Příběhy 20. století

Když Josef Hlavatý vzpomíná na svůj slavný let přes zadrátované hranice, vrací se mu tehdejší nervové vypětí a láme se mu hlas. Utíkal spolu s tříletým synem Davidem na motorovém rogalu vlastní výroby, v jednu chvíli ztratil orientaci a vynořil se před československou strážní věží...

Evangelický farář Miloš Rejchrt míval u veksláků, zlodějíčků, násilníků a jiných vejlupků z pražského podsvětí pověst ostrého chlapíka, „co si dělá z fízlů dobrý den“. S farářem se znali z cel předběžného zadržení, kam estébáci mluvčího Charty 77 často zavírali na 48 hodin za pobuřování, podobně jako pasáky a prostitutky.

Major Státní bezpečnosti Jaromír Ulč se pokoušel zlomit k udávání a pravidelné spolupráci evangelického faráře a mluvčího Charty 77 Miloše Rejchrta. Dopadlo to naopak. Ulč se nechal pokřtít. To se ovšem stalo až po sametové revoluci. Před pádem komunismu bezskrupulózně vyhrožoval, vydíral, ponižoval, zavíral faráře do cel předběžného zadržení (CPZ). Farář Rejchrt na dobu, kdy ho pronásledovala Státní bezpečnost (StB), nerad vzpomíná.

Českoněmecká rodina žila v Sudetech. Na začátku 2. světové války rodiče s dcerou utekli před nacisty. Na konci války chtěli Sověti maminku popravit, zachránila ji dcera. V 50. letech rodiče i dcera putovali do vězení, ukrývali západního agenta.

Na konci července 1989, ani ne čtyři měsíce před tím, než se v Československu zhroutil komunismus, vyrazili tři kamarádi z Jihlavy do tehdejší Jugoslávie. Byli čerstvě plnoletí a odjížděli s úmyslem emigrovat, dostat se za železnou oponu do Itálie nebo do Rakouska, a odtud dál, nejspíš do Ameriky.

Na konci července 1989, ani ne čtyři měsíce před tím, než se v Československu zhroutil komunismus, vyrazili tři maturanti z Jihlavy do tehdejší Jugoslávie. Byli čerstvě plnoletí a odjížděli s úmyslem emigrovat, dostat se do Itálie nebo do Rakouska, a odtud dál, nejspíš do Ameriky. V srpnu se jim podařilo překročit hraniční řeku Mura (německy Mur).

Jana Litomiského v roce 1981 odsoudili na tři roky za podvracení republiky. Putoval na Bory, kde při výměně prádla klábosil třeba s Jiřím Dienstbierem a Václavem Havlem, potkával se s Dominikem Dukou. Jednomu z nich zachránil život.

Před 81 lety, 31. července 1945, došlo v Ústí nad Labem k masakru tamních Němců. Po sérii výbuchů v muničním skladu v Krásném Březně začalo „odvetné lynčování“ německy mluvících civilistů, tehdy povinně označených bílými páskami. Obětí bylo několik desítek.

Dne 16. června 1942 se konalo v parku u Národního muzea setkání tří statečných odbojářů z Vysočiny z Dolních Vilémovic: 25letého Aloise Denemarka, Jaroslava Kubiše a jeho bratra Jana Kubiše, parašutisty z Anglie, v té době už ukrývajícího se v kostele sv. Cyrila a Metoděje. Z trojice odbojářů se dožil konce války jen Alois.

Dirigent a sbormistr operního sboru Národního divadla moravskoslezského v Ostravě Jurij Galatenko žije v Česku od roku 1998. Narodil se v Kyjevě, jezdí na bojující Ukrajinu sužovanou ruskými útoky za rodinou a přáteli. „Každé ráno otevírám zprávy, čtu si, co se stalo, volám sestře a synovi, jestli jsou v pořádku,“ říká pro Český rozhlas. V Příbězích 20. století vzpomíná na mládí v Sovětském svazu, na havárii jaderné elektrárny v Černobylu nebo na povinnou vojenskou službu.

