Čestmír Strakatý

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 73 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Vysmívali se mi. Když se mluvilo o zlých kapitalistech, soudruh učitel se podíval na mě,“vzpomíná pražský arcibiskup Jan Graubner na dětství, kdy jeho rodinu stát vystěhoval z domu a otce poslal k Pomocným technickým praporům. Víra a původ z něj udělaly dvojitého nepřítele, ale říká, že právě tehdy pochopil cenu svobody - a že „svoboda tu byla a pak přestala být“. Dnes varuje, že se může stát totéž, když společnost zapomene bdít. Připomíná, že se máme tak, jak jsme se v dějinách nikdy neměli, ale zároveň upozorňuje, že současná doba „nese stíny“. Mluví o generaci, která „má problém se svou identitou“, o dětech, které žijí jen s jedním rodičem a o tom, že rozvody se staly něčím samozřejmým. „Dítě má právo na tátu i mámu a bezpečný domov,“opakuje, a upozorňuje, že práva dospělých mohou někdy jít přímo proti právům jejich dětí.Když lidé argumentují tím, že doba je těžká, nákladná a nejistá, odpovídá: „Je to tak trochu výmluva,“ říká Graubner s tím, že v průběhu let lidé tvrdili totéž. Zároveň trvá na tom, že rovnost neznamená stejnost. „U žen čekám nějakou něhu a ušlechtilost, u mužů nějakou pevnost, odvahu,“ stojí si za svýmpražský arcibiskup. A když říká, že společnost je podle něj „zženštilá“, nechce se tím prý dotknout žen, ale naráží na muže, kteří „nerozvinuli mužství“. Jako příklad dává i to, že blízko nás je válka a je otázkou, jestli se k tomu „postavíme chlapsky, nebo se schováme“. Do debaty vstupuje i tam, kde je církev pod palbou: u mše za Charlieho Kirka či sporů kolem kardinála Dominika Duky. Tvrdí, že „emeritní arcibiskup není církev“, ale zároveň říká, že mlčet by znamenalo „nechat krajnici přejít přes polovinu silnice“. A když kněz Tomáš Petráček píše, že žádný jiný církevní vůdce po roce 1989 nenapáchal takové škody jako Duka, Graubner reaguje překvapivě osobně: připomíná, že ho Duka vysvětil, dával výjimky a „byl příliš velkorysý“. Kritika je podle něj legitimní, ale měla by být „ušlechtilá“. Co je ještě hlásání hodnot a co už zasahování do cizích životů? Kde končí obrana a začíná politika? Proč Graubner věří, že rodina je klíčem ke svobodě a proč se neobává, že tím lidi od víry odrazuje? A umí církev otevřít dveře těm, kteří už uvnitř nejsou? I to zazní v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 59 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Cítím se jako obyčejný novinář. A to, že jsem otevřeně gay, automaticky neznamená, že prosazuji nějaký světonázor,“říká autor podcastu Studio N Filip Titlbach, když vysvětluje, proč odmítá nálepku aktivisty. Zároveň ale bez zaváhání přiznává, co ho do novinařiny táhne. „Vadí mi nespravedlnost. Mám potřebu ji napravovat, zviditelňovat, namířit na ni reflektor,“říká o tom, proč by dnes nemohl třeba prodávat letenky, jak si v jednu dobu svého života myslel. V rozhovoru se vrací k pochybnostem, které se mu v práci vracejí. „Občas spadneš do pocitu, že to nemá smysl,“ vysvětluje s tím, že představu klidného života „s kavárnou a knížkami“ přebíjí uvědomění, že kdyby novináři mlčeli, „bylo by to ještě horší“. A zároveň otevřeně přiznává, že větší bolest než kritika zvenčí mu občas způsobuje i vlastní hlava. „Já si dokážu zhnusit život svýma vlastníma myšlenkama,“ popisuje, jak je na sebe občas „nechutnej“ a jak jde o jednu z věcí, na které musí neustále pracovat. Titlbach s velkým důrazem také popisuje, jak nesnese, když někdo někoho šikanuje. Vzpomíná na šikanu v dětství, na úzkost, která ho roky provázela, i na terapii, díky které se „dokázal postavit na vlastní nohy“. A dodává, že vše se nakonec propíše i do toho, jak mluví s lidmi, kteří rozhodují a drží moc.„Mluvím s nimi z pozice zaměstnavatele. Spravují tuhle zemi a jsou placeni i z mojí peněženky,” říká s tím, že ke všem politikům přistupuje stejně kriticky bez ohledu na jejich názory. Naopak se mu často děje, že se politici snaží do prostoru vnést témata, o kterých si myslí, že by na něj mohla působit.„Řeknou ‚já chci manželství pro všechny‘, aniž bych se na to ptal, protože jsem otevřeně gay. A mě to vůbec nepůsobí,“dodává Titlbach. A taky přiznává, že je někdy vystaven tlakům z obou stran: po rozhovorech o Izraeli a Gaze byl jednou označovaný za „hamásníka“, jindy za „obhájce Netanjahua“, přestože chce přinášet různé perspektivy. „Myslím si, že jediná správná věc, kterou jsem mohl v tu chvíli udělat, je pozvat obě ty strany a nechat dva odborníky z různých pohledů vysvětlit ten konflikt,“ dodává. Jak dlouho se dá zůstat „jen“ novinářem, když svět před očima polarizuje? Proč je spíše pesimista než optimista a obává se, že svět spěje někam, kam nechceme? A jak dnes vnímá rodný Sokolov? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 63 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Nemyslím si, že jsem výrazně pomohl úspěchu Andreje Babiše, on v zásadě pomohl mně, protože mi udělal jméno,“říká politický marketér Marek Hanč, když vzpomíná na roky po boku současného premiéra. „Brzdili jsme ho. Ale byl skvělý klient, přirozený talent,“dodává s tím, že odděluje „bílé od černého“ a že jeho profese je služba. Zároveň připouští, že politika pro něj byla „droga“ a že chtěl dělat „pro lídra na trhu a vyhrát ty volby“, přesto si dnes podle svých slov vybírá klienty jinak. Hanč odmítá nálepku Babiše jako muže, který „zatáhne zemi na východ“. Připouští ale i ten vnitřní rozpor - že ANO dnes stojí vedle SPD a Motoristů, kteří mohou být pro část společnosti extrémem. „Je to trochu Andrej Babiš a Ples příšer a falešných proroků. Oba ti partneři si ale začínají uvědomovat rizika té spolupráce,“říká o vztahu v koalici a zdůrazňuje, že radikální proud s afinitou k Rusku je „na úrovni dvaceti procent a neroste“. Mluví také o kriticích, kteří podle něj často dělají to, co jinde odsuzují - třeba když na Letné odpůrci Andreje Babiše vyvěšovali fotky Marka Prchala s jejich osobními čísly. „Já nemám rád rozdělování na my a oni,“dodává. Když mluví o budoucnosti, přidává Hanč i širší perspektivu. „Zažili jsme nádherných 30 let. A mysleli jsme si, že to je na pořád,“říká s tím, že posle něj nás čeká koncert velmocí, pragmatismus a věk sobeckosti.„Dobře už bylo,“dodává a říká, že buď se na nová pravidla adaptujeme, nebo budeme „vysílat a konzumovat šum“. V rozhovoru přiznává i slabá místa – dopad kampaní na rodinu i fakt, že část lidí ho vždycky bude vnímat přes minulost ANO. „Už mě to netrápí. Já jsem profík. A politický marketing nemůže za vaše posrané životy,“říká bez vytáček. Kde vidí chybu současných elit? Proč ANO pořád roste a co udělaly kampaně Spolu špatně? Jaké zkušenosti si přivezl ze svých cest do USA? A proč vstoupil do aktivních záloh? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 56 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Hloupí lidé byli vždycky, jen jsou dnes víc vidět,“ říká historik, geograf a vysokoškolský pedagog Jiří Martínek alias Doktor Vševěd z pořadu Na lovu. Přiznává, že někdy s údivem sleduje, jak se lidé bez znalostí pasují na experty i jak lidé s „vysokou školou života“ mohou doputovat až do parlamentu. Přesto by podle něj bylo chybou propadat beznaději. „Normální rozum, nic nepřehánět, nehledat šílené teorie,“ shrnuje svůj přístup k tomu, čemu se říká selský rozum a připomíná, že skutečná odbornost má stále hodnotu, i když vedle virálních videí někdy zaniká. Martínek mluví o své práci jako o „historické detektivce“, o pátrání v matrikách a dohledávání souvislostí, ke kterým se žádná umělá inteligence nedopátrá. „Umělá inteligence není moc lepší než vyhledávač,“dodává a vysvětluje, proč ve své akademické práci pokračuje i ve chvíli, kdy narazil na kariérní mantinely a pocit, že „výhled dopředu je spíš horší“. Otevřeně mluví také o vyhoření, ale i tom, že nechce odejít, protože ho to pořád strašně baví. Martínek vzpomíná na dobu, kdy do jeho profesního života vstoupila televizní soutěž Na lovu, která mu otevřela dveře k publiku, jež se počítá na miliony. „To, co umím, dneska můžu předvést celému národu,“říká a popisuje, jak se z lovců stala parta, která spolu jezdí na dovolené. Přiznává ale také, že někdy si opravdu přeje vyhrát za každou cenu - třeba když se někdo v soutěži nechová příliš sympaticky. „Ale zatím se nestalo, že by mě porazil někdo, komu bych to výrazně nepřál,“ říká Doktor Vševěd. Když dojde na politiku, dívá se Martínek na svět s velkým nadhledem. Komentuje vojenské akce i velmocenská gesta typu „odvezeme si prezidenta z jiné země“ a říká, že Spojené státy dělají to, co jinde kritizují. Přirovnává to k Putinovi na Ukrajině a dodává, že „Putin by jim to možná mohl závidět“. Pokud jde o debaty nad možnými plány amerického prezidenta ohledně Grónska, s úsměvem dodává, že někdy není jisté ani to, jestli Donald Trump ví, kde vlastně je. K čemu je dnes znalost, když lidé spoléhají hlavně na umělou inteligenci? Jak Martínkův život změnila televizní soutěž? Co mu vadí nejen na české politice a kde vidí největší chyby současné levice, kterou dlouho volil? I to zazní v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 61 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Možná mám pocit, že to v něčem teprve začíná,“říká herečka Marika Šoposká, která před kamerou stojí už dvacet let. Vzpomíná, jak ji filmaři tehdy chtěli „jako typ“ a proč natočila během pár let pět princezen.„Už jsem si říkala: kdo se na to chce koukat, pořád ta samá princezna,“ říká s tím, že vše proměnilo až sociální drama Poupata. Dnes ji diváci mohou vidět třeba v kriminálním seriálu Oktopus, kde mnohé stále překvapuje, že se její postava neusměje. „Mirek Krobot se tam taky nesměje,“ říká s nadsázkou o roli kapitánky Fáberové, která má podle herečky v sobě i něco z ní samotné. Šoposká vzpomíná i na dětství a léta strávená v Makedonii i první třídu, kde se “rvala”. Popisuje také, jak dnes vidí, že její děti jsou jejím zrcadlem. Herečka mluví ale i o svém vztahu s manželem, který trvá patnáct let.„Dlouhodobé vztahy jsou strašně těžké. ‘Milujeme se čím dál víc' je trošku fake,“popisuje otevřeně, ale zároveň dodává s jistotou, že našla „toho pravého“. Zároveň ve vztazích věří v intuici a to, že člověk pozná, kdy narazí na limit. Šoposká ale otevřeně mluví i o tématu nerovnosti. „Ženy musí rozdávat úkoly a někdy je to strašně únavné a vyčerpávající,“popisuje s tím, že v práci od kolegů nikdy neslýchá, co musí dělat až přijedou z natáčení, nebo co potřebují děti do školy. A dodává, že nestačí říct, že je to „nefér“: „To nic neřeší,“ říká herečka a dodává, že by otázky společnosti na péči o rodinu a domácnost měly směřovat i na samotné muže, aby s tím byli také konfrontováni. Herečka mluví ale i o hranicích soukromí a o tom, jak její syn nechce, aby ho dávala na sociální sítě. Sama je prý zvědavá na to, jak se k tomu jednou postaví rodiče, kteří tuhle otázku u svých dětí neřeší. Jak Šoposká vzpomíná na dobu, kdy se stala mladou matkou? Dá se s náporem povinností, které mají ženy na svých bedrech, něco dělat? A proč je podle ní důležité mluvit o tom, že dlouhodobé vztahy jsou i práce? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 70 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Totálně věřím lidem,“říká novinář a spisovatel Tomáš Poláček, když mluví o svém přístupu k životu a o lidech, které potkává na svých cestách. Platilo to i naposledy, kdy se znovu vydal stopem až do Ósaky, přestože sám říká, že „stopovat se má buď v mládí, nebo ve stáří. Ne ve středním věku“. I přestože to z jeho textů může někdy působit idylicky, v rozhovoru popisuje, že stopování má svoje velké úskalí.„Lidem za svezení neplatím, ale platím jim tím, že jsem dobrý a usměvavý společník,“ říká novinář a vysvětluje, že když za den potká desátého člověka, je těžké být extrémně milý a znovu rukama i nohama vysvětlovat, kdo je vlastně zač. „Člověk navíc musí být takový, že mu nevadí, že absolutně neví, kde bude večer a kde bude spát,“ říká o nejistotě a nepohodlí spojené s takovým typem cestování, které podle něj vyžaduje specifickou povahu. Mluví proto o zvláštním stavu, do kterého se na cestách dostává.„Vždy se dostanu do nějakého módu, kdy se úplně odlehčím. Najednou nevážím sedmdesát, ale třeba patnáct kilo. Nemusím chodit na záchod a nic mě nebolí,“ popisuje moment, kdy se tělo obrní a funguje, dokud musí. Tenhle stav se podle něj zlomí až v cíli. „Během jednoho piva se mi vrátí všechno,“říká o chvíli, kdy únava i bolesti doženou cestovatele najednou. Poláček mluví i o tom, jestli má někdy strach o svoje bezpečí. Říká, že z 283 řidičů na poslední cestě narazil jen asi dvakrát na lidi, kteří pro něj byli ohrožující a že jedinou zemí, kde se opravdu necítil dobře, bylo Kongo. Zároveň mluví o rodině - o manželce, která doma zůstávala s dětmi, když on byl měsíce pryč i o tom, že dnes už další dlouhou cestu sám neplánuje.„Ještě jednou bych jel, ale s dětma,“ říká a přiznává, že právě společné stopování s dcerou a synem je představa, která ho láká. Poláček otevřeně mluví i o své novinářské pozici a o tom, že se vždy snaží být v debatách smířlivý a slušný. Říká o sobě, že má rád Petra Fialu i Andreje Babiše, Václava Havla i Václava Klause a že tenhle jeho přístup k životu zůstává často nepochopený. „Všichni myslí, že si dělám prdel, ale já mám takovéhle celoživotní nastavení,“vysvětluje novinář a spisovatel. V závěru se dotýká i Ruska, o němž má podle něj Česko často zkreslené představy. Mluví o setkáních s obyčejnými lidmi, kteří se k němu chovali vstřícně a zároveň říká, že o válce s nimi mluvil otevřeně - často se přitom dozvídal, že je strašlivě štve. Jak se žije s bezvýhradnou důvěrou k cizím lidem? Co stopování bere a co dává? A kde má tahle filozofie svoje limity? I o tom je rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 67 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Politické strany ve vládě si jen hrají na demokratické politické strany. Jsou to jen kulisy,“říká politický komentátor a spoluautor podcastu Kecy & Politika Bohumil Pečinka, když popisuje současnou podobu nového vládního kabinetu. Podle něj se skutečná podoba moci ukáže až ve chvíli, kdy Andrej Babiš projde hlasováním o vydání k trestnímu stíhání a přestane být na svých partnerech závislý.„V tu chvíli se ta politika rozvine a my budeme moct říct, jak ten systém vlastně vypadá,“ říká. V rozhovoru mluví o návratech obrazů, které mu připomínají normalizaci – scénu „omluvných“ videí ministra obrany za SPD Zůny poté, co označil Rusko za agresora, označuje za „strašně trapnou a ponižující situaci“. Zároveň vysvětluje, proč by jako poslanec nehlasoval pro vydání Tomia Okamury ke stíhání a proč považuje nadužívání trestního práva za dlouhodobý problém českého státu. „Už od dob komunismu tady je zvyk řešit všechny situace trestním právem,“ říká. Silná část rozhovoru se točí kolem Filipa Turka a sporu o jeho případné působení ve vládě. Pečinka o něm mluví bez obalu.„Na mě působí jako absolutní asociál, který přišel z jiného světa,“ říká a dodává, že jedenáct let podnikání bez živnostenského oprávnění je podle něj znakem člověka stojícího mimo systém. „To je úplně za hranou představivosti, že by ministr mohl tohle udělat,“dodává a varuje před legitimizací přístupu, kdy zákony platí jen pro někoho. Rozhovor se dotýká i vztahu České republiky k Ukrajině a Pečinkova rozčarování z postoje Andreje Babiše, který podle něj popřel historickou zkušenost země, jež sama zažila zradu a nezájem spojenců. Hlasování na Evropské radě označuje za „obrovské zklamání“ a přirovnává český postoj k pozici Nevilla Chamberlaina. Řeší ale také proměny médií a nástup „kmenové“ mentality. Pečinka mluví o tom, proč část politiků už nemá potřebu chodit do konfrontačních rozhovorů a proč novinář podle něj nesmí být jen ozvěnou své bubliny.„Hlavní úskalí je nebýt formulátorem pocitů, které si vynucují čtenáři,“říká. Kdy se z kulis stane skutečná moc? Kde končí politická taktika a začíná normalizační logika? A co vypovídá o státu, když se do vlády dostávají lidé, kteří podle Pečinky „stáli mimo systém“? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 68 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

Život počítá na Vánoce a kapry se salátem.„Když budu mít kliku, budu jich mít třeba ještě čtyřicet,“říká herec, moderátor a hudebník Jakub Prachař a popisuje čas, kdy začal víc přemýšlet a uvědomovat si vlastní konečnost. Vzpomíná na dobu, kdy měl roční dítě a „vše se míchalo“ a dodává, že dnes se cítí zase dobře. Mimo jiné i proto, že mu došlo, že štěstí nepřijde samo. „Musíš se rozhodnout, že proto něco uděláš, protože samo se to neudělá. To je blbost,“ říká, jak sám začal dělat konkrétní změny. I když nemá rád slovo „terapie“, sám si ověřil, že je dobré občas za někým zajít a poradit se, protože si tím člověk ušetří spoustu času. V rozhovoru se opakovaně vrací k humoru, který je nedílnou součástí jeho profesního světa. Podle něj funguje jen ve chvíli, kdy člověk nemá pochybnosti. „Musíš vzít mozek a na chvilku ho odložit někam vedle,“ popisuje, že člověk se musí především uvolnit a přestat se stydět. Prachař otevřeně mluví i o tom, proč se přestal zabývat tím, co se o něm píše na sociálních sítích. Spousta lidí se podle něj trápí tím, jak je internet ošklivý, ale často také záleží, jestli si to člověk nechá připustit k tělu. „Mám obrovskou výhodu, že tímhle netrpím. Je to hrozně osvobozující,“ dodává herec a bavič, ale také přiznává, že mu vadí, když jsou na internetu vyobrazovány děti a každý může vědět, jak vypadají, co dělají a kde jsou. „Není náhodou, že se nejchytřejší a nejbohatší lidé snaží o to, aby neměli žádnou digitální stopu,“vysvětluje Prachař, proč si dává pozor i na to, jak se na internetu objevuje jeho dcera. V rozhovoru mluví také o novém filmuDream Team,který je inspirovaný skutečným příběhem falešného paralympijského týmu. Podle něj nejde jen o komedii, ale i o připomínku toho, jak snadno se přehlížejí lidé, kteří sportují navzdory handicapu, často bez dostatečné podpory a zázemí. „Paralympiáda je setkání opravdových hrdinů,“dodává Prachař. Jak vnímá debaty o hranicích humoru? Kdy má smysl vypnout hlavu a kdy naopak zpozornět? Jak si v době sociálních sítí udržet lehkost, humor a klid? A proč už radši tolik nemluví o vesmíru? I o tom mluvil Jakub Prachař.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 60 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Nadávám jen sama sobě, nikomu jinému,“ říká herečka Daniela Kolářová, když mluví o tom, proč je podle ní důležité umět si přiznat vlastní chyby a nesvádět všechno na okolnosti, dobu nebo druhé lidi. V rozhovoru se opakovaně vrací k tomu, že společnost podle ní příliš snadno hledá viníky všude jinde než u sebe - a že právě tahle neschopnost sebereflexe se pak promítá do politiky nebo veřejné debaty. Mluví o zkušenosti ženy, která prožila okupaci v roce 1968, normalizaci i polistopadové vystřízlivění. Vzpomíná na tanky v ulicích, na výslech poté, co zvedla ze země plakát s Dubčekem i na rozhodnutí nepodepsat souhlas se vstupem „spřátelených vojsk“. Popisuje, jak snadno může přijít ticho, nevyslovený zákaz práce a pocit bezmoci - a jak důležité je v takových chvílích nepřestat jednat důstojně. Otevřeně mluví i o své krátké zkušenosti z politiky po roce 1989, o ztrátě ideálů a o tom, jak ji dnešní parlamentní debaty naplňují spíš obavami než pobavením.„Ta slušnost prostě padá,“ konstatuje herečka. Do rozhovoru se promítá i její herecký život: roky ve Vinohradském divadle a chvíle, kdy jí kvalitní práce dodávala sebevědomí, ale i období, kdy o něj znovu přicházela a setkání s dobrými i destruktivními režiséry. Mluví o osobních ztrátách, o péči o nemocného manžela Jiřího Ornesta i o tom, proč pro ni bylo zásadní, aby mohl odejít doma.„Když přijdu domů, pořád volám do jeho pokoje,“říká otevřeně, jak s manželem i po jeho odchodu podvědomě komunikuje. A mluví také o spiritualitě, kterou nenašla v církvi, ale v přírodě. „Já se hrabu v hlíně a vlastně se modlím,“ říká o práci na zahradě, která je pro ni lékem na úzkost i prostorem, kde člověk může najít hlubší smysl. Co dnes znamená žít v pravdě? Kde se láme osobní odvaha? A proč podle Daniely Kolářové nezačíná změna společnosti u politiků, ale u každého z nás? I tohle zazní v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 59 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

Říká, že si dnes mnohem častěji hladíme telefony než lidi. Prstem přejíždíme po displeji, dáváme mu pozornost a péči, zatímco mezi sebou máme čím dál větší odstup. Podle římskokatolického kněze Zbigniewa Czendlika bychom měli takovou lásku dávat raději lidem okolo a vysvětluje, proč je proto důležité potkávat se tváří v tvář i proč bychom neměli zapomínat dívat se na život i svět z různých perspektiv. O sobě přitom mluví jako o bytostném optimistovi, který vždycky věří v „happy end“. Používá k tomu přitom jednoduché přirovnání: v temné místnosti bude mít vždy světlo tu vlastnost, že pronikne do tmy - ne naopak. A podobně přistupuje i ke smíchu: „Směju se, když je mi dobře a směju se, i když je mi blbě,“říká a vysvětluje, že smích pro něj není výrazem nálady, ale způsobem, jak ovlivňovat vlastní nitro. Otevřeně přitom mluví o tom, že obraz, který o něm vzniká na sociálních sítích, je iluze.„To nejsem já,“říká a připomíná, že i on má dny, kdy je unavený, protivný nebo mu není dobře a rozhodně se mu do ničeho nechce. Czendlik se zároveň vymezuje proti představě, že dnešní doba je výjimečně špatná. „Svět se neřítí do ďáblovy řiti,“říká bez obalu a dodává, že lidstvo se v mnoha ohledech nikdy nemělo lépe. Problém podle něj není v realitě samotné, ale v tom, že se soustředíme hlavně na to, co nemáme. „Milujeme to, co nemáme a neumíme se radovat z toho, co máme,“ říká a mluví o společnosti, která je podle něj „obézní“ - nejen tělem, ale i duší a rozumem. A to nám bere sílu vidět správně věci kolem nás. V rozhovoru vysvětluje, proč má na faře zakázané politické debaty, jak snadno politika i církev lidi rozdělují a proč podle něj skutečná víra lidi spíš spojuje. Zároveň ale říká, že klid neznamená nezájem. Jsou hodnoty, za které je připraven se postavit - například nezávislost veřejnoprávních médií. Dostává se i k tématu smrti, umírání a strachu z opuštěnosti, k potřebě nemít „resty“ a k přání, aby po něm jednou zůstal hlavně klid. Co podle něj lidem dnes nejvíc chybí? Kde končí nadhled a začíná odpovědnost? A proč má pocit, že změna perspektivy je někdy důležitější než další hlasitý názor? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 60 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

Jako dítě byla introvertní a styděla se říct obyčejné dobrý den. Po tomhle setkání bych to herečce a moderátorce Adéle Gondíkové skoro ani nevěřil. „V dětství jsem ale fakt nemluvila,“říká, když se vrací k vyrůstání v Sokolově, kde mluvení před lidmi představovalo „úplnou katastrofu“. Dnes přitom patří k nejznámějším hlasům českého rozhlasu a televize- víc než promyšlený plán ale podle ní šlo o souhru náhod.„Všechno je štěstí a náhoda,“opakuje v rozhovoru a otevřeně přiznává, že žádné velké herecké ani moderátorské ambice nikdy neměla.„Kdyby se mě někdo zeptal, jestli chci moderovat takhle velký pořad, tak bych určitě řekla ne,“ říká Gondíková bez váhání a dodává, že by klidně zůstala někde ve sklepě v divadle a dělala alternativní divadlo „za dvě koruny“. Klíčovou roli v jejím životě sehrál bratr Dalibor Gondík, který ji postupně vtahoval do světa rádia i televize, i když ona sama o sobě tvrdí, že byla vždycky spíš ta, která pochybovala a brzdila. Vzpomínána svou první práci v rádiu, odkud ji kvůli „absolutní neschopnosti“ dokonce vyhodili, protože četla zprávy a vždy se u toho smála. Právě smích, který ji provází celý život, považuje za obranu i záchranu zároveň. „Mám pocit, že mi to prodlužuje život,“říká a přiznává, že se smála i v situacích, kdy by to jiným přišlo nepatřičné - dokonce i při porodu. Slávu, kterou zažívala na přelomu tisíciletí, ale Gongíková nikdy nevnímala jako náhlý zlom. „To nešlo ze dne na den,“ říká a odmítá představu, že by tehdy žila životem nedotknutelné televizní hvězdy. V rozhovoru mluví i o vztahu a manželství s hercem Jiřím Langmajerem, o němž vypráví s typickým nadhledem. Herečka a moderátorka otevřeně říká, že svatba pro ni nikdy nebyla zásadní. „Mně to nepřišlo vůbec podstatné,“ popisuje, proč by se sama vdávat nechtěla a proč ji Langmajerova žádost o ruku zaskočila natolik, že na něj „tři minuty koukala“. Mluví také o tom, proč si myslí, že se potkali ve správný čas, o každodenních drobnostech, které by v jiném období života mohly přerůst v konflikt i o tom, že i její humor a smích má ve vztahu své zásadní místo. Jaké je žít bez velkých ambicí, ale s radostí ze života? Proč je pro ni smích základní strategií přežití? A co všechno by se stalo, kdyby bratra v jejím životě neměla? I o tom je rozhovor s Adélou Gondíkovou.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 49 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Mám pocit, že s každým projektem se musím vracet sama k sobě,“říká zpěvačka a raperka Aneta Charitonová alias Annet X. Popisuje chvíli, kdy je jedna kapitola hotová a ona si znovu pokládá stejnou otázku, kým vlastně sama je. Vypráví také o tom, co pro ni vůbec znamená jméno Annet X, pod kterým vystupuje. „Začalo to pro mě být takové alter ego, abych se nějak uchránila,“říká o personě, kterou si vytvořila. V rozhovoru otevřeně popisuje vztah ke svému tělu a k takzvané „sexy póze“, kterou vnímá spíš jako manifestaci přijetí než snahu někoho lákat. Přiznává také, že přišel moment, kdy se při jednom natáčení necítila kvůli přihlížejícím ve svém outfitu dobře. Zároveň mluví o tom, proč je v tom, co říká veřejně, opatrná. Charitonová má ruské kořeny a cítí se jako Češka, některá vyjádření o Rusech se jí ale i tak dotýkají. „Jakmile se to týká mých nejbližších, tak mě to bolí. Je to fakt strašidelný,“ říká. V rozhovoru popisuje i práci na svém posledním albu BBYGIRL a přiznává, že v textech je tentokrát otevřenější než dřív. Mluví o konkrétní písni, který detailně popisuje jednu situaci a také o tom, že se musela připravit na to, jak desku uslyší její rodiče. Vrací se také ke spolupráci se svým partnerem Jakubem Strachem alias Nobody Listen, výraznou postavou české elektronické scény. Dotýká se představy části publika, že ji do hudebního světa „vytáhl“. „Párkrát mě to naštvalo a byla jsem z toho nejistá,“ říká raperka o tom, že je občas těžké pracovat s pochybami, které lidé zasejí a zároveň přiznává, že pozice žen v hudebním světě je jednoduše „jiná“. Nakonec se vrací také k víře, se kterou vyrůstala. „Nejsem praktikující člověk, ale líbí se mi, že se mám o co opřít,“říká hudebnice. Právě i díky ní prý nejspíš nikdy neměla chuť objevovat svět drog, který je v prostředí, kde se pohybuje, rozšířený. Kde dnes končí Annet X a kde začíná Aneta Charitonová? Jak mluvit otevřeně a zároveň chránit rodinu? Co všechno je ještě ochotná pustit ven a co si chce nechat jen pro sebe? A proč má pocit, že právě ve chvíli, kdy si říká „nevím, jestli to bude fungovat“, vznikají věci, které jsou nejpravdivější? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 53 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

