Pán neotálí s naplněním svého zaslíbení, jak si někteří myslí, nýbrž je k vám shovívavý, nechtěje, aby někdo zahynul, ale chce, aby všichni dospěli k pokání. Pánův den přijde.

2. Petrův 3,9.10

Bomba, jejíž roznětka je spojena s hodinami, se nazývá časovaná bomba. Když tiká, tak to znamená, že nastavený čas už ubíhá a exploze nemůže už být zadržena. Pak už je jen třeba dostat se co možná nejrychleji do bezpečí.

Bůh mluví v Bibli o něčem, co může být srovnáváno s takovou časovanou bombou: Bůh určil den, ve kterém bude lidstvo soudit. Pak bude posuzovat lidi a jejich skutky. Víme, že nikdo z nás není bez hříchu. Boží rozsudek tedy postihne všechny. A tento den se stále více blíží! V onen den už nebude úniku. Odplata za hřích je smrt. Tak to je napsáno v Bibli. Ale kdo by chtěl zemřít věčnou smrtí, to znamená přijít do pekla? Vy určitě nikoli.

Nyní vyvstává vše rozhodující otázka: Může člověk tomuto rozsudku uniknout? Může se člověk dostat do bezpečí dříve, než uplyne Bohem určená doba? Ano, neboť Bůh nechce hříšníkovu smrt, nýbrž aby se obrátil a žil. V Evangeliu Jana 3,18 čteme, že ten, kdo věří v Pána Ježíše, nebude souzen. Je tu tedy východisko. Ale myslete na to: Časovaná bomba tiká. Je třeba jednat rychle. Pojďte ještě dnesse svými hříchy k Pánu Ježíši, vyznejte Mu je a věřte, že On na sebe vzal rozsudek – smrt, kterou jsme si vy a já zasloužili. Když Jej přijmete do svého života, uniknete soudu, rozsudku smrti a peklu.

Žena tam tedy nechala svůj džbán, odešla do města a řekla lidem: „Pojďte se podívat na člověka, který mi řekl všechno, co jsem udělala. Není snad on ten Kristus?“ Vyšli z města a šli k němu.

Jan 4,28-30

Myšlenky k Evangeliu Jana

Ježíšova slova milosti otevřela srdce Samařanky. Když se na závěr od Něho dověděla, že On je Kristus, mělo to na ni bezprostřední účinek: Nechává stát svůj džbán s vodou a jde do města. Vše, co tvoří její denní práci a starosti – to je symbolicky vyjádřeno džbánem – nechává nyní za sebou. Našla něco důležitějšího. Dokonce i studna s tradicí a její náboženští předkové ztrácejí na významu. Tato Osoba, která před ní stojí a jíž je od nynějška uchvácena, je nesrovnatelně větší než praotec Jákob. Jaká změna v životě této Samařanky! „Ústa mluví z přebytku srdce.“ (Lukáš 6,45) – tato slova z Bible jsou pravdivá i v životě této ženy. Zve druhé, aby přišli ke Kristu. Pán k ní řekl: „Jdi, zavolej…a přijď sem.“ (v. 16) Tato slova nyní přijímá a prosí lidi města: „Pojďte…!“ Společně s nimi chce jít ke Kristu. Stala se misionářkou.

Kolik lidí od té doby vyšlo a stále zvou k Ježíši Kristu! Každý z nich prožil totéž jako ta Samařanka: Jeho hříšný život byl odkryt. A když vyznal své hříchy a obrátil se, Ježíšova odpouštějící milost vše přikryla. Žena se nijak nestydí naznačit před druhými svou hříšnou minulost. Podle toho je vidět, že její víra je opravdová. Jejích několik málo slov jde od srdce k srdci a ukazuje se účinek: Mnozí přicházejí k Ježíšovi. – Jen si můžeme přát, aby se tento příběh ještě tisíckrát opakoval.

Proč posloucháš slova člověka? Ty se na chvíli zastav. Oznámím ti Boží slovo.

1. Samuelova 24,10; 9,27

Hlas lidu nemá vždy pravdu

Hlas lidu a všeobecný názor není vždy správný. To se už mnohokrát ukázalo:

Lidé nazvali Westinghouse hlupákem, když se pokoušel brzdit vlak vzduchem. Ale dnes se všude na světě používají vzduchové tlakové brzdy.

