Kecy a politika

„Visegrádská čtyřka opět žije,“ prohlásil Robert Fico, jehož země tento rok předsedá seskupení V4. Příčinou jejího znovuzrození není obratná diplomacie předsedy strany SMER, ale politická změna v sousedním Maďarsku.

Skupina čtyř středoevropských zemí, reprezentující 65 milionů obyvatel, vždycky byla více či méně účinným regionálním blokem, který koordinoval společný postup před zasedáními Evropské rady. Po roce 2022 přestala V4 fungovat po ruské invazi na Ukrajinu kvůli nepřekonatelným rozporům Polska a Česka na jedné straně a proruského Maďarska na straně druhé. Po výměně ve funkci maďarského premiéra tedy přichází oživení.

Během setkání v Bratislavě se polský premiér vrátil k nedávné vlivové operaci, která měla rozeštvat Polsko a Českou republiku. Celá polská politická scéna tuto dezinformační akci, nejspíš ruské rozvědky, odmítla a česká strana se k tomu potichu přidala. Přitom Andrej Babiš ještě minulý týden obviňoval novináře ze Seznam Zpráv, že celou věc zveličili.

Jeho snaha celou věc vymlčet má původ v tom, že český premiér se bojí postavit reálným hrozbám, aby nepřišel o extrémní voliče. Kdyby se choval jako premiér sebevědomé země, musel by říct, že proti České republice se už dlouho vede hybridní válka, zahrnující také dezinformační akce. Kdyby si tuto otázku takto položil, musel by také ukázat prstem, odkud tato hrozba přichází. To by musel ustoupit od své zahraniční politiky „ani oblečená, ani nahá“.

Co by mu ovšem mělo vadit, je působení náměstka ministra obrany Víchy (SPD) v tomto resortu. Tento skutečný ministr obrany celou armádu demoralizuje a umenšuje naši spojeneckou pomoc ve vztahu k Ukrajině. I proto je tak důležité, aby premiér znovu obnovil jednání vysokých ústavních činitelů o zahraniční politice.

Veřejnost by se měla dozvědět, proč SPD podrývá akceschopnost Armády České republiky a z jakého důvodu jel Tomio Okamura v červenci do Číny a proč doteď nebyla veřejnost zpravena o výsledcích jeho cesty.

Je to událost, o níž psala všechna světová média, přestože se odehrála v malé zemi Spolkové republiky Německo. V zemských volbách v Sasku-Anhaltsku (hlavní město Magdeburg) vyhrála protestní AfD (Alternativa pro Německo), která získala 44 procent hlasů. Znamená to zisk 39 mandátů, takže jí do absolutní většiny zbývají jen tři hlasy. Získá je v nějaké podobě od levicově konzervativní strany Sahry Wagenknechtové? To ukážou další dny.

O těchto a dalších věcech se bavíme s naším hostem, politickým analytikem Luďkem Bednářem. Volební zisk v jedné z menších německých zemí (2,2 milionu obyvatel z celkového počtu 83 milionů Němců) naznačuje, jak se může vyvíjet politika nejen v Německu.

Jedno je jisté: když strany hlavního proudu levice nebo pravice dlouhodobě opomíjejí palčivá témata, vždycky z toho těží antisystémové síly. Opakem mohou být vlády pravice a levice v Itálii a Dánsku. Jak vybere Německo tuhle zatáčku? Vtáhne AfD do hry, nebo ji nechá těžit z protestního potenciálu?

Německu se bolestně vrací rok 2015 a nezvládnutá migrace, která je dnes silně pociťována jako omyl. K nárůstu zájmu o tuto problematiku přispělo, že média a politici hlavního proudu se dlouhá léta tvářili, že Německo všechno zvládá. Na rozdíl od sousedního Rakouska také nikdo protestní AfD nevtáhl do vládní odpovědnosti, takže mohla vybrušovat svůj protestní potenciál, až se na spolkové úrovni stala druhou nejsilnější stranou (volby 2025) a v Sasku-Anhaltsku dnes politicky dominuje.

Neprožíváme dnes něco podobného i my v Česku s ANO a SPD? A vyústí to do systémových změn?

Při sledování české politiky má někdy člověk chuť si dát nohy na stůl, zapnout televizi a pozorovat to hemžení. Při obzvlášť výživných výkonech si k tomu ještě koupí několik kilo popcornu. Přesně to jsme v tomto díle podcastu Kecy a politika udělali. Mluvili jsme sice o vážných tématech, ale při komentování některých situací jsme si přece jenom museli nacpat břicho pečenou kukuřicí, abychom si aspoň na chvíli vytvořili iluzi, že je to špatný film, který odejde se závěrečnými titulky.

Amatérismus ministra zahraničí, který přijel na rozhovor s fiktivní osobou v kukle, která se vydávala za fiktivní osobu v kukle, je fakt skvělý výkon. Nechal se přitom ještě natočit a přivést do problémů vlastní ochranku, což je výkon hodný zkušeného mystifikátora.

To jiný popcornový politik, Tomio Okamura, byl nedávno na šestidenní oficiální návštěvě Číny a veřejnosti nesdělil, co tam vlastně dělal. Nesdělil to ovšem ani prezidentu republiky a předsedovi Senátu, kteří spoluvytvářejí zahraniční politiku státu. Vysvětlení by to chtělo už jenom proto, že za pár dní tam odjíždí na bezpečnostní konferenci ministr obrany Zůna. Kdo ho tam poslal a co tam bude dělat?

Otázky jsou důvodné už jenom proto, že před pár dny bezpečnostní výbor Sněmovny projednával čínskou kyberšpionáž v Česku. Minulý rok také česká vláda poprvé veřejně připsala kybernetický útok Číně, a to na síť Ministerstva zahraničních věcí. Akce, kterou prováděla hackerská skupina APT31 navázaná na čínské tajné služby, probíhala v letech 2022–2024 a rozkrýt nám tuto akci pomáhali zahraniční partneři. Loni také vláda poprvé zakázala čínskou investici do pozemní satelitní stanice.

Když se novináři ptají Okamury na smysl nedávné návštěvy, odpoví, že chce zpět zavést přímé letecké linky do Prahy a hlavně do Národního muzea přivést terakotovou armádu. Otázka zní: Proč dělat restart vztahů s Čínou? Jaký je český národní zájem mít nadstandardní vztahy se zemí, která v západním světě systematicky vykrádá duševní vlastnictví a je hlavním spojencem válčícího Ruska?

O válce v Evropě se naposledy mluvilo před 45 lety. Tehdy se zostřil spor mezi Spojenými státy a bývalým Sovětským svazem a oba bloky začaly proti sobě v Evropě rozmisťovat rakety. Rusové už pár let předtím v zemích bývalého sovětského bloku nasadili novou generaci pozemních raket středního doletu SS-20 a země NATO odpověděly novými americkými raketami Pershing II. Tehdy vznikla reálná atmosféra, že válka v Evropě je možná. Prezidenti Reagan a Gorbačov v roce 1987 smlouvou INF tuto kategorii pozemních raket s doletem do 5 tisíc km odstranili.

Od té doby se Evropě úvahy o válce vyhýbaly. Až nyní. V posledních měsících se v západních médiích a analytických centrech stále více mluví o tom, že ukrajinská válka by mohla přejít do širšího válečného konfliktu. Někteří analytici soudí, že řada ruských provokací v evropských městech je vlastně příznakem této nevyhlášené války.

Do studia Kecy a politika jsme proto pozvali bezpečnostního analytika Matěje Marka, který prošel českou armádou, byl na stážích v Polsku a Izraeli a v posledních dvou letech strávil pět měsíců na Ukrajině, kde se pohyboval v rámci projektu Reportérky.cz.

To, co dnes úvahám o celém konfliktu chybí, je globální pohled. Jaký je charakter války? Jak se bude dál vyvíjet? Do jaké míry Rusy vyčerpává jejich chřadnoucí ekonomika a jak se to promítá do jejich snahy ukončit válku? Jaká je ukrajinská a ruská vize míru a protínají se vůbec někde? O těchto a dalších otázkách v nejnovějším speciálu.

„Rok 2025 byl v bezpečnostní oblasti jeden z nejvážnějších od skončení druhé světové války,“ napsal ředitel BIS Koudelka v úvodu veřejné zprávy BIS o činnosti za rok 2025. Dodal, že Bezpečnostní informační služba, tedy česká kontrarozvědka, se nejvíc zabývala případy, které se týkaly rozsáhlého hybridního působení Ruska na našem území.

S tímto tvrzením a dalšími stranami textu ostře kontrastují postoje české vlády. Příklad: v programovém prohlášení Babišovy vlády není zmínka o rizicích ze strany Ruska. Náměstkem ministra obrany je exposlanec Vícha (SPD), který by svými postoji mohl dělat spíš zástupce ruského náčelníka generálního štábu Gerasimova. No a nejlépe placenou poradkyní premiéra Babiše je paní Vachatová, která dlouhodobě veřejně vyjadřuje sympatie k Rusku v jeho konfliktu s Ukrajinou.

Co z tohoto rozporu vyplývá? Je, nebo není česká vláda proruská?

O české alternativní mediální scéně zpráva BIS říká, že většina této scény je domácí fenomén. To nevylučuje, že část z nich podléhá ruské dezinformační kampani, aniž by za to brala peníze. Jak tento mechanismus funguje, jsme si mohli udělat obrázek docela nedávno. Někdo zvenčí inspiroval českou dezinformační scénu sdělením, že hrozí vojenský konflikt mezi Českem a Polskem kvůli nevypořádaným nárokům Polska na 368 hektarů území.

Zatímco polská strana v čele s premiérem Tuskem zarazila tyto fámy hned v počátku, český premiér a ministr zahraničí celé dny mlčeli. V některých alternativních médiích přitom zuřil zápas „o českou hroudu“, někteří lidé na česko-polském území byli vyzýváni, aby prodali své domy atd.

A zase: není hřích, že Andrej Babiš vyhodil na Úřadu vlády lidi z odboru strategické komunikace. Je politická chyba, že zrušil odbor jako celek, takže nebyl o celé události s provokací vůči Polsku a Česku dostatečně informován.

V další části podcastu probíráme špionáž Číny na českém území a klientelismus ve státních firmách, o čemž se také zmiňuje ve své zprávě o činnosti BIS.

Speciál se zuřivým politickým reportérem Radkem Bartoníčkem. Mluvili jsme o úpadku české žurnalistiky a o tom, co ho způsobilo. Radek do toho samozřejmě vstupoval se svou typickou směsicí moravského faráře a hipíka a přál si, aby se všichni měli rádi. Nakonec ale připustil, že Andrej Babiš byl na novináře agresivní vždycky. Přišel v tričku Avengers.cz nebo co to bylo a pak už jsme přes hodinu a půl probírali, jaká je jeho definice dobré žurnalistiky, zatímco já jsem mu do toho házel vidle. Došlo i na jeho drby o vládě a opozici, pomluvili jsme Babiše, Fialu i Stanjuru, pochválili Alenku a nakonec i sami sebe. A protáhli jsme to na mimořádnou délku.

Tuto epizodu koncipujeme formou otázek a odpovědí, které nám zaslali naši předplatitelé. Jedna z otázek zněla, proč nejsme sebevědomým lídrem střední Evropy a proč, když naše politické reprezentace dělají zahraniční politiku, jsou hodně při zemi – buď konformně přitakáváme většině, nebo si tiše cosi mrmláme v koutě.

Po pokusech Fialovy vlády dělat aktivnější politiku ve vztahu k Ukrajině (např. česká muniční iniciativa), do níž jsme zapojili řadu západních států, už jsme zase v poloze zmatečného těkání a nesmyslných výroků. Česko od roku 2004 (vstup do EU) nemůže najít sjednocující národní zájem, který by spojil různé části politického spektra.

Hodně to také vychází z národní mentality. Pořád se sami definujeme jako malý stát, přičemž podle počtu obyvatel (11 milionů) jsme devátí z 27 států Evropské unie. Když někomu v Česku řeknete, že jsme větší než všechny skandinávské státy nebo že hrubý domácí produkt na hlavu je na úrovni řady západních států, nevěřícně kroutí hlavou.

Za 30 let Česká republika zažila obrovský vzestup, který si většina národa nedokáže užít a mentálně žije v realitě „spálené země“, jak v jedné předvolební debatě nazval Česko Miloš Zeman. Přitom jsme mimořádně bezpečná země s rozsáhlým sociálním zabezpečením, která dobře absorbuje cizince na svém území. Ti se vesměs chtějí asimilovat a nevnucují nám své hodnoty. Tahle sociální soudržnost a vnitřní bezpečnost jsou něčím, co je dnes ve většině západních demokracií narušeno.

Namísto toho se jedna část politického světa, paradoxně ta, která je zrovna u moci, snaží popisovat Česko jako zbídačenou zemi, kterou teprve oni musí vyvést z bludného kruhu. Tohle bahnění se v pocitech porážky a nezdaru je pro rozvoj země stejně brzdícím momentem jako nesmyslné regulace a přepjatá byrokracie.

Kdyby čas od času prezident republiky neřekl o Česku něco pozitivního, musel by si zahraniční pozorovatel myslet, že jsme země v rozvalu.

„Každodenně žiju s umělou inteligencí. Je to můj asistent i parťák. Říkám mu Skippy a namodeloval jsem si ho tak, aby mi pomáhal v podnikání i životě,“ říká popularizátor umělé inteligence Marek Bartoš. Nejdříve s ním procházíme jeho život a úkoly, které za něj Skippy plní – od komunikace s úřady a ministerstvy až po placení faktur do výše padesáti tisíc korun. Skončíme takto všichni, nebo jde o anomálii?

V další části se věnujeme tomu, k jakým názorovým směrům inklinují různé jazykové modely – od ChatGPT přes Perplexity až po Google Gemini. Jak napsal vědec AI Snoswell: „Neexistuje nic jako nezaujatá AI – existuje pouze AI, jejíž zaujatost můžeme vidět s různou mírou jasnosti.“ Otázkou také zůstává, kdo nastolí ve vztahu k umělé inteligenci na politické úrovni otázku autorských práv a duševního vlastnictví obecně. Když farmář krmí dobytek, musí platit za seno, pokud ho sám neprodukuje. Tady je AI krmena informacemi, které vytvořil někdo jiný. Je to normální?

Velkou debatou dneška také je, jestli Evropa – na rozdíl od Číny a USA – nezaspala s rozvojem AI. Podnikatel Dejčmar si myslí, že časem se z AI stane komodita a Evropa nakonec „vyhraje“ tím, že zcela zaspala a neutrácela. Mnoho investorů z minulosti, kteří vsadili na železnice, telekomunikace a aerolinky, nakonec v první fázi nebylo schopno své investice přeměnit v peníze. Nakonec vyhráli ti, kdo byli schopni tyto věci zpeněžit. Problém totiž je, že nikdo z velkých amerických investorů zatím neví, jak AI monetizovat.

V rozhovoru se také dotýkáme vyššího stupně AI (AGI, ASI). Marek Bartoš tvrdí, že umělá inteligence dneška je vlastně tím, co jsme si kdysi představovali pod pojmem UFO. Je to nová entita, která dříve nebo později člověka přeroste, a důležité bude s ní navázat vztah založený na určitých pravidlech. Budou vycházet z románů I. Asimova? Možná.

Zadlužování na zapřenou a přijímání zákonů na zapřenou – to jsou dva trendy, které rozebíráme v podcastu Kecy a politika. Koncem července prezident Pavel vetoval zákony, které mění metodiku sestavování státního rozpočtu. Na jeho krok reagovalo dvacet předních ekonomů, vyzývajících poslance, aby odhlédli od politických preferencí a zabývali se věcnou podstatou prezidentových výhrad.

Oni sami vidí tři: jednak ministryně financí Schillerová zavádí tzv. únikové doložky, díky nimž se většina infrastrukturních investic nepočítá do deficitu státního rozpočtu. Vláda chce rovněž o tři roky (do roku 2036) prodloužit výjimku nezapočítávat obranné výdaje nad 2 procenta HDP do státního dluhu. Nejkontroverznější je návrh, který by umožňoval zvýšit deficit státního rozpočtu až o 240 miliard korun v případě zhoršené bezpečnostní situace, aniž by se k tomu musela vyjádřit Poslanecká sněmovna.

Tohle obrovské zadlužování je ideově vysvětlováno tím, že díky vysokým investicím nadstandardně poroste ekonomika a z výnosů se zaplatí dluhy. Nicméně žádná prognóza – od ČNB po Národní rozpočtovou radu – nepredikuje, že by česká ekonomika mohla růst více než o 3 procenta HDP ročně. Budeme tak nejspíš svědky zlomu ve vývoji polistopadové rozpočtové politiky. To už není jenom strašení, to je reálný zvrat na poli hospodářské politiky směrem k dramatickému zadlužení státu.

S tím souvisí způsob, jak poslanecká většina produkuje „fofrzákony“ a obchází parlamentní procedury. Možnost kontroly kvality zákonů je tak výrazně nižší. Tento trend vyvrcholil minulou středu, kdy Radek Vondráček odmítl na zasedání senátního výboru říct, kdo vlastně psal zákon o státních zaměstnancích, který měl v Senátu obhajovat. Na otázku, kdo je tvůrce, odpověděl, že to nemůže říct, protože to autorovi slíbil.

Napadá: a autor je kdo? Někdo z mafie nebo spřízněný lobbista? Z přijímání zákonů se stala parodie na veřejnou kontrolu, což byla dosud vždycky základní věc parlamentní demokracie. A co přijde zítra?

Speciál s Lukášem Trojanem, místopředsedou České advokátní komory, o tom, že zákony se dají přijímat rychle, nebo dobře. Jak vláda redukuje legislativní proces, který u nás funguje desítky let, a jaký vliv to má na kvalitu zákonů. O tom, jak si vláda místo kvalitní přípravy vybrala zkratku a jaký vliv to má na přijaté zákony. Co přesně je připomínkové řízení, kdo se ho účastní a proč má takový vliv na kvalitu přijímané legislativy. V co se může změnit systém, když vláda ignoruje odbornou veřejnost a zároveň mění svůj jednací řád, který ještě více omezí kontrolní mechanismy, koncentruje rozhodování do rukou premiéra a odebere vládě pravomoc rozhodovat jako sbor. Vedle toho jsme se v závěru neplánovaně bavili o pronikání AI do práce advokátů a o tom, jak to funguje.

Za dva měsíce vypuknou senátní a komunální volby. Andrej Babiš kandiduje v 25 ze 27 obvodů a má slušnou šanci se ve všech případech dostat do druhého kola. Jak tam uspěje?