Dříve tvrdil, že nechce mít vlastní restauraci a přitom jen pár týdnů před natáčením otevřel už několikátý podnik. „Pořád se cítím hlavně jako kuchař,“ říká Jan Punčochář, který se kromě své šéfkuchařské role a pozice majitele restaurací stal i moderátorem české verze show Hell’s Kitchen, kde působí jako samozřejmý lídr. V rozhovoru popisuje, jak se z učně, který po směně ve švýcarské kuchyni „občas poplakal do polštáře”, stal člověk, kterého baví i po třiceti letech stát u plotny. „Jsem asi magor, nemůžu bez toho být. I když mám volno, tak vařím,“říká a s úsměvem vypráví, proč doma připraví radši tři chody než jeden. Mluví o tom, jak se změnila kuchařina po covidu, i proč dnes už nechce křičet na kolegy.„Dřív jsem byl malá vzteklá čivava, teď už jsem hodný pejsek, který to radši tisíckrát vysvětlí, aby tam ty lidi vydrželi,“ přiznává Punčochář. A také vtipkuje, že největší „debilitou“ bylo otevřít řízkárnu, protože každý má pocit, že řízek umí nejlíp. „Hrozně bojuji s tím, jak lidé nechápou, že když je dobře usmažený telecí řízek, tak je nafouklý a když se do něj zakrojí, tak strouhanka odpadne,“ vysvětluje a popisuje, jak je občas těžké bojovat s myšlenkou, že „maminka to dělala jinak“. Otevřeně mluví o tvrdém prostředí gastronomie, o kuchařském egu, o tlaku na kvalitu i o tom, proč se dnes jeho priority posunuly od honby za michelinskou hvězdou k jiné věci: k lidem, které vede.„Mám přes šedesát zaměstnanců - šedesát hlav, které musí každý měsíc dostat výplatu. Můžu mít hvězdu a být na nule, nebo ji nemít a mít plnou hospodu. Musel jsem si to hodit jinam,“ říká známý šéfkuchař. A přiznává, že televize ho změnila. „Byl jsem zakřiknutý a otrkalo mě to. Když si stoupnu před tři sta lidí, nezakoktám se a nejsem z toho nervózní,“ dodává Punčochář. A taky tvrdí, že když jde do restaurace, nechce být “rejpal”. Jídlo vnímá především jako něco, co si jde užít a sdílet s lidmi, které má rád. I proto prý dnes více fandí tomu, když je na stole co sdílet, než aby si vybral degustační menu o deseti chodech. Jaké bylo procházet „lidským peklem“ ve švýcarské kuchyni? Proč je v dnešní gastronomii těžké udržet motivované lidi? A co dělá šéfkuchaře, který ani doma neumí uvařit jen jeden chod, opravdu šťastným? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 62 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Mám pocit, že herec nemá tolik co sdělit světu a rád zároveň spoustu věcí sděluje,“říká herec a hudebník Igor Orozovič, když vysvětluje, proč nesnáší herecké rozhovory a proč má pocit, že se v nich pořád dokola opakuje „ta samá nekonečná smyčka“. Přesto ale na rozhovor přišel - dnes už prý ví, že musí své věci „dostat mezi lidi“. Zároveň mluví o tom, jak se jeho práce dělí na tři světy: Národní divadlo, kde se o herce stará instituce, film a seriály, které jsou buď umělečtější nebo komerčnější a vlastní tvorbu, kde je člověk zodpovědný sám za sebe. Popisuje také, jak se v hudbě neustále pere s „nezaprodat se“ a přitom vytvořit něco, co si najde cestu k lidem. A přiznává i jak se bál, že ho poslední film Na horách bude tlačit do komerce a nakonec podepsal až ve chvíli, kdy mu dovolili napsat k filmu intimní písničku. Orozovič ale mluví i o otcovství, které z něj udělalo člověka, který chodí notoricky o patnáct minut později a také někoho, kdo víc odmítá práci. Vypráví také, jak rychle peníze mění lidské hranice i o tom, jak ho množství aktivit vede k tomu, že má někdy jen tři volné večery v měsíci. Pak přichází téma, které ho rozpálí nejvíc: herec popisuje, jak rychle se mění společenská citlivost a staré vtipy se stávají „nekorektními inscenacemi“ a jak se dá cokoliv vytrhnout z kontextu. Jak příklad dává jeden ze svých kabaretů, kde se schválně staví do role „blbce“, ale popisuje i případ, jak jedna jediná věta v písni dokáže spustit lavinu interpretací, že pojednává o znásilnění. „Považuji se skoro za feministu. A pak člověk občas narazí na tohle,“ dodává k tomu, že za cílem některých kritik vidí občas jen snahu zvýšit si dosah na sociálních sítích. Orozovič se krátce dotýká i natáčení série o spisovatelce Simoně Monyové, kde hraje partnera, který nakonec vzal autorce život. Popisuje, že jde o neobhajitelný čin, ale i to, jak se i přesto pokouší k postavě přistoupit s citlivostí. „Hraju člověka, který řeší nějaké problémy, měl nějaké poruchy a špatné rodinné vzorce. A vůbec to není tak jednoduché,“říká herec, jak náročné bylo do postavy vplout. Co je pro Igora Orozoviče úspěch? Kde je hranice mezi autenticitou a pohodlím? Jak se neztratit mezi divadlem, filmem, hudbou a rodičovstvím? A proč si myslí, že v době rychlých společenských změn je nejdůležitější otevřenost a respekt k druhému? I tohle zazní v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 66 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Když to nedokážete říct jasně, sami tomu nerozumíte,“říká novinář a moderátor Daniel Stach, který za třináct let v Hyde Parku Civilizace udělal rozhovor se čtyřiačtyřiceti nositeli Nobelovy ceny. O své práci nemluví jako o výkonu, ale jako o řemesle, které stojí na disciplíně, přípravě a neustálém hledání toho, co může posunout dál. „Já to chci rozdrbat do mikročásteček, abych našel, co se dá zlepšit a posunout hranice,“ popisuje a dodává, že je podle něj lepší učit se z úspěchu než z chyb. Zároveň přiznává, že důvěra diváků je závazek i tlak: lidé mu posílají zdravotní zprávy svých blízkých, prosí o rady a dokonce i o to, zda by „nešlo zařídit, aby letadlo letělo níž“. „To je příliš velká důvěra,“říká s tím, že se snaží diváky vždy alespoň nasměrovat tam, kde jim mohou pomoci. V rozhovoru mluví o tom, jakou roli v jeho práci hraje pochybnost a pokora.„Já vím, že jsem ten blbější. A vždycky budu ve srovnání s těmi lidmi,“říká o vědcích, se kterými mluví. Otevřeně popisuje, jak přemýšlí o vlastním sebevědomí - a proč si ho musí „dovolit“ mít po dobu rozhovoru, aby pak mohl rozmontovat každou chybu. S velkým díkem mluví osvé  rodině: „Mě vychovávali v tom, že když něco chceš, tak si za tím jdi. A pak neseš následky,“ říká s tím, že by si své rodiče nemohl vybrat lépe. A zároveň s obdivem mluví o pohledu svých dětí na svět, který ho nutí vracet se k tázavému pohledu na svět. „Je to skvělé! Ptají se: Proč nemá vítr ruce?“ cituje jejich otázku, kterou považuje za dokonalý příklad způsobu myšlení, který člověka někam posouvá. Daniel Stach vypráví i o momentech, kdy se dostává na okraj vlastních možností - třeba o setkáních s přeživšími holokaustu, které ho zasáhly mnohem víc, než čekal. Popisuje, co s ním udělalo vyprávění o tom, že když se dětem nevešlo číslo na předloktí, „vytetovali ho na nožičku a pak je poslali do plynu“. A také příběhy matek, které volily smrt spolu se svými dětmi místo přežití bez nich.„V okamžiku, kdy máte malé děti, to vnímáte úplně jinak,“říká. Přiznává, že takové rozhovory ho dokážou „vysát“ na několik dní a mluví i o tom, proč tyto výpovědi natáčí vždy mimo studio, v prostředí, kde se lidé cítí bezpečněji - a kde se jejich paměť otevírá jinak než před kamerami. Co znamená pochybovat správně? Jak vypadá práce s hosty těsně před rozhovorem - v několika minutách, kdy se rozhodne, jakým směrem se celý rozhovor otevře? Proč je lepší přiznat, že něčemu nerozumíte? A proč je nejnebezpečnější, když lidem začne vadit lež? I o tom je rozhovor s Danielem Stachem.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 41 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Pro mě je důležité zároveň žít, aby bylo pak o čem zpívat,“ říká zpěvák, skladatel a frontman kapely Bert & Friends Albert Romanutti, když popisuje, proč si ve třiceti chtěl dát „mentální celoroční prázdniny“. Chtěl strávit rok u českého moře, o kterém zpívá na stejnojmenné desce, kterou loni vydal. Přestože říká, že nakonec volno skoro neměl, do studia přišel v bílých kraťasech, s čelenkou a vyprávěl o tom, proč začal hrát tenis, jak mu nejde podání a proč potřebuje i v životě hledat „poloplnou lahev“. Otevřeně přiznává, že hudba je pro něj odraz duše, ale že někdy musí dát vlastní svět stranou - třeba když skládal pro StarDance, kde poprvé vytvářel hudbu pro tanečníky. A s dětskou radostí popisuje moment, kdy poprvé slyšel svou hudbu v O2 areně a „smál se, jaká je to haluz“.Mluví o tom, jak si jako třináctiletý kluk poprvé uvědomil, že se chce hudbou živit, o učiteli, který ho vedl k tomu hledat v hudbě „diamanty“, o Příbrami jako českém Twin Peaks a o tom, že splněné sny můžou bolet - třeba když se kvůli koncertu ve Foru Karlín dostal do mínusu, protože prostě chtěl, aby to stálo za to. “Vážím si toho, ale nechápu, čím to je, že ti lidi vůbec přijdou,“ říká překvapivě, když řeší úspěch Bert & Friends. Vzápětí ale dodává, že víra je v hudbě všechno:„Byly časy, kdy přišel na koncert jeden člověk. To byla přesilovka.“Popisuje také, proč si udělal kapitánský průkaz, pořídil si lyže, ale i proč vnímá své budoucí plány jako „indiána, kterého nesmí vyfotit“. Jaké bylo skládat hudbu pro StarDance i pro seriál? Kde je hranice mezi spontánností a disciplínou, bez které hudba nevznikne? A může mít člověk vůbec plán, když sám říká, že budoucnost je vždycky trochu černá díra? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 63 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

Rozhovor s ústavním právníkem Janem Kyselou výjimečně vydáváme v pátek. Reagujeme tak na oznámení Andreje Babiše, že se trvale vzdá Agrofertu - kroku, který může změnit podobu jeho střetu zájmů i situaci budoucí vlády. Rozhovor byl natáčen ještě před tímto oznámením a Kyselovy úvahy o tom, co střet zájmů znamená pro premiéra i pro stát, tím získávají nový kontext: ne proto, že by přestaly platit, ale protože ukazují, jak dlouhodobé, hluboké a obtížně řešitelné tohle téma je. „Možná bojujeme o důvěru v instituce a jestli i o budoucnost demokracie, to se teprve uvidí,“ říká Jan Kysela, když sleduje rodící se vládu Andreje Babiše, Tomia Okamury a Petra Macinky. Připomíná, že demokracie je „metoda s otevřeným koncem“ a problém nastává ve chvíli, kdy držitelé moci začnou přemýšlet o tom, že by to tak nechtěli, protože by po nich mohli přijít jejich konkurenti. Mluví o rozkolísané důvěře veřejnosti, o kandidátech zatížených minulostí a o tom, co se stane, když má být ministrem člověk, u něhož je programová výbava „tak silná“, že by vůbec kandidátem být neměl. Naráží tím na Filipa Turka, kterého si osobně v ministerském křesle představit neumí, ale zdůrazňuje, že konečné rozhodnutí je na prezidentovi. A také připomíná, že debata o pravomocích hlavy státu nestojí na jasném textu ústavy, ale na tom, „co v ní chceme vidět“. Kysela porovnává současnou situaci s dobou, kdy exprezident Miloš Zeman odmítal Miroslava Pocheho nebo Michala Šmardu, a říká, že pokud dokáže prezident své veto dostatečně ospravedlnit, nemusí to nutně znamenat, že může absolutně cokoliv. Pokud jde o téma střetu zájmů připomíná, že by v něm budoucí předseda vlády být jednoduše neměl. „Když máte Agrofert, vytěsnit to z hlavy je velmi obtížné,“ říká a dodává, že v minulosti šlo o téma, které „zatěžovalo nejen Andreje Babiše, ale i Českou republiku“. V rozhovoru popisuje i to, co podle něj vypovídá o zemi skutečnost, že předsedou Sněmovny se stal muž, jehož strana stavěla politiku na rozdmýchávání těch nejnižších vášní. A varuje před tím, jak rychle se vytrácí společenská shoda na tom, co je ještě přijatelné. Jaká je dnes role prezidenta? Co všechno může a co by měl? Jak má vypadat jmenování vlády, aby obstálo před veřejností i ústavou? A kde je hranice, kterou si demokracie musí umět bránit? I o tom je rozhovor s Janem Kyselou.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 54 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Politik musí mít věci v rukou,“ říká jihočeský hejtman Martin Kuba. Popisuje, proč po letech odchází z ODS a zakládá nové hnutí. Mluví o tom, že se s vedením strany dlouhodobě díval na řadu věcí úplně jinak a že po parlamentních volbách ani jednou nikdo z vedení nezvedl telefon s otázkou, co s volebním výsledkem dělat. Nakonec si přiznal, že zevnitř změnu neprosadí. „Já jsem si to odseděl. Zkuste si tam sednout,“ říká k tomu, že ve svém věku už nechce trávit čas věcmi, o kterých si myslí, že nemají smysl. Připouští, že část straníků žila v přesvědčení, že tak velká strana vždycky jednou za čas vyhraje a že byla uzavřená natolik, že každý, kdo řekne něco jinak, je vlastně nepřítel. Mluví také o tom, jak vidí dnešní politiku:„Moc jim nerozumím,“říká k debatám, které se podle něj míjejí s realitou, zatímco voliči chtějí slyšet prosté vysvětlení, co stát dělá a proč. Vysvětluje, že jeho vlastní úspěch v jižních Čechách nestál na kampani proti komukoli, ale na tom, že hodiny odpovídal lidem úplně na všechno sám a že se tím naučil, jak silná může být důvěra tam, kde je trpělivé vysvětlování. Kritizuje politiku, která spoléhá na antikampaň a tvrdí, že je potřeba vrátit se k tomu, aby politici mluvili jasně, lidsky a srozumitelně. Když přijde řeč na Andreje Babiše, opakuje, že se k němu předsudky vracejí pořád dokola. Připomíná, že se několikrát, když kandidoval, spekulovalo, že „to udělá s Babišem“ a zdůrazňuje, že pokaždé sestavil koalici bez hnutí ANO. Mluví také o problému české politiky, kdy „prst na spoušti“ často mají strany, které uspěly jen s několika procenty ve volbách, ale volební vítěz nemá jak jinak vládu sestavit. Kritizuje i kandidáta na ministerský post za motoristy Filipa Turka s tím, že takoví lidé by vůbec neměli být ministry. Zároveň ale říká, že chce přinést míň konfrontační politiku, v níž nebudou lidé slyšet jen jména soupeřů, ale i to, jakou cestu nabízí on sám. „Princip politiky má být v tom, že nesete nějakou vizi,“dodává. Proč přestal věřit, že ODS dokáže mluvit s lidmi tak, aby jí rozuměli? Jak chce budovat důvěru jinak než přes sliby? A proč říká, že volby se musí „prostě vyhrávat“ a jak toho chce docílit on sám? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 61 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Dosah toho, jak jsem to tam zahrála, je opravdu velký,“ říká Věra Kirchnerová alias Mia, vítězka druhé řady Zrádců a policistka, která se v civilu zabývá nejzávažnějšími trestnými činy páchanými na dětech. Když mluví o strategii, s níž vyhrála, přiznává, že ji samotnou děsilo, jak je jednoduché někomu něco nalhat a jak snadno tomu lidé věří. Ve hře držela tvář, kterou nesměla pustit, opírala se o pozorování a neustálé hlídání, kdo se s kým baví a kdo je s kým navázaný. A zároveň přiznává, jaký uvnitř cítila tlak:„Říkala jsem si, že letím každým dnem.“ Když mluví o policii, vrací se do časů, kdy začínala na hlídkové službě a kde ji formovali kolegové, kteří dokázali cokoliv vykomunikovat s klidem. Stejně otevřeně ale říká, že mezi policisty jsou i „zkažená jablka“ a že se takovým lidem vyhýbá. Následovala léta, kdy se věnovala hospodářské kriminalitě, než se zaměřila na oblast, která ji provází dodnes.„Z devadesáti procent se to děje v rodině, to je na tom to nejsmutnější,“říká o tom, jak si veřejnost představuje kriminalitu vůči dětem úplně jinak, než jaká je realita.„Případů, že někdo unese dítě a tam mu ubližuje, je minimum,“ vysvětluje Kirchnerová s tím, že by ráda lidem otevřela oči. Rodiče prý často nevidí, že pokud se někdo chová hezky k nim a jejich dítěti, neznamená to vždy, že takový člověk nemůže ublížit. A také varuje před tím, jak málo obezřetné rodiny jsou, pokud jde o sdílení fotek dětí na sociálních sítích. „Dítě se nemůže rozhodnout, jakou bude mít digitální stopu. Nevíte, jestli se někdo nekoukne na obrázek toho vašeho a zrovna vaše dítě se mu nebude líbit,“nabádá policistka, aby ti, kdo osobní fotografie na sociální sítě sdílí, alespoň zamkli svůj profil na soukromý. Přesto nerada používá slovo „predátor“, protože v přírodě jde o zvíře, pro které je lov přirozeností. „A to lovit děti není,“ vysvětluje. Kirchnerová ve Zrádcích viděla příležitost, jak o tom všem mluvit veřejně, i když tím riskovala. „Samozřejmě, že to je risk. Ale kvůli čemu jinému máme v životě riskovat, než dát něco najevo,“ dodává k tomu, jestli si připouští, jaký může mít na její život hra dopad. Co se stane, když člověk musí hrát o důvěru před kamerami? Jak se žije s tím, že vás po jedné hře zná celá země? A co s člověkem udělá práce, ve které sleduje případy, kdy někdo ubližuje dětem? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 57 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR .

„V prosinci to budou dva roky od stanovení diagnózy a v dubnu to byl rok od doby, kdy Nina odešla. A mně to přijde jako strašná věčnost,“ popisuje Kristýna Chovancová dobu, která jí a její rodině změnila život. S manželem Martinem se během několika dní ocitli ve světě, který do té doby neznali. Jejich dceři Nině lékaři oznámili diagnózu difuzního gliomu mozku – nemoci, která se u malých dětí často vyvíjí velmi rychle a na jejíž průběh je současná medicína zatím téměř bezbranná. U jejich dcery postupovala tak prudce, že během týdnů ji připravila o pohyb i hlas. „My jsme si ale řekli: takhle ne. Chceme udělat maximum pro dceru, pro nás dva, pro naši rodinu,“ popisuje Martin Chovanec, jak začali hledat možnosti, oslovovali zahraniční centra a nakonec odešli do Paříže do experimentální studie, která jim jako jediná dávala smysl. A tehdy také vznikl Nadační fond Nina – nejprve jako způsob, jak zvládnout náklady na léčbu, později jako cesta, jak pomáhat rodinám, které se ocitnou v tomtéž prostoru bezmoci. „Na vozík pro malé dítě čekáte dva měsíce, ale vy ho potřebujete hned,“ popisuje Kristýna Chovancová jeden ze způsobů, jak se svým fondem pomáhají. Podporují přístup k experimentálním lékům, zajišťují péči a provázejí lidi, kteří často nemají čas přemýšlet, kam volat dřív. Diagnózou, kterou trpěla jejich dcera, nepřežije 90 % dětí během jednoho roku. Martin a Kristýna Chovancovi proto otevřeně mluví o tom, jak rozdílný může být přístup k umírání a jak snadno se rodina ocitne v roli těch, od kterých se očekává, že se se situací smíří hned. Oba popisují, jak moc pro ně znamenalo, když se setkali s paliativním týmem, který k nim mluvil jinak – s vědomím, že i když se nemoc nedá zastavit, udělají maximum pro to, aby to bylo „dobré“. „A to nám myslím strašně pomohlo,“ popisuje Martin Chovanec. S manželkou trvali na tom, aby Nina nezemřela v nemocnici, ale doma, obklopená rodinou. A aby i jejich starší dcera Anička věděla pravdu. „Ptala se mě, jestli se Ninka vypaří jako vzduch,“ vzpomíná její maminka. „Když jsem jí řekla, že jen vydechne a bude ticho, ulevilo se jí,“ popisuje otevřeně Kristýna Chovancová vlastní zkušenost a dodává, že strach často pramení z toho, že člověk neví, co ho čeká. A právě proto dnes Chovancovi dělají všechno pro to, aby na té cestě nebyli sami další rodiče. Věří, že i když se nemoc zastavit nedá, dá se změnit způsob, jakým se o děti a jejich rodiny pečuje. Jak žít s vědomím, že naděje nemusí znamenat vyléčení, ale třeba jen dobrý čas? Jak by se měl změnit přístup k rodinám s touto diagnózou? A co ukázala cesta Chovancových o tom, co v systému chybí – a co může vzniknout z lidské odvahy? O tom všem je rozhovor s Kristýnou a Martinem Chovancovými. Nadační fond Nina můžete podpořit zde.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 50 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Rusko teď sedí v hledišti a náramně se baví, jak rozděluje euroatlantickou civilizaci,“říká analytik mezinárodních vztahů Vlastislav Bříza, když vysvětluje, proč se podle něj Moskva dostala „do strašně komfortní situace“ a proč i upravený americký plán míru může skončit tak, že se pošle návrh do Moskvy a ta řekne prosté a jednoduché „ne“. V rozhovoru detailně rozebírá, proč věří, že oba tyto závěry budou pro Rusko úspěch a že jedinou silou, která může přimět Kreml k dohodě, je tlak.„To je jediné, co ruskou stranu přiměje k jednání,“dodává expert. Popisuje tři nejzásadnější neuralgické body: nevydání Donbasu, skutečné bezpečnostní záruky, bez nichž bude jakýkoli mír „jen přestávka“ a armádu, kterou podle něj nelze limitovat pod úroveň, která by Ukrajině umožnila odstrašit agresora. Mluví i o stavu ruské společnosti, o ekonomice přepnuté do válečného režimu a o evropské bezmoci.„My nemáme iniciativu. My honíme kočku za ocas,“kritizuje Bříza. Přesto věří, že posilující Evropa - zejména Německo, Polsko a státy severu - může vytvořit sílu, která Rusko zastaví. Zastavuje se také u nedávného korupčního skandálu na Ukrajině, který podle něj nevytváří „dobrý koktejl“ ani pro morálku společnosti, ani pro ochotu Západu pomáhat.„Tohle je největší oslabení prezidenta Zelenského za celou dobu války,“myslí si analytik. Všímá si i změny Zelenského rétoriky po zveřejnění amerického plánu: vždycky byl vznětlivý, teď mluvil smířlivě, protože ví, v jak oslabené pozici se ocitl. A Bříza dodává, že ho možná čeká osud Winstona Churchilla. Co dnes znamená „čestný mír“ a kde je hranice mezi kompromisem a kapitulací? Má Evropa ještě čas, nebo už hraje druhé housle příliš dlouho? Přijme někdy Rusko plán, který Ukrajinu skutečně ochrání? A proč si Bříza myslí, že se Zelenskyj může dočkat osudu Winstona Churchilla? To vše zazní v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 61 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Cítil jsem být volán víc divočinou než rodinou,“říká vědec, biotechnolog a dobrodruh Petr Kaštánek, který dříve strávil na cestách tři až čtyři měsíce ročně a už v osmi letech vyrůstal obklopený pralesy, korálovými útesy a papoušky na Kubě. Vypráví o tom, jak se mu splnil sen pořádat expedice a hledat nové bioaktivní látky, proč se vracel do tropů i proto, že to bylo jako vracet se někam na chalupu a jak ho jedna cesta do Cancúnu přivedla k měsíčnímu putování pralesem, které změnilo celý jeho život. Mluví o vědě, která se odehrává nejen v laboratoři, ale třeba i na Antarktidě, kde z miniaturního hvozdíku vyizolovali bakterie produkující mrazuvdorné proteiny. Popisuje, jak ho fascinují mikroorganismy, které přežívají v extrémních podmínkách a jak z nich může vzniknout kosmetika chránící před UV zářením nebo technologie, která jednou pomůže chránit ovocné sady před mrazem. Přiznává, že někdy je být mezi vědou a podnikáním sezením na dvou židlích, ale že ho naplňuje být u celé cesty - od prvního nápadu až po konkrétní výrobek. Vrací se i k amazonským šamanům, od nichž se učil jejich způsobu práce.„Třeba několik týdnů drží dietu, kdy jenom popíjejí výluhy z rostlin. Až se dostanou do stavu nějakých halucinací, kdy k nim rostlina začne promlouvat a vlastně jim sama řekne, k čemu slouží,“ popisuje vědec metody zcela odlišné od klasické západní medicíny. A s nadsázkou dodává, že když v pralese dostal horečky, vzal si antimalarika, antibiotika a ještě šel k šamanovi, aby aspoň něco zabralo. Kaštánek dnes má laboratoř třeba uprostřed brdských lesů, na místě bývalé tajné raketové základny, chodí se synem na houby a přemýšlí o tom, jaké objevy nás ještě čekají.„Určitě ještě máme, co zkoumat,“ říká s tím, že i kdyby to byla jen malá věc, která pomůže pár lidem, tak je to fajn. Co nás učí extrémní příroda o odolnosti? Kde na vlastní oči viděl dopady klimatické změny? Jaká je hranice mezi intuicí a vědeckou metodou? A proč i slepé cesty mohou člověka dovést tam, kam by jinak nikdy nedošel? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 64 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Jsem možná až naivně optimistický,“ říká youtuber, streamer a spisovatel Radek Starý alias Sterakdary, který dokáže mluvit o úspěchu stejně lehce jako o tom, co ho formovalo. Vypráví o komunitě sledujících, kterou bere jako „kámoše“, o tom, proč odmítá spolupráce, které nejdou dohromady s jeho přesvědčením a proč je pro něj přirozené být otevřený. Popisuje, jak to, kým dnes je, má v mnoha směrech původ v dětství - v době, kdy „každá věc byla vzácná“ poté, co jeho rodina spadla do dluhů kvůli ručení a on sám nosil jednu mikinu tak dlouho, až mu bylo řečeno, že to nejde. Mluví také o kinetóze, která ho izolovala od vrstevníků, i o tom, jak utíkal do fantazie, kde hledá útočiště dodnes.„Ať už je to v rámci her nebo knížek. Mám velkou vizuální představivost. Co mě napadne, můžu živě vidět,“ popisuje Starý vlastnost, která je dozajista dobrým předpokladem pro jeho současné řemeslo. A mluví i o tom, jak dlouho mu trvalo vůbec připustit, že se v jeho životě něco mění - třeba když poprvé natankoval plnou nádrž bez toho, aby sledoval čísla na stojanu a řekl si: „To je dobrá část života.“ Dnes přitom stojí Starý za rekordním projektem Startovače: na svou knižní trilogii Exarie vybral přes 12 milionů korun.„Prodáváš zážitek být součástí něčeho,“říká, ale zároveň přiznává, že mnohem víc než kvalita knih lidi zajímá až „cenovka“, která jeho tvorbě dala nový rozměr. Přitom pořád věří na disciplínu jako na „sval, který můžeš trénovat“ a na to, že úspěch není o náhodě, ale o tom, že co si člověk neudělá sám, nemá. Jak se z kluka, který byl zvyklý nic nemít, stal autor, jemuž přispělo pět tisíc lidí? Co znamená mít komunitu, kterou člověk zná tak dobře, že ví, kdo má nemocného psa nebo mění práci? A dá se v době sociálních sítí vůbec zůstat „naivním optimistou“, který si občas vypne data a před světem se chrání vlastním rozumem? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 66 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

Jeho slova z minulého roku zněla až nezvykle temně, když mluvil o tom, že takhle rozehraný průšvih tu od konce druhé světové války ještě nebyl. Dnes se k tomu publicista a spisovatel Martin C. Putna vrací a nic na své předpovědi nehodlá mírnit.„Je hůř. A pravděpodobně bude hůř,“říká, když sleduje společnost, kde podle něj na jedné straně prosazuje extrémně pravicový proud, na druhé straně zmizelá normální levice a téměř úplně zmizelý střed, který jen čeká na někoho, kdo ho povede.„Mesiáš už přišel, jiný nepřijde,“dodává k tomu,  že nikdo z politiků, papežů ani podnikatelů lidstvo nezachrání. Zároveň však mluví o vlastní nejistotě. „Moudrost nemám,“ popisuje spisovatel, jak reviduje starší texty, vrací se ke knihám, které napsal a dokonce má hotový i rukopis, kde si k nim postupně připisuje co všechno napsal špatně. V rozhovoru několikrát zazní i jeho opakované upozornění, že „věci jsou složitější“. To používá Putna i v hodnocení kardinála Dominika Duky, kterého kdysi vnímal v tradici kultivovaného konzervativismu. V závěru jeho působení ale podle něj převažovaly mnohem problematičtější motivy. Silně mluví také o Izraeli.“Mám Izrael strašně rád,“ přiznává a zároveň popisuje vládu „všehoschopného grázla“ a „fanatiků“, hluboké rozdělení společnosti i to, jak část mladší generace bez výhrad přebírá palestinský narativ. „Je to selektivní humanismus,“ myslí si Putna a dodává, že při debatě o Palestině nejde vynechat zmínění Hamásu jako teroristického genocidního hnutí, které chce zničit Izrael. Uprostřed těchto témat však přichází i jiná rovina - Putnova radost z míst, která se nepoddala masovosti. Když mluví o své knize Řím antituristický, popisuje město, kde za hradbami začíná skutečný život: malé fontány, poloprázdná muzea, ulice mimo proudy turistů. Ukazuje italskou metropoli, kterou se dá vidět i jinak, s klidem a možností opravdu vnímat. Do rozhovoru vstupuje i osobní zkušenost z poslední doby - slovní útok v tramvaji právě kvůli jeho veřejným postojům vůči podporovatelům Palestiny. „Nevnímám ho jako démona. Spíš jako oběť,“říká o muži, který na něj začal křičet.  Jak se mění současná společnost a proč si myslí, že „bude hůř“? Jak se nestat pouhým turistou, který vyhledává jen místa z cizích obrázků a proč by se tomu měla postavit i Praha? A proč řadě politiků vyhovuje, že někteří lidé vzhlíží k ruskému světu? I to zazní v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 74 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Probouzím se s tím, co zase podělám,“ říká herec Martin Dejdar, který se mezi obavou a radostí z práce pohybuje celý život. Tvrdí, že by nic nedělal, kdyby ho to nebavilo, i když ho třeba okolí přesvědčuje, že by do toho jít neměl. Popisuje svůj vztah s manželkou, který stojí na zkušenosti, která je prověřila už na začátku - roce, kdy byli po světě non-stop a pořád jen spolu. A možná i díky tomu zvládli rozhodnutí, které jejich život obrátilo vzhůru nohama. Když byl jeho syn terčem šikany, cítil, že to šlo řešit jen odchodem a proto odjeli na Floridu. „Byl to hrozný pocit, kdo to nezažije, nedá se to vysvětlit,“ říká herec ke zkušenosti, kdy mělo jeho dítě problémy ve škole jen kvůli jménu Dejdar. Dnes říká, že by odešel znovu jen tehdy, kdyby se společnost „razantním způsobem zvrtla“, protože pokud není emigrace dobrovolná, je podle něj vždy velmi těžkou cestou. Když mluví o dnešku, vrací se Dejdar k tomu, co sám zažil v komunismu. „Ta svoboda tady vážně nebyla,“ říká a popisuje i o to, že jeho vlastní otec byl ve straně, ale nikdy nebyl přesvědčeným komunistou. O to víc ho znepokojuje, jak roste agresivita a extremismus. „Slušných lidí je víc, ale těch dvacet procent pořád řve,“dodává Dejdar k tomu, co si myslí o současném stavu společnosti. Podle něj je přitom problém v tom, že mizí základní respekt: „Všichni křičí po toleranci, ale nejsou ji schopni,“obrací se kriticky k mladším generacím a dodává, že sám se považuje za tolerantní osobu. To, že s něčím nesouhlasí, podle něj neznamená, že svůj názor bude někomu nutit. Brání se proto tomu, když ho někdo ponižuje jako starého a nechápajícího. Pokud má někdo názor třeba i na politiku, nevidí Dejdar důvod ho neříct. Kdysi sám vystupoval na pódiu s Václavem Klausem a v roce 2013 zjistil, jak tvrdě umí společnost soukromé postoje trestat. „Bylo to celé absurdní,“říká k době, kdy se před prezidentskými volbami vyjádřil pozitivně k osobě Miloše Zemana a dodává, že politika „vždycky trochu smrdí“. Mnohem nebezpečnější podle něj ale je, když se demokracie zamění za bezbřehý chaos. „Lidé to berou tak, že svoboda a demokracie znamená, že si každý může dělat, co chce, ale ono to tak není,“varuje herec. K životním pádům i vrcholům se dnes vrací klidněji. Mluví o filmu Panství, u kterého se „nepovedlo vše kolem“, nebo o vlastním projektu přání od známých osobností, který musel ukončit. A i když byly některé etapy „sešup“, pořád vidí svůj život jako horskou dráhu. Popularita devadesátek, Zdivočelá země, Comeback a Ozzák, kterého fanoušci někdy berou víc než jeho, jsou součástí toho všeho - a také o tom všem mluví ve své nové knize. Proč má pocit, že se humor vytrácí? Jak se dá udržet tolerance ve společnosti, která se rozpadá na tábory? A jak chce pomoci fenoménu Studia Ypsilon? Pusťte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 56 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

