Historie Plus

Porevoluční euforie se na konci 80. a začátku 90. let přelila i tam, kde by to běžný člověk nečekal. Do věznic, kde si desetitisíce odsouzených odpykávaly své tresty.

Zločin v 90. letech v České republice (tzv. „divoká devadesátá“) byl po pádu komunismu charakteristický prudkým nárůstem organizovaného zločinu, vražd a podvodů. Jen v roce 1990 stoupl počet vražd na více než dvojnásobek. Éru definovaly orličtí vrazi, nájemné vraždy, tunelování a propojení podsvětí s policií.

Veksláci byli oficiálně hlídači, vrátní nebo pracovali v kotelnách. Ale většinou je tam nikdy nikdo neviděl. Místo sebe totiž zaměstnávali nastrčené důchodce nebo studenty, kteří si chtěli přivydělat. Mít v občance razítko zaměstnavatele v socialistickém Československu znamenalo, že člověk není příživník. Jinak mohl být stíhán za takzvané příživnictví.

„Sejdou-li se tři anarchisté, mají bezpečně alespoň pět navzájem se vylučujících názorů světových,“ objevilo se v anarchistickém časopise Komuna v roce 1907.

Je zajímavé, jak vzpomínáme na hrdiny druhé světové války. Na ty, co přispěli k porážce nacismu. Hned od jejího konce, a právem, oslavujeme vojáky Rudé armády, stejně tak výsadkáře z Velké Británie i Sovětského svazu. Vzpomněli jsme si i na československé letce v královském letectvu a na ty, kteří se rozhodli zůstat a bojovat doma.

Slovinský architekt Josip (nebo také Jože) Plečnik ovlivnil podobu Pražského hradu jako málokdo jiný. Navrhl také kostel Nejsvětějšího srdce Páně na Vinohradech, výraznou stopu zanechal i na zámku v Lánech. Poslechněte si reprízu Historie Plus, která se mu věnuje.

Říká se jim nejmenší lidé nebo děti pralesa. Pygmejové v průměru dosahují výšky kolem 140 centimetrů a v minulosti obývali převážně špatně dostupné oblasti ve středoafrickém pralese.

Perské koberce i zpěv indiánů Hopi, lidové madonky i jízdní řády, skalničky i obrazy české avantgardy. To vše sbíral Karel Čapek. Od jeho narození uplyne 136 let.

Na Silvestra roku 1978 poklesly teploty z mnohde plus 15 stupňů Celsia i na mínus 20 stupňů. Namrzly silnice, zmrzly dodávky uhlí, někteří nerozjeli auta. Život v tehdejším Československu se jakoby zastavil. Následující události se mnohým zapsaly do paměti jako takzvané uhelné prázdniny. Poslechněte si reprízu Historie Plus o tom, co mrazivý přelom let 1978/1979 znamenal.

Konference, která proběhla v říjnu 1925 ve švýcarském letovisku Locarno na břehu jezera Lago Maggiore u italských hranic, je opředená řadou mýtů a interpretací, jako každá historická událost, na kterou budoucí vývoj vrhl jiné světlo, než původně sama vyzařovala. Přišlo tehdy Československo a Polsko o své poválečné jistoty, nebo šlo o seriózní pokus stabilizovat poválečnou situaci v Evropě? Vlastně platí obojí, ale až při zpětném pohledu.

„Spatřili jsme na Východě jeho hvězdu a přišli jsme se mu poklonit,“ řekli mudrci z východu králi Herodovi, když v Jeruzalémě hledali nově narozeného krále. Jeho zrození podle legend ohlašovalo nebeské znamení, které následovali. Nakonec malé dítě našli podle Matoušova evangelia v Betlémě.

Co se s Čínou stalo po smrti Mao Ce-tunga? Proč ztroskotaly snahy o liberalizaci čínského modelu vládnutí komunistické strany? A proč rok 1989 nevedl v Číně k demokracii?

Je 25. říjen 1971, budova OSN v New Yorku. Právě se tu odehrává čínsko-čínské drama, které poznamená celý další vývoj mezinárodní spolupráce. Komunistická Čína vedená Mao Ce-tungem právě potvrdila svůj status velmoci.

Převraty, občanská válka, boje s Japonskem a pak komunistická diktatura. Tak vypadala čínská historie ve 20. století. Politickou realitu v celém světě ovlivnila víc, než jsme ochotni si připustit. Proč se nepovedlo zavést v Číně demokracii? Jak skončila mnohaletá čínská občanská válka a co se stalo s Čínou během 2. světové války a krátce po ní?

Když Andrej Babiš poprvé naznačil, že míří do politiky, začala se psát nová kapitola českého politického marketingu. Hnutí ANO změnilo, jak se v Česku dělají kampaně – od práce s emocemi až po používání dat a sociálních sítí.

