Nepřátelé lidstva

Dnes je jeho jméno téměř zapomenuto, Herbert Backe ale patřil k nejvlivnějším mužům Třetí říše. Nacistický odborník na výživu naplánoval vyhladovění celých oblastí Sovětského svazu. Jen v prvním roce mělo zemřít 30 milionů lidí.
---
Příběhy těch nejhorších zločinců historie. Kdo byli lidé, kteří řídili genocidy a politické masakry? Po tom pátrají hosté Martina Jonáše v nové podcastové sérii.
Nepřátelé lidstva jsou dostupní na Seznam Zprávách, Podcasty.cz, Spotify, Apple Podcasts a v dalších podcastových aplikacích.

„Chytili dítě za nohy a udeřili jím o strom. Zabili jich takhle stovky, jenom proto, aby jejich matky mohly pracovat na poli.“ Tak vzpomíná jedna z přeživších na hrůzy éry, kterou má na svědomí muž, jehož pravé jméno upadlo téměř v zapomnění. Coby Pol Pot, vůdce kambodžských Rudých Khmerů, stál v čele režimu, který se i v pestré plejádě krutostí dvacátého století vymyká svým nelidským charakterem.
---
Příběhy těch nejhorších zločinců historie. Kdo byli lidé, kteří řídili genocidy a politické masakry? Po tom pátrají hosté Martina Jonáše v nové podcastové sérii.
Nepřátelé lidstva jsou dostupní na Seznam Zprávách, Podcasty.cz, Spotify, Apple Podcasts a v dalších podcastových aplikacích.

Ludvík Hlavačka, velitel Pohraniční stráže komunistického Československa, se zasadil o to, aby uprchlíky na hranicích zabíjel elektrický proud. Soudní stíhání muže, který  mimo jiné mučil politické vězně, přesto skončilo fiaskem.
---
Příběhy těch nejhorších zločinců historie. Kdo byli lidé, kteří řídili genocidy a politické masakry? Po tom pátrají hosté Martina Jonáše v nové podcastové sérii.
Nepřátelé lidstva jsou dostupní na Seznam Zprávách, Podcasty.cz, Spotify, Apple Podcasts a v dalších podcastových aplikacích.

Nejen solidarita. Židé, prchající před nacistickými vrahy, měli mezi Čechy i zavilé nepřátele, říká dokumentarista Martin Šmok v podcastu Nepřátelé lidstva. Nicholas Winton nebyl sám a zachraňoval děti i před Čechy, dodává.
---
Příběhy těch nejhorších zločinců historie. Kdo byli lidé, kteří řídili genocidy a politické masakry? Po tom pátrají hosté Martina Jonáše v nové podcastové sérii.
Nepřátelé lidstva jsou dostupní na Seznam Zprávách, Podcasty.cz, Spotify, Apple Podcasts a v dalších podcastových aplikacích.

Rodiče jako potrava pro hladovějící děti, lidé pohřbení zaživa. Hrůzy holodomoru, vyvolaného na Ukrajině Stalinem, měly zadusit aspirace Ukrajinců, říká v úvodním dílu podcastové série Nepřátelé lidstva ukrajinista David Svoboda.

Byla to jedna z největších masových vražd historie, kterou se ale jejím pachatelům dařilo před většinou světa celá desetiletí tajit. Čtyři až čtyři a půl milionů - to je nejčastější odhad expertů ohledně počtu obětí největší evropského hladomoru dvacátého století. Navíc hladomoru, který použil jako zbraň proti občanům jejich vlastní stát.

Jak probíhalo organizování hladomoru, jakými způsoby se trpící snažili přežít a jak je možné, že Západ k jejich vyvražďování mlčel? To vše se dozvíte v prvním dílu podcastové série Nepřátelé lidstva.
---
Příběhy těch nejhorších zločinců historie. Kdo byli lidé, kteří řídili genocidy a politické masakry? Po tom pátrají hosté Martina Jonáše v nové podcastové sérii.
Nepřátelé lidstva jsou dostupní na Seznam Zprávách, Podcasty.cz, Spotify, Apple Podcasts a v dalších podcastových aplikacích.

Příběhy těch nejhorších zločinců historie. Kdo byli lidé, kteří řídili genocidy a politické masakry? Po tom pátrají hosté Martina Jonáše v nové podcastové sérii Seznam Zpráv. Nové díly vycházejí každé pondělí od 30. června.