Lidé se smáli bratřím Wrightovým, kteří měli v hlavě, že postaví stroj těžší než vzduch, který bude umět létat. Ale v roce 1903 poprvé vzlétli se svým letadlem, které sami vyvinuli.

My se možná smějeme obyčejným lidem, kteří často nedokážou něco nového správně ocenit. Ale mýlit se může nést vážné následky, když jde o naše věčné určení. Tady je ve hře příliš mnoho.

Protože jsme ty i já zhřešili proti Bohu a lidem, zasluhujeme Boží trest. Bible říká, že mzdou za hřích je smrt, věčné oddělení od Boha. Avšak Bůh nám nabízí skrze Ježíše Krista věčný život: „Neboť tak Bůh miluje svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ (Jan 3,16)

Mít chybný názor není zpravidla zlé. Ale když jde o Ježíše Krista a o naši věčnou záchranu, nesmíme sledovat všeobecné mínění většiny. Musíme poslouchat to, co říká Bible. Tam je naprosto jasně řečeno: „Uvěř v Pána Ježíše, a budeš zachráněn.“ (Skutky 16,31)

Býval jsi mou pomocí. Nenech mě, neopouštěj mě, Bože, má spáso!

Žalm 27,9

Každý je strůjcem svého štěstí!

Tak to říká přísloví. A tak se mnozí snaží a jednají. S velkou námahou pracují na svém životním štěstí a na spasení své duše. Neuspokojí se rychle jen tak s něčím, nýbrž rádi za to také zaplatí. Nic si nedarují a nenechají si nic darovat, alespoň ne od Boha.

Věřící křesťané to vidí jinak. Uznávají Boha za Boha své spásy. Přestali být strůjci vlastního štěstí. Spíše úplně a zcela důvěřují Bohu, který dal svého vlastního Syna jako Spasitele světa. Na Něho vložil dílo na kříži na Golgotě. Tam Ježíš Kristus zemřel za hříchy všech těch, kteří Ho vírou přijmou. Toto spasení je jedinečné. Zahrnuje:

odpuštění hříchů,

smíření s Bohem,

obdržení věčného života a Ducha Svatého,

osvobození od každé obžaloby,

osvobození od věčného odsouzení,

budoucnost ve slávě nebe.

Tato záchrana je nezaslouženým darem. Bůh jej nabízí každému člověku. Jedinou podmínkou je, aby jej člověk vírou přijal. Ale k tomu člověk musí být ochoten ustoupit od svého vysokého mínění o sobě. Každý, kdo se pokorně dozná ke svým hříchům a vyzná je, zakusí všechna výše jmenovaná požehnání.

Kdo by toto nechtěl přijmout místo dalšího neužitečného namáhání!?

My jsme však doufali, že on je ten, který má vykoupit Izrael.

Lukáš 24,21

Dva muži jdou sklesle z Jeruzaléma do Emaus. Jejich naděje pro budoucnost jsou pryč. Vůdcové lidu ukřižovali Ježíše z Nazareta – jejich Mistra, kterého až do té doby následovali. Co teď?

Možná, že se vidíte být v podobné situaci. I vy jste doufali – a nyní jste zoufalí a skleslí: Byli jste zklamáni. Ano, je mnohé, nad čím si můžeme zoufat, když zmizí naděje. Možná to jsou neúspěchy v práci – přes všechnu snahu a oběti. Anebo došlo ke zklamání v manželství nebo v rodině. Štěstí, pociťované na začátku, zmizelo; a zbyla prázdnota, ba beznaděj, ze které nevidíte žádné východisko. A konečně si můžeme také zoufat sami nad sebou. Co se stalo z obrazu, který jste kdysi o sobě měli: budu silný, dobrý, obětavý? „Jsem prostě takový, jaký jsem,“ řeknete nyní rezignovaně.

Vraťme se k těm dvěma mužům na cestě do Emaus. Náhle se k nim připojí nějaký muž, kterého nejprve považují za cizince. Ale je to sám Pán Ježíš Kristus. Už neleží v hrobě! Vstal! Žije! Jaká radost tu přichází do zoufalství těchto prvních křesťanů! Naděje, o které si mysleli, že je zničená, s jejich Pánem opět vstala. Teď mají pevnou oporu – pro přítomnost i pro budoucnost. Tento Vzkříšený tu je i pro vás. Chce do vašeho života přinést novou naději. Odkryjte před Ním celou svou situaci, nazvěte vše pravým jménem a začněte s Ním znovu! On chce být také vaší nadějí. Ano, On je ta jediná bezpečná naděje pro všechny lidi. Na Něm a na Jeho příslibech můžete stavět.

