí umřít vlivem chyby soudu nebo OSPODu, aby se s tím začalo něco dělat?“ ptá se. A i když o sobě říká, že je odjakživa pozitivně nastavený člověk, dodává, že nejde být sluníčkový čtyřiadvacet hodin, sedm dní v týdnu a že i vztek musí ven. Jak se žije člověku, kterého lidé hodnotí od šestnácti let každý večer z obýváku? Proč podle ní ženy v televizi odnášejí hejty víc než muži? Co ji naučila Superstar, bulvár, rozvod i roky komentářů k vlastnímu tělu? A proč je někdy nutné zavřít jedny dveře, i když se člověk bojí, jestli se otevřou další? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 64 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Srdce kultivuje mysl a mysl pomáhá srdci,“ říká herec Martin Myšička, když mluví o tom, jak se v něm celý život potkává analytické myšlení, herectví, intuice i potřeba něco skutečně dělat. Vystudoval fyziku, pak DAMU, dlouhé roky je spojený s Dejvickým divadlem a přiznává, že v sobě od začátku nese napětí mezi analytickou myslí a potřebou být na jevišti svobodný.„Dojít k té spolupráci je takové moje celoživotní výzva,“říká. Mluví o herectví, závisti, známých rolích i o tom, že herec je pořád trochu závislý na tom, jestli se někomu hodí.„Když takhle mi něco uteklo, zpětně se na to podívám, tak se mi otevřel čas a prostor na jiné věci,“říká k profesním příležitostem, které nepřišly. Zároveň odmítá jednoduché poměřování. Podle něj je rozdíl mezi tím chtít být nejlepší a chtít být výborný. „Když bude primární hodnota být nejlepší, tak to může být jenom jeden. Ovšem když budu chtít být výborný, tak můžeme být výborní všichni,“říká. Myšička se v rozhovoru dostává i k politice, veřejné debatě a tomu, proč mu vadí, že lidé často nechtějí hledat řešení, ale vyhrát. „Všichni chtějí zvítězit, ale nechtějí najít to nejlepší řešení,“ říká a dodává, že podobné mechanismy vidí nejen u politiků, ale i v běžných vztazích. Zajímá ho eristická dialektika, manipulativní debatní triky i to, jak snadno se místo skutečné diskuze objeví nálepky, urážky a snaha protivníka porazit. „Slovo je čin,“ říká k tomu, že svoboda projevu podle něj neznamená říkat cokoli bez odpovědnosti. V debatě se vrací i k veřejnoprávním médiím, demokracii a otázce, proč se ve společnosti tak málo hledá průnik. „Proč nejsou pořady typu pojďme najít klidné řešení? Nebo co nás spojuje?“ ptá se. Myšička mluví i o meditacích, holotropním dýchání, ale i o umělé inteligenci. Vnímá ji jako mocný nástroj, ale zároveň jako něco, co neumí ochutnat jablko ani prožít okamžik. Právě AI podle něj může lidem připomenout, že člověk není jen soubor informací. „Být člověk je ještě něco jiného,“ dodává. Co je podle něj nenahraditelné? Proč bude živé setkání možná čím dál vzácnější? A dá se o mužství, ženství, politice i duchovních otázkách mluvit bez nálepek a potřeby zvítězit? Pusťte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 61 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Za mě to byla druhá revoluce,“ říká programátor a popularizátor umělé inteligence David Grudl o chvíli, kdy se AI modely naučily nejen odpovídat, ale i „přemýšlet“. Dnes podle něj přichází další zlom: AI agenti, kteří už nejsou jen chatbotem v prohlížeči, ale programem v počítači, který může pracovat se soubory, maily nebo kalendářem. Popisuje, proč u lidí sleduje až „AI psychózu“, kdy najednou zjišťují, co všechno si dokážou udělat sami - a často tak ani nechtějí chodit spát. Nadšení ale okamžitě brzdí varováním.„Důvěra podle mě není dobré slovo. Člověk musí být extrémně opatrný,“říká a dodává, že se umělá inteligence pořád může „splašit“. AI agent může být podle Grudla nesmírně užitečný, ale právě tím, že má přístup k počítači, souborům nebo e-mailu, se podle něj otevírá i nový bezpečnostní problém - hrozí totiž útoky, při nichž se škodlivá instrukce může schovat třeba v mailu. Grudl tak upozorňuje, že pokud agent „chytne vira“, může být průšvih mnohem vážnější než u starého EXE souboru. Přesto popularizátor umělé inteligence zůstává optimista. Nevěří, že AI nutně vezme všem práci, spíš podle něj změní to, co považujeme za možné.„Džin byl vypuštěn,“ říká k debatě, zda je umělá inteligence jen bublina. I kdyby podle něj některé firmy zkrachovaly, technologie už tu zůstane. A lidem, kteří AI odmítají, vzkazuje, že je to podobné, jako když dneska někdo odmítne používat počítač. Proč jsou AI agenti podle Grudla největší posun od nástupu chatbotů? Kde je hranice mezi užitečným nástrojem a bezpečnostním rizikem? A proč věří, že grafik, programátor ani další profese nemusí zmizet, jen dostanou „inteligentní kladivo“? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 63 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Když se vysměješ bubákovi, tak se ho bojíš trochu míň,“říká expert na hybridní hrozby Jakub Kalenský, když vysvětluje, proč je humor podle Ukrajinců jednou z nejúčinnějších zbraní proti ruské propagandě. Podle něj právě zesměšňování podrývá důvěryhodnost informačního agresora a zároveň pomáhá společnosti zvládat strach.„Rusové chtějí být bráni vážně jako velmoc. A nenávidí, když se jim směješ,“ dodává. V rozhovoru popisuje, proč se Rusko nesnaží jen přesvědčovat, ale hlavně vyvolávat chaos, emoce a nedůvěru. „Jim jde o to, aby ta společnost byla pokud možno iracionální, vystrašená a zhysterizovaná,“říká. Mluví také o tom, proč se podle něj Evropa stále brání pomalu, přestože informační válka probíhá už více než deset let a proč Západ po pádu Sovětského svazu udělal zásadní chybu, když přestal Rusku věnovat pozornost. „V mnoha zemích se rozpustily týmy, které byly specializované na Rusko a na to, co dělají v informačním prostoru,“ říká. Kalenský rozebírá i českou politiku, Tomia Okamuru, Filipa Turka nebo proruské narativy kolem Ukrajiny.„I takový člověk může docela posloužit ruské propagandě. A náhodně,“ říká o politicích, kteří podle něj některé ruské talking pointy šíří, aniž by si to třeba uvědomovali. Zároveň upozorňuje, že problém není jen v jednotlivých politicích, ale i v tom, že český stát podle něj dlouhodobě nedokáže dezinformační kampaně ani pořádně zachytit. „Pokud ani nezachytíš problém, pak nemůžeš dělat vůbec nic dalšího,“ říká. Mluví i o tom, proč podle něj nestačí jen zvyšovat mediální gramotnost nebo bojovat s jednotlivými lživými příspěvky, ale proč je potřeba dělat něco s agresory. A vysvětluje, proč podle něj svoboda slova není bezbřehá a proč demokratické státy musí hledat hranici mezi ochranou svobody a ochranou společnosti před cílenou manipulací.„Spravedlnost má být slepá,“říká k debatě o tom, jestli trestní řízení nemůže z některých aktérů udělat mučedníky. Jak přesně funguje „praní“ dezinformací? Proč jsou podle Kalenského proruské narativy silnější než jen součet voličů SPD? A proč si myslí, že Evropa stále bojuje „s jednou nebo dvěma rukama svázanýma za zády“? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 55 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Zjistila jsem, že nějaké věci možná dělám v životě špatně a že chci už dlouho zpomalit a nedaří se mi to,“říká herečka Tereza Ramba o období po zánětu mozkových blan, který ji po natáčení Zápisníku alkoholičky donutil úplně zastavit. Nejdřív podle svých slov cítila paniku, jak to bez ní zvládne rodina a práce, pak nudu, kterou do té doby vlastně neznala a nakonec došla k tomu, že některé věci musí změnit.„Zánět mozkových jsem si částečně upřepracovala,“ říká a dodává, že to nebylo jen otázkou jednoho náročného roku, ale dlouhého nastavení od patnácti let. V rozhovoru mluví i o Monyové - nové minisérii Oneplay o úspěšné brněnské spisovatelce Simoně Monyové, autorce populárních vztahových románů, jejíž zpočátku idylický vztah s druhým manželem se postupně změnil v toxické soužití a skončil tragicky. Při natáčení série prý herečka poprvé jasněji říkala, co potřebuje. „Stačilo si o to říct,“ popisuje zkušenost s rolí zavražděné spisovatelky, kterou vnímala jako fyzicky i psychicky náročnou. Monyovou popisuje jako ženu se „strašně silnou samičí energií“, odvahou i nešťastnou volbou vydržet věci kvůli rodině. „Nese sebou téma, které dokáže ve společnosti rezonovat,“říká Ramba a doufá, že série znovu otevře debatu o domácím násilí. Zároveň v příběhu vidí i širší tlak na ženy, které chtějí zvládnout práci, děti, domov i vlastní představu dokonalosti. „Myslím si, že na sebe máme vážně velký tlak,“přiznává, když popisuje kamarádky, u kterých si říká, „kdy se zhroutí“. Sama dnes přemýšlí o jednodušším životě, menších nárocích a čase s dětmi, protože ji děsí, jak strašně rychle rostou. Herectví přitom pořád miluje, i když říká, že s ním má dost toxický vztah. Role podle ní mohou člověka posílit, ale taky rozhárat, pokud v nich ztratí sám sebe. Mluví i o stárnutí před kamerou, tlaku na vzhled, botoxu a dvojím metru vůči herečkám. „Nezažila jsem, že by se řešilo u chlapa, jestli si bude nebo nebude dělat nějaké zákroky,“říká o tom, že někdy dostává drzé otázky, zda by se svou vizáží nechtěla něco udělat. Proč pro ni byla Monyová tak osobní? Co ji nemoc naučila o kontrole, práci a štěstí? Jak se mění její vztah k herectví, mateřství i vlastnímu tělu? A proč už nechce žít „na krev“? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 60 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Jsme odzbrojená a absolutně bezbranná země,“říká historik a ukrajinista David Svoboda. Podle něj Česko po začátku ruské invaze na Ukrajinu nevyužilo chvíli, kdy si mohlo jasně říct, co Rusko je, co od něj hrozí a proč se válka na Ukrajině týká i nás.