Byl to prázdninový výlet, ze kterého se měly brzy vrátit a poslat domů i pohlednice. Ale tentokrát poštou nic nepřišlo. Uprostřed léta 1988 zmizely beze stop dvě dívky z Plzně. Autostopem mířily na tramp do skal.

Bylo jim 18 a 19 let. Jmenovaly se Lenka Mužíková a Ilona Vavříková. Psal se 8. srpen 1988, když obě vyrazily z Plzně na několikadenní výlet. Domů se ale už nikdy nevrátily. Kdo je viděl živé naposledy, není dodnes zcela jasné.

Podle pozdějších svědectví přátel chtěly obě dívky vyrazit „na čundr“ někam do skal. Hovořily prý o Adršpachu ve východních Čechách, případně o Tiských stěnách či Hřensku na severu. S jistotou to ale nikdo neví.

Spolehlivých svědectví není také mnoho. Jasné je, že dívky vyrazily autobusem linky číslo 11 na konečnou na Rokycanskou třídu v Plzni, kde se rozhodly, že budou stopovat. Na místě je vidělo několik svědků, kteří se později přihlásili kriminalistům.

Lenka s Ilonou odjely v pondělí 8. srpna a vrátit se měly v sobotu 13. Vždy když někam jely na výlet, tak z něj posílaly pohlednice. Když žádná pohlednice nepřišla a v sobotu se nevrátily, bylo nahlášeno jejich zmizení. Pátrání bylo vyhlášeno veřejně 16. sprna. „Svědků se ozvalo mnoho, ovšem ta jejich věrohodnost nebo přesnost těch výpovědí se velmi liší,“ připomíná v podcastu Skutečné české záhady novinář Jaroslav Mareš.

Ta nejvěrohodnější svědectví jsou pouze z okamžiku, kdy dívky stopovaly na čerpací stanici  u konečné autobusu číslo 11. Tam je spatřila obsluha stanice, jednu z děvčat dokonce vykázala, protože tam přijela cisterna. Druhé věrohodné svědectví je od paní, která u protějšího hřbitova seděla na autobusové zastávce. Ta děvčata viděla stopovat, a když před nimi zastavil kamion, zakryl jí výhled na obě dívky. 

Po odjezdu nákladního vozu už Lenka s Ilonou na místě nebyly. Mohly tak nastoupit do kamionu, nebo do jiného vozu, který na místě zastavil, ale výhled na něj zakrýval právě ten kamion. A tím končí stoprocentně věrohodná svědectví. 

Hned 17. srpna, tedy den po vyhlášení veřejného pátrání, děvčata údajně spatřil jeden z řidičů, který projížděl Bělou pod Bezdězem. Dokonce měl v ruce výtisk novin, ve kterém byl článek a jejich fotografie, ovšem záznam o jeho svědectví už neobsahuje informaci, proč dívky neoslovil.

Po 19. srpnu přišlo svědectví, že děvčata měla namířeno na Lipno, což ale neodpovídá jejich původnímu plánu: nejsou tam žádné skály, kam by se tehdy jezdilo na tramp. Pak děvčata měla být podle svědectví spatřena v autobuse mířícím do Skalice nad Svitavou. Na konci srpna je měl vézt řidič ze Zlína na Vizovice. 

Jenže všechna tahle svědectví přišla až po 13. srpnu, kdy se děvčata měla vrátit. Navíc z žádných těchto míst domů pohlednice nepřišly. Přesto kriminalisté měli vytipováno několik podezřelých.

„Nejzajímavější byla akce spojená s třináctkrát trestaným recidivistou Miroslavem D., který je údajně spatřil už 10. srpna v Nepomuku na Plzeňsku, jak nastupovala do automobilu. Tvrdil, že to byl ford, nebo renault,“ říká Jaroslav Mareš. Podle výpovědi je poznal, protože jim prý nabízel svezení. Děvčata ho údajně odmítla, protože měla namířeno jinam.

Kriminalisty na Miroslava D. navedlo i svědectví stopařky, která vypověděla, že tento muž ji cestou obtěžoval. Nabízel jí, aby s ním v Plzni strávila večer. Dívka ale později vystoupila, protože jí připadal moc dotěrný. Přitom přišla řeč i na pohřešovanou Lenku s Ilonou.