Jako malá holka utíkala do světa fantazií a dodnes v něm nachází oporu. Bet Orten mluví o fotografii jako o prostoru, kde člověk může tvořit bez omezení a popisuje, jak ji tenhle svět provází celý život - od chvíle, kdy poprvé vzala do ruky starý fotoaparát, až po její lekce studentům, u kterých sleduje, jak se v nich probouzí chuť tvořit. „Myslím, že to v sobě máme všichni,“ říká. Otevřeně také mluví o tom, jaké bylo vstupovat do oboru, kde dominovali muži. Vzpomíná na začátky, kdy slyšela věty o tom, že „žena patří v ateliéru spíš před objektiv“ nebo kritiku, že „neunese techniku“ a jak dlouho trvalo, než získala prostor, kde se na tvorbu žen dívá jinak - s respektem a vědomím toho, že fotografie ženského těla nemusí být jen objektivizující. „Na některé věci se nemůžu zpětně ani podívat. Říkám si: proč ty ženy takhle fotily, proboha,“ přiznává fotografka, že některé fotografky, které dříve obdivovala, často fotily způsobem, který odpovídal mužskému vidění fotografie, protože chtěly být v „jejich“ světě respektované. Orten mluví i o zásadním zlomu v její vlastní kariéře, který přišel ve chvíli, kdy se jí začaly otevírat nové možnosti v Londýně. Tehdy ji čekala práce pro Vogue, ale v tu samou dobu zjistila, že je těhotná. „Kdybych šla na potrat, přišlo by mi to jako smlouva s ďáblem,“ mluví o době, kdy si kladla otázku, jestli dát přednost kariéře. „Pak jsem si řekla, že by se mi to nevyplatilo. Lidský život je důležitější,“ popisuje fotografka co předcházelo návratu do Prahy, který byl „extrémně drsný“. Místo zahořknutí hledala nový způsob, jak svůj příběh přerámovat. Mluví o tom jako o jedné z nejtěžších, ale nejdůležitějších etap svého života, bez které by podle svých slov nebyla tím, kým je. Dnes je matkou dvou dětí, ale zůstalo jí přesvědčení, že focení je její „bytostná potřeba“. „Zradila bych svoji duši, kdybych to nedělala,“ dodává. Jak se mění ženský pohled ve fotografii? Co musí žena udělat, aby byla v oboru slyšet? Jak náročné bylo najít si svoji polohu v Česku a proč je pro Bet Orten svoboda důležitější než jakákoli škatulka? Pusťte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 66 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Nekladu si otázku, jestli moje děti mají vzít úzlík a prchnout před Babišem. Spíš si říkám, jestli poznáme tu míru, kdy už to překročilo nějakou mez,“ říká režisér Jan Hřebejk, když přemýšlí o tom, jak snadno se může proměnit společnost, kterou považujeme za samozřejmou. V poslední době natáčí často na Slovensku a říká, že právě tam vidí, jak ubývá svobody a jak to vypadá, když nejsou u vlády lidé, které jste si přáli. Mluví o voličích, o politicích, kteří podle něj ohýbají pravidla, i o tom, jak snadno se z veřejného prostoru vytratí elementární slušnost. „To, co reprezentují v politice, je politický sajrajt,“ říká bez okolků, když mluví o zástupcích SPD a Motoristů. I když očekává na svá slova kritiku, hájí se s odkazem na Filipa Turka, že přece nelze vážně mluvit o lidech, kteří hajlují. A dokonce si myslí, že budoucí premiér Andrej Babiš v soukromí mluví o svých koaličních partnerech mnohem ostřeji, než on sám. Do rozhovoru promlouvají i jeho obavy a zkušenost člověka, který ve filmech desítky let hledá hranici mezi odvahou a selháním. „Strach dokáže úplně rozložit charakter,“říká k tomu, jak obavy mění všechno. V debatách o Palestině a Izraeli zůstává Hřebejk nekompromisní, ale chápe, proč mladí lidé vidí svět jinak. „Mají čerstvé mozky, ale někdy neprokouknou, jakou hru s nimi kdo hraje,“říká o kauze vyvěšení palestinské vlajky na FAMU a dodává, že celý konflikt vnímá jako neřešitelný. Důležité podle něj ale je, aby i v rozdělené společnosti zůstal prostor pro humor. A to nejen jako únik, ale i ventil, který člověka drží při zemi.„Humor tě brzdí, aby sis nezačal moc myslet,“říká režisér. Hřebejk mluví také o tom, že víru jako katolík ztratil, ale naději ne. „Kdybych nevěřil v dobro, tak se zabiju,“říká jasně. A zdůrazňuje, že věří, že žijeme ve vlídné zemi, kterou stojí za to chránit. Co je dnes odvaha a co jen póza? Jak poznat, že už jsme překročili hranici, kterou jsme si slíbili nikdy nepřekročit? Proč některé politiky vidí jako „spodinu“? A proč by Hřebejk čím dál tím raději točil hlavně filmy, v nichž je humor? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 61 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Politika se posunula do takové absurdity, že člověk už ani neví, co dát na obálku,“říká komentátor, podcaster a šéfredaktor týdeníku Reflex Martin Bartkovský, když mluví o době, v níž třetí nejvyšší ústavní činitel jako první akt ve funkci „podrží štafle“. Vtipy třeba na Andreje Babiše, které fungovaly ještě před pár lety, podle něj dnes není úplně čím nahradit. O Filipu Turkovi říká, že je typem politika, který už ani není vtipný, jen směšný a o Jindřichu Rajchlovi pak zase, že ho Tomio Okamura „vytáhl na svých zádech“ a zároveň vytvořil prostor k tomu, aby ho jednou mohl ohrozit.„Je hodně učenlivý a schopný. Má nakročeno to hnutí převzít,“říká Bartkovský. O ostrých náladách ve společnosti nemluví z odstupu, ale z vlastní zkušenosti.„Byl jsem svědkem toho, jak lidi volají po násilí a dokonce i proti mě. Čtyři chlapi mi pošeptali, že na mě počkají,“ říká o demonstracích, na kterých roky zaznamenával antisystémové proudy. Přesto trvá na tom, že média se nesmí bát mapovat realitu. „Aby lidi nebyli překvapení, že nakonec někdo získá víc prostoru. Není to blesk z čistého nebe,“vysvětluje novinář. Zároveň popisuje, jak se proměňuje práce v médiích, které dnes bojují o pozornost s celým světem. Dodává, že klasické weby padají, ale komunity kolem značky, kterou vede, rostou. Přesto na něj část publika lepí ideologické nálepky. „Fascinuje mě, když mi lidi vyčítají progresivismus. Říkám: Tak mi ukažte, kde to je,“ vysvětluje Bartkovský a dodává, že hájit rovná práva není ideologie. „To není ani pravicové, ani levicové. To je jen lidské,“ říká.Vrací se i k tomu, jak stabilní a funkční bude budoucí vláda. Připomíná, že Andrej Babiš podle něj nemá rád trolly a už v koaliční smlouvě je v podstatě zakázáno, aby ho vládní partneři překvapovali. „Česko si ale potřebuje projít vládou ANO, SPD a Motoristů, protože takhle si ji zvolilo, takže si ji zaslouží,“dodává novinář. Jak konstruktivní podle šéfredaktora Reflexu budou Babišovi koaliční partneři? Jak silní skutečně jsou antisystémoví hráči a co jejich vzestup říká o nás? A proč tvrdí, že dnešní realita je někdy těžší než satira? Pusťte si celý rozhovor s Martinem Bartkovským.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 56 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Zajímala mě temná zákoutí lidské duše,“ popisuje sexuoložka a neurovědkyně Renáta Androvičová, proč se rozhodla pro svou profesi. Dnes pracuje v Národním ústavu duševního zdraví a zkoumá i fenomény, které většina lidí nechce ani pojmenovávat - znásilnění, sadismus nebo deviace. Do oboru ji přivedl zážitek, na který dodnes nezapomněla. „Profesor Weiss přivedl na živou hodinu sexuálního vraha. A tohle mně připadalo fascinující, tehdy něco secvaklo v mé hlavě,“popisuje vědkyně zkušenost, která byla formující, ale také velmi náročná. Od té chvíle chtěla pochopit, proč někteří lidé jednají způsobem, který „vůbec nedává smysl“. Dělala stáže na ochranných léčbách a mluvila i s muži, kteří „neměli zapotřebí se někoho zmocňovat násilím, a přesto to dělali“a dnes mluví i o tom, jak funguje jejich mozek. Boří také představy o genetických predispozicích.„Dědičnost se posouvá z rodiče na dítě asi ve 27 %. Zbytek je nesdílený vliv prostředí,“ říká expertka třeba o predispozicích k sexuálnímu násilí. O pubertě pak mluví jako o nejkritičtějším období a vysvětluje, jak se v ní začínají problémové vzorce utvrzovat a kdy ještě lze zabránit tomu, aby se touha proměnila v čin. Androvičová se věnuje ale i dnešnímu fenoménu incelů, kteří se podle ní často vyznačují slabšími sociálními dovednostmi, vysokou inteligencí nebo introverzí a postupně začínají hledat vysvětlení svého nezdaru v okolí. „Mají představu, že ženy jsou velmi primitivní bytosti a že je zajímá jen status, peníze nebo svaly,“popisuje sexuoložka plochou představu incelů o ženách. Vysvětluje, že jejich online komunity nabízejí reálné řešení a zároveň připomíná, že existují i praktické cesty.„Naučit se sociální kompetence jde. Jen si ten člověk musí připustit, že nemusí být ‚zlí’ jen ti druzí,“ tvrdí Androvičová. Otevírá také další vrstvy dnešní sexuality - parasociální vztahy, dostupnost pornografie či závislost na OnlyFans.„Myslela jsem si, že tam chodí singles a že je to snadná práce. Ani jedno z toho není pravda,“přiznává sexuoložka. Platformy podle ní normalizují to, co dřív nebylo běžné a ženatí muži si zde budují „bezpečný ventil“, který je snadnější než realita. Androvičová také otevřeně přiznává, že ji vlastní práce začala vyčerpávat.„Už jsem tím trochu přesycená. Frustruje mě zjišťovat, že jsou tady nějaké biologické dispozice. Mrzí mě oběti, mrzí mě i pachatel. Celé mě to rozesmutňuje,“říká s tím, že přemýšlí, že si od výzkumu na čas odpočine. Proč je důležité dozvídat se více o pachatelích znásilnění? Jak vypadají mozky mužů, kteří jednají donucovacím způsobem? A proč říká, že prevence musí začít dřív, než se „všechno zafixuje“? Pusťte si celý rozhovor, který vznikl v rámci série k dokumentu Virtuální přítelkyně.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 67 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Rodiče se rozhodovali, jestli si mě vůbec nechají. A pak se jim narodilo dítě, které pořád brečelo,“říká herečka Beáta Kaňoková, jedna z výrazných tváří své generace, která otevřeně mluví o dětství, o vztahu se sestrou i o tom, co všechno se zapsalo do jejího hlasu i života.„Pořád jsem si trochu musela vybojovávat místo na světě. Ale možná právě díky tomu jsem průbojná,“dodává. Vyrostla mezi kluky, první rande měla v kravíně, ale největší roli v jejím životě sehrály ženy - matka, sestra i babička. „Máma nás po rozchodech s klukama odvezla na pole za městem a řekla: Křičte a všechno to ze sebe dostaňte,“vzpomíná herečka. Její otec prý chtěl syna, sestra byla „ta krásná“ a Kaňoková dlouho cítila, že musí okolí stále něco dokazovat.„Byla jsem ta, kterou si kluci chodili ptát, jestli už je ségra doma. Pak jsem najednou začala být tím objektem zájmu já a hrozně mě to překvapilo,“říká. K herectví se přitom dostala až po studiích dramaturgie, práci v kavárně a letech pochyb.„Věděla jsem, že je to teď nebo nikdy. Nechtěla jsem si v šedesáti říct, že jsem to ani nezkusila,“ říká o chvíli, kdy poprvé šla k přijímačkám na DAMU. Přijetí brala jako znamení, ale sebevědomí jí vzápětí zlomilo školní prostředí. Najednou měla pocit, že tam nemá co dělat, ale naštěstí přišli pedagogové, kteří jí ho vrátili zpátky. Dnes hraje po jejich boku a mluví o tom, jak pro ni bylo dřív těžké oddělit vlastní hodnotu od kritiky nebo postojů publika. „Dobrý pocit ze sebe musím mít já. Už nechci, aby to přicházelo zvenku,“popisuje Kaňoková. Mateřství pro ni znamenalo další zlom. Podepsala totiž smlouvu do divadla a za týden zjistila, že je těhotná. Dnes má dvě děti a otevřeně říká, že herectví i mateřství jsou pro ni stejně silné části identity. „Miluju být máma, ale herectví je moje podstata úplně stejně jako to, že jsem matka,“dodává herečka. Mluví i o tom, jaké to bylo být na všechno sama, o období po porodu, tlaku mateřství i rozchodu s partnerem, který měl jiné představy o životě. Otevřeně hovoří také o výčitkách spojených s tímto rozhodnutím, ale i o svobodě, kterou jí dala práce na seriálu Pan profesor, díky níž mohla jako matka malého dítěte učinit životní změnu.„Z toho pocitu selhání jsem se ale rok hrabala. Trvalo, než jsem si dokázala odpustit,“ přiznává Kaňoková. Jak se z „uplakaného“ dítěte stala žena, která dokáže otevřeně mluvit o bolesti i křehkosti? Co se stane, když se sen o herectví začne plnit až ve chvíli, kdy se zdá, že je na všechno pozdě? A jak si po rozchodu, mateřství i všech pochybnostech znovu dovolit mít ráda sebe samu? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 64 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Děláme, co nás baví a jestli to baví lidi, tak je to strašně fajn,“ říká historik Michal Stehlík, který spolu s publicistou Martinem Gromanem stojí za podcastem Přepište dějiny. Letos slaví pět let a doba, kdy točili jednou za čtrnáct dní dvacetiminutové díly, je podle Gromana dávno pryč. „Bylo to krásné a pak se to rozjelo,“vzpomíná. Dnes už mají za sebou přes sto padesát míst po celé republice, kde mluvili s lidmi o české historii. Taková práce je přitom celoživotní učení, ale ne každý akademik by byl nejspíš ochoten se touhle cestou vydat. „Je to vysilující i fyzicky. A rodině musíte vysvětlit, že třeba každou středu večer nebudete doma,“dodává Groman. Autoři podcastu mluví i o tom, proč je dnes historie tak přítomná v každodenní debatě. „Je to obrovský ohňostroj historických přirovnání, analogií a směrování do minulosti,“ popisuje Stehlík to, jak jsou v dnešní době někteří lidé čím dál nejistější a proto psychologicky potřebují hledat ujištění třeba právě v historii. Zároveň oba tvůrci podcastu sledují, jak se minulost stává nástrojem politiky i veřejného prostoru. Když přichází řeč na současnost, zmiňují i konkrétní jména.Třeba o tváři Motoristů Filipu Turkovi mluví jako o symbolu dnešní doby. „Je to reakce, kdy pro mnoho lidí on může znamenat to, že konečně někdo něco říká a nebojí se. A je vlastně trošku jedno, co říká,“ vysvětluje s tím, že se možná spousta lidí jednoduše brání tlaku na korektnost ve veřejném prostoru. Pokud jde o zlehčování nacistické symboliky, která se v souvislosti s Turkem diskutuje, podle Stehlíka s Gromanem takové chování nelze omlouvat. Jde o jasnou zprávu o jeho autorovi - kdo je a kde stojí. „Můžete udělat kravinu, ale můžete se za ni omluvit nebo ji už nedělat,“ dodává Groman. Jak se pozná, kdy se minulost začíná opakovat? Proč tolik lidí hledá jistotu v analogii a symbolech, které měly být varováním? A co o nás vypovídá, že se nenávistná gesta znovu objevují ve veřejném prostoru? Poslechněte si rozhovor s Martinem Gromanem a Michalem Stehlíkem z podcastu Přepište dějiny.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 50 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Nepřemýšlela jsem nad tím, jestli je to dobrý nápad, ale přišlo mi to jako příležitost ukázat lidem svět OnlyFans,“říká Petra Úradníčková alias Inked Dory, která je jednou z protagonistek dokumentu Virtuální přítelkyně. Vystudovaná psycholožka, která dřív pracovala v advokátní kanceláři, mluví o tom, jak se ke své práci dostala, když začala na platformu nahrávat fotky, které už měla roky v telefonu. Dnes ji sledují tisíce lidí a profil na platformě určené nejen ke sdílení intimity se stal její hlavní obživou. Na síti Inked Dory podle svých slov nabízí nejen intimní obsah, ale i blízkost, která je podle režisérky dokumentu jednou z oblastí, které se snadno přehlíží.„Dávám lidem možnost najít si nějakou virtuální společnost,“ vysvětluje protagonistka a tvůrkyně s tím, že se na ni na platformě obrací s různými osobními problémy. Sama proto přiznává, že pro mnohé fanoušky je možná víc než objekt touhy a někdy se tak stává i jejich důvěrnicí. „Snažím se jim častokrát pomoci nebo poradit s problémy, na které jinde odpověď možná nezískají, protože se třeba bojí a proto se zeptají cizího člověka na internetu,“ popisuje Úradníčková. Přitom zdůrazňuje, že její sebehodnota není v rozporu s tím, co dělá.„To, čím si vydělávám, mě nijak nedefinuje. Vím, jaký jsem člověk a jak se chovám k nejbližším,“ brání se kritikám, ale také přiznává, že za jejím úspěchem stojí roky práce, marketingu i kalkulu. Dokument Virtuální přítelkyněukazuje i odvrácenou stranu byznysu - vliv na osobní vztahy, tlak a neustálou nutnost být online. O tom posledním hovoří i Inked Dory a vypráví o době, která pro ni osobně byla velmi složitým obdobím. „Byl to zlý půlrok. A když se necítíte dobře, není úplně nejlepší točit videa v bikinách,“popisuje tvůrkyně. Za největší riziko své práce přitom považuje digitální stopu. „Už by mě nikdo nevzal do normální práce,“říká otevřeně a zároveň varuje před tím, aby do téhle práce lidé vstupovali s vidinou rychlého zisku. „Neměla by to být primární motivace. Ty výsledky nepřijdou ze dne na den. Devadesát procent lidí tam vydělává pár stovek dolarů měsíčně,“ varuje před tím, že je iluzorní představa, že z dívek na OnlyFans díky jedné fotce stanou milionářky. Jaká je skutečná cena intimity, když se z ní stane práce a jak se v tom neztratit? Proč tolik lidí hledá blízkost právě v digitálním světě? A hledají v něm i něco, co připomíná lásku? Poslechněte si celý rozhovor s Inked Dory, který vznikl v rámci série k dokumentu Virtuální přítelkyně.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 61 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Politici by neměli být užiteční idioti oligarchů,“ říká protikorupční expert a bývalý ředitel české pobočky Transparency International David Ondráčka, který po letech v zákulisí politiky vydal knihu Kauza Česko. V ní shrnuje zkušenosti z doby, kdy sledoval, jak se hraje o miliardové zakázky, zatímco veřejnost vídala jen hemžení na povrchu. Chtěl prý ukázat, kdo jsou ti skuteční režiséři a scenáristé moci, kteří tahají za nitky, ale zároveň nabídnout naději, že se s tím dá něco dělat. „Nemusíme se smířit s tím, že budeme marnit potenciál téhle země,“dodává s tím, že bychom po politicích měli chtít co možná nejvíce. Za největší problém považuje českou oligarchii - skupinu lidí, kteří získali obrovské finanční prostředky během privatizace a dnes si mohou koupit takřka kohokoliv. Připouští, že mezi politiky vidí i poctivé hráče, ale dodává: „Po osmdesáti procentech těch poslanců nezůstane vůbec nic. Oni to prostě jenom odsedí ty čtyři roky. A nemají z toho ani špatný pocit.“Mluví proto o potřebě „druhé polistopadové republiky“, tedy symbolického zlomu, kdy si řekneme, které instituce posílit, které zrušit a jak zemi znovu nastavit. Změnu ale podle něj mohou přinést jen politici, kteří odmítnou hrát starou hru. „Přestanou chtít být těmi užitečnými idioty a budou dělat takové kroky, které budou zužovat prostor pro to, aby si z Česka a z veřejných rozpočtů pořád dělal někdo cedník,“ nabádá expert. Ondráčka také mluví o selhání Fialovy vlády, ale i její nepřipravenosti a kritizuje, že nedoručila žádnou reformu ani deagrofertizaci. Návrat Andreje Babiše považuje za důsledek selhání slabých soupeřů.„Babiš je silný, protože ti druzí jsou slabí. A paradoxně teď může působit jako jediný dospělý v místnosti,“říká Ondráčka k plánům na společný kabinet s SPD a Motoristy. Zároveň si ale nemyslí, že by Babiš vedl Česko směrem k Rusku. „Velmi dobře ví, že Rusové faktury neplatí,“vysvětluje expert s tím, že šéf hnutí ANO si je vědom, že svůj byznys dělá v Evropě. Jak podle Davida Ondráčky skutečně funguje zákulisí české politiky? Proč si většina poslanců svůj mandát „jen odsedí“? Kde přesně se v Česku ztrácejí miliardy a jak by mohl vypadat systém, který by to změnil? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 58 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Rozhodl jsem se nejistotám tentokrát čelit po svém, bez velkého ohlížení se na to, co by k tomu kdo řekl,“ říká hudebník, výtvarník a spisovatel Jakub König, který po letech za maskou Kittchena a s kapelou Zvíře jménem Podzim vydává své druhé sólové album Astronauti. Desku popisuje jako přiznání toho, čím je. „Že jsem opravdu výtvarník, hudebník a umělec,“vysvětluje s tím, že za jeho tvorbou bylo často mnoho pochyb, protože na ni „nemá školy“. A některé zůstávají dodnes - když tvoří, mívá někdy pocit, že „je to celé blbě“. Popisuje dny, kdy má obavy, že jeho práce je zbytečná, ale i chvíle, kdy se k tvorbě vrací jako k záchraně. „Ve chvíli, kdy mě tohle paralyzuje, tak si můžu sednout k papíru a tři hodiny si maluju a pak je mi prostě líp,“ říká o tom, jak může být proces tvorby krásný. V rozhovoru otevřeně mluví o holotropním dýchání a zážitcích, které označuje za léčivé. „Je na tom něco prastarého, rituálního,“dodává umělec. Vypráví také o devíti letech abstinence, vděčnosti i o tom, jak se snaží žít v souladu se světem kolem sebe. „Mně strašně funguje to, že se umím přepnout do té vděčnosti. Uvědomuju si, jak to zní,“ říká, když mluví o emocích, které v něm vzbuzují jeho dvě dcery. A i když umí pozlobit, momenty s nimi by nevyměnil za nic.König se dotýká i temnějších témat - třeba když v jedné písni mluví o tom, že v každém z nás je jakýsi „nácek“. „Je strašně snadné internalizovat všechno do těch zlejch nácků, které vidíme v televizi. Chtěl jsem proto říct, že je důležité nepřehlížet i ty temné tendence v sobě,“ upozorňuje hudebník a dodává, že bychom se měli pokoušet takové vnitřní pnutí vyřešit dřív, než ho pustíme ven a necháme za sebe jednat. Píseň, která se tomuhle tématu věnuje, ale podle něj přináší hlavně plán na záchranu světa. „Tím je být k sobě laskavější a být laskavější ke svému okolí. Zní to banálně, ale zkuste to praktikovat,“ dodává hudebník. Jak se mění vztah k tvorbě, když se člověk přestane schovávat? Dá se uměním léčit - sebe i ostatní? Co všechno se může stát, když pochybnosti přestanou být slabostí a stanou se součástí cesty? Poslechněte si celý rozhovor s Jakubem Königem.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 61 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Četla jsem senzacechtivé články, že stačí, když se na OnlyFans dívka svlékne a je milionářka. Zajímalo mě, jestli je to skutečně tak,“ říká režisérka Barbora Chalupová, která po dokumentechV síti nebo Zákon láskyznovu otevírá svět, o němž se často mluví, ale málokdo do něj skutečně vidí. Tentokrát se podívala mezi ženy, které si vydělávají sdílením intimity - a také muže, kteří si je předplácejí. „Přihlásila jsem se na platformu a zaplatila si několik tvůrkyň, abych jim mohla napsat,“popisuje Chalupová, jak ji překvapilo, kolik peněz ji na OnlyFans stálo, než se vůbec mohla ke komunikaci s tvůrkyněmi dostat. Z původní rešerše vznikl dokument Virtuální přítelkyně, který míří 6. listopadu do kin - portrét tří žen, jejich práce, vztahů i života mimo obrazovku. „Skoro nic není vidět,“říká režisérka s tím, že jí nešlo o nahotu, ale o to, jak se člověku změní život, když takovou práci dělá, a jak to ovlivní jeho vztahy i je samotné. Její tři protagonistky, které jsou na OnlyFans různě úspěšné, ukazují, jakou má sdílení intimity na internetu cenu. „Potvrdilo se, že když začnete dělat v tomhle byznysu, tak se vám změní všechno a velmi rychle,“ vysvětluje režisérka. Natáčení trvalo víc než rok a Chalupová s týmem trávila dny v domácnostech žen. „Natáčeli jsme to, co se děje. Jste u nich doma na gauči a zároveň do toho bytu potom přichází ti nejbližší,“popisuje filmařka, jak blízko se k aktérkám dostala. Film zachycuje nejen ženy, ale i muže, kteří si jejich obsah předplácejí. „Je to až taková terapie, kdy si lidé platí za to, aby byli vyslyšeni. Aby dostali pozornost, kterou v životě třeba nemají,“ říká Chalupová s tím, že se dokument dotýká tématu osamělosti, která je všudypřítomná. Pro režisérku bylo podstatné snímkem nemoralizovat.„Ty ženy jsou dospělé, nebudu je posuzovat. Ale je vážně důležité říct, co taková práce obnáší,“ dodává. Jaká je cena intimity ve chvíli, kdy se z ní stává práce? Co vypovídá o naší době, že tolik lidí si platí za pozornost, kterou jinde nedostává? A proč je důležité právě o tomhle tématu mluvit? Poslechněte si celý rozhovor, který vznikl v rámci série rozhovorů k dokumentárnímu filmu Virtuální přítelkyně. Na další díl se můžete těšit už příští neděli.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 53 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„K čemu by byla etika, kdyby vás nedokázala proměnit k lepšímu,“říká kněz, biolog a etik Marek Orko Vácha. Několik týdnů po volbách, které ukázaly, jak snadno se dokáže společnost rozdělit, mluví o tom, proč „národ je divoké zvíře“, ale také o tom, že „je vychovatelný“. „Každý z nás svým životem ovlivňuje mrav tohoto národa a zároveň nás ten národ ovlivňuje také,“říká. V době, kdy se veřejným prostorem nese rétorika politiků jako je Filip Turek, připomíná, že populismus není nová forma politiky, ale „vláda lidu, které se Aristoteles bál“. „Populista říká davu: Vy to vidíte správně, elity vás zradily, tak zvolte mě a já vás nezradím,“vysvětluje s tím, že v tom vidí „výhodu“ tváře Motoristů, jelikož je konzistentní v tom, co svým voličům říká. Vácha dodává, že skutečná změna nezačíná v politice, ale u jednotlivce.„Občanská společnost není o tom, že jdu jednou za čtyři roky k volbám. Je to o tom, že se snažím zlepšit komunitu, ve které žiju,“ tvrdí etik. Mluví také o odpovědnosti, o přijetí viny i o tom, že „dolů to jde vždycky líp, nahoru hůř“.„Konec začíná ve chvíli, kdy si svoje lapsy začnu omlouvat svou složitou situací. Nenechte si vzít status hříšníka,“říká. Víra pro něj není jistota, ale úkol - snaha proměnit svět k dobrému.„Když Bůh tak miloval svět, tak já bych mohl taky. Svět stojí za to, aby byl milován,” tvrdí a dodává, že proměna začíná v obyčejnosti. „Kupte knížku někomu, komu tím uděláte radost. Pusťte ráno auto do pruhu. Pohlídejte někomu nemocné dítě nebo vyvenčete psa. To jsou drobné skutky, které promění vaši mysl, váš mozek,“nabádá Vácha. Jak číst volby, které přivedly do politiky nové populisty? Proč se tolik lidí raději zlobí, než by přijali odpovědnost? A co znamená, když Marek Orko Vácha říká, že „není hanba chtít vychovávat národ“? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 70 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Přišla jsem na to, že odejít chce větší odvahu než zůstat,“říká končící předsedkyně Poslanecké sněmovny a předsedkyně TOP 09 Markéta Pekarová Adamová. O svém rozhodnutí nekandidovat mluvila dlouho a ještě déle váhala, jestli si může dovolit zastavit. „Věděla jsem, že by mě to semlelo. Už bych do toho nedokázala dát tolik, co dřív,“přiznává a popisuje i momenty, kdy se nemohla „nahodit“ a končila na kapačkách. K odchodu ji přivedl souběh zdravotních potíží, vyčerpání i letitého boje o rodinu. „Usilovali jsme o dítě skoro deset let. Zkusili jsme skoro všechno a kdo si tím prochází, ví, jak obrovský je to tlak,“ říká otevřeně. O neplodnosti se rozhodla mluvit až po odchodu z politiky. „Nechtěla jsem dávat munici politickým konkurentům a oslabovat se. Je to moje intimní záležitost,“popisuje Pekarová Adamová, proč se odhodlala své soukromí přiblížit až v rozhovorové knize Nejsem z cukru ani ze železa. I přes její přístup politička vnímá, že z toho, zda bude mít dítě, se v jednu dobu stalo téma snad pro celou republiku. Vzpomíná na bolavé momenty, kdy novináři řešili, že přibrala, nebo jak si sahá na břicho a dokonce se ptali i jejích kolegů, zda náhodou není těhotná.Otázku, zda za neúspěšnou cestou k rodině není i její náročná kariéra, si Pekarová Adamová zakázala. Mluví o životní změně i o tom, že se učí žít pomaleji a znovu se nadechovat.„Teď se cítím dobře,“popisuje s tím, že cvičí, medituje, změnila stravu a přístup ke spánku - naučila se pečovat o sebe, o svou duši i tělo. Po sněmovních volbách, které pro koalici Spolu, jejíž součástí je i TOP 09, nedopadly vítězstvím, mluví o úlevě. Přiznává ale, že před oznámením, že z politiky odejde, zvažovala, zda svoji politickou stranu svým rozhodnutím neoslabí. A mluví také o další odvrácené straně politiky, která byla s jejím jménem v posledních letech silně spojena. „Vnímám, že se na ženy útočí prostě jinak a velmi intenzivně se jde do té osobní roviny - jak vypadáte, co říkáte a jakým tónem to říkáte,“říká politička. A právě zkušenost z nejvyšších pater moci z ní podle jejích slov udělala větší feministku, než kdy bývala. „Když chcete, aby něco bylo řečeno, požádejte muže. Když chcete, aby bylo něco uděláno, požádejte ženu,“směje se a dodává, že česká politika má k rovnoprávnosti daleko. Podle ní se dokonce šovinismus v politice i společnosti často posouvá z okraje do mainstreamu:„To mě štve. Musíme se spojovat, upozorňovat na to, že to je nepřijatelné a vymezovat tomu hranice. Nikdo nás nemá posuzovat podle pohlaví.“ Co by vzkázala ženám, které do politiky teprve vstupujía co těm, které podnikají trnitou cestu k mateřství? Našla Markéta Pekarová Adamová konečně klid, který v politice hledala marně - a co pro to musela změnit? A proč dnes už ví, že je dobré poslouchat svoje tělo? Poslechněte si tento otevřený rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 52 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Jedním rozhovorem můžu naštvat devadesát procent populace,“ říká herečka Elizaveta Maximová, která má ruské, židovské, ukrajinské i tatarské kořeny. Dnes, v době, kdy jsou nálepky a zobecnění všudypřítomné, o svém původu mluví tak, že se v něm cítí dobře. Nevidí totiž náboženství ani národy, ale konkrétní lidi. Kvůli veřejným projevům proti Putinovu režimu se do Ruska nemůže vrátit. Prarodiče, jimž posílala překlady svých projevů, podporovali její rozhodnutí i s vědomím, že se možná už neuvidí. Dnes říká, že se jí o nich zdávají sny a že se ani se svým ruským otcem neviděla už tři a půl roku.„Je to strašně těžký,“ přiznává herečka. Do Česka přišla jako sedmiletá dívka, bez znalosti jazyka a jen s matkou, která se stala jejím nejbližším člověkem. Společné začátky v malém bytě byly skromné, ale zásadní. „Uměla jsem jenom pár slov česky a byla vržená do první třídy. Ale mám celoživotní štěstí na lidi. Ujala se mě paní učitelka, která uměla rusky a hodiny mi v kabinetu překládala,“vzpomíná Maximová. Herečka také mluví o své poslední roli v televizním filmu Máma, který bude uveden na konci roku na České televizi. V něm hraje ženu s těžkým mentálním handicapem, která vychovává dceru.„Před rolí Lilian jsem půl roku docházela do nemocnice jako dobrovolnice za lidmi s podobnou diagnózou. Byla to obrovská lekce pokory a zjistila jsem, že na úrovni duše jsme všichni zdraví,“ prozrazuje Maximová. Mluví také o tom, jaká bývala perfekcionistka. „Vím, že se nesmím nikdy srovnávat. A když už, tak se sebou třeba před rokem nebo dvěma lety a koukat se na cestu, kterou jsem já ušla. Protože poměřovat se s cizím úspěchem nebo neúspěchem je úplně ten nejhorší, co můžeš udělat,“míní.Jaké to je žít mezi dvěma světy, když jeden z nich se stane nedostupným? Co se v člověku změní po půl roce mezi lidmi s mentálním handicapem? A jak se dá herectví dělat “opravdově”? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 58 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