V říjnu 1944 napsal otec sedmiletému Adolfu Vondráškovi do památníku: „Synu! Pamatuj, že tento statek, zděděný po mých předcích, jimiž byl za velmi těžkých podmínek udržen v rodě, i já, seč mé síly stačí, svému rodu zachovám. Totéž buď i Tvou svatou povinností. Všechny Tvé myšlenky a síly Tě musí k tomu vésti. Pak splníš úkol, hodný svých předků. Nezapomeň!!“

Devatenáctiletý Miroslav Froyda v roce 1953 utekl na Západ během obědové pauzy na svazácké brigádě v JZD při žních u Vranova nad Dyjí. Tři týdny se na tuto chvíli připravoval. V přesnou chvíli střídání pohraničníků na věži s kamarádem vystartovali a metelili přes pole na hranici. Pomocí dřevěného žebříku od posedu zdolali ostnaté dráty s vysokým elektrickým napětím a šťastně se dostali do Rakouska. Zpět se vrátili jako američtí špioni. Jenže je zatkli. (Repríza)

Zdena Mašínová to v české společnosti neměla lehké. Z mnoha ohlasů na její úmrtí (10. června 2026) by se mohlo zdát, že ve věku dvaadevadesáti let odešla dlouhodobě a všeobecně vážená postava veřejného života. Pravda však je, že i po pádu komunismu stála v důležitých otázkách proti (nejen politické) většině, že mnoha lidem tak trochu překážela.

Žáci a studenti v projektu Příběhy našich sousedů objevují pro Paměť národa poslední žijící svědky druhé světové války. Podařilo se jim zdokumentovat například pozoruhodný příběh sudetského Němce ze Šumavy. Jindřich Essl, narozen 1939 na Šumavě v sudetoněmecké rodině, vyprávěl žákům o svém tatínkovi, který musel narukovat do wehrmachtu. Na frontě padl do sovětského zajetí. Jeho bratr byl za války donucen nastoupit na nucené práce.

Gymnaziální studentka (a mnohem později klinická psycholožka) Vlasta Černá se v roce 1950 podílela na ukrývání pronásledovaného katolického kněze Felixe Marii Davídka. Bylo jí tehdy teprve sedmnáct let. Když se s ním pokusila utéct přes hranice do Rakouska, chytila je Státní bezpečnost (StB). Vzpomínkám Vlasty Černé se věnují aktualizované Příběhy 20. století.

V těchto dnech uplynulo 81 let od začátku tragického pochodu brněnských Němců, vyhnaných 30. a 31. května 1945 z města do improvizovaného tábora v Pohořelicích a pak dál do Rakouska. V pochodu šel i tehdy desetiletý Roman Frait.

„Bylo strašné horko, lidé odkládali, co už neunesli. Osmdesátileté stařenky se sotva vlekly. Okraje cesty byly poseté odhozenými věcmi. Nesměli jsme se zastavit,“ vzpomínala Maria Pekařová z Brna na událost, k níž došlo několik týdnů po porážce nacismu.

Předlistopadový příběh katolického kněze Jáchyma Jaroslava Šimka ukazuje, jakým způsobem mohl komunistický aparát člověku ničit a navždy pokazit život. Pozdějšího opata želivského kláštera (2013–2022) registrovala v 80. letech Státní bezpečnost (StB) jako tajného spolupracovníka.

Byl pozdní večer – první máj – večerní máj – byl lásky čas… Zamilovanost se těžko popisuje jinak než poezií. Umělá inteligence zamilovanost tupě definuje, že se jedná o citové přilnutí k druhému člověku spojené s touhou po vzájemné blízkosti. Psychologové upozorňují, že průběh zamilovanosti připomíná duševní poruchu třeba tím, že ji může provázet ztráta soudnosti.

Pozdě večer 11. dubna 1948 vyrazila z Františkových Lázní skupina asi dvaceti lidí. Chtěli se tajně dostat z komunistického Československa do Bavorska.

Český rozhlas a Česká televize, média veřejné služby, se možná v blízké budoucnosti stanou kapitolou státního rozpočtu, přijdou o financování z koncesionářských poplatků. V části veřejnosti návrh zákona vyvolává silné emoce, lidé se obávají, že tato média přijdou o svou nezávislost a přestanou být kritická k vládnoucím politikům.

Scenárista, dramaturg, pedagog a dokumentarista Meir Lubor Dohnal, jemuž jsou věnovány nové Příběhy 20. století, patří k méně známým, ale výrazným osobnostem (nejen) československé kinematografie. Od poloviny 60. let spolupracoval s režiséry Elo Havettou, Jurajem Jakubiskem a Jurajem Herzem, vytvořil například scénáře k celovečerním filmům Kristove roky, Slávnosť v botanickej záhrade, Archa bláznů, Petrolejové lampy.