Neboť i my jsme kdysi byli nerozumní, neposlušní, bloudící, byli jsme otroky žádostí a všelijakých rozkoší, trávili jsme život v špatnosti a závisti, byli jsme odporní a navzájem jsme se nenáviděli. Když se však zjevila dobrota a lidumilnost Boha, našeho Zachránce, zachránil nás… podle svého milosrdenství.

Titovi 3,3-5

Nejen krásné příběhy

„V Bibli jsou příběhy, které skutečně nejsou krásné,“ řekla jedna žena. A to pro ni byl dostatečný důvod pro to, aby Bibli nečetla.

Je to skutečně pravda – v Bibli jsou dokonce hrozné příběhy! Není to sbírka příběhů na dobrou noc, nýbrž kniha, která líčí pravdu bez přikrašlování. Ukazuje člověka takového, jaký je: s celou jeho špatností a nemravností … A to se až dodnes vůbec nezlepšilo; podívejte se jen do denního tisku.

Ano, tak to je: Sobectví a špatnost lidského srdce a jeho nejtajnější pohnutky nejsou nikde tak odhaleny jako v Bibli. Bible je Boží slovo, a jen Bůh sám vidí do hloubek duše.

To je také obraz, který Bible o člověku vykresluje. Avšak v této knize také poznáváme Boha – Jeho svatost a dokonalou čistotu, ale také Jeho milost a milosrdenství, se kterým vychází vstříc lidem, kteří upadli do hříchu. Ježíš Kristus, světlo světa, sestoupil na zem, aby na sebe vzal trest za naše hříchy a osvobodil nás z moci hříchu.

Ten, kdo Mu vyzná své hříchy, zakusí obnovu od základu. A pak objeví v Bibli nevyčerpatelné bohatství.

A přichází hodina, a již je zde, kdy praví ctitelé se budou klanět Otci v duchu a pravdě; vždyť sám Otec hledá takové ctitele. Bůh je duch, a ti, kteří se mu klanějí, musí se mu klanět v duchu a pravdě.

Jan 4,23.24

Myšlenky k Evangeliu Jana

Ve své rozmluvě se samařskou ženou ohlašuje Ježíš změnu časů: S jeho příchodem na zem začal nový časový úsek – Bůh se ve svém Synu Ježíši Kristu zjevil jako Otec. To jde daleko nad Boží zjevení ve Starém zákoně. A jako Otec chce být Bůh nyní od věřících uctíván. Když se dříve lidé klaněli v neznámosti a možná i bez účasti srdce, tu nyní zde jsou praví ctitelé – tak jak si to Bůh přeje.

Pravé klanění se děje „v duchu“, to znamená, že nespočívá ani ve vnějších rituálech, ani v materiálních obětech – jako byly přinášeny ve starozákonních časech. Duch Svatý je síla velebení; může lidského ducha v každé době a na každém místě vést k tomu, aby s velebením obdivoval Boha samého i Jeho jednání.

„V pravdě“ znamená: Klanění musí být spojeno s úplným Božím slovem. Neboť jen tam nalézáme pravdu o Bohu, světu a lidech.

Bůh Otec hledá ctitele. Ale dbejme v této souvislosti na to výslovné „musí“: Bůh sám předepisuje, jak se máme klanět. Chce být ctěn v duchu a pravdě. Nesmíme – nezávisle na Bibli – chválit Boha svými vlastními myšlenkami a představami. Bůh přijímá jen to, co přichází od Něho samého. Už jste někdy Boha obdivovali za to, že nechal svého vlastního Syna zemřít, aby nám mohl darovat věčnou vlast u Sebe?

phone_androidAndroid app

phone_iphoneiOS app

NOV 2020

Boží slovo je živé, činné a ostřejší než jakýkoli dvousečný meč.

Hebrejům 4,12

„Udělej oheň a spal je!“

Před mnoha lety procházel posel s Biblemi s těžkým batohem na zádech lesním územím na Sicílii. Náhle před ním stál ozbrojený muž a ptal se na obsah jeho batohu.