„Ty čtyři roky jsme nevydrželi,“ říká k tomu, jak česká společnost podle něj reagovala na ukrajinskou obranu i na vlastní odpovědnost. Výroky z řad Motoristů o „parazitech“, „deratizaci“ nebo „méněcenných“ lidech se podle něj daly čekat.„Máme, co máme,“říká a dodává, že se stále nechceme smířit se základní souvislostí: „Když má Ukrajina problém, tak ho máme my, protože tím problémem, jeho původcem, je Rusko.“ Západ podle Svobody ukrajinskou statečnost využil, ale nedokázal z ní vyvodit strategický závěr.„Západní politici rádi využili ukrajinské nezlomnosti a hrají o čas,“ říká. Varuje, že Rusko už podle něj „přestat válčit nemůže“ a že velmi pravděpodobným scénářem je testování soudržnosti NATO, spíš hybridní než klasickou konvenční formou. Mluví o možných dronech, blackoutu i morálním úderu na západní společnosti. Ostře přitom hodnotí i českou politiku. Současnou vládu označuje za bezpečnostní riziko a říká, že lidé, kteří podle něj oslabují podporu Ukrajině, veřejnoprávní média nebo neziskový sektor, jsou agenty ruského vlivu. Kritický je ale i k předchozí vládě, kterou označuje za„relativně slušnou, ale zoufalé nedůslednou. Společným jmenovatelem té minulé i dnešní je podle něj to, že Česká republika rezignovala na zahraniční politiku. Jako historik popisuje vlastní pocit jako „nekonečnou frustraci“, ale zároveň připomíná, že právě proto má smysl mluvit nahlas.„Čím více se budeme rozčilovat teď, tím méně budeme muset plakat později,“ uzavírá. Proč podle něj Ukrajina ukazuje, co se stane i nám? Jak blízko je válka Ruska s NATO? A proč si myslí, že česká společnost stále nepojmenovala pravdy, které měla říct už dávno? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 59 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Pokud se bude každý rok určovat rozpočet České televize, já v ní nebudu,“říká moderátor Daniel Stach. V debatě o budoucnosti veřejnoprávních médií podle něj nejde jen o peníze, ale o hranici mezi médiem veřejné služby a státním médiem. „Veřejnoprávní a státní jsou opravdu dvě velmi odlišné věci,“ říká a dodává, že se k současné situaci rozhodl veřejně vystupovat, i když je mu to osobně nekomfortní. „Radši bych dělal něco jiného. Ale myslím si, že to je věc, kterou mám udělat,“ vysvětluje. Česká televize podle něj není dokonalá, chyby dělá a prostor pro lepší hospodaření bude vždycky. Zároveň ale odmítá představu, že se dá dlouhodobě jen škrtat bez následků. Televize podle něj musí mít být na vlně trendů a musí růst a pokud se ale bude dál snižovat rozpočet, tak to nebude možné a stane se z ní pomalu vařená žába. Když Stach mluví o tom, co by se mohlo ztratit, nejde jen o jeho pořady nebo vědeckou redakci, ale o instituci jako celek. Česká republika by podle něj přišla „o jednu z jistot a o pojistku, kterou teď má“. A pokud se jednou rozbije tým nebo redakce, která se budovala roky, nejde ji podle něj jednoduše postavit znovu. „Když rozbiješ vědeckou redakci, tak ji nepostavíš příští rok znova,“říká. V rozhovoru mluví také o tom, proč podle něj Česká televize musí hledat nové formáty a chodit za diváky tam, kde jsou, i když tím vstupuje do prostoru podcastů, sociálních sítí nebo nových debatních pořadů. „Dneska přece není možné, abys stejné množství diváků oslovil televizním vysíláním jako před patnácti lety,“ říká. Připouští, že některé věci mohou soukromým tvůrcům vadit, ale trvá na tom, že veřejná služba má vzdělávat, informovat, bavit i spojovat. Mluví také o novém pořadu Na dosah, o Václavu Moravcovi, o tom, proč nechce být jeho náhradou i tom, že ho pořád baví „bavit se s těmi nejchytřejšími lidmi na světě“. Vedle televize ale řeší i širší stav společnosti.„Nikdy nebylo levnější a snazší lhát tolika lidem, co dneska,“ říká k době, ve které se dezinformace šíří rychleji než dřív. A když přijde řeč na jeho vlastní budoucnost, připouští, že by mohl odejít. Ne kvůli gestu, ale ve chvíli, kdy by cítil, že už nedokáže dělat práci, která má smysl. „Musím mít v sobě tu vnitřní odvahu podepsat ten papír a říct: děkuju moc za všechno a odcházím,“říká. Kde má Daniel Stach svoji červenou linii? Má Česká televize šetřit, růst, nebo se radikálně proměnit? A proč podle něj nejde veřejnoprávní média rozbít a za pár let jednoduše postavit znovu? Pusťte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 73 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Pro mě to uzavřelo naši společnou cestu. A je to fantazie,“ říká hudební producent Josef Změlík alias Idea, když mluví o albech, která s raperem Danielem Ďurechem alias Jamesem Colem přinesla nejen dva Anděly, ale i překvapivou tečku za dlouhým vývojem jejich vztahu. „První nominaci jsem nafasoval před dvaceti lety a nikdy jsem to neproměnil,“vrací se James Cole k vlastní kariéře, ve které se střídalo odmítání cen i touha po uznání. O to silnější pro něj je moment, kdy se to podaří právě s projektem, který je podle něj „tak osobní“ a zároveň pro něj představuje vrchol dlouholeté cesty. Oba otevřeně mluví i o tom, že jejich spolupráce nebyla samozřejmá - hudebníci přiznávají, že se 15 let nenáviděli, a odkrývají zákulisí české rapové scény, včetně pragocentrismu i rivality.„Choval jsem se hrozně teritoriálně,“ popisuje James Cole vlastní minulost a neschopnost revidovat postoje. Idea naopak přiznává, že ho konflikty dlouho míjely, zásadní zlom ale přišel až při osobním setkání po smrti společného známého, které vedlo k postupnému sblížení. Rozhovor se dotýká i širší proměny rapu - od uzavřené, „monolitické“ scény k otevřenější a pestřejší podobě. „Najednou můžeš mít úspěch s něčím, co není hrubé a násilné,“říká James Cole a oba se shodují, že dnešní rap už není jen o stereotypech, ale o různorodosti a autenticitě. Právě autenticita je pro Colea klíčová i osobně: mluví o své střízlivosti, o tom, že album Done je první deskou, kterou jsem udělal opravdu střízlivý a o pocitu, že teprve teď dokáže tvořit naplno a bez „masky“, která ho dřív omezovala. Vedle toho Idea otevírá téma role producentů, kteří podle něj zůstávají ve stínu, přestože „je to 50 na 50 věc“. Jejich společný projekt tak není jen příběhem dvou rapperů, ale i ukázkou spolupráce, která stojí na sdílené energii, důvěře a rozdělení rolí.„Já jsem Leonardo DiCaprio, ale Pepa režíroval,“shrnuje to s nadsázkou James Cole. Jak se z nenávisti stane jedno z nejvýraznějších spojení na scéně? Co rozhoduje o úspěchu - čísla, nebo kvalita? A co se změní v tvorbě i životě, když člověk přestane utíkat a začne mluvit sám za sebe? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 57 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Člověk může být úspěšný a může být v osobním životě úplně v háji,“ říká koreanistka a spisovatelka Nina Špitálníková, když popisuje rok, který ji „po osobnostní stránce úplně rozložil“. O smrti své nejbližší kamarádky mluví jako o zkušenosti, která naprosto všechno rozbije a kterou podle ní nejde zpracovat rychle, možná vůbec nikdy. Přiznává, že ji překvapilo, jak silně ji zasáhla i přesto, že už dřív prožila náročné situace.„Tohle byla naprosto devastující zkušenost. A vlastně pořád je,“říká. Zároveň popisuje, jak ji práce nutila nějakým způsobem fungovat, ale zároveň jí bylo „úplně jedno“, že vydává knihy nebo získává ocenění. Otevřeně mluví i o tom, jak stigmatizované je v české společnosti téma sebevraždy.„Když řekneš: spáchala sebevraždu, lidi řeknou, že byla slabá. To vůbec není pravda,“říká a popisuje ambivalentní pohled na člověka, který si vezme život. Sama vyhledala odbornou pomoc a upozorňuje, že bez ní by si se situací neporadila.„Bylo mi řečeno, že kdybych to nezpracovala, tak se mi to usadí,“vysvětluje. Zkušenost ji zároveň nutí přehodnocovat vlastní práci i témata, kterým se věnuje. Přiznává, že některé věci teď nedokáže dělat vůbec, jiné jen s odstupem. V rozhovoru se vrací i k mateřství a k připravované knize, ve které popisuje, jak se během těhotenství i po porodu cítila. „Říct: narodilo se mi dítě a necítila jsem k němu cit, je fakt hnusné a brutální. Ale děje se to,“ říká a připouští, že za svou otevřenost dlouhodobě čelí silné kritice. Přesto věří, že má smysl tyto zkušenosti sdílet - i kvůli ženám, které si procházejí něčím podobným.„Je dobré to říct,“dodává. Zároveň řeší, jak její slova jednou přijme její syn a jak mu vysvětlit vlastní minulost. Mluví také o Severní Koreji, které se dlouhodobě věnuje, ale přiznává, že po osobní zkušenosti už nemá kapacitu sledovat svět tak intenzivně jako dřív.„Chci se cítit dobře a když cítím přetlak, tak z toho vypadnu,“ říká a dodává, že je pro ni důležité neztratit citlivost vůči lidem, o kterých mluví. I proto odmítá vést rozhovory tak, aby byly zajímavé pro čtenáře, pokud by to znamenalo manipulaci s příběhy druhých. Jak se vyrovnat se ztrátou, která nemá řešení? Proč je téma sebevraždy stále tak stigmatizované? Jaké to je přiznat, že mateřství nevypadalo tak, jak se očekává? A jak jednou vysvětlit vlastní minulost svému dítěti? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 58 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Často lituji toho, že osobní věci přebíjejí to, co bych chtěla sdělit,“ říká pirátská poslankyně Kateřina Demetrashvili, která se ve 23 letech ocitla ve středu pozornosti nejen kvůli politice, ale i svému soukromí. Otevřeně mluví o tom, jak balancuje mezi ostrostí a hranicí, kterou nechce překročit. „Když se hodně naštvu, tak se bojím, abych nepřehnala tu hranici,“přiznává, jak se snaží v některých debatách působit klidněji. Zároveň ale odmítá ustoupit ze stylu, který považuje za autentický, třeba když o Filipovi Turkovi mluví jako o „nácíčkovi“.