Jak to bylo doopravdy

Dne 6. ledna roku 1977 bylo zveřejněno Prohlášení Charty 77 a jak uvádí historik Michal Stehlík: „Doposud nebyla v Československu podobná aktivita a nebezpečná byla jak pro signatáře, tak se také v ohrožení cítil režim.“ Ostatně hned následující den přijal Ústřední výbor Komunistické strany Československa (ÚV KSČ) usnesení, na které navazovaly úkoly pro představitele justice a prokuratury. (Repríza pořadu.)

Mezi mistry světového výtvarného umění patří také český malíř, grafik a ilustrátor František Kupka (1871–1957). Zakladatel a průkopník nových forem umění, které označujeme za abstrakci, tak stojí po boku jmen jako je Vasilij Kandinskij či Kazimir Malevič. Kupkovy obrazy se prodávají za astronomické ceny a stačilo tak málo, aby zůstal takřka zapomenut.

Jaké byly okolnosti zvolení Václava Havla prezidentem v prosinci 1989? Bylo vůbec ještě pár týdnů před tím myslitelné, aby komunistické Federální shromáždění zvolilo disidenta, který byl dokonce v „podmínce“, která navazovala na jeho věznění?

Před Vánoci roku 1953 zasedalo Vojenské kolegium Nejvyššího soudu v Praze, obžalovaných bylo sedm a byli to bývalí vysocí představitelé československého bezpečnostního aparátu. Jedním z nich byl také Osvald Závodský, tehdy mu bylo 43 let. Obžaloba přitom byla jasná: velezrada a sabotáž.

Historie nám nabízí symbolická data, která mají být zásadními předěly. Sled dějin bývá ale mnohem barvitější, komplikovanější a rozhodují leckdy události, o kterých toho víme málo. Takový je i příběh toho, jak se Československo stává vazalem Sovětského svazu a součástí komunistického bloku.

Herec Jaroslav Moučka patřil k těm, jejichž tvář i hlas lidé snadno rozpoznávali. Desítky divadelních, filmových a televizních rolí přispěly k jeho popularitě. Postava okresního komunistického tajemníka Pláteníka v televizním seriálu Okres na severu byla nepřehlédnutelná. Málokdo ale věděl, že jeho jen o rok starší bratr Milan je postavou, která si svou brutalitou vskutku nezadala s postavami z nejtemnějších thrillerů.

Bohem zapomenutá zem. I tak se říkalo Podkarpatské Rusi. Právě tam se ve velmi chudé rodině roku 1898 narodil Nikola Šuhaj. Byl v armádě, dezertoval, zastřelil maďarského četníka. „Tím se dostal na cestu, ze které nebylo návratu,“ uvádí publicista Stanislav Motl.

Mužem mnoha rozporů byl bezpochyby komunistický předák a také prezident Antonín Zápotocký. Ze sociálního demokrata se stal přesvědčeným komunistou. Působil jako zastánce dělníků v rámci svých funkcí v odborech a byl ctižádostivý. To provází jeho celý život, vždy se snažil mít nějakou slušnou pozici či funkci. A neváhal také jakkoliv obrátit, nebo něco veřejně proklamovat a něco jiného dělat.

Učebnicová informace by mohla být velmi jednoduchá: 17. listopadu 1989 po manifestaci studentů, která byla brutálně potlačena, došlo ke konci komunistického režimu v Československu. A někdy se i může zdát, že to přece bylo tak jednoduché. Opravdu?

Otázka pro reprítu pořadu Jak to bylo doopravdy Ivany Chmel Denčevové.

5. října 1936 se v Praze narodil Václav Havel: dramatik, disident, kritik komunistického režimu. Po jeho pádu se stal prezidentem Československa a později i České republiky. Václav Havel je považovaný za autora konceptu nazvaného „nepolitická politika“ a je také kvůli němu kritizován. Ale byl skutečně Václav Havel tím, kdo tento pojem použil jako první, nebo je to jinak?

V letech 1948 – 1949 přišlo ve dvou vlnách do Československa přes 12 tisíc Řeků, kteří zde měli přečkat nějakou dobu, než skončí v jejich domovině občanská válka. A pak se vrátit domů, jak jim bylo slibováno. Někteří si přímo vybrali Československo, někteří byli zajatci z řad bojující královské armády a ti zde byli nedobrovolně. Do života některých z nich tvrdě zasáhl československý komunistický režim.

