Historie Plus

Když Andrej Babiš poprvé naznačil, že míří do politiky, začala se psát nová kapitola českého politického marketingu. Hnutí ANO změnilo, jak se v Česku dělají kampaně – od práce s emocemi až po používání dat a sociálních sítí.

Vyhrocené emoce doprovázely volby v roce 2006. Ve vývoji politického marketingu v Česku přitom znamenají důležitý milník. Co nového radili stranám profesionálové ze zahraničí? Proč se objevily negativní kampaně? A jak volební stratégové rozdělují obyvatelstvo do skupin a jak na tyto skupiny cílí?

Na začátku 90. let to v Československu vypadalo jednoduše: nadšení ze svobody a politika plná ideálů. Jenže euforie netrvá věčně. Jak se měnily kampaně v druhé polovině 90. let? V tomto díle série Kampaň! se vrátíme do doby, kdy se za voliči jezdilo autobusem (nebo létalo helikoptérou) a kdy volební programy ještě měly desítky stran.

Letáky se tiskly v Německu a fenomén Klaus. V úvodní epizodě seriálu Kampaň! se vydáme do éry prvních svobodných voleb po roce 1989. Objevíme, jak se rodily volební strategie, kdo stál za prvními kampaněmi a co vlastně znamenal politický marketing v době, kdy se Češi teprve učili demokracii a tržnímu hospodářství.

Měly to být první demokratické volby v poválečném Československu. Bohužel možnosti hlasování byly omezené. Voleb se v roce 1946 mohly zúčastnit pouze strany Národní fronty, nepočítalo se se vznikem opozice a hlasovat mohli převážně jen Češi a Slováci. Zcela zlikvidována byla pravicová část politického spektra. V Historii Plus rozebírají volby, na které Češi a Slováci čekali 11 let, historici Jaroslav Rokoský a Marek Syrný. (Repríza, premiéru jste mohli slyšet v roce 2022.)

Přestože je Praha symbolem velkoměstského ruchu, nemusí její obyvatelé toužící po procházkách přírodou jezdit jen mimo město. Výměra zahrad, parků a parkových ploch v majetku města přesahuje 2600 hektarů, z čehož téměř desetinu tvoří parky. (Pořad vysíláme v repríze, premiéru jste mohli slyšet v roce 2017.)

Často si na ně stěžujeme, vadí nám, že nejsou rychlejší, spolehlivější, dochvilnější, prostě lepší. Vlaky přitom před vypuknutím covidové pandemie přepravovaly rekordní počty lidí. Málokdo si uvědomuje, že Česko má jednu z nejhustších sítí železnic na světě. A skoro všechny tratě se postavily už za Rakouska-Uherska. (Pořad vysíláme v repríze, premiéru jste mohli slyšet v roce 2021.)

S řešením zdravotních problémů na přelomu středověku a novověku pomáhaly báby kořenářky, duchovní, ale i pastevci nebo věštci. Zámožnější lidé si mohli dovolit i služby vzdělaného lékaře, jejich možnosti byly ale omezené. To se ale postupně začalo měnit. Poslechněte si v Historii Plus příběh českého zdravotnictví a připomeňte si základní milníky v péči o tuzemské zdraví. (Pořad vysíláme v repríze, premiéru jste mohli slyšet v únoru 2021.)

Výstavba funkční kanalizace znamenala pro Prahu přelom. Pevný odpad i dešťová voda už nezůstávaly v ulicích, ale odcházely stokami do staré čistírny v Bubenči. I přes nezpochybnitelné klady, které síť podzemních stok přinášela, se ale veřejnost stavěla proti ní. Vznikaly urbánní mýty, pořádala se protestní zasedání, na různé městské části docházely stížnosti a udání. Příběh pražské kanalizace si poslechněte v Historii Plus. (Repríza, premiéru jste mohli slyšet v roce 2017.)