„V případě pana Turka rozhodně nemám servítky,“říká a vysvětluje, proč podle ní humor i ironie do politiky patří. Do veřejné debaty se promítá i její vztah s bývalým vládním koordinátorem pro strategickou komunikaci Otakarem Foltýnem a s ním spojené reakce. „Chápu, že veřejní činitelé mají automaticky omezené právo na soukromí,“říká, ale zároveň připouští, že osobní rovina může odvádět pozornost od podstaty. Sama věkový rozdíl nevnímá, ale k obecným debatám o této problematice dodává:„Obava ohledně groomingu mi přijde legitimní.” V rozhovoru se vrací i ke svému dětství a zkušenosti s ruskou propagandou. „Do dvanácti jsem tomu i věřila,“popisuje a vysvětluje, jak ji to formovalo v pohledu na dnešní konflikty. Mluví i o práci ve Sněmovně, která ji po nástupu překvapila, protože si o politicích myslela, že jde o lidi, kteří si svou pozici zaslouží.„Pak jsem přišla do sněmovny a zjistila jsem, jaké tam jsou kreatury,“říká bez obalu. Kritizuje i fungování politiky a přístup některých poslanců:„Spousta lidí do toho nedává ten zápal,” dodává. Zároveň popisuje frustraci opozice v situaci, kdy podle ní vláda obchází pravidla a zahlcuje veřejný prostor množstvím témat. „Nevíme, na co dříve reagovat,“ říká a upozorňuje na strategie, které podle ní odvádějí pozornost od zásadních změn. Jak vědomě pracuje s vlastní mediální pozorností? Kde podle ní leží hranice politického humoru? A co považuje za skutečné hrozby pro demokracii dnes? I to se dozvíte v rozhovoru s Katerinou Demetrashvili.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 58 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Ženy po třicítce jsou se single životem spokojenější než muži a odpovídá to i zkušenosti s terapií,“ říká psychoterapeutka a socioložka Markéta Šetinová, když popisuje jeden z trendů, který dnes podle dat i praxe stále víc vystupuje do popředí. Přibývá lidí, kteří zůstávají single déle a pro část z nich to není nutně problém, ale vědomá nebo alespoň přijatá životní situace. Zároveň se podle ní zásadně proměnilo samotné seznamování. Online prostředí se stalo hlavním místem, kde lidé navazují vztahy, ale zkušenost s ním bývá často vyčerpávající a plná odmítnutí. „Píšu si s někým, mám z toho dobrý pocit a najednou si mě ten člověk zablokuje,“popisuje expertka typickou dynamiku dnešních randění. Seznamování přitom podle ní nikdy nebylo jednoduché, jen dnes probíhá v jiném prostředí. Změny se ale výrazně dotýkají i mladé generace, u které ubývá vztahů i intimity. Část mladých lidí vztahy odkládá, jiní do nich vůbec nevstupují, často i proto, že si nejsou jistí, jak na to. Do toho vstupují nové nároky na to, jak má vztah vypadat a co všechno má partner naplnit. „Máme obrovskou svobodu, ale zároveň zodpovědnost si vybrat, co nám bude dělat dobře,“ říká Šetinová. Velkou roli podle ní hrají i sociální sítě, které posilují extrémní představy o vztazích a vytvářejí tlak na výkon, vzhled i chování. Zároveň ale zkreslují realitu a prohlubují pocit, že vztahy jsou buď dokonalé, nebo nefungují vůbec. Přitom ve skutečnosti většina lidí hledá velmi podobné věci - blízkost, porozumění a bezpečí. V dlouhodobých vztazích pak podle psychoterapeutky narážíme na limity vlastních očekávání. Na jednoho partnera dnes často klademe množství rolí, které dřív zastávalo širší okolí.„Láska začíná ve chvíli, kdy se milujeme i přes rozdíly,“ popisuje Šetinová moment, kdy vztah přestává být idealizovaný a začíná být skutečný. Proč jsou dnes ženy spokojenější single než muži? Jak moc proměnily seznamování technologie a sociální sítě? A učíme se dnes vztahy hůř než dřív? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 64 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Svět je v pohybu a my vůbec netušíme, kam se dostane,“říká šéfredaktor Respektu Erik Tabery, když mluví o tom, že dějiny jdou kolem nás v míře, jakou nešly hodně dlouho. Vysvětluje, proč je pro něj jako novináře klíčové „být u toho, sledovat věci a popisovat je“, ale zároveň si držet odstup od emocí a vlastního prožívání.„Chladný jazyk v médiích je dnes podezřelý,“ říká a hájí věcnost jako základní princip novinářské práce. Podle něj se ale prostředí zásadně proměnilo - sociální sítě úplně zásadně mění všechno a nutí média reagovat na politiky, kteří pracují se šokem, konfliktem a pozorností. „My nemáme být jenom přenašeči hejtu z jednoho místa na druhé,“ varuje. Popisuje i proměnu politiky, kterou podle něj zosobňuje Donald Trump.„Lež je dnes úplně běžný nástroj komunikace,“říká a upozorňuje, že velká část voličů se k jiným informacím ani nedostane. Podle něj se tím posouvají hranice toho, co je ještě přijatelné a vzniká prostředí, ve kterém obhájíte úplně cokoliv. Velkou část rozhovoru věnuje Maďarsku, které podle něj ukazuje, kam až může zajít koncentrace moci. Mluví o zneužívání tajných služeb, o systematickém oslabování médií i o tom, jak dlouho může takový systém fungovat. Přesto považuje vítězství Pétera Maďara za zásadní moment. „Nebál bych se to srovnat s nějakou formou revoluce,“říká a připomíná, že Orbánova moc byla v míře, kterou jsme po roce 1989 u nikoho neměli. Zároveň ale varuje, že žádná změna není zárukou lepšího vývoje:„Nikdo nemá jistotu, že tu moc nezneužije.“Český kontext vidí jako méně vyhrocený, ale ne bez rizik. Mluví o tom, že se mění stranický systém, že přibývá tlak na veřejnoprávní média a že část politiků přebírá styl komunikace založený na konfliktu a záměrném provokování. „Lidé jako Petr Macinka nebo Filip Turek, to je vlastně druh nějaké trollí politiky,“ říká. Kriticky se vyjadřuje i k Andreji Babišovi, u kterého nechápe snahu oslabovat média. „On to vlastně vůbec nepotřebuje,“ dodává s tím, že právě tyto kroky mohou naopak společnost mobilizovat. Jak moc se proměnila role médií v době sociálních sítí? Proč dnes lež funguje jako legitimní politický nástroj? Co přesně ukazuje maďarská zkušenost - varování, nebo naději? A má česká společnost a opozice sílu na to, aby podobnému vývoji čelila? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 63 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Radši budeme autentické, než abychom někoho vychovávaly,“říkají Markéta Lukášková a Lucie Petráková z podcastu Chumelenice. Zdůrazňují, že nejsou politické komentátorky ani arbitři správných názorů, přesto se ve svém podcastu nevyhýbají tématům, která společnost rozdělují. Jejich otevřenost ale přináší i silné reakce. Popisují hejty, ostré komentáře i momenty, kdy se jejich obsah dostává mimo jejich vlastní bublinu. „Když vidím naštvané komentáře, je to vlastně potvrzení, že to dělám dobře,“ říká Lukášková. Petráková ale dodává, že jim vždycky bude vadit jakákoliv diskriminace, ale bohužel musí takové projevy často „přehazovat vidlemi“. Autorky podcastu zároveň přiznávají, že jejich styl bývá občas vyhrocenější - někdy se „rozpinďouří“ a ženou věci do extrému, což někteří posluchači neberou zrovna lehce. Rozhovor se ale dotýká i proměny vztahů mezi muži a ženami. Ženy jsou dnes podle Lukáškové a Petrákové dnes často samostatnější a „už nepotřebují muže k zajištění“, zatímco část mužů hledá svou roli.„Každá skupina chce něco jiného a jde to úplně mimo sebe,“ popisují současnou dynamiku. Do toho podle nich vstupuje i fenomén manosféry a obsahu, který formuje pohled mladých kluků na ženy a vztahy. Popisují obavy z toho, jak snadno se mohou dospívající dostat k jednoduchým návodům na „to, jak být chlap“, které často staví ženy do nepřátelské role. I to podle nich prohlubuje napětí mezi pohlavími a přispívá k tomu, že se obě strany čím dál víc míjejí. Zároveň ale zdůrazňují, že jejich kritika nemíří na všechny muže. Samy mají ve svém okolí takové, kteří se chovají férově - zároveň ale dodávají, že zkušenosti mnoha žen ukazují i opačnou realitu. Vedle toho všeho se vrací i k dopadům svého podcastu. Popisují situace, kdy za nimi přicházejí ženy s tím, že díky jejich sdílení našly odvahu něco změnit nebo „říct, že už takhle ne“.„To jsou ty momenty, kdy si říkáme, že to má smysl,“dodávají. Jak moc autenticita pomáhá a kdy naopak prohlubuje konflikty? Kdo dnes formuje představy mladých lidí o vztazích? A proč má někdy největší dopad „pokec dvou kamarádek“? Pusťte si rozhovor s autorkami podcastu Chumelenice.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 57 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Chtěl jsem být nejlepší houslista na světě a to chci být konec konců stále,“říká Pavel Šporcl, který se postupně stal jednou z nejviditelnějších tváří klasické hudby v Česku - a zároveň jejím narušitelem. Mluví o tom, jak ho ovlivnila Amerika, kde si „sáhl na dno“, vydělával si hraním v metru a učil se svobodě myšlení, ale i o tom, proč se po návratu rozhodl změnit způsob, jakým se klasická hudba prezentuje.„Začal jsem si uvědomovat, že je škoda, že na klasickou hudbu chodí určité publikum,“ říká a vysvětluje, proč odložil frak, vzal si šátek a snaží se oslovit i ty, kteří by na koncert jinak nepřišli. Vedle osobního příběhu ale v rozhovoru silně zaznívá i jeho pohled na stav kultury a politiky. „Škrtlo se hodně peněz na živé umění,“ říká a varuje, že některé projekty nebo festivaly kvůli tomu nemusí přežít. Popisuje, jak se kultura plánuje roky dopředu a že není jako „rohlík na krámu“. Zároveň ale zdůrazňuje, že sám nikdy nečekal s nataženou rukou: mluví o tom, že jako nezávislý umělec si na svou práci musí vydělat a že velkou část energie věnuje shánění partnerů a financování vlastních projektů. Přesto kriticky mluví o tom, jak někteří politici ke kultuře přistupují:„Ta arogantnost, ta nekompetence… já nic takového nevidím, že by někdo za tu kulturu opravdu kopal.