Moderátorka a autorka Adéla Vinczeová vstoupila do nové sezóny svého pořadu na slovenské veřejnoprávní televizi trochu jinak, než čekala. První díl, který měl být rozhovorem s jejím manželem Viktorem Vinczem, vedení nakonec neodvysílalo s odůvodněním, že je „v širším kontextu problematický“.„Byl to lidský rozhovor mezi dvěma manželi,“popisuje moderátorka, která ale situaci bere s nadhledem. „Necítím žádnou křivdu. Vítám zajímavé změny, které přicházejí, protože mi přinášejí nové výzvy a pohledy na svět,”dodává. Takový přístup měla i tehdy, když odešla z Markízy na podporu manžela, který se tam postavil vedení po zásazích do zpravodajství, založil odbory a televize se ho následně pokoušela různými způsoby zbavit.„Principiálně jsem se nesladila s tím, že tam takové machinace nastaly,“vysvětlila Vinczeová, která po patnácti letech v komerční televizi uzavřela velkou etapu. Zjistila navíc, že bez televize se žít dá a podle svých slov tím vystoupila z bubliny do reality. Dnes mluví o změnách, které se dotýkají nejen médií, ale celé společnosti. Slovensko podle ní prožívá bezprecedentní napětí a rozdělení na dva tábory, pod něž se dají schovat téměř všechny názory. A tohle téma proniká i do rodin: „Můj otec má úplně jiné názory než můj muž, a přesto spolu vycházejí, protože oba mají patřičný nadhled. O nás se hádají jiní lidé,“směje se. Dříve podle ní byla politika spíše volnočasová aktivita, dnes má ale „chapadla všude“. Vinczeová v tom vidí odraz vývoje celé společnosti.„Jako společnost jsme v pubertě. Je potřeba to nějak přežít a být vůči tomu vnímaví,“ vysvětluje s tím, že není dobré se příliš zahlcovat hněvem. Otevřeně mluví také o mateřství a cestě k němu. S manželem se rozhodli pro adopci poté, co čelili problémům s plodností, o nichž on sám veřejně promluvil. Sama moderátorka přiznává, že zpětně ani neví, zda touha po dítěti byla její vlastní, nebo to byl tlak společnosti. Musela proto sama zařadit „neutrál“ a až pak přišla svoboda.„Moje hodnota není v tom, jestli mám dítě a jestli přišlo mými porodními cestami nebo jinými,“říká a popisuje, jak sama hledala vlastní směr. Mluví také o showbyznysu a bulváru jako o dobrém „duchovním učiteli“.„Se vším diskomfortem a pocity křivdy musíte pracovat,“ vysvětluje Vinczeová. Jak se proměnil pohled ženy, která léta formovala slovenská média? Dá se v době rozdělené společnosti zůstat laskavý, aniž by člověk rezignoval? A kde leží hranice mezi loajalitou a svobodou - osobní i profesní? Pusťte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 61 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Pro mě by byl neúspěch to nedělat. Netuším, co jiného bych dělal,“říká podnikatel a investor Tomáš Čupr. Zakladatel Rohlíku, Dáme jídlo a Slevomatu po letech úspěchů mluví o podnikání spíš jako o potřebě než o ambici. Z jeho slov je jasné, že budování ho baví a chuť zpomalit zatím nemá. Mluví o práci, která ho naplňuje i o tom, že nikdy neměl potřebu zastavit. „Pro mě to není, že se někam honím, je to nutnost,“vysvětluje s tím, že někdo raději chodí na tenis, zatímco on potřebuje tvořit. V rozhovoru popisuje, jak se z nápadu, který neměl nikde obdoby, stal jeden z nejúspěšnějších českých projektů. Jak v roce 2014 spouštěl Rohlík „proti zdravému rozumu“ a proč ho dodnes mrzí, že se jeho úspěch spojuje s covidem.„Covid tomu dal punc, že to přišlo samo. Ale my jsme už před ním byli multimiliardová firma,“říká. Mluví také o nepochopení okolí a o tom, že neustálá potřeba růstu má svou cenu. „Jsem docela dostupný a to z vás dělá snadný terč,“tvrdí Čupr s tím, že málokdo ve vedení firem odpovídá lidem na e-maily tak jako on sám. Nejen proto se k němu neustále dostává zpětná vazba. Otevřeně mluví o tom, jak ho změnilo narození dcery, jak přehodnocuje vlastní tempo a jak se snaží dělat věci, které mají skutečný dopad na to, jak lidé fungují a žijí. Dnes ho víc než obchod zajímá budoucnost - ať už nové technologie, umělá inteligence, ale také dlouhověkost a kvalita života. Sám třeba pravidelně chodí na celotělovou magnetickou rezonanci a vysvětluje, že data o našem zdraví by nám do budoucna mohla umožnit žít kvalitnější život déle. Právě na tuto oblast by se v rámci svého podnikání rád zaměřil. Čupr přitom přiznává, že poslední měsíce sám obětoval spánek i energii práci. „Věřím, že to není setrvalý stav a už se to pomalu zlepšuje,“ říká o svém tempu i o tom, jak se snaží držet krok s proměnlivým světem technologií. Kam se posouvá člověk, který už změnil způsob, jakým Češi nakupují? Dokáže někdy odložit tlak na výkon a najít klid? A proč se pousmívá, když se mluví o jeho úspěchu? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 52 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Podceňuju se, ale teď už si umím říct, že jsem vlastně docela dobrá. A že za to, co všechno jsem odvedla, vděčím sama sobě,“ říká herečka a houslistka Jenovéfa Boková, která před kamerou stojí od útlého dětství. Studovala housle, herectví se učila sama, na DAMU ji nevzali, na HAMU ano. „Dneska jsem za to ráda. Možná bych jinak nedělala filmy, které jsem na začátku dělala,“ tvrdí. Dnes patří k nejvýraznějším herečkám své generace. Režisérka Agnieszka Holland si ji vybrala do nového filmu Kafka, kde ztvárnila Milenu Jesenskou.„Když vám Agnieszka řekne, že vás vidí jako Milenu, nejde říct ne,“vzpomíná Boková. Pokud jde o intimní scény, musela si už kdysi nastavit hranice.„Mám za sebou jednu scénu, která mě poznamenala. Naučilo mě to pojistit si to dopředu,“ vysvětluje s tím, že k režisérce nového filmu ale měla stoprocentní důvěru a pozitivní roli sehrála i přítomnost koordinátora intimity. Když mluví o mateřství, na chvíli se jí zlomí hlas. „Takovou lásku jsem nikdy nezažila. Ale i to dítě vás zrcadlí - ukáže vám třeba, že žádný trpělivý člověk nejste,“vypráví Boková. Právě po narození dcery si víc začala vážit práce, kterou dělá. Najednou už nechtěla brát všechno, dcera se pro ni stala číslo jedna a finanční svobodu získala i díky reklamám. Komerční práce podle svých slov rozhodně nelituje a herce za ni nesoudí, protože dobře ví, jaká je u nás jejich situace s platy. Boková v rozhovoru otevřeně mluví i o svém soukromí a o tom, jak jí každý vztah něco naučil.„Umím uznat, že jsem se někdy chovala jako pěkná kráva. Když je ale člověk otevřený, může se poučit,“myslí si herečka. O feminismus se opírá s opatrností, ale otevřeně tvrdí, že je feministkou „v původním slova smyslu“. Vadí jí totiž, když se ztrácí dialog a říká, že lidé by si měli raději někdy sednout na pivo a ne se hádat na sociálních sítích. Co s člověkem udělá, když vyrůstá v umělecké rodině, kde se „říká pravda, i když někdy krutá“? Jak se z herečky, která se bála sólového hraní, stane sebevědomá žena, jež dokáže říct „ne“? A proč je někdy lepší, když vás na DAMU nevezmou? Pusťte si celý rozhovor s Jenovéfou Bokovou.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 61 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„U Andreje Babiše je to vždycky stejné – nejdřív láska, páska, růžový obláček a pak břitva v noci na krk,“ říká politický komentátor a spoluautor podcastu Kecy a politika Petros Michopulos. V rozhovoru popisuje, jak šéf hnutí ANO znovu rozestavuje figurky na povolební šachovnici, zatímco ostatní politici jen přihlížejí.„Mě nesmírně baví, jak s nimi Andrej tak hezky šoupe po šachovnici a oni u toho tleskají a jsou nadšení,“dodává. To, jak Babiš „okřikl“ své možné budoucí vládní kolegy, komentátor přirovnává k výchově psů. „Řekne se ‚místo‘ a oni zalehnou,“glosuje sarkasticky. Podle Michopulose neexistuje nic jako kolektivní vedení ANO a s nadsázkou popisuje i atmosféru uvnitř hnutí po volbách: „Babiš odešel, nic jim neřekl a pak napsal do group chatu: ‚Doufám, že všichni budete držet hubu.‘Na adresu nováčků ve Sněmovně, u kterých se spekuluje, jak a jestli se budou podílet na vládě, je nekompromisní. „Motoristé jsou patnáctileté děti v tělech čtyřicetiletých mužů s nulovýma zkušenostma,“ říká Michopulos a Tomia Okamuru vykresluje jako člověka posedlého představou moci. „Má pnutí a blbě se mu ovládá mozek. Už vidí tu velkou limuzínu, velkou ochranku, bude druhý nejvyšší ústavní činitel,“ dodává. O Patriku Nacherovi z ANO naopak mluví s respektem: „Je z nich nejchytřejší. Nedělá ze sebe tatrmana, drží lajnu a má to aspoň nějakou důstojnost.“Podle Michopulose má Babiš vše pod kontrolou. „Potřebuje jen, aby se rychle rozdělily fleky ve Sněmovně. Je proto potřeba poslouchat jen jeho - co říká kdokoliv jiný, má nulovou hodnotu,“říká. A i kdyby se kolem šéfa hnutí ANO objevily nové tváře, podle komentátora zůstanou jen kulisou - českou politiku proto přirovnává k béčkové italské komedii ze sedmdesátých let, u které člověk ví, že není žádným uměním, ale přesto ho nějakým způsobem baví. „Klidně ať je Turek ministrem zahraničí. Babiš vedle něj posadí tři náměstky a ti mu řeknou, co má dělat. Když to neudělá, odvolá ho. Tak to bude,”dodává nakonec Michopulos. Kde končí strategie a začíná groteska? Co vlastně vypovídá o zemi, kde se všichni chtějí cítit jako vítězové, i když už dávno hrají Babišovu hru? A jakou v tom všem má roli Agrofert? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 63 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

Česko má po volbách jasného vítěze – a možná víc poražených, než se zdá. Podle šéfkomentátora Hospodářských novin Petra Honzejka „Andrej Babiš udělal totální landslide“ - rekordní výsledek, který potvrdil jeho schopnost oslovit lidi mimo dosah médií i velkých měst. Šéfredaktor Echo24 Dalibor Balšínek mluví o vystřízlivění establishmentu a o tom, že voliči nechtějí extrémy, ale „umírněný, autentický střed“. Vysoká účast podle něj rozhodla a ukázala, že společnost je rozdělená v poměru šedesáti ku čtyřiceti, kde vládní tábor ztrácí dech. Babiš podle obou hostů využil toho, co ostatní politici přehlíželi - osobní přítomnosti, terénní kampaně a jednoduchých sdělení. „ANO zlikvidovalo komunisty, sociální demokraty a podařilo se mu velmi výrazně vysát i SPD,“ říká Honzejk. Balšínek dodává, že na rozdíl od Petra Fialy má Andrej Babiš „urputnost a schopnost jít si za svým“. Dokonce tvrdí, že lídr Spolu za prohru může zčásti sám, protože působil trochu „ukňouraně a dotčeně“. Rozhovor se ale rychle posouvá od volebních čísel k otázce, kdo má v Česku vůbec vést. Balšínek tvrdí, že společnost potřebuje lídry, kteří ponesou odpovědnost, ne kolektivní alibismus. Honzejk se toho bojí a varuje před tím, aby se demokracie nepřeklopila do despotie.„Já jsem z toho vyděšenej,“říká. „Konec konců, v případě Andreje Babiše, který je zvyklý všechno držet a chce jednobarevnou vládu, kde vše ovládne, vidím despotický způsob uvažování,“ tvrdí novinář. Na pozadí jejich debaty se objevuje širší obraz: unavená vláda, eroze koalice Spolu, strany beze směru a společnost hledající jistotu mezi chaosem.„Spolu ztratilo smysl existence,“myslí si Balšínek. Podle Honzejka volební koalici možná brzy nahradí samostatná ODS a dokonce očekává, že Petr Fiala do několika dnů odstoupí z vedení strany. Šéfkomentátor Hospodářských novin také dodává, že česká politika dnes stojí hlavně na střetu mezi „gulášovým populismem“ a hodnotovými zásadami. Dva novináři, dva obrazy Česka po volbách. Kde jeden vidí návrat k odpovědnosti a silným osobnostem, druhý slyší ozvěnu autoritářství. Kdo má pravdu? A co vlastně vypovídá tenhle volební výsledek o zemi, která se možná rozdělila jinak, než by si politici i média přála? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 54 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„To nejhorší je, když vám zemře dítě v náručí, protože v nemocnici není krev. To nechcete zažít už nikdy,“popisuje jednu ze svých zkušeností z Afriky lékař Zdeněk Ráčil. Profesor a elitní hematoonkolog se po letech na vrcholu oboru rozhodl udělat krok, jenž mnozí nechápali. „Člověk po dvaceti letech nic moc jiného neumí. Umíte jednu chorobu, perfektně. Třeba pět lidí v republice to umí stejně dobře. A vy jste jeden z nich,“ vzpomíná, jak byl postupně „míň a míň na ambulanci“, ačkoliv v duchu chtěl být zpátky u pacientů.„Ale ono se to po vás nechce. Po vás se chce něco jiného - abyste byl ten důležitý profesor,“popisuje odborník.Ráčil proto odešel z vrcholové medicíny a začal znovu. V Ugandě spolu s dalšími kolegy vybudoval kliniku pro děti se srpkovitou anémií. „V subsaharské Africe žijí miliony lidí s touto chorobou, 60 až 80 % dětí zemře do desátého roku věku. U nás jsme na úmrtnosti někde kolem pěti procent. A nestojí to nic jiného, než to dělat systematicky a dlouhodobě,“ vysvětluje, jak díky nadaci SSUUBO dnes mohou čeští dárci „adoptovat“ nemocné děti a pomoci jim přežít i dokončit školu. Současně působí i jako praktik na moravské vesnici. „Když jsem byl hematoonkolog, už jsem neuměl vyšetřit koleno, úplně jsem se styděl,“říká k tomu, jak ho návrat k „pravé medicíně“ svým způsobem omladil. Do ordinace dojíždí, i když tam nebydlí - právě proto, že chtěl pracovat v prostředí, kde je lékař nejvíc potřeba. „Chtěl jsem dělat podobnou věc, jako dělám v Ugandě, kde dělám specialistu, ale vlastníma rukama. A nacházím to i v Česku v praktickém lékařství,“dodává. Jaké to je, když profesor a špičkový odborník začne znovu od nuly - v Africe i na české vesnici? Co se může lékař naučit, když denně dojíždí za pacienty, kteří mu nosí vajíčka a banány místo prestiže v oboru? A proč může být právě tahle „obyčejná“ medicína tím největším smyslem? Nejen o tom mluví Zdeněk Ráčil v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 64 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Svoboda je těžká, protože má vysoké nároky na naši mentální energii,“ říká psychiatr, psychoterapeut a nový ředitel Národního ústavu duševního zdraví Jiří Horáček. Už v prvních minutách rozhovoru vysvětluje, že svoboda není jen absence zla, ale také aktivní volba dobra - a právě ta je dnes čím dál složitější. Dnešní doba je totiž podle něj poznamenaná krizí svobody i pravdy. „Žijeme v postfaktické době, pravda je úplně relativizovaná a ta relativizace pravdy se pochopitelně hodí politikům, manipulátorům a lidem, kteří mají zlovolné úmysly,“ varuje. Podle Horáčka je samotný proces rozhodování namáhavý, a proto lidé často volbu odmítají. „Pro lidi je těžké volit a proto často volit odmítají,“ připomíná slova Ericha Fromma. Svoboda proto není jen privilegium, ale i těžké břemeno a právě v tom tkví její zranitelnost.„Dokud si to neuvědomujeme, jsme primárně vlečeni emocemi,“ dodává psychiatr a upozorňuje, že právě emoce mohou ovládat naše životní volby více, než jsme ochotni si připustit. Digitální svět pak tento tlak násobí.„Algoritmy sociálních sítí zpřesňují myšlení člověka do jednoho pólu. To vede k polarizaci a štěpení společnosti,“říká Horáček a varuje, že problematické je vytváření obrazu „my a oni“. Výsledkem je společnost, která se stále více propadá do extrémů a ztrácí schopnost nacházet společnou řeč. Odborník upozorňuje také na to, jaký dopad má současný svět na děti a dospívající, kterým dostatečně neukazujeme, jak s ním mají zacházet. „My z populace dětí vytváříme psychiatrické pacienty,“říká Horáček otevřeně. Popisuje třeba, jak dívky na sociálních sítích čelí neustálému tlaku, aby zveřejňovaly fotografie a obstály v soutěži o pozornost. Většina zpětné vazby je negativní a výsledkem je špatný pocit.„Chceme, aby 40 % dětí bralo antidepresiva, protože se necítí dobře z toho, v jakém světě žijí? Nechceme,“říká rezolutně. Cestu ven vidí v budování odolnosti, nikoliv v zákazech či regulacích. „Odolnost znamená zvýšit práh toho, co mě rozhodí natolik, že přestanu fungovat,“vysvětluje. Jako psychiatr zdůrazňuje schopnost prožívat přítomný okamžik, uvědomovat si své emoce a tím snižovat jejich destruktivní vliv. „Když jsme přítomni v okamžiku, jsme mnohem méně pod diktátem minulých vzpomínek a obav z budoucnosti. To je ten okamžik svobody,“popisuje odborník. A přestože hovoří o složité době, zůstává optimistou. „Chtěl bych, aby existoval nějaký maják, který nám řekne, jak se rozhodovat, co je správné,“říká. Jak ale získat odolnost v prostředí, které nás každodenně tlačí do bublin a extrémů? Je možné, aby svoboda byla vnímána nejen jako luxus, ale i jako dovednost, kterou je třeba trénovat? A může se pravda stát oním „majákem“, který udrží společnost pohromadě? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 64 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Někteří lidé nejsou rádi, když se někdo má dobře,“ říká zpěvák a skladatel Michal David. Hitmaker, který vyprodává haly i po dekádách kariéry, se nevyhnul kritice ani nálepkám „režimního zpěváka“. „To je úděl nás známých. Vždycky budeme pod drobnohledem,“ vidí za tím hudebník. Přesto věří, že ho žádná politika ani režim nedržely nad vodou – vždy to podle něj bylo jen publikum a fanoušci, kteří umělce buď chtějí, nebo ne. “S tím nikomu žádný režim ani úplatky nepomohou,” říká David. Pak ale přišla chvíle, která jeho život změnila navždy. V roce 2000 zemřela jeho devítiletá dcera. „To je rána, na kterou nejste připraveni nikdy. Rozpadá se vám systém a v podstatě se s tím nevyrovnáte, jen se s tím naučíte nějakým způsobem žít,“ přiznává s tím, že bolavou ztrátu nedokáže zpracovat dodnes. „Její fotky u nás doma nikdy nepůjdou pryč. Ona je pořád součástí našeho života, byť tu s námi byla jen devět let,“vzpomíná David na dceru. Na začátku mu ale pomáhala hlubinná terapie i víra v reinkarnaci. „Začal jsem věřit, že naše duše někam putují. Věřím tomu, protože to má nějaký smysl,“říká. O své senzibilitě mluví otevřeně – od dětství umí vykládat karty a i dnes hledá duchovní vysvětlení v těžkých chvílích. Součástí jeho příběhu je ale i obrovský návrat. Po Naganu, kdy hokejisté zpívali jeho hity, se zrodila nová Davidománie.„Nemusí to být nějaké obrovské umění. Jsme tu proto, abychom lidi bavili, aby si u písničky odpočinuli, zazpívali ji a měli dobrou náladu,“říká o hudbě. Důležité je pro něj, aby i nové skladby obstály – třeba píseňNáš cíl, kterou napsal manželce k výročí a kterou si fanoušci dnes žádají na koncertech. „To je skoro zázrak, když se povede, že lidi chtějí novou věc,“ dodává David. Jak se zpěvák, který o sobě říká, že je „proplouvač středem“, dívá na své škatulkování, období před rokem 1989 i dřívější zapojení do politiky? Co pro něj znamenalo vyznamenání od prezidenta Zemana a jak vnímá dnešní slávu i zodpovědnost před fanoušky, kteří mu dodnes plní arény? Jak vzpomíná na své hudební začátky a co pro něj osobně znamená rodina po všech těžkých ztrátách? Nejen o tom je rozhovor s Michalem Davidem.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 53 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR

Ornella Koktová se už dávno nesnaží obhajovat před těmi, kdo ji mají zafixovanou jen jako bulvární postavičku. „Časem se to celkově lepší, ale kdo má pevný názor, tomu to stejně nevymluvíte. A kdo se umí podívat i z jiného úhlu, ten to uvidí jinak,“ říká podnikatelka a spoluautorka podcastu s Agátou Hanychovou. Sama přiznává, že bulvár jí v minulosti ubližoval, dnes ho ale dokáže využít – ať už pro byznys, nebo k tomu, aby upozornila na příběhy, které by jinak zapadly. „Na nás vydělávají celé roky. Teď si z toho dokážeme vzít i my, a někdy je to vlastně i zábava,“dodává k úspěšnému podcastu. Za sebou má přitom složité dětství i komplikovaný vztah s matkou. „Už jsem umrtvená, kdybych to brala vážně, zbláznila bych se,“ vysvětluje. Velký tlak zažívala i v devatenácti, kdy byla těhotná, maturovala a zároveň čelila obrovskému mediálnímu zájmu kvůli vztahu s podnikatelem Josefem Koktou. „Byla to strašná doba. Dokonce jsem přemýšlela, jestli neskočím ze skály na Divoké Šárce. Pak jsem si ale řekla, že to zvládnu. Vždycky jsem si o sobě myslela, že jsem silná,“říká otevřeně. Dnes s manželem vychovává tři děti, mluví o těžkých porodech i období vyhoření, kdy se cítila v úspěšném podnikání i vztahu prázdná. Koktová ale také hovoří o strachu, že kvůli pracovnímu vytížení nebude „dokonalou mámou“. „Čtete to na sítích – když je žena jenom doma s dítětem, tak je neschopná a když moc pracuje, tak je ‚zlá’ workoholička. Tohle všechno se ve mně pere,“popisuje podcasterka tlaky ve veřejném prostoru a dodává, že se svým dětem snaží zajistit „bezpečné hnízdo“. Nejstarší syn Quentin má pravděpodobně Aspergerův syndrom a Koktová popisuje, jak se učí komunikovat s dítětem, které přemýšlí a reaguje jinak než většina vrstevníků. Přesto mluví o rodině jako o svém smyslu života, ale přiznává i chvíle, kdy s manželem Josefem Koktou měli na účtu „poslední tisícovku“. Jak se jí daří vyrovnávat s tlakem veřejnosti i s vlastními pochybnostmi? Jak balancuje mezi podnikáním, mateřstvím a partnerským vztahem? A jak se žije ženě, o níž se v mládí psalo na titulních stranách, ale která dnes sama určuje, co a jak sdílí? Pusťte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 68 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR

Odmala věděl, že chce dělat velké věci. Dnes je zakladateli vzdělávací skupiny Consilium a podnikateli Ondřeji Kaniovi teprve třicet dva let, ale už stihl vybudovat síť škol, ve které prodal podíl za stamiliony a také koupil fotbalový klub Slovan Liberec. Za tím vším ale stojí dětství, které ho poznamenalo.„Prvních asi osm let svého života jsem zažíval extrémní šikanu ze strany dospělého člověka, protože jsem nebyl jeho syn. Překážel jsem,“ popisuje investor, jak se snažil lidem okolo dokázat, že není jen „přebytečný člověk“. V devíti letech se přestěhoval k prarodičům - až tam poprvé pocítil lásku a svobodu. Složité dětství Kania přetavil v motor. Ve 23 letech si na papír načrtl ideální školu a založil American Academy.„První rok jsme fungovali tak jaksi nelegálně, měli jsme 75 dětí,“vzpomíná Kania a popisuje, jak jednoho dne zjistil, že jeho společník vybral peníze na dlouhé měsíce provozu a koupil si za ně auto. Najednou zůstal bez prostředků, zhubl třicet kilo kvůli vážné nemoci a podepsal smlouvy, které ho mohly připravit o všechno.„To byl největší risk mého života,“přiznává. Přesto dokázal firmu zachránit. Ke svému dnešnímu úspěchu říká, že nešlo o peníze.„Nebyla za tím myšlenka, že prodám síť škol a bude ze mě miliardář,“ dodává k tomu, že si nevybral variantu dalšího růstu a podíl v Consiliu prodal hlavně proto, že chtěl být nezávislý. A přišla investice do fotbalu.„Jestli to byla nejlepší investice? Finančně ano. Emocionálně bych ti peníze radši oželel,“směje se. Třeba prohra Slovanu 5:0 v derby ho zasáhla tak, že tři týdny nevycházel z domu. Kania vnímá, že navenek působí sebevědomě. „Nejsem ale politik, ani celebrita, nepotřebuju si budova image. Bydlíme v lese, našimi sousedy jsou mufloni a srnky,“říká podnikatel s tím, že se ale na svoje veřejné vystupování v souvislosti s fotbalem bude muset dávat větší pozor. S manželkou Petrou, bývalou auditorkou z Deloitte, vychovávají malého syna, který má oční poruchu.„Hodně přemýšlíme nad tím, jak ho vychovat silného,“říká Kania, který sám vzpomíná na volnost, kterou měl u babičky s dědou, a která pro něj byla klíčová. A politika? „Hodně se sebou bojuju, protože se ze mě stává dezolát. Jsem pořád v opozici, mám tendenci ve volbách trestat společnost,“říká muž, který kdysi chodil s tričkem Hillary Clinton a dnes dodává, že naprosto rozumí tomu, proč si Američané znovu zvolili prezidentem Donalda Trumpa. Jak vypadá život člověka, který si prošel dětstvím plným traumat a přetavil je v sílu? Co znamená svoboda pro muže, který vybudoval miliardovou firmu, koupil fotbalový klub a říká, že se nechává „unášet osudem“? Jak náročné je snažit se změnit české školství a co by mu nejvíce pomohlo? Nejen o tom mluví Ondřej Kania v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 91 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR

„Politici jsou naši otroci a málo je urážíme,“ říká politický komentátor a spoluautor podcastu Kecy a politika Petros Michopulos na speciálním večeru Čestmír Live: Tři roky na scéně. Podle něj, kdyby se uráželi víc, byla by naše společnost vyspělejší a lepší. „Britové si dělají ze svých politiků srandu už pět set let, proto mají tak vyspělou civilizaci. My se na ně pořád díváme jako na nedotknutelné zlaté krávy,“ tvrdí podcaster s tím, že by měla být česká společnost k politické reprezentaci kritičtější. Přitom jeho metafory mluví samy za sebe, když české politiky přirovnává ke zvířatům v zoo. Petra Fialu vidí jako želvu, Andreje Babiše jako hyenu nebo Tomia Okamuru jako bobra. „Na politiku je třeba dívat se jako na zoologickou zahradu,“říká a dodává s úsměvem, že někoho baví sloni, jiného tygři, ale nakonec se jde podívat i do želvího výběhu, kde se zdánlivě nic neděje. Podle něj je slabost české vlády v její lenosti.„Kateřině Konečné se líbí její práce. Andreji Babišovi se ta práce líbí, Tomiovi Okamurovi se ta práce líbí. Vítu Rakušanovi se nelíbí. No tak asi nebude dělat velmi brzy,“vysvětluje Michopulos a kritizuje, že vládní politici působí, že je politika vlastně nebaví. A připomíná, že právě proto vítězí ti hlučnější, expresivnější, kteří umí voliče bavit a vtáhnout. „Je to úplně stejně jako s balením ženských. Pokud nevylezeš z baráku do baru a neřekneš někomu dobrý večer, nebude nic. A stejně tak v politice – pokud politici nevylezou z ulit a nezačnou mluvit s lidmi, volby nevyhrají,“přirovnává komentátor volby k randění. Michopulos ale mluví i o svém původu – řecké rodině, kde byla politika každodenním tématem. Připomíná také, proč část řecké komunity v Česku zůstává proruská – do země se dostali jako poražení řecké občanské války, většinou levicoví partizáni a jako lidé, kteří si nesli vazby na komunistické strany a na Rusko. A podobně jako hodnotí politiky, nebojí se ani sám sebe přirovnat k zástupci zvířecí říše. „Cítím se být gorilou, ale ve skutečnosti jsem oslík. Je to buddhistické stvoření, nezničitelný tahoun,“ vysvětluje. A stejně tak podle něj funguje politika – tvrdá, někdy špinavá práce, kterou ale musí dělat někdo, koho to baví. A vyvrací i podle něj často mylný předpoklad: „Kdo čeká, že mu politici nebudou lhát, žije na jiné planetě.“ Rozhovorem s Petrosem Michopulosem ale první Čestmír Live nekončil. Na diváky čekal malý bonus: otázky z publika nejen na politického komentátora, ale i bezpečnostního analytika Vlastislava Břízu, který byl prvním hostem večera. Jak si v současné době zachovat pozitivní pohled na tuzemskou i mezinárodní situaci? Jak si představují svět po jaderné válce? A věří tomu, že Andrej Babiš bude vždycky prozápadní? Pusťte si celý rozhovor i následnou debatu.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 50 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Jsem realistický optimista. Na svět nahlížím realisticky, ale ve finále vidím světlo na konci tunelu,“říká bezpečnostní analytik Vlastislav Bříza na speciálním večeruČestmír Live: Tři roky na scéně.Vysvětluje, proč se snaží složité mezinárodní události vysvětlovat co nejjednodušeji – aby jim rozuměl každý. „Nechci inklinovat k aktivismu, nechci lidi odradit. Ti nerozhodnutí chtějí slyšet analýzu A, analýzu B a potom syntézu,“vysvětluje s tím, že i volič SPD pak musí pochopit, že když Ukrajina prohraje, nebudeme v Česku mít tři sta tisíc uprchlíků, ale třeba až pět milionů. Připomíná, že reakci NATO na ruské drony v Polsku považuje za úspěch: během minut vzlétly nizozemské F-35, polské F-16 a italský letoun včasné výstrahy. „Koordinace zafungovala. K žádným zásadním škodám nedošlo, nula lidských obětí,“chválí alianční reakci Bříza. Zároveň ale varuje, že Evropa není připravená na balistické rakety a vymezuje se také vůči kritice Donalda Trumpa: „Moderní je okopávat mu kotníky, ale já na to nenaskočím. Je to náš nejbližší spojenec a tím nic nevyřešíme,“nabádá s tím, že je důležité naučit se s prezidentem USA zacházet tak, jak to umí třeba generální tajemník NATO Mark Rutte. Zásadní je podle něj vůle. „Když nemáte vůli se bránit, tak nemáte šanci vyhrát,“připomíná s odkazem na rok 1938, kdy se podle něj československá společnost měla bránit. „V jakémkoliv jiném státě by na vás koukali, jak tele na nový vrata, že se na to vůbec ptáte. Je přece normální bránit se, když vás někdo napadne,“ tvrdí Bříza. A pak se rozhovor stáčí k jeho vlastní cestě. Vyrůstal v rodině, kde otec koupil společnost Koh-i-Noor.„Slíbil jsem mu, že si udělám i vysokou školu ekonomickou, abych rozuměl podnikání,“ vzpomíná analytik. Dnes se mu ale vedle znalosti mezinárodních vztahů a bezpečnostní politiky hodí i ekonomické vzdělání. „Když se mluví o sankcích, clech, mezinárodním obchodu nebo fiskální politice, rozumím kontextu,“ říká Bříza, který už dvacet let vyučuje na Univerzitě Karlově předmět o jaderném soupeření velmocí a působil v Německu i ve Švédsku. Co dnes znamená být realistickým optimistou v zemi, kde část společnosti pochybuje o Západu a kde sílí hlasy volající po odklonu od podpory Ukrajiny? O čí podpoře v případě eskalace konfliktu s některým z aliančních států Bříza nepochybuje a proč je to noční můra Vladimíra Putina? A může se změnit postoj ČR k NATO nebo ukrajinské pomoci po říjnových volbách? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 61 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Ať jste muž, nebo žena. Každý má právo využít svůj plný potenciál. Já nelituji, že jsem ho využila touto cestou,“ říká Senta Čermáková, inovátorka a transformátorka, která prošla cestu od studia na ČVUT přes nejvyšší manažerské pozice nejen v Hewlett Packard až po současnou roli v Czechitas, kde pomáhá ženám proniknout do IT. V rozhovoru popisuje, jak ji formovala asketická, ale láskyplná výchova, díky které se naučila posouvat sama sebe i ostatní za hranici komfortu. Vzpomíná na dětství, kdy si pod stromečkem místo džín našla jen cedulku „když chceš, tak můžeš“, i na to, jak jí tatínek – přísný, ale naslouchající – už v pěti letech psal pozorování o její houževnatosti a netrpělivosti. „Nikdy mě nenapadlo, že je nevýhoda být ženská,“ říká a vysvětluje, jak ji rodiče připravovali na „mužský svět“. Třeba tím, že ji poslali na elektrotechnickou fakultu, protože „kluci z ČVUT nejsou žádné primadony, ale poctiví a skromní lidé“. Čermáková otevřeně mluví o kariéře, která ji z pražské pobočky Hewlett Packardu dovedla až do Silicon Valley, ale také o pádech a chvílích, kdy musela dokazovat, že má na to znovu stoupat. „Nejlepší, co moji šéfové udělali, bylo, že mi dali důvěru. A s odpovědností poskočíte,“ vzpomíná na dobu, kdy ve 34 letech dostala na starost oblast 98 zemí od Ruska po Afriku. Přiznává, že byla kariéristka a o své cílevědomosti říká, že „když je šťastná máma, je šťastná celá rodina“. Mluví ale i o svém životním „obratu“ po čtyřicítce, kdy začala mentorovat mladé inženýry i ženy v IT. Velká část rozhovoru se věnuje i současnosti a budoucnosti – od postavení žen na českém trhu práce přes dopady umělé inteligence až po školství budoucnosti, které se podle ní zásadně promění.„Ne každý najde sedmnáct nových povolání,“ varuje, ale zároveň zůstává optimistická: věří, že Česká republika má šanci obstát v technologických změnách, pokud se lidé naučí být adaptabilní. A přitom se pořád směje. „Manžel říká, že jsem mimozemšťan, že si v hlavě vyrábím svoje drogy. Já si myslím, že jsem usměvavá proto, že vidím svůj dopad a že cítím vděčnost a pokoru,“ uzavírá. Co Amerika ženám nabízí a Česko se tomu pořád nedokáže rovnat? Proč je podle Čermákové klíčové, aby dívky mířily do IT a technických oborů? Jak se připravit na dobu, kdy umělá inteligence nahradí část pracovních míst a co je stěžejní pro úspěšného manažera? Nejen o tom mluví Senta Čermáková.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 56 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Čím víc děti blbnou, tím víc mají strach. A my to nebereme vážně,“ říká dětský psychiatr a psychoanalytik Peter Pöthe. V rozhovoru vysvětluje, že dospělí často přehlížejí úzkosti dětí – ať už z budoucnosti, klimatických změn nebo umělé inteligence. „Jsme úplně hloupí. Mávneme rukou nad tím, že se děti bojí, co tady bude za pět, deset let,“ varuje odborník před tím, jak málo se dnes dospělí snaží nahlédnout na svět očima svých dětí – a to je podle něj velká chyba. Mluví také o tom, jak technologie mění dětské vnímání reality. „Dítě je složené hlavně z toho, na co je jeho mozek připojen. A rodiče na to kašlou, nebo řeknou: zakážu ti chytrý telefon. Vůbec tomu nerozumí,“ upozorňuje na to, jak jsou modely ve světě internetu návykové a nebezpečné a zdůrazňuje, že nestačí je jen zakazovat. Zkreslené vnímání světa ale nemají jen mladiství. Pöthe vypráví také o své účasti na dokumentu Velký vlastenecký výlet a setkání s lidmi, kteří popírají realitu války na Ukrajině. „To, co člověk říká a čemu věří, nemusí vůbec odrážet to, co prožívá,“vysvětluje psychiatr a dodává, že čím blíž se takoví lidé realitě dostanou, tím agresivněji se mohou bránit. Po návratu z Ukrajiny říká, že je přesvědčen, že podobný konflikt čeká i Česko. „Putin neusiluje o území, ale o destrukci našich hodnot. Dokážu si představit, že pokud Rusko vojensky vyhraje, máme ho tady,“ říká s tím, že si máme uvědomit, že i mezi námi existují lidé, kteří by byli schopni páchat násilí nebo pomáhat tomu, kdo ho koná. Podle Pötheho má každý z nás „potenciál být zlý“. Proto mluví o tom, že nestačí jen respektovat názory, které nás ohrožují – je třeba přiznat, že kdo popírá válku a podporuje Putina, je pro společnost nebezpečný. Vyjadřuje se i k kontroverzi kolem mikiny Izraelských obranných sil, kterou měl na sobě během natáčení dokumentu a vysvětluje, proč by si ji dnes už nevzal. „Od té doby, co Netanyahu zahájil válku v této podobě, s tím nesouhlasím,“ dodává, ale zdůrazňuje, že za situaci v Gaze podle něj nenese odpovědnost pouze Izrael, ale především Hamás. Dětský psychiatr v rozhovoru často opakuje, jak důležité je snažit se při debatě „mít rád“ i lidi s odlišnými názory. Společný dialog by měli hledat lidé nejen ve společnosti, ale také rodiče doma s dětmi. Jak mluvit s lidmi, kteří popírají realitu, aniž bychom je jen odepsali jako „dezoláty“? Proč nestačí jen respektovat jiné názory a kde je hranice, kdy už se musíme bránit? Co dnešní děti nejvíc děsí – a jak jim pomoci, aby se v tom neztratily? A lze být v dnešním světě dobrým rodičem? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 62 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Dávám lidem nabídku, jak udržet prosperitu, svobodu a demokracii,“ říká premiér a ídr koalice Spolu Petr Fiala v rozhovoru, který se točí kolem čtyř let u moci, volební kampaně i bilance toho, co se jeho vládě podařilo – a co ne. Fiala mluví o tom, že Česká republika je dnes „jedna z nejbezpečnějších zemí na světě“, že máme „devátou nejzdravější ekonomiku“ a že po těžkých letech covidové krize a inflace „ekonomika roste, podnikání se rozvíjí, zakládá se nejvíc firem v historii“. Opakovaně se vrací k myšlence, že i letos jde o zásadní rozhodnutí pro budoucnost země. „Snažím se lidem říct, že i volba menšího zla je vlastně správná volba,“říká předseda vlády. Podle něj je důležité, aby lidé šli k volbám, i když mají pocit, že je někdo v něčem zklamal, včetně jeho vlády. „Zvažte pro a proti, zavřete oči a volte nás, protože je to důležité pro dobrou budoucnost nejen vás, ale i vašich dětí,“ vyzývá premiér. V rozhovoru se řeší i politická strategie a ostré billboardy, které straší voliče návratem Andreje Babiše nebo Tomia Okamury.„Lidé mají vědět, že tohle nejsou volby, kde se rozhoduje o tom, jestli tahle daň bude vyšší nebo nižší. Je to volba, kde se fakt rozhoduje o tom, kam bude patřit Česká republika,“ odpovídá Fiala na otázku, jestli Spolu samo svojí kampaní nepřispívá strachu, který je podle něj mezi lidmi přítomný. Přiznává, že společnost je polarizovaná, ale tvrdí, že na náměstích cítí „spíš pozitivní motivaci“. Velká část rozhovoru se věnuje i zahraniční politice a pomoci Ukrajině. Fiala odmítá kritiku, že Česko dává málo, připomíná českou muniční iniciativu, výcvik vojáků i to, že Česko zvládlo největší vlnu ukrajinských uprchlíků na hlavu. Premiér reaguje i na kauzu bitcoinů a odchod Pavla Blažka z vlády: „Zaplatil nejvyšší politickou cenu – odešel nejen z vlády, ale i z politiky. To si myslím, že v české politice úplně obvyklé není,“říká. Na otázku, zda to nebylo pozdě, odpovídá: „Odešel v první chvíli, kdy se ukázalo, že udělal zásadní chybu. A my jsme přijali vrcholnou politickou odpovědnost.“Rozhovor se dotýká i Green Dealu a emisních povolenek, digitalizace i velkých energetických projektů. Fiala znovu opakuje svou vizi. „Chci, aby lidé v Česku měli mzdy jako v Rakousku nebo v Bavorsku,“tvrdí s tím, že k tomu vedou kroky současné vlády. Kdy podle něj lidé uvidí výsledky důchodové reformy, o které říká, že ji dělal hlavně pro mladé? Věří, že jeho varování před Babišem a Okamurou mobilizuje voliče, nebo je spíš dál polarizuje? A co považuje za největší riziko příštích čtyř let – ekonomickou krizi, návrat populistů, nebo únavu lidí z politiky? Pusťte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 56 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Jsem člověk, který věci prožívá někdy až moc,“říká písničkářka Nikola Mucha. Má tři děti – první dceru měla už v sedmnácti a dnes o ní mluví jako o „hotové“. „Má super kluka, který převzal veškerý její zájem. Už jde do světa,“říká a vtipkuje, že kdyby následovala její vzor, mohla by být zpěvačka už ve svých pětatřiceti babičkou. Sama má pocit, že jí s koncem poslední mateřské začíná nový život a nový začátek.„Nevím, co se ze mě teď vyloupne. Je to pro mě důležitý milník,“přiznává Mucha, která je známá tím, že o věcech zpívá bez servítek a sama má ráda, když lidé mluví na rovinu a stejně tak i zpívají. Právě díky svému otevřenému humoru a vulgarismům si podle svých slov dokáže udržet pozornost publika. Přitom přiznává, že hudba je pro ni „nelogická bažina“ a poslední léta propadá lehké depresi. S Romanem Holým teď chystá novou desku, kam poslala „hodně neveselý texty“, ale na koncertech chce, aby se lidé bavili. „Nebaví mě, když publikum dlouze hloubá nad tím, jak to autor myslel. Já chci říct prdel a všichni se smějou,“ vysvětluje hudebnice. V rozhovoru otevřeně mluví o tom, jak ji zasáhla reakce veřejnosti poté, co se kdysi vyjadřovala ke kauze #MeToo.„Poprvé jsem se bála vystupovat před lidmi. Chodily mi anonymní zprávy, že zlehčuju násilí, což se ale nedělo – nedomyslela jsem to, řekla jsem to špatně, protože jsem impulzivní a děje se mi to často,“hájí se písničkářka, která se proslavila písněmi jako Chlapi sú kokoti. Mucha dodává, že by nejradši vydala album Muži jsou citliví, aby ukázala, že její humor není nenávist vůči mužům. „Prostě jsem zazpívala srandovní písničku. A tehdy jsem byla přesvědčená, že chlapi sú kokoti,“upozorňuje. Mucha mluví i o drogách: „Myslím si, že mi to víc dalo, než vzalo. Chvilku to ale bylo trošku moc,“dodává zpěvačka s tím, že jediné, čemu je dnes věrná, je plzeňské pivo. Přiznává také, že má poruchu pozornosti a že jí hudba pomáhá soustředit se na přítomný okamžik. „Hudba to trošku tlumí. Je to jako sex, člověk se zaměří na přítomný okamžik,“ vysvětluje. Jaké to bylo být sedmnáctiletou matkou a proč o tomhle příběhu výslovně nezpívá? Co pro ni znamená být „brněnská figurka“ a bojí se chvíle, kdy ji budou brát jen vážně? A co ji dokáže dohnat k slzám? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 63 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

Jan Dobrovský se po dvou letech vrátil na rozhovor a znovu přinesl svůj skeptický pohled na svět. „Jsem teď čerstvě důchodce, takže mám celý život před sebou. Jsem skeptik celý život a bohužel ve značném počtu případů se mi ta skepse vyplácí,“ říká podnikatel a podcaster hned v úvodu. Podle něj žijeme ve „válečném stavu“ – ne v podobě světové války, ale ve světě, kde „mnoho zemí je v horkém konvenčním konfliktu a ty ostatní jsou v moderním soft konfliktu“. Pandemie podle něj jen urychlila pocit nejistoty a ukázala, že jsme politicky i společensky nepřipravení. Politika se podle něj vyprázdnila a je dnes postavená na marketingových tricích, nikoli na obsahu toho, co chce politik dosáhnout. Mluvili jsme také o únavě z demokracie. Dobrovský říká, že lidé ztrácejí naději a hledají vůdce, který zjednoduší cíl v jedno – „postarám se o vás“. I kdyby šlo o sliby nesplnitelné nebo o člověka, který je zločinec, část společnosti je ochotná mu věřit, protože „má aspoň chuť bouchnout do stolu“. Demokracie je ale podle něj ze své podstaty nejistota – je to množství debat, dohod a kulturních válek.„A to je pořád jenom nejistota,“tvrdí. Velká část rozhovoru se věnovala nadcházejícím volbám a pocitu, že není koho volit. Dobrovský rozumí frustraci, ale odmítá rezignaci na účast:„Když někdo nemá ani chuť zabývat se tím, kdo na kandidátce je, a nejde volit, tak se vlastně nestará o nic a je spoluviníkem toho stavu, který pak vznikne.“Kritizuje i agresivní předvolební rétoriku, která podle něj posouvá politickou kulturu někam, kde jsme ještě nebyli. Mluvili jsme ale i o kandidatuře bývalého hudebníka J.A.R. Oty Klempíře a o morálce. Pokud jde o jeho spolupráci s StB, Dobrovský říká, že selhání je lidské, ale není lidské si z toho dělat přednost. Podle něj existují obecné principy morálky, jejichž porušení znamená ztrátu důstojnosti. Silná část rozhovoru patřila i situaci v Gaze a podpoře Izraele. „Válka je krutá věc, ale když už k ní dojde, pravidla naší normální civilizace se mění. Musíš se zbavit nebezpečí, protože jinak nepřežiješ,“ myslí si Dobrovský a dodává, že i přes chyby izraelské vlády zůstává země demokratickým právním státem a věří, že válečné zločiny budou následně potrestány. V závěru mluví také o tom, že krize mohou být pro společnost i příležitostí. Připomíná, jak válka na Ukrajině „stmelila nestmelitelné“. Západ ale na druhé straně podle něj hledá spíš pohodlí než odvahu. „Kdyby ale Evropa pomohla vyhrát válku na Ukrajině, tak entuziasmus z vyhrané války posouvá civilizace dopředu. Když válku prohraješ, společnost stagnuje a hledá nové koncepty, protože selhala,“ dodává k tomu, jak málo lidí v Evropě je dnes ochotno bránit svoji vlast. Jak se podle něj dá v dnešním světě hledat naděje? Proč je důležité jít k volbám i tehdy, když máte pocit, že není koho volit? A kde leží hranice morálky v politice i ve válce? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 64 MIN. JEN NA⁠ ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ A⁠ ⁠⁠⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR⁠ 

Tohle mě překvapilo. Psycholog Radvan Bahbouh umí být nesmírně inspirativní, ale když se otevřel o smrti svého malého syna a o tom, co to pro něj a jeho rodinu znamenalo, bylo to něco úplně nového. Popisuje vyrovnávání se s celou věcí a nalézání cesty k posílení sebe sama. Podtrhuje důležitost rodiny, kterou celá věc semknula. Ale mluvili jsme taky o tom, co si z jeho zkušenosti může vzít každy. A že i psycholog je někdy v situaci, kdy si sám nemůže. Ale jindy naopak ano, třeba když se vzpomínka na trauma spojené se smrtí vrací. Celý rozhovor ale nebyl takhle vážný, je v něm i spousta smíchu a uvolnění. Radvan mluví třeba o tom, jak nám pozitivní obrazy z minulosti můžou pomoct.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 62 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Když jsem se poprvé ocitla u letecké záchranky v Alpách, většina přístrojů v zimě prostě nefungovala. Najednou se vracíte k vlastním smyslům,“ vzpomíná lékařka Kristina Höschlová, jak ošetřovala pacienty v horách. Právě tahle zkušenost pro ni byla průlomová – poprvé si uvědomila, že medicína se nemusí opírat jen o technologii a komfort nemocničního prostředí. „Tam jsme sto procent pacientů ošetřovali na sněhu. A přitom jsem vůbec neměla pocit, že by přežívali méně nebo hůře než u nás,“říká. Nejen na základě této zkušenosti proto nabádá, aby se na medicínu nahlíželo trochu jinak – méně černobíle a víc v souvislostech. Zážitky z hor doplnily také zkušenosti z misí s Lékaři bez hranic, kde zblízka viděla, že „je mnoho věcí jinak, než se učí ve škole“. A začala hledat cesty, jak západní postupy doplnit o jiné tradice, které v mnoha zemích fungují po staletí.„Vždycky jsem se ptala, kdo je pro místní autoritou – ať už lékař, léčitel nebo šaman – a zajímalo mě, co máme společné s tou naší medicínou,“ vzpomíná Höschlová. Postupně se začala více věnovat komplementární medicíně, kterou dnes vnímá jako přirozené rozšíření té klasické. „Jsou to nefarmakologické, neinvazivní metody, které běžně nejsou využívány konvenční medicínou, ale jejich benefit pro zdraví je ověřen vědeckými studiemi,“ popisuje to, jak může takový přístup poskytnout lidem nástroje, aby si v lecčems pomohli sami. Ať už jde o dechová cvičení, fyzioterapii, otužování nebo kontemplativní metody, všechny podle ní pracují s vnitřní schopností těla se uzdravovat.„Když člověk opravdu vnímá svoje tělo, dokáže snáze navést i samotné lékaře,“dodává. Jak ji zkušenosti z hor a válečných misí změnily jako lékařku i jako člověka? Kde vidí hranici mezi klasickou medicínou a komplementárními přístupy? A proč podle ní selský rozum a intuice patří do ordinací stejně jako dané postupy a technologie? I o tom je rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 58 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„K té práci je potřeba velká dávka apatie,“říká Andreas Papadopulos, dosavadní zpravodaj České televize v Polsku, který se právě chystá na novou misi – do Istanbulu. Neodjíždí prý jako nadšený turista, ani jako člověk s předsudky k cizí kultuře. „Beru to jako práci. Musím si tam zařídit život, fungovat s manželkou. Extrémní pocity nemám,“dodává k novému působišti. Apatie mu podle něj pomáhá držet odstup. Už na Ukrajině se musel vyrovnat s rozhovory s lidmi, kteří přišli o střechu nad hlavou nebo o své blízké.„Nemůžu říct, že by to ve mně nevyvolalo emoce. Ale stejně ta obrana navenek byla do jisté míry nějaká apatie a pracovní kázeň,“popisuje. Kritiku přitom bere velmi vážně, nejvíc od vlastní manželky. „Ona je nejlepší kritik. Řekne, že to stálo za prd a já jí za to hrozně děkuju, protože kritika posouvá dál,“vysvětluje novinář. Současný přesun do Turecka vnímá jako náročnou operaci: stěhování, odhlášení daní, hledání bydlení i učení turečtiny.„Můj nejhorší den v životě byl po první lekci turečtiny. Mám na jazyky nadání, ale tohle byla čistá bezmoc,“popisuje. Klíčovou roli v rozhodnutí sehrála jeho žena, která kvůli jeho kariéře opustila výbornou práci ve Varšavě. „Bez ní bych nešel. Byla tak laskavá, že upřednostnila moji práci před svou. Bez kompromisu to nejde. Proto je asi i žen zpravodajek tak málo – pro ně a jejich muže to není jednoduché rozhodnutí,“ myslí si novinář. Sám Papadopulos cestuje nalehko: bere si jen nejdůležitější dokumenty, počítač a pár kusů elektroniky. Část jeho rodiny kdysi utekla z Řecka během občanské války a to se podle něj odráží i v dnešku. „Možná proto netíhnu k žádnému gruntu. Nechci nikde nic hromadit,“dodává k tomu, jak dnes dokáže rychle změnit působiště. Přestože je mu jen třicet jedna let, už má za sebou roky v Polsku, působení u fronty na Ukrajině a stovky reportáží. „Bylo to vysněné zaměstnání. Ale poslání? Ne. Je to práce, kterou dělám, protože mě vybrali. A já se snažím nezklamat,“říká. Jaké to je, když člověk musí potlačit vlastní emoce, aby mohl o válce informovat? Jak vnímá současné Polsko? A co znamená pro mladého zpravodaje začít znovu – v úplně jiné zemi, kultuře a jazyce? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 65 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Nastavili jsme velká očekávání. Programové prohlášení jsme měli roztrhat,“říká ministr vnitra a předseda hnutí STAN Vít Rakušan, když mluví o největší chybě vlády. Přiznává, že lidem často tvrdili, že všechno dotáhnou, i když přišla „největší bezpečnostní krize od druhé světové války“. Podle něj vláda zvládla reakci na uprchlickou i energetickou krizi, podařilo se ukotvit zemi hodnotově a stát se nezávislými na Rusku. Přesto připouští: „K lidem, kteří nás nevolí, jsme mluvili málo.“ Právě proto začal jezdit do regionů, kde STAN tradičně podporu nemá. Cílem debat bylo, aby se mu lidé nebáli říkat do očí kritiku a třeba i vynadat. „Nepřesvědčil jste nás, abychom vás volili, ale přesvědčil jste nás, že nejste srab,“slyšel od nich Rakušan.„Bylo pro ně důležité, že jsme přijeli,“chválí si šéf hnutí STAN Debaty bez cenzury. V kampani před podzimními sněmovními volbami proto zdůrazňuje větší odvahu – otevřeně mluví o přijetí eura kolem roku 2030, manželství pro všechny i debatě o eutanazii. „Přestaňme přešlapovat a pojďme těm lidem ukázat nějakou míru většího tahu na branku,“dodává třeba k tomu, že dobu, kdy bylo „politicky a ekonomicky výhodné“ přijmout euro jsme už dávno propásli, přestože se vláda touto větou oháněla. Kompromis pěti stran podle něj vedl navíc k tomu, že program nebyl špatný, ale byl „nemastný a neslaný“. Teď je ale třeba, aby měla politická vůle větší energii. Ministr vnitra za STAN také tvrdí, že politika nemá být o „menším zlu“, ale o naději, že se „v téhle zemi může žít dobře“. Odmítá možnost vládnout s hnutím ANO.„Jsme ideově jinde, oni slibují všem všechno,“dodává a vyjadřuje se také k problémům, které vládu i jeho stranu provází. Nedávnou bitcoinovou kauzu Rakušan označuje za „problém velký jako Brno“ a říká, že odpovědi může dát jen policie a soud. K Dozimetru, který je spojený se STAN, se podle něj hnutí postavilo čelem - očistili předsednictvo, zpřísnili financování a vyloučili obviněné.„Samozřejmě je to pro mě bolavá věc a bude vždycky,“přiznává ministr. Jaké šance má STAN v příštích volbách, pokud se bude vymezovat proti ANO i části koalice? Může být větší odvaha cestou, jak získat voliče zpět? Jak se Vít Rakušan vyrovnává s kauzami, které hnutí oslabily, a jak chce přesvědčit lidi, že politika není jen o zklamání? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 60 MIN. JEN NA⁠ ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ A⁠ ⁠⁠⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR⁠ 

