U Poláčka

Býval hvězdou české poezie, za kterou získal mimo jiné hned dvě ceny Magnesia Litera, dnes básník Bogdan Trojak obhospodařuje vinice v severních Čechách, a to přesně na místech, kudy běžel svůj poslední osudový sprint Karel Hynek Mácha. V podcastu U Poláčka vypráví o tom, proč opustil úspěšné vinné bary kvůli práci v terénu, jak směnil karton vína s Milanem Kunderou a proč mu nedává smysl moderní trend longevity spojený s přísným odříkáním. Poslechněte si intimní i zemitou zpověď muže, který pevně věří, že dnešní neurotická doba si zkrátka dobré víno žádá.

Podcast vám zdarma přináší magazín Reportér.

Podpořte kvalitní žurnalistiku a pořiďte si předplatné, které vám otevře přístup k celému obsahu magazínu. Už od 69 Kč za měsíc.

👉https://reportermagazin.cz/

Sledujte magazín Reportér na sítích

📱 Instagram / reporter_magazin

📱 Facebook / reportermagazin

Karel Sedláček alias Zlej Kája je v šipkách tak dobrý, že se proházel mezi světovou elitu. V novém díle podcastu U Poláčka je ale ještě lepší v historkách, které vypráví s nadhledem, humorem a úplně odzbrojující upřímností. Dojde na sparťanskou šatnu, fanouškovství Ladislava Krejčího i na Luka Littlera, kterého by prý jednou přece jen porazit mohl, jen možná ne úplně u terče.

Podcast zdarma přináší magazín Reportér.

Podpořte kvalitní žurnalistiku a pořiďte si předplatné, které vám otevře přístup k celému obsahu magazínu. Už od 69 Kč za měsíc.

👉https://reportermagazin.cz/

Sledujte magazín Reportér na sítích

📱 Instagram / reporter_magazin

📱 Facebook / reportermagazin

Bratři Homolovi z kapely Wohnout na společné rozhovory moc nechodí – ale U Poláčka udělali výjimku. Bez cenzury zavzpomínali na svá divoká devadesátá léta. Těšte se na historky z dob, kdy kalili beze spánku, patřili k nejlepším skejťákům v zemi, provozovali první extravagantní kadeřnictví v Praze a rozdávali bizarní rozhovory spícím redaktorům. Zjistěte, jak se z tehdejších pestrobarevných bohémů stali zklidnění padesátníci, z nichž jeden už čtvrt století nehulí trávu a druhý se dnes před vlastní dcerou stydí za své staré vulgární texty.

Podcast zdarma přináší magazín Reportér.

Podpořte kvalitní žurnalistiku a pořiďte si předplatné, které vám otevře přístup k celému obsahu magazínu. Už od 69 Kč za měsíc.

👉https://reportermagazin.cz/

Sledujte magazín Reportér na sítích

📱 Instagram / reporter_magazin

📱 Facebook / reportermagazin

Celý život pracuje s křehkým materiálem, sklem, a v dalším dílu podcastu U Poláčka se ukáže, že i jeho vlastní osobnost je křehká a emotivní. Jednašedesátiletý designér, sochař a otec pěti dcer Rony Plesl v rozhovoru otevřeně hovoří o tom, proč se nejlépe cítí mezi ženami, jak náročné je pro něj diskutovat se svými vysokoškolskými studenty o Izraeli nebo proč považoval účast na světové výstavě Expo za jedno z nejhorších rozhodnutí života. Proč si dnes vedle umění potřebuje občas prostě jen posekat trávu u Slapské přehrady a jaká zásadní pravidla si nastavil pro svou další tvorbu?

Podcast zdarma přináší magazín Reportér.

Podpořte kvalitní žurnalistiku a pořiďte si předplatné, které vám otevře přístup k celému obsahu magazínu. Už od 69 Kč za měsíc.

👉https://reportermagazin.cz/

Sledujte magazín Reportér na sítích

📱 Instagram / reporter_magazin

📱 Facebook / reportermagazin

Matka a dcera, obě modelky, a přitom každá trochu jiná. V dalším dílu podcastu U Poláčka se setkávají výtvarnice Zuzana Osako, která před třiceti lety předváděla v Itálii i Japonsku a dnes mimo jiné navrhuje olympijské kolekce, a její dcera Sophia, letošní česká královna krásy chystající se na finále Miss Universe v Portoriku. Jedna introvertní, druhá divoká. Jedna zakotvená v umění, druhá s tajným snem stát se zpěvačkou. Obě ale sdílejí něco, co se v podcastu ukáže překvapivě brzy – modeling pro ně nikdy nebyl to nejdůležitější.

Podcast zdarma přináší magazín Reportér. Podpořte kvalitní žurnalistiku a pořiďte si předplatné, které vám otevře přístup k celému obsahu magazínu. Už od 69 Kč za měsíc.

👉https://reportermagazin.cz/

Sledujte magazín Reportér na sítích

📱 Instagram https://www.instagram.com/reporter_magazin/

📱 Facebook https://www.facebook.com/reportermagazin

"Za to, co dělám u nás ve škole, bych asi mohl skončit v base,“ přiznává v dalším dílu podcastu U Poláčka anarchokapitalista Urza. Věří v osvobozenou společnost, která se obejde bez státu a jeho regulací, bojuje za ni na plný úvazek, ale zároveň chápe, že se takového ideálu nedožije. Mluví o tom, proč je poslušnost největším zlem českého školství, jak by řešil migraci, ekologii nebo covid, a taky o paraglidingové nehodě, po které mu hrozila amputace i vozík – a přesto se cítil svobodný. Možná právě tohle ho nakonec zachránilo.

Podcast zdarma přináší magazín Reportér. Podpořte kvalitní žurnalistiku a pořiďte si předplatné, které vám otevře přístup k celému obsahu magazínu. Už od 69 Kč za měsíc.

👉https://reportermagazin.cz/Sledujte magazín Reportér na sítích

📱 Instagram https://www.instagram.com/reporter_magazin/

📱 Facebook https://www.facebook.com/reportermagazin

V novém díle podcastu U Poláčka se představuje legendární český výtvarník František Skála. Člověk, který nikdy neměl auto, vlastní jednoduchý mobil typu Aligátor a o internetu neřekne ani slovo chvály. Naopak, s jemu vlastní přímostí a humorem se vymezuje vůči moderním technologiím, které podle něj lidem život nekomplikují, ale znepříjemňují. V podcastu ale nezůstane jen u kritiky doby, František Skála mluví také o smrti, o rakvi, kterou má dávno připravenou, o pohřebních písních, které si jako král české dechovky sám složil, i o hledání vysněného místa posledního odpočinku na Olšanech.

Podcast zdarma přináší magazín Reportér. Podpořte kvalitní žurnalistiku a pořiďte si předplatné, které vám otevře přístup k celému obsahu magazínu. Už od 69 Kč za měsíc.👉https://reportermagazin.cz/

Sledujte magazín Reportér na sítích

📱 Instagram https://www.instagram.com/reporter_magazin/📱 Facebook https://www.facebook.com/reportermagazin

„Dnes by ze mě táta měl asi radost,“ řekne na samém konci dalšího dílu podcastu U Poláčka. „Na pár let jsem si odskočila ke kosmetice, ale zase mě to vrací k vědě. Naše firma vyvíjí nejen zdravou přírodní kosmetiku, ale i léky ze speciálních rostlin, které extrémně pomáhají lidem s problematickou pletí – ať už je trápí ekzémy, akné nebo růžovka.“

Celý rozhovor s Barbarou Paldus je podivuhodný. Tato vědkyně a úspěšná podnikatelka za prvé hovoří skvělou češtinou, i když v Česku nikdy nežila. Roku 1971 se narodila vzdělaným emigrantům v kanadském Torontu. Maminka je zubní lékařka a otec Josef Paldus, odborník na kvantovou chemii, byl dokonce nominován na Nobelovu cenu.

Podcast zdarma přináší magazín Reportér. Podpořte kvalitní žurnalistiku a pořiďte si předplatné, které vám otevře přístup k celému obsahu magazínu. Už od 69 Kč za měsíc.👉https://reportermagazin.cz/

Sledujte magazín Reportér na sítích

📱 Instagram https://www.instagram.com/reporter_magazin/

📱 Facebook https://www.facebook.com/reportermagazin

Jak tě zlidští knírač, co se stalo s legendární pečínkou Václava Havla a proč se z nejnovějšího rozhovoru stala spontánní jízda? Do nového dílu podcastu U Poláčka zavítala spisovatelka a chartistka Daňa Horáková, která po bestselleru O Pavlovi přichází s novou knížkou O slavných psech a jejich lidech (a naopak). Připravte se na neuvěřitelně otevřené, vtipné i dojemné povídání o spáse v podobě čtyřnohých parťáků i o absurdních zážitcích z disentu. Poslechněte si rozhovor, o kterém sama autorka prohlásila, že byl jedním z nejlepších – i když, jak se smíchem dodává, ne díky moderátorovi!

https://reportermagazin.cz/

“Jo,” směje se, “o život mi už párkrát šlo.” Usmívá se i při větě: “Jako writer jsem šel z podmínky do podmínky.” A smích ho nepřejde, ani když vypráví o šíleném zážitku z poslední doby: “V Kanadě mi našli kufr trávy, hulil bych to půlku života. Původní obvinění bylo z pašeráctví a pokusu o vývoz ze země, nakonec jsem si odseděl rok.”

https://reportermagazin.cz/

Koncem šedesátých let se zařekla, že nikdy nedá (sebemenší šanci) komunistovi. „Někteří zájem měli, ale nepřicházelo v úvahu,“ vypráví v podcastu U Poláčka dokumentaristka Helena Třeštíková.Vzpomíná na sebeupálení Jana Palacha i na demonstrace proti okupačním vojskům. Všechno zažívala v přímém přenosu, protože bydlela na pražském Václavském náměstí. „Jako dítě jsem v polovině šedesátých let mohla chodit na všechna představení v Semaforu,“ vybavuje si. „Jednou jsme tam s kamarádkami cíleně vyrazily za idolem Waldemarem Matuškou, ale najednou se na jevišti objevil úplně jiný zpěvák, jmenoval se Karel, a najednou už jsem nemilovala Matušku, nýbrž Gotta.“

Jeho neuvěřitelný dům ve východočeské vesnici Bukovka teď navštěvují televizní štáby jeden za druhým. Miloslav Urbanec, známější pod přezdívkou Čurby, je v jistých kruzích vyhlášenou postavou už třicet let, teď si ho ale překvapeně všímá celý národ.

https://reportermagazin.cz/

Host Reportéra po 5 letech končí, ale to nejlepší teprve přichází. Z redakční zasedačky se váš oblíbený podcast přesouvá do profi studia a mění se i jeho podoba. Nově jej můžete sledovat také jako video, můžete se těšit na novou dramaturgii a vždy zazní i otázka navíc.

Na co se můžete těšit? Dlouhé a do hloubky jdoucí rozhovory, které vznikají s láskou a naplno, pokračují. Měnit se budou jen hosté – někdy to bude slavná osobnost, jindy někdo úplně neznámý, ale o to více fascinující. A v jednom z prvních dílů dorazí i můj pes, aby ve studiu udělal trochu bordel!

Odebírali jste Host Reportéra na Spotify, či v jiných podcastových platformách? Nic se nemění, zůstáváme na stejném kanále jako dřív, jen s novým názvem.

Chcete rozhovory také vidět? Odebírejte podcast U Poláčka na Youtube Magazínu Reportér.

Nový díl vychází každý čtvrtek v 16:00. Nepropásněte první díl!

Marta Říhová dvacet let prosazuje české muzikanty – nejdřív v Universal, dnes v labelu BrainZone. Ewa Farná, O5 a Radeček a spousta dalších. V posledním díle Hosta Reportéra vypráví, jak se utváří hvězda, proč rádia ztrácejí vliv a proč je z hledání hitu čím dál větší alchymie.

Spisovatel a filosof Tomáš Kulka přijel do Jeruzaléma v roce 1972 jako sekulární levicový Žid a zůstal přes dvacet let. Zažil mnichovský masakr, jomkipurskou válku i atentát na Jicchaka Rabina. Jako zpravodaj Svobodné Evropy referoval o každé z těch krizí zblízka, a přesto, nebo možná právě proto, popisuje izraelský způsob života jako schopnost brát dramata s humorem. O svých letech mezi Prahou a Jeruzalémem právě vydal knihu, která je zároveň osobní pamětí i čtivou historií Izraele od sedmdesátých do devadesátých let.