“ Zároveň ale odmítá jednoduché dělení a zdůrazňuje i respekt k výsledkům voleb. „Volby byly nedávno a nějak dopadly. Respektuji to, jsem demokrat,“ říká a vysvětluje, proč sice se současnou situací nesouhlasí, ale zároveň nevnímá prostor pro radikální střety. Připomíná i vlastní zkušenost z covidu, kdy se aktivně zapojil do jednání s vládou a snažil se prosadit návrat živé kultury. Osobní rovinu doplňuje i téma rodiny a tlaku jména - mluví o svých dcerách, o tom, jak těžké je vyrůstat v uměleckém prostředí i o tom, jak ho formovala přísná, ale podle něj správně nastavená výchova.„Byl jsem normální kluk,“říká o dětství, kdy raději běhal venku než cvičil, ale zároveň postupně našel vlastní vztah k hudbě a ambici být co nejlepší. Celým rozhovorem se pak prolíná jeho přesvědčení, že kultura není nadstavba, ale základ.„Bez umění se nedá žít,“říká a dodává, že právě kultura je to, co z nás dělá lidi. Jak moc je dnes kultura závislá na politice? Co by se stalo, kdyby se přestala podporovat úplně? A může klasická hudba přežít bez proměny, kterou Šporcl prosazuje? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 63 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Pojedu, dokud nezjistím, že už to nejde,“říká Helena Vondráčková, když mluví o své kariéře, která trvá desítky let a stále nekončí. Připravuje velký koncert k osmdesátinám v pražské O2 areně a přiznává, že „není návratu“ - lístky už jsou prodané a tlak podle jejích slov člověka motivuje, aby něco dělal. Stále koncertuje, plánuje nové písně a překvapuje ji, kolik mladých lidí zná její hity zpaměti. „Viděla jsem, jak zpívají a umí moje texty,“říká o vystoupení, které ji dojalo. Mluví o tom, že ji drží v kondici neustálá aktivita a optimismus. „Neusnout na vavřínech, nesedět u televize v bačkorách,“ popisuje svůj přístup k životu, ve kterém hraje roli sport, práce i péče o sebe. Zároveň přiznává, že je neposedný člověk, který neumí zastavit a s nadsázkou dodává, že ADHD je její značka. Vzpomíná na dětství plné sportu a hudby, na otce, který v ní rozpoznal talent, i na moment, kdy vyhrála soutěž Hledáme nové zpěváky a odstartovala kariéru, která ji zavedla na světová pódia. Otevřeně mluví i o věcech, které se nepovedly. O nenaplněném přání mít děti říká: „Nikdy člověk nemůže mít všechno,“ tvrdí a připomíná slova Heleny Růžičkové, že jejím úkolem je zpívat. Přiznává také složitý vztah s bratrem, který se rozpadl kvůli jejímu manželství a dodává, že i po letech má „napřaženou ruku“, i když některé věci se zapomínají těžko. Vrací se i k minulosti poznamenané režimem, který jí podle jejích slov znemožnil větší zahraniční kariéru.„Byla to arogance vůči té nabídce,“ popisuje zmařené turné v Kanadě. Mluví ale i o obviněních, která se s ní táhla roky - od fám o vztahu s Lubomírem Štrougalem až po tvrzení, že podepsala Antichartu, což označuje za lež, kterou nakonec vyvrátil soud. Zároveň odmítá spojování s politikou a říká, že jejím úkolem vždy bylo zpívat a držet se stranou. A dnes si Vondráčková přeje jediné - aby po ní zůstal hudební odkaz a aby si ji lidé pamatovali jako férového člověka. „Snažím se nikdy nikomu neublížit,“ dodává. Co ji žene dál i po desítkách let na scéně? Jak se vyrovnává s křivdami minulosti a proč se stále vyhýbá politice? A co by ji skutečně přimělo přestat? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 60 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Spojené státy sice vnímáme jako našeho spojence, ale jako mnohem méně spolehlivého spojence,“ říká odborník na mezinárodní bezpečnost Michal Smetana, když popisuje, jak se podle něj proměnila role Ameriky v posledních měsících. Mluví o tom, že zažíváme nejhlubší krizi transatlantických vztahů od založení NATO v roce 1949 a že důvěra v americké závazky napříč aliančními státy dramaticky klesla a dál klesá. Do rozhovoru vstupuje i válka s Íránem, kterou označuje za naprostý strategický debakl a selhání epických rozměrů. Připomíná přitom Vietnam, Irák i Afghánistán jako konflikty, ve kterých Spojené státy dokázaly vyhrávat bitvy, ale prohrát strategicky. Smetana zároveň odmítá argumenty, že útoky zastavily íránský jaderný program.„Nemáme žádnou evidenci, že by Irán nebyl schopen svůj jaderný program obnovit,“ upozorňuje a dodává, že naopak se výrazně zvýšila jeho motivace pro získání jaderné zbraně. Kritizuje i představu, že by vojenský tlak vedl ke změně režimu. „To už není seriózní analýza, to je prostě jenom roztleskávání,” dodává. Odborník mluví také o tom, jak Donald Trump pracuje s hrozbami: vykazuje vzorec velmi silných výhrůžek, které následně neplní, čímž podle něj oslabuje důvěryhodnost Spojených států. A Smetana nešetří ani jeho schopnosti: „Donald Trump není kompetentní vykonávat úřad prezidenta. Oblasti zahraniční politiky absolutně nerozumí,“ hodnotí analytik. Do širšího obrazu patří i dopady na Evropu a Ukrajinu.„Je naprosto jasné, že administrativa Donalda Trumpa nebere Ukrajinu jako prioritu,“ říká Smetana a upozorňuje, že konflikt posílil Rusko – ekonomicky, politicky i strategicky. „Pokud někdo z tohoto konfliktu skutečně benefitoval, tak je to Rusko,“ dodává. Evropa se podle něj musí připravit na scénář, kdy se na Spojené státy nebude moci plně spolehnout.„Musíme pracovat s realistickou variantou, že americké závazky jsou oslabeny,“ varuje. Jak moc je dnes NATO funkční aliance? Je Donald Trump skutečně nepředvídatelný, nebo jen důsledný ve své logice? Může konflikt s Íránem ještě eskalovat – a kdo z něj ve skutečnosti těží? A je Evropa připravená na svět, ve kterém se na USA nemůže spoléhat? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 65 MIN. JEN NA⁠ ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ A⁠ ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR ⁠

„Historicky nejsme země, která má velký kapitál společenské důvěry,“ říká ekonom a autor podcastu Odemčeno Miroslav Zámečník, když se vrací k devadesátým létům a k tomu, proč dnes v Česku přetrvává nedůvěra i pocit nespravedlnosti. V rozhovoru popisuje, jak se podcenil význam institucí a jak to umožnilo strašně rychlou koncentraci kapitálu do rukou malého počtu lidí. Zároveň ale připomíná, že země je v mnoha ohledech velmi dobrá, úspěšná a ve které se hezky žije. Jen některé důsledky dřívějších rozhodnutí se propisují do dnešní politiky i nálady ve společnosti. Mluví o rozdílu mezi lidovým kapitalismem, kde každý jeden člověk má podíl, a tím, co vzniklo u nás, kde velká část bohatství zůstala koncentrovaná. Popisuje, proč „jsme spořiví, ale ne úplně šikovně spořivý“ i to, že Česku chybí hluboký kapitálový trh a kultura, která by víc oceňovala podnikání. „Průša by měl mít pomník,“dává příklad jiného typu úspěchu českého podnikatele s 3D tiskárnami. Rozhovor ale postupně míří i k současnosti - k drahému bydlení, vylidňování regionů i k tomu, jak by se společnost mohla proměnit. A také k nejistotě, která přichází zvenčí. „My zažíváme dost zvláštní dobu. Mír a prosperita skončily,“říká Zámečník a varuje, že Evropa ani Česko nejsou na možný konflikt připravené.„To není intelektuální odpověď, to je emocionální odpověď,“ dodává k často skloňovanému „chceme mír“. Zámečník v rozhovoru, který byl natáčen před ujednáním o příměří mezi USA a Íránem, mluví i o tom, jak by společnost reagovala na skutečnou krizi - třeba prudké zdražení ropy nebo její nedostatek. „Emocema nevyřešíte žádný problém,“ říká a popisuje, že by bylo nutné hledat racionální a spravedlivá řešení, i když by byla nepopulární. A připouští, že klíčová otázka zní, jestli by to zvládla i česká politika. „Je česká politika schopná dát některé věci před závorku a táhnout za jeden provaz?“ ptá se. Jak moc nás dodnes formují devadesátky? Proč jsme „spořiví, ale ne šikovně“? A dokáže se česká společnost semknout ve chvíli skutečné krize? Pusťte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 53 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Já jsem takový self-promotér,“ říká influencerka a podnikatelka Agáta Hanychová, když popisuje, jak si před lety vědomě nastavila vlastní cestu - jinou než ostatní.„V roce 2005 jsem si vlastně vymyslela, abych nezapadla,“vypráví o době, která následovala poté, co se stala vícemiss České republiky. Od té doby je nepřetržitě ve veřejném prostoru, kde se její jméno stalo zároveň produktem, skrze který si vydělává. A přiznává, že na začátku šla i přes hranu. „Opravdu cíleně jsem vymýšlela, aby v těch novinách byla. Že to bude skvělý, když to bude postavené na průserech,“ říká influencerka a přiznává, že kdyby nebyla známá, byla by dozajista nešťastná. Dnes mluví ale i o jiné motivaci. O vztahu k lidem, kteří ji sledují na sociálních sítích, o potřebě sdílení i o tom, jak se její práce proměnila. „Mám to i jako terapii. Fakt mě to naplňuje,“popisuje, jak se svými sledujícími sdílí všelijaké životní peripetie. Přesto podle ní zůstává otázka, kterou si klade sama: „Nevím, proč ty lidi tak zajímám už takhle dlouho.