Bydlení a jeho nedostupnost bylo v socialismu stejně problematické jako dnes, okolnosti byly ale jiné. Symbolem bydlení se stala panelová sídliště, kterými se stát pokoušel řešit bytovou krizi. Proč byl vlastně bytů nedostatek? Vždyť během 2. světové války nebyl bytový fond nijak zvlášť zasažený, navíc bylo z republiky „odsunuto“ kolem tří milionů obyvatel.

Pěkně a moderně se obléknout nebylo v dobách socialistického Československa jednoduché. Běžné obchody, které nabízely produkci československého oděvního průmyslu, mohly zákazníka, který se chtěl oblékat podle módy, uspokojit jen stěží. Pamětníci si vzpomínají na zastaralé střihy, ponurou barevnost, malý výběr.

„Lampasáci, zobáci, pévéeska, ótéčko, dévéťák...“ Říká vám to něco? Mladší generaci asi málo, před 40 lety výrazy dobře znali prakticky všichni muži, ostatně i leckterá žena. Jsou totiž spojené s vojenským prostředím, které bylo v dobách povinné vojenské služby často užívané i v celé společnosti.

Nízké výdělky a nedostatek lidí. Taková je dnes situace v pohostinství. Před rokem 1989, v socialistickém Československu to ale bylo trochu jinak. I tehdy mívali zaměstnanci restaurací a hospod na výplatních páskách méně než průměrný plat, přesto patřili – alespoň tedy část z nich, k těm nejbohatším. A vůbec to nemuseli být falešní vrchní jako Darek Vrána z filmu Vrchní, prchni!

Lilian byla pěkné, chytré, veselé a spontánní děvče. Na pražském gymnáziu, kde studovala, uspořádala začátkem roku 1977 koncert zpěváka Jaroslava Hutky. Následovalo její vyloučení ze SSM i ze školy, vyšetřování Státní bezpečností a nakonec takzvaná 48 v cele předběžného zadržení. Krátce na to Landová spáchala sebevraždu. Je jednou z obětí bývalého režimu, na které by se nemělo zapomínat.

Růžena Urbanová. Jméno, které nám dnes už mnoho neřekne. Ve 30. letech minulého století to ale byla úspěšná malířka, spisovatelka, cestovatelka a sběratelku domorodého umění v Tichomoří. Za 2. světové války se však také ocitla v japonském internačním táboře.

Na konci 16. století, v roce 1593, se v Římě narodila výjimečná malířka tzv. „caravaggiovské školy“, která zůstala až do začátku 20. století zapomenutá. Jde o Artemisii Gentileschi, ženu vášnivého charakteru, jež předčila svého otce – učitele. Dokázala se prosadit v typicky mužském malířském prostředí a jako první ženě jí bylo umožněno studovat na prestižní florentské akademii Belle Arti. Tam se také naučila pracovat s živými modely, což do té doby nebyla obvyklá praxe.

Elišku známe hlavně jako manželku krále Jana Lucemburského nebo matku Karla IV. Pořád ji vnímáme jako jakousi oběť své doby? Nebo už se obraz slavné Přemyslovny přiblížil historické realitě? (Vysíláme v repríze, premiéru jste mohli slyšet v roce 2020.)

Jaká byla naše nejstarší světice a co o její pozemské pouti dnes víme? Zatímco ve všeobecném povědomí s ní máme spojenou hlavně její násilnou smrt, za pozornost jistě stojí i Ludmilin život. Jak se vyrovnala s různými rolemi, které jí osud přinesl? Ať už o ní hovoříme jako o kněžně, manželce, matce, babičce i tchýni – je zajímavá z hlediska raného středověku i z pohledu naší současnosti. (Vysíláme v repríze, premiéru jste mohli slyšet v roce 2021.)

Začalo to snahou zachránit manžela a sebe, pokračovalo to řadou prazvláštních peripetií, ve kterých si můžeme klást otázky, kdy a kde a proč se začal „lámat“ její charakter. Svůj život prožila pod několika identitami a několikrát se ocitla na pomyslné hranici života a smrti.