Události z české historie byly vděčným tématem snahy o posílení českého uvědomění. Často se zdůrazňovala jistá výjimečnost Čechů oproti jejich nepřátelům, nejčastěji Němcům, se kterými byla spjata řada mýtů naší historie.

Československý stát vznikl 28. října 1918. Mohlo by se zdát, že to byla pečlivě připravená velkolepá událost, ale skutečnost je zcela jiná. O přesném datu rozhodly náhoda a omyl. Na začátku celého nedorozumění byla nóta ministra zahraniční Gyuly Andrássyho, která reagovala na představy amerického prezidenta Woodrowa Wilsona. Jakou roli v tom sehrál jistý novinový článek, odhaluje pořad Jak to bylo doopravdy.

„Černý pátek“ je sousloví, které upozorňuje na mimořádné snížení cen. Ironií ale je, že původní černý pátek v historii nastartoval období, které končilo velmi tragicky. „V pondělí 21. října 1929 telegrafické pásky poprvé nezvládly příval jóbových zpráv a pak už nestačily vůbec,“ popisuje britský historik a publicista Paul Johnson ve svých Dějinách 20. století. Byla to jen ekonomická tragédie? (Vysíláme v repríze, premiéru jste mohli slyšet v roce 2019.)

Po řadu desetiletí provázely nejen děti loutky Spejbla, Hurvínka a Máničky. Jejich popularita pramenila ze slovních hříček a úsměvných skečů. Divadlo obecně hrálo v naší historii důležitou roli. Jeho významu porozuměli jezuité stejně jako obrozenci. Ovšem málokdo si uvědomoval, že sdělovat „vyšší myšlenky“ může i divadlo loutkové. Pro nacisty bylo překvapivé, že je třeba zasáhnouti i proti zdánlivě nepolitickým loutkám, říká v Jak to bylo doopravdy historička Pavla Plachá.

Žonglování se slovy „cenzura“ nebo „svoboda médií“ je v současnosti všudypřítomné, i když žádná státní cenzura, která by nařizovala, o čem se smí psát nebo vysílat, neexistuje. Lidé žijící v komunistickém Československu ale cenzuru a sdělovací prostředky řízené KSČ zažili na vlastní kůži.

Ženský sport v období první republiky byl do jisté míry na okraji zájmu společnosti, stejně jako tomu bylo v dalších státech. Ženy se přece měly zabývat jinými činnosti. Přesto se objevil mimořádný talent. Zdena Koubková byla dokonce držitelkou světového rekordu. Ale ve sportovní historii jako by neexistovala. (Repríza, v premiéře jste pořad mohli slyšet v roce 2018.)

Kultura byla jednou z prvních oblastí, kde se objevily snahy o „zlidštění“ komunistického režimu. Začalo to proslulou kafkovskou konferencí roku 1963 a symbolickým vyjádřením postojů, stejně jako naděje se stal manifest Dva tisíce slov od Ludvíka Vaculíka z června 1968. Už po srpnové okupaci ale přišel rázný konec období bez cenzury, kdy mohla vznikat řada osobitých děl. „I když projekty v oblasti kultury ještě po nějakou dobu dojížděly,“ říká teatrolog Vladimír Just.

T. G. Masaryk (7. března 1850– 14. září 1937) byl bezpochyby mimořádnou osobností: filozof, pedagog a především politik. Zakladatel Československa a první prezident státu je dodnes inspirací. Jeho mravní integrita je obdivuhodnou, a přece se stal terčem jednoho z mýtů…

Po srpnu 1968 se Československo dostalo do područí okupačních vojsk pod vedením Sovětského svazu a společnost byla ochromená. Následovaly prověrky v podnicích, kádrování, vyhazování z práce, sociální nejistota, návrat cenzury i autocenzury, další vlna emigrace a především všudypřítomný strach.

Od starověku se lidská společnost snažila definovat lidská práva a občanské svobody jako univerzální právní ochranu všech lidí. Pomyslnou tečkou byl prosinec 1948, kdy Valné shromáždění OSN přijalo Všeobecnou deklaraci lidských práv. Ta platila na Západě: lidé mohli cestovat, kam chtěli, stejně tak studovat, demonstrovat, získávat informace bez cenzury a žít v právním státě. Jinak tomu bylo ve státech, kde vládli komunisté. Přestože i oni tvrdili, že lidská práva dodržují.