Po čase jsme se sešli s Petrem Cífkou, zakladatelem Moviezone a producentem Bionautu, abychom se pobavili o filmech a trochu se navzájem pouráželi. Probrali jsme Velký vlastenecký výlet, film o třech „dezolátech“, které režisér Robin Kvapil vzal na Ukrajinu. Jeden z nás má asi relativně kontroverzní názor na něj. Probrali jsme tři nové komiksové filmy, včetně nového Supermana. A opět jsme se úplně neshodli. Hodnotili jsme šílenou komedii Adama Sandlera, fenomén Sydney Sweeney (konzervativní ikony, nebo ne?) i to, proč nás tak baví horory. Mě teda ne. A taky jsme oba silně doporučili film Karavan.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 69 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Rusko si nasadilo oprátku kolem vlastní hlavy,“ říká odborník na ruskou politiku a historii Filip Scherf, který v zemi strávil tři a půl roku a dnes působí na univerzitě v St Andrews. „Režim byl před eskalací války silný, ale svou legitimitu svázal s naplněním válečných cílů,“ dodává odborník. Na nedávné schůzky amerického prezidenta Donalda Trumpa a ruského vůdce Vladimira Putina na Aljašce a následný summit ve Washingtonu nahlíží optikou střízlivého realismu. „Vidíme velkolepá prohlášení, gesta, summity, jednání – ale válka pořád pokračuje. A obě strany nejsou o tolik blíže míru, než byly za uplynulé roky,“říká Scherf. Podle něj se sice změnila dynamika v tom, že Trump Putina vtáhl zpět do diplomatické hry, ale zásadní rozpory zůstávají. Rusko chce uznání anektovaných území, neutralitu Ukrajiny a její demilitarizaci. Ukrajina naopak říká: žádného území se vzdát nemůžeme a potřebujeme robustní bezpečnostní garance. To je v přímém protikladu k ruským požadavkům. „Mír se možná rétoricky zdánlivě přibližuje, ale fakticky nikoliv,“ dodává k situaci odborník. Připomíná také, že Moskva si do ústavy vepsala i území, která fakticky nekontroluje. „Je těžko představitelné, že by ten militantní, agresivní Putinův režim řekl: naše vlastní ruské území vám dáváme výměnou za mír,“myslí si Scherf. Upozorňuje i na důsledky, které válka způsobuje uvnitř samotného Ruska. Jde o ohromné náklady, oběti a ztráty, které vytvářejí tlak na Putinův režim zevnitř. A otázky přináší i co by znamenalo, kdyby válka skončila – ať už návrat statisíců lidí, kteří se na frontě naučili vraždit, nebo i pro samotný stav ruské ekonomiky, která se transformovala na válečnou. Jak se podle něj Západ opakovaně mýlil v odhadu Moskvy – od mnichovského projevu Vladimira Putina v roce 2007 až po „reset“ Baracka Obamy? Co pro něj znamenalo prožít tři a půl roku v Rusku, které popisuje jako „intelektuálně fascinující a život oči otevírající“, ale také jako zemi, kde nerovnosti a poškození mezilidských vztahů byly často až bolestivé a všeprostupující? A proč tvrdí, že Evropa bude muset Rusko vždy vnímat jako protivníka, nikoli partnera? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 53 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Jsem influencer, aniž bych to uváděl jako svoje povolání,“ říká Zdeněk Pohlreich. Lidé ho znají jako nekompromisního šéfkuchaře, jehož věty se staly legendárními hláškami. Dnes ale sám říká, že nechce promarnit čas a místo stěžování si na změny hledá cesty, jak se adaptovat. „Měl jsem na vybranou mezi tím, jestli budu nadávat na to, že se to celý změnilo jinak, než by se mně mohlo líbit, anebo jestli se pokusím na tu situaci nějak adaptovat. Tak jsem si vybral to druhý,“říká k tomu, proč si rozjel vlastní podcast, youtube kanál a vrací se i jeho nejslavnější pořad Ano, šéfe!, který podle něj nikdy nebyl jen o gastronomii, ale hlavně o lidech a jejich příbězích. Otevřeně mluví i o osobních tématech - o dětství v obyčejných poměrech, komplikovaném vztahu s otcem i o rozvodu, který označuje za jednu z nejtěžších životních zkušeností. „To nechcete prožít, nikomu to nepřeji,“říká k tomu, jak těžké je zejména to, že takový krok zasahuje i děti. Mluví ale i o tom, jak náročné je v gastronomii obstát po covidu - podle jeho slov v ní zůstali jen ti, kteří ji opravdu chtějí dělat. I proto je dnes prý tolerantnější než dřív, ale vnitřně pořád vidí stejné chyby. „Nemám pochopení, když je něco udělaný blbě. Ale mám pochopení pro lidský osud,“ vysvětluje. Pohlreich v rozhovoru vzpomíná i na to, proč odešel z jistoty korporátu a začal podnikat. „Šel jsem podnikat ze strachu, že mi jednou tu vyhřátou židli sebere nějakej mladej talent za polovic. Tolika lidem jsem za život vydělal prachy, tak jsem si říkal - zkusím udělat něco pro sebe,”přiznává. Mluví také o panických atakách a o tom, že si jako podnikatel bral výplatu až poslední. To, že se člověk bojí, podle jeho slov k rozhodnutí jít „na sebe“ logicky patří. Co dnes vůbec znamená značka Zdeněk Pohlreich? Jak těžké je udržet restaurace v době zdražování a zároveň „nebýt včerejší zpráva“? A proč má pocit, že se země posouvá doleva, i když říká, že na obavy už nemá čas - jen na adaptaci? O tom všem je rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 62 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Každá slepá cestička je nějaké přiblížení k cíli,“říká chemička, popularizátorka vědy a spoluzakladatelka projektu Zeptej se vědceAdéla Šimková. Vědecká práce ji naučila, že mezi fascinací a frustrací je často jen tenká hranice – velké objevy totiž vznikají z dílčích neúspěchů, které ale posouvají dál. Její výzkum se točí kolem látek, jež by mohly cíleně zasáhnout nádorovou tkáň, zároveň ale otevřeně mluví o tom, jak těžké je udržet si motivaci i v prostředí, kde se úspěch nedá slíbit dopředu. V rozhovoru rozebírá stav české vědy, která má na kontě objevy zachraňující miliony životů po celém světě, ale doma jí stále chybí status národní hrdosti. Přibližuje vznik popularizačního projektu Zeptej se vědce a vysvětluje, proč je klíčové, aby lidé chápali, jak vědecké poznání vzniká, a uměli pracovat s nejistotou.„Chybí tu práce s nejednoznačností a s tím, že svět funguje v pravděpodobnostech,“ říká Šimková, ale na druhé straně vysvětluje, proč kritické myšlení není jen schopnost všechno zpochybnit, ale hlavně ochota oponovat vlastní přesvědčení a hledat spolehlivé informace i v době, kdy se dají chybné odpovědi získat na jedno kliknutí. Vědkyně se věnuje i tématu mateřství a vědecké kariéry, kde sleduje vysokou „úmrtnost“. Říká, že se sice tyto dvě role nevylučují, ale přiznává, že bez podpory manžela, rodiny a kolegů by se do laboratoře vracela mnohem hůř. Dodává ale, že v debatě o slaďování rodiny a práce chybí mužská perspektiva. „Máme řadu příkladů, jak ženy dokážou kloubit mateřskou roli a kariéru. A je super, že ženy se navzájem podporují, ale nic takového tady není pro ty chlapy,“ říká vědkyně. Podle ní by média i veřejná debata měla přinášet více inspirativních příběhů otců, kteří se dokážou zapojit do rodinného života bez toho, aby se vzdali profesních ambicí. „Člověk má pocit, že si musí vybírat mezi kariérou a rodinou a tu oběť prostě většinou udělá žena, tak ukažme, jak to jde udělat,“dodává. Co by se změnilo, kdybychom se ptali mužů na to samé, na co se dnes ptáme ženy? Proč je ochota riskovat a přijmout nejistotu nezbytná pro velké objevy? A proč jsou zahraniční zkušenosti pro vědce zásadní? Nejen o tom je rozhovor s Adélou Šimkovou.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 66 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„V tuto chvíli dochází k masivnímu porušování lidských práv Palestinců. To, že tam vládne Hamás, nemůže být omluva pro nic,“ říká cestovatel Dan Přibáň, který na situaci upozorňuje na sociálních sítích a opakuje, že jeho postoje opravdu nejsou o tom, že by měl „strašně v oblibě Palestince“. Se stejným zápalem se v minulosti zastával Ukrajiny – a to už od roku 2014, kdy to podle něj nebylo populární – a ostře kritizoval ruskou agresi. Zároveň ale připomíná, že běžní Rusové jsou „v pohodě“, pokud si uvědomíme, v jakém uzavřeném a dezinformacemi zásobovaném systému žijí. Empatie je pro něj klíčem k pochopení – a právě cestování mu ji opakovaně potvrzuje. I proto na sociálních sítích neúnavně reaguje na dění, i když mu to část publika vyčítá.„V podstatě vždycky bojuji s českým pohledem,“ říká k tomu, že není propalestinský ani proukrajinský, ale jde mu o to dát najevo jasné „ne“, pokud nesouhlasí s něčím, co některý stát dělá. Za příklad dává, že by se vyjadřoval stejně, kdyby to, co dělá Izrael v Gaze, dělalo například Slovensko. V debatách o Izraeli a Palestině odmítá „ping pong, kdo začal“ a přirovnává situaci k 50. letům v Československu – i kdyby tehdy Západ vojensky zasáhl proti režimu, který jsme si sami zvolili, masakry na obyvatelstvu by byly neobhajitelné. Když mluví o expedicích, vrací se k začátkům v roce 2007, kdy s trabanty vyrazil na Hedvábnou stezku proto, že mu říkali, že to nepůjde. Nabourávání zažitých konvencí zůstalo, stejně jako chuť hledat nové výzvy – proto přišla cesta s obojživelnými auty Luaz 967 do Mongolska. Na svých cestách se opakovaně dostal do zemí, které jsou symbolem represivních režimů – ať už šlo o tranzit Ruskem, průjezd Čínou, nebo natáčení v Íránu. Připomíná, že všude „jsou lidi fajn“, ať jsou to Rusové, Turkmeni nebo Íránci, ale zároveň popisuje, jak se v Rusku cítil sevřený „mašinerií systému“ a podobně jako v Číně tam volil nejkratší možnou trasu. Vzpomíná také na pákistánskou pohostinnost i paradoxní zážitky. „Chtěli jsme třeba ukázat, jak jsou muslimové v pohodě. Že i když s vámi jede pákistánský ozbrojený doprovod se samopaly, jsou to vlastně takoví strejdové, kteří by u nás jezdili s traktorem,“ říká o jedné z cest, kdy chtěl divákům přiblížit, že stereotypy často neodpovídají realitě. Přímá setkání vnímá jako nenahraditelnou zkušenost. „Musí tam někdo jet a říct: Byl jsem tam a takový to za mě bylo,“ vysvětluje, co ho motivuje přinášet podobná svědectví. Přibáň mluví také o momentu, kdy měl pocit, že po něm „totalita jde“, ale i o tom, jak se mu postupně změnil pohled na tzv. „dezoláty“ – dnes prý vidí, že i jiní lidé jsou schopni naskočit na odlišný typ dezinformací. Proč podle něj nelze mlčet? Proč bojuje s českým pohledem na svět a proč věří, že i přes sílící uzavírání států by měl svět směřovat k větší propojenosti? A jaké další cesty plánuje? Poslechněte si.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 56 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Snažím se, aby bylo poznat, že jsem to napsala já,“říká o svém moderování Marcela Augustová, která už pětadvacet let uvádí Události České televize a letos slaví šedesátiny. Ani po tolika letech na obrazovkách a ani s životním jubileem nemá potřebu nic měnit.„Cítím se v tom, co dělám, spokojeně a komfortně,“ chválí si a dodává, že je pro ni důležité, aby byla za každými zprávami, které moderuje, vidět dobře odvedená práce. Augustová žije na malé vsi Záskalí u Hodkovic nad Mohelkou, kde má k veřejné debatě mnohem blíž než v pražských ulicích. Na nedalekém trhu na náměstí si s lidmi otevřeně vyříká, co se jim ve které relaci líbilo i nelíbilo. Veřejnoprávní média považuje za maják a kotvu, na kterou se lidé mohou spolehnout, i když přiznává, že tlak politiků sílí.„Možná to nebude lehké, ale věřím, že odolají,“dodává. Marcela Augustová vzpomíná na odchod z Prahy s ročním a čtyřletým synem po rozpadu manželství. První skončilo ve chvíli, kdy jí manžel na návrh, aby šel po přechodnou dobu učit, odpověděl, že jako umělec pracovat nemůže.„Tam pro mě nastal zlom, pak už to těžké nebylo,“ vypráví otevřeně o rozhodnutí ukončit životní kapitolu v Karlíně. Dnes to už bude asi třicet let, co na pražské Kavčí hory, kde sídlí Česká televize, jen dojíždí, protože její život už zůstal v horách. „Můžu do lesa a když to jde, tak si v zimě ráno dvě hodiny zalyžuju. Člověk pak přijde do práce a i když se vás snaží někdo rozčílit, tak to prostě nejde,“říká o rytmu, který by v metropoli těžko našla. Významnou roli v jejím životě sehrál i otec – velkorysý, ale přísný, když se mu něco nelíbilo. Když se její synové narodili a dostali jména po svých otcích, její otec se jen těžko smiřoval s tím, že ani jeden z vnuků není Augusta. „Byla jsem překvapená, jak moc se ho to dotklo,“přiznává. Jeho podpora však jinak byla zásadní – půjčil jí první auto, aby mohla z Liberce dojíždět do Prahy, i když jí přísně nařídil nejet víc než devadesát. V rozhovoru mluví i o proměně zpravodajského jazyka. Bojuje proti slovní vatě a věří v přesná a výstižná slova i v to, že zprávy mají být srozumitelné pro všechny diváky. Hyperkorektnost podle ní jazyk zbytečně svazuje, stejně jako extrémy v debatě o genderu – tvrdí, že není feministka a že se „někdy moc tlačí na pilu“. Výrazy jako „hoststvo“ jí znějí nepřirozeně, sociálním sítím se vyhýbá, protože podle ní „vraždí diskusi“ a uzavírají lidi do bublin. Jak se žije televizní tváři ve vesnici, kde ji lidé znají jménem a jak zvládá balancovat mezi životem v horách a prací v centru Prahy? Jaký otisk chce po sobě v Událostech zanechat? A co by muselo přijít, aby po čtvrtstoletí přece jen začala novou kapitolu? I to se dozvíte v rozhovoru s Marcelou Augustovou.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 63 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Jsem v naději, že budu připuštěn do veřejné služby,“ říká Oto Klempíř, bývalý frontman J.A.R., který se rozhodl kandidovat do Sněmovny za Motoristy sobě. Veřejnost to šokovalo, kolegové z kapely ho vyhodili. „Když žiješ s chlapcema 36 let, víte o sobě všechno. Tak očekáváš, že se tohle nestane,“říká s tím, že kdyby jiný kolega z J.A.R. měl politické ambice, s rukou na srdci by ho politoval, že je odhodlán sloužit veřejnosti i za cenu všeho náročného, co je s takovým angažmá spojené. Přestože Klempíř věřil, že to spoluhráči unesou, za svým rozhodnutím stojí. O Motoristech mluví jako o něčem, co mu přišlo „sexy“. „Připomnělo mi to začátky J.A.R. Bez nároku na honorář, ve volném čase, nonstop. Jedeme,“komentuje hudebník a marketér, který čelí otázkám, jestli jeho vstup do politiky nebyl plánovaný už dávno dopředu. V červnu totiž ještě vystupoval v médiích jako nezávislý komentátor a hájil Filipa Turka. Rozhodnutí kandidovat ale podle Klempířových slov přišlo až začátkem července, v průběhu dovolené na Mallorce.„Že jsem pracoval pro Motoristy a hrál jsem přitom nezávislého? Není to pravda. No go,“brání se a dodává, že Motoristé prošli jeho „drobným amatérským sítem prověrek“ se ctí – jinak by se na jejich kandidátku nepřipojil. Pokud jde o hypotetické povolební sbližování Motoristů sobě s Andrejem Babišem, Klempíř přiznává, že s tím není komfortní a s takovou variantou zatím vůbec nepracuje. Se šéfem strany Petrem Macinkou se o tom ale dosud ani nebavil. Bývalý frontman skupiny J.A.R. také otevřeně hovoří o tom, jestli nemá o svém politickém angažmá pochybnosti.„Udělám všechno, abych uspěl. Když se to nestane, bude to pro mě velká ztráta. Ať už J.A.R., spousty kamarádů a lidí, o kterých jsem si něco myslel, ale prostě už to nedávají,“říká s dodatkem, že pokud se mu nepodaří ve volbách uspět teď, jistě se to povede za čtyři roky. V rozhovoru se Klempíř vrací také ke své spolupráci s StB. Přiznává, že na tlak vůbec nebyl připravený a že byl „vyplesklý hrůzou“. Popisuje také, že člověk nejprve spolupracuje ze strachu, který pak přeroste v to, že se změní v „hadr na zem“. Mluví také o tom, jak v něm postupně situace zrála a chtěl se z ní dostat, k čemuž mu pomohla tehdejší přítelkyně.„Nemuselo se to vůbec stát. Měl jsem strašnou kliku, přišel anděl a ten mě zachránil. Chtěl jsem skočit do řeky a říkám si: já tam skočím a nevyplavu. Už toho mám dost,“vzpomíná. Čím ho překvapili lidé, se kterými si pokoušel vyříkat fakt, že je mohl spoluprací s StB poškodit? Co říká na to, že jeho syn s jeho politickým angažmá nesouhlasí? A jak se člověk vůbec dostane od pomoci Pirátům nebo ODS k Motoristům? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 57 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Řekli mi: Holčičko, když se tady rozbrečíš na povel, budeš hrát dceru Libušky Šafránkové. Tak jsem se rozbrečela.“Tím začala kariéra Lucie Vondráčkové už ve dvanácti letech na jevišti Národního divadla. Její profesní život je propletený hudbou, filmem, divadlem i dabingem, ale také mateřstvím a dlouhou pauzou, během níž žila v Kanadě. „Jsem plná mixu celý život. Je tam mainstream, underground, divadlo. Promíchává se to a mě to baví,“říká herečka a zpěvačka. Vzpomíná ale nejen na dětské role a první pohádky, ale i na chvíli, kdy se jí herectví zprotivilo:„Zjistíte, že tu práci nenávidíte. Že už nechcete divadlo ani vidět. Úplně jsem se vyděsila, když jsem si to uvědomila.“Kanadská „pauza“ a mateřství ji ale zachránily.„Ta studánka touhy se znovu naplnila,“popisuje Vondráčková, jak po návratu do Česka znovu objevila lásku k divadlu. Mluví také o tom, jak se mění divadlo pod tlakem digitální doby, dnes podle ní lidé nevydrží dlouhé monology a upadá pozornost – divadelníci by si proto měli uvědomit, že lidé se po náročném dni chodí na představení hlavně bavit a hereckou povinností je především nadopovat je energií. Jako matka dvou synů mluví i o střetu světů – svého analogového dětství a jejich digitální reality.„Už trošku rozumím jazyku, který používají. Přetahují mě do svého světa a mě to fascinuje,“ říká k tomu, že telefony jsou sice jedna velká katastrofa, ale zároveň chápe, že právě v online světě mají její synové přátele – podobně, jako by si šli ven hrát. V rozhovoru otevřeně popisuje i roli ženy, která se na čas zcela odevzdala rodině:„Naučila jsem se vařit a péct a všechno další, co jsem do té doby myslela, že se mě vůbec netýká. A děláte to rád,“říká k tomu, že období, kdy se věnovala výhradně dětem, rozhodně nelituje. Každá žena má ale podle ní právo se pak vrátit do svého světa, na který na chvíli zapomněla. Dnes je navíc podle herečky a hudebnice pro ženy mnohem jednodušší jít za svým snem a také dodává, že se zásadně osvobodily ve chvíli, kdy zjistily, že jim něco může být jedno a„že nemusí zůstávat tam, kde jim není dobře.“ Proč herectví považuje za „lehkou múzu“, která má především sloužit, ne vychovávat? Jak hledá rovnováhu mezi prací a zábavou? A jak vnímá roli matky, která se vrací ke své profesní identitě? I to se dozvíte v rozhovoru s Lucií Vondráčkovou.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 60 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Tahle vláda je nejhorší v historii Izraele. To nejhorší, co izraelská politika poskytla.“Tak ostře hodnotí současný kabinet Benjamina Netanjahua novinář Pavel Pawlusha Novotný. Spolu s Jakubem Szántó rozebírají mezinárodní tlak na Jeruzalém, zločiny páchané v Gaze i sílící vliv extremistických ministrů, kteří mluví o „vyčištění“ Gazy, „deradikalizaci“ nebo „koncentračním městě“ v Rafáhu. „To je jeden z nejšílenějších nápadů, které jsem letos slyšel,“komentuje Novotný. A dodává, že právě v tuto chvíli cítí Izrael historické okno, ve kterém může svoje plány uskutečnit. Evropa ale mezitím přitvrzuje. Paříž i Londýn signalizují, že plán na uznání Palestiny jako státu není jen symbolický krok, ale rázný vzkaz. A mohl by také znamenat stopku plánům na anexi palestinského území – v situaci, kdy by šlo o uznanou entitu západními státy, šlo by o útok na stát s pozicí v rámci mezinárodního společenství. Jakub Szántó k tomu připojuje varování, že i zdánlivě deklaratorní zákony v izraelském Knesetu ukazují, jak hluboko je vůle k anexi zakořeněná: „Je tam většinová vůle, aby skutečně došlo k anexi – nejen Gazy, ale i rozsáhlých částí Západního břehu.“Rozhovor odhaluje hluboké rozpory uvnitř izraelské vlády, zpochybňuje roli Benjamina Netanjahua jako skutečného lídra a upozorňuje na nebezpečný vliv postav jako Itamar Ben Gvir nebo Becalel Smotrič, kteří podle Szántó dlouhodobě chtějí anektovat Palestinu a odsunout arabské obyvatelstvo. Situaci komplikuje fakt, že Netanjahu není stratég, ale oportunista. „Nemá žádný velký plán,“myslí si novinář České televize. Do debaty vstupují i témata jako blokování humanitární pomoci, nárůst antisemitismu ve světě, ztráta mezinárodního kreditu Izraele i neschopnost české vlády jakkoliv kriticky reagovat. Podle Novotného i Szántó česká politická reprezentace často přemýšlí o Izraeli jako o „nepotopitelné letadlové lodi demokracie“, ale reálně ignoruje, co se v regionu odehrává. Co se stane, pokud Izrael překročí další hranici? Je uznání Palestiny jako státu posledním nástrojem Západu, jak Netanjahuovu vládu zastavit? A neztratil už Izrael to, co mu dávalo morální autoritu? Poslechněte si.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 63 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Když jsem dokázala toto, tak dokážu cokoli. A to je pocit, který si myslím, že každá žena si zaslouží,“říká podnikatelka a zakladatelka nadačního fondu Propolis Lilia Khousnoutdinova k tomu, jak by v ideálním případě měly ženy vnímat porod. Otevřeně mluví o tom, proč příchod dítěte na svět nemusí být traumatem, ale naopak transformační zkušeností – pokud má žena kolem sebe bezpečné podmínky.„My máme fantastickou zdravotnickou péči, ale co se týká takových těch měkkých věcí – komunikace, respekt, možnost volby – tam jsou ještě nějaké rezervy,“ popisuje, jak se snaží pomáhat pracovištím, která chtějí různými cestami tohle změnit. Vypráví i o vlastních zkušenostech s porody doma, porodních gaučích a o tom, proč je důležité, aby ženy měly možnost volby bez strachu z odsouzení nebo nepřijetí. Také dodává, že rozhodně není nekritickou propagátorkou domácích porodů – žena má podle ní rodit tam, kde se cítí bezpečně a pro domácí porod musí být splněna řada podmínek. Podle Khousnoutdinové Česko často selhává v tom, co se děje těsně po porodu, kdy žena zůstává na čerstvě narozené dítě úplně sama. Pokud by byla větší dostupnost porodních asistentek, které pomáhají i doma, možná by to podle ní mohlo o něco zpomalit trend klesající porodnosti. Řeč přišla i na to, jaké to je být vnímána především jako „manželka Karla Janečka“, přestože si jeho příjmení nikdy nevzala. „Velmi často mě někdo představuje manželovým příjmením. Definovat ženu skrz manžela je velmi zastaralé,“kritizuje Khousnoutdinova a vzpomíná i, jak jí kvůli některým vyjádřením manžela přicházely výhrůžky. Někdy má také obavu, aby tlak nezasáhl i její rodinu. „Nechci, aby s tím byly děti konfrontovány v nějakém třeba křehkém, zranitelném období dospívání,“ vysvětluje a dodává, že nejen kvůli tomu, ale také kvůli vzdělání, by si přála, aby v budoucnu trávili více času v zahraničí. A otevřeně mluví i o svém původu – má tatarské kořeny a její rodina zažila perzekuce v sovětském gulagu. Její příbuzní byli konfrontováni i válkou na Ukrajině. „Mí bratranci utekli pěšky přes hranice, protože nechtěli být zataženi do cizí války,“ dává za příklad, že přece ne všichni Rusové podporují Putina. Sama pomáhala například ženám, které zažily sexuální násilí v důsledku konfliktu. Co pro ni dnes znamená označení „kněžka“? Proč jí vadí škatulka „manželka slavného muže“, ale nebrání se označení matky tří dětí? Co říká na společenský tlak na „správné matky“ a rivalitu mezi ženami? A proč věří, že klíčem k proměně porodnictví není jen zdravotnická reforma, ale i proměna vztahu k ženskému tělu – už od první menstruace? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 53 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Skutečně mohu říct, že mám čtyři rodiče a jsem jedináček ze čtyř dětí. A vždycky se snažili, aby to bylo co nejharmoničtější. V tomhle jsem měl velkou kliku,“říká Mikoláš Tuček, kterého veřejnost zná jako herního novináře, moderátora a fotbalového fanouška. V rozhovoru se ale ukazuje také jako otec tří dcer, člověk přemýšlející o vlivu sociálních sítí i o tom, jak se (ne)mění vztah k práci a k sobě samému s přibývajícím věkem. „Největší obavy mám ze sociálních sítí. Je to mnohem větší strašák, než jestli si dcery někde dají o dvě piva víc,“přiznává novinář. Mluví také o momentu, kdy se jedna z jeho dcer jako malé dítě po pádu „vypnula“. „To je pro rodiče skutečně nepříjemná situace,“ popisuje to, jak těžké je mít své dítě bezvládné v rukou. Lékaři ho uklidnili, že se to některým dětem prostě stává, ale ten první moment, kdy ji držel a nevěděl, co se děje, v něm zůstává. Tuček mluví také o dědovi, který byl „spíš špion než agent StB“, o rodinných komunistech i o tom, jak se člověk učí chápat dějiny.„Pochopíš, že v jistých fázích té historie světa to mohl být docela ‚sexy směr‘. To, že není, už dnes víme velmi dobře,“říká o nástupu komunismu po válce a dodává, že je pro něj ale strašidelné, jestli se historie tak trochu neopakuje. Ačkoliv nevěří, že podzimní volby dopadnou nějak fanaticky, doufá, že skončí alespoň „nějak hratelně.“ Tuček se v rozhovoru vrací i ke své profesní dráze – od herních pořadů jako Game Page nebo legendárního Re-playe až po současnou konzultantskou roli, v níž propojuje herní vývojáře s vydavateli. „Není to tak, že bych si nějak maloval kariéru. To jsem nikdy nedělal, spousta věcí se mi stala klikou,“vzpomíná. Vysvětluje také, proč už ho neláká utíkat do otevřených herních světů na stovky hodin a proč dává přednost intenzivnějším zážitkům. Popisuje i to, jak se nepovedly některé televizní formáty, do kterých třeba investoval rok práce a které pak skončily po osmi dílech. S Alžbětou Trojanovou teď natáčí nový podcast a nechce se přetvařovat. „Nechceme se tvářit, že budeme dělat Re-play 2.0. Je to spíš, jako kdybyste s náma seděli v hospodě,“láká posluchače. Je výhoda, když člověk trochu dělá všechno? Co Tučka nejvíce baví na fotbale? Co o nás říká, že Kingdom Come může být nejúspěšnějším kulturním exportem Česka? A jak se změnila situace v herním průmyslu? Pusťte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 57 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Vždycky mě fascinovala představa mít umělou inteligenci jako spojence. Dneska bychom řekli kopilota – někoho, kdo nám může pomáhat s naším životem,“popisuje Jan Tyl, původně student teologické fakulty, který dnes patří mezi nejvýraznější osobnosti české AI scény. Umělá inteligence podle něj není jen nástrojem, ale také zrcadlem naší společnosti, cestou k sebepoznání a možná i zárodkem nového typu vztahů. „Viděl jsem spoustu dívek zamilovaných do umělé inteligence. Mnoho mladých lidí ji přijímá daleko lépe, protože nekritizuje tak jako ostatní,“ říká a zároveň varuje před tím, že mladší generace mohou s AI jednat zkratkovitě a pokud se například přestanou bavit se svými vrstevníky, může jejich sociální inteligence zakrnět. Právě před tímto pohodlným odevzdáváním pozornosti a schopnosti přemýšlet Tyl varuje více než před sci-fi vizemi typu Skynet:„Daleko větší hrozbou je, že lidé budou delegovat myšlení na umělou inteligenci. Jde o takzvaný Google efekt. Nebudu se muset učit věci, které si můžu kdykoli vyhledat. A tak mi budou chybět základní znalosti.“Tyl upozorňuje, že se nacházíme uprostřed nové průmyslové revoluce a připomíná, že i tehdy se lidé obávali, že je stroje připraví o práci – místo toho, aby se soustředili na to, že jim ji mohou usnadnit. Vypočítává, že umělá inteligence je dnes schopná přečíst si přepis z YouTube, shrnout z něj klíčové myšlenky a najít stovku relevantních stránek. „Míra halucinace“ je navíc s hloubkovou analýzou čím dál menší, ale pořád podle něj zůstává klíčové kritické myšlení. Sám navíc neustále testuje, jak může AI rozvíjet lidský potenciál. Jak přínosní pro nás mohou být digitální asistenti a jak mohou ovlivnit naše vztahy? Kam až jsme ochotni nechat stroj rozhodovat o našem životě? Může nám AI pomoct najít náš potenciál – nebo nám ho vezme? Jakou vizi AI budoucnosti si má Evropa vůbec stanovit a je důležité, kdo stojí v pozadí algoritmů? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 60 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Vlastně jsem překvapená, že žijeme,“ vzpomíná novinářka a moderátorka Fatima Rahimi na dobu, kdy musela s rodinou odejít z Afghánistánu do Evropy, když jí bylo šest let. Jako malé dítě tak strávila asi rok na cestě – s nedostatkem vody i jídla. „Nejtěžší byla ta hrozná nejistota. Nemáte kontrolu nad vlastním životem. Všechno řídí někdo jiný a to jsou převaděči. Nevíte, kde skončíte a musíte jim věřit,“ popisuje novinářka afghánského původu, jak s rodinou museli často přespávat třeba i v chlívcích pro dobytek nebo bez dostatku zásob strávili třeba i dva týdny v lese. Cesta začala rozhodnutím, které podle ní nebylo volbou, jak si spousta lidí představuje. „Buď žijete, nebo nežijete. A člověk má tendenci přežít,“popisuje nutnost opustit Afghánistán kvůli problémům s vládou Tálibánu. Po příchodu do Česka strávila s příbuznými skoro čtyři roky v uprchlických zařízeních, která svým režimem podle Rahimi často trochu připomínala vězení – pokoje s mřížemi, nárok pouze na deset minut denně na dvorku a žádné hračky pro děti, které si tak musely vystačit třeba jen s propiskou a papírem. Na tuhle dobu nemá přesto novinářka špatné vzpomínky, nejvíce si ale vybavuje stres svých rodičů a dalších dospělých – ze zákonných důvodů nemohli pracovat, takže neustále čekali, co s nimi bude. V rozhovoru s Čestmírem Strakatým mluví Rahimi ale i o tom, co jí v nové zemi chybělo – rodný jazyk, perská literatura, afghánské jídlo nebo babička. Vzpomíná na období, kdy si ji lidé pletli s Romkou a po roce 2015 začali klást otázky na islám a muslimy. „V tu chvíli jsem přemýšlela: Modlím se, nemodlím se? Mám se modlit, nemám se modlit?,“vysvětluje Rahimi, jak se začala víc zajímat o sebe a hledat odpovědi, protože cítila, že by je měla umět dát. Novinářka mluví taky o fotbale, který ji fascinuje svou paradoxní povahou. „Je to jednoduchá hra – víte, co je cílem, a moc toho k ní nepotřebujete. Já si v dětství vyráběla míč z hadrů nebo plastu,“vzpomíná, ale také dodává, že jde o strašně složitý svět, když sledujete, jak se skládají týmy, jakou roli hrají peníze a politika a jak se ovlivňují zápasy. Dnes se kromě novinařiny věnuje i studiu terapie, ke které má blízko nejen díky vlastní zkušenosti, ale i novinářské práci. Komu přesně chce pomoci a proč je takový rozdíl vést terapii v angličtině nebo perštině? Jak náročné je někdy debatovat o migraci a jak dnes vnímá náboženství, které ji provázelo dětstvím? Jak se žije jejím příbuzným v rodné zemi a proč si myslí, že změna musí přijít zevnitř – ať už v Íránu, nebo v Afghánistánu? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 54 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Tak dostanu infarkt ve čtyřiceti, no a co?“ říká s nadsázkou hudebnice PAM Rabbit, která má za sebou dvě ceny Anděl, cenu Apollo, nominaci na Slavíka i vyprodané koncerty. Přesto si pořád skládá texty, stříhá klipy i produkuje svoji hudbu sama. „Chci mít věci pod kontrolou. Když se něco pokazí, tak to vždycky půjde za mnou. Mám tam obličej, tak za to zodpovídám,“vysvětluje. Právě proto zatím odmítá předávat práci dál, i když si je vědomá, že všechno zvládat nemůže. V rozhovoru mluví o tom, že tlak často nevychází zvenku, ale od ní samotné.„Na mě nikdo netlačí. Mám super tým, ale já jsem na sebe vždycky nejtvrdší,“přiznává zpěvačka s tím, že by se ráda izolovala alespoň od sociálních sítí. „Chci se vrátit zpátky do toho mindsetu na začátku, kde mám pocit, že to nikoho nezajímá, protože pak doopravdy tvořím,“ vysvětluje. Zároveň si nastavuje nové hranice vůči lidem kolem sebe: „Říkám rovnou: já nechci tvůj názor.“ PAM Rabbit mluví otevřeně také o terapii, na kterou chodí pravidelně a dlouhodobě. „Beru ji jako cheat code na život. Máte naproti sobě někoho, kdo má mapu vašeho života. Je to takový váš rádce,“říká a také vysvětluje, že zpětně díky terapii například chápe, proč dlouho vstupovala do nefunkčních vztahů. „Volila jsem si partnery, se kterými jsme na sebe řvali, protože to bylo povědomé,“ dodává ke vzorcům, které si přenesla z rodiny. Dětství popisuje jako napjaté, ale spolu s tím vysvětluje, že to mělo logické důvody. „Mně se nic špatného nedělo, ale dělo se všechno špatné kolem mě,“vzpomíná na to, jak vyrůstala v arménské rodině imigrantů, kde se víc řešilo přežití než školní prospěch. Její matka byla podle ní silná žena, která „jela bomby“, živila všechny a přitom vypadala skvěle, dodává k rodičovskému vzoru. S arménskými kořeny má PAM Rabbit blízko i k ruskojazyčnému prostředí - její prarodiče jazyk používají dodnes.„Když babička začne mluvit rusky nahlas, děda jí hned říká: ‚Toňa, ne!‘ Má v sobě zakořeněný, že je to špatně,“ popisuje rodinné reflexy spojené s migrací z Gruzie v době občanské války. Její příbuzní tehdy museli odejít kvůli svému arménskému původu. „Všichni se soustředili na nějaký základní přežití, že ani nebyl prostor přemýšlet nad tím, co si o vás někdo myslí,“vzpomíná také zpěvačka. Sama se s rasismem nikdy nesetkala.„Tím, že jsem zapadala, si toho nikdo moc nevšímal,“ reflektuje. Proč se snaží ve svých vyjádřeních vyhnout politice? Kde je hranice mezi tím, co tvoříme pro sebe, a co už kvůli ostatním? Jak moc v Česku posloucháme ruský pop a ani o tom nevíme? A jaké bylo vyrůstání v imigrantské rodině? I o tom mluvila hudebnice PAM Rabbit.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 64 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Strategicky to byla pořád velká chyba,“ říká odborník na mezinárodní bezpečnost Michal Smetana k izraelsko-americkým útokům na íránský jaderný program. Přestože podle něj byly útoky extrémně dobře provedené a došlo k výraznému poničení mnoha zařízení, důsledky vnímá jako vážné: Írán přerušil spolupráci s Mezinárodní agenturou pro atomovou energii, inspektoři nemají přístup k místu, diplomatická řešení byla zmařena a návrat k nim teď bude ještě mnohem těžší. Smetana zároveň upozorňuje, že útoky posílily pozici íránských jestřábů a zvýšily motivaci režimu v jaderném programu pokračovat. Latentní schopnost vyrobit zbraň zůstává, protože zůstala řada zařízení, která poničena nebyla. „Nevíme, jestli si to Írán troufne. Ale je to rozhodně varianta, která se teď zdá pravděpodobnější než před těma útoky,“ varuje expert. V rozhovoru mluví také o rostoucím vlivu Izraele v regionu, o porušování mezinárodního práva a o ztrátě nástrojů mezinárodního společenství. Připomíná, že izraelské akce vedly k vydání zatykače Mezinárodního trestního soudu na premiéra Netanjahua a bývalého ministra obrany Galanta. Termín „genocida“ označuje za právně komplikovaný, ale konstatuje, že ve chvíli, kdy je podezření, že by k ní mohlo docházet, jsou státy povinny podniknout potřebná opatření, aby něčemu takovému zabránily. „I velká část Izraelců se začíná pomaličku shodovat, že to je naprosto přes čáru,“říká k disproporční reakci země na útoky Hamásu ze 7. října 2023 a humanitární krizi v Gaze. Otevřeně kritizuje také způsob, jakým se o konfliktu, ale i o dění okolo Íránu mluví ve veřejném prostoru – v médiích i mezi experty. Podle něj je debata často redukovaná na černobílou a neodráží složitost reality. Upozorňuje také na dvojí metr v hodnocení vyjádření politiků podle toho, zda pocházejí ze států, které „nemáme rádi“, nebo ze zemí našich spojenců. A podle experta není bezproblémové ani nekritické „roztleskávání“ Ukrajiny, které podle jeho slov vadí i Ukrajincům a vedlo k podceňování Ruska, což válkou zasažené zemi nakonec spíše ublížilo. Jak rozsáhlý íránský jaderný program může být a jakou zásadní chybu udělal Donald Trump? Proč použití síly přináší problematický precedent? A proč se Izrael stává v oblasti hegemonem? Pusťte si rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 63 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Veřejný prostor není klub, ze kterého mohu někoho vyloučit,“tvrdí filozof a publicista Václav Bělohradský, který varuje před tím, že svoboda slova se dnes neomezuje zákazem, ale neviditelnými normami. Mluví o pojmu „měkké ostrakizace“ a tvrdí, že právě ona je pro český kulturní rámec typická.„Potlačené ve společnosti je nebezpečnější než to vyslovené. To, co se bojíte vyslovit, se změní v symptom, v nemoc,“komentuje filozof. Nesvoboda slova se podle něj dnes projevuje například hegemonními slovy, která přestáváme chápat jako politická – jako třeba „dobro“, „pravda“ nebo „krása“. Ostrakizace je podle něj i důvodem, proč se část veřejnosti pohoršovala nad tím, že kdysi vystoupil na sjezdu hnutí ANO. „Já zásadně publikuju bez honorářů. Dostal jsem pravda, jednu koblihu, kterou jsem tam skutečně sežral ke kafi. Byla docela dobrá,“ směje se Bělohradský. Vzpomíná i na emigraci v roce 1970 a své rozhodnutí odejít popisuje bez heroizace. „Ve mně není ten typ statečnosti, který ta země tehdy potřebovala. Ten typ hrdinství, který vyžaduje třeba i vězení, nebo i to, že musíte počítat, že se budete živit nějak tak z vděčnosti vůči těm, kteří vám dají práci a upadnete do zvláštního typu závislosti na pomoci druhých,“přiznává a mluví o různých formách odvahy. V širších souvislostech se Bělohradský zamýšlí také nad úpadkem Západu.„Proč jsou všichni naši nepřátelé najednou? Jsou to miliardy lidí. To je nová situace, do které se Evropa dostala,“říká k tomu, že jsme si dlouho mysleli, že se Evropa stane třetím pólem vůči Americe a Rusku. Upozorňuje také na to, že demokracie je systém, který je z principu nestabilní – protože umožňuje vznik i šíření ‚nebezpečných myšlenek‘. „Demokracie je ideokracie – vláda názorových většin. A nemůžu předem zaručit, že ty názory nebudou nebezpečné,“vysvětluje publicista. Jak dnes vypadá mocenská struktura ukrytá v běžném jazyce? Co dnes znamená být „levičák“? A jaký nejabsurdnější argument slyšel, pokud jde o jeho vystoupení na sjezdu hnutí ANO? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 68 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