Jaroslav Jakub Sviták je důchodce, který víc než 25 let opravuje renesanční zámek v Dřínově. V 90. letech tuto původně středověkou tvrz koupil za víc než milion korun. Prodal chalupu a vydal se ze svých úspor. Pracuje na něm každý všední den, víkendy tráví v Brně doma se ženou.

Hudební teoretik, pedagog a skladatel Petr Vavřín, jemuž jsou věnovány nové Příběhy 20. století, se narodil v červnu 1929 v Brně. Neštěstí jeho rodiny tkvělo v tom, že patřila do předtotalitních časů: do starého středoevropského světa, který znal národnostní nesnášenlivost i antisemitismus, neznal však masové perzekuce, masové deportace a masové vraždění.

Na přelomu 70. a 80. let psal hudebník a student Vysoké školy ekonomické Vladimír Kaláb básničky, které občas recitoval či dával přečíst přátelům. Třeba: „Jen s tebou chci se stýkat,/ jen tebou nechám se svlíkat,/ je mi v tvém objetí blaze,/ mám tě rád, Sovětský svaze.“ V červenci 1981 byl kvůli svým veršům zatčen, poslán do vazby a nakonec odsouzen (stejně dopadlo několik jeho přátel).

Dětství, prvních pět až sedm let života, považují vědci za vývojově nejcitlivější. Rodí se nejpodstatnější obrysy našeho charakteru, temperamentu, osobnosti. Odsud pramení naše sklony k úzkosti, impulzivitě, otevřenosti, stylu, jak navazujeme vztahy, odvaha a mnoho dalšího.

V noci z 8. na 9. března 1944 zavraždili nacisté ve vyhlazovacím táboře Auschwitz-Birkenau více než 3700 Židů z českých zemí, obyvatel tzv. rodinného tábora.

Maminka měla vážné obavy o synka Zdeňka, znepokojovala ji jeho plachost. A protože se znala s paní Svojsíkovou, manželkou zakladatele českého skautingu, přihlásila ho do junáckého oddílu. Zdeněk Zelený, skautskou přezdívkou Káďa, naplnil svůj život neuvěřitelným dobrodružstvím. Za války vstoupil do Obrany národa a za komunismu šel za údajnou velezradu sedět na deset let jako politický vězeň.

Letos 4. března uplyne pět let od smrti (a 11. července 85 let od narození) Františka Lízny. Katolický kněz, jezuita, antikomunista, někdejší disident a politický vězeň, po převratu vězeňský kaplan a farář z Vyšehorek u Mohelnice zemřel po nákaze koronavirem roku 2021 ve věku 79 let. Po roce 1989 se věnoval těm nejpotřebnějším, propuštěným vězňům a lidem bez domova, jimž byla jeho fara otevřena. Na protest proti českému anticikanismu přijal romskou národnost.

V roce 1983 se stal mluvčím Charty 77 takřka šedesátiletý topič a invalidní důchodce, profesor filozofie Radim Palouš. Státní bezpečnost (StB) ho od té chvíle takřka nepřetržitě sledovala, zatýkala a věznila. On si z ní dělal legraci, oslovoval tajné policisty při jeho sledování, přednášel dějiny filozofie ve vězeňských celách takzvaného předběžného zadržení, při výslechu snědl předmět doličný – dopis pronásledovaného kněze Josefa Zvěřiny. (Repríza z roku 2023)

„Statisícové hodnoty ve skladišti šmelináře,“ hlásal titulek v deníku, jehož název se nám zatím nepodařilo určit. Máme jen výstřižek z rodinného archivu, na němž je německy připsáno „místní noviny“, poznamenán rok „1950“, zřejmé je datum vydání 28. března.

Rodina zámečníka Koutného z České Třebové odjela ve 30. letech minulého století do Sovětského svazu. Manželé hledali v této zemi životní štěstí. Zažili bídu, jakou si do té doby neuměli představit. Hladomor. Jejich šestiletá dcera Božena si v Moskvě zapamatovala první ruské slovo, naučila se ho od umírajícího na ulici – těsně před smrtí stále dokola opakoval slovo „pogodi“. Jiný člověk mu totiž stahoval boty, slovo „pogodi“ znamená počkej.

Vloni v březnu, pár dní po svých 90. narozeninách, zemřel politický vězeň, exulant, osamělý mořeplavec a dobrodruh Alois Peyr (1935-2025). V roce 1954 se dostal do vězení za sérii „zločinů“: sdružování proti republice, rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví, pokus o opuštění republiky, obecné ohrožení, snižování vážnosti prezidenta… Příběhy 20. století jsou věnovány jeho památce.

