Čestmír Strakatý

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 65 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Svět se skutečně nachází ve velmi napjatém bodu zlomu. Stačí málo, aby tady někdo jiskrou zapálil velký požár.“Bývalý velvyslanec a externí poradce prezidenta Petra Pavla Petr Kolář otevřeně říká, že má ze současného vývoje obavu. Mluví o válce na Ukrajině, Rusku, Blízkém východě i o Spojených státech, které už podle něj nejsou stejným spojencem, jakého Evropa znala dřív. Česko podle něj zároveň stále není dostatečně připravené na situaci, kdy by se bezpečnostní hrozba stala skutečností. „Problém je v tom, že řada běžných lidí primárně řeší svou peněženku a svou současnost,“ varuje. Část společnosti podle něj dává před svobodou přednost jistotě a pohodlí a nechce slyšet o rizicích, která by tenhle klid narušila. Kolář s nadsázkou říká, že by člověk před získáním volebního průkazu mohl projít základním testem občanské způsobilosti, ale kritický je také k české politice. Demokratická opozice se podle něj místo spolupráce tříští a sama eliminuje, zatímco politici napříč tábory nedokážou ani v zásadních otázkách budovat vzájemnou důvěru. V době, kdy může být nutné se rychle shodnout na obraně a bezpečnosti země, se podle Koláře Česko příliš často jen „okopává“. Zároveň odmítá představu Petra Pavla jako skutečného lídra opozice. Prezident je podle něj konzistentní v názorech, které zastával dávno před současnými politickými střety a jeho bezpečnostní postoje vycházejí z vlastní zkušenosti. „Prezident není naivní hlupáček, je to praktik, který zažil, co to je mít i reálnou válku,“dodává. Exdiplomat reaguje i na informace o údajné operaci, která má prostřednictvím tlaku na lidi kolem Petra Pavla oslabit prezidenta a odradit ho od další kandidatury. Sám je mezi zmiňovanými lidmi a odmítá představu, že by právě on prezidenta řídil nebo „štengroval“ proti Andreji Babišovi.„Intrika k politice patří a vždycky patřila. Ale vždycky jsem si říkal, že vyplácat patrony na slepý cíl, je přece hloupost,“říká s tím, že podobné útoky by podle něj Pavla spíš utvrdily v tom, že další kandidatura má smysl. Mluví přitom i o postupném obnovení dialogu mezi prezidentem a premiérem, svém podílu na jejich prvních jednáních, sporu kolem Filipa Turka a SMS Petra Macinky i o tom, proč má za to, že Petr Pavel dnes druhý mandát zvažuje jinak než ještě před časem. Jak blízko je podle Petra Koláře svět širšímu konfliktu? Proč považuje pohodlí a nezájem části voličů za problém demokracie? Dokáže se česká politika v případě skutečné krize semknout? A proč je přesvědčený, že tlak na okolí Petra Pavla prezidenta od další kandidatury neodradí? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 55 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Všichni mi gratulují, je to skvělé. Ale u bráchy se vlastně neděje nic. Je to horší.“ Režisérka Pepa Lubojacki pět let natáčela svého bratra a dva bratrance žijící se závislostí, kteří žijí nebo žili na ulici. Vznikl mimořádně osobní dokument Kdyby se holubi proměnili ve zlato, který získal dvě ceny na Berlinale, Česko ho vysílá do boje o Oscara a 24. září vstupuje do kin. Úspěch filmu ale ostře kontrastuje s realitou lidí, o kterých vypráví. Původně sama ve filmu vůbec být nechtěla. Postupně ale cítila, že když zůstane schovaná za kamerou, staví se vůči svým blízkým do nerovné pozice. „Musím odhalit sebe, když odhaluji je,“ vysvětluje. Otevírá proto i vlastní rodinnou historii, zkušenost s alkoholem a stud, který ji dlouho provázel. „Je strašně únavné se za něco stydět,“ říká. Mluvit veřejně o věcech, o kterých dřív nemluvila téměř s nikým, je pro ni stále děsivé, zároveň ale i osvobozující. Během natáčení sama přestala pít a šestým rokem alkohol nepije vůbec. Na FAMU pila i každý den, ale nepřipadalo jí, že dělá něco neobvyklého, protože podobně fungovalo její okolí. „Je podle mě trošku normálnější pít než nepít,“ říká a upozorňuje, že právě normalizace alkoholu může zakrývat chvíli, kdy už člověku škodí. Silnou roli v její snaze pomoci bratrovi hrála i smrt otce, který dlouhodobě pil. „Nezachránila jsem tátu, tak teď musím udělat něco, abych zachránila bráchu,“ popisuje. Roky věřila, že když se o závislosti dozví dost a bude se dost snažit, dokáže mu pomoct. Postupně přijala, že střízlivost nelze chtít víc než samotný člověk a že pomoc musí mít hranice. „Jediné, co můžete udělat, je v tom nějak zachránit sebe,“ dodává. Bratrovi dnes pomáhá s ubytováním, zároveň upozorňuje na systémové bariéry. Ubytovny popisuje jako nedůstojné prostředí a „byznys s chudobou“, který nahrazuje chybějící sociální bydlení. Kritická je i ke zkušenostem lidí žijících na ulici se zdravotnictvím - jeden z jejích bratranců podle ní přišel o obě nohy poté, co ho nemocnice opakovaně odmítly adekvátně ošetřit. Film proto není jen příběhem závislosti, ale také rodiny kolem ní, hranic pomoci a způsobu, jakým společnost nahlíží na lidi žijící na ulici nebo se závislostí. Lubojacki připomíná, že bychom se neměli ptát jen „co je s tebou špatně“, ale především „co se ti stalo“. A přesto si uchovává víru v druhé: „Věřím, že lidé jsou dobří a že vlastně pomáhat chtějí,“ dodává. Dá se smířit s tím, že člověka, kterého milujeme, nedokážeme zachránit? Kde mají být hranice pomoci? Nakolik k životu na ulici a závislosti přispívá selhávání systému - od nedostupného bydlení po přístup zdravotnictví? A může otevřené vyprávění změnit způsob, jakým se na lidi se závislostí díváme? Poslechněte si celý rozhovor s Pepou Lubojacki.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 72 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Přišel jsem na docela velké, až terapeutické věci, které jsem si nedokázal přiznat nebo vůbec uvědomit,“ říká Lukáš Hejlík o Martinu Vymětalovi. Herec, autor Gastromapy a Listování se s marketingovým expertem a tvůrcem podcastu Středo/věk původně spojili kvůli jednoduchému experimentu: chodit po Česku, dobře jíst a cestou si povídat. Z jejich Věrozvěstů se ale postupně stal podcast hlavně o novém přátelství dvou mužů. Vymětal přitom sám popisuje, že po čtyřicítce začal nové vztahy vyhledávat vědomě: „Rozhodl jsem se, že bych chtěl do toho života dostat nové lidi.“ Při několikahodinové nebo několikadenní chůzi se podle něj člověk dostane s druhým mnohem hlouběji než během hodiny u kávy. Mluví spolu o rodičích, dětech, bývalých vztazích, mužských rolích i o tom, co si člověk nese z dětství. Hejlík si například uvědomil, že si mnohem snáz vybavuje několik vzácných zážitků s otcem než každodenní péči matky, která přitom „měla všechno na hrbu“. Zároveň přiznává, že právě otevřenost Věrozvěstů má své limity: „Občas na té hraně jsem. Vůči rodičům, vůči ženě i bývalým vztahům,“říká. Vymětal zase mluví o vztahu s vlastním otcem, o synovi i o tom, jak se jeho pohled na vztahy a blízkost měnil s věkem. Výrazně ho proměnila také rakovina, téměř tři desetiletí v reklamě a půlroční přechod Ameriky. Na Pacifickou hřebenovku podle svých slov neodcházel hledat odpovědi, přesto se vrátil jiný. „Nešel jsem tam s žádnou otázkou, ale přišel jsem s nějakýma odpověďma,“ dodává. Dnes se snaží méně tlačit na výsledek, snáz přijímat neúspěch a do svého jednání vědomě dostávat laskavost místo síly. Hejlík naproti tomu říká, že žádnou potřebu zásadně se znovu najít nebo redefinovat nezažil. Věrozvěsti se ale stali projektem, ve kterém se mimořádně našel, přestože jeho okolí už při oznámení další aktivity reagovalo otázkou, zda opravdu potřebuje ještě jeden projekt. Neshodnou se přitom v pohledu na zemi, kterou společně procházejí. Hejlík by si přál, aby Češi byli sebevědomější, dokázali se pochválit a měli ke své zemi větší hrdost. Vymětal v Česku nachází především mírnost a bezpečí a českou mentalitu vidí střízlivěji:„Češi jsou tak spokojení, jak jsou. Ale hrdost nemáme.“Proč může několikadenní chůze vytvořit blízkost, která jinde nevzniká? Dá se po čtyřicítce vybudovat skutečně hluboké nové přátelství? Co člověku o sobě ukáže nemoc, rozvod nebo půl roku mimo běžný život? A mají Češi vůbec důvod být na sebe hrdí? Poslechněte si celý rozhovor.

LÝ ROZHOVOR V DÉLCE 58 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

Herečka a zpěvačka Berenika Kohoutová říká, že mateřství pro ni znamená unést dvě pravdy najednou: být šťastná, že může být se svými dětmi a zároveň už s nimi někdy nechtít být. Po letošních prázdninách si musela na víkend odjet „najít sama sebe zpátky“. Mluví o tom, jak těžké je vedle dětí udržet práci, vlastní prostor i partnerský vztah a odmítá představu, že by se matka měla cítit provinile za to, že má chůvu nebo se vrátí do práce dřív, než společnost považuje za správné. Vrací se i ke svému dětství a rozvodu rodičů. Sama o sobě říká, že byla „až moc rozumné dítě“, které vnímalo bolest své matky.„Já byla opravdu to dítě, ze kterého se stal trochu ten dospělák,“ vzpomíná. Když mluví o své matce Ireně Obermannové a Václavu Havlovi připomíná, že její matku veřejnost výrazně odsoudila, zatímco Havel zůstával „pánem na piedestalu“. Jeho politický a kulturní význam nezpochybňuje, zároveň ale odmítá oddělovat veřejné zásluhy člověka od toho, jak se chová ke svým nejbližším. Podobně se podle Kohoutové změnil i pohled na obtěžování žen. Sama zažila situace, kdy kolega nebo kamarád řekl něco přes čáru, ona se tomu v tu chvíli zasmála a až později si uvědomila, že jí to vlastně příjemné nebylo. Vadí jí proto otázka, proč se ženy jednoduše neohradí.„Bylo by spíš fajn, kdyby to ti chlapy neříkali, než aby se holky musely umět bránit,“ říká. K překračování hranic a zneužívání se vrací také v nové písni Chatka číslo 25. Záměrně v ní není jasně řečeno, kolik je postavám let ani zda to, co se mezi nimi odehraje, naplňuje trestný čin. Řada žen jí ale podle jejích slov řekla, že z písně měla husí kůži nebo se jim z ní udělalo zle, protože jim připomněla situace, které zažily samy nebo jejich kamarádky.„Nedá se asi dělat nic jiného než o tom mluvit,“ říká Kohoutová. Čím dál víc přemýšlí také nad tím, jestli vůbec zveřejňovat své děti na sociálních sítích. Sama už řeší nejen zakrývání jejich obličejů, ale i to, co všechno lze z fotografie dítěte dohledat - třeba školu podle batohu nebo části budovy. Nerozumí lidem, kteří děti vědomě používají ke zvýšení dosahů nebo je dlouhodobě nechávají vyrůstat před očima sledujících. Instagram je přitom zároveň její pracovní nástroj, který podle svých slov musí používat mnohem víc, než by sama chtěla. Proč podle ní mateřství stále provázejí výčitky? Co si z vlastního dětství přenesla do vztahů? Proč nestačí učit ženy, aby se uměly lépe bránit? A kde vede hranice mezi sdílením rodinného života a vystavováním dětí na sociálních sítích? I o tom je rozhovor s Berenikou Kohoutovou.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 64 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Andrej Babiš chce vyhrát 100:0. Není typ člověka, který by se uspokojil s vítězstvím 99:1,“říká o současném premiérovi politický komentátor a novinář Václav Dolejší. Politiku sleduje profesně už 27 let a přiznává, že před několika lety byl „milimetr“ od odchodu z médií. Měl pocit, že se v české politice stále opakují stejné příběhy, jen s jinými jmény a zachránily ho až nové formáty, humor a podcast Vlevo dole, který spolumoderuje s Lucií Stuchlíkovou. Zároveň vidí, jak zásadně se proměnila novinařina: část veřejnosti podle něj novináři pohrdá, politici zjistili, že útoky na média fungují a samotné redakce jsou často mladší a liberálnější než zbytek společnosti. Proměnila se i politika. Kauzy, kvůli kterým by podle Dolejšího před lety politik pravděpodobně skončil, už dnes takový účinek nemají. Andrej Babiš přitom podle něj umí své koaliční partnery „vysát“ - přisvojit si jejich úspěchy a nechat jim neúspěchy. Petr Macinka se naopak během jediného roku stal politickou „superstar“. Jeho provokace podle Dolejšího fungují, byť za cenu role drzého fracka. Babišovi navíc mohou výrazní partneři vyhovovat: zaměstnávají média a vedle nich může premiér působit umírněněji.„Dnešní politika je daleko víc showbyznys, jde o ty dojmy,“říká Dolejší. Podle něj často nerozhoduje program, ale lídr, dojem a emoce. Babišovi, Okamurovi a Macinkovi se podle něj podařilo vytvořit dojem, že Fialova vláda byla mimořádně špatná. Nešlo ale jen o marketing. „To nejzásadnější bylo, že vláda působila nekompetentně a tak trochu arogantně,“hodnotí novinář. Petr Fiala podle něj působil jako profesor, který lidem vysvětluje, že špatně pochopili otázku, zatímco Babiš umí „vyhrnout rukávy“ a vytvořit dojem, že problém osobně řeší. Dnešní opozice tak podle Dolejšího nakonec bude muset najít člověka, který bude schopen proti Babišovi stát jeden na jednoho. Souhlasí přitom s tím, že tuto roli dnes v očích části veřejnosti spíš než opoziční lídři plní prezident Petr Pavel. Je Petr Macinka skutečně politickou hvězdou s budoucností? Proč Fialova vláda působila na část společnosti arogantně a nekompetentně? Dokáže opozice najít lídra schopného porazit Andreje Babiše? A jak se proměnila novinařina i tolerance společnosti k politickým kauzám? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 58 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Chtěla bych se zpětně hrozně obejmout,“ říká Lucie Minářová, trenérka, influencerka a mistryně republiky ve vzpírání, když se vrací k době, kdy její vztah ke sportu vypadal úplně jinak než dnes. Pohyb pro ni nebyl radostí, ale způsobem, jak kontrolovat vlastní tělo a někdy přímo trestem. Když se najedla, měla pocit, že to musí „vycvičit“, sama se sebou mluvila škaredě a stále víc se propadala do přesvědčení, že není dost. Postupně to vyústilo v bulimii, kterou zpočátku ani nevnímala jako nemoc. Připadala si, jako by objevila něco, na co ostatní ještě nepřišli: může se najíst, užít si oslavu a potom jídlo vyzvracet. Až časem pochopila, že z něčeho zdánlivě kontrolovaného se stal problém, který sama nezvládne. Navenek přitom dál studovala, měla kamarády a působila spokojeně. „Byla jsem prostě ta Lucie, co žila spokojený život,“ vzpomíná. Ani cesta ven nebyla přímočará. Bulimii podle ní na čas vystřídala jen sofistikovanější forma stejného problému - extrémní paleo strava, strach z některých potravin a přesvědčení, že vlastní hodnota souvisí s tím, jak „správně“ jí. Zhubla deset kilogramů, okolí ji chválilo, ona přitvrzovala a nakonec si dovolovala třeba jen zelenou zeleninu, protože má méně sacharidů. Při intenzivním tréninku pak na několik let přišla o menstruaci. Zlomem pro ni byl CrossFit: poprvé ji začalo víc zajímat, co její tělo dokáže, než jak vypadá. Aby byla silnější a lepší, musela mu také začít dávat dost jídla a regenerace. Právě tehdy se přitom rodila i její kariéra na internetu a Minářová dnes přiznává, že si dlouho neuvědomovala, jakou odpovědnost s sebou veřejné doporučování životního stylu nese. Dnes zvedá přes sto kilogramů, závodí ve vzpírání a ve 33 letech má pocit, že svého sportovního maxima možná ještě ani nedosáhla. Zároveň ale poprvé připouští, že další posouvání hranic nemusí být automaticky tím nejdůležitějším. Ve vzpěračské komunitě se podle svých slov necítila vždy dobře přijatá, čelila posměškům i slovním útokům a po letošním mistrovství Evropy začala přemýšlet, jestli už nechce víc pečovat o vlastní vnitřní klid. Dřív byla člověkem, který si určil cíl a udělal všechno pro jeho splnění. Teď říká, že zarputilost trochu mizí. Přesto sport opustit nechce - před pár týdny se při běhu rozbrečela radostí nad tím, že se vůbec může hýbat. Proměnil se mezitím i její vztah k sociálním sítím. Musela si znovu odpovědět na to, kdo je, co jsou její hodnoty a co chce lidem předávat, místo aby se řídila tím, co zrovna funguje na internetu. „Nejvíc stejně funguje to, když ten člověk bude dělat to, co ho baví a bude tomu věrný,“ říká. Jak snadno se může zdravý životní styl změnit v další formu kontroly? Proč ji okolí chválilo právě v době, kdy její tělo přestávalo fungovat zdravě? Jak se vyrovnává s nepřijetím části vzpěračské komunity? A má ještě potřebu dokazovat, kam až dokáže své tělo posunout? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 50 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Teď ho víc zajímají vláčky než jídlo. Ale my víme, že to tak prostě nebude vždycky,“říká Tereza Ryvoli o tříapůlletém Sebastianovi. Dnes je hravý, divoký a společenský kluk, běhá a na první pohled by na něm jeho nemoc možná nikdo nepoznal. Narodil se ale s Prader-Williho syndromem, vzácným genetickým onemocněním, které mimo jiné způsobuje svalovou slabost, zpomalený metabolismus a především poruchu pocitu sytosti. Člověk nemá jen chuť na jídlo, popisuje Eva Ryvoli, ale může prožívat hlad jako absolutní potřebu. U Sebastiana zatím nemoc naplno nepropukla, první náznaky už ale jeho mámy vidí. Jídlo dokáže během chvíle spořádat, dopíjí cizí sklenice a během krátkého zaváhání sní několik hrstí třešní i s peckami. To, co je dnes někdy ještě úsměvné, může za pár let zásadně určovat život celé rodiny. Sebastianův příběh začal tím, že ho biologičtí rodiče po zjištění diagnózy nechali v nemocnici. Eva tam tehdy pracovala a pamatuje si ho jako „hadrovou panenku“ - téměř se nehýbal a nikdo zpočátku nevěděl, co mu je. Když byl později převezen do dětského centra, nedokázala na něj přestat myslet. S partnerkou Terezou ho začaly navštěvovat a nakonec se rozhodly vzít si ho do pěstounské péče. Předcházely tomu pochybnosti, zda péči o nemocné dítě zvládnou psychicky, fyzicky i finančně. Po jeho příchodu domů se Sebastianem čtyřikrát denně cvičily Vojtovu metodu, absolvovaly rehabilitace i další terapie. Přestože původní odhady počítaly s tím, že začne chodit kolem čtyř let, rozchodil se ještě před druhými narozeninami. Teď se ale pravidla postupně obracejí. „Tak jsme vyhráli, zvládli jsme to, teď tady nám běhá po světě super kluk. A někde vzadu máte to, že se teď pravidla úplně změní,“popisuje Tereza paradox nemoci. Z dítěte, které bylo potřeba intenzivně krmit, aby zesílilo, se může stát člověk, kterému bude nutné přístup k jídlu celý život omezovat. S nemocí se mohou pojit i psychické problémy, poruchy chování nebo sociální izolace. Naději proto Eva a Tereza Ryvoli vkládají do českého výzkumu a vývoje léčby. „Milujeme ho, dáváme mu pocit domova, pocit bezpečí, ale my na to sami nestačíme, aby mu pak opravdu bylo lépe,“ říká Eva. Na vývoj léčby pro lidi s PWS se snaží prostřednictvím sbírky získat 22 milionů korun. Přispět je možné naDonio. Eva a Tereza mluví i o tom, jaké je vychovávat dítě jako dvě ženy a proč musely před některými lidmi dokazovat, že jsou „normální“. Jedna sociální pracovnice jim dokonce rozmlouvala, aby si Sebastiana braly, protože jsou příliš aktivní a nemocné dítě je bude brzdit. Eva dnes říká, že debata o stejných rodičovských právech jí připadá absurdní: kritikům by doporučila podívat se, jak žijí děti, které rodinu nemají. Jak se žije s vědomím, že nejtěžší fáze nemoci vašeho dítěte možná teprve přijde? Co udělá permanentní boj o jídlo s dítětem i celou rodinou? Jaké předsudky musely dvě mámy překonat, aby mohly dát opuštěnému dítěti domov? A může český výzkum změnit Sebastianovu budoucnost? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 64 MIN. JEN NA⁠ ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ A⁠ ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

Břetislav Tureček poprvé odjel do Izraele před 33 lety. Oblasti Blízkého a Středního východu se od té doby věnuje intenzivně. Jeho názory jsou často přísné, ale zároveň si drží nadhled, který je pro popis situace třeba v Izraeli nebo Íránu zásadní. Tureček zdůrazňuje, že v Evropě často nechápeme, že lidé z jiných částí světa vidí svět úplně jinak, než my. Chybí nám empatie, někdy ji nahrazuje spíš rasismus. Pro pochopení toho, jak se změnila pro nás ve skutečnosti tak významná oblast světa, je vhled Břetislava Turečka důležitým střípkem.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 64 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Frustrující je i to, že neděláte nic. Nejhorší je pocit bezradnosti, se kterým se dá bojovat jenom tím, že člověk něco prostě jde a něco začne dělat,“ říká herec Marek Adamczyk. Právě potřeba nebýt jen pasivním pozorovatelem ho přivedla k angažmá v Herecké asociaci a k jednáním s politiky a zástupci kulturního sektoru. Zároveň ale svůj vlastní život v posledních letech vědomě zpomalil: staví ho hlavně kolem rodiny, větší role dnes odmítá a říká, že čas a energii raději dává ženě Evě Adamczykové a jejich synovi. Přiznává, že si to může dovolit i proto, že jeho žena nepotřebuje, aby ji živil. Místo představy, že muž musí být za každou cenu hlavním živitelem, mu dává větší smysl věnovat čas tam, kde ho rodina skutečně potřebuje. Přitom ještě před několika lety v obdobích herecké nejistoty přemýšlel, jestli se neučit norsky, programovat nebo nestudovat filozofii. Univerzálním návodům příliš nevěří ani ve vztazích a rodičovství. Tradiční rozdělení mužských a ženských rolí podle něj může být určitým výchozím modelem, absurdní ale je držet se ho bez ohledu na konkrétní dva lidi. Po narození syna s manželkou Evou zjistili, že největší nebezpečí pro partnerský vztah je ztráta společného času, který si teď musejí vědomě vytvářet. A ani vztah k dítěti podle něj nevzniká automaticky v jediném okamžiku. „I ta žena si ho nějakým způsobem buduje,“ říká. Respektující výchovu si nastudoval, zároveň už pochopil, že když se rodičovské poučky podaří naplnit třeba ze třetiny, je to velký úspěch. Silné rodinné zázemí považuje i za jednu z věcí, které ho formovaly v dětství. Jeho dědeček prošel nacismem, komunismem, zákazem práce i Chartou 77 a s Adamczykem později četl Patočku a debatoval o Evropě, umění nebo humanismu. Herec mluví o „hodnotové zakotvenosti“, která podle něj prostupuje celou rodinou a vede ho k přesvědčení, že nestačí určité hodnoty jen zastávat. Současné vedení Ministerstva kultury proto kritizuje kvůli způsobu, jakým přistoupilo ke státní kulturní politice, zároveň odmítá představu, že herec má díky své známosti automaticky mandát komentovat všechno.„Člověk se musí vyjadřovat k tomu, čemu rozumí,“říká. Proč si Marek Adamczyk vědomě zmenšuje hereckou kariéru? Co se pro něj a jeho ženu Evu Adamczykovou narozením dítěte skutečně změnilo? Proč podle něj kultura nemůže být ponechána jen tomu, co si žádají diváci? A co ho dovedlo k panice při natáčení seriálu Pod hladinou? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 64 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Už nechci ztrácet čas tím, že budu něco předstírat nebo trpět,“říká herečka Aneta Krejčíková. K téhle otevřenosti ale podle ní vedla dlouhá cesta. Narodila se za dramatických okolností, první týdny života tak strávila oddělená od matky a dnes svůj začátek vnímá hlavně jejíma očima. Mateřství jí zároveň otevřelo vlastní dětství a věci, které se v rodinách předávají z generace na generaci. S matkou měla dlouho komplikovaný vztah, sama sebe označuje za „nedomazlenou“ a u svých dětí se snaží některé vzorce vědomě neopakovat. „Nechci jim způsobit, aby měli ten stejný deficit lásky,“ říká o tom, co se snaží ve vlastní rodině změnit. Před kamerou stojí od čtrnácti. Ulice jí dala první velkou příležitost i obrovskou školu, po letech ji ale začala svazovat jistotou a pohodlím. Jedním z důvodů odchodu proto byla potřeba znovu se vystavit nekomfortu. Už jako dospívající herečka přitom poslouchala sexistické poznámky výrazně starších kolegů, které tehdy brala jako běžnou součást prostředí. Dnes říká, že si svou prací dokázala, že „není jenom kus masa“. Sebevědomí je ale stále vrtkavé. „Někdy mám fakt pocit, že bych se na to měla vykašlat a dělat úplně něco jiného,“přiznává. Potřeba hrát je ale vždycky silnější. Na terapii se poprvé dostala v sedmnácti po těžkém rozchodu a schopnost mluvit pravdivě považuje za jednu z nejdůležitějších věcí, které se naučila. Promítá se to i do vlastních vztahů a rodičovství. Nechtěla, aby její děti vyrůstaly v rodině, kde se rodiče kvůli nim jen tváří, že je všechno v pořádku. Sama totiž kolem sebe viděla ženy, které podle ní doma nebyly šťastné. Silnou rodinnou stopu v sobě nesly také její porody. Po těžkých zkušenostech žen kolem sebe si Krejčíková řekla, že „zlomí kletbu“ a vlastní příběh prožije jinak - druhou dceru nakonec porodila doma s porodní asistentkou a porodním týmem. Co se snaží ve své rodině nepředat další generaci? Proč si myslí, že určitá míra nekomfortu člověka zoceluje? Jak se vyrovnala s objektivizací, kterou zažívala už jako čtrnáctiletá? Proč odešla z Ulice, co ji láká na Maryše a jakou postavu hraje ve Vraždách v Kutné Hoře? A proč ji dodnes mrzí, že nezkusila herectví v zahraničí? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 53 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„To, co říkají klimatologové už dvacet let, se začíná naplňovat,“ říká klimatolog Radim Tolasz. Když se v roce 1983 v Česku naměřilo čtyřicet stupňů, připadalo mu to jako něco mimořádného. Dnes podle něj nejsou problémem samotné čtyřicítky, ale to, jak často a jak dlouho přicházejí. Extrémy budou podle klimatických modelů častější a intenzivnější a Česko se jim bude muset přizpůsobit. „Klimatologie je jako obor dlouhodobě příliš konzervativní a příliš optimistická,“upozorňuje. Kritický je Tolasz především k politikům, kteří lidem říkají, že není potřeba nic dělat. O některých z nich tvrdí, že podle jeho názoru „jenom lžou, aby si nahnali voliče“. Nechápe ani odmítavou reakci politiků před letošními extrémními vedry. Adaptace přitom podle něj neznamená abstraktní debatu o emisích: města potřebují více zeleně a vody, nemocnice a pobytová zařízení klimatizace a česká krajina se bude muset proměnit. Zároveň ale odmítá klimatické strašení a zákazovou politiku. „Nesmíme přehánět ani na jednu, ani na druhou stranu,“říká. Kritizuje i klimatology, kteří v minulosti ve snaze upoutat pozornost přicházeli s přehnanými předpověďmi - právě ty se podle něj dnes vědcům vracejí. Původní Green Deal považuje za skvělou vizi, problém vidí v některých konkrétních opatřeních a sám říká, že není příznivcem zákazů - včetně zákazu prodeje aut se spalovacími motory. Přesto zůstává optimistou. Věří, že stejně jako během covidu dokáže společnost začít jednat, když pochopí, že skutečně čelí problému. U změny klimatu je ale reakce pomalejší a část času jsme podle něj už promarnili. „Ještě musíme něco dělat, aby to tak strašné nebylo,“ nabádá. Jak bude vypadat české léto za dvacet nebo třicet let? Lžou politici voličům o změně klimatu a udělali chyby i samotní klimatologové? Je Green Deal dobrá myšlenka pokažená konkrétními opatřeními? A proč Radim Tolasz navzdory všemu zůstává optimistou? I o tom je rozhovor s klimatologem Radimem Tolaszem. 