Nosí ponožky s hořícím Kremlem. A když se kvůli nim ozvou ruští poslanci, je to pro něj spíš překvapení. Slova o tom, že nesmíme Rusy provokovat, protože se rozzlobí a budou ještě zlejší, považuje za absurdní. „Dával jsem to i jako dárky kolegům z Evropy. Je to symbol odolnosti, ukrajinského humoru. Ukazuje, že se nemáme bát myslet za horizont,“říká vládní zmocněnec pro rekonstrukci Ukrajiny Tomáš Kopečný. O ruské agresi mluví tvrdě a varuje, že musíme pamatovat na to, že se Rusko Evropy nebojí a považuje ji za zaostalý a dekadentní kontinent.„To, čemu rozumí, je vojenská síla. A tu v Evropě zatím nevidí,“kritizuje. Přesto Kopečný věří, že naděje existuje – ne ve velkých summitech a prázdných slibech, ale v konkrétních projektech a lidech. „Bitvy vyhrávají armády, ale války vyhrávají společnosti,“ říká a přidává konkrétní čísla: Ukrajinci už dnes vyrábějí víc dělostřeleckých granátů než celé NATO dohromady. Zatímco Rusko i Ukrajina chrlí miliony dronů ročně, Evropa podle něj zásadně zaostává – nejen kapacitami, ale i mentálně. „Evropa nemá výrobce balistických střel středního doletu, které by byly schopné zaměřovat cíle v Rusku. Stejně jako jsou zaměřovány cíle v Evropě, a díky tomu také mohou pravidelně, ať už politici nebo političtí komentátoři v ruských televizích, vyhrožovat tu Praze, tu Berlínu nebo Londýnu, že na ně pošlou rakety,“komentuje vládní zmocněnec. Tomáš Kopečný ale zároveň varuje před fixací na velká slova a nefunkční symboliku. Mluví o obnově Ukrajiny jako o boji o přežití – ekonomickém, vojenském i psychologickém. A právě poslední rovinu považuje za klíčovou. „Celý příběh rekonstrukce Ukrajiny bude o duševním zdraví. Dneska je to země, která je hluboce traumatizovaná. A pokud ti lidé nebudou v pohodě, nebudou pracovat. Nehledě na bezpečnostní aspekty,“ vypočítává. Tématu se přitom věnuje i osobně – s českými týmy jezdí na Ukrajinu, pomáhá uprchlíkům v Česku, zajišťuje financování a přemýšlí, jak udělat z péče o psychiku běžnou součást pracovních benefitů. A i v tom je osobní. „Já na terapii nechodím. Pro mě jsou terapií rozhovory. Interviews is my therapy. To bych si měl dát na tričko,“ směje se Kopečný, ale zároveň přiznává, že i na něj má to, co viděl nejen v ukrajinských nemocnicích, dopad.„Ty věci ve vás zůstávají,“ dodává. Jak reálně vypadají investiční projekty na Ukrajině a proč by měly být levnější než ruská raketa? Jak by se mohla změnit česká podpora Ukrajině po volbách? Proč je dobře, že za sebou Evropa má budíček díky brutálním prohlášením Donalda Trumpa? A jak se obnovuje země, kde se lidé připravují na válku, která může trvat dalších dvacet let? Nejen o tom mluví vládní zmocněnec pro obnovu Ukrajiny Tomáš Kopečný.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 60 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Minulý týden jsem si lehl do postele a říkal si: dá se umřít na vyčerpání?“ popisuje marketér Radim Svoboda moment, kdy si uvědomil, kam ho jeho tempo může dohnat. Pracovní snídaně od sedmi, večeře pozdě večer, schůzka za schůzkou. „Já si stav únavy prostě nepřiznám. Nevím, co to je,“ říká muž, který je jedním z nejvýše postavených Čechů v globálním marketingu – pracoval pro giganty jako Coca-Cola, řídil agentury v Chicagu, New Yorkua působil také v Moskvě. Svoboda popisuje, co ho žene dopředu – dlouhou dobu přitom žil ve světě, kde se z osmačtyřicátého patra mrakodrapu díval na Manhattan, měl řidiče a limuzínu, která ho vozila až k letadlu, jímž létal za byznysem po celém světě a přesto si často připadal „jen jako obyčejnej kluk z Havířova“.„Ve mně zůstalo, že jsem úplně nikdo a abych někdo byl, tak se musím hodně snažit,“říká marketingový konzultant dnes už z jiné perspektivy. Co mu změnilo život, ovšem nebyla žádná další lákavá pracovní nabídka, ale nádor na mozku. Diagnóza, která přišla z ničeho nic, ve chvíli, kdy řešil další schůzku.„Přišlo totální odmítání, vůbec jsem si to nepřipouštěl,“ popisuje Svoboda, jak zvažoval, že nepůjde k doktorovi na další vyšetření, protože ho čekaly pracovní povinnosti. Přežil a dnes už ví, že zdraví je jenom jedno a bez něj žádný další projekt realizovat jednoduše nejde. A také se rozhodl žít jinak – odstěhoval se do Kostariky, mimo bublinu globálního marketingu a do světa s jiným tempem. Tedy alespoň trochu.„Vesmír mi řekl: Radime, zpomal. Snažím se to poslouchat, ale hrozně to neumím,“přiznává brandový stratég. V rozhovoru vzpomíná i na dobu, kdy žil v Moskvě, kterou z hlediska marketingu popisuje jako neopakovatelnou. Pracoval tam v době, kdy Kreml najímal britskou marketingovou agenturu, Medveděv vyjednával s podnikateli v Silicon Valley a Rusko se snažilo působit jako moderní západní demokracie. „Všichni jim to sežrali i s navijákem,“ říká o tehdejším prokremlském marketingu. Sám Svoboda kampaně pro politiky odmítá. „Do politického marketingu se moje firma nepustí, i když tady byly nabídky. V politice jsem dlouhou dobu neviděl správnou věc, pouze propagandy a osobní prospěch,“ říká marketér. Dnes ho zajímá úplně jiná výzva: jak udělat Česko srozumitelnější světu. Když se ho v zahraničí někdo zeptá, odkud je, většinou odpovídá „z Prahy“. Novotvar Czechia mu nesedí a podle něj ho ani nikdo nezná a navíc je to podobné s Čečnou. „Czech Republic je vznešené. Slovo ‚republic‘ má hodnotu, signalizuje to lidem v zahraničí, že to je sofistikovaný stát,“ tvrdí konzultant. Jak by se Česko mělo prodávat a s čím si ho v zahraničí nejvíce spojují? Kde leží etické hranice marketingu? Co všechno se musí stát, aby člověk opravdu zpomalil? A jak se dá zůstat pokorný, když se dostanete do pozic, kde se o vás všichni starají? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 62 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Dělám to i pro vás – pro ty hatery, abyste mohli dál svobodně pičovat,“ říká herečka, moderátorka a stand-up komička Iva Pazderková o tom, proč se rozhodla moderovat setkání premiéra Petra Fialy s občany. Od začátku věděla, že to nebude snadné, ale míra agrese, kterou si tím přivodila, ji zaskočila. „Čekala jsem obrovskou míru nenávisti, ale je to třeba dvakrát horší,“ přiznává, ale dodává, že svého rozhodnutí nelituje, protože současnému předsedovi vlády věří a dělá to, čemu věří. „Stojím si za tím, že má smysl zůstávat v Evropské unii, je potřeba pomáhat Ukrajině a poslat Rusáka někam,“ vysvětluje herečka své motivace. Pazderková mluví o tom, že není naivní a nemá pocit, že by dělala „propagandu“, a proč je naopak pyšná na to, že je „spojenec slušného chování“. Jenže osobní přesvědčení a veřejné angažmá mají svou cenu – přichází výhrůžky za hranou zákona a také kritika, že si jako žena a herečka dovolila mluvit. „To je považované za hodně velkou drzost,“ říká s nadsázkou. Moderátorka, která otevřeně mluví také o svém duševním zdraví, tvrdí, že se i přes všechen aktuální tlak už dlouhou dobu cítí dobře. Přestože je její povolání někdy časově nekompromisní, naučila se už říkat ne a šťastná je i v osobním životě. Velkou změnu podle ní přineslo i to, jak se proměnilo její vnímání mateřství. „Zjistila jsem, že děti nechci. Chtěla jsem je, protože se říkalo, že je to jediné štěstí,“ říká Pazderková k tomu, že se jednoho dne probudila a jednoduše jí spadl kámen ze srdce, že děti nemá. Zpětně si uvědomuje, že rodinu chtěla ve chvíli, kdy byla paradoxně nejméně šťastná, a mluví také o vině, kterou dlouho cítila. Dnes je ale šťastně bezdětná a je navíc „profesionální“ tetou. Zásadní proměnou podle Ivy Pazderkové prošel i její pohled na humor – obzvlášť ten, který sama léta dělala. „Ten můj byl často postavený na tom, že blbá blondýna si myslí, že je lepší než ostatní,“ říká. Dnes si ale uvědomuje, že některé stereotypy, které jsou kolem nás, mohou ubližovat. „Byla jsem vychovaná v tom, že si děláme legraci z lidí, kteří jsou celý život terčem těch fórečků – třeba z Romů nebo gayů. Dneska mi to přijde necitlivé,“ dodává a přiznává, že i jí změnit přístup chvíli trvalo. Jak se proměnil její vztah k víře a proč ji „blbá blondýna“ pořád tak baví? Proč se jí dotklo, že je vnímána jako „madam Genocida“ kvůli výroku k protestujícím za Gazu, který byl podle ní vytržen z kontextu? A co znamená, když „má někdo jehličnan“? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 57 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Dodneška mě trápí, že spoustu věcí řeším tím, že je vydržím, než abych je nedělal, přerušil nebo utekl,“ říká herec Hynek Čermák o tom, co si nese z dětství, přestože dnes už ví, že takový přístup není úplně zdravý. Mluví o odchodu z domova ve čtrnácti, šikaně ve škole i o tom, že první věc, kterou kdy řídil, bylo letadlo. Dospíval mezi větroni, padáky a s vidinou, že se z něj stane stíhač. Ale nakonec se z něj stal vlastně náhodou herec – dlouho jím být nechtěl, tak trochu ze vzdoru vůči umělecké rodině, ze které pochází.„Člověk chce jít vlastní cestou,“říká filmový a divadelní herec, který o sobě dnes mluví jako o člověku, jenž utíká z premiér, protože se na sebe nedokáže dívat – ale zároveň dokáže naplnit divadelní sály pětadvacetkrát do měsíce. Čermák se v rozhovoru vrací k mnoha podobám své minulosti: k práci bodyguarda, velení zásahové jednotky na fotbalových stadionech v devadesátkách, bojovým sportům i k tomu, co ho naučila terapie. Když mluví o rodičovství, říká, že to jediné, čeho si v životě skutečně považuje, jsou jeho děti. A že právě kvůli nim se rozhodl odejít z předchozího vztahu. „Musíme těm dětem ukázat, že život může být v lásce žitej. A to by se nestalo, kdybych neodešel,“ vysvětluje svoje důvody. Mluví ale i o tom, jak se proslavil díky rolím gangstera nebo Vandama z Národní třídy. A proč se lidé zlobí, když zjistí, že herec, kterého obdivují, nemá stejné názory jako jejich oblíbená postava. „My jsme si mysleli, že jsi náš Vandam,“slyšel od fanoušků poté, co se vyjádřil na konto některých politiků. O bulváru Čermák mluví bez obalu – vadí mu, že ze skandálů těží na úkor jeho i jeho blízkých. „Mockrát jsem vlítnul do redakce nějakého bulvárního deníku. Chtěl jsem si to s nimi vyřídit, rozkopl jsem dveře a tam sedělo šest žen. Tak jsem jen řekl: Promiňte, na shledanou,“ říká k tomu, že tam toužil potkat „holohlavého, svalnatého pitomce, se kterým by se mohl poměřit“. Hynek Čermák v rozhovoru mluví ale také o ženskosti, focení aktů, o cestování a hroších ve Rwandě i o tom, proč už dál nechce podporovat „cestovatelský konzum“. Jak se vymanit z rolí, které se na člověka nalepí? Dá se žít důstojně pod drobnohledem veřejnosti? Proč někdy člověk touží odpovědět od srdce, ale nemůže – protože je slušný? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 62 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Já ho prostě nemám. To ego,“ říká investigativní novinářka Deníku N Zdislava Pokorná, jejíž texty vedly k odhalení bitcoinové kauzy a pádu ministra spravedlnosti Pavla Blažka. Sama se ale vůči triumfalismu vymezuje. „Mně se obecně nelíbí ta rétorika, že cílem novináře má být někoho sundat. Mně jde o to, abychom dělali svou práci a chránili veřejný zájem,“ popisuje svůj přístup nejen ke své poslední kauze, po které čelila nebývalému tlaku – přicházely anonymní výhružky, nenávistné zprávy i snahy o znevěrohodnění její práce.„Svezlo se to po mně, byla jsem tvář těch věcí a strašně jsem si to brala. Jsem typ člověka, který si bere kritiku k srdci,“ říká. Její motivace ale nezmizela – dál objíždí města, analyzuje veřejné zakázky a mapuje regionální mocenské vazby: „První, co řeším, jsou vždy peníze. To je podle mě klíč ke všemu.“ V rozhovoru mluví otevřeně o tom, jak vznikala bitcoinová kauza, proč jí vadí, když ji někdo vykresluje jako nástroj vlivových skupin, i jak dlouho trvalo, než si připustila, že její práce má reálný dopad. Vysvětluje, proč podle ní nestačí schovávat se za značku média a proč se novináři musí naučit pracovat i se svou viditelností.„Už to nefunguje tak, že budujete důvěru pod hlavičkou redakce. Musíte ji budovat sami za sebe. A to není úplně příjemné.“Proč věří v důležitost regionální novinařiny, i když za ni nedostane potlesk? Jak se vyrovnává s tlakem a jak se naučila bavit i s lidmi ze „šedé zóny“ bez odsudků? Proč si stále myslí, že nedělá nic zásadního – i když její práce hýbe politikou? Nejen o tom, ale i a pochybnostech a tom, že novináři musí být nohama na zemi, mluví Zdislava Pokorná, která za svou práci získala i Novinářskou křepelku, v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 60 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„My jsme tady ve střední Evropě věčně rozkročení – chvíli na Západ, chvíli na Východ. A to z nás dělá takový neurologický bod Evropy,“ říká spisovatel Pavel Kosatík. V rozhovoru se vrací k zásadním momentům české historie – k Mnichovu a k národnímu traumatu z neobrany státu. Mluví o Edvardu Benešovi jako o „nejvýznamnějším politikovi 20. století“, jehož dědictví si podle něj neseme dodnes. „Řekl, že Západ nás zradil – ne dvě konkrétní vlády, ale Západ. A už se to prostě ujalo,“vysvětluje a popisuje, jak Beneš postupně ztrácel strategické myšlení a před Moskvou se svlékl donaha, ale i proč nelze mluvit o tom, že by poválečné Československo navazovalo na první republiku. „Oni to celé přervali, aniž by to nahradili adekvátní náhradou,“tvrdí publicista. Kosatík ale mluví i o současnosti – o tom, jak velký problém je odliv mozků a proč se Češi vzdávají odpovědnosti za veřejný prostor. „Ten spor, který se vede celosvětově, je o tom, jestli chcete být aktivní, nebo jestli se spolehnete na to, že to populista zařídí za vás,“říká k tomu, že by si přál, aby si lidé nenechávali vnutit populistický styl. Spisovatel se věnuje i Slovensku – zemi, které podle něj „chybí silné kritické hlasy“ a kde se demokratické síly často „projevují jen moralistně“. Mluví i o Ľudovítovi Štúrovi, o slovenské náklonnosti k Rusku i o tom, proč Robert Fico z jeho pohledu nikdy zásadně nezměnil své směřování. „On začínal jako komunista a byl na tu Moskvu orientovaný vždycky. Teď možná jen víc na rovinu říká to, co si myslel celý život,“ myslí si publicista. Zaznívá i téma samotného psaní – Kosatík popisuje, jak si pečlivě vybírá témata, jak tráví roky v archivech a že knihu začíná psát až tehdy, když cítí, že dál už „sbírat“ nemůže. Některé projekty ale přesto nedokončí. „Někdy jsem se s tím nepotkal. Asi bych to dokázal napsat chytře, ale neměl bych z toho pocit, že jsem to já,“tvrdí. Proč právě Beneš zůstává klíčovou postavou moderních dějin? Jak hluboko sahá české trauma z roku 1938? Proč podle něj po Trumpovi může přijít ještě někdo horší? A proč si myslí, že „momentálně jsme na tom nejlíp“ – alespoň v rámci střední Evropy? Nejen o tom je rozhovor s Pavlem Kosatíkem.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 57 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Byl jsem kluk, který docela pil, sem tam se popral a měl nějaké démony v hlavě. Na začátku jsem rozhodně nebyl gentleman,“říká Marek Ztracený, když se ohlíží za minulostí. Zpěvák, který dnes plní stadiony a připravuje show pro 160 tisíc fanoušků, otevřeně mluví o svých začátcích, dluzích i o tom, jak čelil kritice kvůli textu písně, který byl spojován se sexualizovaným násilím.„Tahle studená sprcha byla divoká,“ říká a přiznává, že dnes už by takový text nenapsal. V rozhovoru s Čestmírem Strakatým popisuje, jaké to bylo být dyslektikem, který přečetl první knížku ve 27 letech, i jaké je pro něj rodičovství – a proč si uvědomuje, že nebude „v šedesáti skákat po pódiu a zpívat Ztrácíš“. Zpěvák mluví i o vztahu, který ho formoval nejvíc – o svém otci.„Byl u všeho – naučil mě první akordy, pomáhal mi a zastával se mě,“ popisuje. V den, kdy měl převzít čtvrtého Slavíka, už Ztracený věděl, že se s tátou možná loučí.„Poslal mě tam. Záleželo mu na tom možná víc než mně,“vzpomíná hudebník a přiznává, že neví, jestli bude po odchodu otce jeho život stejný. Pokud jde o hudbu, z kritiků si Ztracený nic nedělá. Nejlepším zrcadlem jsou pro něj jeho fanoušci a zásadní jsou pro něj jejich emoce.„Já prostě miluju, když lidi zpívají moje písničky a když se na koncertech objímají a píšou mi,“říká k tomu, co je pro něj hlavní měřítko. Vypráví ale také o svém dětství na Šumavě i o tom, jak ho s otcem vojáci se samopaly v ruce vyháněli od borůvek u hranic, a popisuje i, jak dost možná mohl skončit někde za pianem ve Švýcarsku. Jak zpětně vnímá svůj start v hudebním světě a proč si myslí, že nebýt jeho rodiny a syna, nebyl by tam, kde je? Proč by nechtěl „dojíždět fesťáky“ jako mnozí jeho kolegové, ale pořád ještě něco pokořit? Co pro něj byla v dětství největší výzva? A proč věří, že do hudby se dnes promítá i frustrace z rozdělené společnosti? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 58 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Já jsem prostě blázen. Můžu točit jenom to, čemu hluboce věřím.“ Václav Marhoul je režisér, producent a scenárista, který si zakládá na vnitřní integritě víc než na tom, kolik filmů za život natočí. V rozhovoru otevřeně mluví o tom, proč dává přednost „lásce před sexem“ – protože když se člověk zamiluje, ať už je to do knížky, divadelní hry nebo něčeho jiného hlubokého, co ho inspiruje, vydrží úplně všechno. „Když nežiju v souladu sám se sebou, tak je to se mnou k nevydržení,“ dodává s úsměvem. Jeho vnitřní kompas ho dovedl od parodického Mazaného Filipa přes válečný Tobruk až k mezinárodně oceňovanému Nabarvenému ptáčeti, které mu otevřelo dveře do Hollywoodu. Ty se ale nakonec zavřely: po třech a půl letech intenzivní práce na ambiciózním americkém projektu o senátorovi McCarthym přišla studená sprcha – produkce se rozhodla dát režii někomu jinému. Marhoul popisuje, jak nákladný historický film nebylo možné v Americe natočit kvůli nerealistickým očekáváním producenta. „Zásadní ponaučení z toho je, že už nikdy nedopustím, abych na jakémkoliv filmu, kde budu pracovat, byl jenom režisér,“dodává k tomu, že třeba Miloši Formanovi zrušili natáčení jeho posledního filmu den před natáčením. Marhoul mluví ale také o politice, stavu světa i o tom, proč se Amerika může naprosto zvrátit. „To nejhorší, co se může stát, je občanská válka, která bude zuřit v každém malém městě,“ varuje před nejhorším scénářem v případě, že by se přestal respektovat právní řád, ale dodává, že je sám raději optimista. Vedle geopolitiky se ale rozhovor dotýká i velmi osobních témat. Marhoul otevřeně mluví o tom, jak zjistil, že jeho otec byl veden ve svazcích StB. „S bráchou nás vychovával k poctivosti a pravdomluvnosti. To byl paradox – možná do nás chtěl dát to, co jemu chybělo,“ říká a přiznává, že se svým otcem vedl těžké debaty, ale že ho měl i tak rád a váží si toho, jaké měl dětství. S empatií a nadhledem mluví i o tom, proč nerad odsuzuje lidi. Podle něj málokdy dohlédneme ke všem důvodům, proč se někdo nějak zachoval – třeba když odejde z nějakého vztahu.„Je strašně jednoduché někoho lynčovat,“dodává k tomu, že dospělý člověk přece ví, že život není jen černá a bílá. Marhoul zároveň věří, že krutost je v nás zakořeněná daleko víc, než si chceme přiznat a kdyby přišla krizová situace, z lidí se velmi rychle stanou zvířata. Jak se vůbec dostal k možnosti točit pod americkou produkcí a jak vnímá způsob, kterým spolupráce skončila? Je podle něj současné dění ve světě filmařsky zajímavé? A proč je Donald Trump barbar, ale viceprezident Spojených států JD Vance katastrofa? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 63 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Chtěla jsem si postavit kapelu, postavit si hlavu a začít to dělat podle sebe.“ Takhle jednoduše a rozhodně popisuje zpěvačka Anna K. moment, kdy se po úspěchu první popové desky rozhodla vrátit zpátky do klubů – do Malostranské besedy, kde hrála třeba jen pro dvacet lidí. V rozhovoru mluví o své cestě, která nikdy nebyla jednoduchá, ale vždycky autentická. Už jako osmiletá holka hrála v divadle Semafor, kde ji obklopovaly hvězdy jako Jiří Suchý nebo Josef Dvořák, zatímco ji vychovávala kultivovaná babička, která mluvila šesti jazyky. Právě po ní získala své rodné jméno Luciana. „Bylo to znát, když jsem byla pod jejím vedením, protože jsem měla samé jedničky a mluvila jsem plynně francouzsky,“vzpomíná zpěvačka, která se místo „velkého vzdělání“ rozhodla pro svět hudby a divadla. I její profesní cesta je příběhem odvahy jít proti proudu – od úspěšného debutu přes návrat ke klubové scéně až po zlomovou spolupráci s Tomášem Varteckým, s nímž vznikla deska Nebe, která ji definitivně usadila mezi nejvýraznější osobnosti české hudební scény. V rozhovoru ale nehovoří jen o hudbě. Sdílí i nejtěžší momenty svého života – dvě onkologické diagnózy, ztrátu blízkých, vyčerpání z péče a smutek z toho, že se jí nepodařilo mít dítě. Vypráví o touze adoptovat, o letech čekání a šoku, když jí úřednice během léčby oznámila, že pětiměsíční holčičku, kterou pro ni měli, kvůli její diagnóze nedostane.„Upadla jsem na kolena. Jako když mi ve devatenácti zavolali, že mi zemřela máma,“vzpomíná hudebnice. Přestože jí život nestavěl zrovna lehké překážky, vždycky se zvedla – třeba i ve chvíli, kdy pečovala o nemocné blízké a poté znovu onemocněla. „Ležela jsem hubou v hlíně a síly už moc nebylo. Ale byly to jednoduché počty – buď se vzdáš, buď tady budeš ležet a říkat si, že to už nedáš a umřeš… anebo: tak jo, dala jsem to jednou, tak musím znovu,“říká a přiznává, že asi musí být trochu lvice, jinak by všechny životní nástrahy asi nezvládla. Jak vnímá období rozchodu se svým hudebním i životním partnerem Tomášem Varteckým? Do koho byla v Semaforu zblázněná? A jak vzpomíná na svého bohémského otce, kterého všichni milovali, protože jim naléval zadarmo? Nejen o tom, ale i o chuti jít vlastní cestou a tvořit, i tom, co vše se dá zvládnout, mluví Anna K. v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 67 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Každý, kdo má emocionální i materiální podmínky pro to, aby dítě vychoval, by tu šanci měl dostat,“ tvrdí Jiří Pospíšil, který má za sebou mnoho let v politice, působil jako ministr spravedlnosti, europoslanec i náměstek pražského primátora pro kulturu - a přesto říká, že až teď prožívá nejzásadnější období svého života. Ve svých téměř padesáti letech se stal poprvé otcem – dceru mu odnosila blízká kamarádka v rámci surogátního mateřství, a vychovává ji společně se svým dlouholetým partnerem. V rozhovoru otevřeně mluví nejen o své cestě k rodičovství, ale i o své sexuální orientaci, kterou sice nikdy veřejně neskrýval, ale až doteď ji také výslovně nekomentoval. „Všechno, co se týká mého soukromí, orientace a vztahu k miminku, vnímám hrozně citlivě. Možná i to je důvod, proč nejsem ten bojovník, který vyběhne na barikády a je v čele Prague Pride. Není to v mé mentalitě,“brání se Pospíšil s tím, že to ale neznamená, že je špatný politik, který nemůže dělat něco dobrého jinde. Pokud jde o práva stejnopohlavních párů a jejich sňatky, Pospíšil není prý z těch, kdo by nutně potřeboval trvat na termínu „manželství“. Co je ale pro něj důležitou otázkou, jsou práva takových dvojic vůči dětem a přivítal by proto, kdyby se do budoucna posílila. Zároveň ale přiznává, že často váží slova – ne kvůli sobě, ale kvůli své dceři. „Nechci, aby jednou byla obětí těch, kteří se tu považují za ‚pravé konzervativce‘,“říká Pospíšil k některým kritikám jeho rodinné situace s tím, že nejhorší by pro něj bylo, pokud by dění ve společnosti neumožnilo jeho dceři žít plnohodnotný život. Politik dokonce popisuje, že si v Česku často hrajeme na to, že stoprocentním vzorem a realitou je „krásná heterosexuální rodina se třemi dětmi“, kde oba rodiče dělají vše pro to, aby jejich děti byly šťastné. „To pokrytectví mi vadí,“říká Pospíšil k tomu, jak vysoké je například číslo samoživitelů v Česku. Politik ale komentuje i aktuální dění – včetně kauzy Pavla Blažka a bitcoinové aféry, kterou označuje za zvláštní a nepochopitelnou. Především nerozumí miliardovému daru, ale zároveň dodává, že za případem zatím nevidíme konkrétní zločineckou logiku. Vrací se i k doznívajícímu případu Dozimetr, který ho podle jeho slov reputačně poškodil a vnímá ho nespravedlivě. Jeho úspěch v komunálních volbách v roce 2022 ale prý dokazuje, že voliči chápou rozdíl mezi tím, když se někdo s někým „potká“ nebo údajně s někým páchá trestnou činnost. Jak zvládá první měsíce v roli rodiče? Co pro něj znamenala podpora veřejnosti – i konfrontace s často drsnou kritikou? Proč považuje rodičovství za silnější zkušenost než celou svou kariéru a vážně už politiku neřeší? I o tom je rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 83 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Já myslím, že je to od začátku do konce brněnská bramboračka.“Tak komentuje Petros Michopulos kauzu Pavla Blažka, kvůli které musel exministr spravedlnosti opustit vládu. Politický komentátor a spoluzakladatel podcastu Kecy a politika v rozhovoru rozebírá celou bitcoinovou aféru – její politické i praktické dopady a možná pochybení na několika úrovních. Mluví o tom, proč podle něj Blažek chtěl být před volbami za hrdinu, jakou roli sehrála v celé kauze justice, stát i policie. Rozebírá i reakci koaličních partnerů z hnutí STAN, kteří podle něj nejsou schopni z koalice odejít, protože odcházení z vlády je hrozně bolestivý proces pro celou politickou strukturu. Zároveň si ale myslí, že přestože kauza Petru Fialovi zkomplikovala nabírání druhého dechu v kampani, rychlé odvolání Pavla Blažka z funkce byl určitě dobrý krok. „Trošku ztlumili ten náraz,“ říká Michopulos a dodává, že Andreji Babišovi zase nepřispěje, že reakci na kauzu „přepálil“. Politický komentátor mluví také o roztržce mezi americkým prezidentem Donaldem Trumpem a Elonem Muskem, která je podle něj „jako dvě školačky z deváté třídy.“ Trump – ať je jaký chce – má podle Michopulose velkou výhodu v tom, že umí dobře pracovat s náladami kolem finančních trhů, a Musk tak bude se svou firmou vždy tahat za kratší konec. Kam směřuje americká politika? Jak by se dalo celému průšvihu, kterému čelí česká vláda, předejít? Proč není normální, aby si ministři komentovali kroky svých kolegů a proč Michopulosovi vadí představa, že by nás měli řídit nestranní odborníci? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 58 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Nevím, odkud beru koule to dělat.“ Těmito slovy popisuje Ewa Farna rozhodnutí, na které by si řada jejích kolegů možná netroufla: uspořádat velký výroční koncert na stadionu Eden a stát se tak první českou zpěvačkou, která vystoupí jako hlavní hvězda na místě, kde si dříve troufly koncertovat jen Pink, Tina Turner nebo Madonna. Do současné reality, která předčila její sny, patří také nedávné vystoupení zpěvačky Dua Lipa, během něhož nečekaně zazněla její píseň Na ostří nože – a druhý den si ji Farna s britskou hvězdou zazpívala živě na pódiu. Video z koncertu se následně začalo virálně šířit, získalo miliony zhlédnutí, přišel rozhovor pro BBC i vlna hrdosti fanoušků – to všechno ale vzápětí narušila kritika, že šlo o domluvený tah, zaplacenou reklamu a pečlivě naplánované PR. „Dost mě to zranilo a rozbrečela jsem se,“ popisuje Farna zpochybňování od „kolegů z oboru“ s tím, že logicky byla situace pro obě strany marketingově výhodná, ale krásné na ní bylo právě to, že vznikla opravdu spontánně. Zpěvačka, která je už dvacet let na scéně, mluví o tom, jak těžké bylo dospívat na očích veřejnosti i jak si musela projít situacemi, kdy po ní na koncertech házeli kelímky od piva. Jindy zase fanoušci pořádali svatbu před jejím domem, což pro hudebnici bylo poněkud za hranou. I přes takové „divné“ situace má dnes Ewa Farna pocit, že si se svými posluchači vytvořila prostor, ve kterém se cítí bezpečně. V rozhovoru také otevřeně vypráví o tom, proč občas zpívá písničku Tělo hlavně pro sebe samu a jak se učí pracovat se sebepřijetím. „Není to tak, že to zpívám z pozice člověka, který si to vyřešil,“přiznává zpěvačka. Mluví ale také o mateřství, podnikání, vedení převážně mužského týmu i o své potřebě mít věci pod kontrolou. „Možná jsem control freak, ale některé věci si potřebuju pohlídat sama,“ tvrdí Farna, která se jako dcera dvou vysokoškoláků prý rozhodla, že pokud se bude věnovat hudební kariéře, tak naplno. Proč podle ní sebevědomí neznamená, že se nebojíme? Co za emoce v ní vyvolal nečekaný duet? A proč si myslí, že výjimečné věci se mohou stát i v malé zemi, jako je Česko? O tom všem mluví Ewa Farna.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 54 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Musela jsem změnit život a bylo to hrozně těžké. Nejsem nastavená na to, že bych odcházela a věci vzdávala. Kdybych to ale nezměnila, musela bych asi dál chodit na terapie a jíst prášky,“říká herečka Klára Trojanová o nejtěžším období svého života. Otevřeně mluví o depresích, které trvaly bezmála dvě dekády, o konci manželství s Ivanem Trojanem, ale i o tom, jaké to je být herečkou, která byla dvanáct let doma s dětmi a vrací se zpátky do profese. Žena, která nikdy neusilovala o slávu, nechodí na večírky a sama o sobě říká, že je „pavoučice“ a introvert, popisuje, jak se postupně vytratila sama sobě. „Myslela jsem si, že takhle je to v pořádku. Ale pak jsem si uvědomila, že tohle už nejsem já,“ vzpomíná na dobu, kdy bojovala s depresemi, a přiznává, že jí roky chybělo uznání – především v době, kdy pečovala o své děti. „Já jsem patriarchální typ, prostě ráda následuju toho muže. Ale i tak člověk potřebuje slyšet: To, co děláš, je dobrý,“ přiznává. Trojanová dnes opět hraje divadlo a zpívá – právě zpěv se pro ni stal nečekaným terapeutickým nástrojem. Kvůli jednomu projektu se musela naučit dvě písničky a na lekcích s lektorkou, která pracuje s hlasem i psychosomatikou, se začalo dít něco zásadního. „Začala jsem chodit na zpěv a asi po půl roce jsem si ráno už léky nevzala. Bylo to ze dne na den,“ popisuje herečka, jak přestala brát antidepresiva, ale zároveň nabádá, že by takový postup nikomu dalšímu nedoporučila, protože ho nedoporučují ani lékaři. Trojanová mluví také o tom, proč své psychické potíže roky nedávala najevo před svými dětmi, ale i proč jim dnes naopak opakuje, že o emocích se musí mluvit. I proto si přeje, aby se ve společnosti změnil pohled na duševní onemocnění. V rozhovoru herečka otevírá také téma smrti svých rodičů a i to, proč si myslí, že i odcházení může být důstojné a krásné.„Lidé umírají, na tom není nic neobvyklého. Ale ten dotyčný s vámi může být do poslední chvíle a může to být hezké,“přibližuje i vlastní zkušenost. Sama spolupracovala také s Nadací rodiny Vlčkových, která pomáhá zajistit paliativní péči pro nevyléčitelně nemocné děti. Přiznává, že i ona sama by se chtěla vnitřně připravit na možnost, že se něco takového může přihoditi v její rodině.„Mám čtyři zdravé děti, ale i mě se něco takového může stát. To nikdy nevíte,“ vysvětluje. Mluví také o své mamince, která trpěla Alzheimerovou chorobou, o vlastním strachu z této nemoci, ale i o tom, co jí pomáhá zachovávat si nadhled a pozitivní nastavení. „Kolikrát pláču nad světem, ale být pořád smutná z toho, že se kolem dějí nehezké věci, není konstruktivní. Člověk musí pomoct, kde může – ale zároveň musí žít svůj život,“apeluje Trojanová. Jak těžké je být pro okolí „nečitelná“? Proč ji zaskočilo, že ji filmový svět po mateřské považoval za podezřelou? A jak člověk vůbec pozná, že už nemůže dál? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 64 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Radši budu lidem lézt na nervy než do prdele.“Tímhle heslem se řídí stylista Filip Vaněk – a kdo ho sleduje, ví, že si na servítky opravdu nehraje. Muž, který řadu let obléká slavné osobnosti i soukromé klienty, připravuje outfity na červené koberce, televizní show i do běžného života, mluví v rozhovoru o tom, proč podle něj většina Čechů stále neumí dobře vypadat a proč kultivovanost a vkus nejsou zdaleka jen povrchní záležitosti.„Aby se člověk cítil dobře, je psychologicky dokázané, že musí být pěkně zabalený. A ti hezky oblečení a hezky vypadající lidé mají lepší práci, lepší vztahy i víc peněz,“ říká Vaněk k tomu, že podle něj, když se člověk sám sobě líbí a je spokojený, tak z něj vyzařuje lepší energie a všechno se mu daří líp. Zároveň ale zdůrazňuje, že i práce stylisty je hlavně o psychologii, empatii a umění říct pravdu tak, aby posunula, a ne zranila. „Klient si mě nenajímá proto, abych ho utvrzoval, že je krásný. Najímá si mě, aby se dozvěděl pravdu, a já mu to musím diplomaticky předat. Je to velmi intimní vztah – jako s gynekologem nebo urologem,“vysvětluje s tím, že ne každý upřímnost unese. „Český muž je dacan, buran, prostě muž bez vychování, a je to také škrt bez jakékoliv úrovně,“řekl kdysi a stojí si za tím i dnes. Sám se styl naučil milovat už jako malý kluk, kdy místo Lega chtěl v Tuzexu značkové džíny, a i dnes si potrpí na kvalitní obleky z pařížských ateliérů. Přitom ale netvrdí, že móda musí být drahá – spíš že má být přiměřená, čistá a odpovídat situaci. „Do divadla se má jít jako do divadla a do práce jako do práce, ne v goretexu jako na hory,“říká. Vaněk v rozhovoru popisuje i vlastní profesní cestu – od učitele fyziky, tělocviku a výpočetní techniky přes práci v reklamní agentuře až po jednoho z nejvyhledávanějších stylistů v Česku. Mluví o tom, proč už ho nebaví oblékat influencery na filmovém festivalu v Karlových Varech, proč si myslí, že televize diváky spíš zplošťuje, než inspiruje, ale i proč mu vadí kritika za to, že přiznal, jak před módními přehlídkami drží půst.„Vaňka budeme odsuzovat za to, že řekl, že dva dny nejí, a budeme veřejně říkat: Pojďme se mít rádi takoví, jací jsme. Ale je to ve své podstatě morbidní obezita,“brání se s tím, že mu vadí i opačný extrém a dodává, že sice současná doba oslavuje diverzitu, ale když má někdo jiný názor, je to často problém. Vaněk se dotýká i fenoménu fast fashion, ekologických paradoxů módního průmyslu i generační proměny přístupu k oblékání. Myslí si, že změnu může odstartovat i jediný kluk, který se na jeho rozhovor podívá a rozhodne se, že bude chtít vypadat jinak. Proč je pro něj důležité obklopovat se lidmi, kteří mu říkají i nekompromisní pravdy? Jak vnímá české celebrity a proč se nerovnají těm světovým? Kolik si jako stylista vydělá a jak je možné, že i taková Jennifer Lopez si na dobrého stylistu musí počkat? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 78 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Co předvádím v posledních letech, je verze 2.0. Vědomě do sebe pouštím jen určité věci a jiné vůbec. A vědomě měním sám sebe,“ říká moderátor, podnikatel a spoluzakladatel organizace Oktagon MMA Ondřej Novotný. Mluví o zásadní životní proměně, kterou v sobě nastartoval zhruba před pěti lety. Dnes je více pozitivní a rozhodl se odstřihnout se od věcí, které nemůže změnit, přestal sledovat zprávy a naopak ho baví to, co změnit dokáže, a pomáhat tam, kde může být prospěšný. V rozhovoru popisuje, jak si kolem sebe buduje podpůrnou síť lidí – doma i ve firmě – kteří mu pomáhají zvládat tempo, které sám nasadil. Jeho způsob práce je podle něj neslučitelný s tím, co se považuje za novodobý ideál work-life balancu: „Jsem v míru, pokud chceš pít kafíčko a naťukat osm mailů z Bali za den s tím, že seš vyčerpal, ale takoví lidé u nás nemůžou pracovat,“ tvrdí Novotný. Sám totiž věří spíš na výkon a chuť dělat věci naplno, a proto upozorňuje, že v Oktagonu „se maká“. „Chceme lidi, kteří jsou motivovaní, chtějí se posouvat, dřít a mít z toho ten ‘rush’,“popisuje spoluzakladatel organizace pořádající zápasy v MMA, podle čeho si vybírá, s kým bude spolupracovat. Novotný zároveň přiznává, že se mění i v tom, jak komunikuje se svými zaměstnanci. „Ne že bych chtěl být měkčí. Ale chci, aby víc chápali, kde se to všechno bere. A proč to po nich chci,“ dodává. Sebevědomí pro něj není póza, ale nutnost – součást výbavy každého, kdo chce ve světě uspět. „To, v čem jsem nejlepší, jsou bezpochyby sportovní podcasty – dokážuje nastavit tak, aby fungovaly, a rozdat role. Neexistuje tady člověk, který by viděl tolik zápasů jako já a odmakal si to od roku 1999 jako já,“říká k oblasti, kde ho podle jeho slov nemůže nikdo překonat. Ondřej Novotný v rozhovoru odhaluje i svou zranitelnost – mluví o vztahu se svými dcerami, o tom, jak ho dojalo, když mu někdo citlivě popsal chování jeho starší dcery, a proč je pro něj důležité začínat každý den s „bílým pásem“ – jako by nic neuměl a měl se znovu učit.„Vždycky přijde někdo chytřejší, vzdělanější, lepší. A něco nového ti vysvětlí. To mě drží na zemi a pomáhá mi posouvat se,“ radí. V rozhovoru ale také popisuje, jak se loni dostal na hranici zhroucení a co mu tehdy ulevilo, jaká je hodnota Oktagonu, a jestli by uvažoval o jeho prodeji.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 60 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Mám se jako prase v žitě,“ říká psychiatr Radkin Honzák, který i ve svých 86 letech stále ordinuje, vyučuje na univerzitě třetího věku a především se snaží žít s určitým nadhledem. Pokud chce člověk bojovat s trudomyslností, může mu podle něj pomoci jednoduchý rituál: v pět odpoledne si zapsat tři věci, které člověku ten den udělaly radost, a tři, které udělal sám pro sebe.„To druhé je často hrozně obtížné. Ale říkám lidem, ať si představí, co by udělali pro někoho, koho mají rádi, a ať to udělají pro sebe,“nabádá Honzák. Psychiatr mluví také o tom, proč se nenechává semlít negativními zprávami, proč sociální sítě považuje za „příšerný vynález“ a proč je podle něj důležité naučit se filtrovat realitu podobně jako „vybírat hrozinky z vánočky“. Vzpomíná na dětství během války, bombardování Prahy i odbojovou činnost svých rodičů. Otevřeně mluví o zkušenostech s represí komunistického režimu, o výsleších StB i vlastním boji s alkoholem. Nevyhýbá se ani reflexi stáří: místo bilancování se snaží zůstat aktivní a ukazovat mladším, „co všechno se dá vydržet“. Popisuje také svou kariéru – třeba když pracoval s pacienty s ledvinovým selháním nebo pomáhal prosadit psychosomatiku.„Já jsem zvědavý. A dokud je člověk zvědavý, tak se brání úpadku,“ říká k tomu, proč je pro něj stále důležitá duševní práce. Honzák také reaguje na kritiku, kterou vyvolaly jeho výroky o menšinách a společenských normách. Říká, že „odlišnost“ neodsuzuje, ale vadí mu některé způsoby, jakými ji lidé veřejně prezentují.„Mám empatii, klidně si s těmi lidmi budu povídat u stolu o jejich problémech a akceptovat je, jen nechci, aby mi říkali, jak mám co dělat,“brání se psychiatr a zároveň připouští, že jeho slova mohou některé lidi zraňovat. V rozhovoru mluví také o politicích, psychopatii ve vedení státu, o Donaldu Trumpovi a Andreji Babišovi, o Rusku, ale i o tom, proč důvěru v lidstvo nahradila spíš naděje. Co se podle něj děje s průměrnou inteligencí společnosti? Proč považuje mobily u dětí za „vražedné“? A co ho naučila zkušenost, kdy nechtěl, ale nakonec musel? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 57 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Buď člověk dojede svůj život jako úzkohraná troska v roli oběti, nebo si ho postaví do latě a zbytek si ještě užije.“ Tak si frontman kapely Mňága a Žďorp Petr Fiala zformuloval zásadní životní křižovatku, na kterou se dostal po druhém rozvodu a padesátinách. Někdejší rockový bohém dnes žije pevným režimem a místo dramatických večírků chodí na masáže, do fitka nebo raději sám do lesa.„Jsem neřízená střela, musím se toho držet jako klíště,“ říká s nadhledem a bez velké pózy popisuje, jak se z člověka, který nevěděl, co chce, ale věděl přesně, co nechce, stal někdo, kdo se snaží žít klidněji a smířeněji. V otevřeném rozhovoru mluví o tom, proč už nesleduje zprávy a proč se už rozhodl nevěnovat energii „prudičství“. „Většina lidí trvá na svém trápení, protože to představuje jakýsi druh bezpečí: Je to na hovno, ale je to moje,“říká Fiala k tomu, že často nechápe, proč spousta lidí lpí na věcech, které jim očividně nedělají dobře. Frontman Mňágy a Žďorp v rozhovoru také popisuje, že se aktivně nezajímá o politiku, ale ne proto, že by rezignoval. Naopak – odmítá se nechat semlít každodenním dramatem a věří spíš na to, že změna začíná u každého jednotlivce. Důležitější než sledování peripetií světa je podle něj starat se o vlastní mikrokosmos a být něčím pozitivním pro své okolí. „Mám takovou mantru. Vždycky, když se mi narodí dítě nebo když se mi narodila vnoučata, tak říkám: Tvoje děti chci vozit v kočárku, kamaráde,“popisuje hudebník také to, jak se mu už několikrát vyplnilo, že když si něco člověk opravdu moc přeje, může se to stát. Že by jednou zahrál i více než hodinové koncerty si přitom dříve Fiala nedovedl vůbec představit a dnes už kapela Mňága a Žďorp hraje už 38 let. A přestože si fanoušci často potrpí na staré hity, bez nových písniček by to podle hudebníka nešlo. Crowdfunding, kterým kapela financuje novou desku, vnímá jako přirozenou cestu, jak si uchovat nezávislost. „Nechápu, proč to nedělají všichni,“ říká. Fiala také otevřeně hovoří o tom, jak ho formovala zkušenost s minulým režimem, proč odmítl spolupracovat s StB i za cenu vyhazovu ze školy, a co mu dodnes připomíná, že tehdy jednal správně. „Tenkrát jsem neohrožoval svoji budoucnost, naopak – zachránil jsem si ji,“ říká. Vzpomíná také na doby, kdy nemohl ani do Polska, a o to víc ho dnes rozčilují lidé, kteří tvrdí, že za komunismu bylo líp.„Měli by si to zkusit. Třeba žít 14 dní v průměrných kulisách ruského života. Mazali by zpátky,“říká bez váhání. Co ho naučila terapie? Proč považuje i osobní prohry za cenné lekce? A co všechno se může stát, když člověk přestane čekat, že ho někdo zachrání, a vezme život do vlastních rukou? Nejen o tom, ale i o současném turné, o vnoučatech, o psaní písniček, ale i tom, co by dělal, kdyby dorazila válka až k nám, mluví Petr Fiala v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 62 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Že mi budou tleskat tisíce lidí? Nikdy by mě to nenapadlo, ani jsem nechtěl být komentátor,“říká Števo Eisele, který dnes komentuje Formuli 1 už třináct let a během té doby se z něj stal fenomén, který výrazně proměnil způsob, jakým se tento sport sleduje nejen na Slovensku, ale i v Česku. Společně s bývalým jezdcem Josefem Králem vytvořili duo EisKing – se kterým natáčí videa i podcast, pořádají živá vystoupení, ale především kolem sebe shromažďují obrovskou základnu fanoušků. „Když jsme spustili EisKing, naším prvním pravidlem byla nulová tolerance k nenávisti. Chtěli jsme přilákat slušné lidi a ono se to podařilo,“ popisuje novinář, jak se dvojici povedlo ke sportu přilákat třeba i mladé dívky, aniž by musel čelit „buranům“ jako jinde v diskuzích. Formule 1 má být podle Eiseleho nejen o závodění, ale právě především o fanoušcích a emocích. Zároveň otevřeně mluví o tom, proč považuje současné ekologické zásahy do Formule 1 za problematické. „Přišli jsme o zvuk, to byla základní esence formule 1. To je zbytečná škoda,“ říká Eisele a dodává, že změna pravidel může F1 uškodit víc, než si kdo připouští. V rozhovoru mluví také o své cestě k mikrofonu, ale i o tom, proč přestal sledovat politiku, nebo proč se ho dotýká, když je jako Slovák spojován s Andrejem Babišem.„Pro některé lidi Babiš zosobňuje všechno zlé slovenské. Netěší mě to, ale neovlivním to,“ vysvětluje komentátor F1. Kvůli tomu, jak umí někteří lidé být „zlí“, musel v určitou chvíli novinář změnit své mentální nastavení. Co ho ale trápí dnes nejvíc, je to, jak balancovat kariéru a roli otce. „Minulý rok jsem byl mimo domov 94 nocí. A když odcházím, syn se mi omotá kolem nohy a řekne: tatínku, nechoď… Tak je to těžké,“přiznává Eisele s tím, že si ale takový život „vydřel“ a asi těžko může říct, že by byl šťastnější v jiné profesi. Co si myslí o Filipu Turkovi a jeho mediálním příběhu závodníka F1? Proč si podle něj současní politici zaslouží jen výsměch? Jaká úskalí má práce komentátora a jak se proměnila Formule 1 – a možná i on sám – od doby, kdy usedl za mikrofon poprvé? O tom všem mluví Števo Eisele v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 61 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Tahle doba je přelomová a atmosféra je velmi nebezpečná,“říká teolog, sociolog a katolický kněz Tomáš Halík. Lidé si podle něj nerozumí třeba ani ve vlastních rodinách a do popředí se derou populisté, kteří využívají strach a nenávist.„Politickou elitu nejde oddělit od těch, kteří ji volí. Problémy extremismu a fanatismu nejsou jenom problémy fanatiků, ale i lidí, kteří se nechají zfanatizovat,“ obrací se Halík k některým voličům a dodává, že se obává, že v Česku máme čím dál tím více nezodpovědných voličů. V rozhovoru otevřeně mluví o tom, proč ho zneklidňuje podoba současné opozice, proč považuje Donalda Trumpa za „monstrum“ a Benjamina Netanjahua za válečného zločince. Podle Halíka právě izraelský premiér nese výrazný díl viny na drastickém úpadku mezinárodní pověsti Izraele i na děsivém vzestupu antisemitismu ve světě.„Co Izrael v Gaze dělá,už dávno překročilo hranice něčeho, jako je ‚nutná sebeobrana‘. Izrael tím ztrácí morální kapitál, který získal po holocaustu,“říká Halík a vyčítá bezpodmínečnou podporu izraelské vlády ze strany některých českých politiků. Kritizuje mimo jiné i ministryni Janu Černochovou, která po začátku války volala po vystoupení Česka z OSN. Halík dokonce nechápe, že ji premiér Petr Fiala po takovém výroku ponechal ve funkci ministryně. V rozhovoru se vyjadřuje také k situaci v katolické církvi – pokud jde o tu českou, Halík by si přál jiný styl vedení. Doufá proto, že na post pražského arcibiskupa Jana Graubnera přijde někdo komunikativnější a někdo, kdo si více uvědomuje, „která hodina bije“. Katolickému knězi také vadí způsob, jakým byl odvolán Marek Orko Vácha – bez diskuse, „jako za komunistických církevních tajemníků“ –, což v něm zanechalo pocit hlubokého zklamání a zranění. Halík se opatrně staví také k Vatikánské smlouvě. Podle něj neznamená zásadní změnu, ale upozorňuje na „nešťastnou formulaci“ týkající se zpovědního tajemství. Právě ta by podle kritiků mohla zhoršit postavení obětí sexuálního násilí, a proto se vyjadřují proti její ratifikaci. Takové obavy jsou ale podle Halíka mylné a dokonce si myslí, že se kritika přehání. Halík tvrdí, že dnes si už církev uvědomuje závažnost těchto selhání a že v některých ohledech je díky zvýšenému veřejnému tlaku bezpečnějším prostředím než jiné instituce. Jak vnímá kritiku nově zvoleného papeže Lva XIV., že sexuální zneužívání přehlížel? Čí je podle něj takové dění v církvi největší selhání? Kdo jsou podle něj trojští koně Ruska v Evropské unii? Jak moc Trump ochromuje Ameriku a jak vedle něj může působit na americkou společnost nový papež? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 66 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