Tony Růžek zmizel z Čech hned po maturitě. Přes Kanadu se dostal do Austrálie, strávil v ní přes dvacet let a vypracoval se z umývače nádobí na majitele vlastního fotografického studia. Po čtyřicítce ale zatoužil po změně a velkém dobrodružství, takže si s partnerkou pořídil obytné auto a naplánoval cestu přes Asii do Evropy. Když plány nabořil covid a pak ruská invaze na Ukrajinu, zvolil nečekanou zkratku a poslal obytňák rovnou do jižní Afriky. Hned ho tam okradli, porouchala se mu převodovka a na severu Tanzanie nakonec zůstal natrvalo: má tam ženu a malého syna, který volně pobíhá po okolí a zná se s celou vesnicí. Teď dělá všechno pro to, aby rodinu dostal do Evropy nebo zpátky do Austrálie.

Herečka, violistka, teď i zpěvačka a skladatelka. Julie Goetzová vydala první sólové album Non Te Audio jako dárek k čtyřicetinám – a vzniklo z jednoho z nejtemnějších období jejího života. O tom, jak ji od propasti zachránil looper, co ji spojuje s Filipem Topolem a proč doufá, že z jejích těžkostí je na desce cítit hlavně naděje.

Rozhovor se zpěvačkou Monikou Načevou o nové desce, o turné (nebo dvou), ale i o mládí, kdy se jí v roli uklízečky zcela nedařilo.

Viola je nástroj, o kterém se vypráví vtipy a který se jen zřídka dostane do popředí. Jitka Hosprová ho přesto dotáhla na světová pódia — a v podcastu Host Reportéra vypráví, jak k tomu vůbec došlo. Mluví o přechodu z houslí, o životě v severní Itálii, o synovi, kterého porodila v šestačtyřiceti, a o festivalu Procházky uměním, který sama před třinácti lety založila a který letos startuje 26. května na Trojském zámku.

Šedesátník, spolumajitel stavební firmy a jeden ze čtyř lidí, kteří letos dokončili sólový ultramaraton Vltava Run. Vojtěch Ježek proběhl 375 kilometrů z šumavského Zadova do Prahy o tři hodiny rychleji než Tomáš Poláček — a cestou ho i se svým doprovodným vozem zachránil před předčasným koncem. V podcastu mu bez příkras vysvětluje, jak moc na tom byl Poláček špatně a proč by se příště na podobnou shodu náhod nikdo neměl spoléhat.

Zakladatel Central Group jezdil na Rallye Dakar, dotáhl se psím spřežením k Severnímu pólu a nejraději sedí na kameni někde v Himálaji a pozoruje ledovce. Dušan Kunovský, čtyřiapadesátiletý developer, který v posledních třech dekádách přetvořil části Prahy, mluví v podcastu Host Reportéra nezvykle otevřeně o začátcích, kdy kupoval první parcely, o divoké mladosti, která mu dnes ustupuje pětileté dceři, i o českém stavebnictví, kde se na povolení čeká klidně deset let. A vysvětluje, proč se o opravdu vysokou budovu v Praze už nikdy nepokusí.

Televizní producentka a zakladatelka festivalu Serial Killer Kamila Zlatušková letos překvapila Brno kandidaturou na primátorku za ODS – stranu, ke které má ideově dost daleko. V rozhovoru s Tomášem Poláčkem, který ji dobře zná, vysvětluje, jak se ze stavu hluboké skepse z politického vývoje doma i ve světě dostala k rozhodnutí vstoupit do neznámého světa. Říká, že je jí pětačtyřicet a možná je na vrcholu sil – a tohle je potřetí v životě, kdy pocítila, že by mohla něco změnit. Mluví ale i o věcech mnohem osobnějších: o svém svérázném muži, o dětech, o saunování. A o tom, proč ji Jack Nicholson v Přeletu nad kukaččím hnízdem víc uklidňuje, než děsí.

Mediální analytik Milan Kruml sledoval televizi fascinovaně odmala – nejprve německé ARD a ZDF na západočeské samotě, pak vše ostatní. Dnes pracuje v České televizi a v podcastu Host Reportéra mluví o tom, co veřejnoprávní média umí, co komerční stanice a Netflix ze své podstaty neumí, proč se v době, kdy se o ČT nejvíc mluví, nejméně diskutuje o tom, jaká by vlastně měla být, a jak dopadl pokus prodat StarDance Nově.

Tomáš Poláček se před půl rokem přihlásil na Vltava Run – 370 kilometrů sólo, start za dva týdny. Teprve teď ho začíná brát vážně, a tak pozval trenérku a ultramaratonkyni Veroniku Preti, aby mu řekla, co ho ještě může zachránit. Dostane konkrétní jídelníček, plán hydratace a jedno doporučení, které se mu vůbec nelíbí.

Zpívající herečka, nebo hrající zpěvačka — Tereza Richtrová tahle škatulka nikdy úplně nezajímala. Roky pendlovala mezi moravskými divadly a šuplíkem plným nápadů na písně, moderovala Dobré ráno, točila v zahraničních seriálech a mezitím vychovala dceru, která nakonec strávila rok a půl po boku Nicole Kidmanové. Teď vychází její první album Místa / Krajiny a Tereza přišla do redakce Reportéra těsně po návratu z Japonska — s čerstvým albem a zásobou historek, na které ani čas v podcastu nestačí.

Do kin právě vstupuje film Říkají mi Lars podle knih Daniela Grise. Za tímto pseudonymem se ale skrývá spisovatel, kterého v reálu skoro nikdo nezná – a on si to tak sám přeje. Bývalý policista, který začal psát teprve ve čtyřiceti a od té doby vydal přes třicet pět knih pod třemi různými jmény, mluví o životě v dobrovolné anonymitě, o farmě v severní Itálii i o tom, jak dlouho ještě bude psát, dokud ho nepředběhne umělá inteligence.

Šestadvacetiletá kazašská zpěvačka Viktoriya vyrostla v Karagandě, vyhrávala pěvecké soutěže, projela půl Evropy a nakonec zakotvila na pražské Letné – nejdřív na konzervatoři, teď za baristickým pultem. V podcastu mluví o rozpadu rodiny, o tom, proč si za domov zvolila Česko, a taky o sexualitě: s překvapivou samozřejmostí a bez omluv. Právě vyšlo její debutové album Zpověď – a tento rozhovor ho vystihuje přesně.

Je nejmladší ze šikovných sester Geislerových, a tak má nejméně společných zážitků se svým otcem. Japanolog Petr Geisler zemřel — i vzhledem k poněkud bohémskému stylu života — v předvečer svých šedesátých narozenin roku 2009 a v dceři Ester začal brzy klíčit pocit, že ve své skromnosti neukázal světu všechno, co uměl.

Rozhovor s režisérem a scénáristou Danem Svátkem. Vypráví o svém novém dokumentárním filmu „Neboj, dýchej, čaruj“, který zachycuje život zesnulého zpěváka Davida Stypky. V kinech bude uveden v dubnu 2026.

Uprostřed noci jsem vzbudil ségru s tím, že nejsem holka. Sotva otevřela oči: No a? Nech mě spát!

Česko má novou filmovou hvězdu, ale je to s ní poněkud komplikované. Hlavní roli dospívající dívky ve filmu Neobvyklé bytosti ztvárnil Dexter Franc. Ano – ztvárnil. Dexter se totiž identifikuje spíše jako muž a mluví o sobě zásadně v mužském rodě.

Komplikované to je i pro moderátora podcastu, který se sice snaží hovořit s jednadvacetiletým Dexterem jako s mužem, jenomže před sebou vidí u mikrofonu sedět krásnou dívku. Během dlouhého a velmi otevřeného rozhovoru se mnohokrát přeřekne a v otázkách použije ženský rod, ale Dexter Franc to bere s humorem: „Cítil jsem snahu, to se cení.“

Známý je sice už dva roky, od chvíle, kdy vyhrál soutěž Elite Model Look a stal se úspěšnou modelkou, ale zatím nikdy veřejně nepopsal svůj příběh ani zdaleka tak do hloubky jako v podcastu Host Reportéra. „Je poměrně vtipné, že se teď věnuju modelingu,“ říká například, „když pro mě fyzično nikdy nebylo podstatné a sám se sebou jsem si ho nijak nespojoval.“

Popisuje, jak se odmala cítil jiný než ostatní děti, ale uměl se společensky přizpůsobit: „Když všichni chtěli, ať jsem holka, hrál jsem roli holky.“

Krize přišla za covidových lockdownů, to mu bylo patnáct. „Spoustu času jsme tehdy trávili v nejužším rodinném kruhu na chalupě a já se v té izolaci psychicky propadal níž a níž. Zároveň jsem ale měl čas přemýšlet o své skutečné identitě, zjišťovat dostupné informace, a čím dál víc mi docházelo, že se jako holka vlastně necítím.“

Rodičům se to ještě několik let bál oznámit, ale sestře, dvojčeti, bylo od začátku všechno jasné. „Jednou v noci jsem to nevydržel a vzbudil ji: Ségra, já nejsem holka! Sotva otevřela oči, řekla jen: No a co? Nech mě spát!“

V osmnácti svou situaci vysvětlil rodičům básní, kterou v podcastu zpaměti odrecituje. Máma i táta zůstali v naprostém klidu. V téže době se začal Dexter naplno věnovat nejen modelingu, ale také herectví – nejprve ve filmu Amerikánka. Vzápětí mu dal režisér Olmo Omerzu hlavní roli ve filmu Nevděčné bytosti, který měl světovou premiéru na loňském festivalu v San Sebastiánu a tento týden konečně vstoupil i do českých kin.

Má štěstí, že si dobře pamatuje sny. Občas jí v nich zdarma přistane verš, kousek písničky. „Jednou jsem se třeba probudila s tímhle zvláštním vzkazem: Možná, že víš, snad jen tušíš, že ve svém sadě jsi vlastním stromem… Přemýšlela jsem o tom a připadal mi čím dál důležitější,“ říká v dalším díle podcastu Host Reportéra hudebnice, zdravotní klaunka a koňařka Lucie Dlabolová.

„Například můj životní příběh nezačal úplně šťastně, ale dnes, když je mi padesát a najednou jsem vydala první desku, je naopak velmi pozitivní,“ vysvětluje. „Ten verš ze sna, který jsem dala do písničky, vystihuje mé silné dlouhodobé téma. Úplně vidím ten obraz, že jsme sami sobě sadem nebo zahradou, o kterou se buď staráme, nebo ji necháme zplanět – každopádně to máme ve vlastních rukou.“

Lidí se Lucie často ptají na jejího mimořádného otce, skvělého skladatele a klavíristu Jiřího Bulise. Tento bohém patřil až do své předčasné smrti („Vyboural se v den, kdy mi začínal svaťák“) k zásadním postavám HaDivadla nebo Divadla Na provázku a zároveň psal vynikající hudbu do filmů Věry Chytilové nebo Juraje Jakubiska.

Přibývá nám firemních týmů. Dlouhý štafetový závod je výborný teambuilding, říká šéfka Vltava Runu

Nejslavnější z českých běžeckých štafetových závodů má čtrnáctiletou historii a za tu dobu se kuriózních historek nastřádalo hodně. „Nikdy nezapomenu třeba na běžce, který se ztratil,“ říká v dalším díle podcastu Květa Látalová, šéfka Vltava Runu. „Tehdy jsme dokonce museli aktivovat záchranné složky, ale on nakonec dorazil na svoji předávku v taxíku s tím, že bez peněz a mobilu zabloudil do Rakouska. Až tehdy mohl řidiči konečně zaplatit.“

Samotná Květa si „svůj“ závod nikdy nezaběhla. „A ani nezaběhnu, protože přece jen musím dohlížet na to, aby se dobře běželo těm skoro čtyřem tisícům přihlášených.“

V rozhovoru vypráví, že pokud si má Vltava Run zachovat své kouzlo, nedává smysl kapacitu navzdory obrovskému zájmu dále rozšiřovat – takže i v příštích letech bude vždy startovat jen něco málo přes tři stovky (obvykle dvanáctičlenných) týmů. „Všimla jsem si, že hodně přibývá těch firemních. A dává to podle mě logiku, protože štafetový závod, ve kterém během jednoho víkendu čeká na každého člena zhruba třikrát deset kilometrů v úžasné krajině, je vlastně výborný teambuilding.“

V podcastu mluví i o speciálních kategoriích, včetně té, jíž se letos zúčastní moderátor Poláček: „Sólově vás celých 370 kilometrů ze šumavského Zadova do pražského Braníka poběží tentokrát devět.“

A na závěr Květa Látalová překvapí informací o tom, že se už brzy pokusí přenést vltavskou atmosféru do Španělska: „První červnový víkend pořádáme štafetový závod Camino de Dragones z Pyrenejí do Barcelony. Primárně samozřejmě pro místní běžce, ale i tam se nám už přihlásilo několik českých týmů.“

Při schůzkách s Magdalenou Koženou předstírám konverzaci, ale vlastně jen poslouchám její hlas a smích

Dirigent Simon Rattle je hvězdou světové klasické hudby. Od roku 1994 může z vůle královny Alžběty II. používat titul „sir" a od roku 2008 může z vůle české mezzosopranistky Magdaleny Kožené používat titul „manžel". Tento vážený muž nedávno pronesl zajímavou myšlenku, která se přímo týká Ondřeje Adámka, dalšího hosta našeho podcastu.

