Příběhy 20. století

Maminka měla vážné obavy o synka Zdeňka, znepokojovala ji jeho plachost. A protože se znala s paní Svojsíkovou, manželkou zakladatele českého skautingu, přihlásila ho do junáckého oddílu. Zdeněk Zelený, skautskou přezdívkou Káďa, naplnil svůj život neuvěřitelným dobrodružstvím. Za války vstoupil do Obrany národa a za komunismu šel za údajnou velezradu sedět na deset let jako politický vězeň.

Letos 4. března uplyne pět let od smrti (a 11. července 85 let od narození) Františka Lízny. Katolický kněz, jezuita, antikomunista, někdejší disident a politický vězeň, po převratu vězeňský kaplan a farář z Vyšehorek u Mohelnice zemřel po nákaze koronavirem roku 2021 ve věku 79 let. Po roce 1989 se věnoval těm nejpotřebnějším, propuštěným vězňům a lidem bez domova, jimž byla jeho fara otevřena. Na protest proti českému anticikanismu přijal romskou národnost.

V roce 1983 se stal mluvčím Charty 77 takřka šedesátiletý topič a invalidní důchodce, profesor filozofie Radim Palouš. Státní bezpečnost (StB) ho od té chvíle takřka nepřetržitě sledovala, zatýkala a věznila. On si z ní dělal legraci, oslovoval tajné policisty při jeho sledování, přednášel dějiny filozofie ve vězeňských celách takzvaného předběžného zadržení, při výslechu snědl předmět doličný – dopis pronásledovaného kněze Josefa Zvěřiny. (Repríza z roku 2023)

„Statisícové hodnoty ve skladišti šmelináře,“ hlásal titulek v deníku, jehož název se nám zatím nepodařilo určit. Máme jen výstřižek z rodinného archivu, na němž je německy připsáno „místní noviny“, poznamenán rok „1950“, zřejmé je datum vydání 28. března.

Rodina zámečníka Koutného z České Třebové odjela ve 30. letech minulého století do Sovětského svazu. Manželé hledali v této zemi životní štěstí. Zažili bídu, jakou si do té doby neuměli představit. Hladomor. Jejich šestiletá dcera Božena si v Moskvě zapamatovala první ruské slovo, naučila se ho od umírajícího na ulici – těsně před smrtí stále dokola opakoval slovo „pogodi“. Jiný člověk mu totiž stahoval boty, slovo „pogodi“ znamená počkej.

Vloni v březnu, pár dní po svých 90. narozeninách, zemřel politický vězeň, exulant, osamělý mořeplavec a dobrodruh Alois Peyr (1935-2025). V roce 1954 se dostal do vězení za sérii „zločinů“: sdružování proti republice, rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví, pokus o opuštění republiky, obecné ohrožení, snižování vážnosti prezidenta… Příběhy 20. století jsou věnovány jeho památce.

Žáci zapojení do projektu Příběhy našich sousedů objevili unikátní příběhy z války a komunismu: poslední přeživší holokaustu, přítele Zátopka, anebo zpracovali bizarní případ zatčení české rodiny v Krkonoších kvůli čokoládě.

Dne 18. ledna 2025 zemřela ve věku 76 let významná česká právnička Eliška Wagnerová. Její profesní dráha po listopadu 1989 je všeobecně známá: byla asistentkou ústavního soudce Zdeňka Kesslera (od roku 1993), soudkyní a poté předsedkyní Nejvyššího soudu (1998–2002), místopředsedkyní Ústavního soudu (2002–2012) a šest let také nestranickou senátorkou. Co se ale ví o jejích dřívějších osudech? Poslechněte si reprízu pořadu Příběhy 20. století.

Nedaleko města Přeštice v západních Čechách jsou na řece Úhlavě dva velké vodní mlýny. Jeden ve vesnici Borovy, druhý v nedalekých Nezdicích. Do konce 40. let, tedy do komunistického „znárodnění“, byl majitelem borovského mlýna Karel Prokop a nezdického Jan Prokop.

Paměť národa na konci roku zaujala na sociálních sítích třemi výjimečnými příběhy: Květy Bartoňové, Miroslava Hampla a Františka Suchého. Tzv. vánoční kampaň Paměti národa měla nebývalý úspěch, dosah statisíců tisíců lidí. Co mají tyto příběhy společné?