Příběh Emanuela Vosky je příběhem špiona, který pracoval ve prospěch dobra, ve prospěch svobody a demokracie. Přesto se jeho jméno objevilo v neblaze proslulém politicky vykonstruovaném soudním procesu nazvaném Rudolf Slánský a spol. v 50. letech 20. století. Stal se přitěžujícím jednomu z obviněných, který nakonec skončil na popravišti. (Repríza z února 2024.)

Po celém světě se 11. února 1984 objevily fotografie a natočené záběry z Glienického mostu, který spojoval Západní Berlín s Východním Německem. Bylo tehdy mrazivé úterý, minus pět stupňů Celsia a na most přijely z obou stran kolony aut. Vysíláme v repríze.

Byla to „slavná“ tiskovka pro komunistický režim v Československu, kde vystoupil 29. ledna 1976 špion Státní bezpečnosti (StB) Pavel Minařík. Vrátil se po několika letech z Rádia Svobodná Evropa v Mnichově, kde působil jako hlasatel.

Historie Jugoslávie jako státu, který existoval od roku 1918 a s přestávkami trval až do roku 2003, je dnes uzavřená. Uzavřené ale nejsou osudy a vzájemné vztahy národů žijících v tomto neklidném prostoru, kterému mnozí po staletí přezdívali „sud střelného prachu“. Jaké je dědictví balkánských válek 90. let? Co napravil Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii? A co napravit nemohl?

Bosna vždy byla jakousi jugoslávskou bonsají. Zmenšeninou země, a to jak v dobrém tak zlém. Přírodní krásy se tu odjakživa snoubily s národnostním napětím. I v první polovině 90. let tomu málokdo rozuměl, a co bylo horší, týkalo se to i diplomatů a politiků. Přitom jména měst a vesnic, ve kterých se bojovalo, vyhánělo a vraždilo dál přibývala.

Vukovar je město na Dunaji a jeho jméno znal před rokem 1991 málokdo v Evropě. Snad jen turisté, kteří mířili z Československa autem k jaderskému pobřeží. Do začátku 90. let tu panoval klid až idyla.

Jugoslávie byl stát, který byl na mapě Evropy jen 85 let – navíc s přestávkou v době 2. světové války. Změnil se v monarchii, v autoritativní socialistickou federaci. Zažil dobu slávy i relativní prosperity, těžil ze své pozice rozkročené mezi Východem a Západem. Paradoxně nepřežil přechod k demokracii a decentralizaci. Jaká byla Titova Jugoslávie?

Podle Organizace spojených národů je v současnosti na celém světě asi 100 milionů běženců. Čelíme tak prý největší uprchlické krizi od druhé světové války. Ta způsobila nedobrovolnou migraci především v Evropě. K útěkům a vyhánění obyvatel docházelo během celé války. Nejsilnější migrační vlny ale přinesl její konec. Velmi výrazně se dotkly našeho pohraničí.

Ne svým rozsahem a průběhem, ale tím, že tu proti sobě stanuli Němci proti Němcům.

Mohl by to být námět na film: Prominentní zajatci čekají jako rukojmí na horském hradě. Zatím se jim nevede zle, ale další dny jsou nejisté. Blíží se konec války. Budou vyměněni a osvobozeni, nebo zastřeleni? Boj o hrad Itter byl zřejmě nejpodivnější bitvou 2. světové války. Ne svým rozsahem a průběhem, ale tím, že tu proti sobě stáli Němci proti Němcům.

Strategicky položený ostrov Ramree na východním pobřeží Barmy se stal v lednu 1945 dějištěm jedné ze zvláštních a téměř zapomenutých bitev 2. světové války. Ostrov ovládali Japonci, ale po vylodění britsko-indických jednotek se brzy museli stáhnout a pokusit se přeplout z ostrova na barmskou pevninu. Velká část z nich se z ostrova už nikdy nedostala. Do cesty se ji postavil soupeř ještě hrozivější než spojenecká vojska – mangrovníkové bažiny plné krokodýlů mořských.