„Nesu v něm Bible a části Bible,“ řekl křesťan.

„Pak udělej oheň a spal je!“ poručil lupič.

Křesťan zanítil oheň. Avšak pak se zeptal, zda by nemohl z každé knihy přečíst jeden krátký oddíl, dříve než ji hodí do plamenů. Když to lupič dovolil, otevřel evangelista jednu z knih a četl 23. Žalm: „Hospodin je můj pastýř…“

Z další knížečky vzal podobenství o milosrdném Samaritánovi (Lukáš 10,25-37). Ze svazku s Matoušovým evangeliem křesťan četl kázání Pána Ježíše na hoře (kapitoly 5-7). A potom přišla „velepíseň lásky“ z Listů apoštola Pavla (1. Korintským 13).

A lupič pokaždé vykřikl: „To je dobrá kniha! Ta se nesmí spálit; dej mi ji!“ Tak nakonec nebyla spálena žádná kniha. Lupič si je všechny vzal s sebou a vzdálil se, aniž by poslu s Biblemi nějak ublížil.

O několik let později se křesťan s tímto mužem zase setkal. Už to nebyl lupič. Stal se křesťanem a sám nyní lidem vyprávěl dobré poselství Bible. – Boží slovo se dotklo jeho srdce a jeho život se od základu změnil.

„Nestydím se za evangelium, neboť je to Boží moc k záchraně pro každého, kdo věří.“(Římanům 1,16)

Zemře-li muž, ožije snad opět? Avšak Kristus vstal z mrtvých, prvotina těch, kdo zemřeli. Když tedy přišla skrze člověka smrt, přišlo skrze člověka také vzkříšení mrtvých.

Jób 14,14; 1. Korintským 15,20.21

„Zemře-li muž, ožije snad opět?“

Národy světa měly vždy povědomí o tom, že smrt není konec všeho. Písemně předávané mytologie, ale také prastaré dary v hrobech, které byly odkryty archeology, jasně ukazují, že lidé věřili v život po smrti. Lidé si vždy kladli otázky, které směřovaly za pozemský život. Bůh „také věčnost dal do jejich srdce“ (Kazatel 3,11).

Často se mluví o „onom světě“. Co je tím míněno? „Onen svět“ je to, co přesahuje hranice mých zkušeností a smysly poznatelného světa. Tím je jasné, že pravdu o něm mi může zjevit jen Bůh. A Bible, Boží slovo, jasně ukazuje, že po smrti je život. Vzkříšení Ježíše Krista je toho největším důkazem. K tomu nás Bible upozorňuje na to, že na onom světě jsou dvě rozdílná místa určení. O tom, kde budu trávit věčnost, se rozhoduje nyní na zemi. Všechno závisí na tom, zda mám skutečný vztah víry k Ježíši Kristu.

Ano, vzkříšení Ježíše Krista patří k těm nejslavnějším skutečnostem, které nám evangelium sděluje. Po Ježíšově smrti byli Ježíšovi učedníci skleslí; ale když potom před nimi opět stál živý, změnilo se pro ně všechno. Skrze své vzkříšení a nanebevstoupení vytvořil Kristus všem věřícím cestu, aby jednou mohli být ve věčné radosti u Něho.

On byl proboden za naše přestoupení, zdeptán za naše provinění, na něho dolehla kázeň pro náš pokoj a jeho šrámy jsme uzdraveni.

Izajáš 53,5

Historická skutečnost

U vchodu do školy si několik maminek povídá o výchově dětí. Jedna z nich je nejistá. „Nevím, co mám říci, když se mě děti ptají na Boha.“ Jiná maminka odpovídá: „Můžeš říci, že Ježíš Kristus žil a zemřel na kříži. To je historická skutečnost.“

Ano, Ježíš Kristus zemřel na kříži. To je velmi známá skutečnost. Jeho život, Jeho smrt a Jeho vzkříšení změnily svět. A přece často nevíme, co se v den ukřižování stalo.