V roce 1934 se švadlena Anna Nováková provdala za syna své někdejší mistrové Josefa Nitku. Jeho rodiče byli zámožní, sňatku prý příliš nepřáli, protože nevěsta pocházela z chudších poměrů, nakonec však snachu přijali. Novomanželé Nitkovi žili v Kostelci nad Labem.

O Vánocích chceme být s blízkými a přáteli v hojnosti, bezpečí a teple. Ne každému se to poštěstí.

Noviny Pochodeň uveřejnily 7. května 1952 článek opatřený nadpisem Krásný je domov našich učňů.

V dětství se musel Hugo Marom, původním jménem Meisl, vyrovnávat s jednou životní ránou za druhou. Starší bratr Kurt se zadusil rybí polévkou. Nejmladší bratr Hans zemřel na leukémii. Devítiletého adoptivního bratra Petra v březnu 1939 odvleklo gestapo a už se nikdy nesetkali. Maminka Arnoštka a tatínek Pavel Meislovi zahynuli v koncentračních táborech Riga a Majdanek.

V roce 2008 jsme s kameramanem vylezli na věž kostela sv. Jiří v Horním Slavkově. Byl z ní dobrý výhled na zpola zasněženou krajinu a na hřbitov, kde leží těla pěti zastřelených politických vězňů, kteří v neděli 15. října 1951 uprchli ze slavkovské šachty číslo 14. Připomíná je malá pamětní deska, na níž lze číst jména: Jan Trn, Jan Úlehla, František Petrů, Ferdinand Compel, Vladislav Roubal. Dole, u hřbitovní brány, na nás čekal tehdy osmdesátiletý Karel Kukal.

Tyto Příběhy 20. století nepojednávají jen individuální lidskou paměť, ale také paměť místa: věznice v Uherském Hradišti. Svému účelu přestala sloužit v 60. letech a do dnešních dnů se dochovala v pozoruhodně nenarušené podobě, se všemi otisky soudobých dějin. Brzy by měla projít rozsáhlou rekonstrukcí, jejíž součástí bude i památník – muzeum totality.

V pátém patře pražských Hlávkových kolejí bydlel v jednolůžkovém pokoji student posledního ročníku medicíny Jan Opletal. Vedle něj měl pokoj student prvního ročníku techniky Ladislav Bém.

Blíží se Den válečných veteránů, kdy si 11. listopadu připínáme na oděvy na znamení úcty k těmto lidem kvítky vlčího máku. Letos se sbírka na pomoc veteránům odehraje nejspíš převážně digitálně.

Gertrudě Samuelové, které se také říká Heda, bude v lednu čtyřiaosmdesát let. Žije v Jihlavě, kde se za německé okupace narodila, má ráda křížovky, historii a vážnou hudbu. Potěšilo by ji, kdyby se jí ozval bratr, kterého nikdy neviděla, ale ví, že naděje není velká, protože už ho marně hledá několik let.

Daně Milatové nebylo ani patnáct let, když zachránila spolu se svým tatínkem desítky lidských životů. Stalo se to za druhé světové války ve Zlíně. Jejího otce Františka Gajdošíka věznilo gestapo, mělo podezření, že někde ukrývá zbraně. Vězeň ale s rodinou našel pozoruhodný způsob, jak z věznice vynášet motáky „ve velkém“, tím instruoval, co je prozrazené. Zachránil tím další rodiny.

V neděli 12. října se měl v České republice poprvé oficiálně připomínat Den samizdatu. Mezi významné dny byl zařazen zákonem s účinností od 1. ledna 2025. Zjevně to není svátek, který by se u nás slavil výrazně a nepřehlédnutelně. Ředitel knihovny Libri prohibiti Jiří Gruntorád konstatoval, že jej „česká média dokonale zasklila“, což je pozoruhodné přinejmenším v situaci, kdy se v podstatné části střední Evropy soustavně zhoršují podmínky seriózní novinářské práce.

Stačí jeho první věta, aby vám přejel mráz po zádech. „Narodil jsem se 5. června 1934 v Lidicích,“ začíná vyprávět svůj příběh pro Paměť národa Václav Hanf. Bylo mu osm let, když jednotky wehrmachtu 10. června 1942 ještě za tmy obklíčily vesnici. Vybavuje si strach, chaos, otázky dospělých: „Co se děje?! Proč? Kam máme jít?“

Eva Erbenová žije v Izraeli a uvádí se, že je nejstarší Izraelkou s českými kořeny. Brzy, 24. října 2025, oslaví své 95. narozeniny. A 7. října uplynou dva roky od masakru, který v Izraeli spáchali členové Hamásu a dalších teroristických skupin. Krátce po útoku opustila Eva Erbenová svůj domov v Aškelonu a přiletěla evakuačním letadlem na pár měsíců do Čech.