Málokdo si dokáže představit situaci pilota, který se řítí vzduchem a neví, jestli se někdy vrátí. Musí se rozhodovat rychle a správně, nesmí ztratit orientaci. 7. listopadu 1944 se nad územím Srbska odehrála letecká bitva, ke které nikdy nemělo dojít.

Plzeň samozřejmě osvobodili Američané, kdo by o tom pochyboval? To však neznamená, že bychom se nemohli zamyslet nad jiným možným vývojem. Třeba jak by vypadaly dějiny naší země, kdyby do ní spojenci ze západu na sklonku 2. světové války vůbec nedorazili? V říjnovém seriálu tak trochu jiné Historie Plus o alternativních dějinách vám takové zamyšlení nabídneme.

Byla to jedna z nejbizarnějších bitev druhé světové války a vlastně vůbec nesouvisela s bojem proti nacismu. A byla to spíš bitka než bitva. Ale o to pozoruhodnější, že tu bojovali Američané proti Američanům. Konflikt v severozápadní Anglii, v malém městečku Bamber Bridge z 24. června 1943 se zapsal do dějin jako rozbuška, která urychlila konec segregace v americké společnosti a především armádě.

Jak vypadal život našich žen na východní frontě? I když bojovat přímo neměly, občas se dostávaly do žhavých válečných zón. Proti tomu se působení československých žen v britských armádních pomocných sborech mohlo zdát podstatně jednodušší. Ale zdání občas klame.

Baptistický pastor, občanský aktivista a nositel Nobelovy ceny míru Martin Luther King byl ve svých devětatřiceti letech zastřelen v roce 1968.

První světová válka dala ženám do rukou mocnou zbraň v boji o ženská práva. Mohly přejít od teorie k praxi. Zatímco muži bojovali, ženy přebíraly jejich práci. A úspěšně. Vojáci tak na bojištích nepřicházeli jen o své životy, ale také o svět v mužských rukou.

Alfons Mucha, Edvard Beneš, Milan Rastislav Štefánik, Antonín Švehla, Alois Rašín, František Křižík, Josef Skupa, Zdeněk Štěpánek, bratři Čapkové, Jan Masaryk a mnoho dalších, které také jistě znáte. To byli svobodní zednáři. Jejich společenství je stále pro mnohé tajemným a rojí se kolem něj řada fantaskních teorií. Pravda je o mnoho prostší. U nás se jim dařilo hlavně za první republiky.

Od atentátu na prezidenta Kennedyho uplynulo už 61 let, v listopadu to bude let 62. Přesto nejsme o nic moudřejší, co se týče okolností, které k němu vedly, než byli lidé před oněmi šesti desítkami let. Co víme je, že patrně vraždil stoupenec castrovské Kuby Lee Harwey Oswald.

Důkazem toho, že i 10. století v českých zemích nabízelo patřičně urozeným ženám prostor pro jistou seberealizaci, může být postava Mlady Přemyslovny.

Dohromady 120 let za mřížemi – takový trest si od newyorského soudu na podzim roku 2020 odnesl Keith Raniere, zakladatel organizace NXIVM. Nabízeli sice kurzy osobního rozvoje, ale Raniere byl odsouzený za obchodování s lidmi, sexuální zneužívání a další zločiny. Tříletý trest si ve stejné kauze odnesla i Ranierova pravá ruka a herečka Allison Macková. Jak si NXIVM vysloužila označení sex-kult? Poslechněte si nejnovější díl série Pod vlivem kultu.