„Říkala jsem, že jsem zvědavá, jestli mě někdo zabije, že se ztratily ty dvě dívky. On mi na to odpověděl, že obě dívky vezl. A že jednu zná z dřívější doby. Uváděl, že je naložil při stopu u benzínového čerpadla na Slovanech a vezl je na odbočku na Klatovy, kde je údajně vysadil,“ stojí ve výpovědi stopařky.

Kriminalisté následně na muže nasadili „sledovačku“. V jeho moskviči se našly vlasy, které typově odpovídaly vlasům zmizelých děvčat. Ovšem následná analýza ukázala, že vlasy pohřešovaným dívkám nepatří.

Jakou fámu rozpoutalo v Plzni zmizení obou dívek? Co stálo ve vzkazu, který našli nedaleko Adršpachu? A kdo dívky viděl zřejmě jako poslední?

Poslechněte si bonusový díl.

Skutečné české záhady

Zamaskovat se nedá, její stavba navíc nešla před zraky místních obyvatel i cizích agentů nijak ukrýt. Přesto v sobě elektrárna ve Štěchovících nese tajemství. Pro nacisty měla mít klíčový význam v tajném plánu na zvrat ve válce.

Štěchovice. Obec na jih od Prahy, která lákala hledače legendárního nacistického pokladu, který ve skutečnosti nikdy neexistoval. Jak se nedávno přiznal jeho „tvůrce“ a zároveň nejslavnější hledač. Přesto měly Štěchovice pro Němce za druhé světové války zásadní význam. 

V katastru obce totiž stojí vodní elektrárna, která se začala stavět ještě před válkou, dokončena byla ale až za protektorátu. Zároveň bylo za války rozhodnuto o stavbě přečerpávací elektrárny v kopci nad přehradou. Strategický význam pro nacistické Německo získaly obě stavby v roce 1943.

V únoru 1943 se povedlo odbojářům zničit vodní elektrárnu Vemork v okupovaném Norsku, která produkovala těžkou vodu. Ta je jednou z cest, jak se dostat ke štěpné jaderné reakci. A tudíž i k výrobě jaderné bomby. „Byla to jediná tehdy funkční továrna na těžkou vodu,“ připomíná v podcastu Skutečné české záhady novinář Jaroslav Mareš. 

Nacisté tak hledali náhradní lokality a poté, co spojenci v květnu 1943 zničili přehrady v Porýní, si vybrali Štěchovice. Výhodou bylo i to, že šlo o zdroj na okupovaném území, které zatím stálo mimo zájem spojeneckých bombardérů. 

Z rozhodnutí říšského protektora tak dostala stavba štěchovické elektrárny absolutní prioritu. S vodní elektrárnou se za války začala stavět i přečerpávací elektrárna na kopci nad Štěchovicemi. Díky ní by bylo k dispozici velké množství elektřiny po omezenou dobu, což by se mimo jiné hodilo i k výrobě těžké vody.

Přesto nacisté nikde v okolí přehrady a elektrárny žádnou továrnu na výrobu těžké vody nestavěli. Kam tedy měla vést elektřina ze Štěchovic? Odpověď se nachází v rozhodnutí Ústředních elektráren. To v prosinci 1941 informuje obecní úřad ve Štěchovicích, že v lednu 1942 bude zprovozněno vedení vysokého napětí vedoucí katastrem obce.

Jenže v lednu 1942 štěchovická elektrárna ještě nestála. Ta dodala první elektřinu na podzim roku 1943. Vedení mířilo směrem na jih do rozvodny v Mirovicích, která je na hranici dnešního Středočeského a Jihočeského kraje. Odtamtud měl jedna z přípojek vést do Příbrami a druhá do Strakonic.

V Příbrami tehdy působil výzkumný ústav Waffen Union, což byl konglomerát plzeňské Škodovky, brněnské Zbrojovky a Explosie v Semtíně. Tento výzkumný ústav měl pro SS vyvíjet a vyrábět nové zbraně a koncem války tam tým Rolfa Engela vyvíjel rakety na tuhá paliva. 

Proč měly být Strakonice napojeny na vedení vysokého napětí? A na čem pracovali čeští dělníci ve vysočanské továrně Marconi Radioslavia?

Poslechněte si šestý díl nové série.

Skutečné české záhady

Tajná akce americké armády, kdy bez vědomí Prahy vyjela skupina vojáků vyzvednout desítky beden z neznámým obsahem do Štěchovic, rozpoutala v roce 1946 diplomatickou roztržku. A další desítky let zaměstnávala úřady i média.