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 63 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Tady se fakt nehraje o málo. Tohle je budoucnost země,“ říká bývalý náčelník Generálního štábu Karel Řehka. Rusko podle něj bude stále agresivnější a méně předvídatelné a Evropa si nemůže dovolit působit slabě a rozděleně. Česká armáda má obranné plány, v případném konfliktu by ale narazila na nedostatek lidí, munice a záloh i na zastaralou techniku.„A když vám dojde munice v boji, tak umřete,“podotýká Řehka. Otevřeně mluví i o fungování ministerstva obrany. Ministr je podle něj v současném systému v zásadě „bezmezný vládce nad armádou“, protože jeho pravomoci nejsou dostatečně vymezené a systém nemá dost brzd a protivah. Přiznává, že část jeho vlastních sporů souvisela s tím, kde končí politické řízení a kde už politici vstupují do práce vojáků. Ve vztahu k někdejší ministryni Janě Černochové připouští chyby v komunikaci, v zásadních věcech by se ale nezachoval jinak.„Raději bych nebyl na té funkci, než abych se měl chovat jinak,“ tvrdí. Teď se přitom sám vydává do politiky. Do Senátu kandiduje jako nestraník s podporou STAN a tvrdí, že nejde o dlouhodobě připravovanou politickou kariéru. Rozhodnutí podle něj nebylo jednoduché, zvažoval jeho dopad na osobní život i rodinu a definitivně se pro spolupráci se STAN rozhodl až krátce před oznámením kandidatury. Politiku chápe jako pokračování služby zemi. Po desetiletích v uniformě zároveň uzavírá jednu zásadní životní kapitolu. Na vojenskou školu nastoupil ve čtrnácti a říká, že mu možná teprve s odstupem dojde, co pro něj konec služby znamená. Připouští, že mohl být v některých chvílích lepším otcem, věnovat víc času rodičům a lépe oddělovat práci od soukromí. V některých obdobích byl podle svých slov workoholik. Vojenské služby ale nelituje - vedle závazku ji vždy vnímal jako privilegium. Proč se po životě v armádě rozhodl právě teď vstoupit do politiky? Neohrožuje podpora STAN jeho někdejší důraz na politickou nestrannost armády? Kde podle něj končí legitimní moc ministra obrany? Co by se stalo, kdyby Rusko skutečně otestovalo článek 5 NATO? A co by dnes Řehka udělal jinak jako voják, velitel a otec? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 70 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Když člověk se zvířaty žije víc, připravuje ho to i na vlastní smrt. A pochopí, že to prostě jinak neskončí,“říká herec Václav Vydra. Jen několik dní před rozhovorem mu zemřel kůň, kterého měl 24 let. Se ztrátami zvířat se během života potkal mnohokrát a přemýšlení o jejich smrti podle něj mění i vztah člověka k vlastnímu konci:„Jak hezké je žít, tak by mohlo být hezké rychle odejít. Prostě spadne opona.“ Sám ale chce hrát tak dlouho, jak to půjde. „Když se ten motor vypne, tak vlastně ten člověk začne chřadnout,“ dodává k tomu, že herectví vnímá jako poslání, které se má „dotáhnout až do konce“. Vydra se věnuje také rekonstrukcím historických bitev a právě při nich si podle něj člověk může uvědomit, čím lidstvo už jednou prošlo.„Člověk by si tohle měl uvědomovat a ono se to furt opakuje,“vysvětluje. Současný svět se mu proto nepozoruje lehce a nemá radost z toho, jakým směrem se vyvíjí. Mluví také o svobodě, osobní odpovědnosti a zbraních, se kterými v 90. letech několik let podnikal a ve sportovní střelbě se dostal až na mistrovství Evropy. Zákaz zbraní považuje za nesmysl, zároveň připouští potřebu regulace a přehledu o tom, kdo je vlastní. Větší problém vidí ve snaze vytvořit společnost, ve které má stát člověka ochránit před každým rizikem. „Nikdo nemůže nikomu zaručit bezpečnost. Uklouznu doma ve vaně, praštím se do hlavy a umřu,“ komentuje herec. Podle Vydry se lidé příliš naučili, že se o ně někdo postará, ale každý by se podle něj měl postarat hlavně sám o sebe. Podobně kriticky mluví i o populismu a rozhodování podle toho, co si právě přeje většina. V herectví dnes Vydra podle svých slov žádné velké nesplněné ambice nemá. Práce má dost a současná role v seriálu Polabí ho baví. Jednu věc ale stále odmítá: konkurzy.„Nenávidím je,“ říká o nich a dodává, že po více než padesáti letech hraní už nechce před režisérem číst několik replik z papíru, aby dokazoval, co umí. Přitom otevřeně mluví o vlastním sebevědomí: „Já nemám úplně nízké sebevědomí,“přiznává. Zároveň dodává, že na začátku kariéry o něj podle svých slov velmi snadno přišel, když ho jedna z prvních zkušeností v Městských divadlech pražských výrazně srazila. A vrací se i ke Kameňáku, jednomu z nejúspěšnějších a zároveň nejkritizovanějších filmů své kariéry. Když poprvé četl scénář, nevěřil, že ho mají skutečně natáčet. Kritické odsudky ale příliš neřeší. „Lidé jsou různí,“tvrdí.V rozhovoru dojde i na jednu z největších kontroverzí spojených s jeho péčí o koně, kdy byl Vydra kritizován za způsob, jakým upravuje jejich kopyta. Připouští, že se v něm sám postupně zdokonaloval, ale dál věří, že princip, který prosazuje, je správný. Ještě jednoznačnější je v debatě o hranicích humoru. „Vtip, když je korektní, tak není vtip,“dodává herec k tomu, že odmítá cenzuru i autocenzuru humoru. Proč má Václav Vydra obavu ze společnosti, která se snaží člověka ochránit před každým rizikem? Co ho život se zvířaty naučil o smrti a proč podle něj lidstvo stále opakuje stejné chyby? Proč po více než padesáti letech odmítá chodit na konkurzy a kde podle něj končí hranice humoru? I o tom je rozhovor s Václavem Vydrou.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 60 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Když se nám druhá strana při vyjednávání zdá iracionální, pravděpodobně jsme ještě nepochopili její racionalitu,“říká vyjednavač Adam Dolník. Dřív působil jako akademik, pracoval pro OSN a učil vyjednávací týmy po celém světě, později se dostal přímo ke krizovému vyjednávání. Odvaha je podle něj základní předpoklad práce ve stresu, kde „jde o hodně a kdy jde vlastně o život“, ale sama nestačí. Klíčové je ustát tlak, nenechat se řídit emocemi a vědět, co je skutečný cíl. Dolník popisuje, že cílem vyjednavače není „přijít a potrestat viníky“, ale dostat rukojmího zpátky k rodině. Únos podle něj často není sofistikovaná operace, ale náhodný a brutální byznys: gangy chtějí někoho „rychle vyždímat“ a chytit dalšího. Přesto se ani v takové situaci nesmí ustupovat ve chvíli, kdy druhá strana tlačí a vyhrožuje. „Slow is smooth and smooth is fast,“ říká Dolník. Když se chce člověk někam dostat rychle, musí jít pomalu. Stejné principy podle něj platí i mimo únosy. „Tlak způsobuje protitlak,“říká. Dobrý vyjednavač proto nejde automaticky do protiútoku, i když by to přineslo dobrý pocit. „Když už máte na jazyku nějakou větu a cítíte, jak to bude dobrý pocit vypustit ven, tak buďte zticha,“vysvětluje. Právě takové věty podle něj často slouží spíš egu než cíli, kterého chceme dosáhnout. Důležité je i rozlišovat empatii a sympatii. „Empatie a sympatie jsou dvě naprosto rozdílné věci,“říká Dolník. Pochopit logiku Al-Káidy, únosce, politického protivníka nebo člověka v extrémních emocích podle něj neznamená souhlasit. Znamená to získat vliv.„Když uslyší svůj úhel pohledu a svůj příběh z mých úst, ví, že chápu,“ popisuje moment, kdy se otevírá prostor pro skutečné ovlivnění. Řeč je i o dětech, rodičovství, manipulaci a politických debatách. Děti se podle Dolníka velmi rychle naučí, jak tlačit na ta správná tlačítka, zatímco v politických debatách se často nenaslouchá kvůli pochopení, ale kvůli útoku. Tomu říká „kombativní naslouchání“ - posloucháme hlavně proto, abychom našli něco, co se dá použít proti druhému. Kdy je ovlivňování ještě fér a kdy už jde o manipulaci? Proč emoce vždycky snižují racionalitu? Dá se s teroristou mluvit bez souhlasu, ale s pochopením? Proč může rychlé ustupování v krizi rukojmímu uškodit? A co by se změnilo v politice, rodičovství, byznysu i partnerských konfliktech, kdybychom místo smečování dokázali opravdu poslouchat? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 56 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Humor často používám jako sebeobranu,“ říká textař, básník, spisovatel a komik Petr Soukup. Od dětství chtěl být komikem, zároveň o sobě mluví jako o introvertním člověku, který se ve společnosti cítil nejbezpečněji právě na jevišti. V rozhovoru popisuje, že mu odmala vadily nesmyslné hranice, ponižování ve škole i nespravedlnost. „Když vám vadí hranice, které jsou z vašeho pohledu fakt nesmyslné, tak se tím musíte nějak promlátit,“říká. Soukup otevřeně mluví i o šikaně, depresích, vyhoření a třinácti letech terapie. Popisuje období, kdy si po zdravotních problémech myslel, že umírá, tělo mu podle jeho slov začalo odcházet fyzicky i psychicky a několik let se z toho dostával. „Když si fakt myslíte, že umíráte a to tělo vás strašně bolí, tak se zblázníte,“říká. I proto pro něj humor není jen způsob, jak bavit lidi, ale často i způsob, jak přežít vlastní strach, vztek nebo úzkost. V rozhovoru mluví také o politickém humoru, sociálních sítích a nenávisti, která se k němu vrací. Říká, že lidem, kteří mu vyhrožují smrtí, někdy rovnou volá, protože ho zajímá konfrontace a protože klidné argumenty podle něj často nefungují. Zároveň ale tvrdí, že nechce lidem předávat jen vlastní naštvání. Když reaguje na politická témata nebo společenské dění, nejdřív v něm podle jeho slov převládá vztek a teprve potom se z něj snaží udělat humor s nadhledem. „Já než to natočím, tak tam ten nadhled není. To je velikej vztek,“ říká. Právě ten se snaží přetavit do humoru, který může být pro něj i pro publikum určitou psychohygienou. Soukup píše dětské knihy, erotické texty, stand-upy, politické básničky i písně pro známé interprety. Odmítá se ale nechat zavřít do jedné škatulky a nechce být pro lidi úplně čitelný. „Já nechci být nešťastnej,“ vysvětluje. Kdyby dělal celý život jen jeden typ tvorby, vyhořel by podle svých slov znovu. Chce zůstat člověkem, který může být dojatý, naštvaný, zranitelný i provokativní zároveň. Proč se na pódiu cítil bezpečněji než v běžném životě? Co s člověkem udělá období, kdy má pocit, že umírá? Kdy humor pomáhá a kdy už se může stát destruktivní obranou? Proč nechce být jen autorem dětských knih, jen komikem ani jen básníkem ze sociálních sítí? A jak se dá vztek proměnit v nadhled, aniž by člověk ztratil sám sebe? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 64 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Kdybychom měli jít minus miliardu, tak to můžeme zavřít,“ říká generální ředitel České televize Hynek Chudárek. Návrh nového financování televize považuje v současné podobě za nepřijatelný. Nejde podle něj jen o nižší částku, ale také o omezení komerčních příjmů, která by zůstala v platnosti. „Oni nás vracejí částkou, ale nechali tam věci, které nás omezují,“upozorňuje. Vedení České televize už připravuje krizový rozpočet. Chudárek odmítá argument, že televize dokázala se stejnými penězi fungovat už před zvýšením poplatků. Tehdy se podle něj zastavovala výroba a následky jsou ve vysílání patrné dodnes. ČT navíc mezitím uzavřela dlouhodobé smlouvy na sportovní práva i původní dramatickou tvorbu, ze kterých se nemůže bez vysokých ztrát jednoduše stáhnout. Škrty by proto dopadly především na projekty, které zatím nejsou podepsané. Ohrožený je například nový dětský seriál, ubýt by mohlo původní dramatické tvorby, regionálního vysílání i zahraničních zpravodajů. „Pohádek máme dost, budeme je reprízovat, ale to není to, co chceme,“ říká Chudárek. Česká televize podle něj existuje právě proto, aby vytvářela obsah, který komerční televize nenabízejí. Pokud by se z ní stala především reprízová stanice, začala by podle něj ztrácet svůj smysl. Samotné financování ze státního rozpočtu ale Chudárek za automatické ohrožení nezávislosti nepovažuje. Rozhodující podle něj je, aby byla částka stanovena zákonem jako mandatorní výdaj a doplněna silnými pojistkami. Odpovídá také na obavy, zda dokáže garantovat nezávislost zpravodajství a popisuje svůj postup v případu Václava Moravce a pozvání Tomia Okamury do Otázek Václava Moravce. Co by miliardový škrt s Českou televizí skutečně udělal? Proč Chudárek věří v dohodu s politiky, přestože od nich zatím nemá konkrétní příslib? Ustoupil v případě Václava Moravce tlaku rady? A dokáže přesvědčit veřejnost, že Česká televize za své peníze nabízí službu, kterou má smysl bránit? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 60 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Potřebujeme mít dostatečně schopné lidi, kteří budou bránit zájmy společnosti a ne těch nejbohatších,“ říká investigativní novinářka Deníku N Zdislava Pokorná, autorka podcastové série Tykačův svět. V ní mapovala příběh jednoho z nejbohatších Čechů Pavla Tykače - od uhlí, severočeských dolů a sporů o peníze pro region přes Mafru, Českou televizi a Motoristy až po ČEZ, jednu z nejdůležitějších firem v zemi. Právě ČEZ je podle Pokorné jedním z klíčových témat, která Tykač v Česku ještě potřebuje vyřešit. Oficiálně podle ní není jasné, kolik akcií polostátní energetické společnosti skutečně drží. „Zajímalo by mě, jestli to je pět, osm, deset nebo víc než deset procent,“ říká. V rozhovoru popisuje i zákulisní schůzky s Andrejem Babišem a Karlem Havlíčkem. Podle Pokorné není hlavní problém v tom, že podnikatelé chtějí maximalizovat zisk. Problém je podle ní spíš stát, který si proti nejbohatším neumí nastavit dostatečné mantinely. Řeč je i o možných spojnicích mezi Tykačem a Motoristy. „Vždycky se mluvilo jenom o jediné vazbě, a to je, že Pavel Tykač dotuje Institut Václava Klause, kde Petr Macinka byl dlouholetým mluvčím. Ale oni se stýkají,“říká Pokorná. Popisuje lednovou schůzku Macinky s Pavlem Tykačem a Janem Dienstlem i to, proč by přiznaný kontakt s Tykačovou skupinou stavěl kroky ministerstva životního prostředí do úplně jiného světla.Pokorná se vrací také k České televizi, Pavlu Matochovi a lidem kolem Pavla Tykače, kteří se podle ní zajímali o dění na Kavčích horách. Tykač dnes podle ní možná už ČT tolik nepotřebuje, protože získal poloviční podíl v Mafře.„Naplnili do určitý míry to, o co usilovali,“říká k tlaku na veřejnoprávní televizi. Velkou část rozhovoru tvoří i tlaky, kterým Pokorná kvůli své práci čelí. Mluví o anonymním profilu Thomas Paukner, alternativních médiích, útocích, pomluvách a snahách zpochybnit její práci.„Důvěra je jediné, co já jako novinářka mám,“říká. Přiznává, že právě o ni se podle ní dnes vede boj: aby lidé uvěřili, že její texty nevznikají na politickou objednávku a že proces za nimi je standardní. Přesto v investigativní práci pokračuje. „Pavlem Tykačem to rozhodně neskončilo,“říká Pokorná. Chce dál mapovat světy českých oligarchů, jejich vazby na stát, média, politiky i regiony. Kde končí běžný byznysový lobbing a začíná mocenská síť? Proč je ČEZ tak citlivým bodem české politiky? Jak slabý je český stát proti nejbohatším lidem v zemi? Proč jsou Motoristé důležití pro pochopení současné moci? A kdo další po Pavlu Tykačovi přijde na řadu? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 60 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Když mladí lidé nebudou moci bydlet v Praze, je to pro město ohromný průšvih,“ říká architekt Vít Máslo. Jeho vlastní byt v Holešovicích podle něj za pět let zdvojnásobil cenu ze 120 na 240 tisíc korun za metr čtvereční. Pokud budou nemovitosti kupovat především investoři a lidé, kteří už několik bytů vlastní, mladší generace se bude muset odstěhovat za Prahu a každý den dojíždět. Město tím podle něj zestárne, přijde o ekonomicky aktivní obyvatele a zároveň ještě více zatíží dopravu. Důvodem bytové krize je podle Másla především to, že se málo staví. Systém jsme prý „zaplevelili takovou spoustou zákonů a regulací, že se tady vlastně nedá stavět“. Sám pracuje na třiceti projektech, většina ale stojí a čeká na razítko. Praha by se přitom neměla dál rozpínat do krajiny, ale využívat brownfieldy, stavět uvnitř svých hranic a nebát se vyšších budov. „Hustota je ekologická věc, výšková stavba je ekologická věc,“ tvrdí. Architektura je podle něj umění svázané klientem, normami, penězi i veřejným zájmem. „Vlastně vyplňujete excelovou tabulku a vyleze vám dům,“ popisuje. České školy navíc budoucí architekty připravují na navrhování galerií a filharmonií, přestože většinu měst tvoří obyčejné bytové a kancelářské budovy. Neučí je podle něj ani komunikovat, spolupracovat nebo správně spočítat vlastní honorář. Máslo kritizuje také neschopnost institucí přijímat rozhodnutí. Dvorecký most bez aut označuje za „totální průšvih“, u Výtoňského mostu se podle něj čeká „až vlak spadne do vody“. Zároveň ale nechce centrum podřídit automobilům: parkovat by v něm měli především rezidenti a lidé dojíždějící do Prahy by měli auta nechávat na jejím okraji. Debata o dopravě se podle něj změnila v kulturní válku, v níž existují jen „cyklisté a Filip Turek“ a nic mezi tím. Proč se mladým lidem vzdaluje možnost bydlet v Praze? Může nový stavební zákon skutečně urychlit výstavbu? Potřebuje město vyšší domy, méně aut a instituce, které se konečně odváží rozhodovat? A nakolik jeho podobu určují architekti a nakolik developeři, úředníci a aktivisté? Pusťte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 60 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Evropa zbohatla na tom, že měnila klima planety,“ říká organický chemik, popularizátor vědy a autor profilu Klimatomluva Daniel Kortus. Argument, že dnes produkuje jen malou část světových emisí, proto podle něj nestačí. Historicky na ni připadá přibližně čtvrtina z nich a neměla by zbytku světa vysílat signál, že už ji problém nezajímá. Odchod od fosilních paliv navíc není jen otázkou klimatu, ale také evropské soběstačnosti a nezávislosti na „polodiktátorských režimech“, od nichž nakupujeme suroviny. Kortus se klimatickou změnou začal zabývat kvůli vlastní klimatické úzkosti, kterou v něm posilovaly apokalyptické mediální zkratky. Podle něj jsme se alarmismu přesytili a společnost se nyní posouvá k opačnému extrému - ke zlehčování a popírání problému. „Lidi nejsou virus na planetě,“ zdůrazňuje. Fosilní paliva lidstvu přinesla blahobyt,léky, teplo i dostatek jídla, zároveň ale mění složení atmosféry a oceánů. Nemáme proto zavřít evropský průmysl a stejnou výrobu jen přesunout jinam, ale nahrazovat fosilní zdroje všude, kde to už dokážeme. Kritizuje také přenášení odpovědnosti na jednotlivce prostřednictvím osobní uhlíkové stopy, zatímco pozornost uniká od firem a politiků. Právě s politiky se na sociálních sítích hádá rád. „Jsem schopný trávit hodiny přemýšlením nad tím, jak to co nejlíp pojmout, abych z toho člověka udělal co největšího hlupáka, ale zároveň ho neurazil,“přiznává. Snaží se upozorňovat na sebejisté nesmysly, zároveň ale vysvětlovat, proč neodpovídají vědeckému poznání. Mnozí z jeho kritiků ho podle něj označují za demagoga nebo „zeleného levičáka z Bruselu“, do veřejné debaty s ním se však nehrnou. Původně chtěl být sládkem a k organické chemii ho nasměroval i seriál Breaking Bad. Dnes vyvíjí pórovité materiály, které by jednou mohly fungovat jako „houbičky“ zachycující oxid uhličitý. Zůstává technooptimistou a věří, že rozhodující zlom může přijít ve chvíli, kdy budou čistší technologie jednoznačně ekonomicky výhodnější než spalování fosilních paliv. Klimatickou změnu by tak podle něj nakonec mohla vyřešit i lidská chamtivost. Proč komunikace klimatické změny selhala? Dokážou technologie, AI a lidská vynalézavost nahradit chybějící politickou vůli? A jak upozorňovat na vážný problém, aniž by člověk sklouzl k alarmismu, který část společnosti přestala poslouchat? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 60 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Kdyby nám to všechno vypnuli, tak jsme prostě slepí a bezmocní.“Evropa podle novináře Petra Koubského postupně přišla o politickou, vojenskou i technologickou moc a svůj každodenní život přenechala americkým firmám. Od map v telefonu přes operační systémy až po cloud, na kterém běží služby, bez nichž už neumíme fungovat. Dokud byly Evropa a Spojené státy přáteli, nikdo o této závislosti příliš nepřemýšlel. Teď se ale ukazuje, že na naší straně Atlantiku toho mnoho nezbylo a vybudovat vlastní technologické zázemí bude možná úkolem na dvacet let. Koubský přitom věří, že umělá inteligence téměř úplně nahradí i práci, kterou dnes dělá on sám. Přesný rok už slíbit nechce, ale jestli to bude o pět let dříve, nebo později, je podle něj z dlouhodobého hlediska jedno. Práce, při níž člověk většinu dne sedí u počítače, píše, čte a pracuje s čísly, je podle něj snadno nahraditelná. Lidská práce nezmizí, její těžiště se ale přesune. Poté, co AI přetvoří velkou část duševních profesí, zůstane prostor především pro ty nejlepší. Většině lidí navíc nebude záležet na tom, jestli text vytvořil člověk, nebo stroj. Pro malou a náročnou část publika se ale budou dál vytvářet věci postaru, podobně jako se pro náročnou klientelu ručně šijí boty.„Žijeme ve světě, kde je možné absolutně všechno,“dodává novinář, kterého už prý dlouho nic nepřekvapilo. V devadesátých letech podcenil internet natolik, že o připojení Československa k síti otiskl jen několik řádků. Dnes sleduje další změnu, jejíž skutečné důsledky opět nedokážeme dohlédnout. Kolem AI se podle něj nafukuje investiční bublina a nikdo zatím neví, jak na umělé inteligenci spolehlivě vydělávat. Do hry navíc vstupují lidé jako Elon Musk, Sam Altman nebo Peter Thiel, jejichž výroky jsou podle Koubského „hodně znervózňující“ a kteří koncentrují obrovskou moc bez skutečné kontroly. A zatímco se přeme o to, zda klimatická změna vůbec existuje, příroda na naše názory nečeká. „S fyzikou diskutovat nemůžete,“upozorňuje Koubský. Teplota tání ideologií podle něj leží ve střední Evropě někde kolem 35 stupňů a lidé pravděpodobně budou muset nejprve narazit do zdi, aby dostali rozum. Jak bezmocná by byla Evropa, kdyby se americké technologie skutečně vypnuly? Má smysl dětem zakazovat sociální sítě, nebo je musíme naučit, jak se v nich bezpečně pohybovat? A proč politici podle něj říkají nesmysly, kterým možná sami nevěří? I to se dozvíte v rozhovoru s Petrem Koubským.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 57 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„V životě jsem nenapsal mail,“ říká herec Jiří Lábus, který stále používá Nokii 3310, každý den si kupuje noviny a nabídku z Hollywoodu kdysi odmítl, protože chtěl strávit léto na chalupě. O svém mimořádném odkazu nepřemýšlí, těší ho ale, když mu lidé děkují za dětství s Arabelou. Když Rumburaka natáčel, netušil, že seriál jednou uvidí diváci v Peru nebo jiných částech světa. Herectví pro něj dodnes vychází ze stejné dětské fantazie. „Hravost je hrozně důležitá,“ dodává. Vzpomíná na Studio Ypsilon jako na ostrůvek svobody, na improvizaci, z níž vznikaly celé inscenace i na humor, u kterého podle něj publikum okamžitě pozná, jestli funguje. Otevřeně se vrací také ke svým krokům za minulého režimu. Podpis Anticharty zpětně označuje za chybu.„Bezesporu jsem si to uvědomoval, ale zase jsem si říkal, že kdyby to nepodepsala větší skupina lidí, kdo ví, co by bylo s divadlem,“přiznává s tím, že divadlo, kde tehdy působil, měl velmi rád a jednal proto bezmyšlenkovitě. Lituje také účasti v propagandistickém dílu Majora Zemana o Plastic People, k níž podle svých slov přistoupil bez přečtení celého scénáře.„Naletěl jsem a bylo to mojí vinou,“dodává. S Oldřichem Kaiserem se podle něj nepotkali náhodou, ale osudově. Přestože jejich spolupráci někdy komplikovaly Kaiserovy problémy, s nikým jiným by na jevišti nebyl raději. Jejich společná chemie se neztratila ani po letech a při novém natáčení improvizovaných Tlučhořových rodinek okamžitě navázali, jako by poslední díl natočili den předtím. Vzpomíná také na vznik představení Ivánku, kamaráde, jehož úspěch nikdo z tvůrců nepředpokládal a vysvětluje, proč může být humor jedním z nejtěžších hereckých žánrů. Lábus zároveň varuje před ztrátou historické paměti a politickým ovládnutím veřejnoprávních médií. Lidé jsou podle něj totálně nepoučitelní, přesto věří, že by se proti zásahu do nezávislosti České televize a Českého rozhlasu ozvali.„Babiš se strašně bojí demonstrací,“ říká o současném premiérovi. Hloupý člověk pro něj přitom nemusí být zlý ani nevzdělaný. Nebezpečným se stává až ve chvíli, kdy začne dělat věci, které ohrožují společnost. Otevřeně o sobě říká, že je egoista a že odpovědnost za rodinu pro něj vždy představovala zátěž. Toho, že zůstal bez vlastní rodiny, však nelituje. Po večerech mezi lidmi se rád vrací do tichého bytu, zároveň ale potřebuje energii divadla a každé představení se snaží odehrát, jako by bylo první.„Teď je teď a teď už zase není teď,“ shrnuje svou životní filozofii. Proč Jiří Lábus chápe lidi, kteří se pod tlakem minulého režimu zachovali špatně? Kde podle něj končí neškodná lidská hloupost a začíná nebezpečí pro celou společnost? A proč se nikdy nechtěl vzdát svobody kvůli rodině? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 79 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Je urážka a je nadsázka,“ říká ministr kultury Oto Klempíř, když hájí slovník svých politických kolegů. Zatímco Petr Macinka mluví o „lehkoživkovství kulturních vyžírek“, Klempíř dodává, že je podle něj jedním z nejvtipnějších lidí a jeho slovník ho „strašně baví“. Výroky Filipa Turka pak vysvětluje kontextem, tlakem i nedostatkem politických zkušeností. „Když jsi dlouhodobě vystavený urážkám, tak jsi buď robot a nereaguješ, nebo velezkušený politik,“dodává a vrací se i k vlastnímu pohledu na situaci ve Strážnici, kde po vypískání veřejně psal o publiku ovlivněném „alkoholem, vedrem, buranstvím a záští“ a připomněl, že „koho chleba jíš, toho píseň zpívej“. V rozhovoru svá slova Klempíř ale hájí a tvrdí, že jeho manželku cestou k autu slovně napadali lidé, kteří ji předtím viděli s ním. Když se to druhý den dozvěděl, dostal podle svých slov „amok“, „viděl rudo“ a v tu chvíli „přestal být politikem“, protože se jí chtěl zastat. V rozhovoru před volbami Klempíř mluvil o tom, že chce přispět k utišení „vzteklého řvaní v úlu sršňů“ a Motoristy zevnitř nasměrovat. Dnes připouští, že to bylo spíš naopak: „Oni spíš nasměrovali mě.“ Proměnu spojuje s 1. srpnem 2025, kdy oznámil svou kandidaturu. Reakce lidí vůči němu byla podle něj natolik „prasácká“, že ho během jediného dne přešly „veškeré myšlenky o svobodné tvorbě a o úžasném tvůrčím prostoru a intelektu“. Zároveň odmítá, že by na kulturu zanevřel. Tvrdí, že úkolem ministerstva je chránit příspěvkové organizace a že experimentální divadla, knihy, filmy ani další nezávislou kulturu padnout nenechá. Výrazný obrat je vidět také u financování České televize a Českého rozhlasu. Motoristé ve svém volebním programu odmítali jejich placení přímo ze státního rozpočtu s argumentem, že by se tím z veřejnoprávních médií stala média vládní. Jako ministr za Motoristy nyní Klempíř prosazuje právě tento model. Vysvětluje ho koaličním kompromisem a zdůrazňuje, že po volbách je určující programové prohlášení vlády.„Představ si, že ten program už není. Tohle je naše bible,“hájí se dokumentem. Když je konfrontován s původní formulací vlastní strany a jejím varováním před vládními médii, odpovídá: „Já jsem ten program nepsal.“ Klempíř přitom ujišťuje, že vláda nebude České televizi ani Českému rozhlasu mluvit do obsahu. Jako záruku uvádí, že se nemění zákony o obou institucích a zůstávají jejich rady i ředitelé. Když koaliční poslanci jako Josef Nerušil mluví o tom, že po změně financování může následovat kontrola obsahu, Klempíř odpovídá: „To můžou říkat, to se nestane.“ Veřejnoprávní média podle něj dostanou stabilní financování, zároveň však mají šetřit. „Všichni hledáme úspory, všichni propouštíme, všichni škrtáme,“ říká ministr o částkách, které by Českou televizi a Český rozhlas vrátily na úroveň financování před posledním zvýšením poplatků - de facto však na úroveň roku 2008. Méně peněz má také samotná kultura. Klempíř říká, že dostal rozpočet přibližně o miliardu nižší, než měl jeho předchůdce, a musí s ním vyjít. Ministr odmítá, že by kvůli tomu měli lidé v kultuře živořit a tvrdí, že pro příští rok vyjednává vyšší rozpočet. Vláda už podle něj předběžnou částku dohodnutou má, zveřejnit ji ale nechce. Kritice demonstrantů, kteří ho označují za „řezníka živé kultury“, se diví a jejich pohled považuje za zkreslený emocemi demonstrace. Své působení neposuzuje podle hodnocení kulturní obce nebo veřejnosti. „Ten, kdo posuzuje, jak jsem úspěšný a dobrý, je pan premiér a vicepremiéři, kterým já skládám účty,“říká. Nasměroval Oto Klempíř Motoristy, nebo Motoristé proměnili jeho? Co zůstalo z jeho předvolebního slibu chránit veřejnoprávní média a lidi z nezávislé kultury? Mohou být Česká televize a Český rozhlas nezávislé, když jejich rozpočet určuje vláda a jaké konkrétní pojistky jim ministr nabízí? A proč považuje ostrá slova svých kolegů za nadsázku? Pusťte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 61 MIN. JEN NA⁠ ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ A⁠ ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR ⁠