ANO pro tyto volby zvolilo strategii jít samo, bez dohod s vládními partnery z SPD a Motoristy, kteří nekandidují vůbec. Naopak sněmovní opozice zvolila cestu dohod. Příklad: ODS postaví 14 vlastních kandidátů, ve třech případech nominuje někoho společně s dalšími stranami a v deseti obvodech podpoří jiné opoziční kandidáty. Jaká strategie se ukáže účinnější?

Andrej Babiš si může dovolit jít sám, protože sjednotil voličský tábor bývalé sociální demokracie a komunistů. Nejspíš spoléhá, že ho ve druhém kole podpoří vládní SPD, která postavila svého kandidáta v 21 obvodech. Uvidíme.

Roztříštěná opozice zase musí kooperovat navzájem. Nakonec může rozhodnout faktor, který byl důležitý v nedávných sněmovních volbách. Stručně řečeno, zjeví se dlouholetí nevoliči, které něco zvedne ze židlí a přiměje jít k volbám?

Podobné to bude v komunálních volbách. Podle některých politologů je český volič natolik zkušený, že už nevolí značku, ale vybírá si jednotlivé kandidáty. Existuje jedna výjimka v podobě hnutí ANO. Tam je tvrdé jádro hodně velké a prostě se volí Babiš, i když jsou na kandidátkách jednak úplně jiní, ale zároveň neznámí lidé. Je to tak – pro skalní voliče ANO je hlasování pro Babiše věcí až náboženské víry.

Bude to fungovat i tentokrát? A připomínají Babišova nedělní videa černou magii?

Hostem speciálu je spolupracovnice našeho podcastu, reportérka Lenka Klicperová z portálu Reporterky.cz. Na úvod se vracíme k migrační krizi ve španělské Ceutě a pokoušíme se odhalit její příčiny. Jaký vliv na to mělo nevyjasněné postavení Západní Sahary, kterou od roku 1975 ovládá Maroko, ale řada okolních států ji dosud neuznala? Stávají se lidé toužící po životě v Evropě nástrojem diktátorů, kteří s nimi manipulují podle svých zájmů? Jaký je rozdíl mezi migrantem a uprchlíkem? A co se odehrálo v předvečer migrační krize na sociálních sítích?

V další části reportérka Klicperová realisticky popisuje situaci na frontě mezi Ukrajinou a Ruskem. Na jedné straně se Ukrajině podařilo válku rozšířit do týlu nepřítele, a tím ji pro Rusko obrovsky prodražit. Na straně druhé většina českých médií nepopisuje střízlivě situaci na Donbasu. Podle Klicperové v řádu týdnů nejspíš padne do ruských rukou ikonické město Slavjansk a Rusové brzy ovládnou území, které protiprávně už dnes přičlenili ke svému státu, aniž by ho vojensky ovládli.

A co bude dál? Jak se do ukrajinské taktiky promítne fakt, že v čele armády stanul třiačtyřicetiletý hrdina války proti Rusku, generál Drapatyj? Mohou Ukrajinci něčím nahradit americké střely Patriot, kterých se jim při obraně území před ruskými drony tragicky nedostává?

Ministr kultury nedávno v soukromém rozhovoru prohodil, že vláda bojuje proti ose zla. Má k ní údajně patřit trojice Hrad, STAN a média. V posledním podcastu Kecy a politika rozebíráme, proč ministři tak vyhrocují útoky na prezidenta republiky. Je to samozřejmě motivováno prezidentskými volbami, které proběhnou v lednu 2028. Babiš a spol. prostě „čistí“ svoje voličské řady a snaží se je semknout pod prapor „antipavlismu“.

Malá statistika: v předchozích volbách hlavy státu volilo ve druhém kole Petra Pavla 15 procent voličů ANO, 22 procent voličů SPD a 60 procent voličů Motoristů. Smyslem téhle kampaně je „depavloidizovat“ svou voličskou základnu a zničit image prezidenta jako příznivce opozice.

Podobné je to s hnutím STAN, které je politickou entitou druhé volby, a čas od času malá část jeho voličů migruje k ANO a naopak. No a nakonec jsou tu média. Část vládních politiků si v posledních letech natolik zvykla na kooperativní rozhovory a příspěvky v digitálních médiích, že se snaží tyto nové standardy přenést i do veřejnoprávních médií. Když se vzpouzejí a dělají svou práci, jsou předmětem skandalizace a útoků.

Vyvrcholilo to minulý týden, když ministr zahraničí Macinka nepustil na ministerskou tiskovou konferenci novinářku Deníku N. Vytváří to nerovný přístup k informacím, které jsou z povahy věci, pokud se odehrávají ve sféře vysoké politiky, veřejné.

Platí to, co nedávno na sítích napsal expremiér Mirek Topolánek: „Měl jsem s novináři problém. Stáli u spousty mých trablů, ať už jsem si je způsobil sám, nebo si je vymysleli. Štvali mě. Nikdy, opakuji, nikdy jsem je neselektoval. … Nemám rád Zdíšu, ale nikdy bych jí nebral právo mě srát.“

Ve speciálu Kecy a politika se tentokrát zabýváme fungováním evropských institucí, hlavně Evropského parlamentu. S europoslancem Ondřejem Krutílkem probíráme řadu norem z poslední doby, včetně okolností přijetí šmírovací výjimky známé jako Chat Control 1, formálně zavedené jako obrana před dětskou pornografií.

Na toto téma říká: „Skutečné pachatele mají hledat policisté a stíhat soudy. Ne algoritmy, které preventivně kontrolují komunikaci všech občanů. Bezpečnost nesmí znamenat, že se každý z nás automaticky stane podezřelým.“

Probíráme i další témata: Proč jsou před zimou evropské zásobníky plynu téměř prázdné? Jak daleko je Andrej Babiš se svým slibem zastropování povolenek ve výši 36 eur? Předežene ekonomicky Evropa svět svými certifikáty a regulacemi? Jak došlo k tomu, že Krutílek a další poslanci zmírnili normu Euro 7, a tím oddálili zánik aut se spalovacími motory? A proč pan europoslanec tak miluje undergroundovou skupinu DG 307?

Nový díl podcastu tvoří otázky posluchačů a diváků a naše odpovědi. Nejvíce se věnujeme trendu, který by se dal popsat slovy PŘEPISOVÁNÍ DĚLBY MOCI. V jejích nejvyšších patrech jsme svědky dramatického vychýlení systému brzd a protivah od zákonodárné k výkonné moci.

Zatímco předchozí dvě vlády přijímaly 14–18 procent všech zákonů v režimu poslaneckých návrhů (případně v další zrychlené verzi), tentokrát je v tomto systému více než padesát procent všech norem. Navíc v této fofrverzi procházejí nejdůležitější zákony, které jdou mimo klasické připomínkové řízení a nemůže se k nim vyjádřit ani odborná veřejnost. Výsledkem jsou paragrafy, které často nedávají smysl. I z toho důvodu minulý týden vytvořila Česká advokátní komora odbornou komisi, která bude upozorňovat na největší legislativní paskvily.

Zatímco na úrovni Poslanecké sněmovny se daří obcházet jednací řád, utahování šroubů nastává i na úrovni vlády. Šéfka Úřadu vlády a neoficiální „vicepremiérka“ Tünde Bartha chce změnit způsob přijímání zákonů tak, aby se veřejnost už nedozvěděla, kdo jak – například v oblasti veřejných zakázek – který ministr hlasoval. Tyto a další informace mají být na 30 let tajné. Navíc by ona sama měla mít možnost ve zrychleném režimu předkládat zákony. Je to další neformální amnestie pro potenciální spolupachatele a současně oslabení kontrolních funkcí jak ze strany Parlamentu, tak veřejnosti.

V podcastu se věnujeme i nepolitickým věcem. Například prozrazujeme, jaké AI používáme, jestli by Bohumil volil Petrose do nějaké veřejné funkce a do jaké, naznačujeme, jak budeme obnovovat setkání s příznivci v tzv. backstage, kde je hranice legitimního občanského odporu, proč má Petros rád skladbu Pavla Dobeše s názvem Calvera, jaké je spirituální zvíře Karolíny a jestli náhodou nejsou Motoristé sobě Kazmův projekt.

Speciál s Čestmírem Strakatým o tom, že obsah zadarmo neexistuje, jak si vybírá hosty k rozhovoru a jaké to bylo s Otou Klempířem. Proč se u nás nedají dělat rozhovory pro všechny, aniž by půlka země nezačala někoho hejtovat? Proč to v Americe moderátoři umějí a tady ne? Chtěl by být českým Rogenem, nebo Ebenem pro mileniály? A došlo i na rekordy. Kolik Čestmír zvedne na benchi a kolik v mrtvém tahu?

Tohle už fakt není normální. Andrej Babiš přiletěl minulý týden do Paříže na setkání Koalice ochotných, kde zopakoval, co řekl už v Ankaře: nic na projekty protiraketové obrany a Ukrajinu nedáme, sami máme málo. Fajn, to by člověk mohl akceptovat jako politické stanovisko, s nímž může nesouhlasit, ale měl by ho brát na vědomí.

Proč ale premiér zároveň pustil fantazii z uzdy a kompaktní skupině států v čele s Británií a Francií doporučil, aby vyloučila všechny nečleny EU a založila vývoj protiletecké obrany výhradně na členech Evropské unie? Nevysvětlil, proč by zrovna v tomhle efektivně spolupracujícím společenství zemí měly chybět Británie, Norsko, Kanada a další státy.

K této nezvyklé zahraničněpolitické iniciativě se vrátil na tiskové konferenci vlády a jeho zdůvodnění bylo obtížné porozumět. Vůbec pondělní tiskovky vlády se začínají měnit v něco, co starší generace znají jako vystoupení posledního komunistického pohlavára Miloše Jakeše na Červeném Hrádku (viz YouTube). Pro tento formát je charakteristické řetězení myšlenek, skákání z tématu na téma, nedokončená souvětí plná vsuvek a obtížně pochopitelných sdělení.

Jeden by měl dojem, že jde o zvláštní mozkové blackouty, které nejstaršího premiéra zemí Evropské unie spolehlivě odvádějí od základní myšlenky, jež se ztrácí ve změti pocitů a výkřiků.

Je to ještě politika, nebo jsme svědky velmi pozdního odpoledne jednoho byznysmena, toho času premiéra České republiky?

Ve speciálu Kecy a politika probereme úlohu tajné policie minulého režimu (Státní bezpečnosti, zkráceně StB). Tato tajná služba se lišila od podobných speciálních služeb demokratických zemí tím, že ve svých rukou nejen shromažďovala informace, ale také aktivně vyslýchala, mučila a konstruovala politické procesy. V padesátých letech se dokonce komunistickým politikům vymkla z rukou a postavila se nad ně.

Padesátá léta jsou skutečným temnem českých dějin, kdy Češi vůči Čechům masově páchali nezákonnosti. Dobře o tom vypovídá kniha autorů Hejla a Kaplana s názvem Zpráva o organizovaném násilí. Když po listopadu 1989 padl komunistický režim, očekávalo se, že důstojníci StB ponesou odpovědnost za jimi organizované nezákonnosti a často i justiční vraždy. Výsledkem je méně než deset důstojníků StB odsouzených k nepodmíněným trestům.

V roce 2019 byl podle skutečného příběhu odbojáře Pravomila Rajchla natočen film Staříci. Rajchl, účastník druhého i třetího odboje, chtěl zastřelit justičního vraha, prokurátora Karla Vaše. Ten v padesátých letech přišel s více než stovkou trestů smrti pro demokratické odpůrce komunistického režimu. Významně se podílel na justiční vraždě generála Heliodora Píky, který byl za druhé světové války velitelem československé vojenské mise v Sovětském svazu. Rajchl tam vstoupil do jednotky a bojoval u Sokolova, Kyjeva a Bílé Cerkve.

Dvanáct let čekal na odsouzení Karla Vaše. V roce 2001 byl bývalý rudý prokurátor odsouzen k sedmi letům vězení za podíl na justiční vraždě. Vrchní soud však trest zrušil z důvodu promlčení a Nejvyšší soud to potvrdil. Rajchl se proto rozhodl vzít spravedlnost do vlastních rukou, ale den před útokem na Karla Vaše zemřel.

Měl z hlediska vyššího principu mravního právo ho zastřelit? O těchto a dalších příbězích v novém speciálu podcastu.

Česká veřejnost už doufala, že nekonečný politický seriál na téma Češi na summitu NATO skončí. Tak nějak se pociťovalo, že prezident Pavel nebyl tak úplně izolovaný, jak ohlašoval ministr zahraničí Macinka, ani to neskončilo jasným vítězstvím premiéra, jak ohlašovalo okolí Andreje Babiše.

Premiér však po návratu neudržel nervy na uzdě a ve svém pravidelném nedělním „príhovoru“ se pokusil udělat z bílé černou. Svůj zbytečný konflikt s prezidentem tak znovu rozfoukal a nepřímo dal najevo, jak mu nepovedené angažmá během summitu leží v žaludku.

Výsledkem jeho angažmá bylo trapné podání ruky americkému prezidentovi a fakt, že na setkání špiček zemí NATO musel mluvit až jako poslední a ještě zkrátit svůj projev na dvě minuty. Aby tuhle blamáž překryl, ostře zaútočil na prezidenta republiky, který mu mezitím vyslal několik přátelských podání rukou.

Proč ovládly stát tyhle neproduktivní spory?

Speciál se Zdislavou Pokornou o světě Pavla Tykače, životě v okolí jeho dolů a obnově severních Čech. Podaří se mu pomocí Motoristů přetlačit stát a ušetřit miliardu, kterou by měl poslat obcím v okolí dolů za změnu formy rekultivace?

Jak dokázal Tykač změnit a formovat Radu České televize a pomocí svých radních rozvrátit největší veřejnoprávní médium? A pak si koupil Mafru a přestalo ho to bavit. Jakou dohodu udělal s Andrejem Babišem kolem ČEZ a jakou roli v tom hrají Motoristé?

Je možná symbióza Babiše s Tykačem na vládní úrovni? A jakou roli v tom hrají Tünde Bartha a Ivana Tykač?

Všechno začalo jako spor prezidenta republiky a ministra zahraničí. Dnes už to má také ústavněprávní podobu, protože minulý týden podal vládní poslanec Libor Vondráček pozměňovací návrh, aby hlavě státu byla odebrána pravomoc jmenovat vedoucí některých mezinárodních misí. Roztáčí se další kolo sporů, protože Petr Pavel musí chránit prezidentský úřad jako instituci, takže nejspíš to skončí další žalobou u Ústavního soudu.

Když před čtrnácti dny pronesl Andrej Babiš na adresu Ústavního soudu, že respektuje jeho rozhodnutí ohledně účasti prezidenta v delegaci na summit NATO, označil to novinář Martin Weiss za státnický postoj. Vydrželo to ovšem jen pár dnů a dnes je Andrej Babiš v čele protiprezidentského tažení.

Proč to dělá? Jednak se on i celá vláda obávají toho, že budou mít na summitu v Ankaře nepohodlného svědka svého kličkování před šéfy NATO. Zároveň se Babiš připravuje na prezidentské volby, protože si vyhodnotil, že Petra Pavla nechce mít v dalších letech na Pražském hradě, protože mu leccos z jeho politických plánů komplikuje.

Dosud ale neřekli podstatnou věc: co vlastně chtějí dělat v Ankaře? Jaká je česká pozice, s níž vystoupí na summitu? Z jakých zdrojů chtějí navýšit peníze na armádu?

O netradičních operacích, nemocech a vysokém školství jsme se tentokrát bavili s profesorem Markem Babjukem, přednostou Urologické kliniky v pražském Motole a současně děkanem 2. lékařské fakulty Univerzity Karlovy.

Jsme svědky epidemie rakoviny prostaty? Znamená to, že ji dostane každý čtvrtý muž? Proč je výskyt nádoru močového měchýře čtyřikrát vyšší u kuřáků? Co říká tomu, že se testy PSA staly součástí volebního boje? Proč chtěl být od mládí operatérem? A jak probíhá moderní robotická operace? Kdo je za její výsledek zodpovědný – lékař, nebo robot? Jak při analýzách diagnóz spolupracují s umělou inteligencí?

Z injekcí testosteronu se stává lék na uvadající život. Jaká to však s sebou nese rizika? A nevyrábějí si zdravotnická zařízení závislé pacienty? Co říká zásadám nového vysokoškolského zákona? Proč souhlasí s omezením pravomocí akademického senátu a současně se obává vstupu politiků do rozhodování vysokých škol? Jde uřídit Univerzitu Karlovu, kde jsou vedle sebe soustředěny exaktní a humanitní obory, přičemž každý má jiná kritéria pro vědeckou práci?

Vypadá to, že česká politika se v posledních týdnech peče výhradně na jižní Moravě. Nejdříve se v Brně konaly Sudetoněmecké dny, které se staly záminkou k vyvolávání nacionalistických démonů. Minulý týden zase brněnský Ústavní soud rozhodl ve svém předběžném stanovisku o účasti prezidenta republiky na summitu NATO. No a v závěru týdne byli na strážnickém folklórním festivalu vypískáni ministr kultury a ministr zahraničí.

Navenek tyhle tři politické kauzy působí jako zásadní spory o principy. Ve skutečnosti jde o nesmyslné konflikty, které jen rozbíjejí českou společnost a dávají sporům ráz fanouškovských bojů mezi Spartou a Slavií. Ve všech těchto příbězích mají hlavní podíl Motoristé v čele se svým předsedou Petrem Macinkou. Všechny „principiální“ spory šlo ve skutečnosti vyřešit dohodami hlavních aktérů a koncentrovat se přitom na skutečně podstatné otázky naší doby.

Vedení Motoristů se však radikalizuje a sází na veřejné vyvolávání konfliktů, které má ten efekt, že většinu veřejnosti odpudí, ale na menšinu stoupenců působí sympaticky a neotřele, takže to pomáhá budovat tvrdé jádro příznivců. V takovém prostředí je hledání českých národních pozic stále složitější. A do toho přichází vypískání Oty Klempíře a Petra Macinky na strážnickém festivalu folklórní hudby.

Otázkou je, zda jde o předzvěst toho, že se Motoristé stanou pro Andreje Babiše neúnosnou koulí na noze, kterou budou muset pro zachování své vládní pozice nějak v exekutivě odsunout.

Jak se stalo, že se Andrej Babiš stal džihádistou proti závislostní politice budované třicet let? Řídí jeho kroky Tünde Bartha, nebo mnohem víc generál Frydrych? Uvědomuje si Babiš, že ho Frydrych manipuluje, a hrozí nám návrat heroinové epidemie? Je za celou kampaní lobby výrobců alkoholu nebo Big Pharma?