Byl to nekonečný seriál, který počátkem 90. let se zájmem sledovali téměř všichni Češi. Ve Štěchovicích na jih od Prahy se sjížděli zvědavci, amatérští i profesionální hledači a novináři. Na místo je táhly zvěsti o tom, že kdesi tam v kopcích leží zakopaný nacistický poklad nedozírné hodnoty.

Hlavními postavami byl Helmut Gaensel a jeho konkurent Josef Mužík. Jak se nakonec ukázalo, byl to právě prvně jmenovaný, který hrál v celém případu klíčovou roli. „Mně už tenkrát Gaensel přišel jako exotická figurka. Říkal, že měl po válce zlaté doly v Brazílii. Ale že vyrostl v českém pohraničí, protože byl sudetský Němec,“ vzpomíná v podcastu Skutečné české záhady novinář Josef Klíma, který v 90. letech jezdil do Štěchovic točit reportáže o hledání pokladu.

Co ale měli hledači v ruce? Především zprávy o tajné akci americké armády, která v roce 1946 ze štěchovických kopců vyzvedla desítky beden s neznámým obsahem. Když se o tom dozvěděly československé úřady, došlo k diplomatické roztržce. Praha si následně vyžádala z amerického zajetí Emila Kleina, který byl za války vedoucím ženijní školy SS v sousedním Hradištku. A Klein byl za uložení beden zodpovědný.

Klein byl následně odsouzen na 20 let za válečné zločiny. Ve vězení však začal tvrdit, že Američané neobjevili vše, co bylo ve Štěchovicích. Že prý jsou tam ještě další bedny s dokumenty i tajnými vynálezy a zbraněmi. Takže ho léta Státní bezpečnost (StB) vozila na místo, aby jim ukázal, kde se vše nachází. Nic ale neobjevili. Nakonec byl v roce 1964 propuštěn a vyhoštěn do západního Německa. 

Ještě předtím se ve vězení seznámil právě s Helmutem Gaenselem. Ten se pár let po svém  propuštění ohlásil na Ministerstvu vnitra s tvrzením, že mu Klein vyzradil tajemství o nacistickém pokladu ve Štěchovicích. Mělo jít on tajné dokumenty, zbraně a cennosti za 3,5 miliardy dolarů. Komunisté tak Gaenselovi povolili jezdit na Západ, aby z Kleina vytáhl přesnější informace. Gaensel jezdil tam a zpět, ale v srpnu 1968 se už nevrátil.

Přijel až počátkem 90. let s historkou, že jako agent StB byl ve vězení nasazen právě na Kleina. Jenže tahle legenda padla, když se otevřel Archiv bezpečnostních složek. „Ukázalo se, že Gaensel byl ve vězení za rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví, kdy coby vedoucí jednoty v Pětipsech na Lounsku způsobil manko tehdejších 20 000 Kč a dostal za to  šest let,“ říká novinář Jaroslav Mareš.

Gaensel ještě předtím úspěšně tahal ze sponzorů peníze na hledání štěchovického pokladu, k tomu ale potřeboval média „Jednou za rok nás novináře sezval do penzionu ve Štěchovicích, tam nás bohatě pohostil. Ukázal nám kus shnilého prkna, na kterém byl vyražený nějaký znak SS, a říkal, že už je blízko,“ vzpomíná Josef Klíma.

Roky běžely, ale poklad stále nikde. Média to přestalo pomalu zajímat a aktivita Gaensela, Mužíka i jiných hledačů ve druhé polovině 90. let také opadla. Až po letech se k případu vrátil Jaroslav Mareš a po dlouhém studiu archiválií i rozhovorů s pamětníky dostal loni před kameru Helmuta Gaensela. A ten se nakonec přiznal, že všechno je jinak. 

„Klein nemluvil o zlatu ani nikdy nepoužil slovo poklad. Já jsem používal slovo poklad,“ tvrdí Gaensel. Ten v 60. letech ve valdické věznici přišel na to, jak historku o uložených bednách ve Štěchovicích zpeněžit. A desítky let tak ze sponzorů tahal peníze, ať už to byla StB, nebo později zahraniční a čeští mecenáši.

Kde se vzala Kleinova mapa údajně vedoucí k pokladu? Co se dělo na Medníku na podzim 1989? A co objevili Američané v bednách ze Štěchovic? Poslechněte si pátý díl nové série.