„Česko asi ještě není na Ondřejovu hudbu úplně připravené," konstatoval, a Ondřej se v podcastu směje: „Úplně nevím, jestli mi tím Simon pomohl. Situace se naštěstí rok od roku lepší."

Ondřej Adámek je (spolu s Miroslavem Srnkou) světově nejhranějším žijícím skladatelem vážné hudby původem z Česka. Objednávky dostává mimo jiné od Berlínské filharmonie nebo Londýnského symfonického orchestru.

Český chlapec v tropické džungli: Šelem se nebojím, do školy chodím rád, v Malajsii mi nic nechybí

Zajímavé náhody se vrší. Aniž bychom to dříve plánovali, dorazili jsme s dcerou na malajský ostrov Penang, což je zčásti divoká džungle, ale zároveň i město plné mrakodrapů. V jednom z nich nás s dcerou ubytovala původem česká rodina Šifrových – byt mají ve dvacátém čtvrtém patře. Nechtěli jsme příliš rušit, vyspali bychom se klidně i na zemi, ale blonďatý chlapec Saša nám uvolnil svůj pokoj.

Když jsme zjistili, že Saša v době naší návštěvy slaví desáté narozeniny, bylo zřejmé, kdo se stane dalším hostem podcastu. Desetiletý kluk?! Ano, přesně tak. Pokud si rozhovor pustíte, pochopíte. Ten kluk je totiž (stejně jako jeho šestiletá sestra Zara) výjimečný.

Obě děti mají naprosto jinou výchovu než jejich čeští vrstevníci. Pro někoho možná drsnou až náročnou, jenže Saša i Zara zatím působí jako všestranné, zdravé a dobře vychované děti.

V podcastu je mnohé vysvětleno. Saša žije v oblasti, kde mají demografickou převahu pracovití a podnikaví Číňané. Rodiče toho využili a dali ho nejprve do školky a poté do školy, kde se k dětem přistupuje jinak než u nás. Vzdělávají se už od momentu, kdy je jim jeden rok. Hrou se učí například matematiku nebo cizí jazyky, ale taky etiku nebo uměleckou tvořivost.

Je překvapivé, že nám stopování v džungli jde tak dobře. Sama bych ti, drahý otče, asi nezastavila...

Hlavní je nenechat se znervóznit, říkali jsme si těch pár prvních dní, než jsme začali být lehce nervózní. Naše devítidenní dovolená s dcerou se z geopolitických důvodů prodloužila na neurčito.

Není se na koho zlobit, není komu co vyčítat, ale zůstali jsme zaseklí v Thajsku a blízkém okolí. Agentura, přes kterou máme koupené letenky, se přitom snaží: už třikrát nám sehnala zdarma náhradní odlet, ale ten byl dvakrát pár dní předem zrušen. Teď nám v aplikaci zeleně svítí páteční přesun přes Emiráty do Athén, ale jak se následně dostat do Prahy vůbec neřešíme, protože ono se to nejspíš zase změní.

Rozhodně si nepřipadáme uvěznění. Odletět můžeme, tak jako spousta Čechů, jen jsme na to příliš spořiví. Jednoduše stačí koupit nové jednosměrné letenky do Evropy a vyhnout se oblasti Blízkého východu. Populární jsou teď trasy třeba přes Soul nebo přes Astanu, ale jedna taková letenka vyjde zhruba na třicet pět tisíc, a proto raději čekáme.

Zapeklité požehnáníV dobách covidu jsem byl šokovaný, že lockdowny a život v dočasné izolaci některým lidem z mého okolí vlastně vyhovují. Teď zažívám něco podobného – objektivně jsme v trudné a nejisté situaci, těžko říci, jak z ní ven, ale vnitřně to zatím vnímám jako požehnání.

V předvečer jejích šestnáctých narozenin jsme s dcerou přeletěli levnou vnitrostátní linkou ze severothajského buddhistického kláštera mezi opice a varany na pláž v oblasti Krabi, a to už jsem měl v hlavě plán: „Když teď máme minimálně týden času navíc," nabídl jsem Apolence, „ukážu ti, jak se tady stopuje."

K mé radosti souhlasila a o následném putování je dnešní podcast.

Sám mám tuto cestu projetou, a tak jsem věděl, že se není čeho bát. Thajsko je ideální zemí pro stopařské začátečníky. Bývá sice vedro, ale na auto se málokdy čeká déle než deset minut, a pak se to střídá stylem, který musí teenagery bavit. Auta jedou velmi klidně džunglí a my se často vezeme na korbě.

Do MalajsieNejprve jsem takhle Apolenku vzal na ostrůvek u města Satun, což je těsně nad malajskou hranicí. Oproti turistickému Krabi je to zásadní změna, protože sem se už cizincům nechce. Ostrov měří na délku pět kilometrů, jsou tu dvě malé rybářské vesnice s mešitou, odkud se v podvečer vždy line modlitba, uprostřed roste palmový, mangovníkový a kaučukovníkový les.

Apolenčiny vrstevnice chodí v dlouhých muslimských šátcích, ale zároveň jsou velmi komunikativní, vysmáté a chtějí se kamarádit: klidně dceru vezmou na skútr a hodí ji do našeho kempu, kde mimochodem platíme za noc v pohodlném stanu s matrací, větrákem a zásuvkami 300 korun.

Apolenka oceňuje, že tu žijí stovky dobře živených koček, a vadí jí snad jenom jediná věc – je přísná vegetariánka a to nikdo z ostrovanů nechápe, protože veškerá místní kuchyně je založená na rybách a mořských plodech, hlavně krabech.

Ostrov je tak malý, že dva dny docela stačí, a protože máme pořád zjevně dost času, zamíříme úzkou silnicí ještě více na jih do Malajsie. „Má dvacátá osmá navštívená země," překvapí mě dcera – když jsem byl přesně v jejím věku, poprvé jsem spatřil moře…

Víza nejsou potřeba, celníci na obou stranách hranice se na těch pár cizinců denně usmívají a skvěle se stopuje tam i tam.

„Jsem až překvapená," říká Apolenka v podcastu, „jak nám to jde snadno. Asi to bude mnou – upřímně řečeno, kdybych viděla jen tebe, radši bych nezastavila…"

V Malajsii dojedeme na ostrov Penang, kde škrábou azurové nebe desítky mrakodrapů. Je to taková menší Dubaj hned vedle pláží a tropické džungle.

Žijí tu hlavně Číňané, ale zároveň navštěvujeme chrámy snad všech světových náboženství. Zdejší světoznámý přístav George Town učinil z Penangu před více než dvěma stovkami let tolerantní a multikulturní místo, kam se poslední dobou začínají stěhovat za kvalitním a přitom levným životním stylem také Češi. O tom ale až v příštím, pátečním podcastu. Teď jdeme s Apolenkou hledat nějaké pořádné malajské želvy.

S Buddhou na severothajském čaji: A že se nemáte jak vrátit domů? To zbytečně neřešte!

Nevím, jestli to je štěstí nebo smůla (spíše štěstí, řekl bych), ale jakmile někam jedu, začnou se dít divné věci. Přítel a objektivně inspirativní muž Jiří Šimsa, průkopník kvalitního čajovnictví v Česku, mě už několik let lákal do severního Thajska, takže jsme tady.

“To by tě totiž mohlo zajímat,” říkal vždy Jirka, a měl pravdu: “Vždy na několik měsíců v roce jezdím do lesního kláštera Pa Pae na severu země kousek od Barmy, kde se za prvé věnuju buddhistické meditaci, ale zároveň jsem si brzy všiml, že všude kolem rostou v džungli čajovníky. A tak jsem místní vesničany začal postupně učit, jak lístky zpracovat na kvalitní úrovni, a tím si zajistit možnost nového příjmu.”

Nejde o to, že by opravdu kvalitní čaj ocenili samotní Thajci, ti to nemají ve své kultuře a čajové lístky spíše jedí zkvašené ve formě salátu. Jde o to, že od nich čaj odebírá například právě Jirka: a tím pádem je k ochutnání ve všech pobočkách Dobré čajovny, kterých za svůj život pomohl vybudovat desítky.

Příběh protikomunistických odbojářů: „Ať žije Masaryk, ať žije Mapaž!“ Výkon popravy skončen v 7.30

Dlouhá léta se zabývá osudy popravených politických vězňů v Československu. Když jsme se historika Petra Malloty zeptali, nemá-li pro podcast Host Reportéra k výročí komunistického převratu v únoru 1948 nějaký případ, který si podle něj zasluhuje větší pozornost, než má, okamžitě věděl.

„Povídejme si o čtveřici popravených z odbojové organizace Mapaž,“ navrhl, „protože tam je všechno. Zastřelení či postřelení estébáci. Zároveň také zastřelení odbojáři, letákové akce, agenti-chodci přecházející přes hranice nebo útoky na komunistické exponenty pomocí bomb. Představte si, že jedna vybuchla i na pražském Petrském náměstí, takže pár metrů od vaší redakce!“

Celý podcast je tedy o ilegální organizaci Mapaž (pojmenované podle Masaryka, Palackého a Žižky), která se na konci čtyřicátých let rozhodla bojovat proti novému režimu všemi prostředky.

Zásadní postavou příběhu je Josef Hořejší, úspěšný prvorepublikový továrník s firmou na výrobu dětských kočárků. Po komunistickém převratu se stal nepohodlným symbolem soukromého kapitálu a o firmu přišel. Od té doby navíc čelil vyšetřování a hrozbě zatčení, a tak odešel do ilegality.

Na Lounsku se spojil s dalšími odpůrci režimu a začal budovat organizaci, která pomáhala lidem prchat přes hranice, shromažďovala zbraně a šířila letáky proti režimu. Roku 1949 přešli i k násilným akcím.

Po pár měsících byli dopadeni a obviněni z velezrady, vyzvědačství a přípravy vražd. Komunistická propaganda případ využila k zastrašení veřejnosti a vykreslovala odbojáře jako nebezpečné teroristy. Čtyři odsouzenci byli 7. ledna 1950 brzy ráno popraveni na dvoře pankrácké věznice.

Josef Hořejší stanul pod šibenicí jako poslední, po Bohumilu Klemptovi, Josefu Plzákovi a Kamilu Novotném. V samotném závěru dodnes dochovaného úředního záznamu o výkonu hrdelního trestu stojí: „Výkon proběhl bez rušivých příhod, až na ods. Josefa Plzáka, který při výkonu vykřikl: ‚Ať žije Masaryk, ať žije Mapaj!‘ Výkon skončen o 7.30 hod.“

Milán se loučí: pivo v českém domě, uplakaná Sáblíková na balkonku a Metoděj, který to celé zachrání větou, že vlastně netuší, co se děje. Tomáš taky ne, zvlášť když mu mezi palandami někdo mimochodem oznámí, že jeho strejda hrál s Gretzkym, a o pár hodin později Tomáš stíhá finále i autobus do Prahy. V podcastu si můžete poslechnout rozhovor s bývalou sportovkyní Irenou Gillarovou, který byl zároveň posledním setkáním na letošní olympijádě.

Milán přes den zívá a večer voní borovičkou – a mezi tím se člověk snaží nechovat jako fanoušek, i když mu to občas ujede. V dnešní epizodě podcastu beru mikrofon na rychlobruslení i do hokejové družby v Českém domě a v mixzóně chytám Metoděje Jílka: nepije, ale ještě jednu medaili by si taky rád odvezl. A před sobotním hromadným startem to shrne naprosto střízlivě: „Tam můžu být patnáctý, ale klidně taky třetí.“

Olympiáda v severní Itálii je tak roztažená, že i obyčejný výlet na curling znamená budíček za tmy a čtrnáct hodin v dopravě. Tomáš Poláček v podcastu mluví s lékařem výpravy Jiřím Dostalem o tom, proč se „olympismus na jednom místě“ rozpadá, a vrací se i k noci, kdy Metoděj Jílek vyhrál zlato – a k čekání, jestli přijde další zázrak.