Žáci zapojení do projektu Příběhy našich sousedů objevili unikátní příběhy z války a komunismu: poslední přeživší holokaustu, přítele Zátopka, anebo zpracovali bizarní případ zatčení české rodiny v Krkonoších kvůli čokoládě.

Dne 18. ledna 2025 zemřela ve věku 76 let významná česká právnička Eliška Wagnerová. Její profesní dráha po listopadu 1989 je všeobecně známá: byla asistentkou ústavního soudce Zdeňka Kesslera (od roku 1993), soudkyní a poté předsedkyní Nejvyššího soudu (1998–2002), místopředsedkyní Ústavního soudu (2002–2012) a šest let také nestranickou senátorkou. Co se ale ví o jejích dřívějších osudech? Poslechněte si reprízu pořadu Příběhy 20. století.

Nedaleko města Přeštice v západních Čechách jsou na řece Úhlavě dva velké vodní mlýny. Jeden ve vesnici Borovy, druhý v nedalekých Nezdicích. Do konce 40. let, tedy do komunistického „znárodnění“, byl majitelem borovského mlýna Karel Prokop a nezdického Jan Prokop.

Paměť národa na konci roku zaujala na sociálních sítích třemi výjimečnými příběhy: Květy Bartoňové, Miroslava Hampla a Františka Suchého. Tzv. vánoční kampaň Paměti národa měla nebývalý úspěch, dosah statisíců tisíců lidí. Co mají tyto příběhy společné?

V roce 1934 se švadlena Anna Nováková provdala za syna své někdejší mistrové Josefa Nitku. Jeho rodiče byli zámožní, sňatku prý příliš nepřáli, protože nevěsta pocházela z chudších poměrů, nakonec však snachu přijali. Novomanželé Nitkovi žili v Kostelci nad Labem.

O Vánocích chceme být s blízkými a přáteli v hojnosti, bezpečí a teple. Ne každému se to poštěstí.

Noviny Pochodeň uveřejnily 7. května 1952 článek opatřený nadpisem Krásný je domov našich učňů.

V dětství se musel Hugo Marom, původním jménem Meisl, vyrovnávat s jednou životní ránou za druhou. Starší bratr Kurt se zadusil rybí polévkou. Nejmladší bratr Hans zemřel na leukémii. Devítiletého adoptivního bratra Petra v březnu 1939 odvleklo gestapo a už se nikdy nesetkali. Maminka Arnoštka a tatínek Pavel Meislovi zahynuli v koncentračních táborech Riga a Majdanek.

V roce 2008 jsme s kameramanem vylezli na věž kostela sv. Jiří v Horním Slavkově. Byl z ní dobrý výhled na zpola zasněženou krajinu a na hřbitov, kde leží těla pěti zastřelených politických vězňů, kteří v neděli 15. října 1951 uprchli ze slavkovské šachty číslo 14. Připomíná je malá pamětní deska, na níž lze číst jména: Jan Trn, Jan Úlehla, František Petrů, Ferdinand Compel, Vladislav Roubal. Dole, u hřbitovní brány, na nás čekal tehdy osmdesátiletý Karel Kukal.

Tyto Příběhy 20. století nepojednávají jen individuální lidskou paměť, ale také paměť místa: věznice v Uherském Hradišti. Svému účelu přestala sloužit v 60. letech a do dnešních dnů se dochovala v pozoruhodně nenarušené podobě, se všemi otisky soudobých dějin. Brzy by měla projít rozsáhlou rekonstrukcí, jejíž součástí bude i památník – muzeum totality.

V pátém patře pražských Hlávkových kolejí bydlel v jednolůžkovém pokoji student posledního ročníku medicíny Jan Opletal. Vedle něj měl pokoj student prvního ročníku techniky Ladislav Bém.

Blíží se Den válečných veteránů, kdy si 11. listopadu připínáme na oděvy na znamení úcty k těmto lidem kvítky vlčího máku. Letos se sbírka na pomoc veteránům odehraje nejspíš převážně digitálně.

Gertrudě Samuelové, které se také říká Heda, bude v lednu čtyřiaosmdesát let. Žije v Jihlavě, kde se za německé okupace narodila, má ráda křížovky, historii a vážnou hudbu. Potěšilo by ji, kdyby se jí ozval bratr, kterého nikdy neviděla, ale ví, že naděje není velká, protože už ho marně hledá několik let.