“Do rozhovoru vstupuje i její dětství formované „tvrdým režimem“ i prostředím, kde byl showbusiness přirozenou součástí života. „Už jsem se narodilo do toho, že před barákem byly paparazzi,“ říká Hanychová. Mluví o své matce Veronice Žilkové, o výchově, která ji naučila pracovat od dětství, ale i o vzorcích, které si nese. „Ty partnerské vztahy nám nevyšly ani jedné,“tvrdí influencerka s tím, že jako každá žena měla ideál, že nebude nikdy rozvedená. Rozhovor se dotýká i jejích vztahů, které byly veřejné a často prý bolestivé. Hanychová popisuje vlastní selhání, snahu „uzavřít kruh“ i potřebu dát dětem jiný příklad. „Ukazuju svým dcerám, že se to dá vlastně napravit,“říká o návratu k současnému partnerovi Miroslavu Dopitovi. Silně se vrací i k tématu mateřství, které sama zdůrazňuje jako klíčovou identitu. A zároveň přiznává změnu postoje k tomu, co ze svého života sdílet. „Za mě děti na Instagram nepatří. Vlastně se mi dělá špatně, proč jsem tohle dělala,“říká otevřeně o vlastní minulosti na sociálních sítích s tím, že k tomu přispěli i otcové jejích dětí, kteří se s Hanychovou právě kvůli zobrazování dětí na internetu soudili. V rozhovoru dojde i na téma konce společného podcastu s Ornellou Koktovou, který patřil k nejúspěšnějším v Česku.„Nemám ráda zradu,“říká o momentu, kdy se jejich spolupráce rozpadla. Zároveň ale přiznává, že jí to přineslo i úlevu a větší svobodu, protože podcast dvou žen je podle ní dlouhodobě jen těžko udržitelný. Co všechno je ještě autenticita a co už strategie? Kde končí sdílení a začíná byznys? A je možné žít veřejný život tak, aby nepoškodil ten soukromý? Poslechněte si celý rozhovor s Agátou Hanychovou.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 60 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Život je bohatý a není jenom o tom, že prodlužuju za každou cenu věk dožití,“ říká ekonomický novinář a bývalý šéfredaktor Forbesu Petr Šimůnek v momentě, kdy přichází do studia přímo z první chemoterapie a mluví o nemoci, která mu dramaticky mění životní perspektivu. Popisuje, jak se mu úplně mění mapa života a kalendář, který byl ještě nedávno plný plánů - on v něm dnes pomalu gumuje a nechává ho plnit jen lékaři. Přesto se nehroutí. „Beru to tak, jak to prostě je. Zatím to docela jde,“ říká o nemoci, kterou nevnímá jako diagnózu, ale jako „překážku, kterou musí člověk přeskočit“. Otevřeně mluví i o tom, že teď nebojuje jenom za sebe, ale i za děti - včetně dalšího, které se má brzy narodit. Do osobní roviny se v rozhovoru neustále vrací i jeho profesní příběh novináře - od devadesátých let, kdy bylo najednou všechno na světě možné, přes éru nejsvobodnější české žurnalistiky až po dnešek, kdy jsou média „dobrá převodová páka vlivu“. Šimůnek mluví o vzniku českého Forbesu i o tom, proč vsadil na téma byznysu, inspirací a optimismu. Jeho motivací bylo ukázat, že Češi žijí v zemi, kde jsou i zajímaví lidé, kteří něco budují a nic nekradou. Zároveň ale odmítá, že by šlo o naivitu: „To, že se díváme na svět růžovými brýlemi, neznamená, že jsme debilové,“dodává. Otevřeně popisuje i konec ve Forbesu a vlastnost, ve které má pocit, že chybuje.„Jsem extrémně naivní až blbej,“ říká o tom, jak věřil lidem, kteří se nakonec zachovali jinak, než čekal. Rok, kdy nemohl pracovat, pro něj byl paralyzující, ale zároveň ho přeformátoval: „Každou věc člověk musí prožít na dřeň. Teprve potom ví, co dělal blbě.“Přesto v něm nezůstává hořkost. „Vycházím z toho, že lidi jsou hodný,“dodává i po třiceti letech v byznysu. Rozhovor se dotýká i českého vztahu k úspěchu, který podle něj není tak negativní, jak se často říká: „Já tomu vůbec nevěřím. Úspěch není žádný podvod a má lidi inspirovat,“ myslí si novinář. Zpochybňuje představu závistivé společnosti a tvrdí, že právě zkušenost devadesátých let v Česku vytvořila silný podnikatelský hlad. Jak člověku nemoc změní pohled na vlastní život i práci? Proč Šimůnek vědomě „přifukoval“ optimismus ve Forbesu a kde jsou jeho limity? A jak si i po osobním i profesním otřesu udržet víru, že „lidé jsou hodní“? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 60 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Nemyslete si, že si sednete k mikrofonu a bude vám patřit svět,“ říká novinář Jan Pokorný, který strávil v Českém rozhlase víc než čtyři dekády a zažil jeho proměny od 80. let až po dnešní dobu. Vzpomíná na „pekelnou zodpovědnost“, kdy rádio vysílá 24 hodin denně a člověk kvůli němu nespí, i na své začátky, kdy se učil psát pro rádio - stručně, přesně a bez zbytečností. Právě tahle zkušenost ho podle vlastních slov provází dodnes. Do rozhovoru ale vstupuje i současnost, ve které podle něj novináři čelí nejistotě i tlaku. „Já pořád ještě nevím, o co jde, tak ať už nám to řeknou,“ říká bývalý ředitel Zpravodajství Českého rozhlasu k debatě o financování veřejnoprávních médií a kritizuje způsob, jakým se o ní mluví. Zmiňuje i výroky Tomia Okamury a nejistotu, kterou podobná komunikace vytváří: „vypouštějí balónky“ a redakce pak nevědí, co bude dál. Vadí mu, že chybí jasné vysvětlení i silná profesní organizace, která by novináře zastoupila, nejen když dochází ke slovním útokům na média. „Ta naše práce je založená na důvěře,“dodává a upozorňuje, že její narušování má konkrétní dopady, třeba i na to, kdo je dnes ochotný do redakcí vůbec nastoupit. Pokorný se vrací i do minulosti - k vysílání za komunismu, kde existovaly „ostrůvky pozitivní deviace“ i k okamžikům, které ho samotného poznamenaly. Dodnes nechápe, proč Miloš Zeman v živém vysílání použil vulgarismy.„Do dneška jsem to nepochopil, proč to udělal,“říká o rozhovoru z roku 2014, kde se exprezident vyjadřoval k aktivitám kapely Pussy Riot. Novinář popisuje, že se tehdy cítil jako „kanalizátor myšlenek vulgarismu Miloše Zemana“. Zároveň ale zdůrazňuje, že svobodnou žurnalistiku se naučil až po roce 1989 a že právě pravidla a kodex jsou tím, co ji drží pohromadě.„Svoboda bez pravidel je na prd,“ říká. Velká část rozhovoru se točí kolem toho, co je dnes ještě novinářská práce a kde už začíná její deformace. Pokorný odmítá „mechanistické vyvažování“ názorů a varuje před tím, aby média dávala prostor lidem jen proto, že si něco myslí. „Mě zajímá, na základě čeho si to myslí,“říká a dodává, že bez opory v datech a faktech se debata rozpadá. Přesto zůstává opatrným optimistou - věří v „genius loci“ rozhlasu i v to, že v krizových situacích má rádio nezastupitelnou roli. Jak se mění novinářská práce a její vnímání? Kde hledat vysvětlení, proč politici tak tlačí na veřejnoprávní média? A proč podle něj chybí novinářům společný hlas? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 65 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Konspirační teorie jsou perfektní nástroj pro prodání příběhů, kdo je záporák a kdo je klaďas,“ říká expert na vyhledávání nesmyslů Patrik Kořenář, když popisuje, proč tak snadno podléháme jednoduchým vysvětlením složitého světa. V rozhovoru rozebírá svět kolem Jeffreyho Epsteina, QAnonu i Pizzagate a opakovaně se vrací k tomu, jak silná je naše potřeba vidět jasný příběh dobra a zla. „Ze základních vlastností konspiračních teorií je boj dobra a zla. A vždycky zlí jsou ti ‚oni‘ a my je musíme porazit,“ vysvětluje. Kořenář přitom zdůrazňuje, že realita je často mnohem méně uspokojivá - a možná i nepříjemnější. „Není tam žádná centrální světovláda. Jsou tam zájmy jednotlivců, společností a států, který se prolínají,“ říká například o Epstein Files. A právě to podle něj vytváří prostor pro deziluzi: „To, co nám dokumenty odhalily, je, že ti ‚hrdinové‘ byli ve skutečnosti záporáci. To je taková největší deziluze.“V rozhovoru se vrací i k tomu, proč lidé raději věří složitým konstrukcím než banálním vysvětlením a ukazuje na konkrétních příkladech, jak vznikají celé příběhy - třeba kolem slov jako je „pizza“ v tzv. Pizzagate. „Když dáte pryč ten konspirativní mindset, tak dojdete k šokujícímu zjištění, že ty lidi si to možná psali o pizze. Protože jsou to také lidi,“vyvrací Kořenář, že se mohlo jednat o pojem, který měl kryt zneužívání. Zároveň ale varuje, že tím skutečné zločiny nezmizí. Právě v tom podle něj spočívá jedno z největších nebezpečí - že fascinace konspiračními teoriemi odvádí pozornost od reality. Rozhovor ale míří i do současnosti - k tomu, jak se podobné příběhy propsaly do politiky. Kořenář mluví o roli Donalda Trumpa, který podle něj sám brzdil zveřejnění Epstein Files, i o tom, jak se jazyk konspiračních teorií dostává do veřejného prostoru. Ukazuje přitom, že nejde jen o americký problém, ale o způsob uvažování, který se snadno přelévá i do českého prostředí. Popisuje, jak se globální narativy o „deep state“ nebo skrytém řízení světa postupně překládají do domácí politiky a stávají se součástí běžného slovníku. I v Česku se podle něj objevují politici, kteří tenhle jazyk přebírají - ať už vědomě, nebo proto, že rezonuje s publikem, které ho už zná z internetu a sociálních sítí. Výsledkem je zjednodušený obraz reality, ve kterém je vždy jasně dané, kdo je viník a kdo zachránce. Jak poznat, kdy už nejde o hledání pravdy, ale o víru v příběh? Proč nás přitahují vysvětlení, která dávají jednoduché odpovědi, ale míjejí realitu? Co se stane, když se jazyk konspiračních teorií stane součástí politiky i u nás? A jak se z Kořenáře, který sám věřil konspiračním teoriím, stal někdo, kdo je vyvrací? Poslechněte si.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 58 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Čtvrt milionu lidí na jednom místě? To není věc, kterou by šlo pominout,“ říká podnikatel a podcaster Jan Dobrovský o demonstraci na Letné, která proběhla pár dní před natáčením rozhovoru. Mluví o ní jako o silném politickém i společenském signálu, který podle něj přesahuje samotné účastníky. „To není jen o těch, kteří tam přišli. Lze počítat třeba s milionem dalších lidí, kteří jsou naladěni na stejný vlně,“dodává. Rozhovor se ale vrací i k tomu, co se v české politice děje dlouhodobě. Dobrovský mluví o vládě, která podle něj pracuje s chaosem, kulturními válkami i demagogií. A především o roli Andreje Babiše.