Historie Plus

O kontroverzní témata naše historie skutečně nemá nouzi. Patří mezi ně i pomoc vlasovců Pražskému povstání v boji proti německým okupantům. Za minulého režimu se o podílu vlasovců na osvobození Prahy vůbec nemluvilo. Výmluvný fakt, že rudoarmějci vjíždějící ráno 9. května 1945 do našeho hlavního města byli vítání hesly Svobodná Praha vítá Rudou armádu, se cudně tajil. O to větší a bouřlivější diskuse se o vlasovcích vedou v posledních 30 letech. (Repríza z roku 2020.)

Komunisté už se nelíbají. Kdysi dávno to ale bylo běžné a uvítací ceremoniály mezi vysoko postavenými komunistickými pohlaváry se bez soudružského polibku neobešly. Mnohdy to byl polibek téměř francouzského typu, přímo na ústa. Asi ten nejslavnější bratrský polibek, který je zvěčněný i na zbytcích Berlínské zdi, a u kterého se ošívá nejeden nestranný pozorovatel, je ten mezi sovětským vůdcem Leonidem Brežněvem a jeho východoněmeckým soudruhem Erichem Honeckerem. (Repríza.)

Většina Maďarů dodnes nesouhlasí s Trianonskou mírovou smlouvou. Na jejím základě země po první světové válce přišla o dvě třetiny území. Přibližně tři miliony Maďarů se ocitly mimo hranice svého státu. Maďarské království se to v březnu 1939 pokusilo alespoň částečně změnit anexí Podkarpatské Rusi a Malou válkou se Slovenským státem.

Od kapitulace hitlerovského Německa neuplynul ani měsíc a na československo-polské hranici v oblasti Těšínska se soustředily ozbrojené síly. Hrozilo vypuknutí ozbrojeného konfliktu.

Za oficiální začátek druhé světové války se považuje 1. září roku 1939, kdy Němci napadli Polsko. Někdy se ale říká, že fakticky začala válka už o rok dříve. Na československo-německých hranicích, v obcích, jako je například Habartov nedaleko Sokolova.

Desítky let stará komunistická propaganda dodnes deformuje názor mnoha lidí na působení banderovců v Československu v letech 1945 až 1947. Ukrajinské nacionalisty často líčila jako nelítostné vrahy v uniformách SS. Válečné a poválečné dění ve střední a východní Evropě bylo barvitější. Jak to doopravdy bylo s banderovci v Československu?

Alfons Mucha, Edvard Beneš, Milan Rastislav Štefánik, Antonín Švehla, Alois Rašín, František Křižík, Josef Skupa, Zdeněk Štěpánek, bratři Čapkové, Jan Masaryk a mnoho dalších, které také jistě znáte. To byli svobodní zednáři. Jejich společenství je stále pro mnohé tajemným a rojí se kolem něj řada fantaskních teorií. Pravda je o mnoho prostší. U nás se jim dařilo hlavně za první republiky.

Mapovat historii prostřednictvím rozhlasové reportáže je zvukové dobrodružství. Lidé s mikrofonem byli „u toho“ a ve zvukových záběrech s jejich hlasy se zrcadlí atmosféra doby. Je to unikátní let časem. Rozhlasová reportáž se však vyvíjela také v závislosti na rozhlasové technice a její postupné mobilitě.

Po sovětské okupaci v srpnu 1968 se ve veřejném prostoru objevilo nové slovo: normalizace. Podle sovětských představ (ve skutečnosti diktátu) mělo znamenat plné obnovení totalitního režimu v Československu. Ovšem první pookupační měsíce umožňovaly ještě jeden výklad, který fakticky používalo rozpadající se reformní vedení KSČ, a to – při akceptování okupace – snahu o udržení alespoň části reforem roku 1968.

Český rozhlas v roce 2023 oslavil sto let vysílání. Postupně se nedílnou součástí našeho programu staly i zprávy a zpravodajství. Pokud nejste fanoušky starých, praskajících a často nesrozumitelných zvukových ukázek, zprávy v počátcích rozhlasového vysílání by vás pravděpodobně příliš nebavily.

Asi málokterý architektonický styl budí tolik emocí jako brutalismus. Mimozemsky působící stavby z hrubého betonu část veřejnosti vnímá jako pohrobky komunistického režimu. Když ale vlastník pražského areálu Transgas na Vinohradské třídě oznámil záměr zbourat budovy ze 70. let, které během let 2019 a 2020 opravdu zboural, zvedla se obrovská vlna odporu. V čem tedy tkví krása betonu? Kde se skrývá?

Železná opona, to nebyla jen minová pole, uhrabaná písková pole, drátěné ploty s vysokým napětím nebo signalizací. Železnou oponu tvořili také lidé, příslušníci Pohraniční stráže.