Daně Milatové nebylo ani patnáct let, když zachránila spolu se svým tatínkem desítky lidských životů. Stalo se to za druhé světové války ve Zlíně. Jejího otce Františka Gajdošíka věznilo gestapo, mělo podezření, že někde ukrývá zbraně. Vězeň ale s rodinou našel pozoruhodný způsob, jak z věznice vynášet motáky „ve velkém“, tím instruoval, co je prozrazené. Zachránil tím další rodiny.

V neděli 12. října se měl v České republice poprvé oficiálně připomínat Den samizdatu. Mezi významné dny byl zařazen zákonem s účinností od 1. ledna 2025. Zjevně to není svátek, který by se u nás slavil výrazně a nepřehlédnutelně. Ředitel knihovny Libri prohibiti Jiří Gruntorád konstatoval, že jej „česká média dokonale zasklila“, což je pozoruhodné přinejmenším v situaci, kdy se v podstatné části střední Evropy soustavně zhoršují podmínky seriózní novinářské práce.

Stačí jeho první věta, aby vám přejel mráz po zádech. „Narodil jsem se 5. června 1934 v Lidicích,“ začíná vyprávět svůj příběh pro Paměť národa Václav Hanf. Bylo mu osm let, když jednotky wehrmachtu 10. června 1942 ještě za tmy obklíčily vesnici. Vybavuje si strach, chaos, otázky dospělých: „Co se děje?! Proč? Kam máme jít?“

Eva Erbenová žije v Izraeli a uvádí se, že je nejstarší Izraelkou s českými kořeny. Brzy, 24. října 2025, oslaví své 95. narozeniny. A 7. října uplynou dva roky od masakru, který v Izraeli spáchali členové Hamásu a dalších teroristických skupin. Krátce po útoku opustila Eva Erbenová svůj domov v Aškelonu a přiletěla evakuačním letadlem na pár měsíců do Čech.

V Česku se stále mluví o sudetských Němcích negativně. Důvodem jsou dvě věci: jejich údajné majetkové nároky, ale především jejich zrada Československa ve 30. letech minulého století, kdy většinově podporovali Hitlera. Ale co jejich děti? Celý život se zvláště ti, kteří v Československu po roce 1945 zůstali, vyrovnávají s fašistickou nálepkou. Takovou zkušenost má i Marianna Tomašovská, rozená Rathnerová.

V létě 1946 objevil kdosi neznámý v prázdném domě ve vysídlené pohraniční vesnici Prosiměřice (Proßmeritz) dvanáctiletou dívku. Přivolal četníka (tehdy už příslušníka SNB). Dívka byla vystrašená, krčila se v rohu místnosti, neodpovídala na otázky, zdálo se, že jim nerozumí. V Čechách ji nikdo nehledal a nepostrádal, převážně němečtí obyvatelé obce byli vyhnáni. Ukázalo se, že dívka se jmenuje Růžena Kollnerová. Dnes má příjmení po svém nizozemském muži: Růžena de Weij.

Generál Procházka zemřel v 93 letech v době covidu. Býval to vysoký, štíhlý, do stáří nebývale svalnatý muž s neobyčejně znělým hlasem. Dokonce v mládí zvažoval kariéru operního pěvce. Miloval vážnou hudbu. Stal se ale vojákem, který v protikomunistickém odboji a ve vězení prokázal výjimečnou statečnost.

V noci 30. září 1952 si dětská lékařka Anežka Horalová v bytě v liberecké Husově ulici č. 70 vzala život. Spolu s ní zemřela její sestra a její otec – Anežka jim zřejmě poskytla jed, tedy léky, které způsobily smrt. Pokusila se zabít také svou šestiletou dceru Ivanu. Stalo se to v době, kdy v bytě prováděla Státní bezpečnost domovní prohlídku. Anežčin manžel Andrej Horal byl krátce předtím zatčen. Lékaři zachránili pouze malou Ivanu Horalovou, která se dnes jmenuje Bočková.

Komunistický režim si během normalizace vychovával generaci svazáků a pionýrů, kteří se měli stát poslušnými inženýry v národních strojírenských a hutních podnicích. Vedle těchto „uvědomělých“ soudruzi nechtěně vytvořili prostor pro silnou generaci filozofů, teologů, historiků a umělců, kteří se komunistům postavili. Jedním z nich byl houslista a dirigent Miroslav Jirounek. (Vysíláme v repríze, premiéru jste mohli slyšet v roce 2020.)