Proč nikdo neřeší masivní nárůst prodeje nelegálního tabáku, ale řeší kratom? Proč Frydrych vyvolává hysterii kolem kratomu, který nikoho nezabil, ale neřeší alkohol a chemické drogy, které zabíjejí? Proč Babiš demontuje český systém protidrogové politiky, který od nás přebírá i administrativa Donalda Trumpa? Čeká nás cesta k opravdové epidemii tvrdých drog, pokud Frydrych prosadí své vidění světa?

Mnoho otázek jsme si položili, ale skoro žádná neměla příliš pozitivní odpověď.

Tento podcast bude o paradoxu české politiky, kdy vláda jako celek není příliš oblíbená (průzkum CVVM), ale ANO a Andrej Babiš mají výraznou důvěru českých voličů.

Začínáme tvrzením, že jediným autentickým politikem v české vládě je Petr Macinka. Není to kladné nebo záporné hodnocení jeho osoby a politiky. Spíš se v tom zrcadlí to, že jeho pozice nestojí a nepadá s Babišem a zájmy Agrofertu. Zbytek vládní sestavy tvoří lidé, jejichž politická kariéra je závislá na Babišovi. Proto si Macinka může vůči premiérovi dovolit luxus mít svůj názor a svou stranickou strategii.

Tím se dostáváme k důvodu, proč vláda rozhodla, že Petr Pavel nepojede na summit NATO do Ankary. Petr Macinka zvítězil v této taktické bitvě, zřejmě i proti vůli Andreje Babiše. Současně dokázal svou reálnou sílu. Bylo to však vítězství v bitvě, ne ve válce. Naznačuje to však, že by právě on mohl být lídrem českých nacionalistických populistů, kteří se budou nejspíš chtít před příštími volbami (a po odchodu Tomia Okamury) sjednotit do jednoho bloku.

A ještě k paradoxu české politiky. Babišovi voliči svému lídrovi bezmezně důvěřují, ale také oni cítí, že jeho okolí je amatérské a dopouští se řady chyb. Omlouvají to známými slovy, že až se o tom Babiš dozví, jistě to změní. Premiér je v tom každý týden utvrzuje, když rozehrává mediální hry ve stylu: „Všechno mám pod kontrolou, vším se zabývám.“

Jak to skončí?

Evropská měna euro vznikla v reakci na rozpad sovětského impéria a následný odchod sovětských vojáků z bývalého východního Německa. Už na jaře 1990 byla na stole otázka, co s existencí dvou německých států. Britové měli ke sjednocení rezervovaný vztah, protože dvakrát v jednom století viděli, k čemu vede existence hospodářsky silného Německa. Podobné obavy sdíleli i Francouzi, kteří přišli s řešením – vytvořit měnovou unii a více provázat budoucí sjednocené Německo s Evropou.

Tehdejší kancléř Kohl souhlasil, i když to nebylo jednoduché. Německá marka byla nejsilnější měnou Evropy a symbolem tehdejšího německého hospodářského zázraku. V zájmu Evropy však na tuto dohodu přistoupil a od roku 1999, resp. 2002, spatřila světlo světa nová evropská měna – euro.

Dnes ji používá 20 z 27 států Evropské unie a aktuálně v čekárně na vstup do roku 2030 je Maďarsko. Jak je na tom Česká republika? Babišova vláda nedávno rozhodla, že do roku 2030 nebude dělat pravidelné analýzy naší připravenosti, a se vstupem do eurozóny nepočítá. Smysl je zřejmý – vyvázat se z plnění maastrichtských kritérií ohledně výše deficitu státního rozpočtu, celkového zadlužení a výše inflace.

Jak je to ale reálně s českou ekonomikou? Je připravena na vstup? Přesněji řečeno, je to pro Česko výhodné a za jakých okolností? O všech těchto věcech si povídáme s ekonomem Miroslavem Zámečníkem.

V prosinci 2025 Andrej Babiš sliboval prezidentu republiky, že vyřeší svůj střet zájmů. Teď už konečně víme jak. Skupina vládních poslanců v čele s Radkem Vondráčkem a Filipem Turkem předložila novelu zákona o střetu zájmů. Už po prvním přečtení je jasné – to není zákon, který má řešit střet zájmů, to je plošná amnestie na všechny minulé, současné i budoucí dotační požadavky Babišových firem.

Podstatou novely je, že každý ministr může pro své soukromé firmy pobírat dotace, jen musí být z jiného ministerstva, než které řídí. Premiér podle této normy nestojí v čele žádného, takže může čerpat podle ctěné libosti. Dále se vymáhání neoprávněně přidělených dotací zkracuje z 10 na 4 roky. Střet zájmů se také nevztahuje na nárokové dotace (v portfoliu Agrofertu jich je 90 procent).

Tahle poslanecká iniciativa byla zveřejněna ve stejnou dobu, kdy Podpůrný a garanční rolnický a lesnický fond vyzval 28 dceřiných společností holdingu Agrofert k navrácení dotací. Poté, co se chce Andrej Babiš změnou trestního řádu vyvinit z kauzy Čapí hnízdo, čili si de facto udělit milost, přichází další rána v podobě faktické amnestie.

Otázka zní: nebylo by lepší vpustit Babiše ke státnímu pokladu, aby si vzal, co chce, než tohle pomalé vysávání veřejných peněz?

Pondělní tiskové konference po zasedání české vlády se přeměňují v nevyhlášenou válku Andreje Babiše proti některým médiím. Změnu formátu většina šéfredaktorů nepostřehla a stále tam posílá novináře, pro něž je obtížné pohotově na tyto výpady reagovat. Nechápou, že už se nehraje klasický fotbal, ale spíš ragby nebo MMA.

Tiskovky po zasedání vlády nejsou laskavostí ze strany premiéra a ministrů, ale jde o prvek veřejné kontroly. Nicméně premiérovy útoky a submisivní postoje části novinářů předefinovávají pravidla celé profese. Babiš tím současně podkopává legitimitu médií. Důvodem mimo jiné je, že ze současné politické opozice nejde strach, a premiér jako patentovaný populista potřebuje obraz silného nepřítele, vůči němuž se může vymezit.

Našel si ho v médiích. To, co byl dříve Rakušan nebo Fiala, jsou dnes například média z vydavatelství Seznam. Tento tlak vyvolává i protitlak. Když neexistuje účinná kontrola moci a opozice si zrovna vybírá slabší období, musí média silněji hájit veřejný zájem.

Dnes se čeští novináři nacházejí na rozcestí. Buď zvolí postoj, kdy budou kontrolovat moc, nebo se rozhodnou pro kooperativní model s vládními politiky.

Šest měsíců po nástupu nové vlády je jasné jedno: Babišova vláda z let 2017–2021 bude odlišná od té současné. Andrej Babiš ročník 2026 se odpojil od toho z první vlády a provádí radikální otočku.

Projevem může být centralizace moci, kterou dovedl k absolutní dokonalosti tím, že nezapojuje špičkové politiky hnutí ANO do rozhodování a všechno ovládá malý okruh lidí kolem Thunde Barthy, Michaely Pobořilové a Anety Zicklerové. Ani ministři nemají jistotu, protože premiér Babiš má tým poradců, kteří spolurozhodují o resortní politice. Vytváří tak model ÚV KSČ, kdy ministři byli politicky podřízeni politickým tajemníkům.

Nejradikálnější je obrat v protidrogové politice, který je tak překotný a nepochopitelný, že to zavdává pochybnosti, co bylo jeho důvodem. Nový je také Babišův přístup k médiím, který je založen na dobrých vztazích s vlastníky médií a zároveň doplněn brutálním útokem na všechny, kteří nechtějí spolupracovat.

Otázkou je: podvolí se majitel Seznamu Ivo Lukačovič a udělá ze svých médií krotké psíky?

Speciál s Oliverem Adámkem, autorem podcastové série Világoš, o maďarských volbách. Jaké změny se v Maďarsku staly od voleb? Bojí se Orbán a skončí v emigraci? Bude nová vláda znárodňovat majetek orbánovských oligarchů? Jaké změny ústavy připravuje nový premiér? Může být úspěšná země, ve které se po každých volbách mění ústava i systém? Jak se do maďarských voleb zapojila Tünde Bartha?

Oliver nám popíše dezinformace, které vyprávěla na akci Fideszu, kde zastupovala Babiše.

Ministryně financí Alena Schillerová představila na Národním ekonomickém fóru, které uspořádala organizace spojená s hnutím ANO, svůj ekonomický program. Za hlavní nástroj ekonomické politiky označila boj s šedou ekonomikou a chytré investice, získané dalším zadlužováním. Slovo dluh bylo však na Národním ekonomickém fóru považováno za sprosté. Profesor Švejnar, který ministryni financí v prvním bloku přizvukoval, navrhoval zásadně mluvit o kreditu. „Celý svět jede na kredit,“ prohlásil a jako příklad uvedl Německo po druhé světové válce.

Ministryně Schillerová přišla s tvrzením, které zřejmě špatně opsala od ekonoma Havránka. Znělo, že zavedení elektronické evidence tržeb (EET) znamenalo zvýšení hrubého domácího produktu o 2–3 procenta. Následné zrušení prý znamenalo snížení o stejné procento. Když po tomto prohlášení neodešli ctihodní ekonomové ze sálu a naopak Schillerové po projevu zatleskali, je svědectvím toho, že na úrovni vlády se etabluje meme ekonomika.

Ve druhé části svého projevu Schillerová zaútočila na vedení České národní banky, že nesnižuje úrokové sazby. Navzdory tomu, že v čele je Aleš Michl, bývalý poradce a nominant Andreje Babiše. Důvod je prostý. Michl a zbylých šest členů bankovní rady se obávají, že meme ekonomika této vlády způsobí opět inflační kolo. Jinak řečeno, obávají se, co udělají s ekonomikou nedávno rozvolněná rozpočtová pravidla, co vyvolá zvyšující se deficit státního rozpočtu, a sledují zdražování některých komodit (ropa, plyn, hnojiva) kvůli válce v Íránu.

Podle zákona o České národní bance je přitom hlavním a jediným úkolem držet nízkou hladinu inflace a nepřipustit znehodnocení peněz a úspor. Jak to dopadne a proč Aleš Michl otočil a nechce snížit úrokové sazby, přestože v minulosti byl do funkce dosazen s opačným záměrem?

Historik a poslanec Pavel Žáček je v dvojjediné roli – člověka, který se odborně specializuje na druhý a třetí odboj a současně svými postoji politiku aktivně vytváří. Události nedávných dnů spojené s protesty proti konání Sudetoněmeckých dnů v Brně ukázaly, že ideologicky zjednodušené debaty spojené s druhou světovou válkou jen tak neskončí.V tomto rozhovoru jsme se pokusili narušit některé převládající stereotypy týkající se druhého československého odboje, krachu spolupráce některých sudetoněmeckých politiků s exilovou vládou Edvarda Beneše v Londýně za druhé světové války, ale také verbování agentů z řad sudetských Němců do českých zpravodajských služeb či poválečné akce Černé jezero, kdy se StB a KGB pokoušely zdiskreditovat prostřednictvím nastrčených dokumentů některé německé politiky.Pavel Žáček také na základě studia depeší mezi exilovou vládou v Londýně a domácím odbojem popisuje průběh atentátu na zastupujícího říšského protektora Heydricha. Mluvíme také o rezidentuře KGB, která se tu vytvářela téměř sto let, o tom, co tito lidé dnes dělají, a proč vládním poslancům vadí paragraf trestního zákona o spolupráci s cizí mocí.

Bylo to jako blesk z čistého nebe. Na pořadu jednání české vlády minulé pondělí se ten bod vůbec nenacházel. Pak se najednou vynořil a všichni pro něj povinně hlasovali – osm rad vlády, pět oddělení a tři odbory byly přemístěny pod čtyři ministerstva.

Na téhle restrukturalizaci není zajímavé, že proběhla, ale především jak proběhla. Nejvíce překvapeni byli špičkoví představitelé hnutí ANO, jako předsedkyně poslaneckého klubu Malá nebo místopředseda Poslanecké sněmovny Nacher. Tento případ ilustruje způsob, jak dochází uvnitř vlády k důležitým rozhodnutím. Je to sice koaliční většina několika stran, ale kromě ní má Andrej Babiš ještě jednu, jakýsi vnitřní kruh.

V jeho čele stojí manažerka Agrofertu Tünde Bartha. V minulých měsících vyšla o této dámě řada článků, v nichž byla oceňována její pracovitost. Fajn, jejich autoři však neodpověděli na základní otázky: Jak je možné, že šéfka Úřadu vlády v posledních měsících reprezentuje Českou republiku na různých úrovních, přestože k tomu nemá demokratický mandát? Není vzhledem ke svým vazbám na úzkou skupinu maďarských politiků kolem Viktora Orbána bezpečnostním rizikem? Nenachází se vzhledem ke svému angažmá v různých firmách holdingu Agrofert ve střetu zájmů? A konečně: ke komu cítí primární loajalitu?

Její působení na české politické scéně by odpovídalo něčemu mezi vicepremiérkou a zmocněnkyní vlády pro orbanizaci české politiky. Tato dáma má všechny parametry ruského proroka Grigorije Rasputina, který pobýval na carském dvoře krátce před pádem monarchie. Tehdejší carské šlechtě pil krev tím, že manipuloval ruskou politikou ve jménu nezřetelných zájmů. Nakonec byl odstraněn, ale pád monarchie Romanovců tím carská šlechta neodvrátila. Jak to bude u nás?

Evidentní je, že jsme svědky tunelování parlamentarismu, protože vláda zneužívá tzv. poslaneckých návrhů zákona, které obcházejí zákonný proces připomínkového řízení k jednotlivým zákonům. A jak to dopadne? A co na to Jan Tleskač?

S Petrem Bartoněm, hlavním ekonomem investiční společnosti Natland, jsme mluvili o lidové ekonomii dnešních politiků, která je pro mě něco jako lidová demokracie. Není ani lidová a není to ani ekonomie. Řešili jsme, proč si lidé myslí, že když vláda zastropuje nějaké ceny, dokáže vytvořit peníze z ničeho. Přitom jakékoliv zastropování cen jenom přenáší povinnost zaplatit rozdíl v ceně na naše potomky.

Proč politici nechápou, že vytváření dalších a dalších dluhů zdražuje úvěry soukromému sektoru a ve výsledku vede ke snižování objemu investic, a to v důsledku ke stagnaci? Co by na dnešní chování politiků řekl Adam Smith a v jak velkém šoku by byl z velikosti dnešních státních aparátů?

Dnešní díl je relativně dlouhý a já jsem se moc nedostal ke slovu, takže se dá říct, že je to ekonomický speciál.

Jak se pozná politická svině? Tak, že se pokouší vyřešené otázky minulosti účelově otevřít, aby na svou stranu přetáhla vystrašené voliče. K tomu došlo minulý týden, když vládní většina v Poslanecké sněmovně odhlasovala nesouhlas s konáním každoročního setkání sudetských Němců v Brně.

V podcastu chronologicky probíráme, jak se od roku 1990 čeští a němečtí politici a historici postupně propracovávali k pochopení té druhé strany, až v lednu 1997 podepsali česko-německou deklaraci, která většinu sporných otázek vyřešila. Od té doby se téma poválečného vysídlení českých Němců na základě Benešových dekretů vrací zvláště v předvolebním čase.

Téma účelově ožívá také v sousedním Německu a Rakousku. Po vzestupu populistických stran AfD a FPÖ se obě formace začaly stylizovat do role mluvčích potomků vyhnaných Němců. Jinak řečeno, představitelé těchto stran začali kritizovat rakouské lidovce a německé a bavorské křesťanské demokraty, že příliš vyšli vstříc české straně a dostatečně nehájí zájmy sudetských Němců.

Tím jsme svědky českého paradoxu. Klaus, Zeman, Okamura a další jsou úzce napojeni na německou AfD nebo rakouskou FPÖ, které chtějí Benešovy dekrety zrušit. Zároveň jsou na české úrovni velkými bojovníky za tytéž Benešovy dekrety. Chtělo by se říct: dámy a pánové, udělejte si nejdřív pořádek doma a nechaotizujte politickou situaci v Česku.

Sobotní události na stadionu pražské Slavie během derby a to, co z nich vyplývá pro celý český fotbal, jsou obsahem nového speciálu podcastu Kecy a politika. Hostem je tentokrát fotbalový expert a spoluautor podcastu Kudy běží zajíc Jan Podroužek.

V první části probíráme všechny důležité momenty, které se v sobotu odehrály na stadionu v pražském Edenu – pozdní přístup policie, házení dýmovnic, kulturu zahalování obličejů, která v obou sektorech skalních fanoušků vedla k násilným výstupům, úder slávisty Chorého a jeho vyloučení, které vyvolalo nervozitu na celém stadionu, masové pokřiky „Jude Slavie“ a „Smrt Spartě“, vstup stovek fanoušků Slavie blízko k hrací ploše a neregulérní situace už deset minut před koncem.

Absolutní pasivita hlavního rozhodčího a jeho asistentů vůči dění na stadionu a nakonec bitva světlicemi mezi hard core fanoušky obou táborů. Průběh posledního pražského derby byl prostě zlom a teď jde o to, jestli fotbaloví majitelé, politici a vedení svazu dokážou z těchto událostí vyvodit nová pravidla pro fungování profesionálního fotbalu.

Česká vláda v posledních týdnech ukázala, co chce dělat v ekonomice. Vládnou tomu dvě Z: zastrašování a zadlužování.

Od ledna 2027 bude platit elektronická evidence tržeb (EET), která se má týkat až 600 tisíc podnikatelů a živnostníků. Přestože ještě před pár lety vynesla jednotky miliard korun, chce ministryně financí tímto způsobem vybrat až 14 miliard korun. Podobně chce opět rozjet akci Kobra 26, tedy sérii razií a kontrol proti švarcsystému a nelegálnímu zaměstnávání, což prý má vynést až 23 miliard korun. Odvolává se přitom na zprávu NKÚ, která se svým šetřením zabývala především érou první vlády Andreje Babiše.

Zcela přelomový je ovšem institut tzv. únikových doložek. Stručně řečeno, státní rozpočet se rozdělí na část řádnou, z níž se bude platit provoz státu (penze, zdravotnictví, provoz, platy úředníků), a mimořádnou, do níž budou započítávány velké investice do dálnic, železnic, energetických projektů a dalších věcí.

Tohle rozdělení má vytvořit dojem, že lze ze zadlužení uniknout zadním vchodem, aniž by se to promítlo do celkového státního dluhu nebo deficitu státního rozpočtu. Je to čistá Potěmkinova vesnice, na niž finanční trhy, které určují podle kondice ekonomiky úročení dluhů, nikdy nepřistoupí.