Hostel Madama v olympijském Miláně je paradox: hipísácké zázemí v budově, která bývala policejní stanicí. Do chvíle, než začal hokej, tu olympiáda působila jako ušlechtilé pohybové divadlo. První bitky na ledě a české davy v ulicích ale ukázaly, že Milán je teď na chvíli český a že tahle olympiáda bude mít úplně jiný rytmus. V dnešním podcastu uslyšíte, co se dělo při úvodním zápase s Kanadou, jak dopadla Tomášova „papírková“ otázka na kapitána Romana Červenku a také rozhovor s kondičním trenérem Michalem „Hášou“ Hamršmídem.

První podcastová reportáž Tomáše Poláčka ze Zimních olympijských her 2026. Kromě bloudění vás čekají odpovědi na pár náhodně vytažených otázek z čepice, rozhovor s rodiči čerstvého držitele stříbrné olympijské medaile i první dojmy známého reportéra, dobrodruha a sportovního nadšence.

Proti „Rusákům“ jsem hrál opravdu tvrdě. Za barákem jsme měli posádku jejich armády, vzpomíná Hrdina

Na své dvě olympiády vzpomíná v dalším díle podcastu Host Reportéra někdejší skvělý hokejový útočník (a dnes i rockový kytarista, vystupující párkrát ročně s Vypsanou fixou) Jiří Hrdina: „Na Sarajevo 1984 myslím jenom v dobrém. Následné Calgary bylo sportovně slabší, ale zase mě těšilo, že tam pak můžu zůstat natrvalo.“

V rozhovoru vypráví o tom, jak si v polovině osmdesátých let vytkli trenéři národního týmu dva zásadní cíle – uspět na olympiádě v Sarajevu a na mistrovství světa v Praze. „Připravovali nám příšerné galeje, letní soustředění na Šumavě bylo plné výběhů do sjezdovek, posiloven, prostě dostávali jsme sodu. Ale zároveň musím říct, že jsem pak z té dřiny žil do konce kariéry; stačilo to jenom udržovat. V Sarajevu jsme skončili druzí za Rusy, kteří tenkrát byli jako mašina. Jak říkal trenér Luděk Bukač: ‚Můžeš je jednou porazit, ale nemůžeš je porážet…‘ Nechali jsme si to až na rok 1985 do Prahy.“

Na námitku, že nešlo o Rusko, nýbrž o Sovětský svaz, Jiří Hrdina příliš neslyší. „Drtivá většina jejich týmu hrála za armádní CSKA Moskva a pro mě to byli Rusáci, každý zápas proti nim jsem ohromně emotivně prožíval. Led byl jediným místem, kde jsem Rusům mohl vrátit šedesátý osmý rok, který jsem vnímal zblízka. Velká posádka sovětské armády sídlila v Mladé Boleslavi, kde jsem do osmnácti bydlel u rodičů, a to mě na hřišti hnalo. V takových zápasech jsem tvrdě dokončoval osobní souboje, i když to nebylo vyloženě nutné.“

Co potom Calgary v roce 1988? „Tam byli dobří českoslovenští skokani nebo běžci na lyžích. Vůbec nejpopulárnější postavou her byl britský skokan Eddie Edwards, kterému jsme všichni fandili, aby své pokusy přežil. Nám se ale tenkrát nedařilo, skončili jsme až šestí a ze silnějších konkurentů jsme neporazili nikoho. Naštěstí jsem nemohl moc truchlit, protože jsem si jen přendal tašku z jedné strany šatny na druhou a hned začal hrát za Calgary Flames.“

A nakolik Jiří Hrdina věří české reprezentaci za pár dnů v Miláně? Kdovíjakým optimistou není: „Upřímně řečeno,“ říká v podcastu, který je z velké části i o jeho celoživotně silném vztahu k muzice, „už semifinále by podle mě bylo úžasné.“

V kompetenčním sporu by měla větší šanci vláda, ale prezident to myslí nejspíš dobře, říká ústavní právník

Pokud by boj o ministerské křeslo pro Filipa Turka vyvrcholil kompetenčním sporem, mohlo by to do budoucna změnit politický systém. „Ale možná úplně nemuselo,“ říká v přátelsky a neformálně vedeném podcastu Host Reportéra ústavní právník Ondřej Preuss. „Nebo jo, ale nemuselo by to automaticky znamenat průšvih.“

V rozhovoru vysvětluje specifikum českého, ale vlastně i československého vnímání role prezidentů, kterým národ od doby Tomáše Garrigua Masaryka přisuzoval větší moc a důležitost, než jaké jim reálně náležely.

Přesto tvůrci české Ústavy z roku 1992 příliš nepočítali s tím, že prezidenti republiky budou chtít skutečně plnohodnotně vládnout, jenže ti si začali kolíkovat svá mocenská území, počínaje Václavem Havlem. Problém výrazně narostl po zavedení přímé volby prezidenta, protože Miloš Zeman i Petr Pavel získali obrovský mandát od voličů, přestože stále nenesou žádnou politickou odpovědnost. „Přímá prezidentská volba zdejší politické kultuře neprospěla,“ říká v podcastu Ondřej Preuss. „Má potenciál radikalizovat společnost a prohlubovat příkopy.“

Ohledně současného sporu o Filipa Turka nemá ústavní právník Preuss úplně jednoznačný názor, ale obecně říká, že mezi jeho kolegy by převažoval souhlas s tím, že prezident musí navrhovaného kandidáta jmenovat.

Kompetenční žaloba by dost možná vyjasnila dávný problém, zda má být Česko čistě parlamentním systémem, nebo se posunout směrem k systému poloprezidentskému, jaký známe například z Francie.

„Zároveň ale platí, že pokud by výrok Ústavního soudu znamenal precedent, sice bychom pak jasně věděli, co si prezident může nebo nesmí dovolit, ale taky by se tím do budoucna zúžil prostor pro politická jednání a hledání kompromisů.“

I když se prezident Pavel pohybuje na hraně Ústavy nebo ji dokonce překračuje, podle Preusse tak činí z celkem pochopitelných důvodů. „Na druhou stranu by podle mě nebylo od věci přemýšlet,“ zaprovokuje si v podcastu, „jestli a nakolik funkci prezidenta vlastně potřebujeme.“

Připadám si mnohem mladší než dřív. Herec má být psychicky v pohodě, éra geniálních šílenců pomíjí

V posledních letech je Denisa Barešová na roztrhání jak před kamerou, tak i v divadlech. Před pár týdny oslavila třicítku a protože je skvělá vypravěčka, zajímavě a do hloubky analyzuje tento milník v dalším díle podcastu Host Reportéra.

Připadá si výrazně mladší a spokojenější než například před pěti lety, kdy chtěla s herectvím dokonce skončit. Hodně jí pomáhají psychoterapie. „Když jsem kdysi začala chodit ke své doktorce na čínskou medicínu, hned mi řekla zajímavou věc: prý jsem nejspíš přeskočila nějaký životní cyklus, část dětství nebo dospívání. Dokonce tehdy řekla, že mentálně jsem čtyřicetiletá, a to mi bylo čtyřiadvacet! Nějak se prostě stalo, že jsem vnitřně rychle zestárla.“

Od osmi chodila do přísného Dismanova dětského rozhlasového souboru; dostala se na víceleté gymnázium. Ve dvanácti poprvé hostovala v Národním divadle, kde je dnes mimochodem ve stálém angažmá a fantasticky tam hraje hlavní roli ve hře Paní Bovaryová.

„Vzpomínám, že jsem se vždycky líp cítila v dospělém světě a tak jsem například jako ta školačka v Národním byla nadšená a chtěla tam být pokud možno pořád. Dnes mám ale pocit, že to pro dvanáctileté dítě nemusel být ten pravý svět a že mi zároveň uteklo něco důležitého jinde, což bylo později třeba napravovat například právě psychoterapiemi. Ty mě nakonec zase omladily; teď se cítím nejlíp.“

V podcastu Denisa Barešová pozoruhodně vypráví o tom, jak se například právě v Národním divadle změnilo během jejího krátkého života prostředí. „Už například nejsou zakouřené všechny chodby,“ zasměje se, potom ale zvážní. „Taky postupně mizí kult hvězdných herců, kteří jsou si vědomi své slávy a mají vzhledem k ní své požadavky; atmosféra je mnohem souborovější. A skoro všichni herci si dnes v divadle dávají větší pozor na svoje fyzické a hlavně psychické zdraví.“

Doba šílených géniů s vnitřními démony, kteří dávají přednost hereckému poslání před osobním životem, podle Denisy Barešové končí. „Moje generace už vesměs chápe, že se nevylučuje, aby dobrý herec po nocích klidně spal,“ říká. „Podle mě, čím líp na tom psychicky jste, tím lepšími jste herci i lidmi a tím líp je i vašemu okolí. Pořád známe maniaky, kteří jsou na jevišti fantastičtí, ale nikdo s nimi už nechce zkoušet a taková já bych být nechtěla.“

Ve třiceti letech přemýšlí, co s herectvím dál. Nebylo by divu, kdyby ho postupně omezila, zatím to ale vypadá jinak: „Měla jsem sen, že si zahostuju s pražským Divadlem JEDL, které dlouhodobě obdivuju, a ten se mi teď splní. Za pár dnů, 7. února, máme pod vedením režiséra Jana Nebeského v Rokoku premiéru inscenace „Tohle se stalo!“, kde si strašně ráda zahraju s Davidem Prachařem, Lucií Trmíkovou a Tomášem Havlínkem.“

Hned o měsíc později uvedou do kin film Poberta, pak přijde na řadu televizní seriál Monyová a tak dále – o tom všem Denisa Barešová hovoří v novém díle podcastu Host Reportéra.

Skvělí herci, a stejně je oslovíte špatným jménem: Když se budeme dál snažit, příště to snad nespleteš!

Mají zhruba stejný osud jako podcast, do kterého právě přišli na návštěvu. Jsou dobří, pár tisícovkami lidí vyloženě oblíbení, ale nějaká větší všeobecná popularita je míjí.

Bohužel se to ukáže na samém počátku rozhovoru: „Vítáme dvě hvězdy Vršovického divadla Mana, konkrétně Ondru Černého a Kristýnu Průchovou…“ Druhá oslovená si přikryje ústa dlaní, ale stejně to nevydrží a řekne: „Jenom Týna, prosím, Týna s tvrdým.“

Týna Průchová má zajímavé geny, jejím otcem byl Ladislav Mrkvička. „V roce 1983 nebylo možné dát jméno, které není v kalendáři, takže jsem opravdu byla Kristýnou, ale nikdo mimo rodinu to nevěděl. I vysvědčení jsem podvratně dostala na Týnu. K patnáctým narozeninám jsem dostala dárek: mohla si jméno zkrátit, a tím vlastně založila tradici. Byla jsem snad první oficiální Týna na světě.“

Oba herci v podcastu vyprávějí, jak se dnes uživit a prosadit v herectví, když člověk poctivě hraje v menším divadle, ale dostává minimum rolí před kamerou. „Já například často dělám zdravotního klauna,“ popisuje Ondřej Černý. „A oba věříme, že když se budeme dál snažit a vlastně i vzdělávat jako dosud, jednou nějaká velká nabídka přijde.“

Ondřej a Týna jsou stejně staří a znají se spolu od studií, takže půlku života; dokonce spolu i bydleli. Dnes hrají v několika společných inscenacích (ve vršovické Maně je to například Krakatit nebo Dva na houpačce), ale nikdy spolu nechodili: „To by nešlo, náturou jsme naprosto rozdílní, museli se z nás stát jen nejlepší kamarádi.“

Mají malé děti, každý se svým partnerem, ale rádi společně například cestují. „Oba jsme si udělali kapitánské zkoušky, takže jsme několikrát zažili dovolenou i na plachetnici,“ vyprávějí o svých dobrodružstvích.