Je to už 57 let od počátku sovětské okupace Československa. Začala 21. srpna 1968 vpádem vojsk „spřátelených států“ Varšavské smlouvy, rozhodlo se o ní v Moskvě – a poměrně málo se zdůrazňuje, že trvala více než dvacet let. Poslední z desítek tisíc sovětských vojáků odešli v roce 1991. Příběhy 20. století tentokrát přináší vzpomínky na srpen 1968, na to, jak okupace zasáhla do životů lidí, kteří ji nepřijali, a na brutálně potlačené demonstrace z roku 1969.

Třiadevadesátiletý Otto Šimko chodí třikrát do týdne plavat. Na procházky ho doprovází jeho mladší přítelkyně. Často navštěvují divadlo. Bedlivě a s obavami sleduje světové dění, o kterém vehementně diskutuje na pravidelných seminářích anglické a německé konverzace na židovské obci v Bratislavě. Otto Šimka, který přežil za války koncentrační tábory a partyzánské boje v horách, obvykle zastihnete ve vynikající kondici a veselé náladě.

V sobotu 2. srpna 2025 zemřel sochař, restaurátor, publicista a v posledním dvacetiletí také vydavatel letákového časopisu Sochařský zpravodaj Michal Blažek. Bylo mu 69 let, měl za sebou dobrodružný život naplněný mimo jiné spoustou práce a důležitou občanskou/profesní angažovaností. Příběhy 20. století jsou věnovány jeho památce.

Jan Horal nosíval modrou leteckou uniformu válečného veterána. Tvrdil, že prožil druhou světovou válku jako stíhač RAF. „Němec se objevil ze slunce. Vůbec jsem ho neviděl. Sestřelil mě. Všude samá exploze,“ popisoval jeden letecký souboj Jan Horal. Příhodu si však vymyslel. Záhadou zůstává proč. Příběhy 20. století ověřily podle vojenských dokladů, které ukrývá Ústřední vojenský archiv v Praze, jeho životopisné údaje. A přináší i jeho vyprávění. (Vysíláme v repríze.)

V roce 1943 (ale mohlo to být i dřív) přijel do Bohušovic nad Ohří transport z Německa. Byli v něm staří Židé, zničení dlouhou cestou a ve velmi špatném stavu, posbíraní pravděpodobně po různých starobincích. Měli jít do ghetta v Terezíně. Mezi tamními vězni, kteří měli na starost vykládání a prohlídku vlaku, byl i František Leiner, který našel v jednom z vagónů plačící asi dvouletou holčičku, zabalenou v potrhané dece. (Repríza, premiéru jste mohli slyšet v roce 2023.)

V roce 1951 zavřeli komunisté rotmistra československé armády Juliána Slepeckého. Dostal dvacet let za pokus o útěk na Západ, chtěl se prostřílet přes hranice. Vyšetřovatelé netušili, že vězeň ctí vojenský kázeňský řád první republiky, podle kterého se voják v zajetí musí pokusit nejméně o dva útěky. Nepovedly se. Julián nechtěl při rvačce zabít starého bachaře a vyděšeného bezbranného faráře, který právě sloužil mši.

Walter Fischl byl stavař. V září 1968 emigroval z Československa a dalších 30 let prožil ve Vídni. Rakouská metropole mu prý nepřirostla k srdci, ale ani po pádu komunismu se nechtěl do Česka vrátit. „Ublížili mi tady,“ říká v rozhovoru pro Paměť národa. Přesto se nakonec přestěhoval do Plzně, z lásky k druhé manželce, kterou si vzal roku 1996. Walter Fischl mluví pomalu, rozvážně. Své vzpomínky, které přináší Příběhy 20. století, uzavírá slovy: „Šťastný jsem až teď.“

Na začátku 80. let minulého století se soudruzi v Československu připravovali na třetí světovou válku. Podle komunistických představ měla začít útokem západoněmeckého Bundeswehru na Československo. Proto se plánoval i z ČSSR jaderný útok na Německo. Devatenáctiletý Roman Cajthaml než aby se na tom podílel, šel raději do vězení. (Vysíláme v repríze, premiéru jste mohli slyšet v roce 2022.)

Od smrti národně-socialistické političky a právničky Milady Horákové uplynulo 75 let. Českoslovenští komunisté ji s podporou sovětských poradců zavraždili v Praze na Pankráci 27. června 1950, krátce po půl šesté ráno, jako poslední ze čtyř lidí odsouzených k trestu smrti ve známém vykonstruovaném a pečlivě inscenovaném procesu.