Že budeme svědky utahování šroubů, o tom svědčí návrh zákona o ochraně ekonomických zájmů, který vytváří z Finančně analytického útvaru ministerstva financí novou zpravodajskou službu s rozsáhlými pravomocemi. Má tu tedy vzniknout útvar s mimořádnými pravomocemi pronikat do všech účtů bez ohledu na stanovisko soudů.

Tenhle mix zastrašování a zadlužování je novým podložím, z něhož vyroste nová realita života v České republice.

Speciál s místopředsedou ODS Pavlem Drobilem o budoucnosti, minulosti, plánech i chybách ODS. Mluvili jsme o výhodách koalice Spolu a proč ji ODS momentálně opustila, a o tom, co znamená strategie budování vlastní identity, kterou se vydaly všechny tři strany koalice Spolu.

Jakých chyb se ODS dopustila v posledních dvaceti letech, proč nenavázala na topolánkovskou strategii „Tvrdé jádro, měkký obal“ a s čím chce oslovit voliče v období do voleb. Jaké zásadní změny strana připravuje ve své struktuře, aby se otevřela novým členům, a proč zavedla institut registrovaného příznivce.

Čím chtějí přilákat mladé prvovoliče a čím ekonomické experty? Byl Petr Fiala dobrým, nebo špatným předsedou, proč se po volbách chová radikálně jinak než předchozích dvanáct let? A spousta dalších témat o současné politice a ODS v ní.

Tento díl bude o comebacku Martina Kuby do celostátní politiky se stranou Naše Česko a o zvláštní politické situaci v regionu, který už dlouhou dobu nazýváme jihočeská džamahírije. Sám pojem pochází od libyjského diktátora Kaddáfího, který ve své slavné Zelené knize tvrdil, že vynalezl nový režim přímé demokracie. Ve skutečnosti šlo o klasickou diktaturu, kde si všichni byli rovní, ale někteří rovnější, a ti pak hlasovali, jak si bývalý plukovník Kaddáfí přál.

Takže on sám vlastnil televizi, ovládal vedení radnic, byl podnikatelem, sponzorem fotbalu a kultury. O něco podobného – zatím v demokratických kulisách – se už léta pokouší jihočeský politik Martin Kuba. Je hejtmanem Jihočeského kraje, stínovým primátorem Českých Budějovic, podnikatelem úzce navázaným na ČEZ, člověkem s vlivem v Jihočeské televizi a tím, kdo nedávno rozjel velkou kampaň proti současným majitelům fotbalového klubu Dynamo.

Svou demokratickou verzi džamahírije opírá o dlouholeté vazby bývalého funkcionáře ODS z let 2003–2025. V posledních měsících se rozhodl, že svůj leadership přenese i na celostátní úroveň a založil stranu Naše Česko. Půjde o novou ODS otevřenou hnutí ANO? Nebo jen o Babišův STAN? Je jeho cílem nahradit Motoristy v roli koaličního partnera v příští vládě Andreje Babiše?

Politická situace na Kubě akceleruje. Ještě nikdy nebyl tento socialistický stát v tak zoufalé hospodářské situaci jako nyní. To v posledním měsíci ještě zvýraznilo americké embargo na dovoz ropy. Nyní kubánská a americká vláda jednají o tom, jak převést stát z centrálně plánované ekonomiky do normálních poměrů.

Na Kubě dnes žije asi 8,5 miliónu obyvatel, přičemž kolem 4,5 miliónu představují uprchlíci z různých fází tohoto režimu, ať už žijí v Mexiku, Španělsku nebo Spojených státech. S malou nadsázkou se říká, že neoficiální hlavní město Kuby je americké Miami. A není bez zajímavosti, že ministr zahraničních věcí USA je dítětem kubánských emigrantů.

Kuba dneška je prostě tím, co se v politologii označuje termínem padlý stát. Ve speciálu Reflexu si tentokrát povídáme s vynikajícím českým fotografem Janem Šibíkem, který se před pár dny vrátil po pěti týdnech z Kuby. Od roku 1994 to byla už 25. cesta na někdejší ostrov svobody, který je nyní spíš ostrovem bídy.

Co Honzu na této zemi tak fascinuje a jak na konkrétních příbězích vidí fungování režimu, který není svým občanům schopen zajistit ani základní věci k životu?

KDU-ČSL má nového předsedu Jana Grolicha, který ve svém úvodním projevu několikrát mluvil o potřebě "tlusté černé čáry" za minulostí. Předpokladem má být nová symbolika (žlutá a černá) a název Noví lidovci. Jeho zvolení na sjezdu v Ostravě připomínalo spíš korunovaci, kdy moc ve straně získal z rukou svých předchůdců. Ti mu navolili jak vedení podle jeho chuti, tak změnili stanovy, jak Grolich chtěl. Teď už zbývá jenom jediné - aby Grolich tzv. doručil, tedy vyhrabal svou stranu z tří až čtyř procent voličské podpory, na níž se nachází. První dojem: Grolich zatím nepřichází s novým programem, není ideologicky příliš ukotvený a chce vymlčet hodnotové konflikty, které v každé straně logicky vznikají. V první fázi chce oslovit voliče STAN a ODS, v další pak venkovské voliče hnutí ANO. Jeho vystupování na sjezdu bylo takřka bezchybné, přestože chvílemi svým školeným hlasem a přednesem připomínal iluzionistu, který každou chvíli k překvapení lidí v sále vytáhne z klobouku králíka. Celkově to jde hodnotit spíš jako vítězství formy nad obsahem, který nutně musí přijít, jinak celé snažení modernizovat tuto tradiční stranu nemá smysl. To Martin Kuba svou novou formaci Naše Česko přímo zakládá na centralistickém principu, takže krajský předseda se nevolí, ale jmenuje a odvolává ho předsednictvo. A předsednictvo je Kuba a jeho nejbližší. Vyvolává to znepokojivé otázky: Mají budoucnost strany autoritářského střihu? A směřujeme kvůli tomu k hybridní demokracii? 

V posledních týdnech jsme se několikrát věnovali výsledkům voleb v Maďarsku. Ani ne tak kvůli samotným výsledkům. Myslíme si, že hlasování voličů v této zemi bylo něčím víc než vyjádřením sympatií pro stranu X nebo Y. Šlo o radikální vyslovení nedůvěry autoritativnímu režimu, který zde premiér Viktor Orbán řadu let budoval. Má to a hlavně bude to mít odraz ve vnitřní politice řady sousedních zemí, protože model Orbán byl léta vykreslován jako ideální prototyp politického režimu hodný následování.

V rozhovoru s politologem Petrem Sokolem rozebíráme politické posuny v Maďarsku, které umožnily vítězství strany Tisza a jejího kandidáta Pétera Magyara. Jak se změnil poměr sil mezi městem a venkovem? Proč se maďarským volbám říká revoluce mladých? Jak je to s Benešovými dekrety a bude chtít nový maďarský premiér jejich zrušení? Nechtějí Maďaři ve skutečnosti království, což úspěšně maskují za republiku s monarchistickými rysy? Jaké je poučení z orbánismu?

Ve druhé části se pokoušíme prokousat bulharskými volbami, v nichž zvítězil generál letectva Radev, který řadě pozorovatelů připomíná nového Orbána.

Rakouský novinář Martin Leidenfrost ve svém článku popisoval neuvěřitelnou atmosféru při vyhlašování výsledků voleb v celé Budapešti. Podle něj to ani vzdáleně nepřipomínalo reakci na volební výsledek. Podle něj se takhle v Evropě ve 20. století slavila jen jedna věc – osvobození.

Je to tak. Maďaři dnes zažívají něco jako Češi v květnu 1945 nebo my a Němci koncem roku 1989. Není to pouhá výměna vlády. Je to prostě osvobození od režimu, který většina společnosti nesnášela. Jinou otázkou je, jak daleko v jeho demontáži dojde vítěz voleb Péter Magyar.

Paradoxem je, že v Česku zažíváme reverzní proces, kdy postupně začínáme s budováním režimu, na jehož troskách ještě před pár dny tančila většina Budapešti. Stručně řečeno, orbánismus je systém, kde stát, jeho fondy a nadace mají kontrolu nad významnou částí ekonomiky. Podle odhadů mezinárodních institucí je až 20 procent ekonomiky tak či onak spjato s vládnoucí stranou Fidesz.

Tenhle etatistický přístup k ekonomice a klientelismus s tím spojený byly přesně to, co podrazilo Orbánovi nohy. Výsledky maďarské ekonomiky v posledních deseti letech a reálné ukazatele (HDP na hlavu, spotřeba na obyvatele) ve srovnání s okolními státy nebyly příznivé. Jasně se ukázalo, kam vede tzv. národní konzervatismus v praxi. Připomíná to starou levici, která politickou spásu viděla v zestátňování.

Vůbec to nemá nic společného s liberálně-konzervativní pravicí, jak se v Česku ustavila v 90. letech. I proto je orbánismus obtížně přenositelný do českých poměrů. Druhým pilířem orbánismu jsou však pokusy omezovat nezávislé instituce. Tady se česká vláda činí opravdu čile a jako první objekt si vybrala Českou televizi. Jak tento boj dopadne?

Speciál s Martinem Hálou ze Sinopsis o vlivu války v Perském zálivu na bipolární svět a pozici Číny. Dostal se Donald Trump ve svém válečném tažení do slepé uličky? Bude vítězem jeho současné války komunistická Čína? Jaký vliv na poměry sil v současném vznikajícím bipolárním světě 2.0 bude mít blokáda Hormuzského průlivu? Vydrží déle americké námořnictvo, nebo čínské ropné rezervy, a kdo nakonec vykrvácí první?

Probírali jsme s Martinem všechny aspekty konfliktu, které mají vliv spíše na svět kolem Perského zálivu než přímo na situaci na bojišti. Hormuzský průliv je neuralgickým bodem světové globalizace a jeho uzavření je podle Martina milníkem v rozpadu globalizovaného světa, jak ho známe posledních čtyřicet let, a je otázkou, jestli globalizace skončí, nebo vznikne nový model globalizace podle čínských představ.

Změna režimu, nebo jen výměna kulis? To je otázka, která doprovází výsledky voleb v Maďarsku. Zvítězil v nich kritik dosavadního premiéra Orbána, který ovšem z tohoto systému vzešel. Poptávka po antiorbánovi však byla v Maďarsku tak silná, že voliči levice, středu a zčásti i politické pravice akceptovali, že bourat orbánovský systém korupce a ekonomické regulace chce člověk, který byl donedávna členem vládní strany Fidesz.

To však není hlavní důvod, proč vítězná volební strana Tisza (53 procent) tak drtivě porazila Fidesz (38 procent). Hlavní příčinou je, že Maďarsko přestalo fungovat ekonomicky a Orbánův stát blahobytu se dostal do slepé uličky.

Pár údajů. Sousední Rumunsko mělo v roce 1995 o 30 procent nižší příjem na obyvatele než Maďarsko, ale v roce 2024 je přeskočilo. Vzhledem k tradičnímu despektu Maďarů vůči Rumunům je to tvrdý políček. V osobní spotřebě na hlavu je Maďarsko v EU dokonce poslední se 72 procenty průměru EU. Rumunsko je přitom na 88 procentech.

Při vstupu do EU v roce 2004 byl hrubý domácí produkt v Maďarsku na hlavu 65 procent průměru EU, v Česku 72 procent. Dnes je rozdíl mezi oběma zeměmi 15 procentních bodů. A to nejhorší: státní dluh Maďarska osciluje někde mezi 72–82 procenty HDP, což je téměř dvojnásobek než v Česku.

Příčinou kromě všeobecné korupce je především přeregulovaná maďarská ekonomika, privilegované podnikání se státní podporou pro určité vrstvy a neuvěřitelně štědrá prorodinná politika, což kontrastuje s tragickým stavem maďarského zdravotnictví. Premiér Orbán tyhle defekty systému dlouho skrýval útoky na Brusel, zvýrazňováním své suverenity rozhodování a kulturními válkami. Ekonomika však nakonec rozhodla.

Nemůže se stát, že éra Pétera Magyara bude jen klopýtáním od orbánismu k orbánismu? A co z toho vyplývá pro českou politiku?

„Jako společnost budeme muset všichni více pracovat,“ prohlásil německý ministr financí za sociální demokracii. Narážel tím nejen na dlouhodobou stagnaci Německa, ale především na množství hodin, které v průměru odpracuje průměrný Němec na rozdíl od průměrného Řeka nebo Itala. Reagoval tím také na obrovský nárůst sociálních výdajů, které u našich sousedů tvoří více než 40 procent celkových nákladů státu.

Jaká je situace v Česku? O tom jsme si povídali s mladým ambiciózním politikem a současně ekonomem KDU-ČSL Benjaminem Činčilou, který se ve 30 letech pokouší stát prvním místopředsedou lidové strany.

Důležitým tématem pro lidovce je také demografie. Minulý týden zveřejnil Český statistický úřad hodnoty za rok 2025, kdy se narodilo 77 600 dětí, přičemž jich zemřelo o 35 tisíc víc. Na druhou stranu Česko nevymírá, protože díky migraci přibylo 42 tisíc občanů, takže v Česku počet obyvatel za pár let překročí hranici 11 miliónů, což nás řadí na osmé místo z 26 v Evropské unii.

Přitom demografka Jiřina Kocourková tvrdí, že pokud by plodnost pokračovala na úrovni 1,28 dítěte na ženu jako v minulém roce, odpovídalo by tomu, že by v relativně krátké době skončilo 38 procent žen bezdětných. Poslanec Činčila sice navrhuje různá opatření, ale uvědomuje si jejich malý dosah. Mít děti představuje postoj ke světu a životu, takže vyšší sociální dávky jsou tyto životní strategie schopny ovlivnit jen málo.

Do toho přichází umělá inteligence, která vytváří pseudovztahy lidí s neživými věcmi. Jedním z nich by také mohl být avatar, který podle některých optimistů má mít erotický potenciál. Ani to však neřeší demografické a jiné problémy Česka a okolních zemí.

S poslancem Činčilou jsme také debatovali o tichém víně, bermudském trojúhelníku české politiky (nízké daně, velký stát a žádné reformy) a o tom, za co by byl poslanec Činčila schopen v Poslanecké sněmovně obstruovat.

Společné zasedání vlád Česka a Slovenska bylo symbolické hned ze dvou důvodů. Závěrečný rozhovor obou premiérů pro XTV nastínil bludnou cestu české zahraniční politiky. Andrej Babiš znovu trval na tom, že stojí o budování společenství V4. To ovšem po faktickém odchodu Polska na protest proti proruské politice Maďarska neexistuje. Stále víc nás zatahuje do nevyhlášené války Viktora Orbána a Roberta Fica s Evropou.

Pěkně to bylo vidět na zmíněném rozhovoru, kde se Fico vyjadřoval o lidech z Evropské komise jako o největších nepřátelích. Když si to dáme do souvislosti s tím, jak Maďarsko drží v šachu půjčku EU napadené Ukrajině, napadá jen jediné – tihle lidé chtějí způsobit její bankrot a kapitulaci. Co ovšem na téhle galéře hledá Česko a Babiš, těžko říct.

Naladění vládních politiků v Maďarsku a na Slovensku je zralé na to, aby jim vlády zbylých zemí EU řekly: dámy a pánové, nechcete si vypsat referendum o vystoupení z Unie? Opakem by totiž bylo vyloučit příslušnou zemi z EU, ale k tomu jednak nedošlo a zároveň na to není žádný paragraf. Existuje článek 7 smlouvy o EU, který předpokládá zbavení hlasovacích práv členské země, a to za určitých okolností. S tím ovšem musí souhlasit zbylých 26 zemí. Jak vidíme propojení Maďarska a Slovenska, k něčemu takovému by zřejmě nemohlo dojít.

Proč v téhle partě má ovšem statovat Česká republika? Kde je nějaký národní zájem? Výsledkem je zahraniční politika, která je přizdisráčská, netransparentní, eroduje porevoluční představy o místu Česka na mapě Evropy a jde na ruku Putinovi.

S Daliborem Balšínkem o svobodě slova a jejich ochráncích. O ekonomické krizi, která se na nás s válkou v Íránu valí, a jaký bude mít vliv na českou politiku. O SPD a jejím úpadku. O tom, jak bude Okamura někým nahrazen, protože není schopen zastavit úpadek SPD, a jestli ho nahradí Radim Fiala nebo Rajchl. A taky o tom, která vláda více manipuluje s investicemi do obrany. A mezi tím o spoustě dalších věcí.

Sto dní uplynulo od odstoupení premiéra Fialy a nástupu Andreje Babiše do vládní Strakovy akademie. Jeden ani po třech měsících nedokáže důstojně odejít z politiky a druhého bombardují populistické sliby, jimiž častoval svého předchůdce. Před pár dny si na videu dokonce zopakovali svůj volební souboj tím, že u Babišovy průhonické Pumpy si vyměňovali ironické pozdravy.

Z povolebního vystupování Petra Fialy je velké rozčarování v řadách jeho příznivců. Nedal Martinu Kupkovi, svému nástupci ve funkci předsedy ODS, ani minimum času, aby se projevil, a vytvořil zvláštní stav dvoupředsednictví. Otevřeně sice nekritizuje situaci v ODS, ale navenek se stylizuje do role vůdce protibabišovské opozice. Expremiér Mirek Topolánek na to téma prohlásil, že Kupkovi „bere kyslík“.

I Fialovi nakloněná část veřejnosti se domnívala, že si dá alespoň půlroční distanc, promyslí řadu věcí a něco podstatného řekne k příčinám volebního neúspěchu. Petr Fiala se namísto toho tváří, že jedinou jeho chybou byla nedokonalá komunikace s veřejností. Během svého tour po českých médiích neustále opakoval, že Babiš vyhrál volby podvodem, že on vidí za dva roky, často že má menšinový názor, ale nakonec se ukáže, že měl pravdu.

Může to tak být, ale v téhle chvíli a v tomto nastavení se Fiala vystavuje řadě otázek: Proč určité věci nevěděl dřív, zvlášť když mu o slabinách vládní politiky i jeho osobně říkala řada lidí? Občanské demokraty také zatěžuje tím, že řadu svých kroků zaměřuje na obhajobu minulé vlády. To je přesně ta věc, která dnes už nikoho nezajímá.

O důvod víc, že Fialova éra se mnoha jeho příznivcům logicky jeví jako bezvýchodná cesta od babišismu k babišismu. ODS nemůže donekonečna řešit, jak skvělá, i když nepochopená, byla minulá vláda. Musí vyjít z bludného kruhu fialismu a podívat se do tváře realitě. Ta je taková, že babišovský svět má u voličů jednoznačně převahu.