V podcastu dojde i na historky o Petru Nárožném, Oldřichu Kaiserovi a pochopitelně o Ladislavu Mrkvičkovi: „Pohřbili jsme ho v kostýmu Hanti z Hrabalovy Hlučné samoty,“ říká Týna. „Přesně tak, jak si to táta přál.“

Znal jsem íránského šáha. V nevěstincích za jeho časů ženy diskriminovaly muže, vzpomíná Atapana

„Do Íránu jsem se pracovně dostal spíše náhodou díky mistru Fričovi, ale byla to nádherná zkušenost.“ Těmito slovy začíná v dalším díle podcastu Host Reportéra oprašovat vzpomínky na polovinu sedmdesátých let etnograf Mnislav Zelený, známý též pod indiánským jménem Atapana.

I když se vždy zabýval hlavně Jižní Amerikou, byl v mládí zároveň zaměstnancem společnosti Art Centrum, která se úspěšně snažila prodávat českou kulturu do zahraničí: „Šlo vlastně o ostrůvek kapitalismu v tehdejším Československu, které díky Art Centru získávalo devizy.“

Zvlášť z Íránu jich přicházela spousta, a proto komunisté přimhouřili oči nad faktem, že pomáháme ideologickému protivníkovi. Za vlády šáha, tedy do roku 1979, Írán patřil pod vlivem USA a ubíral se západním směrem. „Se mnou tenhle politický paradox nikdo neřešil,“ vzpomíná Atapana: „Jaroslav Frič byl čaroděj, který komunistům v čele se Štrougalem všechno vysvětlil tak chytře a elegantně, že blízkou kulturní spolupráci s tehdejším Íránem vlastně podporovali.“

Váže se k tomu historka z období světové výstavy v Montrealu roku 1967, kdy do československého pavilonu nečekaně zavítala šáhova vzdělaná manželka, císařovna Farah. Oslovila přítomného audiovizuálního umělce Jaroslava Friče, zamilovala se do jeho stylu práce a požádala, ať udělá podobnou audiovizuální prezentaci pro tehdy vznikající monumentální památník Šáhjád v Teheránu a další íránské památky.

Atapana v podcastu vzpomíná na první přílet do země, kde městské slečny nosily minisukně a alkohol byl běžnou součástí života. „Do islámské revoluce země dýchala svobodou, všichni byli usměvaví, ženy komunikativní, jenom málokterá zahalená. Duchovní a velmi konzervativní muslimové byli zalezlí v mešitách, kde nejspíš bědovali nad stavem světa, ale já si absolutně nepřipouštěl, že by se mohli z roku na rok zmátořit a naprosto změnit směřování země.“

V podcastu Atapana hovoří i o tom, jak se osobně seznámil se šáhem a jeho rodinou: „I přes různé kontroverze mám pocit, že byl šáh Muhammad Rezá Pahlaví pro Írán pozitivní postavou a výrazně zemi pozvedl. Za jeho vlády se země stala mnohem vzdělanější a rovnoprávnější.“

Atapana si dokonce vzpomene na jedno místo, kde měly ženy navrch. „Brzy jsem se dozvěděl, že jsou v Teheránu bordely, tak jsem tam ze studijních důvodů zašel. Bylo to vlastně město ve městě. Za vysokými hradbami stály desítky domečků, v každém jedna nebo dvě prostitutky a před vstupem vždy dlouhá fronta chlapů. Nešlo si nevšimnout, že někteří z nich občas přebíhají z fronty do fronty, a brzy jsem pochopil důvod. Když prostitutka otevřela dveře, změřila si potenciální zákazníky pohledem a některé rovnou odmítla s tím, že se jí nelíbí. Tihle nešťastníci potom přebíhali a zkoušeli štěstí vedle.“

Na závěr podcastu vysloví Atapana napůl žertem, ale taky trochu vážně, jeden svůj sen. „Nedávno jsem viděl v televizi následníka trůnu, kterého jsem osobně potkal jako puberťáka. Šokovalo mě, jak se tenhle klouček Kýros vizuálně změnil a jak moc se dnes podobá šáhovi, svému otci. Docela bych mu přál, aby se mohl z Ameriky vrátit do Teheránu a ujmout se moci. Zajel bych tam taky a zkusil si s ním v Šáhjádu zopakovat to naše půlstoletí staré setkání.“

Ze své sexuální orientace si rád dělám srandu, klidně i drsnější, říká český Beetlejuice

Naše redakce má kouzlo, návštěvníci se v ní otevírají k naprosté upřímnosti. Tentokrát navštívil podcast Host Reportéra herec a zpěvák Jan Sklenář, který už druhým rokem září coby Beetlejuice v jedné z nejnáročnějších a zároveň nejhezčích muzikálových rolí dneška.

V rozhovoru popisuje neuvěřitelné scény z příprav tohoto muzikálu: „Na americkou verzi jsme se jeli podívat s Leošem Marešem do Atlanty a už do divadla jsem k nadšení všech okolo vyrazil převlečený v kostýmu. Leoše potom napadlo, že si večer vyrazíme na basketbalovou NBA, a koupil lístky do první řady. I tam jsem se samozřejmě vydal převlečený za Beetlejuice, a i když kolem seděly hollywoodské hvězdy, pozornost kamer v hale se soustředila hlavně na mě.“

Zatímco Beetlejuice uvádí pražské Hudební divadlo Karlín, skutečným domovem Jana Sklenáře je nedaleké Divadlo v Dlouhé. Protože je odmalička velmi extrovertní a nedokáže přibržďovat zábavu, nepřekvapí historka o tom, kterak si ho nedávno po jakési noční vylomenině zavolala tamní paní ředitelka do kanceláře a unaveně konstatovala: „Honzo, vždyť ti bude brzy padesát. Kdy už se konečně přestaneš chovat jako puberťák?“

S upřímností sobě vlastní tehdy konstatoval, že nejspíš bohužel nikdy.

V podcastu vděčně vypráví o tom, jak mohl vyrůstat v brněnském evangelickém prostředí. Jako devítiletého chlapce jej zasáhla tragická smrt faráře Vladimíra Kaluse při zbytečné havárii, jejímž druhým účastníkem byl policista: „Náš farář otevřeně nesouhlasil s komunistickým režimem, a tak to v nás všech vzbudilo velké podezření.“

Mnohem zábavnější jsou historky o tom, jak se Jan Sklenář později vyrovnával se svou homosexuální orientací. „Já to s velkým překvapením zjistil až ve svých dvaceti,“ směje se, „když jsem nastoupil na JAMU.“

Mohl za to kolega, herec Miroslav Zavičár: „Můj vůbec první kluk a dnes už dávno manžel, jsme spolu osmadvacátým rokem. Došlo k tomu tak, že jsem strašně záviděl spolužákům, kteří můžou bydlet na kolejích, a trávil s nimi spoustu času. Občas jsem i přespal, nejdřív pokud možno u nějaké spolužačky, ale jednou jsem přistál v posteli u Míry a najednou cítím, že se pod peřinou začalo něco dít.“

I když je Jan Sklenář vnímaný hlavně jako skvělý divadelní herec, má jednu dlouhodobou a čím dál reálněji vypadající ambici. „Nejpozději do těch svých padesáti bych rád natočil sólové hudební album,“ říká. „Už na tom ostatně makám.“

Po oznámení knihy s Markem Dvořákem spadl web, ale kriminalisty Josefa Mareše jsem prodal víc

Už nešlo všechno stíhat, a tak dal výpověď. Podruhé v životě, tentokrát dobrovolně. A se smíšenými pocity: „Už teď mi to chybí,“ vypráví Martin Moravec, který vedl posledních dvacet let oblíbený čtvrteční magazín MF DNES.

Ve velmi otevřeném rozhovoru vypráví svému někdejšímu blízkému kolegovi Tomáši Poláčkovi o cestě kluka z východočeské Bolehošti do obrovské pražské redakce. Ta mu rychle umožnila, aby například objel největší tenisové turnaje světa, dělal rozhovor s Pelém a ve čtyřiadvaceti letech se stal ze „sporťáka“ šéfem přílohy, která se tehdy prodávala občas i v půlmilionovém nákladu.

Martin Moravec mluví i o mediálně rozbouřeném období před jedenácti lety, kdy byl tehdejším novým vedením na tři čtvrtě roku vyhozen, aniž by znal důvod. „Neznám ho dodnes,“ směje se v podcastu, „každopádně kdybych věděl, že se s tou tehdejší šéfredaktorkou potkám, okamžitě jí jdu koupit kytku. Na pracáku jsem sice cítil hroznou křivdu, ale ve výsledku to byla nejlepší věc, která se mohla stát. Odpočinul jsem si, nasbíral nový elán a nápady, prostě nebýt toho vyhazovu, nikdy nezačnu psát a vydávat knihy.“

Od Gábiny k Heleně

Z Martina Moravce je dnes bestsellerista, i když počátky spisovatelské dráhy byly napínavé. „Udělal jsem knihu s biatlonistkou Gábinou Soukalovou, tehdy Koukalovou, a pak se nestačil divit, kolik lidí a z jak zvláštních důvodů nás za ni kritizuje – byla to tvrdá životní škola.“

Prodejně šlo samozřejmě o úspěch, a tak Martin přemýšlel, jestli a jak dělat knihy po večerech dál.

Oslovil renesančního člověka, o němž věděl, že má silné názory a skvělé historky – neurochirurga Vladimíra Beneše. „Ten naopak řekl, že knihu o Gábině četl, bavila ho, a tak mi těch zhruba deset tříhodinových schůzek rád věnuje.“

Martin sepsal knižní rozhovor a pak ho vydal sám, což byl finanční risk. „I když já vlastně tušil, že se alespoň na nulu díky Vláďovu charismatu dostanu,“ říká s tím, že tehdy vytiskl deset tisíc knih a nic dalšího neměl v plánu.

Zanedlouho bylo potřeba udělat dotisk, pak hned další… „A zrovna teď děláme desátý,“ říká v podcastu Martin.

Coby systematický člověk začal vydávat rozhovorové knihy každý rok a klíč má jednoduchý: oslovuje představitele neobvyklých, ale o to atraktivnějších profesí.

S každou další se nabalují noví čtenáři: „V tomhle byl zlomový můj čtvrtý respondent, letecký záchranář Marek Dvořák, který má obrovský dosah na sociálních sítích. Jakmile oznámil, že vyjde knížka, spadl mi web a do druhého dne pak přišlo na pět tisíc předběžných objednávek.“

Do této chvíle nejprodávanější je v pořadí třetí kniha s kriminalistou Josefem Marešem a na podzim vyšla coby šestka konečně i žena, armádní psycholožka Helena Sováková.

I když se v podcastu Martin Moravec nevyhýbá přímé odpovědi na žádnou otázku, jedna zůstane přece jen nezodpovězena. S kým vydá rozhovor letos na podzim? „Zatím totiž pořád nejsem rozhodnutý,“ krčí rameny. „A to mám za pět minut dvanáct.“

Hudbu dělám, jako by se sešli Koubek s Bittovou na houbičkách, zpívám hláskem podivným, ale miluju to

Je jedním z nejoblíbenějších českých výtvarníků, však to má i v genech. Maminka Libuše byla světoznámou designérkou hraček, otec zase skvělým malířem. „Nikdy jsem od nich ale pořádně neslyšel hudbu,“ říká Petr Nikl v podcastu, který se do hloubky věnuje právě vztahu k muzice.

Vzhledem ke svému nezvykle vysoko položenému hlasu Nikl pochybuje, prošel-li vůbec pubertou, ale nejspíš ano: „A projevila se právě tím, že jsem se hudbě vždycky trochu věnoval. Abych dělal alespoň něco, čemu se nevěnují rodiče.“

Dlouho byl velmi introvertní, takže o jeho zálibě nikdo nevěděl. „Po čtyřech letech chození na klavír jsem se kvůli děsné učitelce zhroutil a zapomněl noty. Když jsem pak prvně uslyšel nahraný vlastní hlásek, trochu mě to vyděsilo, ale pořád jsem si drnkal na zvláštní strunný nástroj, který ležel po dědovi na skříni, totiž na balkánský brač.“

Podobnými nástroji se Petr Nikl obklopuje dodnes, na jeho deskách jsou často k slyšení. Když později odejde z redakce Reportéra, po čtvrt hodině nadšeně telefonuje: „Právě jsem si v bazaru vedle Kotvy koupil harfu!“

V rozhovoru vzpomíná, jak ho ve dvaceti zasáhla dvě traumata pár měsíců po sobě. Nejprve smrt Johna Lennona a vzápětí i maminky, dvou úžasných a mladých osobností – Lennonovi bylo čtyřicet a mamince o šest let víc.

Petr Nikl popisuje, jak se brzy poté dostal na Akademii výtvarných umění mezi výtvarníky, kteří brali velmi vážně taky muziku – například na Stanislava Diviše nebo na Františka Skálu, s nímž má dnes ostatně hudební projekt Třaskavá směs.