Skutečné české záhady

Na místě byla policie i úředníci. A děly se věci, které nedokázal nikdo spolehlivě vysvětlit. Nábytek se údajně sám pohyboval, vznikly i požáry. K čemu došlo koncem 80. let na Opavsku a jak na to reagoval komunistický režim.

Když chce moderní člověk vysvětlit nějaký úkaz, spoléhá se většinou na vlastní rozum či vědu. Co když se ale stane něco, co nejde vědecky spolehlivě vysvětlit? Například když někdo tvrdí, že mu doma praskají okna a nábytek se pohybuje. Jedni budou budou hledat logické vysvětlení, druzí třeba věřit v paranormální jev lomozícího ducha čili poltergeista.

A podobná událost se stala i v prosinci 1985 v Bohučovicích na Opavsku. V domě rodiny Smolkových se začaly samovolně pohybovat a rozbíjet předměty. Smolkovi tak šli na tehdejší Národní výbor a stěžovali si, že jim v domě někdo ničí vybavení. „Chtěli to nahlásit jako přestupek proti občanskému soužití,“ připomíná v podcastu Skutečné české záhady novinář Jaroslav Mareš.

Na místo se tedy postupně vydalo několik pracovníků z Národního výboru, kteří tomu nejprve odmítali uvěřit. Později ale uznali, že události postrádají logického vysvětlení. Po novém roce 1986 docházelo podle svědků i ke samovznícení předmětů v domě. Tehdy tam žily tři generace: dědeček, rodiče a jedenáctiletý Tomáš. 

Jeho otec sepsal svědectví, které se dochovalo v opavském archivu, a kde se mimo jiné píše: „Knihovna se odsunula i s knihami z rohu místnosti doprostřed pokoje. Otevřely se dveře prádelníku a prádlo vypadlo na zem. Židle okolo stolu se začaly posouvat, květiny spadly z květinového stolku na zem.“ Podle dobové fotodokumentace se odlupovaly ze stěny i celé kachlíky, hořel i gauč.

Jak Tomáš vzpomíná na tehdejší události ? Na co narazili hasiči v roce 2006 na Vysočině? A jaké záhady zaznamenali otcové české záhadologie na počátku 20. století? Poslechněte si čtvrtý díl série Skutečné české záhady.

Skutečné české záhady

Nevysvětlený úkaz, který se stal nad Vysočinou a dal vzniknout legendám, stále budí zájem vědců i historiků. Na počátku třicetileté války došlo k pádu několika objektů nedaleko dvou vesniček. Byl to meteorit, nebo něco jiného?

Píše se 11. červen 1619. U obce Jimramov na Vysočině se na nebi objevilo cosi jako podivné mračno. A uvnitř mračna prý kolo s nápisem. Na místo se následně vydal i Šebestián Antonín Želechovský, což byl úředník z nedalekého Nového Města na Moravě, který vyzpovídal místní a obšírně zapsal jejich svědectví. 

„Tehdy venkované nebyli gramotní, takže pokud tam skutečně byly nějaké litery, tak je bohužel nikdo nepřečetl,“ říká v podcastu Skutečné české záhady novinář Jaroslav Mareš. Dnes už tak nedokážeme říct, jestli šlo skutečné o nějaký nápis, či to vesničanům jen písmena připomínalo. 

Každopádně to místní vystrašilo, jak dokládá další svědectví zaznamenané Želechovským: „Jiní pak kteří na horách byli, na ten obláček patřili, viděli odtud dejm vycházeti. Někteří i k utíkání se měli, bojíce se aby jich tu ruka rozhněvaného Pána Boha nepostihla.“

O jakou událost tehdy přesně šlo, se neví. Nicméně řada stop napovídá, že se mohlo jednat o meteorit, který se v atmosféře rozpadnul a jeho části dopadly na zemský povrch. Dobové záznamy totiž hovoří o celkem třech kusech čehosi, co místní označili za zvonovinu. Objekt se rozpadl nad Jimramovem a tři jeho úlomky padaly směrem na sousední obec Odranec

Jeden dopadl před Odrancem, druhý přímo na náves a třetí někde v lese za vesnicí.„V okamžiku, když to místní vykopali, tak se popálili. Ten druhý větší předmět byl přibližně v metrové hloubce, zem byla rozpálena, stejně jako ten předmět,“ popisuje Jaroslav Mareš. Podle dobových záznamů pak byly dva nalezené kusy odvezeny do vídeňského muzea.