Vyhrocené emoce doprovázely volby v roce 2006. Ve vývoji politického marketingu v Česku přitom znamenají důležitý milník. Co nového radili stranám profesionálové ze zahraničí? Proč se objevily negativní kampaně? A jak volební stratégové rozdělují obyvatelstvo do skupin a jak na tyto skupiny cílí?

Na začátku 90. let to v Československu vypadalo jednoduše: nadšení ze svobody a politika plná ideálů. Jenže euforie netrvá věčně. Jak se měnily kampaně v druhé polovině 90. let? V tomto díle série Kampaň! se vrátíme do doby, kdy se za voliči jezdilo autobusem (nebo létalo helikoptérou) a kdy volební programy ještě měly desítky stran.

Letáky se tiskly v Německu a fenomén Klaus. V úvodní epizodě seriálu Kampaň! se vydáme do éry prvních svobodných voleb po roce 1989. Objevíme, jak se rodily volební strategie, kdo stál za prvními kampaněmi a co vlastně znamenal politický marketing v době, kdy se Češi teprve učili demokracii a tržnímu hospodářství.

Měly to být první demokratické volby v poválečném Československu. Bohužel možnosti hlasování byly omezené. Voleb se v roce 1946 mohly zúčastnit pouze strany Národní fronty, nepočítalo se se vznikem opozice a hlasovat mohli převážně jen Češi a Slováci. Zcela zlikvidována byla pravicová část politického spektra. V Historii Plus rozebírají volby, na které Češi a Slováci čekali 11 let, historici Jaroslav Rokoský a Marek Syrný. (Repríza, premiéru jste mohli slyšet v roce 2022.)

Přestože je Praha symbolem velkoměstského ruchu, nemusí její obyvatelé toužící po procházkách přírodou jezdit jen mimo město. Výměra zahrad, parků a parkových ploch v majetku města přesahuje 2600 hektarů, z čehož téměř desetinu tvoří parky. (Pořad vysíláme v repríze, premiéru jste mohli slyšet v roce 2017.)

Často si na ně stěžujeme, vadí nám, že nejsou rychlejší, spolehlivější, dochvilnější, prostě lepší. Vlaky přitom před vypuknutím covidové pandemie přepravovaly rekordní počty lidí. Málokdo si uvědomuje, že Česko má jednu z nejhustších sítí železnic na světě. A skoro všechny tratě se postavily už za Rakouska-Uherska. (Pořad vysíláme v repríze, premiéru jste mohli slyšet v roce 2021.)

S řešením zdravotních problémů na přelomu středověku a novověku pomáhaly báby kořenářky, duchovní, ale i pastevci nebo věštci. Zámožnější lidé si mohli dovolit i služby vzdělaného lékaře, jejich možnosti byly ale omezené. To se ale postupně začalo měnit. Poslechněte si v Historii Plus příběh českého zdravotnictví a připomeňte si základní milníky v péči o tuzemské zdraví. (Pořad vysíláme v repríze, premiéru jste mohli slyšet v únoru 2021.)

Výstavba funkční kanalizace znamenala pro Prahu přelom. Pevný odpad i dešťová voda už nezůstávaly v ulicích, ale odcházely stokami do staré čistírny v Bubenči. I přes nezpochybnitelné klady, které síť podzemních stok přinášela, se ale veřejnost stavěla proti ní. Vznikaly urbánní mýty, pořádala se protestní zasedání, na různé městské části docházely stížnosti a udání. Příběh pražské kanalizace si poslechněte v Historii Plus. (Repríza, premiéru jste mohli slyšet v roce 2017.)

Bydlení a jeho nedostupnost bylo v socialismu stejně problematické jako dnes, okolnosti byly ale jiné. Symbolem bydlení se stala panelová sídliště, kterými se stát pokoušel řešit bytovou krizi. Proč byl vlastně bytů nedostatek? Vždyť během 2. světové války nebyl bytový fond nijak zvlášť zasažený, navíc bylo z republiky „odsunuto“ kolem tří milionů obyvatel.

Pěkně a moderně se obléknout nebylo v dobách socialistického Československa jednoduché. Běžné obchody, které nabízely produkci československého oděvního průmyslu, mohly zákazníka, který se chtěl oblékat podle módy, uspokojit jen stěží. Pamětníci si vzpomínají na zastaralé střihy, ponurou barevnost, malý výběr.

„Lampasáci, zobáci, pévéeska, ótéčko, dévéťák...“ Říká vám to něco? Mladší generaci asi málo, před 40 lety výrazy dobře znali prakticky všichni muži, ostatně i leckterá žena. Jsou totiž spojené s vojenským prostředím, které bylo v dobách povinné vojenské služby často užívané i v celé společnosti.