V Česku se stále mluví o sudetských Němcích negativně. Důvodem jsou dvě věci: jejich údajné majetkové nároky, ale především jejich zrada Československa ve 30. letech minulého století, kdy většinově podporovali Hitlera. Ale co jejich děti? Celý život se zvláště ti, kteří v Československu po roce 1945 zůstali, vyrovnávají s fašistickou nálepkou. Takovou zkušenost má i Marianna Tomašovská, rozená Rathnerová.

V létě 1946 objevil kdosi neznámý v prázdném domě ve vysídlené pohraniční vesnici Prosiměřice (Proßmeritz) dvanáctiletou dívku. Přivolal četníka (tehdy už příslušníka SNB). Dívka byla vystrašená, krčila se v rohu místnosti, neodpovídala na otázky, zdálo se, že jim nerozumí. V Čechách ji nikdo nehledal a nepostrádal, převážně němečtí obyvatelé obce byli vyhnáni. Ukázalo se, že dívka se jmenuje Růžena Kollnerová. Dnes má příjmení po svém nizozemském muži: Růžena de Weij.

Generál Procházka zemřel v 93 letech v době covidu. Býval to vysoký, štíhlý, do stáří nebývale svalnatý muž s neobyčejně znělým hlasem. Dokonce v mládí zvažoval kariéru operního pěvce. Miloval vážnou hudbu. Stal se ale vojákem, který v protikomunistickém odboji a ve vězení prokázal výjimečnou statečnost.

V noci 30. září 1952 si dětská lékařka Anežka Horalová v bytě v liberecké Husově ulici č. 70 vzala život. Spolu s ní zemřela její sestra a její otec – Anežka jim zřejmě poskytla jed, tedy léky, které způsobily smrt. Pokusila se zabít také svou šestiletou dceru Ivanu. Stalo se to v době, kdy v bytě prováděla Státní bezpečnost domovní prohlídku. Anežčin manžel Andrej Horal byl krátce předtím zatčen. Lékaři zachránili pouze malou Ivanu Horalovou, která se dnes jmenuje Bočková.

Komunistický režim si během normalizace vychovával generaci svazáků a pionýrů, kteří se měli stát poslušnými inženýry v národních strojírenských a hutních podnicích. Vedle těchto „uvědomělých“ soudruzi nechtěně vytvořili prostor pro silnou generaci filozofů, teologů, historiků a umělců, kteří se komunistům postavili. Jedním z nich byl houslista a dirigent Miroslav Jirounek. (Vysíláme v repríze, premiéru jste mohli slyšet v roce 2020.)

Je to už 57 let od počátku sovětské okupace Československa. Začala 21. srpna 1968 vpádem vojsk „spřátelených států“ Varšavské smlouvy, rozhodlo se o ní v Moskvě – a poměrně málo se zdůrazňuje, že trvala více než dvacet let. Poslední z desítek tisíc sovětských vojáků odešli v roce 1991. Příběhy 20. století tentokrát přináší vzpomínky na srpen 1968, na to, jak okupace zasáhla do životů lidí, kteří ji nepřijali, a na brutálně potlačené demonstrace z roku 1969.

Třiadevadesátiletý Otto Šimko chodí třikrát do týdne plavat. Na procházky ho doprovází jeho mladší přítelkyně. Často navštěvují divadlo. Bedlivě a s obavami sleduje světové dění, o kterém vehementně diskutuje na pravidelných seminářích anglické a německé konverzace na židovské obci v Bratislavě. Otto Šimka, který přežil za války koncentrační tábory a partyzánské boje v horách, obvykle zastihnete ve vynikající kondici a veselé náladě.

V sobotu 2. srpna 2025 zemřel sochař, restaurátor, publicista a v posledním dvacetiletí také vydavatel letákového časopisu Sochařský zpravodaj Michal Blažek. Bylo mu 69 let, měl za sebou dobrodružný život naplněný mimo jiné spoustou práce a důležitou občanskou/profesní angažovaností. Příběhy 20. století jsou věnovány jeho památce.

