Jak to bylo doopravdy

Katolický kněz Jan Hus se výrazně zapsal do naší historie a častokrát se právě on stal loutkou v rukou ideologů podle toho, jak se komu hodil. Někdy se zamlčelo, že to byl katolický kněz, jindy pak, že mu šlo především o nápravu věcí, nikoliv o rozkymácení společnosti v roli „kacíře“, za což byl církevním koncilem v Kostnici odsouzen a následně hrůzným způsobem upálen na hranici.

Po čtyřech dekádách komunistického režimu, který skončil v listopadu 1989, se objevily naděje, že budou potrestáni viníci zločinů. Tisíce nevinných lidí skončily na popravištích nebo na dlouhá léta v kriminálech, postiženy byly také jejich rodiny. Vyrovnání se s komunismem se ovšem ani po více než 30 letech nepodařilo. Jistou nadějí tak může být výsledek vyšetřování Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu týkající se justiční vraždy doktorky Milady Horákové.

Nizozemská tanečnice a kurtizána Mata Hari, která působila v období první světové války, se stala ve světě špionáže pojmem. Jedním z pomyslných bílých míst naší historie je právě role špiónek. Patří mezi ně i agentka Marina, vlastním jménem Marie Tomšů, později Blanschtowitschková a později Pekelská, která bývá někdy označována „vizovická Mata Hari“. Kým byla a pro koho pracovala?

Svět byl po skončení druhé světové války v šoku. Zrůdnosti nacistické režimu byly do té doby nevídané, i proto bylo nezbytné pojmenovat zločiny a potrestat viníky. Nebylo to vůbec jednoduché, diskuse se vedly mezi spojenci – vítězi války jak o obsahu, tak i o formě. Výsledkem byla soudní jednání, nejznámější proces v německém Norimberku trval téměř rok. Arogance obžalovaných, kteří se často „nemohli na nic upamatovat“, byla v přímém protikladu s výpověďmi svědků.

V komunistickém Československu pro hvězdnou kariéru stačilo být věrným a oddaným komunistou, mít správný třídní původ a dotyčný měl – jak se říká, vystaráno. Důkazem je Ludvík Hlavačka: nevzdělaný, neprofesionální a jeho příběh lemují nejrůznější mezilidské „hnusárny“. Vyučený karosář se za pouhých pět let stal generálmajorem, velitelem speciálního vojska Pohraniční stráže a náměstkem ministra vnitra.

Celkem 65 mrtvých. To byl výsledek největší důlní tragédie v novodobých dějinách. Stala se v září 1981 na Mostecku v litvínovském hnědouhelném revíru Mostecké pánve v tamním dole Pluto. Zároveň je tato tragická událost upozorněním na to, jakou hodnotu měly v éře komunistického státu lidské životy. Opomenout nelze ani pohodlí a laxnost těch, kteří zavinili to, že viníci nebyli potrestáni ani v době, kdy už nerozhodovala komunistická strana.

Rok 1848 otřásl Evropou, na řadě míst a v rychlém sledu se rozkymácel dosavadní svět. Každé místo i každá země měly své vlastní specifické požadavky a zájmy, což se týkalo také českých zemí. Téma jejich svébytnosti se mísilo se sociálními a politickými požadavky.

V listopadu roku 1916 umírá po 68leté vládě stařičký mocnář František Josef I. a nastupuje na trůn císař Karel I. (1887–1922). Ovšem jak jeho předchůdce před svým skonem řekl: „Převzal jsem trůn za nejtěžších okolností a předávám jej za okolností ještě těžších.“ Důsledky probíhající 1. světové války se projevovaly ve všech sférách života monarchie, postupně narůstající tendence posléze vedly až k rozpadu Rakouska-Uherska. (Repíza z roku 2020.)

Prezident má v naší historii, ale i současnosti, mimořádnou pozici. Není jen reprezentantem státu a takzvaným prvním mužem ve státě, ale po celou dobu byl vnímán s pozůstatkem respektu, který známe z historie vůči císaři. Nejen díky zvláštnímu atributu udělovaných milostí, ale i tím, že se k němu lidé obraceli jako k poslední instanci při řešení svých svízelných situací. Leckdy to bylo poslední „volání o pomoc“, ale stejně tak i „boj s větrnými mlýny“.