„Zatím se mi zdá, že to zčásti připomíná chaos, ale ten chaos může být klidně řízený,“ říká ústavní právník Jan Kysela o krocích současné vlády. Neví, zda chtějí koaliční strany systém vědomě přeformátovat nebo jednotlivými změnami jen vyhovují konkrétní straně či skupině podporovatelů. Zásadní rizika ale vidí u veřejnoprávních médií, útoků na Ústavní soud i snahy omezit prezidentovy pravomoci. U plánovaného financování České televize a Českého rozhlasu ze státního rozpočtu postrádá veřejnou debatu, analýzy i jasné údaje o tom, kolik peněz mají média dostávat.„Když je něco v klidu a plus minus to funguje, tak to spíš neměňte, nehýbejte s tím,“ říká. Nestačí podle něj napsat do zákona, že média budou nezávislá, pokud budou zároveň vystavena politickým a finančním tlakům. Bez podkladů se může politik jen „zhoupnout v židli“ a rozhodnout, že jim bude stačit polovina současného rozpočtu: „Tím pádem je to rozhodnutí zcela arbitrární.“ Za nepřiměřená považuje Kysela také slova ministra Petra Macinky o „ústavním puči“ po rozhodnutí Ústavního soudu o cestě Petra Pavla do Ankary. Prezident podle něj využil prostředek, který právo předpokládá a obrátil se na soud, jenž má ústavu vykládat. Označovat jeho rozhodnutí za puč podrývá důvěru veřejnosti k Ústavnímu soudu. Odmítá také tvrzení, že jde o „Pavlův soud“ jen proto, že část soudců jmenoval současný prezident. Soudci jsou podle něj svou rolí zavázáni spíš k tomu, „aby mu byli nevděční“. Kritizuje i celkový způsob, jakým Macinka o prezidentovi mluví - například jako o „soudruhu prezidentovi“. „Takhle by se někdo veřejně neměl chovat asi k nikomu,“říká Kysela. Politici by podle něj měli ve stále polarizovanější společnosti spíš tlumit vášně a ubírat pod kotlem, ne dál přitápět. „Společenské formy nejsou bezvýznamné, protože nám právě umožňují být spolu,“ dodává. Kriticky hodnotí také zákon, který má prezidentovi odebrat část pravomocí při jmenování diplomatů. „Málokdy se vám podaří přijmout nebo napsat zákon, který je tak evidentně protiústavní jako tenhle,“varuje. Ve vztahu k prezidentovi v něm vidí „v jisté míře mstu, v jisté míře šikanu“. Kompetenční spory ale mohou být užitečné: bez nich podle Kysely v české politice často vyhrává ten, kdo odmítne jednat. Je současný chaos skutečně řízený? Proč podle Kysely vládní politici podrývají důvěru v Ústavní soud? A může spor mezi vládou a prezidentem nově vymezit jejich pravomoci? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 58 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Komedie nepotřebuje kritika,“říká herec, producent a majitel Divadla Mír Albert Čuba. U vážného filmu nebo divadla podle něj může kritik vysvětlovat, jestli se povedl záměr, ale u komedie je verdikt jednodušší: „Když se nikdo nesměje, tak jste to udělali blbě.“ Přesto nepatří k tvůrcům, kteří tvrdí, že recenze nečtou. „Já si je přečtu,“přiznává a dodává, že ho mrzí, když kritici v jeho filmech nevidí to, co v nich vidí on sám. Tři Tygři ve filmu: JACKPOT podle něj vznikli jako pocta akčním bláznivým komediím, automobilovým honičkám, kaskadérským bitkám a humoru, na kterém sám vyrůstal.„My jsme vlastně natočili film pro děti, ale nikdo to neocenil,“ přiznává. U Srnek zase narazil na očekávání, že film Divadla Mír bude hlavně komedie. Čuba mluví o tom, že Divadlo Mír je podle něj „v pasti předsudku“.„To jsou ti kluci, co dělají ty skeče a teď se o něco pokouší,”interpretuje očekávání.Zároveň ale odmítá, že by komerční úspěch automaticky znamenal menší ambici. Naopak říká, že právě díky němu mohou vznikat věci, které by se jinak k divákům vůbec nedostaly. „Já dělámshowbyznys. A v něm ten byznys prostě je,“ říká. Divadlo podle něj není startup, ale „druhý nejstarší byznys“, který má jasná pravidla a v Česku je pořád totálně neobsazený. Teď proto Čuba shání peníze na další velké projekty Divadla Mír: novou scénu za stovky milionů korun i ostravské kino Odeon, které chce proměnit v divadelní prostor. Při oslovování investorů ale zjistil, že pro řadu z nich je slovo divadlo skoro synonymem charity.„Nejčastější věta byla: charitu nedělám,“popisuje. Postupně proto změnil způsob, jak o projektu mluví. Nevysvětluje ho jen jako investici do budovy, ale jako možnost zanechat odkaz a vlastnit něco, co se v Česku neobjevuje každý den. „Já prodávám možnost, jak můžete své kámoše fakt ohromit,“ říká o tom, jak oslovuje miliardáře. V rozhovoru se řeší i český film, veřejná podpora, fond kinematografie, hranice mezi uměním a byznysem i otázka, proč podle Čuby vzniká tolik filmů, „které lidi vůbec nezajímají“. Může být komedie stejně hodnotná jako vážné drama? Proč je podle něj český divadelní showbyznys pořád téměř neobsazený prostor? A co se stane, až se jednou motor Divadla Mír rozběhne natolik, že se Čuba bude moct víc vrátit k herectví a režii? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 61 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Svět bezpečnějším místem určitě není,“ říká odborník na mezinárodní vztahy Vlastislav Bříza. Podle něj pokračuje turbulence, která začala plnohodnotnou ruskou invazí na Ukrajinu, zároveň se ale za poslední měsíce změnila situace na bojišti. Rusko už nemá strategickou iniciativu tak pevně v rukou jako dřív a Ukrajina dokázala jeho tlak výrazně otupit.„Poslední dva roky je tím bohem války dronová armáda,“tvrdí Bříza. Drony podle něj způsobují až 80 procent ztrát na bojišti a Ukrajina díky nim i autonomním systémům dokáže nahrazovat to, co jí nejvíc chybí: lidi. Zároveň ale varuje před představou, že válku rozhodne jedna zbraň. „Je to vždy kombinace různých zbraňových systémů, taktiky i strategie,“ dodává. Za klíčový považuje Bříza i vývoj dálkových dronů, střel s plochou dráhou letu a balistických raket. Právě v tom podle něj leží lekce, kterou si prezident Volodymyr Zelenskyj odnesl z ponižujícího jednání s Donaldem Trumpem v Bílém domě: „Prezident Zelenskyj si z toho postupně vzal ponaučení, že nemůže spoléhat na nikoho jiného než sám na sebe,“popisuje expert. Ukrajina podle něj za poslední rok udělala obrovský kus práce a buduje kapacity, které jednou mohou odrazovat Rusko od dalšího útoku. Ukrajinské útoky na ruské rafinerie, vojenský průmysl i systémy navádění raket jsou podle Břízy důležité nejen vojensky, ale i psychologicky. Rusové začínají cítit, že se jich válka týká, Ukrajinci vidí, že se nejen brání, ale umějí také zasahovat Rusko a západní spojenci dostávají důvod věřit, že další podpora má smysl. V rozhovoru se ale mluví i o Donaldu Trumpovi, Íránu a hranicích americké síly. Bříza říká, že Írán nesmí získat jadernou zbraň, zároveň ale kritizuje načasování americké kampaně i to, že Trump podle něj neměl plán B. Spojené státy podle něj počítaly s tím, že mohutná vojenská síla dostane teokratický režim „na kolena“, jenže to se nestalo.„Fatální podcenění situace,“ hodnotí Bříza. „Nic z toho se nepovedlo,“ dodává k cílům, které si Washington stanovil: likvidaci jaderného programu, balistických raket, podpory terorismu i íránského námořnictva. Za klíčové teď považuje, zda se Írán ve finální dohodě vzdá vysoce obohaceného uranu a zaváže se nevyvíjet jadernou zbraň. Nechtěným důsledkem války podle něj navíc je, že v Íránu už nevládnou ajatolláhové, ale íránské revoluční gardy. Může Ukrajina skutečně donutit Putina k jednání? Má Zelenskyj po měsících vývoje vlastních zbraní konečně „karty“, které mu Trump dřív upíral? Hrozí ruská mobilizace, nebo jaderná eskalace? A rozhodne se až u vyjednávacího stolu, jestli byla americká akce proti Íránu strategickou porážkou? Sledujte celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 54 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Měl jsem pocit, že ulice patří mně. A že můžu cokoliv.“Herec Jan Cina popisuje moment, kdy poprvé vyšel ven jako drag queen - v podpatcích, paruce a kostýmu - a najednou se cítil jinak. Ne jako někdo cizí, ale jako ostřejší, odvážnější a svobodnější verze sebe sama. „Jste to pořád vy. Ale zvětšení, posílení a zvýraznění,“ říká. Drag se k němu dostal přes film Chica Checa, ve kterém hraje mladého muže vracejícího se za matkou s pravdou o tom, že je gay a že se živí jako drag queen. Jenže po natáčení v něm tahle zkušenost zůstala a dnes už dokonce mluví o své dragové personě La Chica Pala Santa i o tom, proč ho nebaví dvě hodiny líčení, ale miluje sílu, kterou mu převlek dává. V rozhovoru popisuje, že už nechce být „hodnej Honza“, který sebou nechá vláčet, ale spíš člověk, který se snaží být dobrý, otevřený a citlivý. Právě citlivost je pro něj i smyslem herectví. Umění podle něj může člověka přimět, aby se díval jinak, aby hned neodmítal to, čemu nerozumí a aby se aspoň na chvíli zastavil. Cina popisuje i cestu do New Yorku, kam odjel po rozchodu a kde chtěl být chvíli mimo všechny role, které má doma - herce, syna, známé tváře i vítěze StarDance. „Najednou tam jste trochu nikdo,“vzpomíná. Řeč přichází i na politiku, veřejnoprávní média, Slovensko a zrušené queer představení Měsíční kámen ve Slovenském národním divadle. Cina říká, že ho současná situace ve světě spíš než k velkým gestům vede k otázce, co může udělat sám. „Jediné, na co jsem přišel, tak se snažit být dobrý člověk,“ říká. Zároveň ale nezůstává jen u bezmoci - kvůli volbě ombudsmana a dřív i kvůli manželství pro všechny dokonce psal i Andreji Babišovi. Velmi osobně mluví také o samotě, rozchodu, depresi a touze po rodičovství. Po návratu z Ameriky ho podle jeho slov dohnala těžká fáze, začal brát léky a některé věci se mu přeskládaly. Právě od té doby je pro něj silné téma rodiny a dítěte. „Je to hodně aktuální věc,“ říká a dodává, že když vidí své přátele s dětmi, vnímá obrovskou náročnost, ale i „pevný bod“, kolem kterého se život začne skládat jinak. A i když pořád hledá, jak by se k téhle touze mohl postavit, mluví o ní jako o něčem, co mu začalo dávat smysl života mnohem konkrétněji než dřív. Co mu drag dovoluje ukázat, když běžný Jan Cina ještě váhá? Proč se v něm cítí silnější a ostřejší? Jak ho proměnil New York a co mu ukázal návrat domů? A proč se mu právě teď tak silně vrací touha po dítěti? I to se dozvíte v rozhovoru s Janem Cinou.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 59 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Myslím, že se zase blíží normalizace,“říká herec Ondřej Pavelka s odkazem na období, které sám zažil a kdy bylo zásadní moc se neptat. V Divadle D21 připravuje inscenaci Husákovo ticho a právě Gustav Husák je pro něj dnes důležitý ne jako historická figura, ale jako varování. Na Instagramu proto nedávno psal Andreji Babišovi, že je čím dál zjevnější, že je klonem Husáka a že už nikdy nechce zažít jízdu Husákovým tichem. Podobnost vidí v jazyce, v myšlení i v touze po klidu, kdy se lidé nemají moc ptát a mají nechat mocné „pracovat“. Babiš a jeho okolí jsou podle Pavelky „výteční obchodníci se strachem“ - straší chudobou, válkou i rozpadem světa, protože strach je dobrý kšeft. Ostře mluví i o Otu Klempířovi, kterého odmítá brát jako ministra kultury. „To není ministr kultury. Je to komik,“ říká a vzpomíná na moment, kdy Klempíř podle něj přišel do lože a utekl. Stejně tvrdý je i k Martinu Stropnickému, který se podle něj nechal vynést Babišem a dnes vládu kritizuje. Svět podle Pavelky neběží jinak než tak, že se kámen vytlačí nahoru a zase spadne dolů. Nejlepší odpovědí je proto humor - a v Česku podle něj stačí číst Švejka, protože právě v něm je všechno napsané.„Já jsem za ty léta napovídal takových věcí,“ říká Pavelka, když dojde na jeho starší větu, že býval „nafoukaný parchánt“, ale zároveň dodává, že by ji neměnil. V mládí si možná o sobě myslel, že je dobrý herec, zároveň ale pořád zdůrazňuje štěstí - na Evalda Schorma, Jana Grossmana, Juraje Herze i na divadla, která v 70. a 80. letech fungovala jako ostrůvky svobody. Do Národního divadla původně nechtěl, připadalo mu příliš oficiální a poplatné době, nakonec v něm ale zůstal přes třicet let. Divadlo pro něj není pohodlná jistota, ale práce v permanentní krizi: „Vy začnete v sedm, to se narodí to děcko a v deset vám už umře.“ Mluví i o Sudetech, kde má chalupu a kde se u piva snaží vysvětlovat, k čemu jsou veřejnoprávní média. Naráží přitom na lidi, kteří podle něj často dostanou informaci, ale dál o ní nepřemýšlejí a na odpor, proti kterému se argumentuje podobně těžko jako proti tvrzení, že země je placatá. Přesto je neodepisuje - říká, že jsou pracovití, bezvadní a zlatí, jen je potřeba znovu a znovu vysvětlovat. Sudety jsou pro něj zároveň kraj, kde je „lepší se moc neptat“, protože člověk může zjistit věci, které vědět nechce a kde válka ještě neskončila. Proč má pocit, že se vrací Husákovo ticho? Kdy se politika mění v obchod se strachem? Dá se ještě mluvit s lidmi, kteří nechtějí slyšet argumenty? A proč je podle něj nakonec nejlepší humor? Pusťte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 58 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Vždycky mi říkali, že jsem strašnej pankáč, protože dělám věci tak, jak cítím a říkám je na rovinu,“ říká zpěvačka Bára Basiková. Už kolem devatenácti let, když se dostala do kapely Precedens, podle svých slov věděla, jakou cestou chce jít, co se jí líbí i co dělat nechce. V době, kdy se kultura dělila na oficiální a neoficiální, s Precedens ani se Stromboli podle ní nehlásali žádná hesla, ale rozhodně nepodporovali mainstream. Stejný postoj si nesla i dál. „Je to obrovská úleva, protože se nemusím do něčeho nutit, natož přetvařovat,“ říká. Podbízet se podle ní znamená dělat něco „strašně křivého“, i když sama přiznává, že v kariéře občas udělala úkrok stranou, aby se „vlk nažral a koza zůstala celá“. Nakonec se ale naučila věci radši slušně a s poděkováním odmítnout a jít cestou, ve které se cítí svobodná. Zpěvačka ale mluví i o dětství, ve kterém se s dětmi nemluvilo, nikdo se jich neptal, jak se cítí a slovo deprese bylo cizí.„Deprese není špatná nálada,“říká a popisuje stavy apatie, tísně, úzkosti a strachu, které zažívala. Vrací se k matce, od které toužila po náruči a puse na dobrou noc i k tomu, jak nedostatek lásky, pochopení a podpory „totálně zadupal sebevědomí“ a promítl se do vztahů. „Nejdřív skočím a pak se teprve podívám, co je pode mnou,“ říká. Ve vztazích se podle sebe uměla přizpůsobit tak moc, že absolutně popírala a potlačila svoji identitu. U druhého manželství mluví o manipulaci, izolaci a o tom, že zlo přichází nenápadně, plíživě, pozvolna. V nejtěžších chvílích ji podle jejích slov zachránily děti a právě jim chtěla dát to, co sama neměla. V časosběrném dokumentu Heleny Třeštíkové se na svůj život dívá zpětně a mluví i o synovi, který ji po projekci objal a řekl jí, že je na ni pyšný. „Tohle je přesně ten moment, pro který za to stojí žít,“ dodává. Basiková mluví i o slávě osmdesátých a devadesátých let, třiceti koncertech měsíčně a době, kdy lidé za kapelami „šli vlastně na kraj světa“. Dnes by ale začínat nechtěla. „Fakt ne,“ říká o době sociálních sítí, hejtů a popularity měřené počtem sledujících. Proč už nechce být všude? Co člověku udělá dětství bez něhy a vztahy, ve kterých ztratí sám sebe? A jak se dá i z největších průšvihů vzít něco lepšího? I to se dozvíte v rozhovoru s Bárou Basikovou.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 63 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Tohle už je úplná změna režimu,“ říká spoluautor podcastu Kecy a politika Petros Michopulos o vládě Andreje Babiše, Tomia Okamury a Petra Macinky. Podle něj nejde jen o rychlý politický nástup, ale o systémové přizpůsobování státu zájmům jednoho člověka a jeho holdingu. „Čekal jsem od něj vendetu, protože takový je. Co teď vidíme, jsou ale jen čistě osobní byznysové zájmy,“říká o Babišovi. V rozhovoru popisuje i to, proč podle něj není důležité, jestli premiér na tiskových konferencích působí nervózně. „On je velmi trpělivý hráč, má strategické cíle a těm přizpůsobuje svoje chování a činy,“ říká. Zásadní střet podle něj teď vede vláda s veřejnoprávními médii. „Když si rozebereš Babišovy věty, tak říká: Já to chci celý ovládnout, řídit do nejmenšího detailu a rozhodovat o tom, co se v těch médiích bude dít,“tvrdí Michopulos a varuje, že ve chvíli, kdy vláda rozhoduje o penězích, rozhoduje sekundárně o lidech a tím i o obsahu. Situaci označuje za mnohem hlubší než běžný politický spor a dodává, že podle něj demonstrace už nebudou fungovat. Pokud chce někdo veřejnoprávní média opravdu bránit, bude podle něj muset přijít jiný level odporu než zpívání hymny na náměstí. V rozhovoru se vrací i k Petru Macinkovi, kterého označuje za „jediného politika“ v bloku kolem SPD a Motoristů, protože má politický plán a nejlepší výchozí pozici. „Kdybych se měl vsadit na to, kdo se stane vůdcem té proruské naci-fašistické scény, tak to bude on,“ říká. A mluví také o sporu prezidenta Petra Pavla s vládou kvůli zahraničním cestám. Rozhovor vznikal ještě předtím, než Ústavní soud předběžně uložil vládě, aby prezidentovu účast na summitu NATO zajistila. Pokud prezident u Ústavního soudu uspěje i v samotné kompetenční žalobě, podle Michopulose bude rozhodující, jak s novou silou naloží. „Andrej Babiš nerozumí ničemu jinému než síle,“ říká a dodává: „Když mu neklečíš ty na hrudníku, tak klečí on tobě na hrudníku.“Chce Babiš veřejnoprávní média opravdu ovládnout? Jsou demonstrace ještě účinné, nebo už je střet jinde? A může se Petr Macinka stát hlavní tváří radikální pravice? I o tom mluví Petros Michopulos.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 77 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Morální pochodně, které vzplanuly, mě opravdu nezajímají,“říká herečka Aňa Geislerová, když mluví o tom, že jí vadí potřeba veřejně se vyjadřovat ke všemu i situace, kdy lidé své pocity vydávají za názory. „Je potřeba spíš šetřit názory a schovávat si je na nějaké důležitější věci,“vysvětluje s tím, že se sama odmítá řídit tím, jak bude její jednání hodnoceno, přestože to podle ní nevyhnutelně vede k chybám a přešlapům. Právě jeden takový lidé viděli v její návštěvě oslavy narozenin Leoše Mareše na Čapím hnízdě.„Babiš tam nebyl. Kdyby tam byl, ruku mu nepodám, ale prostě pro Leoše na kraj světa,“ stojí si za svou účastí herečka. A dodává, že obdiv lidí, které tím zklamala, si nikdy nevyžádala. „Nemůžu nikomu vyvracet, jestli mě nechce mít rád. To zůstává na těch lidech,“dodává. Geislerová se v rozhovoru vrací také ke svému otci - japanologovi a kaligrafovi Petru Geislerovi, jeho závislosti na alkoholu a novému filmu, který o něm natočila její sestra Ester a Aňa jej produkovala.„On byl příliš citlivý na to, aby ten svět a sám sebe snášel za střízliva,“ popisuje. Otce neodsuzovala a postupně pochopila, že pokud sám nechce přestat, přesvědčování pouze uzavírá cestu. „Já jsem s ním chtěla být, takže já jsem chodila po hospodách s ním. My jsme měli velice kumpánský vztah,“vzpomíná. Mluví také o krátkosti času, který člověk na světě má. „Lidi, kteří žijí, jako kdyby byl život nekonečný nebo neohraničený, ho často strašně moc promarní,“říká. Po intenzivním natáčení Karavanu a Ratolestí si Geislerová udělala delší hereckou pauzu a čekala, jestli jí začne hraní chybět. „Pak jsem si říkala, že je divné, když mi to nechybí,“přiznává. Do práce už se vrátila, zároveň ale čím dál víc objevuje producentství. „Svoboda je pro mě úplně nejvíc,“ zdůrazňuje. Zásadní zkušeností pro ni zůstává film Karavan, který popisuje jako hluboce zabydlenou, téměř traumatickou součást sebe sama. Ve filmu Pramen zase hraje lékařku zapojenou do státem nařizovaných sterilizací Romek. Právě osobní zkušenost, emoce nebo citová vazba podle ní dokážou vést ke skutečnému porozumění. Proč Aňa Geislerová nechce být „morální pochodní“? Co jí vztah s otcem ukázal o závislosti, lásce a bezmoci? A proč čekala, až se jí začne stýskat po herectví? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 54 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Neumím být sám se sebou, a skrz hudbu je to jediný moment, kdy to zvládnu,“říká herec, muzikant a student režie Tomas Sean Pšenička. Je mu 21 let, má za sebou filmy, seriály, vlastní album, práci na desce Marie April oceněné Andělem, čeká ho StarDance i muzikál Klan Baťa, ale sám říká, že nejvíc hrdý je na režii. „Byl to takový můj největší sen od patnácti,“říká a vrací se k Amerikánce Viktora Tauše, kde poprvé viděl, že by jednou chtěl být na místě člověka, který může dělat svoje věci. Hudba je pro něj intimnější než herectví a otevřenost nebere jako pózu. Naopak říká, že mu bylo nepříjemné hrát v prvních rozhovorech na „bezproblémového a milého člověka“. „Já se tak strašně často stydím,“ přiznává a na rovinu mluví i o herectví. Už kdysi o sobě totiž řekl, že je údajně „fakt špatný herec“. Ve skutečnosti tím podle ale myslí, že věci neumí jen „zahrát“, ale musí si je fyzicky vytvořit. Když má být udýchaný, běhá před akcí na místě, když má přijít vztek nebo pláč, chodí do kruhu a vytváří v těle „přetlak“. Velkou výzvou pro něj bude StarDance, kde ho stresuje srovnávání s předchozími mladými vítězi. „Nejsem Oskar Hes,“ říká, ale zároveň přiznává, že vyhrát by chtěl. „Ten, kdo říká, že ne, tak samozřejmě lže,“dodává. Důležité pro něj ale je hlavně to, aby na sebe zpětně nebyl naštvaný, že něco podcenil. V rozhovoru mluví i o připravovaném filmu Rychlý prachy s Adamem Sedlákem, který podle něj otevírá téma toxické maskulinity. „Je to pro mě silné téma v momentě, kdy vidím moje vrstevníky adorovat lidi jako Nick Fuentes nebo Andrew Tate,“ říká. Vzpomíná, jak na konzervatoři slyšel sedmnáctileté kluky mluvit o Tateovi jako o lídrovi a o tom, „že musí být minimálně čtyři holky naráz“. „Je to vlastně strašný,“říká k tomu. Sám ale odmítá vystupovat jako vzor. Přesto připouští, že citlivost a otevřenost považuje za důležité. Mluví i o politice a atmosféře kolem České televize, kterou při návštěvách kvůli StarDance vnímá jako zvláštní a smutnou. A když dojde na režii, připouští, že je to úplně jiný typ stresu než herectví, protože u ní jde všechno za režisérem.„Když to bude blbý, tak za to může on,“říká. Jak se vyrovnává s očekáváním, že bude další mladou hvězdou StarDance? Proč ho děsí manosféra a co podle něj dělá s kluky jeho generace? A proč se bojí, že jeho jméno Tomas Sean Pšenička může působit jako póza, i když se tak opravdu jmenuje? Pusťte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 74 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Nemůžeš mít snadný a morální život. Dohromady to nejde,“ říká Daniel Stach v dalším rozhovoru z eventu Čestmír LIVE, který navazuje na debatu s Marthou Issovou a Markem Orko Váchou. Spolu s Danielou Brzobohatou mluví o veřejnoprávních médiích, odvaze říkat věci nahlas i o tom, proč podle nich Česká televize nemá být závislá na politicích. Stach říká, že silná veřejnoprávní média hájí proto, že mu to přijde správné a připomíná, že instituce nemá stát na jednom člověku: „Česká televize nemá být postavená na mně. Ta tady má být bez Dana.“Brzobohatá přiznává, že ji roky ve veřejnoprávní televizi naučily opatrnosti. „Mně třeba dělá velký problém říct otevřeně svůj názor na veřejnosti,“říká a dodává, že v sobě pořád cítí „autokorekci“ a potřebu pečlivě volit slova, aby se někoho nedotkla. Přesto se shodují, že veřejnoprávní televize má smysl bránit. Rozhovor je ale zároveň hravý a lidský: Stach zdraví publikum šimpanzí řečí, vysvětluje černé díry, mluví o vodním slalomu i o tom, proč ho odjakživa zajímalo „proč“. „Dělám vlastně jenom to samé pořád dál, jenom vysvětluju černé díry,“říká.Do řeči přijdou i Zrádci, z nichž Stach podle svých slov neviděl ani jeden celý díl, ale jejich koncept zná. Do podobné hry by prý šel jen za podmínky, že nebude zrádce. Brzobohatá naopak popisuje, jak náročné pro ni ve Zrádcích bylo lhát, když viděla, že to ostatním ve hře ubližuje. „To mi dělalo vyloženě fyzicky zlé,“ říká. Zároveň ale přiznává, že jí Zrádci změnili život i tím, že díky nim potkala Čestmíra. K práci přitom přistupuje tvrdě: „Když musím, tak musím. Tečka.“ Divák podle něj nemá poznat únavu, špatnou náladu ani to, že za jedním dílem Hyde Parku Civilizace stojí stovky stran přípravy. Brzobohatá popisuje podobnou zkušenost z moderování, kdy jí bylo fyzicky zle, ale musela akci dokončit: „Posledních třicet minut jsem měla víceméně mžitky před očima a bojovala jsem sama se sebou.“Přesto oba mluví i o radosti z práce. „Strašně bych přála všem lidem, aby měli takovou práci, která je nabíjí,“ říká Brzobohatá. Stach zase vysvětluje, že ho dlouhodobě nabíjí smysl a dopad toho, co dělá: když se díky pořadu propojí vědecké týmy, když učitelé pouštějí Hyde Park Civilizace ve školách nebo když někdo začne dělat vědu právě díky němu. A i když působí jako člověk, který zvládne mluvit o čemkoli kdykoli, doma podle svých slov skoro nemluví. „Myslím, že člověk má mluvit, jenom když má co říct,“ říká a dodává jedno ze svých kancelářských „mouder“:„Ticho je nejsilnější nástroj mluvy.“Proč by Daniel Stach nechtěl být zrádcem ve Zrádcích? Může soukromý podcast za paywallem nahradit veřejnoprávní médium? A proč jsou podle něj ti největší lidé často nejvíc v pohodě? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 68 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Důležitá součást naší práce je nebrat se vážně a neustále přemýšlet, kde to máme špatně,“ říká biochemik Jan Konvalinka o vědě, která podle něj nestojí jen na odpovědích, ale hlavně na pochybnostech. Mluví o boji s virem HIV, Antonínu Holém i o tom, proč ho po pár letech baví měnit téma a dělat něco úplně jiného. Velkou část rozhovoru ale věnuje i Česku.„V našem zájmu je co nejvyšší vzdělanost,“ říká a varuje, že regiony ztrácejí talenty a malá země si nemůže dovolit nechat talentované děti propadnout systémem. Z Litvínova si nese citlivost k Sudetům a odsunu Němců, o němž říká, že to není problém Němců, ale „náš vnitřní problém“. „Sami jsme si hrozně ublížili,“říká a varuje, že se dnes „průmyslově rozdmýchává nenávist“, protože vystrašit lidi a ukázat jim nepřítele je nejjednodušší způsob, jak je ovládnout. Slušná země je podle něj taková, kde se dodržují nepsaná pravidla, kde platí zákon, kde je justice nezávislá a kde můžete veřejně říkat svoje názory. A i když si nemyslí, že už je z Česka „orbánovská země“, nebezpečí podle něj hrozí.„Možná ještě i naši generaci čeká pár důležitých morálních rozhodnutí,“říká. Jako člověk spojený s covidovou debatou trvá na tom, že vakcíny zachránily miliony životů a u nás pravděpodobně několik desítek tisíc. Očkování označuje za nejlevnější, nejjednodušší a vlastně přírodní způsob, jak podpořit vlastní imunitu, zatímco homeopatii považuje za placebo a šarlatánství. „V ordinaci lékaře, kterému věřím, bych nechtěl vidět homeopatika,“ říká. Zároveň zůstává technooptimistou. Umělá inteligence je podle něj ve vědě famózní nástroj, který už pomáhá navrhovat proteiny a nové léky.„To je revoluce v medicíně,“hodnotí. Jenže stejně jako u internetu přiznává, že tehdy nedohlédl rizika a dnes mezi mladšími kolegy pozoruje něco, co by skoro nazval „epidemií osamělosti“. Konvalinka mluví také o editování genů, embryích a hranici, za kterou už věda nesmí jen proto, že něco umí. „Život je něco víc než jen soubor buněk,“ říká a dodává, že víra pro něj není učebnice geologie ani astronomie, ale text o vztahu člověka a smyslu života. V závěru vysvětluje i to, proč jako ředitel instituce váží slova, proč po 7. říjnu vyvěsili izraelskou vlajku a proč mu bojkot izraelských akademických institucí připadá absurdní. Proč podle Jana Konvalinky Česko potřebuje zůstat trochu nudnou a slušnou zemí? Co jsme se z covidu nenaučili a proč je důvěra v instituce důležitější než nové léky? Kde může AI zachraňovat životy a kde je pro člověka nebezpečná? A jak se má věda rozhodovat ve chvíli, kdy už dokáže zasahovat do samotných základů života? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 64 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