V roce 2021 se shodou náhod nedostala část tohoto světa do Poslanecké sněmovny, ale na podstatě to nic nemění. Opozici ročník 2026 nestačí se spojit. Ona musí oslovit jednak prvovoliče, jichž je každoročně o 100 tisíc v populaci víc. Zároveň musí přesvědčit část nevyhraněného babišovského světa, že nabízí lepší alternativu budoucnosti.

Je to sice kruté, ale v tom jim Petr Fiala ve svém dnešním zacykleném nastavení příliš nepomůže.

Před 36 lety začínal Viktor Orbán jako politik, který podporoval protržní reformy, byl protiruský, jeho stranu Fidesz volili mladší lidé a města a byl členem Liberální internacionály, což byla nejvíce proevropská strana. Dnes je představitelem etatistického přístupu k ekonomice, kdy stát rozhoduje o všem, jeho stranu Fidesz volí starší lidé z venkova, je hlavním spojencem Ruska v Evropě a je součástí eurokritické frakce Patrioti pro Evropu.

Jak se přihodí, že jedna strana si kompletně vymění voličskou základnu i hlavní myšlenky, které stály u jejího zrodu? Příběh Orbána je příběhem člověka, který využil šance a z okrajové, generační politické strany udělal mluvčího hlavního myšlenkového proudu maďarského národa. Jeho nepochopitelná zahraniční politika ve stylu nejsme Východ ani Západ vychází z toho, jak významná část Maďarů stále pojímá svou existenci, z toho, jak na sebe hledí prizmatem někdejší uherské velikosti.

Faktem ovšem je, že Maďarsko je národ, kterému setrvale ubývá obyvatel, není žádný velký ekonomický gigant, nemá jaderné zbraně ani silné IT firmy. Jeho politika všech azimutů může být pro současnou ruskou nebo americkou administrativu výhodná, ale vesměs platí, že plní funkci užitečných idiotů. To je výsledek pokusů hrát ve vyšší váhové kategorii, než jí přísluší.

Neznamená to, že Orbán a jeho strana nemají někdy pravdu, jako v případě migrační krize. Podstatné je, že minimálně od ruské invaze na Ukrajinu v roce 2022 řada zemí nepovažuje Maďarsko za svého spojence, ale spíš problémového partnera, který neví, co chce a nedá pokoj, dokud to nenajde.

A jak dopadnou letošní parlamentní volby? Jaká jsou zákoutí složitého maďarského volebního zákona? O těchto a dalších věcech s hungaristou Petrem Ballou.

Za posledních 10 let se v Česku sešly tři dvěstěpadesátitisícové demonstrace a všechny měl na svědomí spolek Milión chvilek pro demokracii v čele s Mikulášem Minářem. Podle některých kritiků ta letošní neměla jasný politický záměr. To je ovšem nepochopení, o co „chvilkařům“ jde.

Tohle uskupení se skládá z lidí názorově jak z politické pravice, tak levice, kteří se vesměs neangažují v politických stranách, ale jde jim o něco, co by se dalo nazvat kvalitou demokracie. To, že je některý ministr horší nebo lepší, není předmětem jejich zájmu. Chvilkaři se aktivizují jako hnutí ve chvíli, kdy se začíná zpochybňovat zahraničněpolitická orientace Česka nebo podstatné náležitosti demokratického státu.

Jejich kritici tvrdí: a proč jste nevystoupili, když začala aféra Dozimetr nebo bitcoin? Odpověď může být tato: kvůli těmto aférám jejich hlavní protagonisté odešli z politiky a hlavní viníci jsou vyšetřováni nebo čekají na soudní řízení. A hlavně: nikdo z viníků se neskrýval za poslaneckou imunitu.

Smyslem sobotní demonstrace na Letné nebylo peskovat Babišovu vládu za to, že plní svůj program. Nebyla to nespokojenost s výsledkem voleb. Smyslem bylo upozornit na bezpečnostní rizika spojená se zahraničněpolitickými vazbami některých lidí na Rusko. Plus pokus říct, že kvalita demokracie souvisí s kvalitou nezávislých médií, a postátnění České televize nebo rozhlasu tuto kvalitu rozhodně nezvýší.

V podcastu také rozebíráme kontroverzní Minářův návrh, aby opoziční strany zvážily možnost tolerovat menšinovou vládu hnutí ANO výměnou za zmírnění zahraniční a bezpečnostní politiky plus posílení nezávislosti veřejnoprávních médií. Je to realistické? Měl by o to Andrej Babiš vůbec zájem? O těchto a dalších věcech v novém podcastu Kecy a politika.

Speciál s Vláďou Foltánem o aféře Epstein. Vláďa je publicista, který se dlouhodobě zabývá americkou politikou a v posledních letech se podrobně věnuje událostem kolem Jeffreyho Epsteina. Dělá k tématu pravidelný přehled z amerických médií na síti X a zároveň k tomu zveřejnil několik obsáhlých textů.

Kde se vzal Jeffrey Epstein? Jak se mu povedlo tak dlouho vyhýbat spravedlnosti a vytvářet rozsáhlou síť VIP klientů, politiků a businessmanů, aniž by si toho někdo všiml? Jak probíhalo jeho první stíhání na Floridě a jak se mu povedlo vyklouznout? Co se odehrávalo během jeho téměř dvacetiletého přátelství s Donaldem Trumpem? Spáchal sebevraždu a jaké jsou důvody mnoha konspirací kolem jeho smrti? Proč republikáni tak dlouho slibovali zveřejnění všech dokumentů a pak od toho ustoupili? Chytili se do své pasti kolem pedofilního spiknutí demokratů, kterou šířili přes deset let? A mnoho dalších podrobností o celé aféře, která zdaleka nekončí.

I politika má své cykly. Po uvolnění politických poměrů vesměs následuje utahování šroubů. Éry liberalizace jsou vystřídány obdobím zvýšené státní kontroly. Jeden takový sešup zažíváme nyní. V posledním podcastu se to pokoušíme demonstrovat na několika vládních zákonech.

Nade vším stojí zákon o registraci subjektů se zahraničními vazbami, který nese všechny znaky obdobného Putinova zákona z roku 2012. Ruský prezident tento zákon přijal v přímé reakci na demonstrace ruské veřejnosti v letech 2011/12, které kritizovaly zmanipulované volby a návrat jeho osoby do prezidentské funkce. Zákon ve své filozofii vychází z jednoho proudu ruských dějin, chápajícího Západ jako zdroj zkaženosti a úpadku. Proto je veškerá podpora ze Západu v duchu této logiky chápána jako pokus zničit „matičku Rus“.

Co s touto protizápadní obsesí má společného Česká republika, která většinu svých dějin byla tím Západem, nebo přinejmenším jeho dynamicky se rozvíjející periferií? Proč se připojujeme k zemím jako Maďarsko, Slovensko, Gruzie nebo Kyrgyzstán, které zákony o „zahraničních agentech“ chtějí zastrašit společnost navázanou na mezinárodní svět?

Nejde o peníze českých daňových poplatníků, jak o tom mluví Andrej Babiš. Jde o kontrolu a buzeraci lidí, což se – paradoxně – vede v duchu boje za svobodu slova. Rusko přitom minimálně od roku 2012 vede subverzivní boj proti téhle republice a podporuje a platí řadu dezinformačních kanálů. To je optika celé téhle vlády – mráz nepřichází z Kremlu, ale z Bruselu.

Donald Trump je více než rok prezidentem Spojených států. Za tu dobu stačil podniknout útoky na teroristické Húsíje, útočící na dopravu v Rudém moři, asistoval u dvanáctidenního bombardování jaderných kapacit v Íránu, nechal unést venezuelského diktátora Madura a dnes zaútočil na Írán.

S expertem na Spojené státy Martinem Weissem se pokoušíme odpovědět na to, jaká je zahraniční politika USA a čím se prezident Trump liší od neokonzervativců, snažících se intervenovat všude ve světě. Historik Timothy Snyder po jednání s Putinem řekl, že je to beránek v rouše vlčím. Platí to i po Venezuele a Íránu?

Jaké je skutečné pozadí aféry Epstein a jak se realita zveřejněných dokumentů liší od někdejších konspiračních teorií? Zabýváme se také radikálními proudy v americké politice, ať už jde o MAGA nebo radikální levičáky typu kongresmanky Cortézové nebo newyorského starosty Mamdaniho. Jak se přihodilo, že tito lidé mají takový vliv v tradičních stranách?

V poslední části rozebíráme zvláštní mediální fenomén podcasterů Tuckera Carlsona a Joea Rogana, které sledují desítky miliónů lidí. Je Carlson prázdná hlava a rozhodla prezidentské volby neúčast Kamaly Harrisové u Rogana? Analytik Weiss si myslí, že ano.

Podcastu Kecy a politika se dostal do rukou dokument s názvem Memorandum o prohloubení spolupráce mezi Slovenskou a Českou republikou. Vyplývá z něj, že premiéři Fico a Babiš chtějí koordinovat energetickou politiku obou států a zároveň vytvořit blízký tandem při hlasování na úrovni různých evropských institucí a spolků. Navzdory tomu, že Slovensko jde podle vzoru orbánovského Maďarska cestou budování autoritativní demokracie.

Ptáme se: čím je z hlediska českých národních zájmů výhodné takto prohlubovat spolupráci s ficovským Slovenskem? O důvod víc, že Slovensko je v rámci EU i NATO v absolutní izolaci a rozhodlo se svou energetickou a zahraniční politiku orientovat na Rusko. Pěkně se to ukázalo během diplomatické roztržky s novou nizozemskou vládou, která si do svého programového prohlášení dala, že Slovensko a Maďarsko aktivně podkopávají jednotu Evropy, a proto je nutné se takovým státům postavit.

Otázka zní: je v českém národním zájmu pomáhat Slovensku z izolace? Co tím jako stát získáme? A jaké zájmy Andreje Babiše za tím stojí? Souvisí to se znečištěným územím po bratislavské chemičce Istrochem, které vlastní Andrej Babiš? Když tuto oblast v roce 2002 privatizoval, měl vynaložit více než pět miliard korun na její vyčištění po komunistické éře.

Krátce po volbách v říjnu 2025 jednal se slovenským ministrem životního prostředí Tarabou, který mu chce na tyto účely dát dotaci v řádu 8–17 miliard. Jde o tyto a jiné byznysové zájmy lidí kolem Babiše, které vedou novou českou vládu k prohlubování spolupráce? A proč si Babiš do své vlády vzal Ivana Bednárika, který většinu své profesní dráhy dělal pro lidi napojené na Rusko?

Z těchto a dalších věcí, které v podcastu rozebíráme, vyvozujeme, že v Česku pomalu, ale jistě začal pochod k autoritativnímu státu. Kdy začne útok na soudy, bezpečnostní složky a média? V řadě věcí už k tomu došlo. A jak zareaguje nebabišovská část české společnosti?

Speciál o Íránu s Lenkou Martínkovou z Fakulty mezinárodních vztahů Masarykovy univerzity. Dal se čekat útok na Írán teď, nebo byla lepší příležitost v lednu nebo minulý rok? Má Donald Trump nějaký plán, nebo se nechal k útoku zmanipulovat izraelským premiérem? Dá se Írán porazit, nebo je to sázka na jeho rozpad? Mohl by takový rozpad skončit vleklou válkou, jakou známe z Jugoslávie? Je možné, že všichni Trumpa podceňujeme a útok na Írán je součástí geniálního plánu proti Číně a Rusku, který začal už útokem na Venezuelu? V epizodě padlo mnoho dalších otázek ohledně aktuální situace na Blízkém východě a vlivu probíhajícího konfliktu na situaci v České republice, Evropě i v celém světě.

Z některých vládních médií jsme se mohli dozvědět, že Andrej Babiš nejen přepisuje parametry státu, ale přímo připravuje revoluci v řízení státu. V čem má spočívat? Oddělme dvě úrovně – evropskou a českou.

Na té první Andrej Babiš v posledních týdnech objel evropské špičky v čele s Francií a Itálií a ujistil je, že chce patřit do hlavního proudu evropské politiky, který usiluje o revizi systému obchodování s povolenkami a zmírnění překotných ekologických regulací. Člověk by Babiše pochválil, kdyby přitom nevytvářel systematický dojem, že on vede evropský proud usilující o změkčení některých opatření těžce dopadajících na evropský průmysl.

To na české úrovni se rozhodl, že se nezakecá. Z nějakého zvláštního důvodu začal ve státní správě likvidovat lidi spjaté ne s Fialovou garniturou, ale dlouholeté špičkové úředníky ve státní správě a manažery státních firem. Zároveň začíná zahlcovat Poslaneckou sněmovnu zákony přijímanými ve zrychleném řízení. Postup je lehký – najde si „bílé koně“ z řad poslanců, kteří vezmou vládní zákon a naoko ho předloží sněmovně jako poslaneckou iniciativu. Díky tomu obejdou meziresortní připomínkové řízení.

K velkým zákonům tohoto období patří fakticky nová pozemková reforma. Jinak řečeno, Babiš chce zavést předkupní právo na prodej zemědělské půdy pro nájemce. Dodejme, že největším nájemcem půdy je dnes Agrofert. Zároveň vytvořil funkci potravinového ombudsmana, který bude přes stát tlačit na řetězce, aby dávaly potravinářům a zemědělcům více peněz. Vše se děje pod legendou boje proti vysokým maržím supermarketů.

Jeho ministr spravedlnosti Tejc současně přináší nejtvrdší možnou verzi zákona o zabavování nelegálně nabytého majetku. Už nebude nutný rozsudek soudu, ale „důvodné podezření“, že někdo neoprávněně cosi získal. Policie má – podle ministra vnitra Metnara – mít povinnost aktivně tyto majetky vyhledávat a pronikat i do těch nejsoukromějších databází. Vyhledávání se má dít mimo jiné i na základě udání.

Proti tomu se sice postavil bývalý nejvyšší státní zástupce Stříž, ale jeho nástupkyně Bradáčová tento totalizující přístup radostně přijala. Ministr Tejc zase prohlásil, že „slušní lidé se nemají čeho bát“. Je to právě naopak. Slušní lidé by se bát měli. Ne snad zatčení a zabavení majetku, ale buzerace a pronikání do soukromí ze strany policie a státních zástupců, kteří mají dostat takové pravomoci, že to narušuje ústavní právo člověka na soukromí.

Do toho Andrej Babiš svým ministrům rozděluje peníze do jejich resortů způsobem, aby bylo jasné, kdo „drží kasu“. Jeho způsob, kdy veřejně tvrdí, že záleží jen na něm, kdo kolik peněz dostane, vysílá veřejnosti signál: stačí zavolat a projevit loajalitu a peníze se vždycky najdou. Je to takový pozdně středověký způsob řízení státu.

Tématem speciálu bude pátrání po sedmi miliardách korun neoprávněně vyplacených dotací za léta 2017–2021, které by podle rozsudků soudů měl holding Agrofert vrátit českému státu. Celé téma se pokoušíme rozplést s bývalým ministrem zemědělství Markem Výborným. Exministr před rokem reagoval na průlomové rozsudky Nejvyššího správního a Ústavního soudu. Na jejich základě nechal externí firmou vyčíslit celkové náklady a stanovil postup vymáhání.

Následně přišla nová politická garnitura reprezentovaná ministrem zemědělství Šebestyánem, který v účtovacím období 2017–2022 jako šéf platební agentury SZIF měl rozdělování dotací na starosti. A začaly se dít věci. Nejdříve vznikla fáma, že analýza auditorské firmy ohledně vyplácených peněz se ztratila. Pak šéf kanceláře ministra Felčárek zveřejnil na stránkách ministerstva prohlášení, že všechno je právně jinak. Tak rozhodné postavení se proti výrokům soudů Česko ještě nezažilo.

Další konflikt nás čeká, až si Evropská komise udělá audit způsobu, jakým Andrej Babiš zaparkoval Agrofert ve svěřenském fondu RSVP trust. Pokud konstatuje, že to opět neodpovídá zákonu o střetu zájmů, a česká strana to bude ignorovat, může dojít k pozastavení všech zemědělských dotací z evropských fondů. Přetahování o dotace v režimu 2.0 opět začíná.

Jsou to přesně čtyři roky, kdy Rusové vtrhli na Ukrajinu. Při dnešním hodnocení celého konfliktu většina z nás ztrácí perspektivu. Ještě v létě 2022 drželi Rusové 29 procent ukrajinského území. Pak byli vytlačeni a dnes ovládají necelých 20 procent, včetně Krymu, který získali už v roce 2014. Jak napsal slovenský generál Macko v Právu, za stejné čtyři roky před osmdesáti lety Rusové přešli z Moskvy až do Berlína. Jejich dnešní trápení s Ukrajinou se rozhodně vítězstvím nazvat nedá.

V podcastu se tentokrát především zabýváme dopadem války na českou politiku. Češi byli shodou okolností první, kteří zažili vlivové působení této země. Stalo se to mezi lety 2007/2008, když Rusové u nás rozpoutali hybridní operaci Ne základnám, které se účastnily různé zájmové skupiny tvořící dodnes základ proruské vlivové síly v Česku. Z tohoto prostředí vznikly po roce 2010 desítky webů, které šířily to, čemu se v odborných kruzích říká konspiritualismus – zvláštní směs konspiračních teorií, nedůvěry v oficiální vědu, zdravotní a finanční systém, a to vše spojené s obrodou člověka ve stylu new age.

V době covidu se tyto skupiny radikalizovaly a když přišla ruská invaze na Ukrajinu, vytvořil se už silný proud odmítající pomoc Ukrajině. Této společenské skupině se začalo říkat dezoláti a právě pod jejich vlivem Andrej Babiš převzal radikální rétoriku založenou na shazování ukrajinského odporu ve jménu ideologie míru, za čímž se skrývá kapitulační přežívání jako národní strategie. Povolebním spojením s těmito silami se premiér Babiš dostal do kleští, takže musí stále dělat větší a větší ústupky SPD ve jménu jednoty vládní koalice. Podlehne nakonec Okamurovi a Rajchlovi?

Před dvěma týdny prohlásil, že přepracovaný návrh státního rozpočtu je protizákonný, šéf Národní rozpočtové rady Mojmír Hampl. Ve speciálu podcastu Kecy a politika s ním probíráme postavení jeho úřadu, který má vykonávat nezávislý dohled nad rozpočtovou politikou a být svým způsobem hlídačem rozpočtové disciplíny. Po tomto prohlášení následovala poznámka Andreje Babiše, že by jeho úřad mohl být zrušen. To následně potvrdil náměstek ministryně financí Petr Mach (SPD).