Zamyšlení nad reformátory katolické církve nabízí repríza pořadu Ivany Denčevové a Hynka Pekárka, ve kterém hovoří religionista Martin Chadima. Režie Michal Bureš.

Jan Hus je pro nás Čechy symbolem kritiky vůči tehdejší církvi, který za to zaplatil životem. Symbolem dění se často stává jedno jméno, nebo jedna událost. V historii ale v různých částech světa probíhaly události, které mají řadu společných rysů. Jan Hus tak není jediný, kdo se ve své době proti církvi ozval.

Filmový režisér Otakar Vávra natočil za šedesátiletou filmovou dráhu 49 celovečerních filmů a jedním z dominujících témat byla historie. Každoročně se na televizních obrazovkách objevují filmy Jan Hus, Jan Žižka a Proti všem, které jsou souhrnně nazývány husitskou trilogií.

„Nadrealismus“, i tak se dá vysvětlit význam slova surrealismus. Do Československa přišel z Francie a stal se výraznou součástí kultury. Je protipólem realistického uměleckého světa, dominuje v něm snění, fantazie, podvědomí a neuchopitelná, nespoutaná umělcova osobnost. Ta souvisí se svobodou, která je vážným protivníkem, ba i nepřítelem totality. Nacisté i komunisté považovali surrealisty za představitele zvrhlých umění. Bylo třeba je vymazat, zlikvidovat a zakázat.

V roce 1946 byla nastoupena cesta ke komunistickému státu, byť to tehdy téměř nikdo netušil. Výrazné vítězství komunistů znamenalo jejich klíčovou roli ve vedení státu, ale jejich tehdejší volební program nenaznačoval, že by chtěli změnit demokratický charakter státu. Byl to tedy podvod na voličích? A proč se parlamentní volby v Československu uskutečnily tak pozdě po skončení války? Poslechněte si Jak to bylo doopravdy s historikem Michalem Stehlíkem. (Vysíláme v repríze.)

Říkává se, že nemocná duše je jedním z nejsložitějších onemocnění. Lidé potřebují nejen lékařskou pomoc, ale také porozumění, aby se jim vyhnula pejorativní nálepka „blázna“. Jenže komunistický režim zneužíval psychiatrii pro represe. Příslušníkům obávané Státní bezpečnosti často pomáhali i sami lékaři. Příkladů je několik, jedním z nich je osud katolického aktivisty Augustina Navrátila, který žádal náboženskou svobodu. Byl internován na psychiatrii, kde strávil 12 let.

Více než 80 let po skončení druhé světové války se stále objevují nová témata, která s ní souvisejí. Jedním z nich je také role žen, manželek odbojářů, kteří byli podle komunistů na té nesprávné straně, tedy na Západě. Ať to byli vojáci, politici nebo jejich klíčoví pomocníci z území protektorátu.

Když v 5. století před Kristem Řecko vytvářelo demokracii, tedy princip ochrany základních práv a rovnosti občanů, zřejmě by nikoho nenapadlo, jak dlouhá bude cesta k demokracii, ve které žijeme. Její prvky byly zaváděny postupně, a to i v monarchiích, jako bylo habsburské Rakousko. Tedy stát, jehož součástí byly české země po čtyři staletí. Přesto v něm až do jeho konce v roce 1918 hlavní úlohu sehrával císař.

Jaroslav Seifert, nositel Nobelovy ceny za literaturu, měl s vládnoucími komunisty přinejmenším komplikovaný vztah. Začalo to už za první republiky, kdy nesouhlasil s nástupem nového Gottwaldova vedení a „stalinistické“ cesty, pokračovalo to po válce a klíčovými mezníky byly jak únorový převrat roku 1948, tak okupace vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968.

Historie zřejmě není učitelkou života, přestože by nás mohla uchránit nejen od pomyslných „slepých“ uliček, ale především od tragédií čítajících na svém konci miliony lidských životů. Svůdnost jednoduchých a rychlých řešení je příznačná pro antisystémové strany v čele s jejich tzv. vůdcem.

Nejprve to bylo chybné datum. Den osvobození a konce 2. světové války jsme slavili 9. května, tedy až o den později. Pak také chybné informace, které se týkaly toho, kdo vlastně Prahu osvobodil. Radost z konce strašlivé války se postupně dostala do soukolí propagandy. A to na několik dlouhých desetiletí.