„Sám jsem poprvé vlezl na hudební pódium až ve čtyřiceti a ještě dlouhá léta si tam připadal nepatřičně. Hned první deska Nebojím se smrtihlava sice dostala nějakou cenu, ale kdosi správně poznamenal, že to zní, jako by se Václav Koubek sešel s Ivou Bittovou na houbičkách. Smutnou pravdou je, že já nikdy žádné podpůrné prostředky tohoto typu nepotřeboval, do snového přeludu se odjakživa umím dostat skoro každou činností.“

Petr Nikl dnes sice bere hudbu stejně vážně jako výtvarné umění, ale o kvalitě vlastní tvorby pochybuje; spíš si jen tak hraje, chce se bavit.

Je to nepatřičná skromnost. Každá další deska představuje originální zážitek a nebylo by divu, kdyby ceny posbírala i ta nejnovější, kterou natočil s o generaci mladšími muzikanty Martinem Kyšperským, Markem Doubravou a Alešem Pilgrem. Jmenuje se Chunta, vychází 23. ledna a ukázka z ní samozřejmě zazní v podcastu.

Za dětství v maringotce jsem ráda. Francouzsky jsem uměla hned, hindsky ani za rok, říká Anežka Hessová

„Vůbec nejstarší vzpomínky mám ze Švýcarska, takže na naši maringotku nebo na to, jak během zkoušek pospávám v šapitó,“ říká v dalším díle podcastu Host Reportéra herečka, tanečnice a hráčka na akordeon Anežka Hessová.

Je s podivem, že její neobvyklý životní příběh není mediálně příliš známý. Vědí o něm naopak návštěvníci pražského divadla A Studio Rubín, kteří viděli skvělé představení Můj Hood, za něž byla Anežka nedávno nominována na Cenu Thálie.

Čtvrté narozeniny už oslavila ve Švýcarsku, kam její maminka odešla ke kočovnému divadlu. „Děti jsou velmi přizpůsobivé,“ vzpomíná. „Takže jsem se během jednoho měsíce naučila francouzsky.“

Vyrůstala v umělecké, tak trochu hipísácké komunitě. „Chvíli se o mě starala nějaká tanečnice, potom herec, někdo hrál na akordeon, snad všichni se zajímali o východní filozofie… Navždy mě to ovlivnilo. Proto se například celý život intenzivně věnuju klasickému indickému tanci kathak.“

Když bylo Anežce devět, vrátily se s mámou do Prahy, což byl náraz. Z bohémského prostředí se dostala do postkomunistické školy, kde zpočátku prolézala s poznámkami a čtyřkami. „Ještě mnohem horší ale bylo,“ vzpomíná, „že mi tehdy umřel tatínek. Na čas jsem se úplně stáhla do sebe.“

Trochu pomohlo, když ji maminka poprvé vzala do Indie. „Jely jsme na šest týdnů do Váránasí,“ vypráví v podcastu. „Tehdy tam nebylo zdaleka tolik turistů jako dnes. Žádnou jinou holčičku jsem nepotkala. Logicky jsem pro všechny Indy byla buď princeznou, nebo dokonce bohyní.“

Zásadní pro ni bylo, že se v nejslavnějším „městě smrti“ na břehu Gangy konečně dokázala trochu lépe rozloučit s tatínkem. „Český pohřeb pro mě byl strašně neosobní. Právě ve Váránasí jsme ale věnovali tátovi spoustu dalšího času; vybavuju si třeba velký obřad v chrámu bohyně Kálí nebo to, jak jsme pro něj posílali spoustu hořících svíček po řece Ganze.“

Do Indie se tehdy slepě zamilovala, a až při dalších návštěvách pochopila, že je to hořkosladká země s mnoha mínusy. „Nakonec jsem ve dvaceti odjela na celý rok do Dillí studovat kathak, a to se přiznám, že jsem ke konci už počítala dny a těšila se domů. I tak mi sympatie k Indii vydržely a teď už přemýšlím, kdy tam poprvé vezmu svou čtyřletou dcerku.“

Ve dvanácti stopem po Kypru: Nejvíc mě zaujal řidič, který v mém věku uprchl ze Sýrie na lodi

Aniž by o to kdovíjak stál, stopoval už zhruba v deseti zemích světa na třech kontinentech. „Ale možná je to bezpečnější, než kdyby se táta rozhodl řídit,“ uznává dvanáctiletý Bartoloměj Poláček. „Zvlášť na Kypru, kde se jezdí vlevo. Jak ho znám, na prvním kruháči by vjel do protisměru.“

V dalším díle podcastu Host Reportéra vypráví Bárt o tom, co ho minulý týden na Kypru překvapilo. „Zastavilo nám tak pětadvacet řidičů,“ odhaduje, „ale byli snad z deseti různých zemí. Hned několikrát Němci nebo Rusové. Z těch exotičtějších například muž ze Srí Lanky nebo dva Syřané.“

Zvláště jeden Syřan, který Bárta a Tomáše Poláčka vezl do vnitrozemské vesnice v kopcích nad mořem, měl zajímavý osud: „Když mu bylo třináct, rodina v Sýrii sehnala tři tisíce dolarů a posadila ho na převaděčskou loď mířící za lepším životem. Nejprve přistál v Turecku, ale po měsíc trvajícím útěku nakonec skončil právě na Kypru.“

V další části podcastu hovoří Bárt například o neobvyklém množství koček, které na své nedávné cestě potkal, o obřích porcích kyperského jídla, o teplotě vody v rozbouřeném moři nebo o fotbale.

„Zašli jsme na ligový zápas v Pafosu,“ popisuje. „Sice tam mají jeden z nejošklivějších stadionů, který jsem kdy navštívil, ale zase jsem si popovídal s jedním hráčem a mám přislíbeno, že až přijedu příště, věnuje mi dres. Každopádně Kypr je sice hezký, ale za rok bych ještě raději vyrazil oslavit Silvestra buď do Barcelony, nebo do Dubaje.“

Krteček je omyl a za vše dobré vděčím Brežněvovi, říká sběratel, který zaplnil Palác ilustrací

„Měl bych si domů pořídit pozlacenou bustu Brežněva, protože až díky němu jsem mohl poznat svět, vybudovat velké nakladatelství a vedle toho jaksi mimochodem nashromáždit tisícovku nádherných ilustrací a obrazů!“ Svůj strhující příběh vypráví v dalším díle podcastu Host Reportéra někdejší emigrant Otakar Božejovský, který žije střídavě v Praze a v severní Itálii.

Narodil se na jaře roku 1948, tedy ve chvíli, kdy komunisté přebrali moc nad zemí. Jeho úspěšná a podnikavá rodina klesla během chvíle na dno: „V dětské vzpomínce vidím, jak nás komunisté vyhazují z domu na Starém Městě a ještě u toho dávají přes držku mámě i babičce. Mávali lejstrem, že tam bude nově bydlet jeden z nich, nějaký generál. Na toho jsem asi o dvanáct let později narazil v tramvaji a netuším, jak se to stalo, ale generál z ní po chvíli za jízdy vypadl,“ nezastírá Božejovský svoji originální náturu.

Jako školák nejprve každé ráno skládal za drobné peníze uhlí, ale brzy pochopil, že mnohem lepší bude kšeftovat: „Nejdřív jen tak dětsky, měnil jsem například žvýkačky za náušnice. Ale když jsem nakonec odešel na konzervatoř do Varšavy, rozjel jsem to ve větším,“ vzpomíná muž, který hrál výborně na kontrabas i na klavír. „V Polsku jsem nakoupil desky Beatles, s Rusy je vyměnil za pravoslavné ikony, a ty jsem pak draze střelil do Německa,“ popisuje své metody.

Po okupaci utekl do Švýcarska. Přátelil se mimo jiné s Karlem Krylem, Karlem Schwarzenbergem nebo Svatoplukem Karáskem. Zásadní bylo setkání s jiným emigrantem, úspěšným ilustrátorem dětských knih Štěpánem Zavřelem. „Chtěl založit nakladatelství. Mým snem to nebylo, ale když Štěpán řekl, že na tom stejně není možné vydělat, tak mě vyhecoval. Chtěl jsem mu dokázat, že to jde, a velmi dobře.“ Nakladatelství Bohem Press skutečně uspělo – jeho tituly vyšly v milionových nákladech a byly přeloženy do více než šedesáti jazyků: „Začínal u nás třeba i Petr Sís.“

Když byl Božejovský při penězích, nakupoval od ilustrátorů originály. „Většinou jsem je hned hodil do skříně v kanceláři, a nakonec mě samotného překvapilo,“ říká, „jak obrovskou mám sbírku.“

Protože je bezdětný, rozhodl se osm set obrazů prodat do Českého Krumlova, kde díky tomu od léta funguje velký Palác ilustrací. Svérázný a prostořeký Božejovský je sice mužem, vyvolávajícím emoce, ale i tak byl díky svému životnímu dílu přijat japonskou císařovnou a letos převzal od ministra zahraničí Cenu Gratias agit za šíření dobrého jména České republiky v zahraničí.

Kolem nás se dějí divné, zcela nevysvětlitelné jevy. Možná jde o UFO, ale raději jim říkejme UAP.

O astronomii a případných mimozemských civilizacích se nakladatel David Frank zajímal od útlého dětství v časech normalizace. Už jako šestiletý prvňák napsal první z mnoha sci-fi povídek. V dospělosti ho konkrétně UFO coby sporné téma přestávalo zajímat, ale to se zásadně změnilo po nečekaných odhaleních z roku 2017. Hovoří o tom v dalším díle podcastu Host Reportéra.

„Nejde jen o mě,“ vysvětluje, „zájem se obnovil v celém světě, Spojenými státy počínaje. Tehdejší závažná odhalení způsobila, že UFO přestalo být považováno za okrajovou konspiraci a začala naopak éra, kdy je jeho výzkum seriózním bezpečnostním a vědeckým problémem, ke kterému se například vláda USA oficiálně přiznává.“

Okamžitě došlo ke změně v terminologii. Namísto podezřelého termínu UFO se dnes na vědecké a politické půdě používá jiná zkratka: UAP: Unidentified Anomalous Phenomena, tedy neidentifikované anomální jevy.

„Přesně před osmi lety publikoval New York Times článek,“ vysvětluje David Frank v podcastu Host Reportéra, „který poprvé seriózně a doloženě informoval o tom, že Pentagon tajně financoval program, systematicky zkoumající nevysvětlené letecké jevy.“

Američané tehdy uznali pravost několika zvláštních videí, pořízených vojenskými piloty. Jsou na nich zřetelně vidět objekty bez viditelného pohonu, ale s extrémní akcelerací a pohybující se způsoby, které neodpovídají známé aerodynamice.

„Ano,“ připouští David Frank v podcastu, kde tato videa podrobně rozebírá, „řada jevů se nakonec jistě vysvětlí, ale některé těžko. Dnes už jsem tedy ve fázi, že kdybych si měl vsadit, tak řeknu, že tady sami rozhodně nejsme.“

David Frank letos ve svém nakladatelství vydal americký bestseller Naléhavé, v němž o dlouho utajovaném pátrání Pentagonu po UFO píše někdejší šéf tohoto vojenského programu Luis Elizondo.

Baťa, Harley, rokenrol. Dějí se zvláštní věci, vždyť já měl být zdravotním bratrem, říká Šimon Opp

Působí, jako by za mikrofon do redakce Reportéra dopadl odněkud z minulosti. Z doby, kdy mladí kluci chtěli od života hlavně pěkné holky, tvrdý bigbít, silnou motorku. Občas si zaboxovat, zajít s kamarády na skleničku. „Jen drogy do toho klišé v mém případě nepatří,“ směje se třiadvacetiletý zpěvák a herec Šimon Opp. „Za časů nejtvrdší puberty jsem to přehnal s marihuanovými koláčky a následující dva týdny měl pocit, že skončím v blázinci. Tehdy jsem si řekl, že si tuhle zábavu jako jednu z mála raději odepřu.“

Šimon Opp má za sebou teprve první opravdu profesionální muzikantskou sezónu. Ta se ovšem povedla. Se svou kapelou předskakoval Bryanovi Adamsovi, dostal nominaci na Objev roku v soutěži Český slavík. Kromě toho Šimona začali poznávat i televizní diváci, protože dostal prostor například v seriálu Zoo.