Jižní část Moravy je v povědomí širší veřejnosti zafixována coby území převážně zemědělské – region, kde se daří nejen běžným agroplodinám, ale též vinohradům dotvářejícím kolorit řady obcí. O to více mohou návštěvníky Slovácka překvapit kyvadlové těžební stroje, které se nachází ve volné krajině. Naleziště ropy nejsou na Moravě sice rozsáhlá, ovšem význam mají třeba už proto, že skýtají surovinu nadprůměrné kvality.

Když holandský malíř Rembrandt van Rijn nakupoval několik cibulek tulipánů, určitě netušil, že kvůli nim bude muset v roce 1657 prodat dům a vyhlásit bankrot. Lákavá investiční komodita se totiž změnila v noční můru holandské vyšší společnosti. Poté, co cena tulipánů několik desetiletí raketově rostla, o ně najednou nebyl zájem. A slavný malíř se stal jednou z obětí první velké spekulativní bubliny.

Sídliště, jemuž i po letech zůstal původní název Stalingrad, patří k unikátnímu souboru bytových domů, které vznikly v důsledku mohutného rozvoje průmyslové výroby ve Žďáře nad Sázavou. Jeho podoba je ovlivněna tehdejších sovětským vzorem.

Naproti Lichtenštejnskému paláci na pražské Kampě stojí bývalá koželužna. Mnohým je známa pod jmény po bývalých obyvatelích. Říká se jí totiž Dobrovského vila nebo Werichova vila. A kromě nich žili v domě i historik Zdeněk Wirth, Werichův přítel Jiří Voskovec nebo básník Vladimír Holan, který do vily přišel v roce 1948 a zůstal v ní celých dvacet let.

Nejen nové uniformy a nový název přinesl rok 1990 policejním sborům. Někdejší esenbáci náhle čelili brutálnějším zločincům a zároveň nedůvěře společnosti. Jak se s tím vyrovnávali? O tom je poslední díl série Podsvětí devadesátek. Uslyšíte také kriminalistu Jiřího Markoviče.

Porevoluční euforie se na konci 80. a začátku 90. let přelila i tam, kde by to běžný člověk nečekal. Do věznic, kde si desetitisíce odsouzených odpykávaly své tresty.

Zločin v 90. letech v České republice (tzv. „divoká devadesátá“) byl po pádu komunismu charakteristický prudkým nárůstem organizovaného zločinu, vražd a podvodů. Jen v roce 1990 stoupl počet vražd na více než dvojnásobek. Éru definovaly orličtí vrazi, nájemné vraždy, tunelování a propojení podsvětí s policií.

Veksláci byli oficiálně hlídači, vrátní nebo pracovali v kotelnách. Ale většinou je tam nikdy nikdo neviděl. Místo sebe totiž zaměstnávali nastrčené důchodce nebo studenty, kteří si chtěli přivydělat. Mít v občance razítko zaměstnavatele v socialistickém Československu znamenalo, že člověk není příživník. Jinak mohl být stíhán za takzvané příživnictví.

„Sejdou-li se tři anarchisté, mají bezpečně alespoň pět navzájem se vylučujících názorů světových,“ objevilo se v anarchistickém časopise Komuna v roce 1907.

Je zajímavé, jak vzpomínáme na hrdiny druhé světové války. Na ty, co přispěli k porážce nacismu. Hned od jejího konce, a právem, oslavujeme vojáky Rudé armády, stejně tak výsadkáře z Velké Británie i Sovětského svazu. Vzpomněli jsme si i na československé letce v královském letectvu a na ty, kteří se rozhodli zůstat a bojovat doma.

Slovinský architekt Josip (nebo také Jože) Plečnik ovlivnil podobu Pražského hradu jako málokdo jiný. Navrhl také kostel Nejsvětějšího srdce Páně na Vinohradech, výraznou stopu zanechal i na zámku v Lánech. Poslechněte si reprízu Historie Plus, která se mu věnuje.

Říká se jim nejmenší lidé nebo děti pralesa. Pygmejové v průměru dosahují výšky kolem 140 centimetrů a v minulosti obývali převážně špatně dostupné oblasti ve středoafrickém pralese.

Perské koberce i zpěv indiánů Hopi, lidové madonky i jízdní řády, skalničky i obrazy české avantgardy. To vše sbíral Karel Čapek. Od jeho narození uplyne 136 let.

Na Silvestra roku 1978 poklesly teploty z mnohde plus 15 stupňů Celsia i na mínus 20 stupňů. Namrzly silnice, zmrzly dodávky uhlí, někteří nerozjeli auta. Život v tehdejším Československu se jakoby zastavil. Následující události se mnohým zapsaly do paměti jako takzvané uhelné prázdniny. Poslechněte si reprízu Historie Plus o tom, co mrazivý přelom let 1978/1979 znamenal.