Je minoritním akcionářem ČEZ a patří k neúnavným kritikům vládních zásahů do české energetiky. Michal Šnobr už řadu let sleduje, jak politici rozhodují o podobě českého energetického mixu – a podle něj často bez znalosti práva ani ekonomické reality.„Politici mají nulové znalosti o právním prostředí, ve kterém se v České republice podniká. Navrhují pak věci, které jsou úplně mimo mísu,“ říká investor, který dnes většinu svých peněz vkládá do farem, lesů a půdy. V rozhovoru otevřeně mluví o tom, proč považuje windfall tax za „křivárnu“ na akcionáře a proč si myslí, že má rozhodně právo se ozvat. „Stojí mi za to se s někým hádat? Nestojí, ale jde o princip. Nenechám si od někoho ukrást peněženku na ulici a nenechám si to líbit ani od politiků,“ říká rozhodně. Šnobr věří, že stát měl prostředky z ČEZ získat jinak – například dividendou – a že výjimečná daň, postavená téměř výhradně na ziscích jediné firmy, je neférová. To, že nové jaderné zdroje v Dukovanech pomohou ulevit českým peněženkám, je podle něj iluze.„Jaderná energetika nikdy nebude generovat levnou elektřinu. Nikdy z principu nemůže,“říká s tím, že nové bloky navíc jen nahradí ty stávající. Za zcela mimořádný označuje i samotný tendr, který podle něj musel selhat: „Nikdo v Evropě ani v rozvinutém světě dnes nedělá takovou stavbu přes tendr a nerealizuje ji přes soukromou společnost. Byla otázka času, kdy to vybuchne,“ dodává k současné situaci. Podle Šnobra jsme si tu příliš dlouho žili jako „prasátka v žitě“, za energie neplatili tolik, kolik jsme měli, a proto jsme dostatečně neinvestovali do energetiky. Když vláda slibuje levnou elektřinu, podle investora tak veřejnosti lže, protože výdaje na jaderné bloky nakonec lidé zaplatí prostřednictvím daní. „Lžou. Zavádějí veřejnost na scestnou kolej. Až to lidé pochopí, bude pozdě,“ říká. Energetiku považuje Šnobr za klíčový sektor pro budoucnost Česka, ale obává se, že mu dnes nikdo kompetentní skutečně nerozumí. Politici si z něj ale udělali nástroj populismu. Podle něj je důležité si uvědomit, že jde o oblast, která potřebuje plán na dvacet, třicet let dopředu, ne čtyřleté volební cykly. Proč se rozhodl věnovat více svým investicím do zemědělství a půdy namísto energetiky? Jakou obavu má z toho, až jednou předá svůj majetek svým dětem? A kde by mělo Česko, pokud jde o energetiku, co nejdříve jednat? Nejen o tom, ale také o zkušenosti s Danielem Křetínským a důvodech, proč měl jiné starosti než „takoví dravci“, mluví Michal Šnobr v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 48 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

Původně se dětí bál a zpočátku si nebyl jistý, jestli s nimi chce pracovat. Dnes je Cyril Matějka jedním z nejviditelnějších pediatrů přinejmenším na českých sociálních sítích. Pod přezdívkou Cyril Děckař točí krátká videa, v nichž s nadhledem a humorem vyvrací zažité omyly v péči o děti a radí, co opravdu funguje. „Došla mi trpělivost,“popisuje, jak ho začalo štvát, když v ordinaci vídal stále stejné chyby – špatné dávkování léků, babské rady proti horečce nebo zbytečné návštěvy pohotovosti. Právě proto se rozhodl zkusit to vysvětlit rodičům jinak. „Co lékař, to názor. Rodiče se na to dívají pozitivně, samozřejmě někomu z kolegů občas šlápnu na kuří oko,“dodává pediatr. Přestože je cílem Matějky vyvracet mýty týkající se léčby u dětí, občas jsou podle jeho slov situace, které nelze jinak než vzdát. Jako příklad dává rodiče, kteří odmítají své děti očkovat. „Zkuste s takovými rodiči debatovat, snažil jsem se o to i hodinu. Nosili mi stránky argumentů, co je v očkování za směsice olova, hliníku a čeho všeho dalšího, a ukazovali mi studie, kolik to zabilo dětí a kolik případů autismu to údajně způsobilo. Ty nepřesvědčíte,“vysvětluje lékař, proč se do takových bitev už nepouští, protože ho dostávají na hranici vyhoření. Co mu naopak nevadí, je, když se matky a otcové o nemoci svých dětí zajímají a „googlí“ – takový přístup podle osobní zkušenosti lékaře spíše ulehčuje práci a je údajně lepší než u rodičů, kteří jen „odevzdají dítě na pohotovosti“. Proč? Jak se Matějka vyrovnává s chybami, které jako lékař dělá? Jaké interakce mu dělají v praxi největší problém? A proč lékařské fakulty doktory na reálný provoz nemohou připravit? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 52 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

Její hraný debut bude soutěžit na filmovém festivalu v Cannes – a to jako první český celovečerní film po více než třiceti letech. Zuzana Kirchnerová ve filmu Karavan ztvárnila příběh matky dítěte s mentálním postižením. Sama přitom po narození svého syna Davida zjistila, že trpí Downovým syndromem, ke kterému se později přidal i diagnostikovaný autismus.„Všichni mi říkají: Konečně jsi řekla nahlas, že mateřství a otcovství nemusí být vždy jenom krásné a načančané. Všichni máme ty děti rádi, ale někdy je to hrozně těžké,“ popisuje režisérka, jak na její film reagovali i rodiče dětí bez jakéhokoli handicapu. O tom, že její syn trpí Downovým syndromem, se Kirchnerová dozvěděla až po porodu – a podle jejích slov dosti nevybíravým způsobem.„Byl to můj chlapeček a oni o něm mluvili, jako by to byl nějaký problém,“vzpomíná filmařka i na doporučení lékaře, že má dítě umístit do ústavní péče, jinak si „zkazí kariéru“. Slova o ústavech ji ale zvedají ze židle dodnes – odkazuje třeba na debaty pražských radních o transformaci ústavní péče a jejím přesunu mimo metropoli. Právě otázka toho, co bude jednou s jejím synem a péčí o něj, trápí režisérku jako matku aktuálně nejvíc. Přestože má teď její syn David dobrou školu a může docházet do denního stacionáře, podle filmařky není Česko připraveno poskytnout mu dostatečně důstojný život. Dokonce si myslí, že je v této oblasti Česká republika jednou z nejhorších v Evropě. Kirchnerové také vadí, jak společnost vnímá matky handicapovaných dětí – tedy jako svaté bytosti, které pouze někde štrykují, vystřihují kartičky a jsou u toho pořád spokojené. Lidem podle ní nedochází, že mají jako ženy také své potřeby, a i proto ve filmu Karavan poukazuje na to, že chtějí být ženami se vším všudy a jsou také sexuální bytosti. Kde stát v péči o lidi s postižením podle Kirchnerové selhává nejvíce? Lze zabránit tomu, aby byla péče o dítě s handicapem frustrující? Proč je důležitá osvěta tohoto tématu? A jak režisérka našla herce, který ve filmu Karavan hraje chlapce s Downovým syndromem a autismem – a jak se s ním pracovalo? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 70 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Ruská strana nemá zásadní motivaci mír uzavřít. Má před sebou léto – a to je doba, kdy může Rusko dosáhnout územních zisků,“říká bezpečnostní analytik Vlastislav Bříza. Podle něj to zatím fyzicky na mír nevypadá, ale mentálně do této fáze vstupujeme. Kyvadlo se navíc dle experta v posledních týdnech začalo vychylovat na opačnou stranu – Donald Trump „nebaští“ vše, co mu Vladimir Putin naservíruje, a nechválí ho jako svého kamaráda. Stejně tak se změnil povýšenecký přístup Trumpa k Ukrajině od doby, kdy proti němu ukrajinský prezident Zelenskyj seděl jako oukropek v Oválné pracovně. Podle Břízy Ukrajina konečně našla společnou řeč s americkou administrativou – a to je podle něj dobře. Díky tomu věří, že se Spojené státy z vojenské pomoci válkou zasažené zemi nestáhnou. Rusko podle něj na druhé straně rozhodně krvácí – ekonomicky i lidsky – a drtivá většina západních států by v takovém případě válku za určitých podmínek ukončila. Na to ale nelze u Ruska spoléhat, protože je ochotno obětovat hodně. Může být uzavřen mír tak, jak si ho přejeme? Jakou roli hraje Turecko? Co by se stalo, kdyby na Moskvu dopadla jaderná zbraň? A jak vnímá současnou situaci v Pásmu Gazy? Také o tom mluvil Vlastislav Bříza.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 63 MIN. JEN NA⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

Scénárista, režisér, držitel dvou Českých lvů, ale také oblíbený cíl českého bulváru. Petr Kolečko podle svých slov skrz média působí možná i lépe než na některé lidi v reálném životě, a je to dané mimo jiné i tím, jak upřímný je. Jeho manželka mu prý připomíná, že s ním doma není až taková zábava, na to, že píše komedie. Podle Kolečka je to i proto, že kdo se živí humorem, má za sebou ze zásady nějaké své „démony“. Čím je člověk starší, tím je to podle scénáristy náročnější. „Jak se cítím po čtyřicítce? Mohlo by to být lepší, život mě demoluje a přispívám tomu trochu sám různými sebedestruktivními návyky,“ přiznává Kolečko. Přes to, že je „komerční člověk“, žije svým způsobem život umělce – obhajuje si to ale tím, že nikdo není úplně normální, a být to jinak, podle scénáristy by to byla nuda. Možná i proto ho baví, když je v jeho tvorbě nějaká autobiografická složka, a dokonce tvrdí, že bez té dobrou komedii neuděláte. Kdo si myslí, že se humor dělá jednoduše, se podle Kolečka navíc dost mýlí, a dodává, že jde snad o nejtěžší formát, který může tvůrce psát. Scénárista popisuje, jak není důležité, co je na papíře, ale především to, jak se scéna nakonec zpracuje. Držitel cen České filmové a televizní akademie v rozhovoru ale také popisuje, že není velkým fanouškem toho, když při ceremoniích jako je Český lev dochází na politická prohlášení. Podle něj je potřeba uvědomit si, že část společnosti umělce vnímá jako darmožrouty, a proto je otázkou, zda taková sdělení padají na úrodnou půdu. Obecně si ale o českém národu myslí, že je inteligentní, protože dokáže prohlédnout, že ne všechno, co se píše v médiích a bulváru, je pravda. Dává za příklad i dobu, kdy byl sám středobodem bulvárních plátků. Na to, aby vysvětloval, že jsou věci jinak, ale tehdy nechtěl vynakládat energii a považuje to za zbytečné. Jak na tuhle dobu vzpomíná? Jaký je jeho vztah k víře? Proč může to, když někdo odmítá být pokrytecký, působit jako arogance? Jakou roli hraje ve filmovém a seriálovém prostředí kritika – a uškodila Kolečkovi někdy? Poslechněte si celý rozhovor.