Stal se hřbitov v pražských Ďáblicích symbolem nenávisti až za hrob? O nehumánním, tajném pohřbívání odpůrců komunistického režimu do anonymních šachet při severní zdi ďáblického hřbitova i jinde mluví v pořadu Jak to bylo doopravdy publicistka Ivana Chmel Denčevová a odborník na právní dějiny Kamil Nedvědický.

Otázka pro pořad Jak to bylo doopravdy?, který připravili historik Jan Rychlík a publicistka Ivana Chmel Denčevová. Režie Michal Bureš.

Až v poslední době historiografie i veřejnost začaly jinak pohlížet na téměř čtyřsetletou historii našich zemí v rámci Rakouska-Uherska. Obrozenecký mýtus o údajném útlaku souvisel s emancipačními snahami novodobých národů, a tak se hodily i zavádějící, leckdy spíše podpásové argumenty. S těmito mýty souvisí také to, zda Habsburkové zradili česká práva?

Jednou z nejvážnějších havárií v historii mírového využití jaderné energie byla ta v Černobylu, ke které došlo 26. dubna roku 1986. Hrozící důsledky byly zřejmé, ale komunistické Československo se po několik dní tvářilo, že se takřka nic neděje.

Události naší historie bývají spojovány se symbolickými jmény. Proto, když slyšíte druhá světová válka a československý exil v Londýně – vybaví se vám jméno prezidenta Edvarda Beneše. Nebyl na to ale sám.

Když se podíváme do historie komunistického Československa a jejího hlavního hybatele, komunistické strany, je to sled hledání a nacházení nejrůznějších nepřátel. Někteří „nepřátelé“ byli odsouzeni do kriminálu, jiní zbaveni funkcí a někteří skončili na popravišti. Když se v první polovině 60. let ve vězení ocitl bývalý ministr vnitra Rudolf Barák, byl to skandál.

Majetek i peníze se mohou stát modlou. Zcela jednoduché tvrzení, které ale není tak daleko od pravdy. A právě modlářství je jedním z největších protivníků Boha, kterého nám přináší judaismus, křesťanství, a také nejmladší monoteistické náboženství, kterým je islám.

Válečné škody zasáhly všechny oblasti života naší země, včetně krajiny. Jedním z nejpostiženějších území byla část vnitrozemí, dnešního Středočeského kraje směrem na jih od Prahy. Rozsáhlé území zhruba 450 čtverečních kilometrů, na kterém žilo kolem 30 tisíc lidí v přibližně 70 obcích, se stalo vojenským územím pro výcvik fanatických speciálních vojenských jednotek Waffen-SS. Obnova území pak trvala řadu let a vykořenění místních zanechalo nesmazatelné stopy.

Nacismus a komunismus, dva totalitní režimy minulého století, měly řadu společných rysů. Jedním z nich bylo, že jim v jistém slova smyslu má patřit i lidská duše. Tím se jednoznačně postavili proti náboženství, například proti rozšířenému katolictví. Přestože je katolická církev tvořená miliony lidí, kteří se v té či oné chvíli stali sympatizanty nebo představiteli těchto totalit, základním postojem byl opak. Kde se vzal mýtus, že tomu tak nebylo?

Politické strany leckdy vnímáme jako něco „navíc“, co častokrát pohledem zvenčí komplikuje situaci, rozhoduje na nějakých sekretariátech a dotyční bývají podezíráni, zda jim více nezáleží na jejich profitu než na zájmu celé společnosti. Zároveň je ale jejich likvidace nebo oslabení vážným varováním, že končí demokratické poměry a nastupují nejrůznější formy autoritářských metod v řízení státu. Nejinak tomu bylo i v době nacistické okupace.

Nacistický okupační režim využíval také bývalých četníků a policistů prvorepublikového Československa a snažil se je „převychovat“ a sjednotit s německými bezpečnostními sbory. Nebylo to jednoduché, protože řada četníků se naopak zapojila do odboje. Informací o těchto jejich aktivitách máme ale poskrovnu, protože to byli profesionálové zvládající bravurně konspirační metody. Možná i proto se po dlouhá desetiletí udržoval mýtus, že právě oni byli oporou nacistou.

Hrozivé koncentrační tábory zřídili nacisté v období 2. světové války a některé i před ní. Právě tam byli transportováni lidé, kteří byli označeni za nepřátele nacistů. O to překvapivější jsou poznatky historického bádání: do „koncentráku“ se dostaly i konfidentky a udavačky gestapa.