Sám je překvapený tím, co se děje. „Ano, na kytaru jsem díky tátovi a staršímu bráchovi hrál od osmi let, ale jinak nemám žádné umělecké vzdělání a například noty neumím.“

V rozhovoru popisuje, jak vystudoval ve specificky dívčím prostředí zdravotní školu. „Holky mám rád, takže to mělo spíš výhody,“ naznačuje. Coby zdravotní bratr zažil náročnou praxi za covidu: „Na urgentu Bulovky jsme měli pacienty na plicních ventilátorech a mimotělních obězích,“ připomíná.

Chtěl se stát záchranářem, ale nakonec vsadil na uměleckou, hlavně tedy hudební kariéru. A zatím se mu ten risk podle všeho vyplácí: „Letos poprvé finančně nepaběrkuju.“

V létě Šimona Oppa čeká další nečekaná výzva: „Nevím, jak jsem si to zasloužil, ale dostal jsem velkou roli v muzikálu Klan Baťa, který budeme hrát na Letní scéně pražského Musea Kampa. Od března začnu denně trénovat například step a divadelní herectví. Mám z toho nervy,“ připouští v podcastu, „ale zároveň se nemůžu dočkat.“

Dobře vím, co je to šikana, přiznává dirigent, který zahájí Pražské jaro

Do překvapivě osobní roviny se během dalšího podcastu Host Reportéra dostal dirigent Petr Popelka, který letos v květnu zahájí festival Pražské jaro. Bude to shodou okolností největší dar k jeho čtyřicátým narozeninám.

Šéfdirigent slavných vídeňských symfoniků vzpomíná na to, jak mu hudba do devíti let nic neříkala a v lidové škole umění byl prohlášen za absolutní antitalent.

„Hrál jsem normálně fotbal za TJ Solidaritu Praha,“ popisuje, „jenomže pak jsem v devíti uslyšel klavír opravdu naživo a zatoužil na něj hrát. Nebo na housle.“

Šli tehdy s rodinou na návštěvu ke známému, což byl sice lékař, ale zároveň i vášnivý amatérský muzikant. „Měl koncertní křídlo, které dnes stojí u mě v obýváku, protože mi ho později věnoval. Zahrál nám s bráchou Janáčka, kterého miloval: Po zarostlém chodníčku. Dodnes si pamatuju, že sedím těsně u klavíru, ze kterého se linou ty zvuky, vidím otevřené noty a jakoby se přede mnou otevřelo kouzlo.“

Doma večer prohlásil, že chce napsat něco jako Janáček, na papír nakreslil pět linek a bez jakékoliv znalosti zkoušel psát skladbu. Brzy začal hrát na kontrabas, se kterým se nakonec dostal na světovou úroveň.

Spolužáci ho začali vnímat jako exota: „Později na konzervatoři jsem se ocitl mezi svými, ale druhý stupeň základky byl tak těžký, že se mi o tom dodnes zdá. Dobře vím, co to je šikana. Jakmile jsem začal s hudbou, stalo se z ní mé velké téma. Každopádně právě hudba se pro mě zároveň v těch deseti letech stala motivací, proč každý den vstát a začít znovu.“

Kardinál se zadíval daleko za sanitu a nejspíš věděl, že ho čeká křížová cesta

Po čtvrt století byla denně nablízku kardinálu Dukovi, letos na podzim s ním strávila i poslední dny. Osobní rozhovor se sestrou Dominikou vám nabízíme formou dlouhého podcastu.

Vypráví v něm pochopitelně i o tom, co se dělo na přelomu října a listopadu, kdy musel kardinál Duka po pouhých třech dnech strávených doma znovu, a naposledy, do nemocnice. Řekl prý: „To si mě tam asi nechají, že?“ Když ho Dominika jen rozpačitě držela za ruku, dodal: „Jsme v Božích rukou.“

„Nejspíš věděl,“ přemítá Dominika, „že ho čeká křížová cesta. Po té poslední větě se zadíval daleko za sanitu a zjevně byl ponořený hodně hluboko. Až po pár dnech jsem si uvědomila, že k němu v těch chvílích přicházel neviditelný horizont, kterému pan kardinál vyrazil vstříc. Tak jsem to četla z jeho tváře.“

Nic dalšího si už ti dva neřekli. „V neděli 2. listopadu odpoledne byl v umělém spánku po operaci, měl ale zaťaté pěsti a bojoval. Pravou ruku jsem mu pomalu uvolnila a hned mě stiskl. Pochopila jsem, že je to pozdrav a předání meče.“

Mnohem podrobnější vyprávění o pozoruhodném osudu sestry Dominiky i o jejím životě po boku kardinála Duky si můžete poslechnout buď v tomto díle podcastu, nebo přečíst v prosincovém vydání Reportéra.

Je mi líto bolestí, co po mně tady zbyly… Ondřej Ruml o tom, jak nejen v hudbě nachází sebe sama

Občas se na moment zarazí a potom rozesměje: „Tak na tohle se mě ještě nikdo nezeptal, ale proč ne, mě to vlastně baví!“ Ve velmi upřímné náladě přišel za mikrofon v redakci Reportéra zpěvák a herec Ondřej Ruml.

V rozhovoru vzpomíná na to, jak od dětství jezdíval s rodinou na štědrodenní mše za mrtvé horolezce. Vzápětí vysvětluje, proč začal během covidu pomáhat se záchranou kostela sv. Štěpána v Řitonicích, kde byl jako tříletý kluk pokřtěný. „Chtěl jsem taky jednou udělat něco pořádného.“

Vzpomíná na časy, kdy ve svých devatenácti jezdil s tátou manuálně pracovat do Německa, a v tu chvíli si uvědomil, že musí udělat všechno proto, aby v životě spíš profesionálně zpíval. Vypráví o počátcích kariéry v pražských hotelových barech i o tom, jak vystupoval s bluegrassovou kapelou Modrotisk v USA.

S láskou hovoří o muzikálu Lazarus v pražském divadle Komedie, kde dostal hlavní roli: „Dojalo mě, že na nás pravidelně jezdí fanoušek Davida Bowieho z New Yorku, vozí další a další přátele a tvrdí, že jsme prý nejlepší obsazení i výprava tohoto muzikálu, jaké kdy ve světě viděl.“

Mluví i o tom, jak emotivní byly jeho letošní záskoky za Otu Klempíře i Dana Bártu v kapele, kterou od dětství miluje, totiž v J.A.R.: „Na poslední koncert do Lucerny jsem si musel nasadit tmavé brýle, jinak to nešlo.“

V závěru podcastu mluví i o novém albu, které vydá na konci ledna. Vysvětluje zvláštní pasáže z textů, mimo jiné i tu z titulku: Je mi líto bolestí, co tady po mně zbyly… „Skoro dvacet let už v hudbě hledám sebe sama,“ přiznává. „Chci se dostat do pozice, kdy to budu bezpečně a stoprocentně já. Mám pocit, že na nové desce se k tomu bezpochyby dostanu přinejmenším velmi blízko.“

Pozor, máma trubkuje! Štěpánka Balcarová vydává jazzovou operu o sobeckém praseti, kradoucím vodu

Posledních sedm let se stará hlavně o děti, je matkou dvou dcer. Hudebních cen Anděl má doma zatím víc, tři. Skvělá jazzová trumpetistka Štěpánka Balcarová to logicky propojila a složila unikátní dílo - nejspíš vůbec první jazzovou oper(k)u pro děti jménem O ztracené vodě.

Matěj Forman sice radí, ať tohle jejich dílo nikde moc nevychvaluje, že prý to “vždy vypadá podezřele”, Štěpánka to ale riskla a přišla do podcastu Host Reportéra.

Skočil jsem šipku do nehašeného vápna, ve škole mi zakázali zpívat, teď budu mít koncert v Lucerně

Na základce mu zakázali zpívat, což přijal, stejně zpěváky neměl moc rád. A dnes je samozřejmě zpěvákem. Celý dospělý život pracuje v pražském klubu Palác Akropolis, ale léta už tam nebyl na koncertě: „Každý víkend jsem na těch vlastních.“ Do podcastu Host Reportéra zavítal Martin Zeller, jehož kapela Cocotte Minute se chystá na největší koncert ve své pětadvacetileté historii.

Rozhovor je od počátku ovlivněný zjištěním, že jsou host i moderátor úplně stejně staří, brzy oslaví osmačtyřicátiny. Vzpomínají například na dětství za socialismu nebo na konflikty s agresivními skinheady v devadesátých letech. Skvělý vypravěč Martin Zeller popisuje vůbec nejstarší zážitek, který si dokáže vybavit: „Jednou jsem skočil šipku do nehašeného vápna, které jsem si pak pro jistotu ještě napatlal do očí.“

Naprosto smířeně popisuje dětství s toxickým otcem, který propil velký majetek a zemřel jako bezdomovec: „Možná proto hraju naštvanej metal,“ směje se Martin, „abych se z toho vyřval.“

Pochvaluje si, že nevystudoval žádnou uměleckou školu, nýbrž normální střední ekonomku. „Sice horko těžko, protože jsem už propadl muzice, ale ve výsledku se mi to do života hodí. Kapela je vlastně firma a já ji dovedu řídit.“

Podrobně popisuje, jakým stylem přežít dnešní období soumraku českých hudebních klubů, a zve do velkého sálu pražské Lucerny, kde kapela Cocotte Minute vystoupí 13. prosince: „Ale pozor, zbývá už jen posledních pár desítek lístků.“

Neuvěřitelný příběh české zpěvačky: Z televizní show na zámořské lodě, teď přivezla ocenění z Texasu

Klidně by se mohla živit neuvěřitelnými, často dobrodružnými historkami. Lucie Dobrovodská od dětství vyhrávala folkové přehlídky, později se úspěšně zúčastnila televizní soutěže Hlas Česko Slovenska, ale před deseti lety se rozhodla opustit rodnou vlast. Poznala půl planety, nicméně teď už zase žije na Vysočině a upozorňuje na sebe více než kdy dřív. V říjnu si spolu se svou kapelou Lucy & HangOver přivezla prestižní cenu z Texasu.

O tom všem vypráví v dalším vydání podcastu Host Reportéra: „Opravdu je to přesně deset let, co jsem vyrazila hrát do Austrálie a později na Nový Zéland. Pak nám to nestačilo, tak jsme s mým mužským dlouho vystupovali v Indonésii, ale hlavně jsme se nechávali najímat na velké zaoceánské lodě, takže jsem poznala například Tahiti, Havaj nebo Aljašku.“

Po mnoha tisících hodinách koncertování, které sestávalo hlavně z převzatých písní, se nakonec rozhodla vrátit domů a se současnou kapelou mnohem více rozjet autorskou tvorbu: „Chceme dělat co nejlepší moderní country,“ upřesňuje.

Bez sebemenších ambicí se letos přihlásili na velký festival Texas Sounds Country Music Awards, kde v říjnu šokovaně převzali hlavní cenu Entertainer of the Year.

V podcastu Lucie vypráví například o tom, jak s kapelou křižovali jihem USA v obrovském obytňáku. „Odmalička jsem duší vandrák,“ konstatuje zcela zjevný fakt. „A stejně tak mám odmalička pocit, že jsem se narodila proto, abych ostatním přinášela muziku. Nevyrůstala jsem v ideálních poměrech, ale naštěstí jsem zároveň vždycky potkávala skvělé lidi, kteří mě posouvali. Nakonec jsem si díky muzice mohla život zařídit po svém a teď zvědavě čekám, jaké další možnosti se před námi ještě otevírají.“

Nejdřív jsem skoro umřel, nebo nevím… Vyšla kniha Stopem do Ósaky, poslechněte si ukázky

Další díl podcastu je výjimečný – moderátor Tomáš Poláček v něm po většinu času předčítá ukázky ze své nové knihy. Ta se jmenuje Stopem do Ósaky a na tři sta šedesáti stranách popisuje velkou cestu přes Asii, kterou podnikl na jaře letošního roku.

Výprava na Expo do japonské Ósaky měřila třicet tisíc kilometrů a trvala deset týdnů. Kniha pak vznikala dalších pět měsíců, vychází právě nyní. Konečně tak nacházejí své uplatnění fotografie všech 283 řidičů i rozhovory, které autor se všemi vedl.