Ekonom Tomáš Sedláček má za sebou těžké týdny. V hodně otevřeném rozhovoru se dostáváme k tomu, proč tolik lidi teď tak štve a jestli náhodou nedostává jeho renomé příliš velkou ránu. Mluvíme o boji o interpretaci pravdy a lásky a o roli, kterou ve sporech uvnitř Knihovny Václava Havla hrála Dagmar Havlová. Tomáš Sedláček vysvětluje některé své “šílené” nápady, ale taky uznává své chyby. Velmi doporučuji vydržet až do konce, kde Tomáš poprvé mluví o smrti své ženy a je to velmi silné.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 65 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Čím déle to dělám, tím víc spolehám na život, věřím v život,“ říká moderátorka a herečka Tereza Kostková, když popisuje práci ve StarDance i v rozhlasových Blízkých setkáních. Po letech moderování mluví o tom, že příprava je důležitá, ale v živém vysílání často rozhoduje hlavně odvaha být opravdu přítomná. „Hlava kolikrát ví nejvíc, když jí dám důvěru,“ říká a dodává, že nejde mít každou otázku „na Oscara“. StarDance je podle ní psychicky nejnáročnější věc, kterou profesně zažila, protože i malé selhání může narušit práci obrovského týmu. Zároveň ale přemýšlí o tom, kdy z tak velké a ikonické věci odejít. „Jestli v ten moment lidé řeknou, že je jim to líto, tak jsem vybrala dobrý moment,“říká. To ale neznamená, že se už loučí, ale že si hlídá okamžik, kdy by se z práce, kterou miluje, mohla stát rutina. V rozhovoru mluví i o Marku Ebenovi a kritice, která se kolem jeho humoru opakovaně objevuje. „Jestli někdo není sexista, je to Marek,“ říká, ale zároveň dodává, že se svět za posledních 20 let dramaticky změnil a moderátor by to měl vnímat. Sama se prý snaží přemýšlet i o tom, jak se mění jazyk a co může u druhých vyvolávat. Důležitým tématem je pro ni pravdivost k sobě. Přiznává, že u velkých životních rozhodnutí poznala, jak snadné je ulevit si lží. Pravda je pro ni „cesta k přežití“ a něco, bez čeho by podle svých slov vnitřně umírala. Mluví také o víře, spiritualitě a stavu, který nechce nutně pojmenovávat. „Nepotřebuju pro to vůbec důkaz a vůbec nepotřebuju, aby mi to někdo věřil,“říká. V závěru se dostává i ke společnosti, kultuře a veřejnoprávním médiím. Mrzí ji argument, že něco nemusí existovat jen proto, že se na to někdo nedívá. „To je přece hrubě sobecká věc,“říká a připomíná, že kultura není zbytečný přívěsek, ale „kus nás“. A i když se slovu štěstí trochu vyhýbá, říká, že má „chuť k životu“. Jak poznat správný čas odejít z něčeho, co člověk miluje? Proč Tereza Kostková nechce být dokonalá moderátorská „AI“? A co podle ní drží člověka i společnost v rovnováze? Pusťte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 62 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Láska jsou malé, drobné, konkrétní skutky,“ říká kněz Marek Orko Vácha na živém natáčení podcastu Čestmír Live, kde se spolu s herečkou Marthou Issovou potkal před publikem v rozhovoru o tom, jak hledat radost ne ve velkých gestech, ale v obyčejných chvílích, slovech a rozhodnutích, která děláme každý den. Issová mluví o odpoledni s dcerou, při kterém si uvědomila, jak je vděčná za to, že může zažívat takovýhle věci, i o tom, že rodičovství je pro ni zdroj obrovské vděčnosti i bolesti. Právě děti ji podle jejích slov přivedly k tomu, aby se na chvíli zastavila.„Byla bych velice nerada, kdyby mi to jen tak proteklo mezi prsty,“ říká o společných chvílích, které chtěla opravdu prožít. A dodává, že někdy člověk potřebuje „ticho a klid“, aby se mohl ponořit do sebe nebo jen poslouchat, kam ho život vede. Vácha na to navazuje úvahou o kontemplaci jako schopnosti vidět obyčejné věci tak, že před nimi člověk „padá do extáze“. I proto podle něj záleží na tom, co říkáme druhým i sami sobě. Slova podle něj nejenom informují, ale taky performují a když člověk u druhého pojmenuje dobrou vlastnost, může ho tím „rozsvítit“. Stejně důležité je podle něj hlídat si, „co si fasujeme do hlavy“ - zvlášť v době válek, zahlcení, sociálních sítí a nenávistných komentářů.„Radost není emoce, to je defaultní tovární nastavení člověka,“ říká a varuje před závistí, křivdami i myšlenkami, které člověka stahují dolů. Issová přiznává, že komentáře dřív četla, ale přestala, protože jí nedělaly dobře. „Došla jsem k tomu, že to není obraz můj, ale obraz toho člověka, který to píše,“ říká. Stejná zkušenost ji vede i k opatrnějšímu přemýšlení o vlastním veřejném hlasu. V rozhovoru se vrací k doběPřemluv bábu i k tomu, proč dnes necítí stejnou potřebu někam si stoupnout a něco říkat. „Teď momentálně tuhle potřebu nějak nemám,“ říká, přestože dění ve společnosti podle svých slov obrovsky prožívá.„Miluju to tady a přeju si, aby ta země byla na dobrý cestě,“říká. Vácha k tomu přidává otázku, co bychom chtěli zanechat jako svoje závěrečné poselství, kdybychom měli možnost napsat ho dětem nebo vnoučatům. A když přijde řeč na odpočinek, obrací běžnou představu naruby.„Nežiju proto, abych pracoval, ale pracuju proto, abych žil,“ říká. Proč je podle Váchy odpuštění jako otočit kohoutkem? Proč Issová raději naslouchá, než aby znovu veřejně burcovala? A jak se dá v dnešním světě chránit radost, aniž by člověk před realitou zavíral oči? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 53 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Tourette není jenom o ticích. U mě teď vládne hlavně OCD a úzkosti,“ říká Daniela Šindelářová. Její matka Daniela Zoulová se v knize Žijeme s Touretteovým syndromem: Zpověď matky a vzpomínky dceryvracík tomu, jaké bylo vychovávat dítě, které se začalo odlišovat už ve školce a jak těžké je dívat se na bolest, kterou za něj nemůžete nést. „Když tomu dítěti nedokážete pomoct, vždycky říkáte, že byste to radši měl sám,“ říká Zoulová. V rozhovoru mluví o bezmoci, vině, strachu i o okamžiku, kdy si poprvé připustila, že její dcera bude možná vždycky jiná. Daniela popisuje, že tiky se dají zadržovat jen do určité chvíle.„Zadržím to co nejvíc, pak jsem někde sama a vypukne to,“ říká a přirovnává to k tomu, jako když se člověk dlouho drží pod vodou a pak se musí nadechnout. Ještě těžší než tiky jsou pro ni ale nutkavé myšlenky. „Udělej to, nebo umřou rodiče,“ popisuje věty, které jí naskakují v hlavě a nutí ji opakovat stejné úkony, kontrolovat, volat domů a znovu se ujišťovat, že jsou její blízcí v pořádku. „To mě nejvíc omezuje život,“ říká o obsesích a kompulzích, které ji provázejí dodnes. Dětství pro ni bylo spojené i se šikanou. Spolužáci napodobovali její tiky, vulgárně jí nadávali, vyhazovali jí věci do koše a dávali jí facky.„Celá třída byla proti mně,“vzpomíná Daniela. Její máma dodává, že nejtěžší nebyl samotný Touretteův syndrom, ale reakce okolí. Zvlášť bolestivé pro ni bylo, když pomoc nepřicházela ani od dospělých. „Chodila jsem ze školy fakt s brekem,“popisuje schůzky s učiteli, kteří podle ní problémy zlehčovali a její dceři podsouvali, že je nevychovaná nebo rozmazlená. Zlom přišel kolem dvanáctého roku, kdy měla Daniela podle své mámy „v hlavě jenom smrt“ a rodina se rozhodla pro psychiatrickou léčebnu. „Hrozně jsem chtěla do léčebny jet, aby mi pomohla a prosila jsem o pomoc. Ale zase ten můj blok v hlavě mi to nedovolil,“říká Daniela. Rodiče tehdy rozhodli za ni. Dnes o tom mluví o vděčnosti. „Kdyby nerozhodli za mě, tak tady třeba už nemusím být,“ říká. Obě dnes mluví otevřeně i proto, aby podobné děti a jejich rodiče nebyli sami. „Když se o tom nebude mluvit, nic se nezmění,“ říká Zoulová. A Daniela dodává, že za psychické potíže se člověk nemá stydět.„Někdo má problém s rukou, tak jde k doktorovi, někdo má s hlavou, tak jde prostě k psychiatrovi.“ Jak vypadá Touretteův syndrom, když už navenek skoro není vidět, ale uvnitř člověka dál probíhá boj? Co prožívá matka, která ví, že svoje dítě nemůže zachránit před vším? A proč není psychiatrická léčebna selháním, ale začátkem pomoci? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 71 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Byl jsem na vrcholu strašně brzo, takže jsem si to vlastně neužil,“ říká Karel Poborský o kariéře, která ho dostala do Manchesteru United, Benfiky, Lazia i reprezentace, ale ke které se dnes vrací spíš zdrženlivě. Nemá potřebu si připomínat, kdo byl, a říká, že je „rád někde ve stínu“. O to ostřeji ale mluví o českém fotbale, zákulisí FAČR i své neúspěšné kandidatuře na šéfa svazu. „Velice rychle mi došlo, že jsem možná vlastně vyhrál,“říká a dodává, že český fotbal se podle něj pořád „točí v kruhu“, protože se v něm lidé nemění, jen si přesedají. V rozhovoru se vrací i k násilí na stadionech a k tomu, co se stalo na Slavii. „Nepatří to k fotbalu,“ říká jasně a dodává, že Slavia podle něj „ztratila kontrolu“ nad něčím, co si dlouho sama pěstovala. Mluví o tvrdém jádru fanoušků i o tom, že bez jasných trestů a reálného zákazu vstupu se nic nezmění. „Fanoušek musí vědět, že když udělá bordel, nebo si navlékne kuklu či zapálí světlici, tak se tam třeba půl roku nedostane,“ popisuje, jak by podle něj měly vypadat mantinely. Vedle fotbalu jako byznysu a politiky ale Poborský mluví i hodně osobně. Po vážné nemoci, kdy mu ochrnula půlka obličeje a lékaři mu řekli, že druhý den už by možná nepřišel, prý zatáhl za ruční brzdu a pustil z hlavy spoustu zbytečností. Od té doby ještě víc žije dneškem. Zároveň ale přiznává, že bez sportu by se rozpadl. „Kdybych nemohl sportovat, zbláznil bych se,“ říká. Dnes běhá maratony, hraje hokej, drží se staré party z reprezentace a ví, že když se zastaví, začne rezivět. V rozhovoru ale mluví také o video asistentovi rozhodčího, který podle něj fotbalu vzal emoce, o sociálních sítích, které z hráčů dělají jeden velký mediální balík a o slavném lobu z Eura 1996, ke kterému se nerad pořád vrací. Řeč ale přichází i na to, co může český tým ukázat na mistrovství světa. „Myslím si, že mají na to, aby postoupili ze skupiny,“ říká. Co podle Poborského ničí český fotbal zevnitř? Proč už nechce být spojený hlavně se svým nejslavnějším gólem? A je dnešní fotbal ještě hra, nebo byznys a politika? Pusťte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 64 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Mám dny, kdy se mi třeba vůbec nechce mluvit,“říká herečka Dana Batulková o tom, že ani po letech na jevišti nemá jistotu, v jaké náladě přijde. Herectví přitom nikdy neplánovala.„To je úplný omyl. Opravdu,“ říká o cestě na DAMU a vzpomíná, že jako introvertní dítě z Koloděj chtěla původně studovat angličtinu. Na škole podle svých slov zažívala totální psychický i fyzický kolaps a musela se naučit fungovat mezi lidmi. „Já bych před lety v životě nepřišla,“říká k tomu, že dnes zvládá i velké rozhovory. Mluví i o StarDance, kterou vyhrála v padesáti.„Jsem vlastně jediná stará královna StarDance,“směje se a přiznává, že tehdy tanečníkovi říkala:„Mě nikdo nepošle hlas, koho zajímám.“Jenže nakonec se stala, jak sama říká, „vyslancem starší generace“ a žen ve věku, kdy mnohdy už viditelné nejsou. V rozhovoru se vrací i k tomu, co se stane, když děti odejdou z domova. „A teď co?“ popisuje prázdno, které sama zažila a dodává, že člověk musí mít sílu život znovu vzít do rukou. O mateřství mluví bez idealizace. „Nikdy jsem úplně neměla vyhraněný mateřský pud,“říká a dodává, že vztah s dětmi brala spíš jako otevřený a rovnocenný. Otevřeně mluví také o rozpadu rodiny, bulváru a bolesti po rozchodu a dodává, že nejhorší pro děti je dívat se na nešťastnou mámu a nešťastného tátu. Připouští ale, že i těžké věci se do člověka ukládají a mohou přinést nadhled. „Je to někdy trnitá cesta,“ říká. Batulková mluví také o Comebacku, roli v novém filmu Po večerce, o detektivkách, penězích v kultuře i o tom, proč by nejradši měla monarchii. A přestože říká, že velké bláznivé plány už nemá, pořád má pocit, že člověk se vyvíjí až do konce. „Tohle je cesta na furt,“ dodává. Proč se herečka, která se celý život považuje za introvertku, ocitla v profesi, kterou nikdy dělat nechtěla? Co jí dala StarDance a proč pro ni bylo důležité porazit pocit neviditelnosti? Jak se dá po rozpadu rodiny znovu postavit život? A proč dnes nejvíc touží po obyčejné harmonii? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 54 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Neumím moc hovořit ve frázích,“ říká spisovatelka a moderátorka Halina Pawlowská, když mluví o tom, proč se z jejích bonmotů, knih, časopisů i televizních pořadů stal fenomén, který lidem zůstává v hlavě i po letech. Sama říká, že v jejích textech není „vata“, protože se k věcem dostává přes příhody, názor a pointu. A právě pointy podle ní stály i za slavnými radami z Banánových rybiček.„Nejtěžší v té radě je si říct ideově, co chci říct. A pak už hledám slova,“ vysvětluje. V rozhovoru se vrací k začátkům, k FAMU, k televizi i k tomu, že věci v jejím životě podle ní často vznikaly přirozeně. „Mě nic nehnalo,“ říká. „Dost mi to všechno šlo,“ dodává se smíchem, když mluví o práci, která se postupně rozrostla do 42 knih, televize, rozhlasu i časopisů. Mluví ale i o dětství, ve kterém ji matka nikdy nechválila. „Ona mě vždycky kritizovala a pochybovala o mě,“ říká Pawlowská a dodává, že doma se vlastně nechválí dodnes. Silně do rozhovoru vstupuje i její ukrajinská rodinná historie. „U nás byla hlavní téma svoboda Ukrajiny,“ říká a popisuje, že otec v Rusku vždy viděl obrovské nebezpečí. Když dnes slyší, jak část společnosti mluví o Ukrajincích, bolí ji to. „Někdy se stydím za to, co slyším,“ říká. Pawlowská mluví také o vážných zdravotních problémech, po kterých si musela připomenout, že má zvládnout žít. Popisuje, jak měla plicní kolaps a od té doby si život víc dávkuje, i když přiznává, že pořád nerada říká ne. „Teď je to pomaloučku, polehoučku,“ shrnuje svůj současný režim. Do rozhovoru ale výrazně vstupuje i smrt. Pawlowská říká, že v životě viděla tři své blízké lidi umírat - rodiče a manžela. Otec zemřel doma, manžel také, s maminkou byla hospitalizovaná na pokoji v nemocnici.„Byla jsem překvapená z toho, jak je ta smrt jednoduchá,“říká. I proto dnes má ze samoty a umírání obavy.Na otázku, jestli vztah s manželem vydržel díky práci, ale odpovídá jednoduše: „Já myslím, že jsme spolu vydrželi, protože to byla láska.“A mluví také o sexismu, který dřív neuměla pojmenovat.„Sundejte si kabát, ať vidíme, jaký máte talent,“cituje větu, která se jí zaryla do paměti a dodává, že zpětně ji štve, co všechno musela vydržet. Přesto se i z bolestných situací často staly příběhy.„Potom jsem z toho většinou napsala nějakou povídku,“říká. Proč se Halina Pawlowská bojí samoty víc než popularity? Jak se z ponížení, strachu a smutku stává humor? Co jí nemoc změnila v pohledu na život a proč by dnes byla podle svých slov mnohem větší feministka? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 106 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Čím víc se do toho člověk ponoří, tím horší věci najde na všech možných stranách,“říká šéfredaktor Reflexu Martin Bartkovský o současné politice. Štve ho podle něj hlavně to, že se debata nevede o řešeních, ale o zástupných tématech. „Bavíme se o vlastně hrozně nepodstatných věcech,“říká a dodává, že by si přál, aby se politika vrátila ke konkrétním věcem, které chtějí politici dělat. Marie Bastlová ze Seznam Zpráv ale připomíná, že zástupná témata byla v politice vždycky, protože jsou zábavnější, víc klikací a přitahují více pozornosti. V rozhovoru mluví i o tom, proč má podle ní smysl zvát do studia i politiky, kteří pak mohou působit nekompetentně nebo směšně. „Chceme ukázat, kdo nám vládne,“říká Bastlová a vysvětluje, že když vládní špičky do rozhovorů nechodí, je důležité ptát se alespoň lidí, kteří tvoří vládní většinu. Bartkovský k tomu dodává, že nejde o legraci, protože i zdánlivě bizarní poslanci mají reálnou moc ovlivňovat životy úplně každého z nás. Oba mluví i o Andreji Babišovi a o tom, zda je slabý premiér, nebo mu současný chaos naopak vyhovuje. „Andrej Babiš dobře ví, co dělá. Dělá to úplně úmyslně,“říká Bastlová a dodává, že spousta přestřelek a kauz mu podle ní vyhovuje, protože se pak neřeší jiné věci. Podstatné jsou podle ní změny pravidel, které mohou vypadat technicky a nudně, ale ve výsledku docela mění způsob vlády nad zemí. Jde podle ní o větší moc a o její snazší výkon té větší moci. Bartkovský varuje před zákony, které podle něj mohou znamenat prolamování advokátního tajemství nebo budování „ekonomické StB“.„To fakt není sranda,“ říká. Zároveň ale odmítá, že by za vším musel být hluboký plán. „Za většinou těch věcí není žádný hlubší smysl. Je to jenom shit show, kterou sledujeme,“ říká. Bastlová upozorňuje i na práci se strachem a negativní náladou. „Tyhle démoni jsou přece vždycky nebezpeční,“říká a dodává, že se s nimi v kampani pracuje snáz. Mluví se i o veřejnoprávních médiích, Václavu Moravcovi, slabinách opozice a Petru Pavlovi jako možné protiváze vlády. Co všechno se podle nich děje za „pěnou dní“? Proč je pro novináře čím dál těžší dostat politiky k odpovědím? A kdo by mohl být kandidátem ANO na prezidenta? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 57 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Nečekal jsem, že to budeme zrovna my, kdo vypadne ze hry,“říká moderátor Honza Dědek o konci své talkshow na Primě. Po pěti letech v televizi se vrací na vlastní nohy, do menšího divadla, s menším štábem a na placenou platformu. Připouští, že i když měl pořad podle něj dobrá čísla, v televizi rozhoduje někdo jiný. Teď ho čeká jiný tlak: přesvědčit diváky, aby za obsah, který měli roky zdarma, začali platit. Přiznává, že trh podcastů i placeného obsahu je přesycený, ale věří, že jeho výhodou zůstává publikum v sále.„Když máš publikum, tak host reaguje úplně jinak, než když ho nemáš,“říká. Mluví i o tom, proč chce dál „sbírat legendy“, připomínat pozapomenuté osobnosti a dávat prostor lidem, na které by si diváci na YouTube možná sami neklikli. Vedle pracovního zlomu ale Dědek prožívá i osobní proměnu. Má malou dceru a přiznává, jak ho to všechno změnilo. „Před očima ti běží vlastní život,“popisuje rodičovství a fascinuje ho, jak dítě den po dni objevuje svět. Zároveň dodává, že kvůli věku začal víc přemýšlet o sobě, zdraví i kondici. „Chtěl bych ji aspoň vyprovodit na maturitní ples,“říká k tomu, proč začal cvičit. Rodičovství podle něj není jen dojetí, ale i únava, přerušovaný spánek a velký obdiv k partnerce. Otevřeně mluví i o tom, proč před pěti a půl lety přestal pít. „Žil jsem už příliš moc kulturně,“ říká s nadsázkou a popisuje prostředí, kde je alkohol na vernisážích, v divadle, na koncertech i večírcích všude. Vzpomíná přitom i na reakce, kdy mu při odmítnutí alkoholu byly nabídnuty jiné návykové látky, protože okolí nechápalo, že si zvládne užít večer i bez toho. V rozhovoru dojde i na stárnutí, proměnu práce, tlak okolí, svobodu mimo televizi a otázku, proč je pro něj pořád důležité, aby rozhovor nebyl jen o známých jménech, ale i o lidech, které stojí za to znovu objevit. Proč podle něj konec v televizi nemusí být prohra? Dá se v Česku uživit talkshow za paywallem? Co s ním udělalo pozdní rodičovství a proč kvůli dceři začal jinak přemýšlet o vlastním těle? A jak těžké je nepít ve světě, kde se velká část vztahů, práce i networkingu odehrává u alkoholu? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 53 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Člověk nežije furt v maskérnách nebo na place,“ říká herečka Kristýna Ryška o tom, proč pro ni dává smysl stát i za barem v kavárně a připomínat si jinou realitu než tu filmovou. Práce mezi lidmi ji podle jejích slov uzemňuje, i když občas znamená, že k ní někdo přistupuje jen jako k servírce. „Ten svět se točí trošku podle jiných pravidel než v showbyznysu,“říká a dodává, že právě v hospodě nikomu nepomůže, jestli máte doma Českého lva. Ryška mluví o nejistotě herecké práce, o pauzách, kdy člověk po úspěchu najednou propadá pocitu, „že už prostě nic nebude“, i o tom, proč odchod z Ulice kdysi vnímala jako riziko, které ale musela podstoupit, pokud chtěla začít znovu a jinak. V branži se prý dlouho cítila mimo a nezapadala do světa rychlých historek a extrovertních kolegů. „Nemůžou být všichni Belmondo,“ říká s nadhledem. O Českém lvu za Krále Šumavy mluví jako o radosti i zadostiučinění, zároveň ale nehraje, že ocenění automaticky znamená jistotu další práce. „Vyvrcholení možná, protože teď nemám žádnou práci,“ říká. V rozhovoru se vrací také k Rožnovu, kde se cítí doma a k folkloru, který nevnímá jako skanzen ani politickou nálepku, ale jako živé společenství a „koncentrované štěstí“. „Folklor nepotřebuje publikum,“ říká a popisuje ho jako protipól světa, v němž technologie z člověka dělají pasivního sledovače. Mluví i o sexistických narážkách na ženy za barem, o tlaku na vzhled a stárnutí hereček i o mladých dívkách, kterým by přála odvahu ustát období, kdy je okolí tlačí do úprav a srovnávání. „Holky, prostě zvládněte to a vydržte to,“vzkazuje jim. V nové minisérii Inspekce se dostala k prostředí GIBS, které ji přitahuje svou uzavřeností i tím, že GIBS musí být trošku o krok dopředu než policie. V závěru mluví také o tom, kdy podle ní má herec vstoupit do veřejného prostoru, pokud má „ponor“.„Diskuze je správná, pokud je faktická,“ říká s tím, že u veřejnoprávních médií pro ni prý byla čára už tak tlustá, že se ozvat musela. „Všichni musíme křičet. Přijde mi, že už hoří,“ dodává. Proč si Kristýna Ryška potřebuje držet odstup od showbyznysu? Jak se žije s úspěchem, po kterém může přijít ticho? Co ji naučila práce za barem? A proč má pocit, že u veřejnoprávních médií už nejde mlčet? Pusťte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 59 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Herectví je hrozně těžké v tom, že jsme fakt neustále souzení: jak vypadáme, jak hrajeme, co máme na sobě. A ženské samozřejmě víc než muži,“ říká herečka Patricie Solaříková. Hraje už třicet let, ale přesto mluví o pocitu podvodníka a o tom, že dnes do obsazování vstupují i čísla na Instagramu. „Poslední dva, tři roky si vždycky u všeho říkám: takže tady hraju proč? Protože umím hrát, nebo protože mám čísla?“říká a mluví o hejtech, které jsou s vystupováním ve veřejném prostoru spojené. Nejtvrdší vlnu podle svých slov zažila po Superstar. „Vůbec jsem na to nebyla připravená,“vzpomíná a dodává, že jejím úkolem v porotě bylo vyvolávat emoce. Jen jí podle ní nikdo předem neřekl, jaké emoce se pak obrátí proti ní. Mluví také o době, kdy média i lidé řešili její váhu.„Dostávala jsem čočku,“ říká a popisuje tvrdé komentáře na její postavu i odsudky, že by už „neměla lézt do televize“. Tlak na ni tehdy podle ní působil opačně. „Čím víc ten tlak byl, tím víc já jsem nebyla schopná s tím nic dělat,“ říká. V rozhovoru čte i e-mail od muže, který jí píše, že je „příliš slabá a mrzká herečka“ nebo „hloupá nána“. Solaříková říká, že ji podobné zprávy dnes spíš rozesmějí, ale pořád nechápe potřebu si sednout k počítači a něco takového člověku napsat. „Respektuji, že mě nemá rád, že jsem mu nesympatická, že má svoje názory na moje herectví, to je naprosto v pořádku. Ale ta potřeba mi to napsat, to je něco, co můj mozek nedokáže pochopit,“ říká. Mluví také o bulváru, o tom, proč se po rozpadu manželství stáhla z rozhovorů a s nadsázkou říká, že se obává, aby o ní jednou nevyšel lživý, ale pravdivý článek. „Dokud o vás bulvár píše lži, tak je to vlastně v pohodě. Pro mě by bylo nejhorší, kdyby bulvár napsal článek a byl by pravdivý,“ říká. Otevřeně popisuje i rozvod, střídavou péči a to, jak těžké je posílat dítě pryč, i když ví, že je u milujícího táty. „Rozpad rodiny a manželství mě mrzí a myslím si, že vždycky mě mrzet bude,“ říká, ale zároveň dodává, že ji to psychicky posunulo. Kritická je i k systému péče o děti, soudům a OSPODu. „Kolik dětí ještě musí umřít vlivem chyby soudu nebo OSPODu, aby se s tím začalo něco dělat?“ ptá se. A i když o sobě říká, že je odjakživa pozitivně nastavený člověk, dodává, že nejde být sluníčkový čtyřiadvacet hodin, sedm dní v týdnu a že i vztek musí ven. Jak se žije člověku, kterého lidé hodnotí od šestnácti let každý večer z obýváku? Proč podle ní ženy v televizi odnášejí hejty víc než muži? Co ji naučila Superstar, bulvár, rozvod i roky komentářů k vlastnímu tělu? A proč je někdy nutné zavřít jedny dveře, i když se člověk bojí, jestli se otevřou další? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 64 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Srdce kultivuje mysl a mysl pomáhá srdci,“ říká herec Martin Myšička, když mluví o tom, jak se v něm celý život potkává analytické myšlení, herectví, intuice i potřeba něco skutečně dělat. Vystudoval fyziku, pak DAMU, dlouhé roky je spojený s Dejvickým divadlem a přiznává, že v sobě od začátku nese napětí mezi analytickou myslí a potřebou být na jevišti svobodný.„Dojít k té spolupráci je takové moje celoživotní výzva,“říká. Mluví o herectví, závisti, známých rolích i o tom, že herec je pořád trochu závislý na tom, jestli se někomu hodí.„Když takhle mi něco uteklo, zpětně se na to podívám, tak se mi otevřel čas a prostor na jiné věci,“říká k profesním příležitostem, které nepřišly. Zároveň odmítá jednoduché poměřování. Podle něj je rozdíl mezi tím chtít být nejlepší a chtít být výborný. „Když bude primární hodnota být nejlepší, tak to může být jenom jeden. Ovšem když budu chtít být výborný, tak můžeme být výborní všichni,“říká. Myšička se v rozhovoru dostává i k politice, veřejné debatě a tomu, proč mu vadí, že lidé často nechtějí hledat řešení, ale vyhrát. „Všichni chtějí zvítězit, ale nechtějí najít to nejlepší řešení,“ říká a dodává, že podobné mechanismy vidí nejen u politiků, ale i v běžných vztazích. Zajímá ho eristická dialektika, manipulativní debatní triky i to, jak snadno se místo skutečné diskuze objeví nálepky, urážky a snaha protivníka porazit. „Slovo je čin,“ říká k tomu, že svoboda projevu podle něj neznamená říkat cokoli bez odpovědnosti. V debatě se vrací i k veřejnoprávním médiím, demokracii a otázce, proč se ve společnosti tak málo hledá průnik. „Proč nejsou pořady typu pojďme najít klidné řešení? Nebo co nás spojuje?“ ptá se. Myšička mluví i o meditacích, holotropním dýchání, ale i o umělé inteligenci. Vnímá ji jako mocný nástroj, ale zároveň jako něco, co neumí ochutnat jablko ani prožít okamžik. Právě AI podle něj může lidem připomenout, že člověk není jen soubor informací. „Být člověk je ještě něco jiného,“ dodává. Co je podle něj nenahraditelné? Proč bude živé setkání možná čím dál vzácnější? A dá se o mužství, ženství, politice i duchovních otázkách mluvit bez nálepek a potřeby zvítězit? Pusťte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 61 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Za mě to byla druhá revoluce,“ říká programátor a popularizátor umělé inteligence David Grudl o chvíli, kdy se AI modely naučily nejen odpovídat, ale i „přemýšlet“. Dnes podle něj přichází další zlom: AI agenti, kteří už nejsou jen chatbotem v prohlížeči, ale programem v počítači, který může pracovat se soubory, maily nebo kalendářem. Popisuje, proč u lidí sleduje až „AI psychózu“, kdy najednou zjišťují, co všechno si dokážou udělat sami - a často tak ani nechtějí chodit spát. Nadšení ale okamžitě brzdí varováním.„Důvěra podle mě není dobré slovo. Člověk musí být extrémně opatrný,“říká a dodává, že se umělá inteligence pořád může „splašit“. AI agent může být podle Grudla nesmírně užitečný, ale právě tím, že má přístup k počítači, souborům nebo e-mailu, se podle něj otevírá i nový bezpečnostní problém - hrozí totiž útoky, při nichž se škodlivá instrukce může schovat třeba v mailu. Grudl tak upozorňuje, že pokud agent „chytne vira“, může být průšvih mnohem vážnější než u starého EXE souboru. Přesto popularizátor umělé inteligence zůstává optimista. Nevěří, že AI nutně vezme všem práci, spíš podle něj změní to, co považujeme za možné.„Džin byl vypuštěn,“ říká k debatě, zda je umělá inteligence jen bublina. I kdyby podle něj některé firmy zkrachovaly, technologie už tu zůstane. A lidem, kteří AI odmítají, vzkazuje, že je to podobné, jako když dneska někdo odmítne používat počítač. Proč jsou AI agenti podle Grudla největší posun od nástupu chatbotů? Kde je hranice mezi užitečným nástrojem a bezpečnostním rizikem? A proč věří, že grafik, programátor ani další profese nemusí zmizet, jen dostanou „inteligentní kladivo“? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 63 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Když se vysměješ bubákovi, tak se ho bojíš trochu míň,“říká expert na hybridní hrozby Jakub Kalenský, když vysvětluje, proč je humor podle Ukrajinců jednou z nejúčinnějších zbraní proti ruské propagandě. Podle něj právě zesměšňování podrývá důvěryhodnost informačního agresora a zároveň pomáhá společnosti zvládat strach.„Rusové chtějí být bráni vážně jako velmoc. A nenávidí, když se jim směješ,“ dodává. V rozhovoru popisuje, proč se Rusko nesnaží jen přesvědčovat, ale hlavně vyvolávat chaos, emoce a nedůvěru. „Jim jde o to, aby ta společnost byla pokud možno iracionální, vystrašená a zhysterizovaná,“říká. Mluví také o tom, proč se podle něj Evropa stále brání pomalu, přestože informační válka probíhá už více než deset let a proč Západ po pádu Sovětského svazu udělal zásadní chybu, když přestal Rusku věnovat pozornost. „V mnoha zemích se rozpustily týmy, které byly specializované na Rusko a na to, co dělají v informačním prostoru,“ říká. Kalenský rozebírá i českou politiku, Tomia Okamuru, Filipa Turka nebo proruské narativy kolem Ukrajiny.„I takový člověk může docela posloužit ruské propagandě. A náhodně,“ říká o politicích, kteří podle něj některé ruské talking pointy šíří, aniž by si to třeba uvědomovali. Zároveň upozorňuje, že problém není jen v jednotlivých politicích, ale i v tom, že český stát podle něj dlouhodobě nedokáže dezinformační kampaně ani pořádně zachytit. „Pokud ani nezachytíš problém, pak nemůžeš dělat vůbec nic dalšího,“ říká. Mluví i o tom, proč podle něj nestačí jen zvyšovat mediální gramotnost nebo bojovat s jednotlivými lživými příspěvky, ale proč je potřeba dělat něco s agresory. A vysvětluje, proč podle něj svoboda slova není bezbřehá a proč demokratické státy musí hledat hranici mezi ochranou svobody a ochranou společnosti před cílenou manipulací.„Spravedlnost má být slepá,“říká k debatě o tom, jestli trestní řízení nemůže z některých aktérů udělat mučedníky. Jak přesně funguje „praní“ dezinformací? Proč jsou podle Kalenského proruské narativy silnější než jen součet voličů SPD? A proč si myslí, že Evropa stále bojuje „s jednou nebo dvěma rukama svázanýma za zády“? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 55 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Zjistila jsem, že nějaké věci možná dělám v životě špatně a že chci už dlouho zpomalit a nedaří se mi to,“říká herečka Tereza Ramba o období po zánětu mozkových blan, který ji po natáčení Zápisníku alkoholičky donutil úplně zastavit. Nejdřív podle svých slov cítila paniku, jak to bez ní zvládne rodina a práce, pak nudu, kterou do té doby vlastně neznala a nakonec došla k tomu, že některé věci musí změnit.