Nízké výdělky a nedostatek lidí. Taková je dnes situace v pohostinství. Před rokem 1989, v socialistickém Československu to ale bylo trochu jinak. I tehdy mívali zaměstnanci restaurací a hospod na výplatních páskách méně než průměrný plat, přesto patřili – alespoň tedy část z nich, k těm nejbohatším. A vůbec to nemuseli být falešní vrchní jako Darek Vrána z filmu Vrchní, prchni!

Lilian byla pěkné, chytré, veselé a spontánní děvče. Na pražském gymnáziu, kde studovala, uspořádala začátkem roku 1977 koncert zpěváka Jaroslava Hutky. Následovalo její vyloučení ze SSM i ze školy, vyšetřování Státní bezpečností a nakonec takzvaná 48 v cele předběžného zadržení. Krátce na to Landová spáchala sebevraždu. Je jednou z obětí bývalého režimu, na které by se nemělo zapomínat.

Růžena Urbanová. Jméno, které nám dnes už mnoho neřekne. Ve 30. letech minulého století to ale byla úspěšná malířka, spisovatelka, cestovatelka a sběratelku domorodého umění v Tichomoří. Za 2. světové války se však také ocitla v japonském internačním táboře.

Na konci 16. století, v roce 1593, se v Římě narodila výjimečná malířka tzv. „caravaggiovské školy“, která zůstala až do začátku 20. století zapomenutá. Jde o Artemisii Gentileschi, ženu vášnivého charakteru, jež předčila svého otce – učitele. Dokázala se prosadit v typicky mužském malířském prostředí a jako první ženě jí bylo umožněno studovat na prestižní florentské akademii Belle Arti. Tam se také naučila pracovat s živými modely, což do té doby nebyla obvyklá praxe.

Elišku známe hlavně jako manželku krále Jana Lucemburského nebo matku Karla IV. Pořád ji vnímáme jako jakousi oběť své doby? Nebo už se obraz slavné Přemyslovny přiblížil historické realitě? (Vysíláme v repríze, premiéru jste mohli slyšet v roce 2020.)

Jaká byla naše nejstarší světice a co o její pozemské pouti dnes víme? Zatímco ve všeobecném povědomí s ní máme spojenou hlavně její násilnou smrt, za pozornost jistě stojí i Ludmilin život. Jak se vyrovnala s různými rolemi, které jí osud přinesl? Ať už o ní hovoříme jako o kněžně, manželce, matce, babičce i tchýni – je zajímavá z hlediska raného středověku i z pohledu naší současnosti. (Vysíláme v repríze, premiéru jste mohli slyšet v roce 2021.)

Začalo to snahou zachránit manžela a sebe, pokračovalo to řadou prazvláštních peripetií, ve kterých si můžeme klást otázky, kdy a kde a proč se začal „lámat“ její charakter. Svůj život prožila pod několika identitami a několikrát se ocitla na pomyslné hranici života a smrti.

Příběh Emanuela Vosky je příběhem špiona, který pracoval ve prospěch dobra, ve prospěch svobody a demokracie. Přesto se jeho jméno objevilo v neblaze proslulém politicky vykonstruovaném soudním procesu nazvaném Rudolf Slánský a spol. v 50. letech 20. století. Stal se přitěžujícím jednomu z obviněných, který nakonec skončil na popravišti. (Repríza z února 2024.)

Po celém světě se 11. února 1984 objevily fotografie a natočené záběry z Glienického mostu, který spojoval Západní Berlín s Východním Německem. Bylo tehdy mrazivé úterý, minus pět stupňů Celsia a na most přijely z obou stran kolony aut. Vysíláme v repríze.

Byla to „slavná“ tiskovka pro komunistický režim v Československu, kde vystoupil 29. ledna 1976 špion Státní bezpečnosti (StB) Pavel Minařík. Vrátil se po několika letech z Rádia Svobodná Evropa v Mnichově, kde působil jako hlasatel.

Historie Jugoslávie jako státu, který existoval od roku 1918 a s přestávkami trval až do roku 2003, je dnes uzavřená. Uzavřené ale nejsou osudy a vzájemné vztahy národů žijících v tomto neklidném prostoru, kterému mnozí po staletí přezdívali „sud střelného prachu“. Jaké je dědictví balkánských válek 90. let? Co napravil Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii? A co napravit nemohl?