Co se vlastně stalo 25. února 1948? Už jen pojmenování tehdejších událostí není zcela jednoduché. Někteří konstatují, že to byl puč, jiní mluví o převratu, násilném převzetí moci nebo o řešení tehdejší politické krize.

Seznam nepřátel komunistického Československa zahrnoval i některé bývalé prominenty a ty, kteří pomáhali s nasazením vytvářet tento režim. Patřil mezi ně Jiří Pelikán (1923–1999), posléze výrazná osobnost našeho exilu a vydavatel časopisu Listy. K pokusům o dehonestaci Československu včetně nestoudných lží o něm se tak přidaly akce Státní bezpečnosti (StB). Jedna z nich se jmenovala Vampír II., StB se jejím prostřednictvím vrátila k metodám krutých stalinistických 50. let.

Bylo to pár let po vzniku republiky, kdy se demokracie v Československu ocitla v krizi. Snažili se toho využít i nastupující fašisté, pod vlajkou nacionalismu namířeného jak proti německým, tak židovským spoluobčanům. Řešení na demokratickém půdorysu nejsou jednoduchá, možná o to svůdnější bývá volání po vládě „pevné ruky“. Ovšem jak už to bývá, ta lehká a zdánlivě jednoduchá řešení vlastně neexistují.

S naší starší historií je to leckdy velmi těžké. Po řadu staletí i historiografie vycházela z kronik, které byly více než „ideologicky cinknuté“. Taková je i Zbraslavská kronika Petra Žitavského, představitele cisterciáků, kteří měli své vlastní představy o řízení státu. Na něj pak navazovali další, včetně úctyhodného Františka Palackého. A tak se jednou z postav, která dostala pomyslný terč na záda, stal Jindřich Korutanský.

Jednou z největších dětských a mládežnických organizací jsou skauti, největší z nich Junák má 75 tisíc členů. Principy výchovných metod, které má skauting už ve své podstatě, dnes obsahují i moderní výchovné koncepce. Přesto stačilo málo a skauting tady nebyl. Tvrdý útok, kdy byli zakázáni, zažili hned třikrát. Mezi členy najdete Antonína Benjamina Svojsíka, básníka Jiřího Wolkera nebo autora Rychlých šípů Jaroslava Foglara, který byl ve vedení skautů víc než 60 let.

Osobností, která zanechala v naší historii mimořádnou stopu, je Ivan Medek (1925–2010). Charismatický muž, jehož život probíhal na pomyslné sinusoidě – prožil celkem šest politických režimů, ale sjednocujícím prvkem jeho života byla osobní statečnost a mravní rámec. A to i za cenu ústrků, perzekucí, zatýkání.

Dne 6. ledna roku 1977 bylo zveřejněno Prohlášení Charty 77 a jak uvádí historik Michal Stehlík: „Doposud nebyla v Československu podobná aktivita a nebezpečná byla jak pro signatáře, tak se také v ohrožení cítil režim.“ Ostatně hned následující den přijal Ústřední výbor Komunistické strany Československa (ÚV KSČ) usnesení, na které navazovaly úkoly pro představitele justice a prokuratury. (Repríza pořadu.)

Mezi mistry světového výtvarného umění patří také český malíř, grafik a ilustrátor František Kupka (1871–1957). Zakladatel a průkopník nových forem umění, které označujeme za abstrakci, tak stojí po boku jmen jako je Vasilij Kandinskij či Kazimir Malevič. Kupkovy obrazy se prodávají za astronomické ceny a stačilo tak málo, aby zůstal takřka zapomenut.

Jaké byly okolnosti zvolení Václava Havla prezidentem v prosinci 1989? Bylo vůbec ještě pár týdnů před tím myslitelné, aby komunistické Federální shromáždění zvolilo disidenta, který byl dokonce v „podmínce“, která navazovala na jeho věznění?

Před Vánoci roku 1953 zasedalo Vojenské kolegium Nejvyššího soudu v Praze, obžalovaných bylo sedm a byli to bývalí vysocí představitelé československého bezpečnostního aparátu. Jedním z nich byl také Osvald Závodský, tehdy mu bylo 43 let. Obžaloba přitom byla jasná: velezrada a sabotáž.