„Zánět mozkových jsem si částečně upřepracovala,“ říká a dodává, že to nebylo jen otázkou jednoho náročného roku, ale dlouhého nastavení od patnácti let. V rozhovoru mluví i o Monyové - nové minisérii Oneplay o úspěšné brněnské spisovatelce Simoně Monyové, autorce populárních vztahových románů, jejíž zpočátku idylický vztah s druhým manželem se postupně změnil v toxické soužití a skončil tragicky. Při natáčení série prý herečka poprvé jasněji říkala, co potřebuje. „Stačilo si o to říct,“ popisuje zkušenost s rolí zavražděné spisovatelky, kterou vnímala jako fyzicky i psychicky náročnou. Monyovou popisuje jako ženu se „strašně silnou samičí energií“, odvahou i nešťastnou volbou vydržet věci kvůli rodině. „Nese sebou téma, které dokáže ve společnosti rezonovat,“říká Ramba a doufá, že série znovu otevře debatu o domácím násilí. Zároveň v příběhu vidí i širší tlak na ženy, které chtějí zvládnout práci, děti, domov i vlastní představu dokonalosti. „Myslím si, že na sebe máme vážně velký tlak,“přiznává, když popisuje kamarádky, u kterých si říká, „kdy se zhroutí“. Sama dnes přemýšlí o jednodušším životě, menších nárocích a čase s dětmi, protože ji děsí, jak strašně rychle rostou. Herectví přitom pořád miluje, i když říká, že s ním má dost toxický vztah. Role podle ní mohou člověka posílit, ale taky rozhárat, pokud v nich ztratí sám sebe. Mluví i o stárnutí před kamerou, tlaku na vzhled, botoxu a dvojím metru vůči herečkám. „Nezažila jsem, že by se řešilo u chlapa, jestli si bude nebo nebude dělat nějaké zákroky,“říká o tom, že někdy dostává drzé otázky, zda by se svou vizáží nechtěla něco udělat. Proč pro ni byla Monyová tak osobní? Co ji nemoc naučila o kontrole, práci a štěstí? Jak se mění její vztah k herectví, mateřství i vlastnímu tělu? A proč už nechce žít „na krev“? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 60 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Jsme odzbrojená a absolutně bezbranná země,“říká historik a ukrajinista David Svoboda. Podle něj Česko po začátku ruské invaze na Ukrajinu nevyužilo chvíli, kdy si mohlo jasně říct, co Rusko je, co od něj hrozí a proč se válka na Ukrajině týká i nás.„Ty čtyři roky jsme nevydrželi,“ říká k tomu, jak česká společnost podle něj reagovala na ukrajinskou obranu i na vlastní odpovědnost. Výroky z řad Motoristů o „parazitech“, „deratizaci“ nebo „méněcenných“ lidech se podle něj daly čekat.„Máme, co máme,“říká a dodává, že se stále nechceme smířit se základní souvislostí: „Když má Ukrajina problém, tak ho máme my, protože tím problémem, jeho původcem, je Rusko.“ Západ podle Svobody ukrajinskou statečnost využil, ale nedokázal z ní vyvodit strategický závěr.„Západní politici rádi využili ukrajinské nezlomnosti a hrají o čas,“ říká. Varuje, že Rusko už podle něj „přestat válčit nemůže“ a že velmi pravděpodobným scénářem je testování soudržnosti NATO, spíš hybridní než klasickou konvenční formou. Mluví o možných dronech, blackoutu i morálním úderu na západní společnosti. Ostře přitom hodnotí i českou politiku. Současnou vládu označuje za bezpečnostní riziko a říká, že lidé, kteří podle něj oslabují podporu Ukrajině, veřejnoprávní média nebo neziskový sektor, jsou agenty ruského vlivu. Kritický je ale i k předchozí vládě, kterou označuje za„relativně slušnou, ale zoufalé nedůslednou. Společným jmenovatelem té minulé i dnešní je podle něj to, že Česká republika rezignovala na zahraniční politiku. Jako historik popisuje vlastní pocit jako „nekonečnou frustraci“, ale zároveň připomíná, že právě proto má smysl mluvit nahlas.„Čím více se budeme rozčilovat teď, tím méně budeme muset plakat později,“ uzavírá. Proč podle něj Ukrajina ukazuje, co se stane i nám? Jak blízko je válka Ruska s NATO? A proč si myslí, že česká společnost stále nepojmenovala pravdy, které měla říct už dávno? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 59 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Pokud se bude každý rok určovat rozpočet České televize, já v ní nebudu,“říká moderátor Daniel Stach. V debatě o budoucnosti veřejnoprávních médií podle něj nejde jen o peníze, ale o hranici mezi médiem veřejné služby a státním médiem. „Veřejnoprávní a státní jsou opravdu dvě velmi odlišné věci,“ říká a dodává, že se k současné situaci rozhodl veřejně vystupovat, i když je mu to osobně nekomfortní. „Radši bych dělal něco jiného. Ale myslím si, že to je věc, kterou mám udělat,“ vysvětluje. Česká televize podle něj není dokonalá, chyby dělá a prostor pro lepší hospodaření bude vždycky. Zároveň ale odmítá představu, že se dá dlouhodobě jen škrtat bez následků. Televize podle něj musí mít být na vlně trendů a musí růst a pokud se ale bude dál snižovat rozpočet, tak to nebude možné a stane se z ní pomalu vařená žába. Když Stach mluví o tom, co by se mohlo ztratit, nejde jen o jeho pořady nebo vědeckou redakci, ale o instituci jako celek. Česká republika by podle něj přišla „o jednu z jistot a o pojistku, kterou teď má“. A pokud se jednou rozbije tým nebo redakce, která se budovala roky, nejde ji podle něj jednoduše postavit znovu. „Když rozbiješ vědeckou redakci, tak ji nepostavíš příští rok znova,“říká. V rozhovoru mluví také o tom, proč podle něj Česká televize musí hledat nové formáty a chodit za diváky tam, kde jsou, i když tím vstupuje do prostoru podcastů, sociálních sítí nebo nových debatních pořadů. „Dneska přece není možné, abys stejné množství diváků oslovil televizním vysíláním jako před patnácti lety,“ říká. Připouští, že některé věci mohou soukromým tvůrcům vadit, ale trvá na tom, že veřejná služba má vzdělávat, informovat, bavit i spojovat. Mluví také o novém pořadu Na dosah, o Václavu Moravcovi, o tom, proč nechce být jeho náhradou i tom, že ho pořád baví „bavit se s těmi nejchytřejšími lidmi na světě“. Vedle televize ale řeší i širší stav společnosti.„Nikdy nebylo levnější a snazší lhát tolika lidem, co dneska,“ říká k době, ve které se dezinformace šíří rychleji než dřív. A když přijde řeč na jeho vlastní budoucnost, připouští, že by mohl odejít. Ne kvůli gestu, ale ve chvíli, kdy by cítil, že už nedokáže dělat práci, která má smysl. „Musím mít v sobě tu vnitřní odvahu podepsat ten papír a říct: děkuju moc za všechno a odcházím,“říká. Kde má Daniel Stach svoji červenou linii? Má Česká televize šetřit, růst, nebo se radikálně proměnit? A proč podle něj nejde veřejnoprávní média rozbít a za pár let jednoduše postavit znovu? Pusťte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 73 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Pro mě to uzavřelo naši společnou cestu. A je to fantazie,“ říká hudební producent Josef Změlík alias Idea, když mluví o albech, která s raperem Danielem Ďurechem alias Jamesem Colem přinesla nejen dva Anděly, ale i překvapivou tečku za dlouhým vývojem jejich vztahu. „První nominaci jsem nafasoval před dvaceti lety a nikdy jsem to neproměnil,“vrací se James Cole k vlastní kariéře, ve které se střídalo odmítání cen i touha po uznání. O to silnější pro něj je moment, kdy se to podaří právě s projektem, který je podle něj „tak osobní“ a zároveň pro něj představuje vrchol dlouholeté cesty. Oba otevřeně mluví i o tom, že jejich spolupráce nebyla samozřejmá - hudebníci přiznávají, že se 15 let nenáviděli, a odkrývají zákulisí české rapové scény, včetně pragocentrismu i rivality.„Choval jsem se hrozně teritoriálně,“ popisuje James Cole vlastní minulost a neschopnost revidovat postoje. Idea naopak přiznává, že ho konflikty dlouho míjely, zásadní zlom ale přišel až při osobním setkání po smrti společného známého, které vedlo k postupnému sblížení. Rozhovor se dotýká i širší proměny rapu - od uzavřené, „monolitické“ scény k otevřenější a pestřejší podobě. „Najednou můžeš mít úspěch s něčím, co není hrubé a násilné,“říká James Cole a oba se shodují, že dnešní rap už není jen o stereotypech, ale o různorodosti a autenticitě. Právě autenticita je pro Colea klíčová i osobně: mluví o své střízlivosti, o tom, že album Done je první deskou, kterou jsem udělal opravdu střízlivý a o pocitu, že teprve teď dokáže tvořit naplno a bez „masky“, která ho dřív omezovala. Vedle toho Idea otevírá téma role producentů, kteří podle něj zůstávají ve stínu, přestože „je to 50 na 50 věc“. Jejich společný projekt tak není jen příběhem dvou rapperů, ale i ukázkou spolupráce, která stojí na sdílené energii, důvěře a rozdělení rolí.„Já jsem Leonardo DiCaprio, ale Pepa režíroval,“shrnuje to s nadsázkou James Cole. Jak se z nenávisti stane jedno z nejvýraznějších spojení na scéně? Co rozhoduje o úspěchu - čísla, nebo kvalita? A co se změní v tvorbě i životě, když člověk přestane utíkat a začne mluvit sám za sebe? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 57 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Člověk může být úspěšný a může být v osobním životě úplně v háji,“ říká koreanistka a spisovatelka Nina Špitálníková, když popisuje rok, který ji „po osobnostní stránce úplně rozložil“. O smrti své nejbližší kamarádky mluví jako o zkušenosti, která naprosto všechno rozbije a kterou podle ní nejde zpracovat rychle, možná vůbec nikdy. Přiznává, že ji překvapilo, jak silně ji zasáhla i přesto, že už dřív prožila náročné situace.„Tohle byla naprosto devastující zkušenost. A vlastně pořád je,“říká. Zároveň popisuje, jak ji práce nutila nějakým způsobem fungovat, ale zároveň jí bylo „úplně jedno“, že vydává knihy nebo získává ocenění. Otevřeně mluví i o tom, jak stigmatizované je v české společnosti téma sebevraždy.„Když řekneš: spáchala sebevraždu, lidi řeknou, že byla slabá. To vůbec není pravda,“říká a popisuje ambivalentní pohled na člověka, který si vezme život. Sama vyhledala odbornou pomoc a upozorňuje, že bez ní by si se situací neporadila.„Bylo mi řečeno, že kdybych to nezpracovala, tak se mi to usadí,“vysvětluje. Zkušenost ji zároveň nutí přehodnocovat vlastní práci i témata, kterým se věnuje. Přiznává, že některé věci teď nedokáže dělat vůbec, jiné jen s odstupem. V rozhovoru se vrací i k mateřství a k připravované knize, ve které popisuje, jak se během těhotenství i po porodu cítila. „Říct: narodilo se mi dítě a necítila jsem k němu cit, je fakt hnusné a brutální. Ale děje se to,“ říká a připouští, že za svou otevřenost dlouhodobě čelí silné kritice. Přesto věří, že má smysl tyto zkušenosti sdílet - i kvůli ženám, které si procházejí něčím podobným.„Je dobré to říct,“dodává. Zároveň řeší, jak její slova jednou přijme její syn a jak mu vysvětlit vlastní minulost. Mluví také o Severní Koreji, které se dlouhodobě věnuje, ale přiznává, že po osobní zkušenosti už nemá kapacitu sledovat svět tak intenzivně jako dřív.„Chci se cítit dobře a když cítím přetlak, tak z toho vypadnu,“ říká a dodává, že je pro ni důležité neztratit citlivost vůči lidem, o kterých mluví. I proto odmítá vést rozhovory tak, aby byly zajímavé pro čtenáře, pokud by to znamenalo manipulaci s příběhy druhých. Jak se vyrovnat se ztrátou, která nemá řešení? Proč je téma sebevraždy stále tak stigmatizované? Jaké to je přiznat, že mateřství nevypadalo tak, jak se očekává? A jak jednou vysvětlit vlastní minulost svému dítěti? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 58 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Často lituji toho, že osobní věci přebíjejí to, co bych chtěla sdělit,“ říká pirátská poslankyně Kateřina Demetrashvili, která se ve 23 letech ocitla ve středu pozornosti nejen kvůli politice, ale i svému soukromí. Otevřeně mluví o tom, jak balancuje mezi ostrostí a hranicí, kterou nechce překročit. „Když se hodně naštvu, tak se bojím, abych nepřehnala tu hranici,“přiznává, jak se snaží v některých debatách působit klidněji. Zároveň ale odmítá ustoupit ze stylu, který považuje za autentický, třeba když o Filipovi Turkovi mluví jako o „nácíčkovi“.„V případě pana Turka rozhodně nemám servítky,“říká a vysvětluje, proč podle ní humor i ironie do politiky patří. Do veřejné debaty se promítá i její vztah s bývalým vládním koordinátorem pro strategickou komunikaci Otakarem Foltýnem a s ním spojené reakce. „Chápu, že veřejní činitelé mají automaticky omezené právo na soukromí,“říká, ale zároveň připouští, že osobní rovina může odvádět pozornost od podstaty. Sama věkový rozdíl nevnímá, ale k obecným debatám o této problematice dodává:„Obava ohledně groomingu mi přijde legitimní.” V rozhovoru se vrací i ke svému dětství a zkušenosti s ruskou propagandou. „Do dvanácti jsem tomu i věřila,“popisuje a vysvětluje, jak ji to formovalo v pohledu na dnešní konflikty. Mluví i o práci ve Sněmovně, která ji po nástupu překvapila, protože si o politicích myslela, že jde o lidi, kteří si svou pozici zaslouží.„Pak jsem přišla do sněmovny a zjistila jsem, jaké tam jsou kreatury,“říká bez obalu. Kritizuje i fungování politiky a přístup některých poslanců:„Spousta lidí do toho nedává ten zápal,” dodává. Zároveň popisuje frustraci opozice v situaci, kdy podle ní vláda obchází pravidla a zahlcuje veřejný prostor množstvím témat. „Nevíme, na co dříve reagovat,“ říká a upozorňuje na strategie, které podle ní odvádějí pozornost od zásadních změn. Jak vědomě pracuje s vlastní mediální pozorností? Kde podle ní leží hranice politického humoru? A co považuje za skutečné hrozby pro demokracii dnes? I to se dozvíte v rozhovoru s Katerinou Demetrashvili.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 58 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Ženy po třicítce jsou se single životem spokojenější než muži a odpovídá to i zkušenosti s terapií,“ říká psychoterapeutka a socioložka Markéta Šetinová, když popisuje jeden z trendů, který dnes podle dat i praxe stále víc vystupuje do popředí. Přibývá lidí, kteří zůstávají single déle a pro část z nich to není nutně problém, ale vědomá nebo alespoň přijatá životní situace. Zároveň se podle ní zásadně proměnilo samotné seznamování. Online prostředí se stalo hlavním místem, kde lidé navazují vztahy, ale zkušenost s ním bývá často vyčerpávající a plná odmítnutí. „Píšu si s někým, mám z toho dobrý pocit a najednou si mě ten člověk zablokuje,“popisuje expertka typickou dynamiku dnešních randění. Seznamování přitom podle ní nikdy nebylo jednoduché, jen dnes probíhá v jiném prostředí. Změny se ale výrazně dotýkají i mladé generace, u které ubývá vztahů i intimity. Část mladých lidí vztahy odkládá, jiní do nich vůbec nevstupují, často i proto, že si nejsou jistí, jak na to. Do toho vstupují nové nároky na to, jak má vztah vypadat a co všechno má partner naplnit. „Máme obrovskou svobodu, ale zároveň zodpovědnost si vybrat, co nám bude dělat dobře,“ říká Šetinová. Velkou roli podle ní hrají i sociální sítě, které posilují extrémní představy o vztazích a vytvářejí tlak na výkon, vzhled i chování. Zároveň ale zkreslují realitu a prohlubují pocit, že vztahy jsou buď dokonalé, nebo nefungují vůbec. Přitom ve skutečnosti většina lidí hledá velmi podobné věci - blízkost, porozumění a bezpečí. V dlouhodobých vztazích pak podle psychoterapeutky narážíme na limity vlastních očekávání. Na jednoho partnera dnes často klademe množství rolí, které dřív zastávalo širší okolí.„Láska začíná ve chvíli, kdy se milujeme i přes rozdíly,“ popisuje Šetinová moment, kdy vztah přestává být idealizovaný a začíná být skutečný. Proč jsou dnes ženy spokojenější single než muži? Jak moc proměnily seznamování technologie a sociální sítě? A učíme se dnes vztahy hůř než dřív? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 64 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Svět je v pohybu a my vůbec netušíme, kam se dostane,“říká šéfredaktor Respektu Erik Tabery, když mluví o tom, že dějiny jdou kolem nás v míře, jakou nešly hodně dlouho. Vysvětluje, proč je pro něj jako novináře klíčové „být u toho, sledovat věci a popisovat je“, ale zároveň si držet odstup od emocí a vlastního prožívání.„Chladný jazyk v médiích je dnes podezřelý,“ říká a hájí věcnost jako základní princip novinářské práce. Podle něj se ale prostředí zásadně proměnilo - sociální sítě úplně zásadně mění všechno a nutí média reagovat na politiky, kteří pracují se šokem, konfliktem a pozorností. „My nemáme být jenom přenašeči hejtu z jednoho místa na druhé,“ varuje. Popisuje i proměnu politiky, kterou podle něj zosobňuje Donald Trump.„Lež je dnes úplně běžný nástroj komunikace,“říká a upozorňuje, že velká část voličů se k jiným informacím ani nedostane. Podle něj se tím posouvají hranice toho, co je ještě přijatelné a vzniká prostředí, ve kterém obhájíte úplně cokoliv. Velkou část rozhovoru věnuje Maďarsku, které podle něj ukazuje, kam až může zajít koncentrace moci. Mluví o zneužívání tajných služeb, o systematickém oslabování médií i o tom, jak dlouho může takový systém fungovat. Přesto považuje vítězství Pétera Maďara za zásadní moment. „Nebál bych se to srovnat s nějakou formou revoluce,“říká a připomíná, že Orbánova moc byla v míře, kterou jsme po roce 1989 u nikoho neměli. Zároveň ale varuje, že žádná změna není zárukou lepšího vývoje:„Nikdo nemá jistotu, že tu moc nezneužije.“Český kontext vidí jako méně vyhrocený, ale ne bez rizik. Mluví o tom, že se mění stranický systém, že přibývá tlak na veřejnoprávní média a že část politiků přebírá styl komunikace založený na konfliktu a záměrném provokování. „Lidé jako Petr Macinka nebo Filip Turek, to je vlastně druh nějaké trollí politiky,“ říká. Kriticky se vyjadřuje i k Andreji Babišovi, u kterého nechápe snahu oslabovat média. „On to vlastně vůbec nepotřebuje,“ dodává s tím, že právě tyto kroky mohou naopak společnost mobilizovat. Jak moc se proměnila role médií v době sociálních sítí? Proč dnes lež funguje jako legitimní politický nástroj? Co přesně ukazuje maďarská zkušenost - varování, nebo naději? A má česká společnost a opozice sílu na to, aby podobnému vývoji čelila? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 63 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Radši budeme autentické, než abychom někoho vychovávaly,“říkají Markéta Lukášková a Lucie Petráková z podcastu Chumelenice. Zdůrazňují, že nejsou politické komentátorky ani arbitři správných názorů, přesto se ve svém podcastu nevyhýbají tématům, která společnost rozdělují. Jejich otevřenost ale přináší i silné reakce. Popisují hejty, ostré komentáře i momenty, kdy se jejich obsah dostává mimo jejich vlastní bublinu. „Když vidím naštvané komentáře, je to vlastně potvrzení, že to dělám dobře,“ říká Lukášková. Petráková ale dodává, že jim vždycky bude vadit jakákoliv diskriminace, ale bohužel musí takové projevy často „přehazovat vidlemi“. Autorky podcastu zároveň přiznávají, že jejich styl bývá občas vyhrocenější - někdy se „rozpinďouří“ a ženou věci do extrému, což někteří posluchači neberou zrovna lehce. Rozhovor se ale dotýká i proměny vztahů mezi muži a ženami. Ženy jsou dnes podle Lukáškové a Petrákové dnes často samostatnější a „už nepotřebují muže k zajištění“, zatímco část mužů hledá svou roli.„Každá skupina chce něco jiného a jde to úplně mimo sebe,“ popisují současnou dynamiku. Do toho podle nich vstupuje i fenomén manosféry a obsahu, který formuje pohled mladých kluků na ženy a vztahy. Popisují obavy z toho, jak snadno se mohou dospívající dostat k jednoduchým návodům na „to, jak být chlap“, které často staví ženy do nepřátelské role. I to podle nich prohlubuje napětí mezi pohlavími a přispívá k tomu, že se obě strany čím dál víc míjejí. Zároveň ale zdůrazňují, že jejich kritika nemíří na všechny muže. Samy mají ve svém okolí takové, kteří se chovají férově - zároveň ale dodávají, že zkušenosti mnoha žen ukazují i opačnou realitu. Vedle toho všeho se vrací i k dopadům svého podcastu. Popisují situace, kdy za nimi přicházejí ženy s tím, že díky jejich sdílení našly odvahu něco změnit nebo „říct, že už takhle ne“.„To jsou ty momenty, kdy si říkáme, že to má smysl,“dodávají. Jak moc autenticita pomáhá a kdy naopak prohlubuje konflikty? Kdo dnes formuje představy mladých lidí o vztazích? A proč má někdy největší dopad „pokec dvou kamarádek“? Pusťte si rozhovor s autorkami podcastu Chumelenice.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 57 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Chtěl jsem být nejlepší houslista na světě a to chci být konec konců stále,“říká Pavel Šporcl, který se postupně stal jednou z nejviditelnějších tváří klasické hudby v Česku - a zároveň jejím narušitelem. Mluví o tom, jak ho ovlivnila Amerika, kde si „sáhl na dno“, vydělával si hraním v metru a učil se svobodě myšlení, ale i o tom, proč se po návratu rozhodl změnit způsob, jakým se klasická hudba prezentuje.„Začal jsem si uvědomovat, že je škoda, že na klasickou hudbu chodí určité publikum,“ říká a vysvětluje, proč odložil frak, vzal si šátek a snaží se oslovit i ty, kteří by na koncert jinak nepřišli. Vedle osobního příběhu ale v rozhovoru silně zaznívá i jeho pohled na stav kultury a politiky. „Škrtlo se hodně peněz na živé umění,“ říká a varuje, že některé projekty nebo festivaly kvůli tomu nemusí přežít. Popisuje, jak se kultura plánuje roky dopředu a že není jako „rohlík na krámu“. Zároveň ale zdůrazňuje, že sám nikdy nečekal s nataženou rukou: mluví o tom, že jako nezávislý umělec si na svou práci musí vydělat a že velkou část energie věnuje shánění partnerů a financování vlastních projektů. Přesto kriticky mluví o tom, jak někteří politici ke kultuře přistupují:„Ta arogantnost, ta nekompetence… já nic takového nevidím, že by někdo za tu kulturu opravdu kopal.“ Zároveň ale odmítá jednoduché dělení a zdůrazňuje i respekt k výsledkům voleb. „Volby byly nedávno a nějak dopadly. Respektuji to, jsem demokrat,“ říká a vysvětluje, proč sice se současnou situací nesouhlasí, ale zároveň nevnímá prostor pro radikální střety. Připomíná i vlastní zkušenost z covidu, kdy se aktivně zapojil do jednání s vládou a snažil se prosadit návrat živé kultury. Osobní rovinu doplňuje i téma rodiny a tlaku jména - mluví o svých dcerách, o tom, jak těžké je vyrůstat v uměleckém prostředí i o tom, jak ho formovala přísná, ale podle něj správně nastavená výchova.„Byl jsem normální kluk,“říká o dětství, kdy raději běhal venku než cvičil, ale zároveň postupně našel vlastní vztah k hudbě a ambici být co nejlepší. Celým rozhovorem se pak prolíná jeho přesvědčení, že kultura není nadstavba, ale základ.„Bez umění se nedá žít,“říká a dodává, že právě kultura je to, co z nás dělá lidi. Jak moc je dnes kultura závislá na politice? Co by se stalo, kdyby se přestala podporovat úplně? A může klasická hudba přežít bez proměny, kterou Šporcl prosazuje? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 63 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Pojedu, dokud nezjistím, že už to nejde,“říká Helena Vondráčková, když mluví o své kariéře, která trvá desítky let a stále nekončí. Připravuje velký koncert k osmdesátinám v pražské O2 areně a přiznává, že „není návratu“ - lístky už jsou prodané a tlak podle jejích slov člověka motivuje, aby něco dělal. Stále koncertuje, plánuje nové písně a překvapuje ji, kolik mladých lidí zná její hity zpaměti. „Viděla jsem, jak zpívají a umí moje texty,“říká o vystoupení, které ji dojalo. Mluví o tom, že ji drží v kondici neustálá aktivita a optimismus. „Neusnout na vavřínech, nesedět u televize v bačkorách,“ popisuje svůj přístup k životu, ve kterém hraje roli sport, práce i péče o sebe. Zároveň přiznává, že je neposedný člověk, který neumí zastavit a s nadsázkou dodává, že ADHD je její značka. Vzpomíná na dětství plné sportu a hudby, na otce, který v ní rozpoznal talent, i na moment, kdy vyhrála soutěž Hledáme nové zpěváky a odstartovala kariéru, která ji zavedla na světová pódia. Otevřeně mluví i o věcech, které se nepovedly. O nenaplněném přání mít děti říká: „Nikdy člověk nemůže mít všechno,“ tvrdí a připomíná slova Heleny Růžičkové, že jejím úkolem je zpívat. Přiznává také složitý vztah s bratrem, který se rozpadl kvůli jejímu manželství a dodává, že i po letech má „napřaženou ruku“, i když některé věci se zapomínají těžko. Vrací se i k minulosti poznamenané režimem, který jí podle jejích slov znemožnil větší zahraniční kariéru.„Byla to arogance vůči té nabídce,“ popisuje zmařené turné v Kanadě. Mluví ale i o obviněních, která se s ní táhla roky - od fám o vztahu s Lubomírem Štrougalem až po tvrzení, že podepsala Antichartu, což označuje za lež, kterou nakonec vyvrátil soud. Zároveň odmítá spojování s politikou a říká, že jejím úkolem vždy bylo zpívat a držet se stranou. A dnes si Vondráčková přeje jediné - aby po ní zůstal hudební odkaz a aby si ji lidé pamatovali jako férového člověka. „Snažím se nikdy nikomu neublížit,“ dodává. Co ji žene dál i po desítkách let na scéně? Jak se vyrovnává s křivdami minulosti a proč se stále vyhýbá politice? A co by ji skutečně přimělo přestat? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 60 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Spojené státy sice vnímáme jako našeho spojence, ale jako mnohem méně spolehlivého spojence,“ říká odborník na mezinárodní bezpečnost Michal Smetana, když popisuje, jak se podle něj proměnila role Ameriky v posledních měsících. Mluví o tom, že zažíváme nejhlubší krizi transatlantických vztahů od založení NATO v roce 1949 a že důvěra v americké závazky napříč aliančními státy dramaticky klesla a dál klesá. Do rozhovoru vstupuje i válka s Íránem, kterou označuje za naprostý strategický debakl a selhání epických rozměrů. Připomíná přitom Vietnam, Irák i Afghánistán jako konflikty, ve kterých Spojené státy dokázaly vyhrávat bitvy, ale prohrát strategicky. Smetana zároveň odmítá argumenty, že útoky zastavily íránský jaderný program.„Nemáme žádnou evidenci, že by Irán nebyl schopen svůj jaderný program obnovit,“ upozorňuje a dodává, že naopak se výrazně zvýšila jeho motivace pro získání jaderné zbraně. Kritizuje i představu, že by vojenský tlak vedl ke změně režimu. „To už není seriózní analýza, to je prostě jenom roztleskávání,” dodává. Odborník mluví také o tom, jak Donald Trump pracuje s hrozbami: vykazuje vzorec velmi silných výhrůžek, které následně neplní, čímž podle něj oslabuje důvěryhodnost Spojených států. A Smetana nešetří ani jeho schopnosti: „Donald Trump není kompetentní vykonávat úřad prezidenta. Oblasti zahraniční politiky absolutně nerozumí,“ hodnotí analytik. Do širšího obrazu patří i dopady na Evropu a Ukrajinu.„Je naprosto jasné, že administrativa Donalda Trumpa nebere Ukrajinu jako prioritu,“ říká Smetana a upozorňuje, že konflikt posílil Rusko – ekonomicky, politicky i strategicky. „Pokud někdo z tohoto konfliktu skutečně benefitoval, tak je to Rusko,“ dodává. Evropa se podle něj musí připravit na scénář, kdy se na Spojené státy nebude moci plně spolehnout.„Musíme pracovat s realistickou variantou, že americké závazky jsou oslabeny,“ varuje. Jak moc je dnes NATO funkční aliance? Je Donald Trump skutečně nepředvídatelný, nebo jen důsledný ve své logice? Může konflikt s Íránem ještě eskalovat – a kdo z něj ve skutečnosti těží? A je Evropa připravená na svět, ve kterém se na USA nemůže spoléhat? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 65 MIN. JEN NA⁠ ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ A⁠ ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR ⁠

