Český rozhlas - Archiv

Nedaleko města Přeštice v západních Čechách jsou na řece Úhlavě dva velké vodní mlýny. Jeden ve vesnici Borovy, druhý v nedalekých Nezdicích. Do konce 40. let, tedy do komunistického „znárodnění“, byl majitelem borovského mlýna Karel Prokop a nezdického Jan Prokop.

Možná není daleko doba, kdy budeme pracovat jen čtyři dny v týdnu a další tři pak odpočívat. Zatím ale máme pracovních dnů pořád pět a můžeme být rádi, že nemusíme pracovat i v sobotu nebo dokonce v neděli, jak tomu bývalo v dobách nedávno minulých.

Paměť národa na konci roku zaujala na sociálních sítích třemi výjimečnými příběhy: Květy Bartoňové, Miroslava Hampla a Františka Suchého. Tzv. vánoční kampaň Paměti národa měla nebývalý úspěch, dosah statisíců tisíců lidí. Co mají tyto příběhy společné?

Rozhlasové zpravodajství před 60 lety se jen velmi vzdáleně podobalo tomu dnešnímu. Bylo prosycené ideologií a do určité míry se pokoušelo posluchače i bavit. Zprávy tak byly spíš komponovaným pořadem – jak v repríze pořadu Archiv Plus připomíná David Hertl na příkladu Rozhlasových novin z ledna 1956.

Zatímco američtí prezidenti mají Zprávu o stavu Unie, ti naši mají vánoční nebo novoroční projev. Tradici zdravicí, které shrnují uplynulý rok a vyhlížejí do toho nového, nezaložil nikdo jiný než Tomáš Garrigue Masaryk. Jeho nástupci v ní pokračují dodnes. (Poslechněte si reprízu pořadu Historie Plus, premiéru jste mohli slyšet v roce 2018.)

Zatímco běžní Čechoslováci za normalizace trávili poslední den v roce bujarými oslavami a odpalováním po domácku vyrobené nebo pašované pyrotechniky, rozhlasové vysílání překypovalo zamyšleními nad úspěchy pracujících v uplynulém roce a výzvami k ještě usilovnějšímu budování v roce nadcházejícím. (Repríza z roku 2019.)

V roce 1934 se švadlena Anna Nováková provdala za syna své někdejší mistrové Josefa Nitku. Jeho rodiče byli zámožní, sňatku prý příliš nepřáli, protože nevěsta pocházela z chudších poměrů, nakonec však snachu přijali. Novomanželé Nitkovi žili v Kostelci nad Labem.

Nabídnout divákům nebo posluchačům veselého Silvestra, to je úkol pro ty největší humoristy a herecké veličiny. Často se to nepovede a jenom vzácně jsme schopni tu kterou scénku konzumovat ještě po letech, jako se to podařilo třeba televizním Silvestrům Vladimíra Menšíka.

„Já chodil na konzervatoř. Tam jsem se učil trochu zpívat a taky jsem chodil k Janáčkovi do fonetiky a vůbec jsem se nezajímal o drama, o herectví,“ vyprávěl o svých počátcích jeden z nejvýraznějších herců meziválečné generace Hugo Haas (19. 2. 1901–1. 12. 1968). Vysíláme v repríze.

„Každým rokem se tahle doba opakuje – a pokaždé si přeji, aby už to bylo za mnou,“ řekla posluchačům Československého rozhlasu herečka Dana Medřická o Vánocích 1979. Její projev byl jedním z mnoha vánočních zamyšlení, která socialistický rozhlas odvysílal do roku 1988.

Havíři, železničáři, valcíři – to byli skuteční hrdinové socialistických Vánoc. Rozhlas o nich vysílal na Štědrý den rok co rok. Svědectví o tom nabízejí Rozhlasové noviny z 60., 70. a 80. let. Sváteční rozhlasové vysílání má přeci jen jinou atmosféru než zpravodajství všedního dne. Autoři vánočních zpráv se často pokoušeli říci i něco hezkého.

O Vánocích chceme být s blízkými a přáteli v hojnosti, bezpečí a teple. Ne každému se to poštěstí.

Tradice Vánočních stromů republiky má za sebou celé jedno století. V jejím dodržování se odrážely i proměny politických režimů, kterými naše země procházela. Přitom na počátku stála zcela nepolitická příhoda. Ale ve chvíli, kdy se v názvu jakékoliv akce objeví slovo republika, politika se do ní jaksi neodbytně vkrade.

Noviny Pochodeň uveřejnily 7. května 1952 článek opatřený nadpisem Krásný je domov našich učňů.

Události, o kterých informoval rozhlas v posledním čtvrtletí roku 1995, a osobní vzpomínky dvou postarších pamětníků těch časů – Veroniky Kindlové a Davida Hertla. To je další díl Archivu Plus o dění před 30 lety.

V dětství se musel Hugo Marom, původním jménem Meisl, vyrovnávat s jednou životní ránou za druhou. Starší bratr Kurt se zadusil rybí polévkou. Nejmladší bratr Hans zemřel na leukémii. Devítiletého adoptivního bratra Petra v březnu 1939 odvleklo gestapo a už se nikdy nesetkali. Maminka Arnoštka a tatínek Pavel Meislovi zahynuli v koncentračních táborech Riga a Majdanek.

Dne 20. listopadu 1945 začal v německém Norimberku vojenský soudní proces, na který čekala veřejnost celého světa. Už během války bylo zřejmé, že chování agresora tentokrát nebude moci zůstat bez soudu.

V roce 2008 jsme s kameramanem vylezli na věž kostela sv. Jiří v Horním Slavkově. Byl z ní dobrý výhled na zpola zasněženou krajinu a na hřbitov, kde leží těla pěti zastřelených politických vězňů, kteří v neděli 15. října 1951 uprchli ze slavkovské šachty číslo 14. Připomíná je malá pamětní deska, na níž lze číst jména: Jan Trn, Jan Úlehla, František Petrů, Ferdinand Compel, Vladislav Roubal. Dole, u hřbitovní brány, na nás čekal tehdy osmdesátiletý Karel Kukal.

Od počátku 20. do konce 90. let 20. století se po světových mořích a oceánech plavily lodě s československou a později českou vlajkou. „Naložit loď v Číně znamenalo mít na palubě 1500 různých druhů zboží,“ vzpomínal kapitán Antonín Fojtů v roce 1999.

Tyto Příběhy 20. století nepojednávají jen individuální lidskou paměť, ale také paměť místa: věznice v Uherském Hradišti. Svému účelu přestala sloužit v 60. letech a do dnešních dnů se dochovala v pozoruhodně nenarušené podobě, se všemi otisky soudobých dějin. Brzy by měla projít rozsáhlou rekonstrukcí, jejíž součástí bude i památník – muzeum totality.

„Ale, ale, co to nevidí oko mé modravé? Ahoj, kočko. Tak to dneska rozjedeme, tak to rozbalíme! Jste skvělí, jste báječní!“ s afektovanou dikcí pronáší diskžokej Arnoštek v dnes už kultovním filmu Kouř. Slizký Arnoštek je parodií diskžokeje socialistických diskoték pořádaných v klubech Socialistického svazu mládeže.