O co jde? Jaké má pravomoci tento úřad a jak se liší od podobných institucí v evropských zemích? Proč Česko nevytváří rezervy, když ekonomika roste o pěkných 2,6 procenta HDP? Jak vnímá Hampl sousední Německo, které se podle něj změnilo z rozpočtového jestřába v ekonomiku, která se nedávno poměrně hodně zadlužila? Jak by měl být ideálně složen státní rozpočet? Je zdravé, když většinu rozpočtu tvoří penze a sociální dávky? Bylo by vhodné znovu vrátit superhrubou mzdu? Měli by čeští politici disciplínu a byli by schopni tyto nové prostředky vyčlenit pouze na silniční a železniční infrastrukturu? A přivede do rozpočtu nové příjmy elektronická evidence tržeb (EET), kterou nedávno představila Alena Schillerová?

Některé kroky lídrů hnutí Motoristé sobě, Petra Macinky a Filipa Turka, vyvolaly už před třemi týdny silné protestní hnutí. To se minulou neděli znovu připomnělo ve 410 z 625 českých a moravských měst. To, co bylo původně reakcí na neuctivé SMS zprávy hlavě státu, přešlo do obav o zahraničněpolitickou orientaci země a nesouhlas s autokratickými tendencemi. Mimo jiné s pokusem zničit nezávislost České televize a rozhlasu.

Do této atmosféry vhodili Motoristé další dva granáty. Petr Macinka na mnichovské bezpečnostní konferenci vyprovokoval debatu s americkou exministryní Clintonovou a polským ministrem zahraničí Sikorským. Příliš z toho bylo cítit, že provokace je pro něj vstupenkou do určitých amerických kruhů, které na svých sociálních sítích neopominuly tento konflikt zvýraznit. Macinka jednak vstoupil do americké kulturní debaty a současně na sebe upozornil ve snaze získat politické krytí v trumpovských kruzích. To je jeho věc. Zároveň je ovšem ministrem zahraničních věcí Česka, jehož národní zájmy by měl hájit. Otázkou je, jestli tahle profilace mu pomůže, nebo nahraje mezi hlavními evropskými spojenci.

Absurdní pak byla jeho polemika ohledně demokratického deficitu uvnitř EU. Znamená to, že by si ho představoval odstranit tím, že by se Unie proměnila ve federaci s jedním premiérem, parlamentem a vládou? To jistě ne. V tomto směru by si ministr zahraničí měl říct, o co usiluje, a navíc ne arogantním způsobem.

Jeho strana současně představila nového ministra životního prostředí Igora Červeného. Neministr Turek vzápětí nového ministra shodil slovy, že bude plnit, co mu na očích uvidí. Znamená to, že dvojministra Macinku, působícího dosud ve dvou resortech, nahradí dva ministři na jednom resortu? Experimenty Motoristů s parlamentní demokracií evidentně neberou konce.

Speciál s Arpádem Soltészem o vznikající uherské unii Maďarů, Slováků a Čechů. Vyhraje Viktor Orbán dubnové volby, nebo skončí v exilu? Jaký vliv bude mít jeho případný pád na jeho spojence v Bratislavě a Praze? Jaký bude mít vliv šokující schůzka Roberta Fica s Donaldem Trumpem na další směřování Slovenska? Dál jsme probírali ekonomické problémy Slovenska a Maďarska a šance na vytvoření něčeho, co by se dalo nazvat uherská unie, do které chce Andrej zatáhnout i Rakousko, aby v ní nebyl sám se dvěma orientálními vládci. A protože Arpád je vtipný člověk s rozhledem, tak došlo na spoustu dalších veselých historek.

Novou ekonomickou strategii vlády poodhalil na TV Nova premiér Babiš, když řekl, že Česká republika je ještě málo zadlužená, a navrhl zrušit Národní rozpočtovou radu (NRR), která ze zákona dohlíží na fiskální politiku vlády. Dodejme, že to byl sám Andrej Babiš, který zákonem z roku 2017 o rozpočtové odpovědnosti tuto instituci zřídil. Za Fialovy vlády to byla právě NRR v čele s Mojmírem Hamplem, která nejvíce kritizovala rozpočtové přeslapy ministra financí Stanjury. Vycházel přitom ze zákona, který jasně určuje mantinely rozpočtové odpovědnosti. Je příznačné, že nejnadšenější čtenářkou analýz NRR byla právě Alena Schillerová. Dnes, kdy se dostala do vlády, nejen její šéf, ale i její náměstek Petr Mach volají po jejím zrušení. Připomíná to situaci, kdy někdo ve fotbale oznamuje, že když se zruší rozhodčí, vyhnou se obě mužstva pískání ofsajdů. Problém je, že šéf NRR Hampl řekl na adresu zákona o státním rozpočtu na rok 2026 zhruba toto: „Tak, jak nová vláda nastavila parametry tohoto zákona, jde o nelegální postup, který je v rozporu se zákonem o rozpočtové odpovědnosti.“ Otázkou je, je dostatečná autorita na to, aby vládě řekl: „Tudy cesta nevede.“ Takže co dělat, když jsou Babišovi voliči zřejmě spokojeni, ale je to v rozporu se zákonem? Zrušíme tedy zákon a s ním i Národní rozpočtovou radu, navrhuje Babiš. Připomíná to perského krále, který zabíjel posly špatných zpráv. Andreji Babišovi ani nic jiného nezbyde, protože on i ministryně financí se pokoušejí o zvláštní voodoo ekonomickou strategii. Jinak řečeno, chtějí snižovat daně (firemní), chtějí zvyšovat sociální dávky a důchody a zároveň musí dodržovat zákon o rozpočtové odpovědnosti, který sám Andrej Babiš jako ministr financí přijal. Neexistuje způsob, jak dodržet jedno nebo druhé. Vlastně ano, existuje. Mohou zkusit se magicky zaříkávat a do zmenšeniny Mojmíra Hampla píchat jehličky v naději, že změní jeho postoje. A když ne, tak ho zrušíme.

Spoluzakladatel a předseda spolku Milión chvilek pro demokracii Mikuláš Minář snil v éře vzestupu hnutí o tom, že sesbírá milión podpisů za lepší politiku. Během několika let jich však získali přes 400 tisíc. O šest let později jejich spolek během dvou měsíců sesbíral třičtvrtě miliónu. Jak sám řekl, až to bude milión, uspořádají setkání příznivců na pražské Letné. Rozhodně příští neděli chtějí v různých obcích a městech uspořádat lokální vystoupení nejen na podporu prezidenta, ale i jako protest proti reorientaci české zahraniční politiky a útokům na prezidenta republiky. V podcastu se s Mikulášem Minářem bavíme také o řadě osobních témat. Co v životě hledá? Jaké má profesní ambice? Co pro něho znamená koučink, který se stal jeho profesí? Není to jen jiná forma světského náboženství bez Boha? V další části hovoříme o tom, jak je demokracie celosvětově na ústupu a jestli – jak říká Petr Pithart – jsme skutečně možná poslední, kdo ji ještě zažijí.

Statisícová demonstrace na Staroměstském a Václavském náměstí nebyla jen důsledkem textových zpráv ministra zahraničí Macinky, které prezident Pavel označil za vydírání. Šlo maximálně o poslední kapku, kterou přetekl pohár trpělivosti části české veřejnosti s Babišovou vládou. O co šlo? Už řadu týdnů je část společnosti znejistěna z toho, kam se ubírá český stát. Začalo to reorientací zahraniční politiky a orientací na autoritativní režimy Slovenska a Maďarska. Zatímco část západních zemí a Polsko uvažuje o užší integraci bezpečnostní politiky, mluví český premiér stále o spolupráci s Maďary a Slováky ve V3. Jejich proputinovská politika nás ovšem tahá na Balkán, kde Češi nemají žádné zájmy. Stále víc se taky orientace těchto zemí na autoritativní režimy začíná projevovat v utužování vnitřní politiky. V Česku se to například demonstruje pokusem postátnit Českou televizi. V jistém smyslu je to spor mezi reprezentanty českých a uherských politických tradic. Nebo ještě jinak - mezi těmi, kteří chtějí stát posunout k autoritativním metodám řízení. Je na každém, co si vybere. Pražská demonstrace byla hlasitým NE těch, co nechtějí systém omezené demokracie.

Záznam z vyhlašování Výročních cen podcastu Kecy a politika a udělení Zlatých kozenek.

Speciálními hosty jsou Markéta Lukášková a Lucie Petráková z podcastu Chumelenice, básník Petr Soukup, Sebastian Lang se svou kapelou Pondělníci.

Babišova vláda se od začátku pohybuje v odlišné situaci než po roce 2017. Do popředí vstupuje zahraniční politika, hlavně vztahy uvnitř Evropy a se Spojenými státy. To všechno na pozadí chaosu, který do mezinárodní politiky vnesl americký prezident Donald Trump. Ten se nakonec ukázal jako „beránek v rouše vlka“, jak ho vtipně označil historik Timothy Snyder. Řekl, že na převzetí Grónska nepoužije násilí, ale i tak rozhodil vztahy s tradičními evropskými spojenci. Napadá: kdo je – obrazně řečeno – vlastně Donald Trump? Když vezmeme oblíbená srovnání s politiky starého Říma, je spíše Caligulou, nebo Nerem? Chladným provokatérem, který pohrdá procedurami a rozdělením moci? Anebo císařem, který proslul tím, že se považoval za natolik výjimečného, že si nárokoval, aby ho všichni milovali?

To česká zahraniční politika se „vaří“ stále stejným způsobem. Část vládní koalice si jako rukojmí vnitropolitických bojů vzala Ukrajinu. Jinak řečeno, Motoristé ve své – možná oprávněné – válce s prezidentem Pavlem odmítají poskytnout Ukrajině čtyři bojové letouny L-159. Navzdory tomu, že Ukrajina je chce koupit, navzdory tomu, že vedení armády už před několika měsíci řeklo, že se bez nich obejde. Andrej Babiš podle všeho už vypsal neoficiální výběrové řízení na nového ministra obrany a funkci předsedy vlivného bezpečnostního výboru Poslanecké sněmovny. První snaživci se už hlásí. A jak to všechno dopadne?

Speciál s nově zvoleným předsedou ODS Martinem Kupkou. O tom, jestli bude jako doposud každý předseda ODS někdy premiérem. Jaké byly největší chyby vlády a ODS v posledních letech. Jestli měl Stanjura s Blažkem odejít dřív a jestli Petr Fiala trváním na konsensu za každou cenu nezmrazil život ve straně. Jak chce zapojit příznivce a veřejnost do rozhodování ve straně a jestli pro ně budou otevřeny i primárky. Jaké budou nově povolené frakce v ODS a jaká bude jejich úloha v tvorbě politiky a spousta dalších témat, která čekají nového předsedu.

Skončil 32. kongres ODS a zřejmě bude patřit k těm důležitějším. Jednak odešel dlouholetý předseda Petr Fiala. Spolustraníci mu vystrojili velkolepý odchod, doprovázený slovy uznání a potleskem. Sám expremiér si své odcházení ještě předtím pojistil tím, že vydal brožuru o úspěších své vlády a sdělil, že současnou názorovou a personální strnulost ODS rozhodně nelze považovat za krizi. ODS podle něj není v krizi, ale pokud chce, udělá si ji sama.

Naopak lidé jako Radim Ivan, Karel Haas, ale do značné míry i Martin Kupka získali na kongresu většinu tím, že navrhli stranu, která za Fialova působení ztratila polovinu členů, otevřít širší veřejnosti. Poslanec Haas přišel dokonce s projektem ODS 2028, jímž by chtěl stranu během dvou let radikálně modernizovat. Zcela jistě narazí na křídlo starých rutinérů, kteří si myslí, že slunce obíhá kolem jejich procedurálních opozičních tanečků v Poslanecké sněmovně.

Pěkným příkladem byl závěrečný souboj mezi Markem Bendou a Radimem Ivanem o usnesení, zda otevírat ODS širší veřejnosti vytvářením ideových platforem. Tento bod usnesení nakonec na zásah Martina Kupky prošel a otevírá širší možnosti. Jestli je totiž v ODS možné cítit nějaký konflikt, pak je to ten generační. Závěry pražského kongresu dávají nespokojeným občanským demokratům dobrou možnost, jak svou stranu přizpůsobit 21. století.

Tentokrát nabízíme 100 minut debat o nejkrizovějších oblastech současného světa. Hostem je politolog Jan Železný, výkonný ředitel Centra asijských a pacifických studií na CEVRO Univerzitě. V podcastu probíráme, jestli jsme skutečně svědky systémové změny v Íránu, jestli tamní situaci světová média příliš nehodnotí podle života ve velkých městech, do jaké míry má náboženský režim podporu na vesnicích a jestli tamní 47letá islámská diktatura nebyla jen křížovou cestou od jedné světské monarchie Rézy Páhlavího ke druhé.

Únos prezidenta Madura ve Venezuele zase srovnáváme s akcí Američanů v prosinci 1989, kdy odvlekli z Panamy vojenského diktátora Noriegu, který do USA pašoval drogy. A znovu se ptáme: nebyl venezuelský pokus o „socialismus 21. století“, jak to nazval diktátor Chávez, jen omylem, který přivedl bohatou zemi k chudobě?

Tyto dva konflikty vyvolávají další otázku: nedojde k invazi Číny na Tchaj-wan? Jan Železný soudí, že by to znamenalo neuvěřitelnou katastrofu pro mezinárodní obchod, následné sankce a zchudnutí celých částí světa, včetně Evropy. Je to černý scénář roku 2026.

Šest stran dnešní vládní koalice vytváří v posledních týdnech dojem, že každé kolo chce jet jiným směrem. V těchto sporech nejde v první řadě o osobní nevraživosti a ambice. Spory, které nám vládní koalice demonstruje, vycházejí z konfliktu systémových a antisystémových sil uvnitř vlády. Schematicky řečeno: na jedné straně je antisystémová SPD, na druhé ANO a Motoristé. Nicméně i uvnitř ANO dochází ke štěpení systém/antisystém a lídr Motoristů Filip Turek také není standardní představitel systému parlamentní demokracie.

Jde tuhle šestikolku uřídit? Zkušenosti z Rakouska, kde radikálně populističtí Svobodní byli v posledních třiceti letech dvakrát u moci, ukazují, že sladit systém a antisystém jde jen na určitou dobu. Tyto vlády smetou nejen vnitřní rozpory, ale i skandály, které většinou vycházejí z politiků z řad antisystému.

Na pondělní tiskové konferenci po zasedání koaliční rady (a těsně před zasedáním vlády) prohlásil Tomio Okamura, že koaliční rada bude před zasedáním vlády jí vždycky dávat úkoly. To je ovšem v rozporu s celoživotním založením Andreje Babiše a jeho představou o výkonu moci. Tyhle a další výroky zřejmě bude schopen poslouchat do chvíle, kdy vládní poslanci odhlasují jeho nevydání do rukou soudní moci. Co bude potom, o tom můžeme jen spekulovat.

Stejně jako o tom, jak dlouho může vydržet zvláštní struktura řízení, kterou hodlá nominální ministr životního prostředí Petr Macinka zavést v resortu životního prostředí. Stručně řečeno, chce do ministerské kanceláře posadit vládního zmocněnce Filipa Turka, který bude jakýmsi stínovým ministrem životního prostředí. Dokdy tento výkon vládní moci vydrží?

Speciál s Matějem Schneiderem z podcastu Redneck o současné trumpovské Americe. Jak sám Matěj po natáčení řekl, nakonec jsme toho probrali docela dost. Jak se má člověk v Česku dívat na dnešní Ameriku a jak jí rozumět? Je to pořád pilíř západní civilizace a náš spojenec? Myslí Donald Trump vážně všechno, co říká, nebo je to jen „bannonovská mlha“, za kterou si dělá byznys pro svou rodinu? Chce se Amerika skutečně vrátit k předválečnému izolacionismu, nebo má pořád imperiální choutky? Bude po venezuelské akci pokračovat i jinde? Jak se má v takovém světě chovat Česká republika? Chápe vůbec Evropa, co Trump dělá, a jsou její reakce správné, nebo Trumpa analyzuje špatně a její doufání v jeho konec je chyba, protože Amerika se momentálně mění na dekády? A mnoho dalších témat o americké politice dneška.

Předvolebním heslem Motoristů byl slogan: „Ukončíme Fialu a pohlídáme Babiše.“ Mottem dnešního podcastu by naopak mohlo být: „Kdo pohlídá Okamuru?“ Šéf českého parlamentu totiž vyvolal aférku s mezinárodním pozadím, když kritizoval Západ, že se snaží vyvolat třetí světovou válku, a na adresu okupované Ukrajiny naopak pronášel kritické soudy.

Budou tyto výstupy součástí politického fungování Babišovy vlády v příštích čtyřech letech? Podstatou všeho je, že SPD není politická strana, ale názorový kmen. A Tomio Okamura není předseda strany, ale kmenový náčelník. To s sebou nese určitou zátěž. Přes takto orientované protestní a antisystémové voliče se můžete poměrně snadno dostat do parlamentu. Vládnout se s tím však dá jen obtížně.

Když máte voličskou základnu stmelenou neustálým nadáváním, vyvoláváním viníků a obětí a mobilizací proti vnějšímu nepříteli, jeví se vám každý vládní kompromis jako zrada. Když kandidát SPD na funkci ministra obrany řekl o válce na Ukrajině věc, která pobouřila hard core příznivce SPD, musel ji nejdříve potupně odvolat, aby následně sám Okamura jeho slova ještě jednou „potřel“ ve svém novoročním projevu.

Na něm nebyl ani tak zajímavý proruský postoj, jako naprostá nenávist k Západu jako našim spojencům. A Andrej Babiš usedavě mlčí. Bude jiný, až mu vládní poslanci v únoru odhlasují nevydání k soudnímu řízení? Jak se chce chovat na jednání 18 států tzv. koalice ochotných v Paříži? A udrží muniční iniciativu, kterou chce Okamura vymést z ministerstva obrany?

V roce 2010 se objevila věc, bez níž si dnes nedokážeme představit svůj život – chytrý mobil. Stal se dveřmi k internetu a komunikaci se světem. Po 15 letech jsme svědky celosvětového tažení politiků proti mobilům.

Důvod? Neexistuje sice shoda lékařů, že mobilní technologie prokazatelně škodí zdraví, přestože se tuší, že přispívají k epidemii duševních problémů zejména u mladých lidí. Rozhodně je shoda na tom, že v základních a středních školách se podílejí na destrukci výuky a narušují koncentraci žáků a studentů.