„Historicky nejsme země, která má velký kapitál společenské důvěry,“ říká ekonom a autor podcastu Odemčeno Miroslav Zámečník, když se vrací k devadesátým létům a k tomu, proč dnes v Česku přetrvává nedůvěra i pocit nespravedlnosti. V rozhovoru popisuje, jak se podcenil význam institucí a jak to umožnilo strašně rychlou koncentraci kapitálu do rukou malého počtu lidí. Zároveň ale připomíná, že země je v mnoha ohledech velmi dobrá, úspěšná a ve které se hezky žije. Jen některé důsledky dřívějších rozhodnutí se propisují do dnešní politiky i nálady ve společnosti. Mluví o rozdílu mezi lidovým kapitalismem, kde každý jeden člověk má podíl, a tím, co vzniklo u nás, kde velká část bohatství zůstala koncentrovaná. Popisuje, proč „jsme spořiví, ale ne úplně šikovně spořivý“ i to, že Česku chybí hluboký kapitálový trh a kultura, která by víc oceňovala podnikání. „Průša by měl mít pomník,“dává příklad jiného typu úspěchu českého podnikatele s 3D tiskárnami. Rozhovor ale postupně míří i k současnosti - k drahému bydlení, vylidňování regionů i k tomu, jak by se společnost mohla proměnit. A také k nejistotě, která přichází zvenčí. „My zažíváme dost zvláštní dobu. Mír a prosperita skončily,“říká Zámečník a varuje, že Evropa ani Česko nejsou na možný konflikt připravené.„To není intelektuální odpověď, to je emocionální odpověď,“ dodává k často skloňovanému „chceme mír“. Zámečník v rozhovoru, který byl natáčen před ujednáním o příměří mezi USA a Íránem, mluví i o tom, jak by společnost reagovala na skutečnou krizi - třeba prudké zdražení ropy nebo její nedostatek. „Emocema nevyřešíte žádný problém,“ říká a popisuje, že by bylo nutné hledat racionální a spravedlivá řešení, i když by byla nepopulární. A připouští, že klíčová otázka zní, jestli by to zvládla i česká politika. „Je česká politika schopná dát některé věci před závorku a táhnout za jeden provaz?“ ptá se. Jak moc nás dodnes formují devadesátky? Proč jsme „spořiví, ale ne šikovně“? A dokáže se česká společnost semknout ve chvíli skutečné krize? Pusťte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 53 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Já jsem takový self-promotér,“ říká influencerka a podnikatelka Agáta Hanychová, když popisuje, jak si před lety vědomě nastavila vlastní cestu - jinou než ostatní.„V roce 2005 jsem si vlastně vymyslela, abych nezapadla,“vypráví o době, která následovala poté, co se stala vícemiss České republiky. Od té doby je nepřetržitě ve veřejném prostoru, kde se její jméno stalo zároveň produktem, skrze který si vydělává. A přiznává, že na začátku šla i přes hranu. „Opravdu cíleně jsem vymýšlela, aby v těch novinách byla. Že to bude skvělý, když to bude postavené na průserech,“ říká influencerka a přiznává, že kdyby nebyla známá, byla by dozajista nešťastná. Dnes mluví ale i o jiné motivaci. O vztahu k lidem, kteří ji sledují na sociálních sítích, o potřebě sdílení i o tom, jak se její práce proměnila. „Mám to i jako terapii. Fakt mě to naplňuje,“popisuje, jak se svými sledujícími sdílí všelijaké životní peripetie. Přesto podle ní zůstává otázka, kterou si klade sama: „Nevím, proč ty lidi tak zajímám už takhle dlouho.“Do rozhovoru vstupuje i její dětství formované „tvrdým režimem“ i prostředím, kde byl showbusiness přirozenou součástí života. „Už jsem se narodilo do toho, že před barákem byly paparazzi,“ říká Hanychová. Mluví o své matce Veronice Žilkové, o výchově, která ji naučila pracovat od dětství, ale i o vzorcích, které si nese. „Ty partnerské vztahy nám nevyšly ani jedné,“tvrdí influencerka s tím, že jako každá žena měla ideál, že nebude nikdy rozvedená. Rozhovor se dotýká i jejích vztahů, které byly veřejné a často prý bolestivé. Hanychová popisuje vlastní selhání, snahu „uzavřít kruh“ i potřebu dát dětem jiný příklad. „Ukazuju svým dcerám, že se to dá vlastně napravit,“říká o návratu k současnému partnerovi Miroslavu Dopitovi. Silně se vrací i k tématu mateřství, které sama zdůrazňuje jako klíčovou identitu. A zároveň přiznává změnu postoje k tomu, co ze svého života sdílet. „Za mě děti na Instagram nepatří. Vlastně se mi dělá špatně, proč jsem tohle dělala,“říká otevřeně o vlastní minulosti na sociálních sítích s tím, že k tomu přispěli i otcové jejích dětí, kteří se s Hanychovou právě kvůli zobrazování dětí na internetu soudili. V rozhovoru dojde i na téma konce společného podcastu s Ornellou Koktovou, který patřil k nejúspěšnějším v Česku.„Nemám ráda zradu,“říká o momentu, kdy se jejich spolupráce rozpadla. Zároveň ale přiznává, že jí to přineslo i úlevu a větší svobodu, protože podcast dvou žen je podle ní dlouhodobě jen těžko udržitelný. Co všechno je ještě autenticita a co už strategie? Kde končí sdílení a začíná byznys? A je možné žít veřejný život tak, aby nepoškodil ten soukromý? Poslechněte si celý rozhovor s Agátou Hanychovou.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 60 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Život je bohatý a není jenom o tom, že prodlužuju za každou cenu věk dožití,“ říká ekonomický novinář a bývalý šéfredaktor Forbesu Petr Šimůnek v momentě, kdy přichází do studia přímo z první chemoterapie a mluví o nemoci, která mu dramaticky mění životní perspektivu. Popisuje, jak se mu úplně mění mapa života a kalendář, který byl ještě nedávno plný plánů - on v něm dnes pomalu gumuje a nechává ho plnit jen lékaři. Přesto se nehroutí. „Beru to tak, jak to prostě je. Zatím to docela jde,“ říká o nemoci, kterou nevnímá jako diagnózu, ale jako „překážku, kterou musí člověk přeskočit“. Otevřeně mluví i o tom, že teď nebojuje jenom za sebe, ale i za děti - včetně dalšího, které se má brzy narodit. Do osobní roviny se v rozhovoru neustále vrací i jeho profesní příběh novináře - od devadesátých let, kdy bylo najednou všechno na světě možné, přes éru nejsvobodnější české žurnalistiky až po dnešek, kdy jsou média „dobrá převodová páka vlivu“. Šimůnek mluví o vzniku českého Forbesu i o tom, proč vsadil na téma byznysu, inspirací a optimismu. Jeho motivací bylo ukázat, že Češi žijí v zemi, kde jsou i zajímaví lidé, kteří něco budují a nic nekradou. Zároveň ale odmítá, že by šlo o naivitu: „To, že se díváme na svět růžovými brýlemi, neznamená, že jsme debilové,“dodává. Otevřeně popisuje i konec ve Forbesu a vlastnost, ve které má pocit, že chybuje.„Jsem extrémně naivní až blbej,“ říká o tom, jak věřil lidem, kteří se nakonec zachovali jinak, než čekal. Rok, kdy nemohl pracovat, pro něj byl paralyzující, ale zároveň ho přeformátoval: „Každou věc člověk musí prožít na dřeň. Teprve potom ví, co dělal blbě.“Přesto v něm nezůstává hořkost. „Vycházím z toho, že lidi jsou hodný,“dodává i po třiceti letech v byznysu. Rozhovor se dotýká i českého vztahu k úspěchu, který podle něj není tak negativní, jak se často říká: „Já tomu vůbec nevěřím. Úspěch není žádný podvod a má lidi inspirovat,“ myslí si novinář. Zpochybňuje představu závistivé společnosti a tvrdí, že právě zkušenost devadesátých let v Česku vytvořila silný podnikatelský hlad. Jak člověku nemoc změní pohled na vlastní život i práci? Proč Šimůnek vědomě „přifukoval“ optimismus ve Forbesu a kde jsou jeho limity? A jak si i po osobním i profesním otřesu udržet víru, že „lidé jsou hodní“? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 60 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Nemyslete si, že si sednete k mikrofonu a bude vám patřit svět,“ říká novinář Jan Pokorný, který strávil v Českém rozhlase víc než čtyři dekády a zažil jeho proměny od 80. let až po dnešní dobu. Vzpomíná na „pekelnou zodpovědnost“, kdy rádio vysílá 24 hodin denně a člověk kvůli němu nespí, i na své začátky, kdy se učil psát pro rádio - stručně, přesně a bez zbytečností. Právě tahle zkušenost ho podle vlastních slov provází dodnes. Do rozhovoru ale vstupuje i současnost, ve které podle něj novináři čelí nejistotě i tlaku. „Já pořád ještě nevím, o co jde, tak ať už nám to řeknou,“ říká bývalý ředitel Zpravodajství Českého rozhlasu k debatě o financování veřejnoprávních médií a kritizuje způsob, jakým se o ní mluví. Zmiňuje i výroky Tomia Okamury a nejistotu, kterou podobná komunikace vytváří: „vypouštějí balónky“ a redakce pak nevědí, co bude dál. Vadí mu, že chybí jasné vysvětlení i silná profesní organizace, která by novináře zastoupila, nejen když dochází ke slovním útokům na média. „Ta naše práce je založená na důvěře,“dodává a upozorňuje, že její narušování má konkrétní dopady, třeba i na to, kdo je dnes ochotný do redakcí vůbec nastoupit. Pokorný se vrací i do minulosti - k vysílání za komunismu, kde existovaly „ostrůvky pozitivní deviace“ i k okamžikům, které ho samotného poznamenaly. Dodnes nechápe, proč Miloš Zeman v živém vysílání použil vulgarismy.„Do dneška jsem to nepochopil, proč to udělal,“říká o rozhovoru z roku 2014, kde se exprezident vyjadřoval k aktivitám kapely Pussy Riot. Novinář popisuje, že se tehdy cítil jako „kanalizátor myšlenek vulgarismu Miloše Zemana“. Zároveň ale zdůrazňuje, že svobodnou žurnalistiku se naučil až po roce 1989 a že právě pravidla a kodex jsou tím, co ji drží pohromadě.„Svoboda bez pravidel je na prd,“ říká. Velká část rozhovoru se točí kolem toho, co je dnes ještě novinářská práce a kde už začíná její deformace. Pokorný odmítá „mechanistické vyvažování“ názorů a varuje před tím, aby média dávala prostor lidem jen proto, že si něco myslí. „Mě zajímá, na základě čeho si to myslí,“říká a dodává, že bez opory v datech a faktech se debata rozpadá. Přesto zůstává opatrným optimistou - věří v „genius loci“ rozhlasu i v to, že v krizových situacích má rádio nezastupitelnou roli. Jak se mění novinářská práce a její vnímání? Kde hledat vysvětlení, proč politici tak tlačí na veřejnoprávní média? A proč podle něj chybí novinářům společný hlas? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 65 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Konspirační teorie jsou perfektní nástroj pro prodání příběhů, kdo je záporák a kdo je klaďas,“ říká expert na vyhledávání nesmyslů Patrik Kořenář, když popisuje, proč tak snadno podléháme jednoduchým vysvětlením složitého světa. V rozhovoru rozebírá svět kolem Jeffreyho Epsteina, QAnonu i Pizzagate a opakovaně se vrací k tomu, jak silná je naše potřeba vidět jasný příběh dobra a zla. „Ze základních vlastností konspiračních teorií je boj dobra a zla. A vždycky zlí jsou ti ‚oni‘ a my je musíme porazit,“ vysvětluje. Kořenář přitom zdůrazňuje, že realita je často mnohem méně uspokojivá - a možná i nepříjemnější. „Není tam žádná centrální světovláda. Jsou tam zájmy jednotlivců, společností a států, který se prolínají,“ říká například o Epstein Files. A právě to podle něj vytváří prostor pro deziluzi: „To, co nám dokumenty odhalily, je, že ti ‚hrdinové‘ byli ve skutečnosti záporáci. To je taková největší deziluze.“V rozhovoru se vrací i k tomu, proč lidé raději věří složitým konstrukcím než banálním vysvětlením a ukazuje na konkrétních příkladech, jak vznikají celé příběhy - třeba kolem slov jako je „pizza“ v tzv. Pizzagate. „Když dáte pryč ten konspirativní mindset, tak dojdete k šokujícímu zjištění, že ty lidi si to možná psali o pizze. Protože jsou to také lidi,“vyvrací Kořenář, že se mohlo jednat o pojem, který měl kryt zneužívání. Zároveň ale varuje, že tím skutečné zločiny nezmizí. Právě v tom podle něj spočívá jedno z největších nebezpečí - že fascinace konspiračními teoriemi odvádí pozornost od reality. Rozhovor ale míří i do současnosti - k tomu, jak se podobné příběhy propsaly do politiky. Kořenář mluví o roli Donalda Trumpa, který podle něj sám brzdil zveřejnění Epstein Files, i o tom, jak se jazyk konspiračních teorií dostává do veřejného prostoru. Ukazuje přitom, že nejde jen o americký problém, ale o způsob uvažování, který se snadno přelévá i do českého prostředí. Popisuje, jak se globální narativy o „deep state“ nebo skrytém řízení světa postupně překládají do domácí politiky a stávají se součástí běžného slovníku. I v Česku se podle něj objevují politici, kteří tenhle jazyk přebírají - ať už vědomě, nebo proto, že rezonuje s publikem, které ho už zná z internetu a sociálních sítí. Výsledkem je zjednodušený obraz reality, ve kterém je vždy jasně dané, kdo je viník a kdo zachránce. Jak poznat, kdy už nejde o hledání pravdy, ale o víru v příběh? Proč nás přitahují vysvětlení, která dávají jednoduché odpovědi, ale míjejí realitu? Co se stane, když se jazyk konspiračních teorií stane součástí politiky i u nás? A jak se z Kořenáře, který sám věřil konspiračním teoriím, stal někdo, kdo je vyvrací? Poslechněte si.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 58 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Čtvrt milionu lidí na jednom místě? To není věc, kterou by šlo pominout,“ říká podnikatel a podcaster Jan Dobrovský o demonstraci na Letné, která proběhla pár dní před natáčením rozhovoru. Mluví o ní jako o silném politickém i společenském signálu, který podle něj přesahuje samotné účastníky. „To není jen o těch, kteří tam přišli. Lze počítat třeba s milionem dalších lidí, kteří jsou naladěni na stejný vlně,“dodává. Rozhovor se ale vrací i k tomu, co se v české politice děje dlouhodobě. Dobrovský mluví o vládě, která podle něj pracuje s chaosem, kulturními válkami i demagogií. A především o roli Andreje Babiše.„On potřebuje někoho na špinovou práci, kdo bude dělat prasárny,“říká o jeho koaličních partnerech. Zároveň opakuje, že nese odpovědnost za celou koalici a že způsob, jakým ji vede, není náhoda. A připomíná i jeho vlastní rozhodování a kauzu Čapí hnízdo: „Kdyby Babiš nebyl kognitivně postižený, věděl by, že kdyby se před soud postavil, má to za sebou,“dodává k nedávnému nevydání premiéra k trestnímu stíhání.Dobrovský také konstatuje, že v jeho politice není žádný koncept. „Ta hlava je prázdná a přichází do ní jenom transakční impulzy, trošku jako u Donalda Trumpa,“myslí si podcaster. Současný vývoj přitom přirovnává k Orbánově učebnici převzetí moci - debata o koncesionářských poplatcích je podle něj jen jednou z vrstev dění. „Poplatky jsou jenom kouřová clona. Ve skutečnosti jde o to, jak televizi ovládnout,“říká otevřeně o současném boji o financování veřejnoprávních médií. Dobrovský zároveň odmítá představu, že by řešením současného stavu mohla být spolupráce části opozice s Andrejem Babišem. Takový scénář označuje za „sebevražednou misi“, která by podle něj nic nevyřešila. Místo toho mluví o potřebě občanské aktivity i silnějších osobností v politice, které podle něj dnes chybí. Co vlastně znamená síla demonstrace? Kde je hranice, kdy už se společnost láme? A jde dnes ještě o jednotlivá rozhodnutí, nebo o hlubší změnu pravidel hry? I to se dozvíte v rozhovoru s Janem Dobrovským.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 56 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Ten zákon byl v některých věcech tvrdší než ten ruský,“ říká ředitel Člověka v tísni Šimon Pánek o původním návrhu legislativy mířící na neziskové organizace, který se v posledních týdnech stal jedním z nejvýraznějších témat české politiky. Podle něj vycházel z postsovětského vzoru a i sami politici ho později označili za „paskvil“. Debata ale nekončí -nová podoba zákona se dál připravuje a spor o roli neziskového sektoru zůstává otevřený. Rozhovor vznikl v době, kdy se tohle téma silně propisuje i do veřejné atmosféry - natáčel se den před plánovanou demonstrací Milionu chvilek na Letné. Pánek ale odmítá dramatické zkratky.„Pořád žijeme v demokratickém státě,“ říká a upozorňuje, že demonstrace jsou součástí běžného dialogu, ne známkou jeho rozpadu. Zároveň ale přiznává, že debata se vyostřuje a čím dál častěji připomíná „boj s nepřítelem“, ne střet názorů. Silně se vymezuje i vůči nálepce „politická neziskovka“. „Ta nálepka je skutečně podpásovka,“ říká a vysvětluje, že jejich práce stojí na expertíze a veřejném zájmu, ne na stranické politice. Připomíná, že pokud bychom za politiku označili i vzdělávání, sociální práci nebo snahu měnit věci kolem sebe, dělá ji prakticky každý. Do rozhovoru se ale promítá i širší perspektiva. Pánek mluví o válkách, o proměně mezinárodních pravidel i o tom, jak se svět posouvá směrem k větší síle a menší předvídatelnosti.„Obavy tedy mám, protože reálně se přeskládává světový pořádek,“říká a dodává, že právě v tomhle vidí největší riziko dneška. Jak snadno se z kritiky stává nálepkování? Kdo dnes určuje, co je „veřejný zájem“ a co už „politika“? A dokážeme ještě vést spor, který není o vítězích a poražených, ale o tom, jakou společnost vlastně chceme? I o tom mluví Šimon Pánek v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 65 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Většina toho, co od nás slyšíte, je satira, ale na každém šprochu pravdy trochu,“ říká Hana Trojánková o podcastu Poprask, který spolu se Šimonem Holým tvoří na pomezí popkultury, humoru a čím dál častěji i politiky. „Možná už jsme politický podcast,“přemýšlí Holý nad tím, jak se jim do epizod vrací témata, která by tam ještě nedávno nepatřila. Zatímco nedávno udílené filmové ceny jako Český lev nebo Oscaři podle nich ztrácejí pro běžné diváky význam, pro samotné tvůrce zůstávají důležité. „Když na něčem pracuješ osm let, tak ti dělá radost, že tvoji kolegové ti řeknou: udělal jsi to nejlíp,“ říká Holý, který je sám také režisér. Trojánková ale zároveň připomíná, že pozornost publika se často soustředí jinam. „Myslím si, že všechny zajímá módní policie,“dodává a vtipkuje, že bez ní by neměli novináři na chleba. Rozhovor se postupně stáčí i k mnohem vážnějším tématům - k hranici mezi uměleckou licencí a realitou, k tomu, co má film právo zobrazovat a co už může ubližovat. „Teď je ten moment, kdy bychom měli mlčet a nechat pracovat justici,“říká Holý v souvislosti s kauzou okolo filmu Sbormistr, zatímco jeho podcastová kolegyně dodává, že zvenčí často nelze posoudit, co je správně. Vedle toho mluví i o tom, jak složité je komentovat lidi, které osobně znají.„Kdybychom byli míň lidští, tak bychom byli mnohem úspěšnější,“říká Trojánková otevřeně a přiznává i vlastní zkušenost s tím, jak snadno se člověk může přidat k vlně kritiky, kterou pak musí vysvětlovat. Do rozhovoru se promítá i politika a téma práv menšin, které podle nich česká společnost pořád bere spíš jako okrajové. „Už tady existuje i strana, která je ve vládě a říká, že vlastně tyhle lidi neexistují,“varuje Trojánková, když mluví například o některých sexuálních menšinách. Holý k tomu dodává, že nejde o nic nového, spíš o dlouhodobý problém, který se jen znovu vrací a vyhrocuje. Kde končí satira a začíná odpovědnost? Jak mluvit o lidech, které známe, aniž bychom jim ublížili? A proč se i podcast o popkultuře nevyhne tématům, která jsou čím dál vážnější? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 55 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Nikdy jsem se nikam necpal,“říká moderátor Jan Rosák, když se ohlíží za více než pětapadesáti lety za mikrofonem a před kamerou. Začínal v rozhlase na začátku sedmdesátých let a sám říká, že k mnoha věcem v životě přišel spíš náhodou než plánem. „Měl jsem fakt kliku. Na všechno jsem měl kliku,“říká s odstupem - ať už mluví o práci v médiích, nebo o manželství, které trvá už padesát let.Cesta k moderování přitom nebyla přímočará. Dvakrát se hlásil na DAMU, ale nepřijali ho. „Byl jsem hrdý až pyšný, takže jsem říkal: když mě nechcete, tak já nebudu naléhat,“vzpomíná. Místo herectví tak vystřídal řadu zaměstnání - byl kulisákem v Národním divadle, průvodcem na hradě Rožmberku, prodával losy nebo jezdil se sanitkou. „Dělal jsem všechno možné a u něčeho jsem nevydržel dlouho, protože jsem nějak tušil, že to není úplně to pravé,“říká. Pak přišel rozhlas a mikrofon mu nakonec otevřel cestu i do televize, kde se stal jednou z nejvýraznějších tváří zábavných pořadů a soutěží. Popularitu však nikdy nepřeceňoval.„Popularita je tak záludná a plytká věc, že když bude nějakej zločinec pětkrát týdně v televizi, tak ho lidi na ulici taky zdraví,“ říká Rosák s nadhledem. V rozhovoru se vrací také k momentu, který považuje za jednu z nejtěžších situací svého života: když ho v osmdesátých letech oslovila StB s nabídkou spolupráce. „Pochopil jsem, že jsem se ocitl v nejsvízelnější situaci svého dosavadního života,“ říká. Přesto spolupráci odmítl - i když se bál, že kvůli tomu přijde o práci.„Odmítnout se to dalo. Já jsem to zažil na vlastní kůži,“ dodává a právě v této souvislosti mluví velmi ostře o lidech, kteří dnes tvrdí, že jiná možnost nebyla.„Myslím, že ministr kultury Ota Klempíř je všivák,“ říká bez obalu s tím, že by mu to klidně řekl do očí. Rosák mluví také o proměně médií po roce 1989, o konkurenci soukromých televizí i o věcech, které mu na dnešní televizní zábavě vadí.„Některé věci byly až eklhaft,“říká otevřeně o pořadech, které podle něj stojí hlavně na bulváru nebo na zdůrazňování sexuality. A vysvětluje také, proč se před lety úplně odstřihl od sociálních sítí:„Nechci číst věci vulgární, anonymní, agresivní.“Navzdory dlouhé kariéře a věku, který sám s úsměvem připomíná, zůstává nečekaně aktivní. Učí se italštinu, několikrát týdně hraje tenis a říká, že je důležité být „v nějakém varu“. A když se ho lidé ptají na bilanci života, odpovídá jednoduše: „My si s manželkou říkáme: máme krásný život.“Jaké bylo vyrůstat v rodině, kterou zasáhla emigrace po roce 1968? Proč odmítl vstoupit do politiky, i když dostal nabídku? Jak vzpomíná na dobu, kdy byl jednou z nejpopulárnějších tváří české televize? A proč je podle něj důležité říkat některé věci naplno? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 59 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Je strašně těžké bojovat s tímhle skoro až barvotiskovým příběhem o tom, že odcházejí jediní spravedliví a zůstávají jen ti, kteří mají zlomenou páteř,“ říká šéf zpravodajství a publicistiky České televize Michal Kubal, když vysvětluje bouři kolem odchodu Václava Moravce. Podle něj se kolem České televize vytvořil jednoduchý a přitažlivý narativ o úpadku veřejnoprávního média, se kterým je ale obtížné polemizovat. V rozhovoru se vrací k tomu, co předcházelo Moravcovu konci v Otázkách Václava Moravce a k debatě o pozvání Tomia Okamury. Spor podle něj nebyl o redakční nezávislost, ale o dlouhodobě neřešený problém. „Jediný problém, který jsem kdy měl s Václavem Moravcem, byla kauza Okamura,“ říká Kubal a připomíná, že předseda parlamentní strany osm let v pořadu nevystoupil. Podle něj přitom není jisté, že to byla nevýhoda pro Okamuru - naopak mohl uniknout tvrdé konfrontaci. „Není to vlastně výhoda pro Tomia Okamuru, že osm let nečelil jednomu z nejlepších politických moderátorů?“ptá se. Kubal zároveň odmítá argument, že pozvání Okamury bylo kapitulací před politickým tlakem. Podle něj se z problému stal symbol až ve chvíli, kdy byl dlouho odkládán. Přirovnává to k absurdní situaci: jako kdyby někdo osm let „přifukoval balónek“ tím, že jednoho politika do pořadu nezve, a pak ho odmítl pozvat právě proto, že je kolem něj najednou příliš velký balon. Jinými slovy - problém podle něj vznikl spíš tím, že se léta neřešil. Moravcovo rozloučení na obrazovce ho podle vlastních slov překvapilo. „Měl jsem naivní představu,“ říká dnes. A zároveň dodává, že způsob, jakým moderátor odešel, považuje za problém i vůči kolegům: „To, co se odehrálo v neděli ve dvě hodiny, pro mě byl jeden obrovský výtrysk ega a pošpinění práce stovek lidí.“ Celá debata navíc přichází v době, kdy se znovu řeší samotná budoucnost veřejnoprávních médií a jejich financování. Politici mluví o zrušení koncesionářských poplatků a o modelu financování ze státního rozpočtu. Kubal připouští, že změna je možná, ale varuje před riziky. „Mělo by to být maximálně odříznuté od politického vlivu na to, kolik peněz jednotlivé instituce dostanou,“říká a dodává, že by politici neměli rozhodovat každý rok o financování médií veřejné služby. „Aby nás nedrželi pod krkem a neříkali: ty ty ty, vy jste zlobili v těch reportérech a už žádné reportáže o STBácích. A nebo aby to na začátku nebylo podseknuté tak, že ty instituce dřív nebo později prostě umřou na úbytě,“ varuje. Je Česká televize skutečně pod politickým tlakem, nebo jde jen o silný mediální příběh? Byl spor o Tomia Okamuru symbolem ztráty redakční nezávislosti, jak tvrdí Václav Moravec, nebo jen dlouho odkládaným problémem? A může debata o financování veřejnoprávních médií rozhodnout o tom, jak budou vypadat v budoucnu? I o tom je rozhovor s Michalem Kubalem.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 63 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Přes děti poznáte strašně věcí,“říká herec Václav Neužil, když mluví o roli otce, která ho dnes podle všeho proměňuje možná víc než ty filmové a divadelní. V rozhovoru se vrací k tomu, co s člověkem udělá rodičovství, jak rychle vezme za své představa, že se člověk „vyvaruje všech chyb“ a jak silně děti odhalují i to, co o sobě člověk vědět nechce. Otevřeně popisuje i chvíle, kdy se ve výchově neovládl a pak toho litoval. Nemluví ale o selhání, spíš o poznání - o tom, že právě emoce a slabosti člověku často ukazují, jak se chová nejen k dětem, ale i k lidem kolem sebe. Mluví také o tom, jak se mění vztah k práci a ambicím. Dlouho byl vnímán jako herec, který má všechno pod kontrolou, je připravený a puntičkářský. Právě to ho ale začalo dráždit. „Být nepřipravený je pro mě teď lepší,“ říká dnes a popisuje, jak si postupně uvědomil, že potřeba mít všechno pevně v rukou často vychází ze strachu. V rozhovoru se vrací k tomu, jaké byly začátky jeho herecké kariéry i k období, kdy práci dlouho neměl a chodil na pracák. Otevřeně mluví také o herecké profesi, která zvenčí působí luxusněji, než jaká je ve skutečnosti.„Finance herců jsou velice k smíchu,“ říká a popisuje absurditu světa, v němž herci chodí po červeném koberci v půjčených špercích a šatech, ale zároveň řeší, jak zaplatit vlastní nájem. Přiznává přitom, že si sám zvolil cestu, na které nechce dělat všechno jen kvůli penězům - i když ví, že by mohl. Řeč je i o jeho dlouholetém působení v Dejvickém divadle, kde je už dvě dekády. Neužil přiznává, že za tu dobu přišly i krize a chvíle, kdy chtěl odejít. „Určitou vyčpělost jsem v sobě i v tom našem souboru cítil,“ říká, když popisuje období, kdy si potřeboval od divadla dát odstup. Do rozhovoru vstupuje i nový film Poberta, kde Neužil hraje policistu Čeňka Zálešáka - postavu, která je podle něj „národní hrdina i kretén dohromady“. Podle něj v ní ale zároveň je kus české povahy. „Určitá vychcanost. Nebo možná předposranost,“ říká o vlastnosti, která se podle něj v postavě - a možná i v části společnosti - zrcadlí. V rozhovoru ale Neužil mluví i o věcech, které s herectvím zdánlivě nesouvisí - třeba o tarotu, který mu pomáhá v okamžicích, kdy má pocit, že se zasekl. „Já se k nim obracím, když jsem v úzkých,“ říká o kartách, které podle něj neříkají budoucnost, ale pomáhají člověku klást si správné otázky. Jak přemýšlí nad tím, že by mu příjem z divadla stačil akorát na náklady a co to říká o pozici českých herců? Co ho naučilo rodičovství? A proč se snaží pustit část kontroly nad svým životem? Pusťte si celý rozhovor s Václavem Neužilem.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 53 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Ve chvíli, kdy se začneme bát, tak končí naše svoboda a podlehneme diktátorům,“ říká producent a režisér Radovan Síbrt. Film Pan Nikdo proti Putinovi, který produkoval, získal cenu BAFTA a dostal se až do oscarové nominace. Sleduje ruského učitele Pavla „Pašu“ Talankina, který se rozhodl nemlčet a začal natáčet proměnu vlastní školy v nástroj státní propagandy. „Z relativně demokraticky fungující instituce se stal nástroj vymývání hlavy,“popisuje Síbrt systém, v němž děti recitují básně padlým vojákům a učí se „pokroucenou historii o tom, jak Rusko denacifikuje a demilitarizuje Ukrajinu“. A právě příběh jednoho člověka, který se rozhodl odporovat, považuje za klíčový.„Většina mlčí. A pak jsou výjimeční jedinci, kteří přestože nemají žádnou moc, se rozhodnou nemlčet a postavit se té lži,“říká. Vedle dokumentů, jako je ten o Pašovi, ale stojí i druhá část jeho práce - velké televizní projekty. Síbrt stojí mimo jiné za pořady jako je MasterChef i dalšími reality show, které sledují statisíce diváků. Právě ty podle něj umožňují financovat náročné dokumentární projekty. „Moje partnerka říká, že to je drahé hobby. Kdybychom hráli golf, tak bychom ušetřili,“říká s nadsázkou. Zároveň se ale podle něj i v mainstreamové zábavě dá pracovat s tématy, která jsou pro společnost důležitá - třeba s tím, jak zobrazovat menšiny nebo jak se vyhýbat stereotypům. Síbrt v rozhovoru mluví i o tom, proč podle něj v Česku vzniká jen málo politických filmů.„U těch politických filmů se toho trochu bojíme,“říká a připomíná, že televize i producenti často volí opatrnost. Přesto sám připravuje projekty, které se současné politice věnují přímo - například film o Viktoru Orbánovi nebo Václavu Klausovi. Radovan Síbrt v rozhovoru otevřeně mluví také o sporu kolem filmu Sbormistr, který podle něj zasáhl do příběhu jeho sestry - oběti dlouhodobého sexuálního zneužívání v pěveckém sboru Bambini di Praga. Tvůrce filmu obviňuje z překročení etických i právních hranic.„Vstoupili do osobnostních práv osoby, která byla obětí sexuálního násilí jako dítě,“ říká a popisuje, jak silně kauza zasáhla jeho rodinu. „Po tom, co jsem viděl trailer, jsem byl několik měsíců vyřazený z normálního života. A to jsem jen sekundární oběť,“přiznává a dodává, jak silné dopady má celá kauza na jeho sestru. Podle něj musí podobné příběhy myslet především na ochranu obětí. „Pokud chceme tyhle příběhy vyprávět, první, kdo musí být ošetřený, jsou oběti,“ říká producent. Proč se podle Síbrta tvůrci Sbormistra vymlouvají? Jak se z ruského učitele stal symbol odporu proti režimu? Proč se i velké filmové společnosti bojí politických témat a proč někdy realita nesmí „zničit příběh“? I o tom je rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 66 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Byl jsem uražený na svět a takhle přiuražený jsem se propotácel řadou let,“ říká herec a moderátor Václav Kopta, když se ohlíží za obdobím, kdy měl pocit, že svět přehlíží jeho talent a možnosti. Zásadní proměna podle něj přišla až s rodinou. „To skutečně je jediný a opravdový milník v mém osobním životě, narození dětí,“ říká o chvíli, kdy začal svůj život vnímat jinak a hledat v něm nový smysl. Velkou roli v jeho životě ale sehrála i zkušenost s rodiči, kteří oba zemřeli velmi brzy.„Mám pořád memento té neočekávané vteřiny, která vám může změnit život,“ říká o tom, jak ho jejich odchod přiměl přemýšlet o čase úplně jinak. Právě tehdy si podle svých slov uvědomil, že čas je nejcennější kapitál života. Když mluví o svém otci, textaři Pavlu Koptovi, přiznává, jak složitý jejich vztah byl. „Těch nedořešených věcí. To je všechno před náma teprve, co si snad jednou někde řeknem,“ říká o věcech, které mezi nimi zůstaly nevyslovené a které si podle něj člověk začne uvědomovat často až příliš pozdě. Velký vliv na něj měl i strýc, který podle něj navzdory těžkému osudu dokázal zůstat optimistou. Právě od něj si odnesl slovo, které dnes používá jako vlastní životní program: „Koptimismus.“ A také přístup, jak se vyrovnávat se slabostmi. „My tomu říkáme, že to je čert. A toho čerta je třeba pojmenovat, nasadit mu nějakou šaškovskou čepici, ale hlavně ho dát na řetěz,“ popisuje herec a moderátor, jak se naučil bojovat s temnými stránkami, které si podle svých slov nese v genech. Kopta mluví také o tom, proč se vyhýbá veřejným politickým postojům, přestože sám za komunismu podepsal například Několik vět a skončil na výslechu StB. „Vím moc dobře, co to znamená nést kůži na trh,“ říká. Dnešní veřejné debaty podle něj často víc rozdělují než spojují. „My jsme si tím vynálezem sociálních sítí tu cestu do pekel pěkně vydláždili,“dodává. Vedle herectví a moderování mluví i o překvapivých vášních - třeba o své celoživotní fascinaci autobusy, kvůli které si během covidu splnil sen a zkusil si práci řidiče. A také popisuje, jak si dnes už nenechá kazit radost ze života ničím a nikým. Jak se smiřuje s vlastní minulostí? Co znamená „koptimismus“ a proč je podle něj důležité pojmenovat svého vnitřního „čerta“? Proč se vyhýbá politickým postojům ve veřejném prostoru? A jakou roli v jeho životě hrají rodina, humor nebo třeba autobusy? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 57 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Není to tak, že by tímto začala třetí světová válka,“říká expert na mezinárodní vztahy Vlastislav Bříza k americko-izraelským úderům proti Íránu. Přesto podle něj nejde o izolovaný konflikt, který by se Evropy netýkal. „Nacházíme se v situaci, kterou já bych nazval mezivládí. Končí staré pořádky a ty nové se ještě neetablovaly,“ popisuje dobu, v níž podle něj padá důvěra mezi spojenci, slábne význam mezinárodního práva a svět se posouvá od multilaterálního řádu k tvrdé geopolitice. Právě v takovém světě podle něj státy často sahají k síle a proto je podle něj důležité „vybrat si stranu“. Bříza proto připomíná, že spor o íránský jaderný program není jen technický detail, ale otázka bezpečnosti celého regionu i Západu. „Není v zájmu naší civilizace, aby Írán disponoval jadernou zbraní nebo nosiči jaderných zbraní,“ říká a vysvětluje, proč podle něj Izrael dlouhodobě nemůže připustit, aby se taková hrozba přiblížila k realitě. Současná operace má podle něj jediný hlavní cíl: eliminovat íránský jaderný program a jeho raketové kapacity, nikoli nutně změnit režim v Teheránu. Velkou roli v celé krizi hraje i americký prezident Donald Trump. Bříza připomíná jeho styl politiky, který shrnuje slovy: „low cost, high impact“ - tedy jako snahu dosáhnout velkého geopolitického efektu za co nejnižší cenu. „Donald Trump není milovník válek,“ říká expert, ale zároveň připouští, že jeho kroky jsou často nevyzpytatelné a pro spojence i protivníky obtížně čitelné. Právě tato nevyzpytatelnost podle něj může působit i jako forma odstrašení vůči Rusku nebo dalším mocnostem. Rozhovor se dotýká také otázky, jestli útoky mohou Írán skutečně oslabit, co by znamenalo zhroucení režimu ajatolláhů a jak velké je riziko, že se pozornost světa odvrátí od války na Ukrajině. Bříza upozorňuje, že současná operace může mít paradoxně i nepřímý dopad na ruskou válku: Írán byl dlouho jedním z klíčových dodavatelů zbraní Moskvě a jeho oslabení tuto osu narušuje. Je útok na Írán legitimní, nebo jen další porušení mezinárodního práva? Opravdu se svět nachází v období „mezivládí“ mezi starým a novým řádem? Může současná operace zastavit íránský jaderný program - a co by přišlo potom? A proč podle Břízy dnes státy stále častěji volí sílu místo diplomacie? I o tom je rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 56 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Měl jsem pocit, že jsem vyšetřovaný já a ne člověk, který napsal nenávistný komentář,“ říká právník a aktivista Kryštof Stupka o případu, se kterým se obrátil na Evropský soud pro lidská práva. Ještě před pár lety přitom věřil, že když se člověk v Česku obrátí na policii, dostane ochranu.„Byl jsem přesvědčený, že žiju v zemi, kde je bezpečno. A když se něco pokazí, můžu jít na policii a tam řeknou: uděláme nejvíc pro to, abychom zabránili, že vám někdo uškodí,“ popisuje Stupka, jak se postupně tahle představa rozplynula. Začalo to po teroristickém útoku na queer bar Tepláreň v Bratislavě v roce 2022. Pod jeho tweet o chystané pietě tehdy někdo napsal komentář přející smrt gayům a naznačil, že útok měl být ještě rozsáhlejší. Stupka podal trestní oznámení, přičemž následoval výslech, ze kterého měl aktivista pocit, jako by byl viníkem on sám a nikoli člověk, v jehož výrocích policie spatřovala provinění v podobě podpory terorismu. Musel obhajovat, jak ho čin mohl zasáhnout, ale později zjistil, že ve spise skončily i jeho soukromé e-maily a výpisy z bankovního účtu - včetně adresy rodičů a míst, kam chodí. A že tyto informace dostal i obviněný. „Obrátil jsem se na policii, protože jsem očekával ochranu a ne to, že mě vlastně ještě vystaví nebezpečí,“ popisuje, že by teoreticky bylo možné informace ve spise zneužít. Zásadní pro něj už nebylo, jak případ skončí, ale jakým způsobem s ním stát zacházel. Dnes už podle svých slov neřeší jednotlivý nenávistný komentář, ale jde mu o to, aby se změnilo postavení obětí v trestním řízení - i proto vítá, že se bude Evropský soud zabývat věcí přednostně.„Může z toho být precedent a lze tím nastavit chápání lidských práv,“popisuje právník a aktivista. Stupka ale zároveň otevřeně mluví o proměně vlastního aktivismu v době, kdy si od něj dával kvůli celému případu pauzu. Přiznává, že byl v některých věcech „hodně woke“, někdy tlačil na perfekcionalitu jazyka i postojů a že se tím trochu ztratil celý cíl jeho snah. Zpětně také vnímá, že v prostředí kulturních válek se často řešily „blbosti, které někoho nezajímají, akorát lidi naštvou“, místo věcí, které lidem opravdu mohou pomoci. Co se podle něj musí změnit, aby se znovu dalo věřit, že stát skutečně „pomáhá a chrání“? Obává se, že se útok v Bratislavě může opakovat a proč tomu napomáhají sociální sítě? A jak být dnes aktivistou, který opravdu pomáhá? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 69 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Snažím se změnit atmosféru mezi poslanci,“říká místopředseda Poslanecké sněmovny a člen hnutí ANO Patrik Nacher. Věří, že když spolu poslanci hrají fotbal, sedí v jedné šatně a sdílejí sprchy, posílí to jejich vztahy a debata na sněmovním plénu pak bude úplně jinde. Politická rivalita má podle něj zůstat ostrá obsahově, ale měla by se obejít bez tvrdých nálepek, které mezi poslanci občas padají. „Ostrá výměna názoru z hlediska obsahu, to je v pohodě, ale bez urážek a diskvalifikujících slov,“ohrazuje se proti označením jako svoloč nebo sebranka. Nelíbí se mu ani, když kolegové z koaličních řad nazývají šéfa Pirátů „feťákem“. Nacher navíc chce, aby změna v poslaneckých lavicích nezůstala jen u slov. Mluví o tom, že poslanci nemají jenom „sedět a kynout do tloušťky“ a chlubí se konkrétními čísly. „Zhubl jsem 8 kilo, Marian Jurečka zhubl 14 kilo,“ vyjmenovává a dodává, že když politici vyzývají veřejnost ke zdravému životnímu stylu, měli by jít sami příkladem. Přímočaře ale mluví Nacher také o veřejnoprávních médiích. Zrušení koncesionářských poplatků a převod financování pod státní rozpočet nadále hájí, i přestože se k takové myšlence vyhrazují sami novináři. Současný systém je podle něj „vrcholně nespravedlivý“ a představa, že peníze ze státního rozpočtu automaticky znamenají ztrátu nezávislosti, je podle něj falešná.„Policie je nezávislá, soudy jsou nezávislé. Ale u České televize a Českého rozhlasu by to byla výjimka a nemělo by to být placeno ze státního rozpočtu?“ ptá se. Zároveň chce otevřít otázku, co má být skutečnou veřejnoprávní službou v době internetu a komerčních platforem. V debatě o obraně pak místopředseda Sněmovny odmítá, že by šlo jen o čísla na papíře. „Formální splnění procent se nerovná zvýšení obranný schopnosti,“tvrdí a nový rozpočet označuje za „poctivý“ a „pravdivý“. Protesty iniciativy Milion chvilek nezpochybňuje jako právo, ale jejich motivy ano: „Ať demonstrují, jak chtějí, do bezvědomí,“tvrdí. Zároveň je přesvědčený, že „kopou za opoziční strany“. Je možné kultivovat politiku přes společné zápasy a sprchy? Je změna financování médií návratem ke spravedlnosti, nebo rizikem pro jejich postavení? I to se dozvíte v rozhovoru s Patrikem Nacherem.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 55 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Vždycky, když se něčeho bojím, tak to chci zkusit,“ říká stand-up komička Bianca Cristovao, když popisuje okamžik, kdy v Los Angeles šla poprvé na stand-up. Byla to prý nejúžasnější věc, kterou viděla a právě proto to chtěla sama zkusit. Bez ambice být profesionálkou, bez plánu na pětiletky. „Nikdy jsem si nemyslela, že bych to mohla dělat dobře,“ přiznává. Dnes má za sebou patnáct let ve Spojených státech, vystupování i třikrát za večer na tzv. open micích nebo předskakování komikovi Billu Burrovi na jeho mezinárodním turné. Velkým mezníkem pro ni byla účast v The Late Show Stephena Colberta - prosadit se jako cizinka s přízvukem ale podle ní nebyla úplně výhoda.„Američani jsou na něj trošičku hákliví, pak trochu vypnou,“ dodává Cristovao s tím, že si přesto část svého akcentu nechává jako „poznávací značku“. V rozhovoru mluví i o pocitu, že je jako cizinka „napůl člověk, napůl občan světa“. „Mám dva domovy a žádný domov,“ říká o životě mezi Českem a Amerikou. Rasismus z dětství nezlehčuje, ale odmítá z něj dělat ústřední téma svého života.„Ráda vzpomínám na ty dobré věci a na to hezké dětství, které jsem měla v Čechách,“ dodává o „bezpečí“, které pociťovala. Humor pro ni může být „nástroj k přežití“, ale terapie to prý úplně není. „Lidi překvapuje, že hodně komiků není v osobním životě tak vtipných nebo komunikativních,“vysvětluje stand-up komička, že má sama ráda klid a ticho. Cristovao otevřeně mluví o odpovědnosti komiků i podcasterů a tom, proč jí vadí, když někdo s obří platformou „nemá kapacitu lidi zaparkovat, když říkají nesmysly“. Zároveň ale připomíná, že komici nejsou politici, ale obyčejní lidé s problémy a občas nejsou tak chytří, jak si lidé myslí. „Nejsme žádné filozofové dnešní doby, jsme prostě lidi, kteří se snaží pobavit,“ dodává Cristovao. Mluví ale také o své české show Zlatokopka, která je o jejím životě, patáliích, randění s muži i osobních zkušenostech, přestože je její název „clickbait“. Kde je hranice mezi odvahou a kalkulem? Co si komik může dovolit v době „cancel culture“? A jaké to je stát na pódiu před publikem, které vás chce - nebo nechce - slyšet jen proto, že jste žena? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 55 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Opravdu nemám pocit, že bych kdykoliv dostala něco zadarmo,“ říká herečka, produkční a bývalá youtuberka Gabriela Heclová, když přemýšlí o vlastní cestě od internetové slávy k hledání sebe sama. Přestože jí začátky na YouTube přinesly pozornost i příležitosti, zpětně mluví spíš o tlaku, potřebě přijetí a hledání validace, kterou tehdy neuměla dát sama sobě. „Byla to nějaká cesta k tomu, jak i sobě dokázat, že jsem v pohodě,“popisuje období dospívání prožité před očima stovek tisíc lidí - a zároveň přiznává, že role, kterou tehdy hrála, vůbec nebyla ona a že vlastní identitu objevuje až v posledních letech. Do rozhovoru vstupují i temnější zkušenosti: úzkosti, sebedestruktivní myšlenky nebo útěk k návykovým látkám, který podle ní nic neřešil.„Měla jsem si prostě dojít na terapii,“říká dnes otevřeně a dodává, že právě terapie pomohla nejen jí, ale i vztahu s otcem. Zkušenost veřejného života ji zároveň naučila přijímat odpovědnost za vlastní chyby. „Když někdo udělá chybu, tak se má sakra omluvit,“nabádá Heclová. Mluví ale i o současnosti - o herectví, produkci a světě influencerů, který spoluvytvářela, ale dnes k němu cítí odstup. Neustálá potřeba tvořit a být vidět ji vyčerpává a autenticita na sociálních sítích je podle ní spíš paradox: lidé ji chtějí, ale zároveň chtějí, aby všechno zůstalo „čisté a krásné“. I proto dnes víc než dřív řeší vlastní sebehodnotu a připouští, že jejím největším protivníkem bývá i ona sama. Rozhovor se dotýká také vztahů, proměny ženské a mužské role i představ lásky, které podle ní zkreslují filmy a sociální sítě.„Vztahy jsou prostě práce,“ říká a připomíná, že blízkost znamená i konflikty, kompromisy a schopnost odpouštět. Co znamená vyrůstat veřejně? Dá se sláva přežít bez ztráty sebe sama? A jakou roli v tom všem hraje okolí? I o tom je rozhovor s Gabrielou Heclovou.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 60 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Je to vláda Andreje Babiše. Takže Babiš a jenom Babiš bude rozhodovat, co se v té vládě bude dít,“ říká politický komentátor a spoluautor podcastu Kecy a politika Petros Michopulos, když popisuje současné rozložení moci v Česku. Mluví o politicích, kteří „jedou ve vlaku, který má nápis jako Agrofert Andreje Babiše“ i o tom, jak současný premiér nechává lidi jako Tomio Okamura, Petr Macinka nebo Filip Turek dělat „mlhu“. Do této logiky zasazuje i nové tváře vlády, včetně kandidáta na ministra životního prostředí Igora Červeného, o jehož skutečné autonomii pochybuje. Zároveň popisuje atmosféru rostoucího napětí ve společnosti a vysvětluje, proč považuje demonstrace za přirozenou součást politického střetu, nikoli za popření výsledku voleb. Jedním z klíčových bodů podle něj může být budoucnost veřejnoprávních médií. „To zestátnění a ovládnutí veřejnoprávních médií už nepůjde zastavit peticema,“říká a varuje před slovenským nebo maďarským modelem. Rozhovor se ale rychle rozšiřuje za hranice domácí politiky. Michopulos mluví i o nepochopitelné sázce části politických elit na amerického prezidenta Donalda Trumpa a jeho okolí. V této souvislosti připomíná i šok, který podle něj zažil Robert Fico po jednání s Trumpem a naznačuje, jak tvrdě může nová geopolitická realita dopadat na malé státy ve střední Evropě. Do úvah vstupují i ambice Petra Macinky, které Michopulos spojuje s pokusem prorazit v takzvaném „MAGA světě“ a získat mezinárodní relevanci skrze konflikt a symbolická gesta. Zároveň pochybuje, že taková strategie může dlouhodobě fungovat ve prospěch Česka nebo Evropy. Jak silná je dnes skutečná moc Andreje Babiše? Co mohou změnit protesty v ulicích? A kde zůstane místo pro Česko ve světě, který se podle Michopulose rychle přepisuje? I o to mluví Petros Michopulos.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 53 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Na Ukrajině jsem strávila více času, než je asi ve válce záhodno,“říká novinářka, válečná reportérka a držitelka Ceny Ferdinanda Peroutky Darja Stomatová o posledních letech, kdy na Ukrajině tráví pravidelně celé měsíce. Pro ni i pro místní se přitom „hrozně těžce“ hledá vzpomínka na dobu před rokem 2022, kdy byl život normální. Válka podle ní zasáhla každého - rodiny, děti i celé generace - a její důsledky budou ve společnosti přetrvávat na dlouhé roky dopředu. Nejtěžší je ale její trvání bez viditelného konce.„Ta nekonečnost konfliktu mě trápí asi nejvíc. Vlastně i to, že každý sebemenší náznak člověk vnímá jako nějaký posun a pak přijde velká ťafka a on to vlastně žádný posun není,“popisuje novinářka. Mluví i o smrti lidí, které znala, o psychologickém teroru sirén i o vyčerpání z neustálé nejistoty. Přesto trvá na novinářské neutralitě. „Nejde o to, co já si myslím, ale jde spíš o to, jakou práci odvedu, aby byla co nejpravdivější,“ říká s tím, že aktivismus nebo přímou pomoc odmítá právě proto, aby její práce zůstala důvěryhodná pro všechny. Zásadní roli v jejím každodenním fungování hraje i spolupráce a partnerský vztah s kameramanem Janem Schürgerem, s nímž tráví na Ukrajině dlouhé týdny a měsíce v nepřetržité blízkosti a sdílí s ním nejen profesní odpovědnost, ale i strach, vyčerpání a rozhodování o míře rizika. Právě vzájemná důvěra a sehranost podle ní umožňují v prostředí války dlouhodobě obstát. „Ten strach je ale obrovský, spousta novinářů se na Ukrajinu nevracela, protože to jejich druhá polovička nechtěla a oni to pochopili,“ dodává s tím, že ani její partner si neumí představit, že by do válkou zasažené země jezdila s někým jiným, protože by „neměl věci pod kontrolou“. Stomatová je původem z Kazachstánu - do Česka přitom přišla už jako malá, kdy se její rodina po rozpadu Sovětského svazu rozhodla odejít kvůli nejistotě i omezeným možnostem pro rusky mluvící menšinu. Začátky byly podle ní těžké: rodiče hodně pracovali, rodina měla málo peněz a ona sama byla ve škole „cizinka“, která si na nové prostředí teprve zvykala. Skrze svou zkušenost dnes vnímá také příběhy dětí z Ukrajiny i Ruska, které často čelí šikaně a které jsou podle novinářky něčím, co by společnosti neměla přehlížet. Rozhovor se dotýká také kolektivní viny Rusů, propagandy jako zbraně, rozdělení ukrajinské společnosti, otázky voleb během války i budoucnosti konfliktu, který podle ní může skončit „do dvou let“, ale bez jistoty, jaký bude jeho konec. Co znamená být nestranným svědkem uprostřed války? Kde je hranice rizika a proč ji znovu překračovat? A co by se stalo, kdybychom o válce přestali informovat? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 52 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Je to jedna velká reality show,“říká moderátor Libor Bouček o době, ve které se podle něj politika i veřejný prostor zjednodušily na souboj „dobra a zla“, výkřiků a rychlých emocí. Přesto odmítá představu, že právě teď rozhodujeme o samotné existenci společnosti. „Myslím, že reálně nejsme ve fázi, kdy jde o všechno. Když se lidem vnukne pocit, že jde o všechno, tak se mohou chovat iracionálně,“říká a varuje před chaosem, emocemi a polarizací, jejichž výsledkem je podle něj konflikt oslabující celé společenství. Připomíná také, že si Evropa ve srovnání s jinými částmi světa stále drží dobrou pozici a že místo paniky bychom měli spíš říct „stop“ a přemýšlet, jakými kroky můžeme přispět k naší budoucnosti. Bouček také mluví o tom, že má potřebu držet si odstup a zůstávat spíš pozorovatelem než hlasitým komentátorem. „Můžu mít jakýkoliv názor, ale pak si odpovídám, že na to nikdo není zvědavý,“vysvětluje a zároveň připouští, že takový postoj může působit jako zbabělost. Velká část rozhovoru je ale také o moderátorově práci, která ho dlouhodobě definuje a o které říká, že mu přináší osobní radost. Mluví o pořadu Máme rádi Česko, který má lidi především spojovat i o soutěžním napětí Na lovu, kde jako lovec nese riziko veřejné porážky a musí znovu a znovu potvrzovat vlastní vědomosti.„Každá porážka mě strašně mrzí,“ přiznává otevřeně. Do úvah o době i práci silně vstupuje rodina. „Ve chvíli, kdy máš děti, tak v každém kroku už jde o všechno,“říká Bouček a popisuje únavu, každodenní chaos i radost, která proměňuje měřítka důležitosti. Otevřeně mluví také o tom, jak zásadní roli v tom všem hraje jeho žena a proč si podle něj ženy zaslouží obrovský obdiv za péči, kterou často nesou v mnohem větší míře. Co dnes znamená zůstat veřejně neutrální? Co Boučka na světě televizní zábavy nejvíc baví? Proč dnešní společnost nejvíce odměňuje výkřiky? A kde hledat jistotu - ve vědomostech, úspěchu nebo v rodině, která všechno přepisuje? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 60 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Řekl jsem si, že se dám trošičku dokupy. Je to takový milník,“ říká herec Jiří Langmajer o blížící se šedesátce a o čase, kdy po letech konečně zastavil. Po dlouhé době nenatáčí, může víc spát, cvičit, otužovat se, být v přírodě a vůbec se věnovat sám sobě - protože tempo práce, kdy na sebe člověk nemá žádný čas, podle něj nejde žít donekonečna. Do jeho bilancování ale vstupuje i překvapivá citlivost.„Čím jsem starší, čím dál tím víc pláču,“ přiznává otevřeně a dodává, že ho samotného překvapuje, kam se jeho prožívání posunulo. Jeho vyprávění se ale rychle stáčí k radikální proměně, o které často mluví a ve které sehrála klíčovou roli jeho manželka Adéla Gondíková.„Zcela nenásilně ze mě udělala snad trošku lepšího, snesitelnějšího člověka,“ říká Langmajer a popisuje i okamžik, kdy vyhledal odbornou pomoc:„Zaklepal jsem na dveře, kde bylo napsáno ‚psychiatr‘a hledali jsme i antidepresiva, které mi neberou emoce.“Právě tehdy podle něj přišla úleva i možnost přestat „sám se sebou válčit“. A s tím začala změna i v profesním životě.„Lidi o mě říkali, že jsem hrozný kokot a nedá se se mnou pracovat. To se otočilo,“přiznává herec. Mluví ale i o výčitkách vůči minulosti, o první rodině, na kterou čím dál tím víc myslí i o tom, jak dnes hledá naplnění jinde než v alkoholu a útěcích:„Dřív jsem se plnil pivem, kořalkou, cigárama a drogama. Teď se můžu plnit sluncem, mořem, sněhem, vysokýma horama.“A dobrodružství se Langmajer dnes opravdu nevyhýbá. Popisuje třeba potápění se žraloky a okamžik, kdy na něj pod vodou mířila tygří žraločice a on měl pocit, že „už je sežranej“, než se zvíře pár centimetrů před jeho obličejem otočilo a odplulo. V rozhovoru se opakovaně vrací i ke vztahu ke svému tělu a energii. Aby si udržel „chuť do života“, využívá Langmajer testosteronové terapie, které vnímá jako nutnou součást vitality ve věku, kdy se síla přirozeně vytrácí. Zároveň ale přiznává, že v sobě vždycky měl hodně ženské energie a tahle vlastnost mu prý byla pokaždé ku prospěchu. Dá se smířit s minulostí, kterou už nelze změnit? Jak se připravuje na pokračováníCopak je to za vojákaa další role? A může druhá šance opravdu změnit celý život?I o tom je rozhovor s Jiřím Langmajerem.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 45 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Je to takové zadostiučinění. Hřejivý pocit, že člověk dělá tu práci asi nějak dobře,“říká herečka Barbora Váchová o své první velké filmové příležitosti ve dvoudílném filmu Gerta Schnirch podle románu Kateřiny Tučkové. Mluví o roli ženy vláčené dějinami - od nástupu nacismu po odsun Němců, ale i vlastním osudem. A taky o tom, proč v ní nechtěla vidět jen „trpitelku“, ale člověka, s nímž se mohou ztotožnit i dnešní ženy. „Mám pocit, že všechny ženy jsou tak trochu Gerta. Je to příběh obyčejné holky,“popisuje herečka, jak se její postava snaží svým způsobem životem proplout a jen přežít. Silné ženské téma, mateřství i každodenní boj o přežití podle ní nejsou jen historií, ale něčím, co se v různých podobách odehrává i dnes kolem nás. Za příklad dává třeba to, co zažívaly a zažívají ženy na Ruskem napadené Ukrajině. Vedle vděčnosti z nové role Váchová ale popisuje i nejistotu, která podle ní patří téměř každodenně k herectví. „Je to, jako kdybychom pořád chodili na pohovory do nové práce,“ říká o castinzích a popisuje, jak je její profese někdy křehká. Herečka otevřeně mluví také o psychickém zdraví a vlastní zkušenosti s léčbou. Přiznává, že říct si o pomoc nebylo jednoduché, ale zpětně to považuje za zásadní rozhodnutí. „Bylo to to nejlepší, co jsem mohla pro sebe udělat. Říct: potřebuju pomoc,“ říká a vzpomíná, že vlastně dlouho přemýšlela nad tím, jestli o tomhle tématu veřejně mluvit. Zároveň upozorňuje na tlak současné doby i citlivost své generace, která podle ní není slabostí, ale důsledkem otevřenějšího vztahu k vlastním emocím. Rozhovor se dotýká i kolektivní viny, česko-německé historie, studia na DAMU nebo dětství na sídlišti, které v ní zanechalo pocit zvláštní blízkosti mezi lidmi. Proč je jednoduché soudit, i když nikdo z nás opravdu neví, jak by se ve vypjatých situacích zachoval? Jaké bylo studium herectví a jak náročná je dnes konkurence? A proč je důležité vyprávět příběh ženy, kterou zkoušel osud? Pusťte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 69 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Většinou mě lidi berou jako takový jukebox. Na srandu a na hlasy,“ říká Petr Jablonský a popisuje zkušenost, kdy se od něj automaticky čeká odpověď cizím hlasem, ne vlastní názor. Imitátor, kterého publikum zná především skrze politiky, herce a veřejné figury, mluví o tom, jak snadné je v téhle roli zmizet. „Zvyknul jsem si, že ode mě nikdo nechce žádnej názor,“říká otevřeně. V rozhovoru se vrací k tomu, jak jednotlivé hlasy vznikají, proč se někteří politici napodobují snadněji, jiné se mu učit nechce a proč jsou ženské imitace náročnější. Popisuje, že u Andreje Babiše není potřeba nic přehrávat, protože sám nabízí dostatek výrazných gest, rytmu řeči i slovníku. Mluví o tom, kde pro něj leží hranice mezi parodií a karikaturou a proč odmítá humor, který tlačí za každou cenu na to, aby se lidé smáli. Dotýká se i toho, jak jeho imitace žijí vlastním politickým životem a jak někteří lidé píší, že je „jejich“. Jablonský opakuje, že „ničí není“ a že ho zajímá především situace, téma a moment, ne politická příslušnost postavy, kterou zrovna dělá. Rozhovor ale není jen o hlasech a politice. Jablonský mluví i o tom, odkud se jeho potřeba bavit lidi vzala, o dětství introverta, ale i o alkoholu, depresích v dospělosti a chvíli, kdy vyhledal odbornou pomoc. Popisuje, jak ho práce dlouhodobě držela nad vodou a proč dnes říká, že je v podstatě spokojený. Rozhovor se ale dotýká i scénáře o Vlastovi Burianovi, který má Jablonský připravený a už delší dobu na něm pracuje. Mluví o příběhu herce, jenž chtěl především bavit lidi, ale postupně se ocitl pod tlakem politiky, moci a očekávání, která nemohl splnit, aniž by zradil sám sebe. Popisuje Buriana jako člověka, který pomáhal druhým, vyhýbal se otevřenému hrdinství - a který se stal jedním z prvních „pokusných králíků“ komunistických procesů. „Je to nadčasový příběh o moci a bezmoci. A o tom zoufalství, když vás prostě někdo tlačí, abyste byli někým, kým nejste,“dodává Jablonský. Proč si vybral právě Buriana? Dá se v rozdělené společnosti dělat satira, která není na ničí straně? A co všechno musí člověk ustát, když jeho hlasem mluví politici, ale on sám zůstává v pozadí? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 53 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Lidé mají pocit, že když toho člověk prožije hodně těžkého, tak potom musíte být nutně depresivní a zhroucený. Ale ony existují cesty ven,“říká spisovatelka Petra Dvořáková a hned dodává, že i po zkušenostech, které by mnohé zlomily, se dá znovu sáhnout na to, že „život je prostě hezký a dobrý“. V rozhovoru mluví o tom, proč je pro ni důležité tohle říkat nahlas a proč se nechce nechat zavřít do role člověka, kterého těžké věci nutně poznamenají navždy. Spisovatelka vypráví o střídání světů, ve kterých se pohybuje: o psaní v samotě i o práci zdravotní sestry, ke které se stále vrací. „Má to pro mě obrovskou hodnotu,“vysvětluje a mluví o potřebě být v kontaktu s lidmi a s obyčejným životem. Klíčové je pro ni prožívání „tady a teď“ - téma, které se pro ni stalo zásadním během pobytu na dětské onkologii s malým synem, jenž měl leukémii. Otevřeně se vrací k jeho nemoci, rozpadu manželství, vlastní poruše příjmu potravy i k dospívání v silně věřícím prostředí. Mluví o své náboženské konverzi ve čtrnácti letech a zážitku, kdy vás „zasáhne Bůh“, o vstupu do kláštera, který byl „nešťastným krokem nešťastného dítěte“, i o tom, co se s vírou děje ve chvíli, kdy člověk zažívá utrpení, na které žádné modlitby nestačí. Zároveň popisuje, jak se tyto zkušenosti propisují do její tvorby a dotýká se i pochybností, zda všechno, co bylo napsáno, mělo být vydáno. Dvořáková mluví ale i o tématech, ke kterým se chce vracet dál: o skrytém utrpení dětí ve zdánlivě „spořádaných“ rodinách. „Představte si dítě, které je roky psychicky nebo ‚diskrétně‘ fyzicky zneužívané a týrané. Každé dítě miluje svého rodiče, ať ho trýzní, jak ho trýzní,“vysvětluje spisovatelka, proč je nutné takovéhle příběhy neustále otevírat. Co stojí za jejím literárním úspěchem a proč je důležité psát o tom, co člověk zná? Co všechno jí pomohlo najít „cesty ven“? A co proměnilo její pohled na víru? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 72 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Tomia Okamuru považuji za geniálního politika. Ukazuje slabiny systému a ztrátu novinářské autonomie,“ říká moderátor a tvář České televize Václav Moravec a hned tím otevírá téma, které se v rozhovoru neustále vrací: otázku, kdo dnes ve skutečnosti řídí veřejnoprávní média a kde končí redakční autonomie novinářů. Mluví o tom, že spor kolem zvaní Tomia Okamury do Otázek Václava Moravce pro něj není osobní, ale systémový. „Příběh Tomia Okamury je příběhem obecnějším. To je spor o redakční autonomii, o autonomii žurnalistiky jako takové,“vysvětluje a popisuje, jak se podle něj postupně prolomují hranice mezi kontrolní rolí Rady ČT a reálným zasahováním do dramaturgie a obsahu. „Žádný jiný politik neudělal to, že by si začal stěžovat přes Radu ČT na frekvenci pozvání,“dodává moderátor a popisuje, jak snaha o vyváženost vede k systému „čárkování“ účasti jednotlivých zástupců politických stran. Moravec mluví i o odvolání dlouholeté dramaturgyně Hany Andělové, které označuje za profesně absurdní krok. „Vydat tiskovou zprávu, že je neprofesionální, je úplně absurdní,”dodává. V jejím příběhu vidí symbol širšího tlaku na veřejnoprávní média a jejich tvůrce. Moderátor se vrací i k vlastní pozici uvnitř České televize a k tomu, jak se jeho role v posledních letech proměnila. Do osobní roviny vstupuje ve chvíli, kdy popisuje vlastní pozici uvnitř ČT. „Nakonec jsem ta černá ovce, která se dozví, že tady ničí Českou televizi. To je úplně absurdní, protože v těch uplynulých 22 letech jsem dělal to, že jsem se snažil věci vysvětlovat,“tvrdí Moravec.Přesto o své práci mluví bez hořkosti a s nadhledem:„Je to stejně skvělý flám těch 22 let,“ říká o své profesní dráze, ale vrací se i k pocitu, že každý pořad vysílá „jako by byl poslední“. Do rozhovoru vstupují i širší paralely - zkušenosti z BBC, proměna mediálního prostředí, fragmentace publika, ztráta autority institucí a otázka, zda je ještě možné takový proces zastavit. Kde dnes končí redakční autonomie a začíná politický tlak? Je spor o Tomia Okamuru skutečně jen zástupným symbolem hlubší systémové krize? Kdo má dnes reálně moc nad veřejnoprávními médii - novináři, management, rady, nebo politici? A existuje ještě prostor, jak tuhle „plíživou erozi“ zastavit dřív, než se stane nevratnou? Nejen o tom je tento rozhovor.