Konference, která proběhla v říjnu 1925 ve švýcarském letovisku Locarno na břehu jezera Lago Maggiore u italských hranic, je opředená řadou mýtů a interpretací, jako každá historická událost, na kterou budoucí vývoj vrhl jiné světlo, než původně sama vyzařovala. Přišlo tehdy Československo a Polsko o své poválečné jistoty, nebo šlo o seriózní pokus stabilizovat poválečnou situaci v Evropě? Vlastně platí obojí, ale až při zpětném pohledu.

„Spatřili jsme na Východě jeho hvězdu a přišli jsme se mu poklonit,“ řekli mudrci z východu králi Herodovi, když v Jeruzalémě hledali nově narozeného krále. Jeho zrození podle legend ohlašovalo nebeské znamení, které následovali. Nakonec malé dítě našli podle Matoušova evangelia v Betlémě.

Co se s Čínou stalo po smrti Mao Ce-tunga? Proč ztroskotaly snahy o liberalizaci čínského modelu vládnutí komunistické strany? A proč rok 1989 nevedl v Číně k demokracii?

Je 25. říjen 1971, budova OSN v New Yorku. Právě se tu odehrává čínsko-čínské drama, které poznamená celý další vývoj mezinárodní spolupráce. Komunistická Čína vedená Mao Ce-tungem právě potvrdila svůj status velmoci.

Převraty, občanská válka, boje s Japonskem a pak komunistická diktatura. Tak vypadala čínská historie ve 20. století. Politickou realitu v celém světě ovlivnila víc, než jsme ochotni si připustit. Proč se nepovedlo zavést v Číně demokracii? Jak skončila mnohaletá čínská občanská válka a co se stalo s Čínou během 2. světové války a krátce po ní?

Když Andrej Babiš poprvé naznačil, že míří do politiky, začala se psát nová kapitola českého politického marketingu. Hnutí ANO změnilo, jak se v Česku dělají kampaně – od práce s emocemi až po používání dat a sociálních sítí.

Vyhrocené emoce doprovázely volby v roce 2006. Ve vývoji politického marketingu v Česku přitom znamenají důležitý milník. Co nového radili stranám profesionálové ze zahraničí? Proč se objevily negativní kampaně? A jak volební stratégové rozdělují obyvatelstvo do skupin a jak na tyto skupiny cílí?

Na začátku 90. let to v Československu vypadalo jednoduše: nadšení ze svobody a politika plná ideálů. Jenže euforie netrvá věčně. Jak se měnily kampaně v druhé polovině 90. let? V tomto díle série Kampaň! se vrátíme do doby, kdy se za voliči jezdilo autobusem (nebo létalo helikoptérou) a kdy volební programy ještě měly desítky stran.

Letáky se tiskly v Německu a fenomén Klaus. V úvodní epizodě seriálu Kampaň! se vydáme do éry prvních svobodných voleb po roce 1989. Objevíme, jak se rodily volební strategie, kdo stál za prvními kampaněmi a co vlastně znamenal politický marketing v době, kdy se Češi teprve učili demokracii a tržnímu hospodářství.

Měly to být první demokratické volby v poválečném Československu. Bohužel možnosti hlasování byly omezené. Voleb se v roce 1946 mohly zúčastnit pouze strany Národní fronty, nepočítalo se se vznikem opozice a hlasovat mohli převážně jen Češi a Slováci. Zcela zlikvidována byla pravicová část politického spektra. V Historii Plus rozebírají volby, na které Češi a Slováci čekali 11 let, historici Jaroslav Rokoský a Marek Syrný. (Repríza, premiéru jste mohli slyšet v roce 2022.)

Přestože je Praha symbolem velkoměstského ruchu, nemusí její obyvatelé toužící po procházkách přírodou jezdit jen mimo město. Výměra zahrad, parků a parkových ploch v majetku města přesahuje 2600 hektarů, z čehož téměř desetinu tvoří parky. (Pořad vysíláme v repríze, premiéru jste mohli slyšet v roce 2017.)

Často si na ně stěžujeme, vadí nám, že nejsou rychlejší, spolehlivější, dochvilnější, prostě lepší. Vlaky přitom před vypuknutím covidové pandemie přepravovaly rekordní počty lidí. Málokdo si uvědomuje, že Česko má jednu z nejhustších sítí železnic na světě. A skoro všechny tratě se postavily už za Rakouska-Uherska. (Pořad vysíláme v repríze, premiéru jste mohli slyšet v roce 2021.)