Historie nám nabízí symbolická data, která mají být zásadními předěly. Sled dějin bývá ale mnohem barvitější, komplikovanější a rozhodují leckdy události, o kterých toho víme málo. Takový je i příběh toho, jak se Československo stává vazalem Sovětského svazu a součástí komunistického bloku.

Herec Jaroslav Moučka patřil k těm, jejichž tvář i hlas lidé snadno rozpoznávali. Desítky divadelních, filmových a televizních rolí přispěly k jeho popularitě. Postava okresního komunistického tajemníka Pláteníka v televizním seriálu Okres na severu byla nepřehlédnutelná. Málokdo ale věděl, že jeho jen o rok starší bratr Milan je postavou, která si svou brutalitou vskutku nezadala s postavami z nejtemnějších thrillerů.

Bohem zapomenutá zem. I tak se říkalo Podkarpatské Rusi. Právě tam se ve velmi chudé rodině roku 1898 narodil Nikola Šuhaj. Byl v armádě, dezertoval, zastřelil maďarského četníka. „Tím se dostal na cestu, ze které nebylo návratu,“ uvádí publicista Stanislav Motl.

Mužem mnoha rozporů byl bezpochyby komunistický předák a také prezident Antonín Zápotocký. Ze sociálního demokrata se stal přesvědčeným komunistou. Působil jako zastánce dělníků v rámci svých funkcí v odborech a byl ctižádostivý. To provází jeho celý život, vždy se snažil mít nějakou slušnou pozici či funkci. A neváhal také jakkoliv obrátit, nebo něco veřejně proklamovat a něco jiného dělat.

Učebnicová informace by mohla být velmi jednoduchá: 17. listopadu 1989 po manifestaci studentů, která byla brutálně potlačena, došlo ke konci komunistického režimu v Československu. A někdy se i může zdát, že to přece bylo tak jednoduché. Opravdu?

Otázka pro reprítu pořadu Jak to bylo doopravdy Ivany Chmel Denčevové.

5. října 1936 se v Praze narodil Václav Havel: dramatik, disident, kritik komunistického režimu. Po jeho pádu se stal prezidentem Československa a později i České republiky. Václav Havel je považovaný za autora konceptu nazvaného „nepolitická politika“ a je také kvůli němu kritizován. Ale byl skutečně Václav Havel tím, kdo tento pojem použil jako první, nebo je to jinak?

V letech 1948 – 1949 přišlo ve dvou vlnách do Československa přes 12 tisíc Řeků, kteří zde měli přečkat nějakou dobu, než skončí v jejich domovině občanská válka. A pak se vrátit domů, jak jim bylo slibováno. Někteří si přímo vybrali Československo, někteří byli zajatci z řad bojující královské armády a ti zde byli nedobrovolně. Do života některých z nich tvrdě zasáhl československý komunistický režim.

Události z české historie byly vděčným tématem snahy o posílení českého uvědomění. Často se zdůrazňovala jistá výjimečnost Čechů oproti jejich nepřátelům, nejčastěji Němcům, se kterými byla spjata řada mýtů naší historie.

Československý stát vznikl 28. října 1918. Mohlo by se zdát, že to byla pečlivě připravená velkolepá událost, ale skutečnost je zcela jiná. O přesném datu rozhodly náhoda a omyl. Na začátku celého nedorozumění byla nóta ministra zahraniční Gyuly Andrássyho, která reagovala na představy amerického prezidenta Woodrowa Wilsona. Jakou roli v tom sehrál jistý novinový článek, odhaluje pořad Jak to bylo doopravdy.

„Černý pátek“ je sousloví, které upozorňuje na mimořádné snížení cen. Ironií ale je, že původní černý pátek v historii nastartoval období, které končilo velmi tragicky. „V pondělí 21. října 1929 telegrafické pásky poprvé nezvládly příval jóbových zpráv a pak už nestačily vůbec,“ popisuje britský historik a publicista Paul Johnson ve svých Dějinách 20. století. Byla to jen ekonomická tragédie? (Vysíláme v repríze, premiéru jste mohli slyšet v roce 2019.)

Po řadu desetiletí provázely nejen děti loutky Spejbla, Hurvínka a Máničky. Jejich popularita pramenila ze slovních hříček a úsměvných skečů. Divadlo obecně hrálo v naší historii důležitou roli. Jeho významu porozuměli jezuité stejně jako obrozenci. Ovšem málokdo si uvědomoval, že sdělovat „vyšší myšlenky“ může i divadlo loutkové. Pro nacisty bylo překvapivé, že je třeba zasáhnouti i proti zdánlivě nepolitickým loutkám, říká v Jak to bylo doopravdy historička Pavla Plachá.