O těchto a dalších věcech si v podcastu Kecy a politika povídáme s Michaelou Mlíčkovou Jelínkovou, která spoluzaložila iniciativu Digibalanc.

Loňská studie ministerstva zdravotnictví z Nizozemí ukázala, že 27 procent mladých se cítí být závislých na mobilu – a podstatné je, že jim v tom není dobře. Mobilní komunikace z velké části lidí dělá tak trochu ADHD děti, které se nejsou schopné zkoncentrovat, jsou nervní, stále něco ťukají do mobilů a rozposílají dalším.

Slavný teoretik médií McLuhan geniálně popsal nástup elektronických médií už v sedmdesátých letech, jejichž prodloužením jsou chytré mobily a sociální sítě. McLuhan tvrdil, že není důležité, co s médiem děláme, ale co toto médium dělá s námi.

Z tohoto úhlu pohledu je jednoznačným ziskem používání mobilů akčnost, s níž můžeme komunikovat s celým světem. Záporným rysem je narušené soustředění a horší schopnost pohybovat se v reálném čase.

Přestože ve více než dvaceti zemích Evropské unie přijímají různá opatření k omezování používání mobilů během školní výuky, v Česku dodnes nezačala ani veřejná debata o tomto problému. Podcast Kecy a politika se rozhovorem s Michaelou Mlíčkovou Jelínkovou pokouší toto téma otevřít.

Je další konec roku. V podcastu Kecy a politika je to už třetí rok po sobě spojeno s vyhlašováním nominací na politický bizár. Pečlivě jsme shromažďovali výroky, činy a uřeknutí českých politiků a všechno seřadili do 11 nominací. O vítězích rozhodnete vy sami svým hlasováním na www.kecyapolitika.cz.

Nabízíme vám více než třicet politických počinů, které by člověk na jednu stranu raději vytlačil z mysli. Na druhou stranu je před Silvestrem, takže proč bychom se netěšili… Tento podcast bude takový malý nominační večer. Navrhneme a okomentujeme jednotlivé počiny a vy si s tím už na naší webové stránce dělejte, co chcete.

Doufáme, že vás to pobaví. Je to hra, ale jako většina her i tato by měla mít své vítěze. Sami jsme zvědaví na to, koho, co a proč si vyberete. A když se nebudete moci rozhodnout, vezměte si k ruce siderické kyvadélko. Stejně jeho ovládání bude dříve nebo později zavedeno do škol. Nebo o tom alespoň takhle mluvil Petr Cibulka.

Hodně štěstí v novém roce.

S Jaroslavem Bílkem z Institutu politologických studií FSV UK. Jaroslav Bílek výzkumně působil na University of Notre Dame v USA nebo na UNAN Managua v Nikaragui. Ve svém výzkumu se věnuje volební manipulaci, vojenským převratům a autokratům v politice.

Původně jsme chtěli mluvit hlavně o vůdci Venezuely Madurovi a jeho režimu, ale nakonec nás aktuální události přivedly k mnoha dalším otázkám. Odhodlá se Donald Trump k plnohodnotné invazi? Jsou argumenty o drogovém režimu skutečné, nebo se jedná o přípravu na válku? A bude válka kvůli drogám, nebo kvůli surovinám? Jaká je vlastně strategie Trumpa ohledně Latinské Ameriky?

Co je Monroova doktrína? Odvolává se skutečně Trump na ni, nebo spíše na její rozšířenou doktrínu prezidenta Theodora Roosevelta? Je skutečně možné, aby USA ovládaly celý kontinent a vybudovaly tzv. „Pevnost Amerika“ a rozdělily si svět s Čínou a Ruskem?

To všechno jsme probírali, a mnoho dalších témat týkajících se vztahu USA a Latinské Ameriky i současných kroků trumpovské vlády ve Washingtonu.

Vše, co jste o podcastu Kecy a politika nevěděli a nebáli jste se zeptat! Jak se Petros s Bohoušem usmiřují po hádce? Jak to má Petros s Kateřinou Brožovou? Bude někdy politika jako dřív? A jakou vánočku upekla Karolína?

Do vánočního speciálu Kecy a politika jsme si pozvali youtubera Jana Špačka, vítěze prestižní soutěže Křišťálová lupa v kategorii Video. Kdo tuto cenu vlastně dostal? Už samotný výraz obličeje tohoto člověka připomíná předčasně zestárlého muže, do jehož rysů se vlily všechny rozpaky a úzkosti generace Z.

Poznávacím znamením této digi legendy je, že doma nosí zásadně papuče z leopardí kůže. Pokud to ovšem není jen imitace. A není tento „starý mladý“ sám imitací? Co takhle britského herce Sachy Barona Cohena a jeho nesmrtelné postavy Borata? Nebo se jedná o nevlastního syna slavného francouzského herce Pierra Richarda? Velký blondýn s černou botou z Kroměříže?

I tak ho mnozí pro jeho humor jdoucí do protipohybu vnímají. Seriálový major Zeman by se ho zeptal: Kdo jsi, Jene Špačku? Komik, nebo záškodník? Na tyto a další otázky nám dotyčný odpoví ve speciálu podcastu Kecy a politika.

Včera byla jmenována nová vláda, dnes a zítra zasedne a den nato odjede premiér Babiš na zasedání Evropské rady do Bruselu. Hlavním bodem má být rozhodnutí o tom, jak financovat válčící Ukrajinu.

Andrej Babiš už minulý týden při cestě po západní Evropě zjistil, že bezpečnostní hrozby ze strany Ruska jsou větší, než si původně myslel. Snad každá země čelí větším či menším provokacím ze strany Ruska. Německý kancléř Merz po desítkách dronových provokací kolem největších letišť rozhodl, že budou vybavena obranným protidronovým zařízením. Nemluvě už o drobnostech, které ve druhé polovině roku narušily vzdušný prostor Polska, Rumunska, Moldavska a Estonska a které byly prokazatelně ruské. Moskva také nese odpovědnost za nedávné sabotáže na polských železnicích.

Nikdo neříká, že Rusko chce vyprovokovat třetí světovou válku s NATO. Jeho cílem je narušovat jednotu zemí Severoatlantické aliance a v jednu chvíli dokázat, že neplatí článek 5 o společné obraně. Tím by NATO fakticky ztratilo smysl své existence a s ním by se zhroutila celá bezpečnostní architektura západní a střední Evropy.

Za této situace premiér Babiš evidentně bere zpátečku ve své kritice viníků ukrajinské války. Vhodným partnerem, který bude vyvažovat proruské síly ve své vládě, je prezident Petr Pavel. Jak se jejich vztah nakonec vyvine?

V minulém speciálu Kecy a politika mluvil Petros Michopulos se svým hostem o ruské válce na Ukrajině z hlediska velké politiky. Stálá spolupracovnice našeho podcastu, Lenka Klicperová, nabízí originální pohled na tuto válku přímo z frontové linie.

Před 3 dny se vrátila z Ukrajiny a konstatuje: na tanky, děla a rakety zapomeňte. Téměř každý měsíc se mění charakter války na Ukrajině, nyní dominuje zcela jiný typ dronů než před půl rokem. Trendem dneška jsou optovláknové drony, které zcela mění logistiku celé války. Téměř vyřazují tradiční zásobování vojáků na liniích střetu prostřednictvím aut. O zásobování jídlem a zbraněmi se starají jiné typy dronů vytvářející letecké mosty.

„Tentokrát jsem si na Ukrajině připadala jako v nějakém dystopickém filmu. Většina střetů se odehrává ve vzduchu, nad silnicemi jsou desítky kilometrů protidronových sítí a laboratorní vývoj antizbraní je neuvěřitelně rychlý.“

Co platilo včera, už neplatí dnes a vůbec ne zítra.

Na základě svých zkušeností novinářka serveru Reporterky.cz také popisuje městský život v týlu fronty. Tyto regiony sice byznysově ožívají, ale současně k sobě přitahují drogy a prostituci.

Každá válka má své vítězné a poražené regiony. K těm vítězným paradoxně patří západní Ukrajina, zvláště někdejší region Podkarpatské Rusi, zažívající stavební a průmyslový boom, protože se sem stahují lidé z východu Ukrajiny.

Klicperová na příkladu řady vojáků ukazuje motivace, které vedou ukrajinské vojáky k tomu, že nerezignují a zůstávají na svých pozicích.

Většina českých médií jásá a posunuje budoucího českého premiéra někam nad oblaka. Andrej Babiš slibuje, že se vzdá Agrofertu a vloží ho do blíže neupřesněného trustu, takže předřazuje zájem státu před svým osobním, tvrdí řada médií. Ve skutečnosti je to hodně jinak.

Smyslem každého trustu je tak či onak zamaskovat vlastnickou strukturu. Tak tomu zřejmě bude i v tomto případě. Definitivní soud si necháme na chvíli, kdy se dozvíme zakladatelskou listinu tohoto (slepého?) svěřenského fondu, popřípadě její dodatky. Také bude důležité sledovat, kdo bude správcem a kdo ho naopak bude kontrolovat. A kdo zjistí, jestli není zneužívána politická moc?

Samostatným otazníkem je, proč Andrej Babiš mluví jen o Agrofertu a nikoli o společnostech, které vlastní, jako Synbiol, Hartenberg nebo FutureLife. Právě do řady z nich tečou peníze z veřejného zdravotního pojištění. Na ně se střet zájmů nevztahuje? Vždyť ministr zdravotnictví je z hnutí ANO, které určuje úhradovou vyhlášku, a tedy to, jaké částky poputují do zdravotních firem, které Babiš vlastní.

Množství veřejných peněz do těchto podniků je přitom neporovnatelně vyšší než do zemědělských firem holdingu Agrofert. Čekají nás další zbytečné roky soudních sporů.

S doktorem Karlem Svobodou z Katedry ruských a východoevropských studií Karlovy univerzity o tom, kdy skončí válka na Ukrajině a jak válku ekonomicky zvládá Rusko. Může opravdu Rusko válčit donekonečna? Vede mírová jednání upřímně, nebo jenom tahá Donalda Trumpa za nos? Nebo je to od začátku pro Trumpa rodinný byznys a jakýkoliv mír je pro něj jen prostředek k získání majetku pro jeho rodinu?

Taky probereme, jak Putin falšuje statistické údaje o ruské ekonomice a jak upadá a zaostává ruský průmysl. A spoustu dalších zajímavých věcí o fungování současného ruského režimu.

„My s panem prezidentem máme jasnou dohodu o tom, jakým způsobem já oznámím ten střet zájmů, který samozřejmě žádný nemám.“
Tímto vnitřně rozporným prohlášením odstartoval Andrej Babiš svou řeč během mimořádné schůze Poslanecké sněmovny k jeho střetu zájmů.

O poslanecký projev nešlo, spíš o starozákonní lamentace, zvláštní žánr nářků, bědování, naříkání a stěžování si na média a svět, který mu křivdí. Jeden z nejbohatších a rozhodně nejvlivnějších mužů v Česku se pokusil ve svém stominutovém projevu vytvořit dojem, že mu svět systematicky křivdí.

V novém díle podcastu procházíme hlavní body jeho projevu – od vzniku Agrofertu přes dotace až po únos syna na Krym – a pokoušíme se vysvětlit, proč vystupuje, jak vystupuje.

Jedním z řečnických triků, které Babiš využívá, je rozdělení jeho postojů. Často o sobě mluví ve třetí osobě, aby zase přecházel do osobní výpovědi. Vyvolává to vzpomínku na profesora Pavla Koláře a jeho teorii, že existují dva Babišové – jeden se jmenuje Ba a druhý Biš.

Ten první je bojovník za morální hodnoty, nezištný ochránce slabých a nemocných. Naopak ten druhý se nebojí lhát a v byznysu používá predátorské postupy. Tento model rozdvojení skvěle popsal spisovatel Stevenson v románu o doktoru Jekyllovi a panu Hydovi. Jeden je vzorný měšťan, druhý naopak zrůda, která po nocích páchá zločiny.

Kdo je ten pravý? Ba, nebo Biš? Jekyll, nebo Hyde?
To se dozvíte v posledním podcastu.

Měli by být Piráti vděční Petru Fialovi za to, že je vykopl z vlády a pošlou mu za to k Vánocům dárkový koš? Kdy si Bartoš uvědomil, že odchod z vlády byla pro Piráty vlastně pozitivní událost? Neměli by Piráti být vždycky mimo vládu a působit ve Sněmovně jen jako politické NKÚ?

Jak moc musí podle sebe zapracovat na tom, aby nebyl měkkej, a co všechno se naučil od Zbyňka Stanjury? Jaké jsou plány Pirátů v opozici?

Probrali jsme toho mnohem více a došlo taky na to, jestli je Jakub Michálek jagdteriér.

Za dva měsíce budeme znát jméno nového předsedy ODS. Ještě nikdy v žádné politické straně nebylo cítit takové generační pnutí jako u občanských demokratů. Vládnoucí padesátníci až sedmdesátníci jsou systematicky kritizováni nastupující generací, která má dojem, že ve straně existuje skleněný strop, který nejsou schopni prorazit.

ODS dneška, to je superstabilita, personální nehybnost a ideová strnulost. Nejtragičtější je komunikační linie, kdy většina lidí v širším i užším vedení má blíž k vynálezci knihtisku Gutenbergovi než k tvůrci Facebooku Zuckerbergovi.

Hlavními kandidáty na předsedu jsou exministr dopravy Martin Kupka a místostarosta městské části Ostrava-Jih Radim Ivan. Změna na funkci předsedy je však jen první krok. Změnit se ODS musí především strukturálně. Uvnitř strany musí být více kariérních žebříků – nejen přes komunální a krajskou politiku, ale i takových, které umožní odborné angažmá.

Moderní politická strana musí také vtáhnout do rozhodování o kandidátkách širší veřejnost, aby pak nebyla překvapována kroužkováním na svých kandidátkách. A hlavně: centrála jakékoli politické strany budoucnosti musí vypadat jako směs organizační práce, think tanku a malého vydavatelského domu plného výstupů na sociálních sítích a podcastů. Digitální projekt XTV ukázal cestu.

ODS musí všechny tyto změny udělat rychle i proto, že jejím hlavním nebezpečím je jihočeský hejtman Kuba, který se dost možná pokusí o založení vlastního hnutí.

V poslední době se profiluje jako komentátor politického dění – Mirek Topolánek, bývalý premiér České republiky. Tentokrát si povídáme o médiích. Například: stojí miliardáři Tykačovi za to, že si koupil polovinu vydavatelství Mafra? Neměl si raději koupit vlivné podcastové studio typu XTV, které svými podcasty vyprodukovalo řadu nových poslanců? Kde je dnes v médiích skutečný vliv a výtlak?

Jak se Topolánek staví k sestavování vlády a co říká programovému prohlášení? Zvláště nepatrné zmínce o nové pozemkové reformě. Co liberální ekonomové jako Mach nebo Pikora? Ukončili Fialu, ale pohlídají Babiše, jak slibovali před volbami? Anebo se z nich stanou klasičtí pokrývači?

Jak se mu líbí budoucí „vedení státu se dvěma skoro trestanci,“ jak to nazval expremiér Petr Pithart? A založí jihočeský hejtman Kuba novou stranu?

V další části se věnujeme cestě Orbána do Washingtonu. Získal zde sice roční výjimku na dodávku ropy z Ruska, ale musel podepsat rozsáhlé dohody o odběru zkapalněného plynu a účasti americké firmy Westinghouse v maďarském jaderném programu. Ukončí Trumpovy poslední drastické sankce vůči Rusku válku na Ukrajině? A vrátí se do středoevropského prostoru Rusové?

Patří k dobrému tónu posledních let zlehčovat události z listopadu 1989 poukazováním na to, že šlo o „státní převrat“ (komunisté) nebo že „revoluce byla řízená“ (F. Turek). Jiní zase tvrdí, že nešlo o revoluci, ale jen o předání moci. A to je špatně? Předáním moci přece revoluce začínají – může to být poklidnou nebo násilnou cestou. Titíž lidé, kteří vytýkají sametové revoluci její mírový ráz, by v případě násilného průběhu dnes fňukali, že to nešlo mírovou cestou jako v Polsku a Maďarsku. Prostě – šlo to, jak to šlo.

Podstatné je, že skutečná revoluce nastala až po změně politické garnitury, která musela vlastnicky proměnit ráz celé ekonomiky a naše zahraničněpolitické ukotvení (EU, NATO). Samozřejmě, že tajné služby všech zemí se pokoušely ovlivnit průběh těchto událostí. Podstatné ovšem je, že tehdejší vládcové našeho prostoru, kteří dnes sedí v Moskvě, jsou roztrpčeni tím, že vyklidili tento region. Putinovo stanovisko je to nejlepší doporučení, že to před 36 lety vlastně nedopadlo tak špatně.

V těchto týdnech dochází k předání jiné moci – od odstupující Fialovy k Babišově garnituře. Problém je, že firma Agrofert, patřící Babišovi, je největším příjemcem evropských zemědělských dotací a sám Babiš je podle zákona z roku 2017 ve těžkém střetu zájmů. Navíc prezident republiky při sestavování vlády je vázán nálezem Ústavního soudu (IV. ÚS 17/20) z února 2020, kde se praví, že „je povinností prezidenta republiky přihlížet při zvažování, koho jmenovat předsedou vlády, k tomu, zda jmenováním může střet vzniknout a zda bude moci být řešen postupem, který ústava, popř. zákon předvídá“.

Tohle je podstata střetu Petra Pavla a Andreje Babiše – nikoli osobní konflikt bývalých kandidátů na prezidenta republiky.

Zhruba za dva měsíce bude Poslanecká sněmovna projednávat vydání Andreje Babiše k soudnímu řízení ve věci Čapí hnízdo. Třikrát už ho vydala (2017, 2018, 2022), ale tentokrát se očekává opačný výsledek. Příčina? Z rozsudku odvolacího senátu v čele se soudkyní Brázdilovou vyplývá, že Babiš by měl být s největší pravděpodobností odsouzen. Proto udělá všechno pro to, aby k tomu nedošlo.

Jeho spoluobviněnou v kauze Čapí hnízdo je europoslankyně za ANO, Jana Nagyová. Tu Evropský parlament k soudnímu řízení vydal, a pokud bude mít soudce Jan Šott tolik odvahy, bude pokračovat v soudním řízení pouze s ní. A co by případný rozsudek znamenal pro Andreje Babiše? Zřejmě nic. Trestní kauzy jeho okolí natolik snížily hladinu přijatelnosti politických přešlapů, že mu projde i tento. Jak říká jeden slavný sociolog: když s voliči navážete emoční vztah, odpustí vám i vraždu v přímém přenosu, protože ji nebudou chtít uvěřit. Prostě volit Andreje Babiše často není věc politické volby, ale téměř náboženského přesvědčení.