Helsinky se 1. srpna 1975 staly centrem pozornosti. Sjeli se tam představitelé 35 států, aby podepsali závěrečný dokument probíhající Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (KBSE). Cesta k ní trvala 20 let a souvisela s mezinárodními poměry nastolenými po skončení druhé světové války. Výsledky konference se ale nakonec staly klíčovými pro vnitrostátní poměry ve východním komunistickém bloku. „Zápaďácký blábol“ tak vstoupil do dějin Československa.

Devadesátá léta minulého století bývají leckdy pejorativně nazývaná „devadesátky“. Souvisí to s velmi zjednodušeným hodnocením, že se mohlo takřka cokoliv. Zásadní změny zasáhly nejen společnost, ale i policii a na scéně se objevily zcela nové metody zločinů. Naopak zůstaly staré vazby směrem do kruhů veksláků či estébáků, kteří se přesunuli do jiných sfér života. Jak pohlížet právě na toto období? Jak to bylo doopravdy přináší tři skutečné příběhy.

Téma pro reprízu pořadu Jak to bylo doopravdy Ivany Chmel Denčevové.

Chcete-li mír, musíte zbrojit. Tak znějí slova klasika. Historie prvorepublikového Československa, které zažilo pouhých 20 let své existence mezi dvěma světovými válkami, zahrnuje jak léta ryze pacifistická, tak i léta horečného zbrojení.

Ústava komunistického Československa uváděla, že všem občanům přísluší právo na zaopatření ve stáří. Líbivá slova, ovšem skutky byly jiné. Skončilo prvorepublikové penzijní pojištění a po únoru 1948 následoval sled nových zákonů, které odpovídaly sovětizaci sociálního systému. O vše se měl postarat stát a ten se neřídil počty odpracovaných let a dalšími kritérii, ale přidával si své vlastní: jak byl kdo dobrým, či nedobrým budovatelem socialismu.

V prvorepublikovém Československu žily přinejmenším tři národy, jak připomíná historik Josef Pekař. Měl na mysli Čechy, Slováky a Němce, kterých byly zhruba 3 miliony. Období druhé světové války, krutých let nacistické nadvlády a Protektorátu Čechy a Morava přinesly zásadní změny i v této oblasti. Strach a skepse ovládly nejen Československo a jedním z důsledků byl požadavek, aby na našem území dále němečtí obyvatelé nežili. (Repríza, premiéru jste mohli slyšet v roce 2017.)

Téma pro reprízu pořadu Jak to bylo doopravdy Ivany Denčevové.

Za druhé světové války nebojovali jen vojáci na frontách, ale taky Němci s Čechy v zázemí. Nic nebylo černobílé a válka se promítla i do osobních vztahů, přátelství, vztahů mezi sousedy i uvnitř rodin. Z dříve klidných společenství se stala pomyslná válečná bojiště. Tak tomu bylo i v Třešti – malebném městě na Českomoravské vrchovině. Válka se tak vedla i v rodinách nebo mezi bývalými spolužáky, poukazuje v pořadu Jak to bylo doopravdy historik Vojtěch Kyncl.

Jedním z komunistických zločinů byla i kolektivizace venkova. Vznikala družstva zemědělců, kteří byli ke vstupu do nich často brutálně nuceni. Inspirace ze Sovětského svazu měla někdy až satirický nádech. Například Stalinův plán na přetvoření přírody vytvářel rozsáhlá pole, takzvané celiny, likvidoval pro tuzemské přírodní podmínky obvyklé remízky a mokřady. Kromě změn v přírodě bylo jedním z důsledků kolektivizace rozvrácení sociálních vazeb a vztahů na venkově.

Postavení žen, jejich práva a emancipace jsou stále centrem pozornosti. O to překvapivější může být pohled do středověku, kdy se na scéně objevily ženy-vládkyně. A nevedly si zřejmě tak špatně, protože byly respektované a historické prameny jejich vládu nijak nezpochybňují. Je to možná náš zjednodušený pohled, že křesťanství ženu upozaďuje a o jejím životě rozhoduje hlavně muž? V pořadu Jak to bylo doopravdy ho vyvrací historička Eva Doležalová.