Během hrozného utrpení na kříži, poté co Ježíš snesl rány a posměch lidí, přišla chvíle, kdy před Bohem činil smíření za mé hříchy. Tam On, svatý a spravedlivý, nesl trest za mé hříchy. V této době – kolem poledne – se zatmělo slunce: „Od šesté hodiny nastala tma po celé zemi až do hodiny deváté. Kolem deváté hodiny zvolal Ježíš silným hlasem: „Eli, Eli, lema sabachthani?“ To jest: ‚Můj Bože, můj Bože, proč jsi mne opustil?‘ (Matouš 27,45.46)

Jak hluboká byla vnitřní utrpení Vykupitele, jaké trápení mluví z jeho slov! – Znám odpověď na jeho otázku: Na kříži trpěl Boží Syn trest, který jsem zasluhoval já za své hříchy. Proto Ho Bůh opustil. Jak nepochopitelně velká je Ježíšova láska, že zaujal mé místo! Protože v Něho věřím a opírám se o Jeho výkupné dílo, vidí mne Bůh nyní bez poskvrny, očištěného od mých vin. Daroval mi věčný život a právo stát se Božím dítětem (Jan 1,12.13).

A já, až budu vyvýšen ze země, přitáhnu všechny k sobě.“ Těmito slovy /Ježíš/ naznačoval, jakou smrtí má zemřít.

Jan 12,32.33

Záliv v Rio de Janeiru a samo město jsou známy obrovským monumentem: sochou „Cristo redentor“. 30 metrů vysoká socha představuje Krista jako vzkříšeného s rozpjatýma rukama. Jeho ruce nesou stopy po hřebech kříže. – Tato socha je pozoruhodná svojí geografickou polohou. Stojí na skalní špici proti takzvané „cukrové homoli“ a z každé čtvrti lidnatého města je vidět. Obyvatelům Ria stačí jen pozvednout zrak, aby viděli „Crista redentora“.

To vede mé myšlenky k Tomu, jenž má být touto sochou představován: k Ježíši Kristu, Božímu Synu. Ten přišel jako člověk na tuto zem a zemřel na kříži Golgoty. Avšak nezůstal v hrobě, nýbrž třetího dne vstal a vrátil se jako oslavený člověk do nebe.

Když zde žil, řekl svým posluchačům: „A já, až budu vyvýšen ze země, přitáhnu všechny k sobě.“A: „Tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“(Jan 3,14.15) Až dodnes zve stále lidi, aby k Němu přišli a nalezli odpočinek svědomí a pokoj s Bohem. Jak? Vyznáním svých hříchů a vírou v Něho.

Ale mnozí kolem Něho procházejí lhostejně, tak jako asi většina obyvatel Ria de Janeira, kteří už nevzhlížejí k soše. Zvykli si na ni. Už si jí vůbec nevšímají. Když jde o sochu, nevadí to, ale s Ježíšem Kristem se jistě každý člověk jednou setká.

Já, Hospodin,… uchopím tě za ruku. Budu tě opatrovat.

Izajáš 42,6

Podej mi ruku!

Matka volá k sobě malou Lenku: „Podej mi ruku! Půjdeme teď přes ulici.“ Děvče ihned přiskočí a vloží svou malou ruku do velké ruky své matky. To jí dává pocit bezpečí při přecházení velmi frekventované ulice.

Bůh také k nám vztahuje svou ruku a zve nás, abychom se od Něho nechali vést. Chtěl by vzít náš život do ruky a změnit k dobrému:

Nejprve chce sejmout břemeno našich vin. Protože Ježíš Kristus na kříži vykonal výkupné dílo, může nás Bůh omilostnit. Jestliže Mu vyznáme své hříchy, odpustí nám je, takže naše svědomí je zbaveno tíhy. Tím se dostane náš vztah k Němu do pořádku.

Pak by nás chtěl vést na cestě životem krok za krokem. Skrze Bibli nám každý den dává potřebné nasměrování. Když Mu přenecháme vedení, je nám dobře. Jaké to je bezpečí, být v každé situaci ukryti v Jeho ruce!

Když se Lenka vzpírá jít s matkou za ruku přes ulici, vyjadřuje tím asi toto: „Nepotřebuji tě, dovedu na sebe dávat pozor docela dobře sama!“

Přesně tak, žel, odmítají mnozí lidé Boží pozvání. Nechtějí Mu podat svou ruku a sami se pokoušejí najít v životě vlastní štěstí. Tím se nalézají na nebezpečné cestě, která vede do věčné zkázy.

Neboť my všichni se musíme objevit před soudnou stolicí Kristovou, aby každý přijal odplatu za to, co vykonal v těle, ať už to bylo dobré nebo zlé.