„Nemyslím si, že jsme na nějakých třech procentech. Já si myslím, že jsme na nule,“říká hejtman Jihomoravského kraje Jan Grolich ve chvíli, kdy vysvětluje, proč se rozhodl kandidovat na předsedu KDU-ČSL. Mluví o „normální slušné věcné politice“, o potřebě „odpracovat si to“ a o tom, že změna se nedá udělat za půl roku, ani za rok, ale jen dlouhodobou prací. „Máme tři roky na to tu stranu obnovit a vybudovat,“říká a opakovaně zdůrazňuje, že ho neláká soupeření s konkrétními jmény, ale posun celé politické kultury. Do rozhovoru se silně promítá jeho kritika stávající opozice i fungování politických stran. Grolich otevřeně mluví o ztrátě důvěry i schopnosti přesvědčit veřejnost.„Všechny ty strany ztratily takovou tu ekonomickou, hospodářskou kompetenci,“ říká a dodává, že bez silných osobností a odborného zázemí není možné znovu získat voličské hlasy. Jihomoravský hejtman ale přibližuje i svůj pohled na styl politiky, komunikaci i vztah k veřejnosti. Odmítá politiku uzavřenou v institucích a procedurách, která se míjí s realitou běžných lidí. „Oni jsou fakt extrémně zavření v té sněmovně,“ říká o parlamentních politicích a dodává, že když s lidmi nejste v kontaktu, tak ztratíte schopnost jim cokoliv vysvětlit. Mluví o zkušenosti z kraje, kde i nepopulární rozhodnutí dokázal obhájit osobním kontaktem a vysvětlováním. „Postavíte se před ty lidi, ať se vás můžou ptát, ať jim to můžete vysvětlit,“popisuje způsob, jakým chce politiku dělat. Rozhovor se dotýká i celostátní politiky a sporů kolem jmenování Filipa Turka ministrem. Nechápe, proč v situaci, kdy je problém s jmenováním koaličních partnerů, Andrej Babiš nepodniká žádné právní kroky. „Já jsem vlastně nikdy neslyšel ten důvod, proč Andrej Babiš jako premiér kompetenční žalobu nepodal,“říká a dodává, že pokud předseda vlády za svým kandidátem stojí, má situaci řešit. Zároveň naznačuje, že současná situace ukazuje hlubší krizi vládnutí i koaličního fungování. Mluví o tom, že Andrej Babiš podle něj „nemá vůbec prostor vládnout“, protože je permanentně vtahován do osobních sporů a konfliktů svých partnerů, které odvádějí pozornost od skutečné politiky. V této souvislosti poprvé nahlas připouští i scénář, který i podle něj samotného nemá reálnou šanci na vznik - možnost úřednické vlády. „To je jediná relevantní cesta, kde má smysl se o tom bavit,“říká a popisuje model vlády expertů s jasným zadáním, na němž by se musely shodnout politické strany i prezident. Co podle něj dnes chybí české opozici? Proč věří, že KDU-ČSL může znovu vyrůst v silnou politickou sílu? Kde vidí hranici mezi srozumitelnou politikou a populismem? A proč si myslí, že „kvalitní opozice má donutit vládu reagovat“? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 53 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Dějí se tam zvláštní věci,“ říká herec Petr Uhlík o Sudetech, kam se s manželkou odstěhovali z Prahy. Mluví o krajině a mlhách, které ho nutí přemýšlet o smrti, ale i o nečekaných zážitcích, které se k místu vážou. Popisuje „křičící paní“, kterou ve svém domě slýchávají, ale i to, jak ho „někdo vytáhl z postele za nohu“, což mohl podle Uhlíka být bývalý obyvatel domu Ernst, se kterým uzavřel pomyslnou smlouvu, že se bude o místo dobře starat. Zároveň mluví o Sudetech jako o místě, které v sobě nese silnou paměť odsunu a vykořenění. Popisuje, proč vede rozhovory s pamětníky, i to, jak se snaží chápat vztah lidí k místu, do kterého se tolik propisuje minulost. Mluví ale o tom, jak se mu tam proměnil život. „Je to úplně největší změna, kterou jsem si dokázal představit, že ještě zažijeme jako v páru se ženou,”vysvětluje. Velkým tématem rozhovoru je i role v projektu Recordwoman a příběhu intersexuálního atleta Zdeňka Koubka. „Je to příběh člověka, který chtěl ztratit všechno vydobyté a všechnu kariéru jenom kvůli tomu, aby byl prostě obyčejný. Aby byl sám sebou,“říká herec o tom, proč mu takový příběh připadá neuvěřitelný. A mluví také o odpovědnosti, kterou k tématu cítí - i proto, že se sám s intersexuálním člověkem setkal. “Cítím strašnou odpovědnost vůči těm, kterých se to dotýká,“dodává. Herec ale mluví také o zkušenosti s rolí vraha Hojera z Metody Markovič. Popisuje, jak za ním lidé chodí na ulici a říkají mu, že by se ho báli. „Pětkrát za den slyším: myslel jsem si, že když vás uvidím, že se vás budu bát…,“vypráví herec, jak veřejnost někdy těžko odděluje hereckou postavu od skutečné identity a jak ho to postupně vyčerpává. Jak se žije v domě, kde se mísí minulost, paměť místa a zvláštní zkušenosti? Co pro něj dnes znamená práce, domov a klid? Jak se vyrovnává s rolí, která ho v očích veřejnosti proměnila v „toho, koho se lidé bojí“? A kde dnes hledá sám sebe? I to zazní v rozhovoru s Petrem Uhlíkem.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 64 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Pokud chce Evropa přežít v tomto rozkomíhaném světě, musí stát mocností, ať se jí to líbí nebo nelíbí,“ říká Petr Kolář, když mluví o současném světě, ve kterém se podle něj rozpadá představa stability, na kterou jsme byli zvyklí. Bývalý velvyslanec v USA i Rusku a poradce prezidenta Petra Pavla sleduje americkou politiku s otevřeným znepokojením a bez iluzí. O Donaldu Trumpovi mluví jako o politikovi, který uvažuje v logice, kde jeden vyhrává a druhý prohrává a opakuje, že podlézání a lichocení na něj neplatí. Když mluví o NATO, říká, že Trump se chová, jako kdyby Spojené státy nebyly jeho součástí a označuje to za znepokojivé. Silným tématem rozhovoru je i Grónsko. Kolář připomíná, že Trump z něj neslevil a že jeho jednání není jen rétorika, ale součást snahy „vstoupit do dějin“ skrze mocenská gesta a rozšiřování vlivu. Mluví o nejistotě, kterou tento styl politiky přináší. „My vlastně nemůžeme teď v klidu spát, že bylo něco řečeno a že to tak bude,“ vysvětluje exdiplomat. Výrazně se zastavuje také u Venezuely a únosu Nicoláse Madura. Připomíná porušení mezinárodního práva, ale zároveň otevřeně říká, že mu to přišlo„docela sympatické”, protože šlo o diktátora, který „ukradl volby“. Zásadní zlom ale vidí v tom, co přišlo potom - místo nastolení pořádku, práva a svobodných voleb podle něj nastupuje logika moci, vazalství a zájmů. „To jde mimo rámec toho, jak doposud ten tzv. globální západ, vedený Amerikou, fungoval,“říká Kolář. V debatě o roli Spojených států dodává: „To není Amerika, kterou já znám a kterou jsem pokládal za svůj druhý domov.“ Mluví o proměně společnosti, tlaku na instituce i o atmosféře nejistoty. Trumpův styl politiky podle něj není jen problémem USA, ale zásadní výzvou pro Evropu.„Musí se mu ukázat síla. To je jediné, na co je schopen reagovat nějak konstruktivně,“ dodává. Kolář zároveň vysvětluje, proč Evropa nemůže zůstat jen „peněženkou světa“, ale musí být i politickou a vojenskou mocností. Připomíná staré pravidlo „chceš-li mír, připravuj se na válku“ a opakuje, že solidarita s Ukrajinou není charita, ale investicí do naší bezpečnosti. Jak se podle Koláře mění logika západního světa? Co znamená Trumpova politika pro Evropu? A proč bez vlastní síly nemůže Evropa obstát? Poslechněte si celý rozhovor s Petrem Kolářem.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 67 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

Když měl Martin Vaculík přijít do studia, mezi kolegy zaznělo: Legenda! Známý automobilový novinář mě ale hned opravil: „Člověk, který je mentálně fit, nemůže snést, aby o něm někdo mluvil jako o legendě,“řekl a dodal, že se za autoritu nepovažuje. V rozhovoru vysvětluje, že se jen „přicucává k autoritám“, filtruje jejich názory a snaží se je předávat srozumitelnější formou dál. Právě odstup od vlastní důležitosti, snaha nestavět se nad ostatní a věci spíš vysvětlovat než soudit se v rozhovoru vracejí znovu a znovu. Vaculík mluví o vlivu svého dědečka Ludvíka Vaculíka a o jeho schopnosti popisovat svět bez morálního odsudku.„Ta schopnost někoho popsat a vůbec ho nesoudit je úžasná a mně chybí,“říká otevřeně a naráží tak na chvíle, kdy se vyjadřuje třeba k politice. Připomíná dědovy texty o Rusku a jeho otázku, proč země investuje tolik energie navenek místo toho, aby „to zlepšila doma“ a říká, že právě tyhle myšlenky jsou dnes znovu bolestně aktuální. Rozhovor se dotýká i Vaculíkových politických a společenských statusů, kvůli nimž slýchá: „Ševče, drž se svého kopyta“. Přiznává, že právě tyhle texty mají mnohem větší dosah než psaní o autech a že ho baví „nalákat lidi na auta a pak do nich pustit trochu té prodemokratické, proenvironmentální politiky“. Mluví o tom, proč auta přestávají být pro část společnosti tématem, jak se mladí lidé učí žít bez nich a proč jsou města bez aut pro mnohé vlastně přívětivější. Zároveň ale odmítá jednoduché kulturní války a vysvětluje, proč má v politice znít i hlas motoristů - rozumně podaný, bez popírání klimatické změny. Velká část rozhovoru se točí kolem elektromobility, odporu vůči ní a toho, proč podle Vaculíka nejde jen o technický problém. Popisuje selhání automobilek, servisů i politické komunikace a mluví o „kontrarevoluci všech, kteří byli závislí na klasickém spalováku“. Zároveň říká, že elektromobil dnes považuje za ideální řešení pro většinu běžného provozu a vysvětluje, proč změnil názor. „Elektromobil nebude mít vyšší servisní náklady ani pro druhého, ani pro třetího kupujícího,“ říká a dodává, že největší problém není technologie, ale ekonomické a mocenské zájmy kolem ní. Do rozhovoru vstupují i témata ruské propagandy, Green Dealu, role frustrace ve společnosti a to, čemu Vaculík říká „emancipace blbosti“. „Šetřeme s tvorbou antisystémově naladěných občanů. Už jsme jich vyprodukovali dost,“ nabádá. Kde dnes leží hranice mezi svobodou a ohleduplností? Proč jsou auta symbolem společenských rozbrojů, i když už pro mnoho lidí přestávají být důležitá? A kdo skutečně profituje z odporu vůči změnám? Pusťte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 63 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Člověk by měl bojovat s tím zlem, na které stačí. A já podle toho žiju,“říká investigativní novinář a reportér Jan Tuna. Přiznává, že to zní „strašně frázovitě“, ale mluví o tom, že čím je starší, tím silněji vnímá odpovědnost jednotlivce a že zlo podle něj nesílí samo od sebe, ale „lidmi, kteří neudělají nic“. Opakovaně se vrací k představě vnitřního kompasu, který máme všichni a k tomu, jak snadno ho dokážeme překrýt strachem, pohodlností nebo výhodností mlčet.„Většina lidí ví, co je dobře a co je špatně,“ říká Tuna a zdůrazňuje, že právě mlčící většina je pro něj největší problém současné společnosti. Velká část rozhovoru se točí kolem kauzy KFC, která z Tuny udělala terč obdivu i nenávisti. Odmítá, že by šlo o fanatismus nebo osobní vendetu.„Já si prostě myslím, že takhle má investigativní novinařina vypadat–že se do něčeho zakousneš a sleduješ to dál,“ brání se. Popisuje tlak peněz, reklamy a inzerentů v tradičních médiích a otevřeně říká, že kdyby pracoval v redakci, kauza by nikdy nevznikla nebo by skončila prvním dílem. Vysvětluje také, proč dává klíčový obsah zdarma a ne za paywallem: změna podle něj nastává až ve chvíli, kdy je dostatečný tlak veřejnosti, ne když si informace přečte úzká skupina předplatitelů. Do debaty vstupují i jeho pochybnosti, víra v návratnost činů a přesvědčení, že všechno, co v životě učiníme, ať dobré nebo špatné, se nám dříve či později vrátí. Tuna mluví o sobě jako o člověku, který hodně pochybuje, ale přesto je si jistý jednou věcí: že pravda a odpovědnost mají smysl, i když výsledky nejsou okamžité. Ostře se vymezuje vůči Andreji Babišovi, mluví o střetu zájmů, o normalizaci moci i o tom, proč považuje za problém, když je premiér trestně stíhaný. A zdůrazňuje, že je nejdřív občan a teprve potom novinář. Do rozhovoru vstupuje i jeho osobní zkušenost z rodiny. Jan Tuna mluví o svých dětech a otevřeně zmiňuje i komplikovaný porod první dcery, který pro něj byl silným zásahem a momentem, kdy si velmi konkrétně uvědomil křehkost i zodpovědnost. Říká, že právě tyhle zkušenosti v něm posílily citlivost k situacím, kdy jsou ohroženi lidé a zvlášť ti nejslabší. Kde je hranice mezi bojem za dobro a fanatismem? Dá se dnes dělat investigativní žurnalistika bez kompromisů? A co se stane, když se společnost smíří s tím, že se „hlavně do ničeho nešťourá“? I o tom je rozhovor s Janem Tunou.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 73 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Vysmívali se mi. Když se mluvilo o zlých kapitalistech, soudruh učitel se podíval na mě,“vzpomíná pražský arcibiskup Jan Graubner na dětství, kdy jeho rodinu stát vystěhoval z domu a otce poslal k Pomocným technickým praporům. Víra a původ z něj udělaly dvojitého nepřítele, ale říká, že právě tehdy pochopil cenu svobody - a že „svoboda tu byla a pak přestala být“. Dnes varuje, že se může stát totéž, když společnost zapomene bdít. Připomíná, že se máme tak, jak jsme se v dějinách nikdy neměli, ale zároveň upozorňuje, že současná doba „nese stíny“. Mluví o generaci, která „má problém se svou identitou“, o dětech, které žijí jen s jedním rodičem a o tom, že rozvody se staly něčím samozřejmým. „Dítě má právo na tátu i mámu a bezpečný domov,“opakuje, a upozorňuje, že práva dospělých mohou někdy jít přímo proti právům jejich dětí.Když lidé argumentují tím, že doba je těžká, nákladná a nejistá, odpovídá: „Je to tak trochu výmluva,“ říká Graubner s tím, že v průběhu let lidé tvrdili totéž. Zároveň trvá na tom, že rovnost neznamená stejnost. „U žen čekám nějakou něhu a ušlechtilost, u mužů nějakou pevnost, odvahu,“ stojí si za svýmpražský arcibiskup. A když říká, že společnost je podle něj „zženštilá“, nechce se tím prý dotknout žen, ale naráží na muže, kteří „nerozvinuli mužství“. Jako příklad dává i to, že blízko nás je válka a je otázkou, jestli se k tomu „postavíme chlapsky, nebo se schováme“. Do debaty vstupuje i tam, kde je církev pod palbou: u mše za Charlieho Kirka či sporů kolem kardinála Dominika Duky. Tvrdí, že „emeritní arcibiskup není církev“, ale zároveň říká, že mlčet by znamenalo „nechat krajnici přejít přes polovinu silnice“. A když kněz Tomáš Petráček píše, že žádný jiný církevní vůdce po roce 1989 nenapáchal takové škody jako Duka, Graubner reaguje překvapivě osobně: připomíná, že ho Duka vysvětil, dával výjimky a „byl příliš velkorysý“. Kritika je podle něj legitimní, ale měla by být „ušlechtilá“. Co je ještě hlásání hodnot a co už zasahování do cizích životů? Kde končí obrana a začíná politika? Proč Graubner věří, že rodina je klíčem ke svobodě a proč se neobává, že tím lidi od víry odrazuje? A umí církev otevřít dveře těm, kteří už uvnitř nejsou? I to zazní v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 59 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Cítím se jako obyčejný novinář. A to, že jsem otevřeně gay, automaticky neznamená, že prosazuji nějaký světonázor,“říká autor podcastu Studio N Filip Titlbach, když vysvětluje, proč odmítá nálepku aktivisty. Zároveň ale bez zaváhání přiznává, co ho do novinařiny táhne. „Vadí mi nespravedlnost. Mám potřebu ji napravovat, zviditelňovat, namířit na ni reflektor,“říká o tom, proč by dnes nemohl třeba prodávat letenky, jak si v jednu dobu svého života myslel. V rozhovoru se vrací k pochybnostem, které se mu v práci vracejí. „Občas spadneš do pocitu, že to nemá smysl,“ vysvětluje s tím, že představu klidného života „s kavárnou a knížkami“ přebíjí uvědomění, že kdyby novináři mlčeli, „bylo by to ještě horší“. A zároveň otevřeně přiznává, že větší bolest než kritika zvenčí mu občas způsobuje i vlastní hlava. „Já si dokážu zhnusit život svýma vlastníma myšlenkama,“ popisuje, jak je na sebe občas „nechutnej“ a jak jde o jednu z věcí, na které musí neustále pracovat. Titlbach s velkým důrazem také popisuje, jak nesnese, když někdo někoho šikanuje. Vzpomíná na šikanu v dětství, na úzkost, která ho roky provázela, i na terapii, díky které se „dokázal postavit na vlastní nohy“. A dodává, že vše se nakonec propíše i do toho, jak mluví s lidmi, kteří rozhodují a drží moc.„Mluvím s nimi z pozice zaměstnavatele. Spravují tuhle zemi a jsou placeni i z mojí peněženky,” říká s tím, že ke všem politikům přistupuje stejně kriticky bez ohledu na jejich názory. Naopak se mu často děje, že se politici snaží do prostoru vnést témata, o kterých si myslí, že by na něj mohla působit.„Řeknou ‚já chci manželství pro všechny‘, aniž bych se na to ptal, protože jsem otevřeně gay. A mě to vůbec nepůsobí,“dodává Titlbach. A taky přiznává, že je někdy vystaven tlakům z obou stran: po rozhovorech o Izraeli a Gaze byl jednou označovaný za „hamásníka“, jindy za „obhájce Netanjahua“, přestože chce přinášet různé perspektivy. „Myslím si, že jediná správná věc, kterou jsem mohl v tu chvíli udělat, je pozvat obě ty strany a nechat dva odborníky z různých pohledů vysvětlit ten konflikt,“ dodává. Jak dlouho se dá zůstat „jen“ novinářem, když svět před očima polarizuje? Proč je spíše pesimista než optimista a obává se, že svět spěje někam, kam nechceme? A jak dnes vnímá rodný Sokolov? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 63 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Nemyslím si, že jsem výrazně pomohl úspěchu Andreje Babiše, on v zásadě pomohl mně, protože mi udělal jméno,“říká politický marketér Marek Hanč, když vzpomíná na roky po boku současného premiéra. „Brzdili jsme ho. Ale byl skvělý klient, přirozený talent,“dodává s tím, že odděluje „bílé od černého“ a že jeho profese je služba. Zároveň připouští, že politika pro něj byla „droga“ a že chtěl dělat „pro lídra na trhu a vyhrát ty volby“, přesto si dnes podle svých slov vybírá klienty jinak. Hanč odmítá nálepku Babiše jako muže, který „zatáhne zemi na východ“. Připouští ale i ten vnitřní rozpor - že ANO dnes stojí vedle SPD a Motoristů, kteří mohou být pro část společnosti extrémem. „Je to trochu Andrej Babiš a Ples příšer a falešných proroků. Oba ti partneři si ale začínají uvědomovat rizika té spolupráce,“říká o vztahu v koalici a zdůrazňuje, že radikální proud s afinitou k Rusku je „na úrovni dvaceti procent a neroste“. Mluví také o kriticích, kteří podle něj často dělají to, co jinde odsuzují - třeba když na Letné odpůrci Andreje Babiše vyvěšovali fotky Marka Prchala s jejich osobními čísly. „Já nemám rád rozdělování na my a oni,“dodává. Když mluví o budoucnosti, přidává Hanč i širší perspektivu. „Zažili jsme nádherných 30 let. A mysleli jsme si, že to je na pořád,“říká s tím, že posle něj nás čeká koncert velmocí, pragmatismus a věk sobeckosti.„Dobře už bylo,“dodává a říká, že buď se na nová pravidla adaptujeme, nebo budeme „vysílat a konzumovat šum“. V rozhovoru přiznává i slabá místa – dopad kampaní na rodinu i fakt, že část lidí ho vždycky bude vnímat přes minulost ANO. „Už mě to netrápí. Já jsem profík. A politický marketing nemůže za vaše posrané životy,“říká bez vytáček. Kde vidí chybu současných elit? Proč ANO pořád roste a co udělaly kampaně Spolu špatně? Jaké zkušenosti si přivezl ze svých cest do USA? A proč vstoupil do aktivních záloh? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 56 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Hloupí lidé byli vždycky, jen jsou dnes víc vidět,“ říká historik, geograf a vysokoškolský pedagog Jiří Martínek alias Doktor Vševěd z pořadu Na lovu. Přiznává, že někdy s údivem sleduje, jak se lidé bez znalostí pasují na experty i jak lidé s „vysokou školou života“ mohou doputovat až do parlamentu. Přesto by podle něj bylo chybou propadat beznaději. „Normální rozum, nic nepřehánět, nehledat šílené teorie,“ shrnuje svůj přístup k tomu, čemu se říká selský rozum a připomíná, že skutečná odbornost má stále hodnotu, i když vedle virálních videí někdy zaniká. Martínek mluví o své práci jako o „historické detektivce“, o pátrání v matrikách a dohledávání souvislostí, ke kterým se žádná umělá inteligence nedopátrá. „Umělá inteligence není moc lepší než vyhledávač,“dodává a vysvětluje, proč ve své akademické práci pokračuje i ve chvíli, kdy narazil na kariérní mantinely a pocit, že „výhled dopředu je spíš horší“. Otevřeně mluví také o vyhoření, ale i tom, že nechce odejít, protože ho to pořád strašně baví. Martínek vzpomíná na dobu, kdy do jeho profesního života vstoupila televizní soutěž Na lovu, která mu otevřela dveře k publiku, jež se počítá na miliony. „To, co umím, dneska můžu předvést celému národu,“říká a popisuje, jak se z lovců stala parta, která spolu jezdí na dovolené. Přiznává ale také, že někdy si opravdu přeje vyhrát za každou cenu - třeba když se někdo v soutěži nechová příliš sympaticky. „Ale zatím se nestalo, že by mě porazil někdo, komu bych to výrazně nepřál,“ říká Doktor Vševěd. Když dojde na politiku, dívá se Martínek na svět s velkým nadhledem. Komentuje vojenské akce i velmocenská gesta typu „odvezeme si prezidenta z jiné země“ a říká, že Spojené státy dělají to, co jinde kritizují. Přirovnává to k Putinovi na Ukrajině a dodává, že „Putin by jim to možná mohl závidět“. Pokud jde o debaty nad možnými plány amerického prezidenta ohledně Grónska, s úsměvem dodává, že někdy není jisté ani to, jestli Donald Trump ví, kde vlastně je. K čemu je dnes znalost, když lidé spoléhají hlavně na umělou inteligenci? Jak Martínkův život změnila televizní soutěž? Co mu vadí nejen na české politice a kde vidí největší chyby současné levice, kterou dlouho volil? I to zazní v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 61 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Možná mám pocit, že to v něčem teprve začíná,“říká herečka Marika Šoposká, která před kamerou stojí už dvacet let. Vzpomíná, jak ji filmaři tehdy chtěli „jako typ“ a proč natočila během pár let pět princezen.„Už jsem si říkala: kdo se na to chce koukat, pořád ta samá princezna,“ říká s tím, že vše proměnilo až sociální drama Poupata. Dnes ji diváci mohou vidět třeba v kriminálním seriálu Oktopus, kde mnohé stále překvapuje, že se její postava neusměje. „Mirek Krobot se tam taky nesměje,“ říká s nadsázkou o roli kapitánky Fáberové, která má podle herečky v sobě i něco z ní samotné. Šoposká vzpomíná i na dětství a léta strávená v Makedonii i první třídu, kde se “rvala”. Popisuje také, jak dnes vidí, že její děti jsou jejím zrcadlem. Herečka mluví ale i o svém vztahu s manželem, který trvá patnáct let.„Dlouhodobé vztahy jsou strašně těžké. ‘Milujeme se čím dál víc' je trošku fake,“popisuje otevřeně, ale zároveň dodává s jistotou, že našla „toho pravého“. Zároveň ve vztazích věří v intuici a to, že člověk pozná, kdy narazí na limit. Šoposká ale otevřeně mluví i o tématu nerovnosti. „Ženy musí rozdávat úkoly a někdy je to strašně únavné a vyčerpávající,“popisuje s tím, že v práci od kolegů nikdy neslýchá, co musí dělat až přijedou z natáčení, nebo co potřebují děti do školy. A dodává, že nestačí říct, že je to „nefér“: „To nic neřeší,“ říká herečka a dodává, že by otázky společnosti na péči o rodinu a domácnost měly směřovat i na samotné muže, aby s tím byli také konfrontováni. Herečka mluví ale i o hranicích soukromí a o tom, jak její syn nechce, aby ho dávala na sociální sítě. Sama je prý zvědavá na to, jak se k tomu jednou postaví rodiče, kteří tuhle otázku u svých dětí neřeší. Jak Šoposká vzpomíná na dobu, kdy se stala mladou matkou? Dá se s náporem povinností, které mají ženy na svých bedrech, něco dělat? A proč je podle ní důležité mluvit o tom, že dlouhodobé vztahy jsou i práce? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 70 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Totálně věřím lidem,“říká novinář a spisovatel Tomáš Poláček, když mluví o svém přístupu k životu a o lidech, které potkává na svých cestách. Platilo to i naposledy, kdy se znovu vydal stopem až do Ósaky, přestože sám říká, že „stopovat se má buď v mládí, nebo ve stáří. Ne ve středním věku“. I přestože to z jeho textů může někdy působit idylicky, v rozhovoru popisuje, že stopování má svoje velké úskalí.„Lidem za svezení neplatím, ale platím jim tím, že jsem dobrý a usměvavý společník,“ říká novinář a vysvětluje, že když za den potká desátého člověka, je těžké být extrémně milý a znovu rukama i nohama vysvětlovat, kdo je vlastně zač. „Člověk navíc musí být takový, že mu nevadí, že absolutně neví, kde bude večer a kde bude spát,“ říká o nejistotě a nepohodlí spojené s takovým typem cestování, které podle něj vyžaduje specifickou povahu. Mluví proto o zvláštním stavu, do kterého se na cestách dostává.„Vždy se dostanu do nějakého módu, kdy se úplně odlehčím. Najednou nevážím sedmdesát, ale třeba patnáct kilo. Nemusím chodit na záchod a nic mě nebolí,“ popisuje moment, kdy se tělo obrní a funguje, dokud musí. Tenhle stav se podle něj zlomí až v cíli. „Během jednoho piva se mi vrátí všechno,“říká o chvíli, kdy únava i bolesti doženou cestovatele najednou. Poláček mluví i o tom, jestli má někdy strach o svoje bezpečí. Říká, že z 283 řidičů na poslední cestě narazil jen asi dvakrát na lidi, kteří pro něj byli ohrožující a že jedinou zemí, kde se opravdu necítil dobře, bylo Kongo. Zároveň mluví o rodině - o manželce, která doma zůstávala s dětmi, když on byl měsíce pryč i o tom, že dnes už další dlouhou cestu sám neplánuje.„Ještě jednou bych jel, ale s dětma,“ říká a přiznává, že právě společné stopování s dcerou a synem je představa, která ho láká. Poláček otevřeně mluví i o své novinářské pozici a o tom, že se vždy snaží být v debatách smířlivý a slušný. Říká o sobě, že má rád Petra Fialu i Andreje Babiše, Václava Havla i Václava Klause a že tenhle jeho přístup k životu zůstává často nepochopený. „Všichni myslí, že si dělám prdel, ale já mám takovéhle celoživotní nastavení,“vysvětluje novinář a spisovatel. V závěru se dotýká i Ruska, o němž má podle něj Česko často zkreslené představy. Mluví o setkáních s obyčejnými lidmi, kteří se k němu chovali vstřícně a zároveň říká, že o válce s nimi mluvil otevřeně - často se přitom dozvídal, že je strašlivě štve. Jak se žije s bezvýhradnou důvěrou k cizím lidem? Co stopování bere a co dává? A kde má tahle filozofie svoje limity? I o tom je rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 67 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Politické strany ve vládě si jen hrají na demokratické politické strany. Jsou to jen kulisy,“říká politický komentátor a spoluautor podcastu Kecy & Politika Bohumil Pečinka, když popisuje současnou podobu nového vládního kabinetu. Podle něj se skutečná podoba moci ukáže až ve chvíli, kdy Andrej Babiš projde hlasováním o vydání k trestnímu stíhání a přestane být na svých partnerech závislý.„V tu chvíli se ta politika rozvine a my budeme moct říct, jak ten systém vlastně vypadá,“ říká. V rozhovoru mluví o návratech obrazů, které mu připomínají normalizaci – scénu „omluvných“ videí ministra obrany za SPD Zůny poté, co označil Rusko za agresora, označuje za „strašně trapnou a ponižující situaci“. Zároveň vysvětluje, proč by jako poslanec nehlasoval pro vydání Tomia Okamury ke stíhání a proč považuje nadužívání trestního práva za dlouhodobý problém českého státu. „Už od dob komunismu tady je zvyk řešit všechny situace trestním právem,“ říká. Silná část rozhovoru se točí kolem Filipa Turka a sporu o jeho případné působení ve vládě. Pečinka o něm mluví bez obalu.„Na mě působí jako absolutní asociál, který přišel z jiného světa,“ říká a dodává, že jedenáct let podnikání bez živnostenského oprávnění je podle něj znakem člověka stojícího mimo systém. „To je úplně za hranou představivosti, že by ministr mohl tohle udělat,“dodává a varuje před legitimizací přístupu, kdy zákony platí jen pro někoho. Rozhovor se dotýká i vztahu České republiky k Ukrajině a Pečinkova rozčarování z postoje Andreje Babiše, který podle něj popřel historickou zkušenost země, jež sama zažila zradu a nezájem spojenců. Hlasování na Evropské radě označuje za „obrovské zklamání“ a přirovnává český postoj k pozici Nevilla Chamberlaina. Řeší ale také proměny médií a nástup „kmenové“ mentality. Pečinka mluví o tom, proč část politiků už nemá potřebu chodit do konfrontačních rozhovorů a proč novinář podle něj nesmí být jen ozvěnou své bubliny.„Hlavní úskalí je nebýt formulátorem pocitů, které si vynucují čtenáři,“říká. Kdy se z kulis stane skutečná moc? Kde končí politická taktika a začíná normalizační logika? A co vypovídá o státu, když se do vlády dostávají lidé, kteří podle Pečinky „stáli mimo systém“? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 68 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

Život počítá na Vánoce a kapry se salátem.„Když budu mít kliku, budu jich mít třeba ještě čtyřicet,“říká herec, moderátor a hudebník Jakub Prachař a popisuje čas, kdy začal víc přemýšlet a uvědomovat si vlastní konečnost. Vzpomíná na dobu, kdy měl roční dítě a „vše se míchalo“ a dodává, že dnes se cítí zase dobře. Mimo jiné i proto, že mu došlo, že štěstí nepřijde samo. „Musíš se rozhodnout, že proto něco uděláš, protože samo se to neudělá. To je blbost,“ říká, jak sám začal dělat konkrétní změny. I když nemá rád slovo „terapie“, sám si ověřil, že je dobré občas za někým zajít a poradit se, protože si tím člověk ušetří spoustu času. V rozhovoru se opakovaně vrací k humoru, který je nedílnou součástí jeho profesního světa. Podle něj funguje jen ve chvíli, kdy člověk nemá pochybnosti. „Musíš vzít mozek a na chvilku ho odložit někam vedle,“ popisuje, že člověk se musí především uvolnit a přestat se stydět. Prachař otevřeně mluví i o tom, proč se přestal zabývat tím, co se o něm píše na sociálních sítích. Spousta lidí se podle něj trápí tím, jak je internet ošklivý, ale často také záleží, jestli si to člověk nechá připustit k tělu. „Mám obrovskou výhodu, že tímhle netrpím. Je to hrozně osvobozující,“ dodává herec a bavič, ale také přiznává, že mu vadí, když jsou na internetu vyobrazovány děti a každý může vědět, jak vypadají, co dělají a kde jsou. „Není náhodou, že se nejchytřejší a nejbohatší lidé snaží o to, aby neměli žádnou digitální stopu,“vysvětluje Prachař, proč si dává pozor i na to, jak se na internetu objevuje jeho dcera. V rozhovoru mluví také o novém filmuDream Team,který je inspirovaný skutečným příběhem falešného paralympijského týmu. Podle něj nejde jen o komedii, ale i o připomínku toho, jak snadno se přehlížejí lidé, kteří sportují navzdory handicapu, často bez dostatečné podpory a zázemí. „Paralympiáda je setkání opravdových hrdinů,“dodává Prachař. Jak vnímá debaty o hranicích humoru? Kdy má smysl vypnout hlavu a kdy naopak zpozornět? Jak si v době sociálních sítí udržet lehkost, humor a klid? A proč už radši tolik nemluví o vesmíru? I o tom mluvil Jakub Prachař.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 60 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Nadávám jen sama sobě, nikomu jinému,“ říká herečka Daniela Kolářová, když mluví o tom, proč je podle ní důležité umět si přiznat vlastní chyby a nesvádět všechno na okolnosti, dobu nebo druhé lidi. V rozhovoru se opakovaně vrací k tomu, že společnost podle ní příliš snadno hledá viníky všude jinde než u sebe - a že právě tahle neschopnost sebereflexe se pak promítá do politiky nebo veřejné debaty. Mluví o zkušenosti ženy, která prožila okupaci v roce 1968, normalizaci i polistopadové vystřízlivění. Vzpomíná na tanky v ulicích, na výslech poté, co zvedla ze země plakát s Dubčekem i na rozhodnutí nepodepsat souhlas se vstupem „spřátelených vojsk“. Popisuje, jak snadno může přijít ticho, nevyslovený zákaz práce a pocit bezmoci - a jak důležité je v takových chvílích nepřestat jednat důstojně. Otevřeně mluví i o své krátké zkušenosti z politiky po roce 1989, o ztrátě ideálů a o tom, jak ji dnešní parlamentní debaty naplňují spíš obavami než pobavením.„Ta slušnost prostě padá,“ konstatuje herečka. Do rozhovoru se promítá i její herecký život: roky ve Vinohradském divadle a chvíle, kdy jí kvalitní práce dodávala sebevědomí, ale i období, kdy o něj znovu přicházela a setkání s dobrými i destruktivními režiséry. Mluví o osobních ztrátách, o péči o nemocného manžela Jiřího Ornesta i o tom, proč pro ni bylo zásadní, aby mohl odejít doma.„Když přijdu domů, pořád volám do jeho pokoje,“říká otevřeně, jak s manželem i po jeho odchodu podvědomě komunikuje. A mluví také o spiritualitě, kterou nenašla v církvi, ale v přírodě. „Já se hrabu v hlíně a vlastně se modlím,“ říká o práci na zahradě, která je pro ni lékem na úzkost i prostorem, kde člověk může najít hlubší smysl. Co dnes znamená žít v pravdě? Kde se láme osobní odvaha? A proč podle Daniely Kolářové nezačíná změna společnosti u politiků, ale u každého z nás? I tohle zazní v rozhovoru.