Bosna vždy byla jakousi jugoslávskou bonsají. Zmenšeninou země, a to jak v dobrém tak zlém. Přírodní krásy se tu odjakživa snoubily s národnostním napětím. I v první polovině 90. let tomu málokdo rozuměl, a co bylo horší, týkalo se to i diplomatů a politiků. Přitom jména měst a vesnic, ve kterých se bojovalo, vyhánělo a vraždilo dál přibývala.

Vukovar je město na Dunaji a jeho jméno znal před rokem 1991 málokdo v Evropě. Snad jen turisté, kteří mířili z Československa autem k jaderskému pobřeží. Do začátku 90. let tu panoval klid až idyla.

Jugoslávie byl stát, který byl na mapě Evropy jen 85 let – navíc s přestávkou v době 2. světové války. Změnil se v monarchii, v autoritativní socialistickou federaci. Zažil dobu slávy i relativní prosperity, těžil ze své pozice rozkročené mezi Východem a Západem. Paradoxně nepřežil přechod k demokracii a decentralizaci. Jaká byla Titova Jugoslávie?

Podle Organizace spojených národů je v současnosti na celém světě asi 100 milionů běženců. Čelíme tak prý největší uprchlické krizi od druhé světové války. Ta způsobila nedobrovolnou migraci především v Evropě. K útěkům a vyhánění obyvatel docházelo během celé války. Nejsilnější migrační vlny ale přinesl její konec. Velmi výrazně se dotkly našeho pohraničí.

Ne svým rozsahem a průběhem, ale tím, že tu proti sobě stanuli Němci proti Němcům.

Mohl by to být námět na film: Prominentní zajatci čekají jako rukojmí na horském hradě. Zatím se jim nevede zle, ale další dny jsou nejisté. Blíží se konec války. Budou vyměněni a osvobozeni, nebo zastřeleni? Boj o hrad Itter byl zřejmě nejpodivnější bitvou 2. světové války. Ne svým rozsahem a průběhem, ale tím, že tu proti sobě stáli Němci proti Němcům.

Strategicky položený ostrov Ramree na východním pobřeží Barmy se stal v lednu 1945 dějištěm jedné ze zvláštních a téměř zapomenutých bitev 2. světové války. Ostrov ovládali Japonci, ale po vylodění britsko-indických jednotek se brzy museli stáhnout a pokusit se přeplout z ostrova na barmskou pevninu. Velká část z nich se z ostrova už nikdy nedostala. Do cesty se ji postavil soupeř ještě hrozivější než spojenecká vojska – mangrovníkové bažiny plné krokodýlů mořských.

Málokdo si dokáže představit situaci pilota, který se řítí vzduchem a neví, jestli se někdy vrátí. Musí se rozhodovat rychle a správně, nesmí ztratit orientaci. 7. listopadu 1944 se nad územím Srbska odehrála letecká bitva, ke které nikdy nemělo dojít.

Plzeň samozřejmě osvobodili Američané, kdo by o tom pochyboval? To však neznamená, že bychom se nemohli zamyslet nad jiným možným vývojem. Třeba jak by vypadaly dějiny naší země, kdyby do ní spojenci ze západu na sklonku 2. světové války vůbec nedorazili? V říjnovém seriálu tak trochu jiné Historie Plus o alternativních dějinách vám takové zamyšlení nabídneme.

Skončila druhá světová válka. Židé, kteří přežili útrapy holocaustu, touží konečně po bezpečí a klidu. Obojí jim má zaručit jejich vlastní stát. Na území Palestiny, kde má vzniknout, sice žijí po staletí i Arabové – Palestinci, ale také oni si přece mohou zřídit vlastní stát. V čem je tedy problém? Plány na vznik dvou samostatných územních útvarů existovaly. Jaký by byl svět, kdyby spolu se Státem Izrael vznikl i Stát Palestina? Tomu se věnuje další díl minisérie Coby kdyby.

O tom, že je nutné vyhnat či odsunout německé obyvatele z Československa těsně po druhé světové válce, tehdy téměř nikdo z představitelů vítězných mocností ani naší vlády nepochyboval. Byly tu však okolnosti, které mohly odsunu legitimně zabránit. Čím by si procházelo Československo, kdyby se svých Němců nezbavilo? Nad tím se zamýšlí další díl minisérie Coby kdyby pořadu Historie Plus.

Zatímco Evropané už v květnu 1945 slavili konec druhé světové války, Američané v té době ještě vyhráno neměli. Kapitulace Japonska byla v nedohlednu a americká veřejnost začala být netrpělivá. Co by bylo dál, kdyby Američani nevytvořili a nepoužili atomovou bombu? Konkrétní plány, jak Japonsko donutit ke kapitulaci jinou cestou, existovaly. A mohly ovlivnit i další vývoj Evropy. Věnuje se tomu další díl minisérie Coby kdyby v pořadu Historie Plus.