Jan Horal nosíval modrou leteckou uniformu válečného veterána. Tvrdil, že prožil druhou světovou válku jako stíhač RAF. „Němec se objevil ze slunce. Vůbec jsem ho neviděl. Sestřelil mě. Všude samá exploze,“ popisoval jeden letecký souboj Jan Horal. Příhodu si však vymyslel. Záhadou zůstává proč. Příběhy 20. století ověřily podle vojenských dokladů, které ukrývá Ústřední vojenský archiv v Praze, jeho životopisné údaje. A přináší i jeho vyprávění. (Vysíláme v repríze.)

V roce 1943 (ale mohlo to být i dřív) přijel do Bohušovic nad Ohří transport z Německa. Byli v něm staří Židé, zničení dlouhou cestou a ve velmi špatném stavu, posbíraní pravděpodobně po různých starobincích. Měli jít do ghetta v Terezíně. Mezi tamními vězni, kteří měli na starost vykládání a prohlídku vlaku, byl i František Leiner, který našel v jednom z vagónů plačící asi dvouletou holčičku, zabalenou v potrhané dece. (Repríza, premiéru jste mohli slyšet v roce 2023.)

V roce 1951 zavřeli komunisté rotmistra československé armády Juliána Slepeckého. Dostal dvacet let za pokus o útěk na Západ, chtěl se prostřílet přes hranice. Vyšetřovatelé netušili, že vězeň ctí vojenský kázeňský řád první republiky, podle kterého se voják v zajetí musí pokusit nejméně o dva útěky. Nepovedly se. Julián nechtěl při rvačce zabít starého bachaře a vyděšeného bezbranného faráře, který právě sloužil mši.

Walter Fischl byl stavař. V září 1968 emigroval z Československa a dalších 30 let prožil ve Vídni. Rakouská metropole mu prý nepřirostla k srdci, ale ani po pádu komunismu se nechtěl do Česka vrátit. „Ublížili mi tady,“ říká v rozhovoru pro Paměť národa. Přesto se nakonec přestěhoval do Plzně, z lásky k druhé manželce, kterou si vzal roku 1996. Walter Fischl mluví pomalu, rozvážně. Své vzpomínky, které přináší Příběhy 20. století, uzavírá slovy: „Šťastný jsem až teď.“

Na začátku 80. let minulého století se soudruzi v Československu připravovali na třetí světovou válku. Podle komunistických představ měla začít útokem západoněmeckého Bundeswehru na Československo. Proto se plánoval i z ČSSR jaderný útok na Německo. Devatenáctiletý Roman Cajthaml než aby se na tom podílel, šel raději do vězení. (Vysíláme v repríze, premiéru jste mohli slyšet v roce 2022.)

Od smrti národně-socialistické političky a právničky Milady Horákové uplynulo 75 let. Českoslovenští komunisté ji s podporou sovětských poradců zavraždili v Praze na Pankráci 27. června 1950, krátce po půl šesté ráno, jako poslední ze čtyř lidí odsouzených k trestu smrti ve známém vykonstruovaném a pečlivě inscenovaném procesu.

Gymnaziální studentka (a mnohem později klinická psycholožka) Vlasta Černá se v roce 1950 podílela na ukrývání pronásledovaného katolického kněze Felixe Marii Davídka. Bylo jí tehdy teprve sedmnáct let. Když se s ním pokusila utéct přes hranice do Rakouska, chytila je Státní bezpečnost (StB). Vzpomínkám Vlasty Černé se věnují aktualizované Příběhy 20. století.

Na začátku léta 1951 zatkla Státní bezpečnost (StB) Hanu Johnovou a jejího snoubence studenta Otakara Čeňka Trunce. Hana dostala 13 let a Otakar 15 let vězení za údajnou velezradu a špionáž. Vydávali a roznášeli po schránkách letáky vyzývající k občanské odvaze a pomáhali lidem utíkajícím přes hranice. Krátce před svatbou je kdosi udal, Hana se domnívá, že to byl někdo z pěveckého sboru. Po propuštění po devíti letech se milenci vzali. Děti už ale neměli.

Josef Vít prožil téměř celý život v jednom kraji: narodil se 18. dubna 1942 ve Lhotkách u Náchoda jako prvorozený syn v rodině zemědělce a hospodského Josefa Víta staršího a jeho ženy Marie rozené Řezníčkové, která pocházela ze sousední Litoboře. Nebylo mu ještě deset let, když se stal svědkem dodnes nedošetřených událostí, které vedly k justiční vraždě jeho otce.