„On potřebuje někoho na špinovou práci, kdo bude dělat prasárny,“říká o jeho koaličních partnerech. Zároveň opakuje, že nese odpovědnost za celou koalici a že způsob, jakým ji vede, není náhoda. A připomíná i jeho vlastní rozhodování a kauzu Čapí hnízdo: „Kdyby Babiš nebyl kognitivně postižený, věděl by, že kdyby se před soud postavil, má to za sebou,“dodává k nedávnému nevydání premiéra k trestnímu stíhání.Dobrovský také konstatuje, že v jeho politice není žádný koncept. „Ta hlava je prázdná a přichází do ní jenom transakční impulzy, trošku jako u Donalda Trumpa,“myslí si podcaster. Současný vývoj přitom přirovnává k Orbánově učebnici převzetí moci - debata o koncesionářských poplatcích je podle něj jen jednou z vrstev dění. „Poplatky jsou jenom kouřová clona. Ve skutečnosti jde o to, jak televizi ovládnout,“říká otevřeně o současném boji o financování veřejnoprávních médií. Dobrovský zároveň odmítá představu, že by řešením současného stavu mohla být spolupráce části opozice s Andrejem Babišem. Takový scénář označuje za „sebevražednou misi“, která by podle něj nic nevyřešila. Místo toho mluví o potřebě občanské aktivity i silnějších osobností v politice, které podle něj dnes chybí. Co vlastně znamená síla demonstrace? Kde je hranice, kdy už se společnost láme? A jde dnes ještě o jednotlivá rozhodnutí, nebo o hlubší změnu pravidel hry? I to se dozvíte v rozhovoru s Janem Dobrovským.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 56 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Ten zákon byl v některých věcech tvrdší než ten ruský,“ říká ředitel Člověka v tísni Šimon Pánek o původním návrhu legislativy mířící na neziskové organizace, který se v posledních týdnech stal jedním z nejvýraznějších témat české politiky. Podle něj vycházel z postsovětského vzoru a i sami politici ho později označili za „paskvil“. Debata ale nekončí -nová podoba zákona se dál připravuje a spor o roli neziskového sektoru zůstává otevřený. Rozhovor vznikl v době, kdy se tohle téma silně propisuje i do veřejné atmosféry - natáčel se den před plánovanou demonstrací Milionu chvilek na Letné. Pánek ale odmítá dramatické zkratky.„Pořád žijeme v demokratickém státě,“ říká a upozorňuje, že demonstrace jsou součástí běžného dialogu, ne známkou jeho rozpadu. Zároveň ale přiznává, že debata se vyostřuje a čím dál častěji připomíná „boj s nepřítelem“, ne střet názorů. Silně se vymezuje i vůči nálepce „politická neziskovka“. „Ta nálepka je skutečně podpásovka,“ říká a vysvětluje, že jejich práce stojí na expertíze a veřejném zájmu, ne na stranické politice. Připomíná, že pokud bychom za politiku označili i vzdělávání, sociální práci nebo snahu měnit věci kolem sebe, dělá ji prakticky každý. Do rozhovoru se ale promítá i širší perspektiva. Pánek mluví o válkách, o proměně mezinárodních pravidel i o tom, jak se svět posouvá směrem k větší síle a menší předvídatelnosti.„Obavy tedy mám, protože reálně se přeskládává světový pořádek,“říká a dodává, že právě v tomhle vidí největší riziko dneška. Jak snadno se z kritiky stává nálepkování? Kdo dnes určuje, co je „veřejný zájem“ a co už „politika“? A dokážeme ještě vést spor, který není o vítězích a poražených, ale o tom, jakou společnost vlastně chceme? I o tom mluví Šimon Pánek v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 65 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Většina toho, co od nás slyšíte, je satira, ale na každém šprochu pravdy trochu,“ říká Hana Trojánková o podcastu Poprask, který spolu se Šimonem Holým tvoří na pomezí popkultury, humoru a čím dál častěji i politiky. „Možná už jsme politický podcast,“přemýšlí Holý nad tím, jak se jim do epizod vrací témata, která by tam ještě nedávno nepatřila. Zatímco nedávno udílené filmové ceny jako Český lev nebo Oscaři podle nich ztrácejí pro běžné diváky význam, pro samotné tvůrce zůstávají důležité. „Když na něčem pracuješ osm let, tak ti dělá radost, že tvoji kolegové ti řeknou: udělal jsi to nejlíp,“ říká Holý, který je sám také režisér. Trojánková ale zároveň připomíná, že pozornost publika se často soustředí jinam. „Myslím si, že všechny zajímá módní policie,“dodává a vtipkuje, že bez ní by neměli novináři na chleba. Rozhovor se postupně stáčí i k mnohem vážnějším tématům - k hranici mezi uměleckou licencí a realitou, k tomu, co má film právo zobrazovat a co už může ubližovat. „Teď je ten moment, kdy bychom měli mlčet a nechat pracovat justici,“říká Holý v souvislosti s kauzou okolo filmu Sbormistr, zatímco jeho podcastová kolegyně dodává, že zvenčí často nelze posoudit, co je správně. Vedle toho mluví i o tom, jak složité je komentovat lidi, které osobně znají.„Kdybychom byli míň lidští, tak bychom byli mnohem úspěšnější,“říká Trojánková otevřeně a přiznává i vlastní zkušenost s tím, jak snadno se člověk může přidat k vlně kritiky, kterou pak musí vysvětlovat. Do rozhovoru se promítá i politika a téma práv menšin, které podle nich česká společnost pořád bere spíš jako okrajové. „Už tady existuje i strana, která je ve vládě a říká, že vlastně tyhle lidi neexistují,“varuje Trojánková, když mluví například o některých sexuálních menšinách. Holý k tomu dodává, že nejde o nic nového, spíš o dlouhodobý problém, který se jen znovu vrací a vyhrocuje. Kde končí satira a začíná odpovědnost? Jak mluvit o lidech, které známe, aniž bychom jim ublížili? A proč se i podcast o popkultuře nevyhne tématům, která jsou čím dál vážnější? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 55 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Nikdy jsem se nikam necpal,“říká moderátor Jan Rosák, když se ohlíží za více než pětapadesáti lety za mikrofonem a před kamerou. Začínal v rozhlase na začátku sedmdesátých let a sám říká, že k mnoha věcem v životě přišel spíš náhodou než plánem. „Měl jsem fakt kliku. Na všechno jsem měl kliku,“říká s odstupem - ať už mluví o práci v médiích, nebo o manželství, které trvá už padesát let.Cesta k moderování přitom nebyla přímočará. Dvakrát se hlásil na DAMU, ale nepřijali ho. „Byl jsem hrdý až pyšný, takže jsem říkal: když mě nechcete, tak já nebudu naléhat,“vzpomíná. Místo herectví tak vystřídal řadu zaměstnání - byl kulisákem v Národním divadle, průvodcem na hradě Rožmberku, prodával losy nebo jezdil se sanitkou. „Dělal jsem všechno možné a u něčeho jsem nevydržel dlouho, protože jsem nějak tušil, že to není úplně to pravé,“říká. Pak přišel rozhlas a mikrofon mu nakonec otevřel cestu i do televize, kde se stal jednou z nejvýraznějších tváří zábavných pořadů a soutěží. Popularitu však nikdy nepřeceňoval.„Popularita je tak záludná a plytká věc, že když bude nějakej zločinec pětkrát týdně v televizi, tak ho lidi na ulici taky zdraví,“ říká Rosák s nadhledem. V rozhovoru se vrací také k momentu, který považuje za jednu z nejtěžších situací svého života: když ho v osmdesátých letech oslovila StB s nabídkou spolupráce. „Pochopil jsem, že jsem se ocitl v nejsvízelnější situaci svého dosavadního života,“ říká. Přesto spolupráci odmítl - i když se bál, že kvůli tomu přijde o práci.„Odmítnout se to dalo. Já jsem to zažil na vlastní kůži,“ dodává a právě v této souvislosti mluví velmi ostře o lidech, kteří dnes tvrdí, že jiná možnost nebyla.„Myslím, že ministr kultury Ota Klempíř je všivák,“ říká bez obalu s tím, že by mu to klidně řekl do očí. Rosák mluví také o proměně médií po roce 1989, o konkurenci soukromých televizí i o věcech, které mu na dnešní televizní zábavě vadí.„Některé věci byly až eklhaft,“říká otevřeně o pořadech, které podle něj stojí hlavně na bulváru nebo na zdůrazňování sexuality. A vysvětluje také, proč se před lety úplně odstřihl od sociálních sítí:„Nechci číst věci vulgární, anonymní, agresivní.“Navzdory dlouhé kariéře a věku, který sám s úsměvem připomíná, zůstává nečekaně aktivní. Učí se italštinu, několikrát týdně hraje tenis a říká, že je důležité být „v nějakém varu“. A když se ho lidé ptají na bilanci života, odpovídá jednoduše: „My si s manželkou říkáme: máme krásný život.“Jaké bylo vyrůstat v rodině, kterou zasáhla emigrace po roce 1968? Proč odmítl vstoupit do politiky, i když dostal nabídku? Jak vzpomíná na dobu, kdy byl jednou z nejpopulárnějších tváří české televize? A proč je podle něj důležité říkat některé věci naplno? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 59 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Je strašně těžké bojovat s tímhle skoro až barvotiskovým příběhem o tom, že odcházejí jediní spravedliví a zůstávají jen ti, kteří mají zlomenou páteř,“ říká šéf zpravodajství a publicistiky České televize Michal Kubal, když vysvětluje bouři kolem odchodu Václava Moravce. Podle něj se kolem České televize vytvořil jednoduchý a přitažlivý narativ o úpadku veřejnoprávního média, se kterým je ale obtížné polemizovat. V rozhovoru se vrací k tomu, co předcházelo Moravcovu konci v Otázkách Václava Moravce a k debatě o pozvání Tomia Okamury. Spor podle něj nebyl o redakční nezávislost, ale o dlouhodobě neřešený problém. „Jediný problém, který jsem kdy měl s Václavem Moravcem, byla kauza Okamura,“ říká Kubal a připomíná, že předseda parlamentní strany osm let v pořadu nevystoupil. Podle něj přitom není jisté, že to byla nevýhoda pro Okamuru - naopak mohl uniknout tvrdé konfrontaci. „Není to vlastně výhoda pro Tomia Okamuru, že osm let nečelil jednomu z nejlepších politických moderátorů?