Žonglování se slovy „cenzura“ nebo „svoboda médií“ je v současnosti všudypřítomné, i když žádná státní cenzura, která by nařizovala, o čem se smí psát nebo vysílat, neexistuje. Lidé žijící v komunistickém Československu ale cenzuru a sdělovací prostředky řízené KSČ zažili na vlastní kůži.

Ženský sport v období první republiky byl do jisté míry na okraji zájmu společnosti, stejně jako tomu bylo v dalších státech. Ženy se přece měly zabývat jinými činnosti. Přesto se objevil mimořádný talent. Zdena Koubková byla dokonce držitelkou světového rekordu. Ale ve sportovní historii jako by neexistovala. (Repríza, v premiéře jste pořad mohli slyšet v roce 2018.)

Kultura byla jednou z prvních oblastí, kde se objevily snahy o „zlidštění“ komunistického režimu. Začalo to proslulou kafkovskou konferencí roku 1963 a symbolickým vyjádřením postojů, stejně jako naděje se stal manifest Dva tisíce slov od Ludvíka Vaculíka z června 1968. Už po srpnové okupaci ale přišel rázný konec období bez cenzury, kdy mohla vznikat řada osobitých děl. „I když projekty v oblasti kultury ještě po nějakou dobu dojížděly,“ říká teatrolog Vladimír Just.

T. G. Masaryk (7. března 1850– 14. září 1937) byl bezpochyby mimořádnou osobností: filozof, pedagog a především politik. Zakladatel Československa a první prezident státu je dodnes inspirací. Jeho mravní integrita je obdivuhodnou, a přece se stal terčem jednoho z mýtů…

Po srpnu 1968 se Československo dostalo do područí okupačních vojsk pod vedením Sovětského svazu a společnost byla ochromená. Následovaly prověrky v podnicích, kádrování, vyhazování z práce, sociální nejistota, návrat cenzury i autocenzury, další vlna emigrace a především všudypřítomný strach.

Od starověku se lidská společnost snažila definovat lidská práva a občanské svobody jako univerzální právní ochranu všech lidí. Pomyslnou tečkou byl prosinec 1948, kdy Valné shromáždění OSN přijalo Všeobecnou deklaraci lidských práv. Ta platila na Západě: lidé mohli cestovat, kam chtěli, stejně tak studovat, demonstrovat, získávat informace bez cenzury a žít v právním státě. Jinak tomu bylo ve státech, kde vládli komunisté. Přestože i oni tvrdili, že lidská práva dodržují.

Helsinky se 1. srpna 1975 staly centrem pozornosti. Sjeli se tam představitelé 35 států, aby podepsali závěrečný dokument probíhající Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (KBSE). Cesta k ní trvala 20 let a souvisela s mezinárodními poměry nastolenými po skončení druhé světové války. Výsledky konference se ale nakonec staly klíčovými pro vnitrostátní poměry ve východním komunistickém bloku. „Zápaďácký blábol“ tak vstoupil do dějin Československa.

Devadesátá léta minulého století bývají leckdy pejorativně nazývaná „devadesátky“. Souvisí to s velmi zjednodušeným hodnocením, že se mohlo takřka cokoliv. Zásadní změny zasáhly nejen společnost, ale i policii a na scéně se objevily zcela nové metody zločinů. Naopak zůstaly staré vazby směrem do kruhů veksláků či estébáků, kteří se přesunuli do jiných sfér života. Jak pohlížet právě na toto období? Jak to bylo doopravdy přináší tři skutečné příběhy.

Téma pro reprízu pořadu Jak to bylo doopravdy Ivany Chmel Denčevové.

V období socialistického Československa jsme v oblasti ochrany životního prostředí patřili k nejhorším státům Evropy. Lidé a zvláště pak ti, kteří žili v nejvíc znečištěných oblastech na severu Čech či Moravy, byli dokonce v přímém ohrožení života. Dýchat znečištěný vzduch museli ale i naši sousedé za hranicemi, takže postupně vytvářeli tlak i na vedení státu. (Vysíláme v repríze, premiéru jste mohli slyšet v roce 2021.)