2. Korintským 5,10

Všichni bez výjimky

Lidé, kteří nevěří v Boha, se nad námi usmívají, když jim vyprávíme o budoucím soudu. Myslí si, že smrtí všechno končí. Ale co když se mýlí? Co když otevřou oči na onom světě?

Pán Ježíš podává zprávu o bohatém muži, který žil ve shonu života. Dobře si žil a nemyslel na to, že je svému Stvořiteli odpovědný za svůj život. Tu mu Bůh jednoho dne řekl: „Blázne! Ještě této noci si od tebe vyžádají tvou duši, a čí bude to, co jsi připravil?“ (Lukáš 12,20) Tento muž se přepočítal. K čemu mu bylo jeho bohatství, když věčně zahynul?

V Lukáši 16,19-31 máme příběh o bohatém muži a o chudém Lazarovi. Když zemřel ten bohatý, který se nikdy o Boha nestaral, otevřel oči v říši mrtvých. Nalézal se na místě muk a měl k očekávání už jen Boží soud. Nemohl svůj los už změnit. Bylo provždy pozdě.

Protože se všichni lidé budou jednou muset postavit před Kristovu soudnou stolici, jsou dnes vyzýváni: „Smiřte se s Bohem!“ (2. Korintským 5,20) Nyní je tu možnost dát s Bohem své věci do pořádku. Kdo uvěří v Jeho Syna Ježíše Krista, jenž zemřel na kříži za hříšníky, je osvobozen od své viny.

„Naši otcové se klaněli Bohu na této hoře, a vy říkáte, že místo, kde je třeba se klanět, je v Jeruzalémě.“ Ježíš jí řekl: „Věř mi, ženo, že přichází hodina, kdy se nebudete klanět Otci ani na této hoře ani v Jeruzalémě. Vy se klaníte tomu, co neznáte. My se klaníme tomu, co známe, protože záchrana je ze Židů.“

Jan 4,20-22

Myšlenky k Evangeliu Jana

„Kdybys … věděla, kdo je ten, který ti říká:…,“ řekl Pán Ježíš samařské ženě u studny. Ne, ona ještě neví, kdo před ní stojí. Poté, co Pán položil prst na bolavé místo v jejím životě, a tím jí ukázal, že její smutná historie před Ním leží otevřená, pozoruje, že On je prorok. Pokouší se nyní zavést téma náboženské diskuse na vedlejší kolej, a tak potlačit osobní zřetel, protože se ozývá její svědomí? Anebo teď užívá příležitost, aby obdržela jasno o otázce, která ji zaměstnává? Nevíme. Přinejmenším je nápadné, že jako Samařanka zpochybňuje vlastní tradici: Kde má člověk hledat setkání s Bohem – na hoře Gerizím nebo v Jeruzalémě?

K prvnímu setkání dochází právě teď: Boží Syn sám v Ježíšově Osobě stojí před tázající se ženou. Nadto jí Ježíš objasňuje:

V blízké budoucnosti, totiž v křesťanství, už nebude záležet na místě klanění; pak bude ve středu klanění stát jedna Osoba – Bůh, Otec.

Samařané vlastně Boha neznali, protože odmítali mnohé z toho, co Bůh zjevil ve Starém zákoně. Židé naproti tomu věděli, že z pokolení Juda přijde Kristus, „který je nade vším, Bůh požehnaný na věky“ (Římanům 9,5).

Setřel jsem jako oblak tvá přestoupení a jako mračno tvé hříchy.

Izajáš 44,22

Naše hříchy

Bůh vidí a ví vše, co jsme udělali špatně. Jednu zlou myšlenku, jedno zlé slovo, každé nespravedlivé jednání vidí. Nemůžeme Mu nic předstírat, neboť On posuzuje i naše pohnutky.

Bůh bere naše hříchy velmi vážně. Každou takzvanou lež z nutnosti nazývá přestoupením. Všechno zlo, které je v lidské společnosti považováno za neškodné, zůstává pro Něho trestuhodnou nepravostí. Všemohoucí nemění své měřítko ohledně dobrého a zlého.

Bůh musí hříchy potrestat. Jeho spravedlnost vyžaduje soud. Proto v Bibli oznamuje:„Boží hněv se zjevuje z nebe proti každé bezbožnosti a nepravosti lidí.“ (Římanům 1,18)

Víme až příliš dobře, že jsme všichni zhřešili. Proto se nalézáme ve velmi špatné situaci: Kvůli svým hříchům jsme před Bohem vinni a zasluhujeme Jeho trest. Na tom nemůžeme při nejlepší vůli nic změnit.