V malém bytě v jednom pražském činžáku žil do roku 2020 skoro stoletý Viktor Wellemín. Když mu bylo sedmnáct let, vypravil se se svým o čtyři roky starším bratrem na dlouhou cestu, aby vstoupil do armády a bojoval proti nacistický vojskům. Nejprve se vydali na Slovensko, parníkem po Dunaji až do Černého moře, poté propluli tureckou lodí do Středozemního moře až k břehům Palestiny. Zatímco Viktor válčil kdesi u Tobruku, nacisté mu zavraždili v koncentračním táboře rodiče.

„Nevěřili byste, jak jsem zjistil u svých spolutrpitelů, jak po rozsudku smrti člověk začíná lpět na životě. Úžasně na životě lpět,“ říká na unikátní nahrávce z archivu Paměť národa odbojář Jan Maryška. Byl povoláním učitel, žil v letech 1890–1976, zvukový záznam jeho vzpomínek uchovávala desítky let jeho rodina. Příběhy 20. století se ještě vztahují k nedávnému 80. výročí porážky nacismu a připomínají osudy odbojářů, z nichž mnozí byli zatčeni a odsouzeni k trestu smrti.

Bylo mu jen čtrnáct let, když ho sovětská justice odsoudila na deset let do lágru. S dalšími mladíky založil Leonid Dohovič odbojovou skupinu, roznášeli letáky a také ukradli zbraně. V lágru se mu dařilo přežít i díky radám rodinného přítele, pracoval v knihovně a s dalšími mladými vězni začal kopat tunel na svobodu. Za to vyfasoval dalších deset let. Po propuštění se mu podařilo dostat do Československa, kde už od války žil jeho otec, řeckokatolický kněz.

„Bylo strašné horko, lidé odkládali, co už neunesli. Osmdesátileté stařenky se sotva vlekly. Okraje cesty byly poseté odhozenými věcmi. Nesměli jsme se zastavit,“ vzpomíná Maria Pekařová na pochod 20 tisíc Němců. Z Brna je vyhnali 30. května 1945 a ozbrojenci je za krutých podmínek vedli do Pohořelic a dál k rakouským hranicím. Nebyla to ojedinělá událostí – patří k mnoha případům poválečného násilí v osvobozeném Československu.

Osvobození českých zemí od nacismu neprobíhalo jen ve znamení radosti ze svobody a vítání sovětské nebo americké armády. Byla to také doba vzepětí násilí, které pokračovalo ještě dlouho po květnu 1945. K tehdejším tragédiím patří mimo jiné vypálení malé vsi Javoříčko, ležící v olomouckém okrese na rozhraní Litovelska a Konicka. Členové jednotky SS zavraždili 5. května v Javoříčku 38 mužů – hlavním důvodem byla pomsta za podporu partyzánského odboje, přesná příčina je nejasná.

Židovský mladík Alexander Gajdoš přežil nejméně tři masové vraždy na Slovensku. Vyvraždění raněných v nemocnici ve Sliači, popravy ve vápence v Kremničce a masakr v obci Priechod. Vyvázl vždy neuvěřitelnou náhodou. Jeho dramatický příběh z konce druhé světové války ze slovenských hor zdokumentovala Paměť národa.

Lucy Topoľská je germanistka. Vystudovala německou a ruskou filologii na Univerzitě Palackého v Olomouci a na Univerzitě Karlově v Praze. Do češtiny přeložila díla Ödöna von Horváth, Lea Perutze, Paula Celana, Romana Karla Scholze a dalších autorů. Němčina je její rodný jazyk. Když nastoupila do první třídy v české škole, téměř se nedokázala domluvit s učiteli ani se spolužáky – a přiznává, že tehdy se u ní „vyvinula potřeba překladu“, jemuž se věnuje celý život.

Ludvík Armbruster vyrůstal v rodině, která do kostela nechodila, přesto se ve dvaadvaceti letech stal řeholníkem a následně i knězem. Ačkoliv pocházel z rodiny zámečníka, vystudoval prestižní univerzity a přednášel jako profesor filozofie a teologie po celém světě, přednášel nejen ve svém rodném jazyce, ale i latinsky, italsky, anglicky, německy a japonsky. Hlásil se k české národnosti, měl rakouské a japonské občanství, tady se stal v době komunismu nežádoucí osobou.

„Ježišmarjá, tady je lidí! Jak jste to věděli?!“ opakovala tenkým hlasem až k slzám dojatá 95letá Jarmila Hermanová u pomníku „Padlým hrdinům za vlast“ v Želivci. Na kamenné desce se nachází kromě jiných i fotografie jejího tatínka Františka Šimka. Esesáci ho 6. května 1945 mučili, aby udal své spolupracovníky.