“ptá se. Kubal zároveň odmítá argument, že pozvání Okamury bylo kapitulací před politickým tlakem. Podle něj se z problému stal symbol až ve chvíli, kdy byl dlouho odkládán. Přirovnává to k absurdní situaci: jako kdyby někdo osm let „přifukoval balónek“ tím, že jednoho politika do pořadu nezve, a pak ho odmítl pozvat právě proto, že je kolem něj najednou příliš velký balon. Jinými slovy - problém podle něj vznikl spíš tím, že se léta neřešil. Moravcovo rozloučení na obrazovce ho podle vlastních slov překvapilo. „Měl jsem naivní představu,“ říká dnes. A zároveň dodává, že způsob, jakým moderátor odešel, považuje za problém i vůči kolegům: „To, co se odehrálo v neděli ve dvě hodiny, pro mě byl jeden obrovský výtrysk ega a pošpinění práce stovek lidí.“ Celá debata navíc přichází v době, kdy se znovu řeší samotná budoucnost veřejnoprávních médií a jejich financování. Politici mluví o zrušení koncesionářských poplatků a o modelu financování ze státního rozpočtu. Kubal připouští, že změna je možná, ale varuje před riziky. „Mělo by to být maximálně odříznuté od politického vlivu na to, kolik peněz jednotlivé instituce dostanou,“říká a dodává, že by politici neměli rozhodovat každý rok o financování médií veřejné služby. „Aby nás nedrželi pod krkem a neříkali: ty ty ty, vy jste zlobili v těch reportérech a už žádné reportáže o STBácích. A nebo aby to na začátku nebylo podseknuté tak, že ty instituce dřív nebo později prostě umřou na úbytě,“ varuje. Je Česká televize skutečně pod politickým tlakem, nebo jde jen o silný mediální příběh? Byl spor o Tomia Okamuru symbolem ztráty redakční nezávislosti, jak tvrdí Václav Moravec, nebo jen dlouho odkládaným problémem? A může debata o financování veřejnoprávních médií rozhodnout o tom, jak budou vypadat v budoucnu? I o tom je rozhovor s Michalem Kubalem.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 63 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Přes děti poznáte strašně věcí,“říká herec Václav Neužil, když mluví o roli otce, která ho dnes podle všeho proměňuje možná víc než ty filmové a divadelní. V rozhovoru se vrací k tomu, co s člověkem udělá rodičovství, jak rychle vezme za své představa, že se člověk „vyvaruje všech chyb“ a jak silně děti odhalují i to, co o sobě člověk vědět nechce. Otevřeně popisuje i chvíle, kdy se ve výchově neovládl a pak toho litoval. Nemluví ale o selhání, spíš o poznání - o tom, že právě emoce a slabosti člověku často ukazují, jak se chová nejen k dětem, ale i k lidem kolem sebe. Mluví také o tom, jak se mění vztah k práci a ambicím. Dlouho byl vnímán jako herec, který má všechno pod kontrolou, je připravený a puntičkářský. Právě to ho ale začalo dráždit. „Být nepřipravený je pro mě teď lepší,“ říká dnes a popisuje, jak si postupně uvědomil, že potřeba mít všechno pevně v rukou často vychází ze strachu. V rozhovoru se vrací k tomu, jaké byly začátky jeho herecké kariéry i k období, kdy práci dlouho neměl a chodil na pracák. Otevřeně mluví také o herecké profesi, která zvenčí působí luxusněji, než jaká je ve skutečnosti.„Finance herců jsou velice k smíchu,“ říká a popisuje absurditu světa, v němž herci chodí po červeném koberci v půjčených špercích a šatech, ale zároveň řeší, jak zaplatit vlastní nájem. Přiznává přitom, že si sám zvolil cestu, na které nechce dělat všechno jen kvůli penězům - i když ví, že by mohl. Řeč je i o jeho dlouholetém působení v Dejvickém divadle, kde je už dvě dekády. Neužil přiznává, že za tu dobu přišly i krize a chvíle, kdy chtěl odejít. „Určitou vyčpělost jsem v sobě i v tom našem souboru cítil,“ říká, když popisuje období, kdy si potřeboval od divadla dát odstup. Do rozhovoru vstupuje i nový film Poberta, kde Neužil hraje policistu Čeňka Zálešáka - postavu, která je podle něj „národní hrdina i kretén dohromady“. Podle něj v ní ale zároveň je kus české povahy. „Určitá vychcanost. Nebo možná předposranost,“ říká o vlastnosti, která se podle něj v postavě - a možná i v části společnosti - zrcadlí. V rozhovoru ale Neužil mluví i o věcech, které s herectvím zdánlivě nesouvisí - třeba o tarotu, který mu pomáhá v okamžicích, kdy má pocit, že se zasekl. „Já se k nim obracím, když jsem v úzkých,“ říká o kartách, které podle něj neříkají budoucnost, ale pomáhají člověku klást si správné otázky. Jak přemýšlí nad tím, že by mu příjem z divadla stačil akorát na náklady a co to říká o pozici českých herců? Co ho naučilo rodičovství? A proč se snaží pustit část kontroly nad svým životem? Pusťte si celý rozhovor s Václavem Neužilem.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 53 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Ve chvíli, kdy se začneme bát, tak končí naše svoboda a podlehneme diktátorům,“ říká producent a režisér Radovan Síbrt. Film Pan Nikdo proti Putinovi, který produkoval, získal cenu BAFTA a dostal se až do oscarové nominace. Sleduje ruského učitele Pavla „Pašu“ Talankina, který se rozhodl nemlčet a začal natáčet proměnu vlastní školy v nástroj státní propagandy. „Z relativně demokraticky fungující instituce se stal nástroj vymývání hlavy,“popisuje Síbrt systém, v němž děti recitují básně padlým vojákům a učí se „pokroucenou historii o tom, jak Rusko denacifikuje a demilitarizuje Ukrajinu“. A právě příběh jednoho člověka, který se rozhodl odporovat, považuje za klíčový.„Většina mlčí. A pak jsou výjimeční jedinci, kteří přestože nemají žádnou moc, se rozhodnou nemlčet a postavit se té lži,“říká. Vedle dokumentů, jako je ten o Pašovi, ale stojí i druhá část jeho práce - velké televizní projekty. Síbrt stojí mimo jiné za pořady jako je MasterChef i dalšími reality show, které sledují statisíce diváků. Právě ty podle něj umožňují financovat náročné dokumentární projekty. „Moje partnerka říká, že to je drahé hobby. Kdybychom hráli golf, tak bychom ušetřili,“říká s nadsázkou. Zároveň se ale podle něj i v mainstreamové zábavě dá pracovat s tématy, která jsou pro společnost důležitá - třeba s tím, jak zobrazovat menšiny nebo jak se vyhýbat stereotypům. Síbrt v rozhovoru mluví i o tom, proč podle něj v Česku vzniká jen málo politických filmů.„U těch politických filmů se toho trochu bojíme,“říká a připomíná, že televize i producenti často volí opatrnost. Přesto sám připravuje projekty, které se současné politice věnují přímo - například film o Viktoru Orbánovi nebo Václavu Klausovi. Radovan Síbrt v rozhovoru otevřeně mluví také o sporu kolem filmu Sbormistr, který podle něj zasáhl do příběhu jeho sestry - oběti dlouhodobého sexuálního zneužívání v pěveckém sboru Bambini di Praga. Tvůrce filmu obviňuje z překročení etických i právních hranic.„Vstoupili do osobnostních práv osoby, která byla obětí sexuálního násilí jako dítě,“ říká a popisuje, jak silně kauza zasáhla jeho rodinu. „Po tom, co jsem viděl trailer, jsem byl několik měsíců vyřazený z normálního života. A to jsem jen sekundární oběť,“přiznává a dodává, jak silné dopady má celá kauza na jeho sestru. Podle něj musí podobné příběhy myslet především na ochranu obětí. „Pokud chceme tyhle příběhy vyprávět, první, kdo musí být ošetřený, jsou oběti,“ říká producent. Proč se podle Síbrta tvůrci Sbormistra vymlouvají? Jak se z ruského učitele stal symbol odporu proti režimu? Proč se i velké filmové společnosti bojí politických témat a proč někdy realita nesmí „zničit příběh“? I o tom je rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 66 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Byl jsem uražený na svět a takhle přiuražený jsem se propotácel řadou let,“ říká herec a moderátor Václav Kopta, když se ohlíží za obdobím, kdy měl pocit, že svět přehlíží jeho talent a možnosti. Zásadní proměna podle něj přišla až s rodinou. „To skutečně je jediný a opravdový milník v mém osobním životě, narození dětí,“ říká o chvíli, kdy začal svůj život vnímat jinak a hledat v něm nový smysl. Velkou roli v jeho životě ale sehrála i zkušenost s rodiči, kteří oba zemřeli velmi brzy.„Mám pořád memento té neočekávané vteřiny, která vám může změnit život,“ říká o tom, jak ho jejich odchod přiměl přemýšlet o čase úplně jinak. Právě tehdy si podle svých slov uvědomil, že čas je nejcennější kapitál života. Když mluví o svém otci, textaři Pavlu Koptovi, přiznává, jak složitý jejich vztah byl. „Těch nedořešených věcí. To je všechno před náma teprve, co si snad jednou někde řeknem,“ říká o věcech, které mezi nimi zůstaly nevyslovené a které si podle něj člověk začne uvědomovat často až příliš pozdě. Velký vliv na něj měl i strýc, který podle něj navzdory těžkému osudu dokázal zůstat optimistou. Právě od něj si odnesl slovo, které dnes používá jako vlastní životní program: „Koptimismus.“ A také přístup, jak se vyrovnávat se slabostmi. „My tomu říkáme, že to je čert. A toho čerta je třeba pojmenovat, nasadit mu nějakou šaškovskou čepici, ale hlavně ho dát na řetěz,“ popisuje herec a moderátor, jak se naučil bojovat s temnými stránkami, které si podle svých slov nese v genech. Kopta mluví také o tom, proč se vyhýbá veřejným politickým postojům, přestože sám za komunismu podepsal například Několik vět a skončil na výslechu StB. „Vím moc dobře, co to znamená nést kůži na trh,“ říká. Dnešní veřejné debaty podle něj často víc rozdělují než spojují. „My jsme si tím vynálezem sociálních sítí tu cestu do pekel pěkně vydláždili,“dodává. Vedle herectví a moderování mluví i o překvapivých vášních - třeba o své celoživotní fascinaci autobusy, kvůli které si během covidu splnil sen a zkusil si práci řidiče. A také popisuje, jak si dnes už nenechá kazit radost ze života ničím a nikým. Jak se smiřuje s vlastní minulostí? Co znamená „koptimismus“ a proč je podle něj důležité pojmenovat svého vnitřního „čerta“? Proč se vyhýbá politickým postojům ve veřejném prostoru? A jakou roli v jeho životě hrají rodina, humor nebo třeba autobusy? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 57 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Není to tak, že by tímto začala třetí světová válka,“říká expert na mezinárodní vztahy Vlastislav Bříza k americko-izraelským úderům proti Íránu. Přesto podle něj nejde o izolovaný konflikt, který by se Evropy netýkal. „Nacházíme se v situaci, kterou já bych nazval mezivládí. Končí staré pořádky a ty nové se ještě neetablovaly,“ popisuje dobu, v níž podle něj padá důvěra mezi spojenci, slábne význam mezinárodního práva a svět se posouvá od multilaterálního řádu k tvrdé geopolitice. Právě v takovém světě podle něj státy často sahají k síle a proto je podle něj důležité „vybrat si stranu“. Bříza proto připomíná, že spor o íránský jaderný program není jen technický detail, ale otázka bezpečnosti celého regionu i Západu. „Není v zájmu naší civilizace, aby Írán disponoval jadernou zbraní nebo nosiči jaderných zbraní,“ říká a vysvětluje, proč podle něj Izrael dlouhodobě nemůže připustit, aby se taková hrozba přiblížila k realitě. Současná operace má podle něj jediný hlavní cíl: eliminovat íránský jaderný program a jeho raketové kapacity, nikoli nutně změnit režim v Teheránu. Velkou roli v celé krizi hraje i americký prezident Donald Trump. Bříza připomíná jeho styl politiky, který shrnuje slovy: „low cost, high impact“ - tedy jako snahu dosáhnout velkého geopolitického efektu za co nejnižší cenu. „Donald Trump není milovník válek,“ říká expert, ale zároveň připouští, že jeho kroky jsou často nevyzpytatelné a pro spojence i protivníky obtížně čitelné. Právě tato nevyzpytatelnost podle něj může působit i jako forma odstrašení vůči Rusku nebo dalším mocnostem. Rozhovor se dotýká také otázky, jestli útoky mohou Írán skutečně oslabit, co by znamenalo zhroucení režimu ajatolláhů a jak velké je riziko, že se pozornost světa odvrátí od války na Ukrajině. Bříza upozorňuje, že současná operace může mít paradoxně i nepřímý dopad na ruskou válku: Írán byl dlouho jedním z klíčových dodavatelů zbraní Moskvě a jeho oslabení tuto osu narušuje. Je útok na Írán legitimní, nebo jen další porušení mezinárodního práva? Opravdu se svět nachází v období „mezivládí“ mezi starým a novým řádem? Může současná operace zastavit íránský jaderný program - a co by přišlo potom? A proč podle Břízy dnes státy stále častěji volí sílu místo diplomacie? I o tom je rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 56 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Měl jsem pocit, že jsem vyšetřovaný já a ne člověk, který napsal nenávistný komentář,“ říká právník a aktivista Kryštof Stupka o případu, se kterým se obrátil na Evropský soud pro lidská práva. Ještě před pár lety přitom věřil, že když se člověk v Česku obrátí na policii, dostane ochranu.„Byl jsem přesvědčený, že žiju v zemi, kde je bezpečno. A když se něco pokazí, můžu jít na policii a tam řeknou: uděláme nejvíc pro to, abychom zabránili, že vám někdo uškodí,“ popisuje Stupka, jak se postupně tahle představa rozplynula. Začalo to po teroristickém útoku na queer bar Tepláreň v Bratislavě v roce 2022. Pod jeho tweet o chystané pietě tehdy někdo napsal komentář přející smrt gayům a naznačil, že útok měl být ještě rozsáhlejší. Stupka podal trestní oznámení, přičemž následoval výslech, ze kterého měl aktivista pocit, jako by byl viníkem on sám a nikoli člověk, v jehož výrocích policie spatřovala provinění v podobě podpory terorismu. Musel obhajovat, jak ho čin mohl zasáhnout, ale později zjistil, že ve spise skončily i jeho soukromé e-maily a výpisy z bankovního účtu - včetně adresy rodičů a míst, kam chodí. A že tyto informace dostal i obviněný. „Obrátil jsem se na policii, protože jsem očekával ochranu a ne to, že mě vlastně ještě vystaví nebezpečí,“ popisuje, že by teoreticky bylo možné informace ve spise zneužít. Zásadní pro něj už nebylo, jak případ skončí, ale jakým způsobem s ním stát zacházel. Dnes už podle svých slov neřeší jednotlivý nenávistný komentář, ale jde mu o to, aby se změnilo postavení obětí v trestním řízení - i proto vítá, že se bude Evropský soud zabývat věcí přednostně.„Může z toho být precedent a lze tím nastavit chápání lidských práv,“popisuje právník a aktivista. Stupka ale zároveň otevřeně mluví o proměně vlastního aktivismu v době, kdy si od něj dával kvůli celému případu pauzu. Přiznává, že byl v některých věcech „hodně woke“, někdy tlačil na perfekcionalitu jazyka i postojů a že se tím trochu ztratil celý cíl jeho snah. Zpětně také vnímá, že v prostředí kulturních válek se často řešily „blbosti, které někoho nezajímají, akorát lidi naštvou“, místo věcí, které lidem opravdu mohou pomoci. Co se podle něj musí změnit, aby se znovu dalo věřit, že stát skutečně „pomáhá a chrání“? Obává se, že se útok v Bratislavě může opakovat a proč tomu napomáhají sociální sítě? A jak být dnes aktivistou, který opravdu pomáhá? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 69 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Snažím se změnit atmosféru mezi poslanci,“říká místopředseda Poslanecké sněmovny a člen hnutí ANO Patrik Nacher. Věří, že když spolu poslanci hrají fotbal, sedí v jedné šatně a sdílejí sprchy, posílí to jejich vztahy a debata na sněmovním plénu pak bude úplně jinde. Politická rivalita má podle něj zůstat ostrá obsahově, ale měla by se obejít bez tvrdých nálepek, které mezi poslanci občas padají. „Ostrá výměna názoru z hlediska obsahu, to je v pohodě, ale bez urážek a diskvalifikujících slov,“ohrazuje se proti označením jako svoloč nebo sebranka. Nelíbí se mu ani, když kolegové z koaličních řad nazývají šéfa Pirátů „feťákem“. Nacher navíc chce, aby změna v poslaneckých lavicích nezůstala jen u slov. Mluví o tom, že poslanci nemají jenom „sedět a kynout do tloušťky“ a chlubí se konkrétními čísly. „Zhubl jsem 8 kilo, Marian Jurečka zhubl 14 kilo,“ vyjmenovává a dodává, že když politici vyzývají veřejnost ke zdravému životnímu stylu, měli by jít sami příkladem. Přímočaře ale mluví Nacher také o veřejnoprávních médiích. Zrušení koncesionářských poplatků a převod financování pod státní rozpočet nadále hájí, i přestože se k takové myšlence vyhrazují sami novináři. Současný systém je podle něj „vrcholně nespravedlivý“ a představa, že peníze ze státního rozpočtu automaticky znamenají ztrátu nezávislosti, je podle něj falešná.„Policie je nezávislá, soudy jsou nezávislé. Ale u České televize a Českého rozhlasu by to byla výjimka a nemělo by to být placeno ze státního rozpočtu?“ ptá se. Zároveň chce otevřít otázku, co má být skutečnou veřejnoprávní službou v době internetu a komerčních platforem. V debatě o obraně pak místopředseda Sněmovny odmítá, že by šlo jen o čísla na papíře. „Formální splnění procent se nerovná zvýšení obranný schopnosti,“tvrdí a nový rozpočet označuje za „poctivý“ a „pravdivý“. Protesty iniciativy Milion chvilek nezpochybňuje jako právo, ale jejich motivy ano: „Ať demonstrují, jak chtějí, do bezvědomí,“tvrdí. Zároveň je přesvědčený, že „kopou za opoziční strany“. Je možné kultivovat politiku přes společné zápasy a sprchy? Je změna financování médií návratem ke spravedlnosti, nebo rizikem pro jejich postavení? I to se dozvíte v rozhovoru s Patrikem Nacherem.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 55 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Vždycky, když se něčeho bojím, tak to chci zkusit,“ říká stand-up komička Bianca Cristovao, když popisuje okamžik, kdy v Los Angeles šla poprvé na stand-up. Byla to prý nejúžasnější věc, kterou viděla a právě proto to chtěla sama zkusit. Bez ambice být profesionálkou, bez plánu na pětiletky. „Nikdy jsem si nemyslela, že bych to mohla dělat dobře,“ přiznává. Dnes má za sebou patnáct let ve Spojených státech, vystupování i třikrát za večer na tzv. open micích nebo předskakování komikovi Billu Burrovi na jeho mezinárodním turné. Velkým mezníkem pro ni byla účast v The Late Show Stephena Colberta - prosadit se jako cizinka s přízvukem ale podle ní nebyla úplně výhoda.„Američani jsou na něj trošičku hákliví, pak trochu vypnou,“ dodává Cristovao s tím, že si přesto část svého akcentu nechává jako „poznávací značku“. V rozhovoru mluví i o pocitu, že je jako cizinka „napůl člověk, napůl občan světa“. „Mám dva domovy a žádný domov,“ říká o životě mezi Českem a Amerikou. Rasismus z dětství nezlehčuje, ale odmítá z něj dělat ústřední téma svého života.„Ráda vzpomínám na ty dobré věci a na to hezké dětství, které jsem měla v Čechách,“ dodává o „bezpečí“, které pociťovala. Humor pro ni může být „nástroj k přežití“, ale terapie to prý úplně není. „Lidi překvapuje, že hodně komiků není v osobním životě tak vtipných nebo komunikativních,“vysvětluje stand-up komička, že má sama ráda klid a ticho. Cristovao otevřeně mluví o odpovědnosti komiků i podcasterů a tom, proč jí vadí, když někdo s obří platformou „nemá kapacitu lidi zaparkovat, když říkají nesmysly“. Zároveň ale připomíná, že komici nejsou politici, ale obyčejní lidé s problémy a občas nejsou tak chytří, jak si lidé myslí. „Nejsme žádné filozofové dnešní doby, jsme prostě lidi, kteří se snaží pobavit,“ dodává Cristovao. Mluví ale také o své české show Zlatokopka, která je o jejím životě, patáliích, randění s muži i osobních zkušenostech, přestože je její název „clickbait“. Kde je hranice mezi odvahou a kalkulem? Co si komik může dovolit v době „cancel culture“? A jaké to je stát na pódiu před publikem, které vás chce - nebo nechce - slyšet jen proto, že jste žena? Poslechněte si celý rozhovor.