Vzhledem k tomu, že se ten neznámý objekt rozpadl nad Jimramovem, pozorovali tam místní padající prach. Když jej prozkoumali, zjistili, že je hořlavý. I proto místní kronikář označil prach za ručniční neboli střelný.

Se třetím, dosud nenalezeným úlomkem neznámého objektu, může souviset legenda, která vypráví o příchodu jakési zázračné bytosti do nedalekého Žďáru nad Sázavou. Po roce 1619 se tam měl objevit anděl či boží bojovník, který údajně pomáhal místním mnichům v boji proti Švédům během třicetileté války. Jiná verze legendy zase hovoří o urostlém templáři.

Okolí žďárského kláštera, Odranec i Jimramov při pohledu na mapu pojí téměř dokonalá přímka. Je tak možné, že ten třetí dosud nenalezený úlomek mohl dopadnout mnohem dál, než v lese za Odrancem, jak tehdy popisovali místní.

Spojitost se Žďárem a tamním klášterem navíc není jediná. O sto let později v roce 1719 bylo rozhodnuto o výstavbě poutního kostela na nedalekém Zeleném vrchu. Jeho architektem byl Jan Blažej Santini Eichel a svatostánek má netypický půdorys, řadu mytologických i numerologických podtextů. Zároveň se o něm praví, že je zdrojem zázračné boží síly.

Ukrývá kostel zbytky meteoritu? A proč byly zničeny jediné důkazy, které by pomohly událost rozluštit? Poslechněte si třetí díl série.

Skutečné české záhady

Záhadné objekty, které byly v posledních týdnech sestřeleny nad USA, připomínají situaci, do které se dostali i čeští piloti. Minimálně dvakrát se na radaru objevil neidentifikovatelný objekt, který naše armáda sledovala.

Je horký letní den 12. července 1987, na nebi jen částečná oblačnost a na jižní Moravě u vranovské přehrady se opaluje spousta lidí. Na radaru tehdejší Československé lidové armády se najednou objevuje neznámý objekt, který se velkou rychlostí blíží z Rakouska. Je období studené války, a tak startuje vojenský vrtulník Mil Mi-24, který má zjistit narušitele.

„Vrtulník byl odeslán na pozici, kde ho měl identifikovat a pokud by překročil hranice československého vzdušného prostoru, tak ho měl přinutit k přistání a případně, pokud by neuposlechl, tak ho zlikvidovat,“ říká v podcastu Skutečné české záhady novinář Jaroslav Mareš. Jenomže nastal problém: posádka vrtulníku dlouho nedokázala ten objekt identifikovat.

A když se nakonec přiblížila natolik, aby ho mohla určit, stejně to nedokázala. Po letech pod příslibem anonymity členové posádky popsali, že nad nimi proplulo něco, co připomínalo stříbrný doutník. Jakoby vojenský letoun bez kabiny, bez křídel. Čili bez čehokoliv, podle čeho by se dalo určit, o jaký stroj se případně jedná. 

O tom, že podle všeho nemohlo jít o žádný tehdejší známý letecký stroj, vypovídá i způsob jeho letu. Objekt měnil během zlomků vteřiny rychlost i směr. Pohyboval se rychlostí od 60 do 3000 kilometrů za hodinu. I proto ho posádka nedokázala přimět k přistání. O tom, že objekt se rychle pohyboval po obloze, hovoří i svědectví ze země.

„Návodčímu nakonec ruply nervy a vydal rozkaz k palbě,“ připomíná Jaroslav Mareš. Posádka vrtulníku se snažila rozkaz splnit. Jenže neznámý objekt stále unikal. Dokázal zatáčet rychleji, než dokázal zatáčet vrtulník. Takže palubní střelec nedokázal natočit kulomet do požadovaného úhlu – už to technicky víc nešlo. Objekt nakonec přeletěl dnešní československou hranici a odletěl směr Maďarsko.

Co viděli svědci na zemi? Proč se piloti rozhodli  střet utajit? A jak s tím souvisí incident nad Baltským mořem? Poslechněte si druhý díl nové série.

Skutečné české záhady

Události české historie, o kterých mnoho lidí nemá vůbec tušení. Novináři Josef Klíma a Jaroslav Mareš v novém podcastu Skutečné české záhady odhalují málo známé okolnosti teroristických činů, které se udály před pádem komunismu.

Ve druhé polovině 80. let došlo na několika místech v Československu k explozím před místními sídly komunistické strany. Přestože se tyto události odehrály v době, kterou mnozí zažili, málokdo o nich dnes ví.