Státní bezpečnost (StB) byla prodlouženou rukou vládnoucí komunistické strany. Všemocná, obávaná, s nevybíravými praktikami. Nikdo si před estébáky nemohl být ničím jist. Jejich počínání bylo zcela utajené, bez jakýchkoliv mantinelů, které známe z fungování demokratických zpravodajských služeb. Mezi estébácké praktiky patřily také únosy lidí, v archivních dokumentech nazývané eufemisticky „odluky“. (Vysíláme v repríze, premiéru jste mohli slyšet v roce 2018.)

Jen obtížně bychom hledali dějinné období bez špionů, získávání informací, vytváření dezinformací a snahy ovládat dění. Za studené války vygradovaly špionské operace do neobyčejných výšin. A některé později vyplynuly na povrch. Takový byl i skandál z října 1998. Nejvyšší státní vyznamenání Řád bílého lva měl obdržet zasloužilý rakouský politik a podporovatel česko-rakouských vztahů Helmut Zilk, o kterém v té době média psala, že spolupracoval se Státní bezpečností.

Výroky připisované Václavu Havlovi o „humanitární bombardování“ nebo „nepolitické politice“ jsou floskule, vysvětluje v pořadu Jak to bylo doopravdy Vladimír Just. „Když odstraníte drobnou část věty a význam se posune jinam,“ vysvětluje, co to floskule je. Výrok o bombardování tak poprvé použil sociolog Jan Keller, po něm ho v jednom z diskusních pořadů televize Nova zopakoval tehdejší senátor a odborářský předák Richard Falbr. Řekl ho ale někdy sám Václav Havel?

Doba 70. a 80. let minulého století byla zvláštním obdobím naší historie. Takzvaná normalizace s sebou nepřinášela praktiky hrůzných 50. let, ale důsledky „lámání charakterů“ byly součástí nejen tehdejšího dění – provázejí nás i v současnosti. Jak se chovala římskokatolická církev? Při podrobnějším pohledu je možné v ní objevit statečné a inspirující osobnosti, stejně jako ty odpudivé. Taky je třeba připočíst spolupracovníky Státní bezpečnosti.

Jedním z tabuizovaných témat, která se začala otevírat po pádu komunistického režimu, byl také odsun (nebo podle některých vyhnání) Němců z našeho území. Ostatně téma sudetských Němců se stalo téměř „národním mýtem“, který opakovaně vstupoval i do současného politického dění.

Poslední dny a týdny války byly stejně hrozivé jako ty předtím. Nacisté vytvářeli chaos, stále se snažili brutálně držet svou moc a také zakrýt co nejvíc stop svých zločinů. K těm patřili koncentrační tábory plné vyčerpaných, zubožených lidí. Na dotaz dozorců, co mají s vězni dělat, přišel rozkaz od druhého muže třetí říše a šéfa SS Heinricha Himmlera: „Předání nepřichází v úvahu. Tábory je nutné evakuovat. Do rukou nepřítele nesmí padnout jediný živý vězeň.“ Co následovalo?

Úleva, radost, naděje, to vše přichází s koncem druhé světové války. Zároveň začíná období hledání viníků, které se často neobejde bez hrůzných událostí. Bez jakékoliv spravedlnosti. Jedním z tragických příběhů je osud filmového režiséra Jana Svitáka. Co se tehdy stalo? A nepřišla s koncem války nespravedlivá vendeta? Na to v pořadu Jak to bylo doopravdy odpovídá publicista Stanislav Motl. (Repríza, premiéru jste mohli slyšet v roce 2019.)

S datem konce 2. světové války byly tak trochu problémy. Řadu desetiletí jsme slavili 9. květen, posléze se Dnem osvobození stal 8. květen. Proč? Souviselo to s tím, kdo bude považovaný za osvoboditele: jestli to bude Rudá armáda, jiná spojenecká vojska do Prahy podle dohod vstoupit nesměla, anebo přiznáme, že se Pražané osvobodili tak trochu sami. Díky obdivuhodné statečnosti účastníků Pražského povstání.