S řešením zdravotních problémů na přelomu středověku a novověku pomáhaly báby kořenářky, duchovní, ale i pastevci nebo věštci. Zámožnější lidé si mohli dovolit i služby vzdělaného lékaře, jejich možnosti byly ale omezené. To se ale postupně začalo měnit. Poslechněte si v Historii Plus příběh českého zdravotnictví a připomeňte si základní milníky v péči o tuzemské zdraví. (Pořad vysíláme v repríze, premiéru jste mohli slyšet v únoru 2021.)

Výstavba funkční kanalizace znamenala pro Prahu přelom. Pevný odpad i dešťová voda už nezůstávaly v ulicích, ale odcházely stokami do staré čistírny v Bubenči. I přes nezpochybnitelné klady, které síť podzemních stok přinášela, se ale veřejnost stavěla proti ní. Vznikaly urbánní mýty, pořádala se protestní zasedání, na různé městské části docházely stížnosti a udání. Příběh pražské kanalizace si poslechněte v Historii Plus. (Repríza, premiéru jste mohli slyšet v roce 2017.)

Bydlení a jeho nedostupnost bylo v socialismu stejně problematické jako dnes, okolnosti byly ale jiné. Symbolem bydlení se stala panelová sídliště, kterými se stát pokoušel řešit bytovou krizi. Proč byl vlastně bytů nedostatek? Vždyť během 2. světové války nebyl bytový fond nijak zvlášť zasažený, navíc bylo z republiky „odsunuto“ kolem tří milionů obyvatel.

Pěkně a moderně se obléknout nebylo v dobách socialistického Československa jednoduché. Běžné obchody, které nabízely produkci československého oděvního průmyslu, mohly zákazníka, který se chtěl oblékat podle módy, uspokojit jen stěží. Pamětníci si vzpomínají na zastaralé střihy, ponurou barevnost, malý výběr.

„Lampasáci, zobáci, pévéeska, ótéčko, dévéťák...“ Říká vám to něco? Mladší generaci asi málo, před 40 lety výrazy dobře znali prakticky všichni muži, ostatně i leckterá žena. Jsou totiž spojené s vojenským prostředím, které bylo v dobách povinné vojenské služby často užívané i v celé společnosti.

Nízké výdělky a nedostatek lidí. Taková je dnes situace v pohostinství. Před rokem 1989, v socialistickém Československu to ale bylo trochu jinak. I tehdy mívali zaměstnanci restaurací a hospod na výplatních páskách méně než průměrný plat, přesto patřili – alespoň tedy část z nich, k těm nejbohatším. A vůbec to nemuseli být falešní vrchní jako Darek Vrána z filmu Vrchní, prchni!

Lilian byla pěkné, chytré, veselé a spontánní děvče. Na pražském gymnáziu, kde studovala, uspořádala začátkem roku 1977 koncert zpěváka Jaroslava Hutky. Následovalo její vyloučení ze SSM i ze školy, vyšetřování Státní bezpečností a nakonec takzvaná 48 v cele předběžného zadržení. Krátce na to Landová spáchala sebevraždu. Je jednou z obětí bývalého režimu, na které by se nemělo zapomínat.

Růžena Urbanová. Jméno, které nám dnes už mnoho neřekne. Ve 30. letech minulého století to ale byla úspěšná malířka, spisovatelka, cestovatelka a sběratelku domorodého umění v Tichomoří. Za 2. světové války se však také ocitla v japonském internačním táboře.

Na konci 16. století, v roce 1593, se v Římě narodila výjimečná malířka tzv. „caravaggiovské školy“, která zůstala až do začátku 20. století zapomenutá. Jde o Artemisii Gentileschi, ženu vášnivého charakteru, jež předčila svého otce – učitele. Dokázala se prosadit v typicky mužském malířském prostředí a jako první ženě jí bylo umožněno studovat na prestižní florentské akademii Belle Arti. Tam se také naučila pracovat s živými modely, což do té doby nebyla obvyklá praxe.

Elišku známe hlavně jako manželku krále Jana Lucemburského nebo matku Karla IV. Pořád ji vnímáme jako jakousi oběť své doby? Nebo už se obraz slavné Přemyslovny přiblížil historické realitě? (Vysíláme v repríze, premiéru jste mohli slyšet v roce 2020.)

Jaká byla naše nejstarší světice a co o její pozemské pouti dnes víme? Zatímco ve všeobecném povědomí s ní máme spojenou hlavně její násilnou smrt, za pozornost jistě stojí i Ludmilin život. Jak se vyrovnala s různými rolemi, které jí osud přinesl? Ať už o ní hovoříme jako o kněžně, manželce, matce, babičce i tchýni – je zajímavá z hlediska raného středověku i z pohledu naší současnosti. (Vysíláme v repríze, premiéru jste mohli slyšet v roce 2021.)