Je jen jedno východisko. Bůh, který nás musí odsoudit, nám nabízí ve své milosti plné odpuštění hříchů. Tím nemění svůj spravedlivý požadavek na potrestání nepravostí. Protože Ježíš Kristus na kříži zemřel za cizí vinu, může nám Bůh odpustit vše, co jsme udělali špatného.

Vyžaduje od nás jen upřímné vyznání našich hříchů a víru v Pána Ježíše. Pak nás osvobodí od viny a přijme nás za své děti.

Kdo nepřijme Boží království jako dítě, jistě do něho nevstoupí. Důvěřuj Hospodinu celým svým srdcem, nespoléhej se na svoji rozumnost. Poznávej ho na všech svých cestách, a on napřímí tvé stezky.

Marek 10,15; Přísloví 3,5.6

Je víra skok do tmy?

Ne, víra rozhodně není skok do tmy! Musí být ovšem založena na pevných faktech a věrohodném svědectví. Ty však musejí být zkoumány a přijaty každým, kdo si přeje obdržet spasení. Nikdo nebude moci nikdy obvinit Boha, že nedal jasný důkaz o své existenci. Na druhé straně musíme připustit, že naše vlastní myšlení nikdy nemůže plně pojmout, kdo Bůh je. Logická argumentace nás nikdy nepřesvědčí. Proto se Bůh Biblí obrací na naše srdce stejně jako na náš intelekt. Tak jako dítě důvěřuje vysvětlování svého otce, tak i my musíme přijmout ve vší jednoduchosti to, co Bůh zjevil. Spasení může být chápáno jako akt, ve kterém je zahrnuto naše svědomí, naše vůle a naše náklonnosti.

V očích těch, kteří hynou, je víra v ukřižovaného Krista bláznovstvím. Pro věřícího je to však jistota, která dává svobodu, když přesvědčuje srdce.

Nuže víra nezachraňuje kvůli tomu, že je tak harmonická nebo logická či přitažlivá nebo dokonce přesvědčující. Víra zachraňuje proto, že je to Boží nařízení. Bůh si přeje, aby všichni byli spaseni; proto všem přikazuje, aby činili pokání (srv. s 1. Timoteovi 2,4; Skutky 17,30). Kdo odmítne v Něho věřit, změnit svůj způsob života a obrátit se k Bohu, je ve skutečnosti neposlušný vůči Bohu.

Proč jsi tak skleslá, má duše, proč jsi ve mně tak rozrušená? Jen čekej na Boha – vždyť mu budu znovu vzdávat chválu.

Žalm 43,5

Zdaleka ne každý může hledět zpět na nezatížené mládí. Mnozí trpí tím, co tehdy prožili. Jedni měli rodiče, kteří si pro ně sotva kdy našli čas. Jiní si s sebou nesou vzpomínky na bezohledného otce. Opět jiní museli vyrůstat zcela bez rodičů nebo jen u matky. Nezvládnutá minulost působí mnohým problémy. K tomu se připojuje ještě často vše jiné než růžová přítomnost. Vede k vnitřní nespokojenosti. A pohled do budoucnosti je tak jako tak beznadějný.

Bůh by ale nechtěl, aby byl náš život takto bezútěšný. Miluje nás. Má řešení pro naše problémy. To se jmenuje: Ježíš Kristus a Jeho výkupné dílo. Bůh ve své lásce poslal svého Syna jako člověka na tuto zem, aby zemřel za hříšné lidi na kříži a aby dal ve své krvi smíření za jejich hříchy. To se stalo. Nyní nás Bůh zve, abychom k Němu přišli se svými problémy, abychom Mu všechno řekli a vyznali své viny. Pak nám ukáže Pána Ježíše na kříži a řekne: Věř v Něho, a obdržíš věčný život!

Jako lidé, kteří zakusili Boží lásku, kteří si jsou jisti Jeho odpuštěním a kteří mají nový život, můžeme s Boží pomocí zvládnout svou minulost. Osvobozeni od vlastní viny, můžeme také druhým odpouštět a odložit bolestné vzpomínky. V přítomnosti smíme žít jako děti nebeského Otce, jako takoví, kteří jsou nyní Jím milováni a jsou v Jeho péči. On nás přivede k cíli.