Mezi nepřátele komunistického režimu patřili mimo jiné vojáci ze západního odboje včetně parašutistů. Komunisté dokonce stanovili, který protinacistický odboj byl ten správný a který ten špatný. Špatný byl samozřejmě ten ze Západu, kde bojovalo zhruba 5000 československých vojáků. A ani šedesátá léta, která v mnoha oblastech totalitního státu přinesla lidem úlevu, neznamenala pro parašutisty takovou rehabilitaci, kterou si přáli, upozorňuje historik Jiří Plachý.

Rusko, později Sovětský svaz, je bezpochyby významný hráč na geopolitickém poli. Také české země se v jednotlivých etapách historického vývoje právě se vztahem k Rusku potýkaly, někdy to byl obdiv – až bezmezný, jindy kritický či odsuzující pohled. Svou roli v tomto pohledu pak ve 20. století sehrála porážka nacistického Německa a oběti Rudé armády, stejně jako tragická srpnová okupace v roce 1968.

Jsou okamžiky, které i po desetiletích zůstávají nelehké k pochopení. Jedním z nich je česká kolaborace za druhé světové války. Přestože se nacistům nepodařilo získat masovou podporu v rozbitém Československu, našli si ochotné spolupracovníky, kteří se podíleli na pronásledování, udávání i likvidaci nejen odbojářů. Bylo pro nacisty klíčové získat tyto spolupracovníky? „Hlavní nápor propagandy nemířil na intelektuály, ale na dělnickou vrstvu,“ míní badatel Jiří Padevět.

Vzletná slova, vzletné představy o změnách, které měly symbolizovat „socialismus s lidskou tváří“. (Nejen) takové bylo pražské jaro. Mohlo by se zdát, že to byla nečekaná angažovanost obyvatel tehdejšího Československa, ale mezi všemi pozitivními signály sehrála nikoli malou roli i zcela banální „zlodějna“. Tím zlodějem ale nebyl nikdo méně významný než generál a šedá eminence tehdejší armády a ministerstva obrany Jan Šejna (1927–1997).

I ve středověku žily na našem území ženy, kterým, pokud to můžeme říct s jistou nadsázkou, emancipace nebyla cizí. Příkladem jsou tři zajímavé královny, které všechny nesly jméno Eliška. Přestože se zdá, že středověké ženy byly jen mlčícími figurkami po boku mužů, osudy královen Elišek – Elišky Přemyslovny, Elišky Rejčky a Elišky Pomořanské – dodnes ukazují jejich sílu, odvahu a vůli.

Jsou témata v naší historii, která se začala otevírat až po listopadu 1989. Mezi ně patří také události po skončení 2. světové války, kdy probíhal odsun Němců a vyrovnávání účtů. Události, které dobovou optikou můžeme zařadit mezi genocidu, pak souvisejí s tím, že Češi nebyli (a nejsou) jen oněmi holubičími povahami, jak se často říká. Mezi zavražděnými byli totiž častokrát zcela nevinní lidé, děti, mládež, staří či nemocní lidé, žádní typičtí nacističtí pohlaváři.

Hrdinou se člověk nerodí, ale stává. A takový byl i kardinál František Tomášek (1899–1992). I on se ale snažil, stejně jako řada dalších, „životem v totalitě proplout a přežít“. V jeho příběhu najdete i vlastní pochybnosti. To kvůli podpisu, který jde najít v archivu StB. Tehdy se podvolil obrovskému tlaku režimu, ale následně snažil spolupráci se Státní bezpečností přerušit či zrušit.

V období socialistického Československa jsme v oblasti ochrany životního prostředí patřili k nejhorším státům Evropy. Lidé a zvláště pak ti, kteří žili v nejvíc znečištěných oblastech na severu Čech či Moravy, byli dokonce v přímém ohrožení života. Dýchat znečištěný vzduch museli ale i naši sousedé za hranicemi, takže postupně vytvářeli tlak i na vedení státu. (Vysíláme v repríze, premiéru jste mohli slyšet v roce 2021.)

Zemřel uznávaný historik a autor mnoha knih o českých i středoevropských dějinách 19. a 20. století Jiří Pernes (76). Během své dlouhé akademické kariéry se věnoval nejen výuce a popularizaci historie, ale aktivně se zapojoval i do odborné debaty o minulosti našeho státu. Poslechněte si jeho úvahy, které zazněly v pořadu: Českým zemím vládli dokonce dva nekorunovaní Habsburkové.