Hlásala destigmatizaci sexuality, především té ženské. Spojovala orgasmus a meditaci. Tvrdila, že vytváří bezpečný prostor, kde se lidé učili o intimitě a emocích. Své kurzy nabízela v Silicon Valley, v centru špičkových technologií a inovací. Teď zakladatelka firmy OneTaste Nicole Daedone čelí federálnímu obvinění ze spiknutí za účelem nucené práce. O tom, že se podnikání se seberozvojem může pěkně zvrhnout, je další díl série Pod vlivem kultu.

Improvizovaná svatyně, mumifikované tělo ve spacím pytli, třpytivý make-up a vánoční světýlka. To objevila koncem dubna 2021 policie v americkém Coloradu. Tělo patřilo Amy Carlsonové, 45leté vůdkyni náboženské skupiny Love Has Won. O ní pojednává další díl série Pod vlivem kultu.

„Je říjen 1978. Advokát Paul Moranz se vrací domů. Sahá do schránky. Rukou mu projede prudká bolest.“ Ve schránce na něj čekal chřestýš, kterého nastražili lidé z organizace Synanon, příkaz dostali od svého vůdce Chucka Dedericha. Jak se z první terapeutické skupiny pro drogově závislé stalo společenství plánující vraždu odpůrců? O tom je další díl série Pod vlivem kultu.

Skončila druhá světová válka. Židé, kteří přežili útrapy holocaustu, touží konečně po bezpečí a klidu. Obojí jim má zaručit jejich vlastní stát. Na území Palestiny, kde má vzniknout, sice žijí po staletí i Arabové – Palestinci, ale také oni si přece mohou zřídit vlastní stát. V čem je tedy problém? Plány na vznik dvou samostatných územních útvarů existovaly. Jaký by byl svět, kdyby spolu se Státem Izrael vznikl i Stát Palestina? Tomu se věnuje další díl minisérie Coby kdyby.

O tom, že je nutné vyhnat či odsunout německé obyvatele z Československa těsně po druhé světové válce, tehdy téměř nikdo z představitelů vítězných mocností ani naší vlády nepochyboval. Byly tu však okolnosti, které mohly odsunu legitimně zabránit. Čím by si procházelo Československo, kdyby se svých Němců nezbavilo? Nad tím se zamýšlí další díl minisérie Coby kdyby pořadu Historie Plus.

Zatímco Evropané už v květnu 1945 slavili konec druhé světové války, Američané v té době ještě vyhráno neměli. Kapitulace Japonska byla v nedohlednu a americká veřejnost začala být netrpělivá. Co by bylo dál, kdyby Američani nevytvořili a nepoužili atomovou bombu? Konkrétní plány, jak Japonsko donutit ke kapitulaci jinou cestou, existovaly. A mohly ovlivnit i další vývoj Evropy. Věnuje se tomu další díl minisérie Coby kdyby v pořadu Historie Plus.

Usáma bin Ládin dokázal unikat téměř deset let po teroristických útocích z 11. září 2001. Nakonec byl zlikvidován americkým komandem 2. května 2011 v pákistánském městě Abottábád.

Jicchak Rabin byl dvojnásobný izraelský premiér a náčelník generálního štábu. Jeho snahy o uzavření míru s Organizací pro osvobození Palestiny (OOP) vedly k velkému napětí v izraelské společnosti a nakonec k atentátu, který Rabina připravil v roce 1995 o život. Od té doby se nenašel v Izraeli politik s tak nespornou politickou i vojenskou autoritou, který by v jeho práci, za kterou obdržel Nobelovu cenu míru, pokračoval.

V 16. století napsal britský spisovatel John Skelton satirickou báseň o Eleonoře z Rumanic. Krčmářku vykreslil jako starou škaredou babu, která šidila pivo tak, že do něj přimíchávala svoje sliny i slepičince. Vaření piva v té době patřilo mezi obvyklé domácí činnosti a následný prodej přebytku nápoje dokázal nejen vylepšit domácí rozpočet, ale taky zajistit neprovdaným ženám a vdovám slušné živobytí.