Krev na domech, v nichž budete, bude vaším znamením; když uvidím tu krev, pominu vás a nebude mezi vámi zhoubná pohroma, když budu bít egyptskou zemi.

2. Mojžíšova 12,13

S těmito slovy se Bůh kdysi obrátil ke svému pozemskému lidu, když ještě byl v Egyptě. Oznámil, že vykoná soud. O velké noci půjde egyptskou zemí a zabije všechno prvorozené. Izraelité nebyli lepší než jejich sousedé. Soud by postihl také je. Ale Bůh jim ukázal prostředek záchrany: krev velikonočního beránka. Museli jí natřít veřeje a nadpraží svých domů. To je uchránilo před soudem.

I dnes máme my lidé k očekávání Boží soud. Proč? Protože jsme proti Němu zhřešili a urazili jsme Jeho majestát. Jako stvoření jsme svému Stvořiteli svým svévolným jednáním nepůsobili čest. Zanedbávali jsme ptát se na Jeho vůli a žít k Jeho cti. Avšak tak jako tehdy poskytuje Bůh ve své milosti prostředek záchrany. Dal svého Syna Ježíše Krista, jenž jako člověk přišel na tuto zem a zemřel na kříži obětní smrtí za hříšné lidi. Když tam zemřel, tekla za nás Jeho krev. To je základ našeho spasení, neboť „bez vylití krve není odpuštění“ (Hebrejům 9,22). „Krev Ježíše Krista, jeho Syna, nás očišťuje od každého hříchu.“(1. Janův 1,7)

Jako tehdy museli lidé natřít krví velikonočního beránka své dveře, tak musí dnes každý vědomě přijmout nabízené spasení. Kdo věří, že Ježíš Kristus zemřel také za něho a za jeho hříchy, je před Božím soudem v bezpečí. Smí vědět: Boží hněv je ode mne odvrácen.

Ve všem vzdávejte díky, neboť toto je pro vás Boží vůle v Kristu Ježíši.

1. Tesalonickým 5,18

Velmi ustaraná žena šla ke svému pastorovi, aby mu vylila své srdce. Ten měl právě něco nutného k vyřízení a prosil ji, aby chvilku počkala. Seděla tu zcela ponořená do svého trápení. Po chvíli se začala rozhlížet po místnosti. Tu k ní ze zdi, kde visel verš, zářilo velkými písmeny: „Zkus to s děkováním!“ S nevolí se odvrátila. Děkovat? Za copak asi děkovat? Ona, se vším svým trápením! Vždyť sem přišla, aby se nechala potěšit. Ale ta slova ji už neopustila a nějaký vnitřní hlas se stále znovu ptal: „Skutečně nemáš nic, za co bys děkovala?“

A nyní si vzpomněla na dřívější časy. Ano, tehdy se učila za všechny věci denního života děkovat. Kdy vlastně poděkovala Bohu za spasení v Pánu Ježíši a za Jeho lásku? A co vše ostatní? – Náhle se zcela ztišila. Nyní věděla, co má dělat. Když chtěl pastor po nějaké chvíli návštěvnici pozvat k sobě, byla místnost prázdná.

„I kdyby fíkovník nerozkvetl a na révě nebyla úroda, selhal výnos olivy a pole nevydala potravu, z ohrady zmizel brav a ve stájích nebyl skot, já se budu radovat v Hospodinu, budu jásat v Bohu, který mě zachraňuje. Panovník Hospodin je má síla, činí mé nohy podobné laním, dává mi kráčet po návrších.“

(Abakuk 3,17-19)

On /Kristus/ však přinesl jedinou oběť za hříchy a navždy usedl po pravici Boží,… neboť jedinou obětí učinil navždy dokonalými ty, kteří jsou posvěcováni.Hebrejům 10, 12.14

Ježíš jí řekl: „Jdi, zavolej svého muže a přijď sem.“ Žena mu odpověděla: „Nemám muže.“ Ježíš jí řekl: „Dobře jsi řekla: ‚Nemám muže.‘ Vždyť jsi měla pět mužů, a ten, kterého máš nyní, není tvůj muž. To jsi řekla pravdu.“ Žena mu řekla: „Pane, vidím, že jsi prorok.“

Jan 4,16-19