„V polovině osmdesátých let došlo k uvolnění, přijel sem Gorbačov. Já sám jsem stál v kavárně Slavia na parapetu, abych ho viděl. Když tam byl, měli jsme pocit, že se něco začíná hýbat. A najednou výbuchy,“ vzpomíná Josef Klíma v podcastu Skutečné české záhady.

Mezi říjnem 1986 a únorem 1989 explodovaly nastražené nálože na třech místech: v Českých Budějovicích, Pelhřimově a Ústí nad Labem. 

Že by ve všech případech mohlo jít o stejného pachatele, naznačily skutečnosti, které případy spojují.

-> Projděte si rozsáhlou fotogalerii s dokumentací k případu <-

„Bylo to něco mezi 10 a 20 kg průmyslové trhaviny a byl u toho profesionálně připravený výbušný mechanismus. Bylo to vždy v novoluní, kdy je největší tma, u krajského nebo okresního sídla KSČ. A vždycky to bylo místo, ze kterého šlo velmi rychle utéct,“ popisuje reportér Jaroslav Mareš, který k případů prostudoval stovky archiválií.

V dubnu 1987 pachatelé nálož nastražili i v Plzni, ale k výbuchu nakonec nedošlo. Proč? Selhal budík, který měl stržené pero. „Kriminalistům to poskytlo nejvíce stop, protože měli v ruce celý výbušný mechanismus,“ vysvětluje Mareš. Otázkou zůstává, zda selhání bomby bylo záměrné, či ne. 

Plzeňský případ je důležitý i proto, že tehdejší Veřejná bezpečnost byla zřejmě velmi blízko k dopadení pachatele. „Dochovalo se hlášení, že hlídka na místě činu viděla fiat a muže. Rádiem prošlo, že fiat pronásledují. Jenomže za 6 minut hlídka havarovala, když se pokusila fiat zastavit, ten ji ale vytlačil,“ cituje Jaroslav Mareš dobové dokumenty.

Zároveň se ale podle dochovaných záznamů na místě pohybovalo modré vozidlo mercedes, které bylo na značkách karlovarské vojenské kontrarozvědky. Ta byla v Karlových Varech propojená s tamější rezidenturou KGB.

Kriminalisté díky nevybuchlé náloži v Plzni také zjistili, že obsahuje trhavinu gelamon, která se tehdy masově používala. Proto začali prověřovat stovky pyrotechniků, kteří přišli s gelamonem do styku, a zaměřili se na několik z nich.

Josef Klíma se v devadesátých letech s jedním z těchto pyrotechniků náhodně setkal: „Vyprávěl mi, že se tenkrát podílel dokonce na výcviku libyjských teroristů, kteří tady působili jako takzvaní studenti z rozvojových zemí. A on je učil, jak dehermetizovat letadlo semtexem. Vyprávěl mi, že na to opravdu stačí výbušnina o velikosti krabičky od sirek.“

Stáli za výbuchy profesionální pyrotechnici, nebo jen pracovali na něčí zadání? Co všechno zjistili kriminalisté o explozích? A jak vyšetřování pokračovalo po listopadu 1989? Poslechněte si první díl nové série.

Skutečné české záhady

Seznam Zprávy připravily novou minisérii s reportéry Josefem Klímou a Jaroslavem Marešem. Zaměří se na největší vyřešené i nevyřešené české záhady. 

Podcastová série Skutečné české záhady přivádí za mikrofon zpátky investigativního reportéra Josefa Klímu, který byl hlasem true crime podcastu České podsvětí, který od roku 2020 nasbíral přes 5 milionů digitálních poslechů. 

Naproti němu usedne Jaroslav Mareš, spisovatel, reportér a autor úspěšného youtubového kanálu Badatele.net, kde odhaluje historická tajemství a zakázaná a nedostupná místa. Společně s Josefem Klímou a Marcelou Sobotkovou působí na Seznam Zprávách v investigativní rubrice Tým Josefa Klímy.

Celkem 5 dílů odstartuje v pondělí 13. února epizodou o sérii výbuchů před krajskými a okresními sídly KSČ v 80. letech. Série se zaměří i na setkání československé armády s UFO a odhalí zákulisí legendy o štěchovickém pokladu. Poslouchejte na SZ.cz, Podcasty.cz a všude, kde máte rádi podcasty.