V dalších částech podcastu se zabýváme přebudováváním špiček státního zastupitelství na zapřenou v režii Lenky Bradáčové, proč už desetiletí dochází k únikům z vyšetřovacích spisů do médií, přestože všechny garnitury to kritizují. Zabýváme se také dopady nového trestního zákoníku, který bude platit od prvního ledna, a riziky uzavírání dohod o vině a trestu.

Často se nás ptáte, jak se bude politická situace dál vyvíjet. Vyjděme ze slovenského modelu, kde vládne Robert Fico, jehož postupy Andrej Babiš systematicky už léta opisuje. Před dvěma lety zaútočil Fico na speciální prokuraturu, změnil trestní zákoník a prostřednictvím generální prokuratury „omilostňoval“ řadu svých trestně stíhaných stoupenců. Následně si podrobil Slovenskou televizi a rozhlas a neziskové organizace. Platí totiž zásada – forma financování určuje míru nezávislosti. Napojení na státní rozpočet tuto nezávislost vylučuje.

V Česku hlavní čistky v policii Andrej Babiš provedl už v době své menšinové vlády bez důvěry v roce 2018. Hlavním smyslem bylo získat kontrolu nad svým trestním stíháním ve věci Čapího hnízda. Od toho se odvíjí řada věcí, které ve státní správě nyní probíhají.

A jak se nová vládní většina bude chovat k Ukrajině? Co je v pozadí sporu o státní rozpočet? A jak se zachová prezident Petr Pavel ve věci Babišova střetu zájmů?

Hlavním tématem rozhovoru byly vlivy českých politických dějin na současnou politiku. Jak se devatenácté století, které Vít Vlnas nazývá stoletím českého vzestupu, projevuje v současné české politice? Jaký vliv na dnešní český politický národ měla první republika a zkušenost s jejím koncem? Proč u nás pořád existuje slovanský sentiment a kam vlastně Češi politicky patří?

Vít Vlnas také tvrdí, že utváření české politiky v devatenáctém století pod vlivem klasického liberalismu je patrné v celém období po roce 1989 a že Češi nikdy nebyli žádní velcí konzervativci. Shodli jsme se na společné alergii na Česko jako most mezi Východem a Západem a na tom, že Češi mají mnohem více společného s Bavory než se Slováky.

Mluvili jsme taky o jeho žíravě ironických a velmi vtipných příspěvcích na síti X a o reakcích politiků na ně.

Co vznikne, když z Viktora Orbána vypreparujete víru v Boha, následně z Gustáva Husáka víru v Marxe a tyto části sloučíte? Nefalšovaný Andrej Babiš. Svědčí o tom koaliční smlouva nové vlády a rovněž její programové prohlášení.

Koaliční smlouva je krátká a jasná – o všem podstatném rozhodují předsedové tří stran a v případě nesouladu premiér. To není nic proti ničemu, jen překvapivá je sebedůvěra dvou menších stran. Koaliční smlouva bývá většinou obranou těch menších proti dominantnímu hráči ve vládě. Prostě mít garance a mechanismy je lepší než sliby a deklarace dobré vůle.

V jedné věci se koaliční smlouva dramaticky liší od dokumentu podobného typu, který měl Andrej Babiš se sociální demokracií v roce 2018. Tehdy existovala dohoda, že se nechá vydat k trestnímu stíhání a v případě prvoinstančního rozhodnutí soudu v jeho neprospěch (a pokud by neodstoupil), padá vláda. Tady je naopak nevydání Andreje Babiše tmelem této vlády.

Text programového prohlášení by se dal charakterizovat slovy: daně snížíme, výdaje zvýšíme. Zároveň je podezřelé, jak se celým textem opakují slova typu „uděláme“, „zajistíme“, „prosadíme“ – není tam však naznačeno ani datum, ani výhled. Je to deklarace dobrých úmyslů.

Asi jako když namísto zestátnění celého ČEZ, které Babiš sliboval, se tam objevila věta: „Uděláme kroky k získání stoprocentní kontroly nad výrobou ve skupině ČEZ.“ Jedna věc je, že Babiš nezdůvodnil, proč jen nad jednou částí. Jinou věcí je typická formulace „uděláme kroky“. Z celkového kontextu vyplývá, že tyto kroky budou trvat řadu let a ke snížení slibovaných cen elektřiny jen tak nepovedou.

Největší diskontinuitu s minulou vládou představují části o důchodové reformě, ve zdravotnictví a hlavně v bezpečnostní oblasti. Tady není vůbec zřejmé, koho nová vláda považuje za svého spojence a jaký stát představuje riziko pro národní bezpečnost.

Kapitoly o zemědělství a zdravotnictví jsou vyloženě šité na míru firmám typu Agrofert a FutureLife, které vlastní sám Babiš. Je to ostatně hlavní metoda při psaní programu vlády – vypustit „bílé ideologické psíky“, za nimiž se budou honit média a političtí protivníci. Podstatné části jsou zakopané hluboko pod zemí a týkají se převážně byznysu nastupující politické garnitury.

Stojednaminutový rozhovor s bývalým šéfem Transparency International Davidem Ondračkou, který se ohlíží za polistopadovou historií a nejen jí. Kdy mu Andrej Babiš nabídl místo ministra vnitra? Jak prožíval velkou protikorupční revoluci z let 2010–2013? Z čeho vznikl model Babiš? Kdy TI zjistila, že stále ovládá Agrofert?

A co je to vlastně agrofertizace a deagrofertizace? Jde vůbec vyřešit jeho střet zájmů? Politické strany jsou uzavřené – jak získat lidi do politiky? Otevřít jim dveře v tradičních stranách, nebo investovat do alternativních médií, která vyprodukují známé osobnosti a ty se pak „vyvezou“ do parlamentu?

Proč nikdo nenesl odpovědnost za kriminalizaci hlasování zastupitelstev v řadě měst a obcí? Proč všechny velké kauzy včerejška (Pražský dopravní podnik, nákup letounů CASA, kauza OKD, kauza generála Halenky) vždy skončily omilostněním obžalovaných? A proč za to byli příslušní státní zástupci ještě povýšeni?

Jsou Češi politický národ? Umí si vládnout? A kdo je vlastně oligarcha?

Oblíbeným pojmem ruských bezpečnostních sil je maskirovka. Je odvozené ze slova „maskování“, ale má širší význam. Smyslem informačních a jiných operací spadajících pod toto slovo je, aby veřejnost uvěřila falešnému obrazu reality. Pojďme si to ukázat na několika příkladech spojených se sestavováním vlády Andreje Babiše.

Maskirovka č. 1: Není to koaliční vláda.
Formálně v ní sice budou sedět i lidé mimo hnutí ANO, ale ve skutečnosti jde o sestavu finančně, zájmově i jinak provázanou s byznysovými zájmy Andreje Babiše. SPD a zčásti i Motoristé v tom hrají podobnou roli, jakou měly v době komunistického systému Národní fronty dvě nesvéprávné strany. Tehdejší moc chtěla demonstrovat pluralitu, ve skutečnosti však šlo o vládu jedné strany. Tak tomu fakticky bude i tentokrát.

Maskirovka č. 2: Bez standardní koaliční smlouvy nejde mluvit o společenství suverénních stran.
Andrej Babiš přišel s nápadem, že standardní koaliční smlouvu nahradí pouhou dohodou o sestavení vlády. Záměr je jasný – koaliční smlouva dává nejen povinnosti, ale i práva, která umožňují vynutit si dodržování dohodnutých věcí. Bez ní je ring volný a vítězí ten, kdo má nejvíc peněz, vlivu a umí nejlépe manévrovat.

Maskirovka č. 3: Připravovaný vládní program nejspíš nebude mít charakter vládního programu.
To, co politickým stranám v Česku, Německu nebo Rakousku trvá týdny a měsíce – vytvořit realistický vládní program s časovým plánem plnění – zvládlo ANO, SPD a Motoristé za pár dní, navíc bez účasti budoucího premiéra. Program tak nejspíš bude jen deklarací dobrých úmyslů, do nichž si každý promítne, co chce. Za touto mlhou se však skrývají byznysové zájmy jednotlivých hráčů napojených na Babiše a Agrofert.

Maskirovka č. 4: Tance kolem rozpočtu.
Jde o typickou debatu označovanou jako „bílý psík“. Všichni se honí za nepodstatnou věcí procedurálního rázu – opětovným odesláním rozpočtu do sněmovny – ale podstata uniká: naprostá nepřipravenost Babišovy vlády přijmout vlastní verzi státního rozpočtu. To skrývá za množství mlžných slov.

Maskirovka č. 5: Budoucí vládní politici mluví o zrušení poplatků za Českou televizi a rozhlas.
To podstatné je něco jiného – přípravy na zestátnění veřejnoprávních médií, zavedení státního dozoru nad jejich činností a každoroční napojení na státní rozpočet. Jak by řekla postava ze seriálového Městečka Twin Peaks: „Sovy nejsou tím, čím se zdají být.“

Ve více než 100minutovém speciálu se ještě vracíme k nedávným sněmovním volbám. Zůstala totiž řada otázek, na které výzkumy sociologických agentur neodpověděly. Pokusili jsme se o to s politickým geografem Petrem Sokolem, s nímž si procházíme voličské posuny v jednotlivých okresech a docházíme k zajímavým závěrům.

Tento akademik, bývalý zaměstnanec Evropského parlamentu a dnes i poslanec na kandidátce SPOLU, tvrdí, že volby rozhodla vyšší volební účast v bývalých sudetských okresech, kde je Andrej Babiš nejsilnější. Andrej Babiš sice bodoval i ve vnitrozemských oblastech, ale nárůst v regionech, kde se po roce 1945 kompletně vyměnilo obyvatelstvo, byl nejvyšší. Ukazuje to, že téma bývalých německých oblastí je širší problém, než by se dal vyjádřit v socioekonomických pojmech.

Velké rozpaky panovaly také ohledně politického zařazení strany Motoristé sobě. Někteří komentátoři se spokojili s konstatováním, že fakticky jde o pravé voličské křídlo ODS, které přešlo k nové straně. Volební výsledky na úrovni okresů však ukazují, že nejmenšího výsledku dosáhla tato strana ve voličských baštách občanských demokratů. Když Sokol srovnal letošní voličskou geografii Motoristů se sněmovními volbami v roce 2010, vyšlo mu, že pro ně hlasovali někdejší voliči strany Věci veřejné.

Agentura IPSOS také konstatovala, že z 380 tisíc voličů Motoristů jich jen 40 tisíc přešlo od ODS. Jinak Motoristé brali ze všech stran a hlavně z tábora nevoličů z minulých voleb. Ti buď v roce 2021 neměli hlasovací právo (a letos šli volit poprvé), nebo minule nebyli u volebních uren. Rozhodně jde ve své většině o politicky vlažnější lidi, kteří rádi volí protestně.

Petr Sokol také vysvětluje velmi zajímavou věc. V české politice podle něj existují dvě dvojice stran, jejichž voliči se překrývají. Je to jednak ANO a SPD. Šokující je ovšem dvojice SPOLU a Piráti.

Tyto a další věci v novém speciálu.

Vítěz voleb Andrej Babiš začal zostra. Už druhý volební den si plácl se SPD a Motoristy a během několika málo dnů se dohodli na rozdělení ministerských křesel. Pak se však něco zadrhlo – přesně v duchu výroku spisovatele Hellera, že nic nevyjde podle plánu.

Na lídra Motoristů Filipa Turka se objevily jeho dávné výroky ze sociálních sítí, které nejsou více či méně nevkusné, jako u jiných politiků, ale minimálně urážlivé. Sociální sítě zaplavily tisíce koláží a průpovídek na téma Turek, hajlování a nacismus. Spoluautor podcastu Petros Michopulos má pro Turkův přístup k životu označení „rekreační nacismus“.

Na jeho případu je vidět jedno – na sítích se můžete chovat jako provokativní pošuk, dokonce vás to může dostat do parlamentu. Když však chcete jít o stupínek výš, do vlády, dostanete se do situace, kdy máte vládnout jedenácti milionům lidem – a to je zcela jiná pozice. Oni vás nemusí milovat, ale musí vás akceptovat.

Jinými slovy, tím, že se chováte na sociálních sítích jako Don Corleone, můžete získat velkou komunitu. V jednu chvíli to však musíte překlopit do seriózního postoje většinové společnosti. Jinak se stáváte podezřelým – a když uděláte chybu nebo se na vás provalí skandál, nikdo vás nepodrží.

Turek také udělal tu chybu, že – jako člověk, který se uchází o politickou moc – nevystoupil před veřejnost a srozumitelně tuto kauzu nevysvětlil. Nepochopil, že nevystačí se svými pravdami, které čas od času říká v alternativních médiích. Svým postojem tak stahuje dolů i Motoristy jako politickou stranu.

Andrej Babiš zatím sestavuje vládu z lidí, které sice koaliční SPD vydává za experty, ve skutečnosti však jde o jeho dlouholeté spřízněné duše. Jak bude řešit svůj střet zájmů? A na čem se vlastně domluvil s prezidentem Pavlem?

Speciál s Markétou Pekarovou Adamovou o povolební situaci, čtyřech letech vládnutí a Petru Fialovi.
Proč by Tomio Okamura neměl být předsedou Sněmovny.
Jak těžké bylo vládnutí v pětikoalici, proč odešli Piráti a jak probíhal konflikt Fiala–Bartoš.
Kdy zažila nejtěžší okamžik v politické kariéře a co bude dělat po odchodu z politiky.
Taky jsme trochu probrali její život před politikou a shodli jsme se, že Sudety jsou docela dobré místo pro dětství.

Petr Fiala nebude v lednu kandidovat na předsedu ODS. Po dvanácti letech bude v čele této umírněně pravicové strany stát nová postava. Jak Petr Fiala zformoval ODS a českou politiku?

Zlomovým bodem jeho politické kariéry bylo, když si ho v roce 2011 premiér Petr Nečas vybral jako poradce pro vědu a výzkum. Po rekonstrukci vlády o rok později se stal ministrem školství. Když padla Nečasova vláda, napadlo šéfa jihomoravské ODS Pavla Blažka vtáhnout Fialu na kandidátku této strany. O tři měsíce později, v době těžké krize této strany, se stal jejím předsedou.

Fiala měl dovnitř strany zvláštní politický styl. Svým kreditem bývalého rektora vysoké školy vracel ODS dobré jméno, poškozené v souvislosti s různými aférami, a hlavně se ji pokoušel oddlužit. Tento podcast se nezabývá jeho politickým působením ve vládě, ale řízením ODS, které by bylo možné charakterizovat větami jako „hlavně do ničeho moc nezasahovat“, nebo „ráno moudřejší večera“, popřípadě problémy se „dají také vyčekat“.

Byl to politik patřící do blahobytné éry Angely Merkelové, který se však – na rozdíl od ní – v rozhodujících momentech vždy dokázal postavit za správné hodnoty a na správnou stranu.

Otázkou je, co bude s Petrem Fialou dál. Včera řekl, že zůstává poslancem. Nikdo ale neví, jaký model veřejného angažmá dále zvolí. Bude to jako v případě odstupujícího předsedy sociální demokracie Sobotky, který v nové sněmovně seděl pár měsíců, našel si práci a odešel? Anebo bude Fiala následovat příklad britského konzervativce Camerona? Po svém odstoupení z funkce premiéra Velké Británie si uvnitř strany udržoval svůj vliv a když za pár let vláda potřebovala posílit, stal se novým ministrem zahraničí.

Na tyto a další otázky Petr Fiala zatím neodpověděl.

Komentátor Martin Schmarz patří k legendám české žurnalistiky a politiky. Nejdříve působil v Českém deníku, MF Dnes a České televizi. Následně byl speechwriter premiéra Topolánka a místopředsedy vlády Bělobrádka. Dnes se cítí jako konzervativní komentátor na volné noze. Publikuje na INFO.cz a vystupuje na CNN Prima News.

Před sněmovními volbami zaujal svou tezí, že pokud se hnutí Stačilo! dostane do sněmovny, měla by vzniknout velká koalice ANO a SPOLU. V rozhovoru se vracíme k důvodům, které ho k tomuto názoru vedly. Schmarz je skeptický k tomu, jaké skutečné postavení budou mít Motoristé a především SPD v nové vládě v čele s hnutím ANO. Andrej Babiš si nejspíš vybere experty blízké Agrofertu a vnutí SPD představu, že jde o jejich lidi.

Schmarz byl také jedním z mluvčích velké vzpoury, která se v České televizi odehrála před 25 lety a na čtvrtstoletí zajistila ČT velmi svobodný prostor umožňující šíření informací, idejí a názorů. Nastupující vládní koalice chce televizi postátnit a podřídit politické moci.

Proč to dnes už nevyvolává žádné „vzbouření na vsi“?
A co ostatní soukromá média? Nevytrácí se společný prostor, kde by lidé mohli sdílet různé informace a názory? Co je hlavní riziko pro svobodu slova?

Takže Velká říjnová proletářská revoluce se odkládá na neurčito. Češi kupodivu volili umírněně a komunistické Stačilo se nedostalo do Poslanecké sněmovny, a Okamurovo SPD už třetí volby po sobě výrazně oslabilo. Hlavními poraženými voleb jsou ti, kdo chtěli změnu režimu a vystoupení z EU a NATO. Češi ukázali, že je jim bližší haškovský „mírný pokrok v mezích zákona“.

Nezvítězily také reminiscence na komunistickou éru, zato měkké verze socialismu se nejspíš dočkáme. Heslo „kroužkování je naše zbrojení“ probíhalo na tolika rovinách (muži versus ženy, mladí versus staří), že řada předsedů politických stran se teprve nyní seznamuje s novými členy svých poslaneckých klubů. Téměř šedesát procent lidí ve sněmovně bude zcela nových, takže bude trvat dva až tři roky, než se stanou funkční součástí této komory parlamentu. Politické strany budou muset zvážit, jak sestavovat kandidátky, aby nebyly překvapovány tím, že se jim do parlamentu dostanou nezkušení nováčci.

Otázka cirkulace a výběru vhodných kandidátů v politických stranách bude velkým tématem příštích let. V další části se věnujeme směřování Česka pod vládou Babiše II. To, jak mohou ovlivnit jeho rozhodování koaliční Motoristé a Okamurova SPD. A především: myslí Andrej Babiš svou hospodářskou politiku skutečně vážně? Odkud chce získat stovky miliard korun na své předvolební sliby?