Jádrem knihy je ale obšírný příběh unaveného a zdravotně poněkud rozkolísaného novináře ve středním věku, který už jednou celý svět objel a v Africe před osmi lety zdánlivě završil své celoživotní stopování těžkou malárií. Proto kniha začíná slovy z titulku: „Nejdřív jsem skoro zemřel, nebo nevím, to mi bylo přesně čtyřicet…“

Tehdy si myslel, že už podobnou expedici nikdy nepodnikne, ale jisté okolnosti ho nakonec přiměly přehodnotit plán. Důležité bylo například setkání se starým fotografem Zdeňkem Thomou, který vyprávěl: „Když bylo roku 1970 Expo v Ósace, tak jsem tam se třemi kamarády taky vyrazil z Prahy stopem. Brzy bude stejná akce podruhé, nechtěl bys nás napodobit?“

Do poslední chvíle nebylo jisté, je-li pro Poláčka taková cesta v roce 2025 reálná. Kromě problematického zdraví mu plány komplikoval fakt, že má za prohřešky z mládí doživotní zákaz vstupu do Turecka, a tak se musel do Íránu dostat vrchem, přes Bělorusko i Rusko.

Překvapivě uspěl. A nejtěžší zemí pro něj nakonec byla až ta za Íránem, totiž Pákistán. Všechna svá dobrodružství podrobně líčí v knize, která má křest už v úterý 25. listopadu v pražském divadle Mana. Jedním z kmotrů bude zmíněný veterán české fotografie Zdeněk Thoma, Poláčkův stand-up a promítání fotek doprovodí na kytaru Márdi z Vypsané fixy.

Chci být inženýrkou přes holuby, jsou to skvělí, chytří a čistotní ptáci, plánuje zpěvačka Athena Chlebová

„Proboha,“ děsí se už v průběhu povídání, „co jsem to dnes všechno nažvanila?“ Mladá rapující zpěvačka Athena Chlebová se stává po čtvrtém vydaném albu jménem Vodsrdce čím dál populárnější postavou na české klubové scéně, z čehož vyplývají nové situace, mimo jiné pozvání do podcastu Host Reportéra.

Výsledkem je velmi upřímný a veselý rozhovor, který přinejmenším moderátorovi vylepšil den. Athena například nevědomky demonstruje, jak nečekaně se dnes může stát šikovný člověk hudebníkem. „Od dětství do sedmnácti jsem si myslela spíš na herectví,“ přiznává, „což vyvrcholilo rolí v televizním pořadu Policie v akci. Hrála jsem tam unesenou dceru, ale hned v tu chvíli mi došlo, že tudy cesta nepovede. Je ostuda,“ směje se, „že to vůbec odvysílali.“

V sedmnácti začala nadšeně poslouchat rap a po první velké (krátké, ale dramatické) lásce se rozhodla svěřovat emoce nejen soukromému deníku, ale taky mikrofonu. „Ne snad, že bych v sobě cítila kdovíjaké vlohy,“ připouští, „ale kamarád z gymplu měl doma v pokojíčku nahrávací zařízení, tak jsem zkoušela skládat slova do beatů. Nahráli jsme první píseň a takhle nečekaně a organicky to vzniklo.“

Na střední uměleckou školu se nedostala, na vysokou taky ne, a tak začala studovat ekologii. Brzy si našla zvláštní velké téma, totiž holuby. „Udělala jsem o nich bakalářku, teď jim chci věnovat i diplomku.“

V podcastu vzpomíná na dětství, kdy jí někteří nerudnější dospělí říkali, ať holuby nekrmí, což vůbec nechápala. „Celý život to mám tak, že když mi někdo připadá utlačovaný, začnu ho mít dvojnásob ráda. Holub je tvor inteligentní, čistotný a trpí tím, že ho člověk nejdřív zdomestikoval a pak odšoupl.“

Athena se ani po čtyřech deskách nepovažuje za zpěvačku na plný úvazek. „A ani o tom nijak zvlášť nesním. Líbí se mi naopak představa, že si budu od hudby odskakovat k holubům a nazpátek. A do toho se snad ještě zvládnu věnovat kafi, své další vášni,“ říká s tím, že si v Praze přivydělává v jedné oblíbené kavárně.

Nejbližší příležitost poslechnout si Athenu Chlebovou naživo bude v úterý 25. listopadu, kdy vystoupí coby důležitý host na křtu alba projektu Matyášovi kamarádi v Paláci Akropolis.

Děti a víno zvítězí nad muzikou a bagetami u pumpy, aneb proč přišel nebohý Vasil o Rubáše

Je mi to líto, rád jsem kapele věnoval půlku života, ale končím, už musím. Známý pražský vinárník a sommelier Petr Rubáš se nečekaně loučí s kapelou, které dal skoro všechno a kdysi začátkem tisíciletí i půlku jejího názvu. Má k tomu dobré důvody, o kterých hovoří v dalším díle podcastu Host Reportéra.

„Spíše nevědomky jsem se s Vasilovým Rubášem začal loučit už v srpnu v rumunském Eibenthalu,“ směje se při jedné ze vzpomínek. Jeho kapela patří k největším stálicím festivalu Banát, hrála tam dohromady desetkrát: „Před hlavním koncertem jsem se tam zřídil višňovkou, což mě na pódiu mírně indisponovalo. V jedné písni jsem pak úplně přestal hrát na djembe a jen jsem na lidi máchal rukama, takže ostuda, ale celkem milá, aspoň bude na co vzpomínat.“

Alkoholových historek je v podcastu více, protože si Petr Rubáš před pěti lety otevřel v pražských Holešovicích vinotéku Neznámí vinaři. Tam nabízí výběrovou produkci malých moravských (i českých!) vinařů a pořádá vyhledávané degustace, což se brzy stalo hlavním zdrojem jeho obživy. Zároveň se jim s manželkou Irenou začaly před těmi pěti lety rodit děti, a tak je škoda, že poslední období jejich životů nezachycují kamery dokumentárního cyklu Manželské etudy. „Ty nás s Irenou sledovaly skoro celou předchozí dekádu, ale opravdu přelomové věci se začaly dít teprve poté, co byl náš díl uvedený.“

Kapela Vasilův Rubáš je zdrojem velké zábavy, jenže na rozdíl od vína Petra nikdy nemohla zajistit finančně. Ve své vinárně tráví většinu večerů, o víkendech jezdíval na koncerty, a když se loni v únoru narodilo druhé dítě, dcera Julie, něco obětovat musel: „Jedno dítě, žádné dítě. Na tomhle přísloví je hodně pravdy.“

Definitivně se rozhodl až nedávno, když doma slavili páté narozeniny syna Tondy. „Ta číslovka mě zamrazila. Nechápu, jak rychle to uteklo, kam se těch pět let ztratilo. Už dlouho jsem si představoval, jaké to asi je, mít volné léto nebo jezdit s dětmi na prodloužené víkendy, u těch fantazií jsem se blaženě uculoval a najednou bylo jasno. Musím skončit, i když mě to vnitřně trápí.“

S Vasilovým Rubášem si Petr ještě párkrát zahraje – například 19. listopadu v pražském Rock Café a úplně naposledy o měsíc později v Litoměřicích. A pak? „Své djembe položím na skříň a nechám ho, aby tam vysychalo.“

Pop je punkem dneška, říká zpěvačka, která opustila Prahu i Shakespeara a živí se muzikou v Londýně

Může se mladý a neznámý zpěvák přestěhovat z Prahy do Londýna a uživit se tam hudbou? Podrobnou odpověď nabízí další díl podcastu Host Reportéra, do kterého přišla zpěvačka Maella – mladá žena s nevšedním příběhem, která se před měsícem vdala, za měsíc oslaví třicetiny a v občance má jméno Michaela Charvátová.

V rozhovoru vypráví o výhodné výchozí situaci z dob svého dětství. Její maminka po návratu z emigrace založila a vedla knižní nakladatelství Motto, otec Aleš Charvát je basista, výrazná osobnost české (nejen jazzové) hudby.

„Od dvou let jsem chodila jen do škol,“ vzpomíná Michaela, „kde se mluvilo primárně anglicky.“

Otec si vybudoval nahrávací studio: „Mohla jsem sledovat, jak tam připravuje skvělým muzikantům desky, a taky jsem si mohla sama natáčet. Nejdřív táta dovoloval, ať zpívám, co chci, nicméně když mi bylo deset, řekl: Dveře tu máš otevřené pořád, ale už jenom s vlastními písničkami, tak začni skládat.“

Pod celoživotním vlivem své mámy šla Michaela studovat anglickou literaturu na pražskou Filozofickou fakultu, ale před deseti lety došlo k radikálnímu zlomu. „Kamarád mi řekl,“ vypráví v podcastu, „že se dá v Londýně studovat kvalitní hudební škola BIMM. Plasticky vidím, jak jsem seděla v kavárně Slavia, na stole hromadu knih, které musím přečíst a pak na jejich základě psát eseje, a najednou jsem se rozhodla: Končím! Čtení sice miluju, ale ještě víc chci být zpěvačkou a hudebnicí v Londýně. Vzala jsem si studentskou půjčku, přestěhovala se – a bylo to nejlepší životní rozhodnutí.“

V podcastu popisuje, co nejdůležitějšího jí londýnská škola dala. „Studovala jsem takzvaný songwriting a tam nás pořád nutili, abychom psali nové a nové písně. Sami, ve skupinkách, taky v různých žánrech. Jednou to byl pop, potom metal, rap, country…“

Ani nejlepší hudební škola ze svých absolventů hvězdy neudělá. Michaela si zažila pár chudých let ve sdílených bytech, ale naučila se, jak muzikou vydělávat. „Jak jsem neustále něco skládala, psala a zpívala, začali si kupovat mnou nazpívané vlastní melodie různí DJové. Taky jsem se naštěstí zaháčkovala v agentuře, která nabízí mé písně do filmů a seriálů, díky čemuž jsem ke slyšení třeba v seriálu Geek Girl nebo v reality show Love Is Blind.“

Čím dál více Londýňanů chodí i na její koncerty, ale Michaela váhá, jestli se spolu se svým spoluhráčem z kapely, manažerem a nově i manželem Lorenzem nevrátit do rodného města. „Dnes už moc nezáleží na tom, kde muzikant bydlí, a kvalita života v Praze nám připadá přinejmenším srovnatelná.“

V podcastu Michaela otevřeně vypráví o tom, proč vnímá hudbu jako podnikání, mluví o svých psychických propadech a říká, že dobrý pop je punkem dneška. „I můj táta jazzman vždycky radil, ať poslouchám Abbu – že mě to hodně naučí!“

V pralese nezpívám. Bůh ví, jestli všechna naše muzika nevzniká z nudy tohoto světa, říká Dan Bárta

Letošek je pro něj přelomový. Zpěvák Dan Bárta napsal první knihu, dostal se do vážných zdravotních problémů a po skoro třiceti letech si za pár dnů pravděpodobně naposledy zazpívá s kapelou J.A.R. O tom všem hovoří v dalším díle podcastu Host Reportéra.

V první části rozhovoru se věnuje dalekým cestám, převážně do tropických krajů, které podniká od roku 1996 a o nichž napsal knihu Některé nevinnosti světa. Překvapuje tvrzením, že při svých výpravách přestává být zpěvákem a muzikantem. „Skoro nikomu nepřiznávám, jakou mám profesi,“ říká, „protože to je prdlý povolání.“

Hudbě se nevěnuje ani v případě, kdy tráví dlouhé týdny na druhém konci světa s kolegy muzikanty: „Třeba roku 2000 jsme byli v Ekvádoru s Mírou Chyškou a Filipem Jelínkem, klukama z J.A.R. i tehdy vznikající Illustratosphery. Pokud se nepletu, muzice ani textům jsme se nevěnovali. Nechávali jsme se unášet tím, co nás obklopuje, a nezbyl na to čas. Bůh ví, jestli všechna naše muzika nevzniká z nudy tohoto světa.“

V druhé části podcastu vypráví o dramatickém půlroce, který otřásl kapelou J.A.R. natolik, že teď přinejmenším na dlouhou dobu přeruší činnost. „Plácáme se v tom jako mouchy v mlíce,“ krčí rameny, „a můžeme jen věřit, že to nakonec nějak dobře dopadne.“

Delší pauza je i podle Dana Bárty neodvratitelná. „Zatím je všechno tak nový a nahatý, že nad tím ani nemá cenu přemýšlet. Vylágroval se prostě důl a uvidíme, jakým způsobem bude probíhat rekultivace. Chvilku to musí hnít. Necháme se překvapit, co všechno samo vyroste na dně a jestli se to na novém základě dá ještě spravit.“

I kdyby se J.A.R. vrátili, není pravděpodobné, že by s nimi mohl zpívat ve stejném rozsahu jako dřív. V podcastu otevřeně popisuje, nakolik vážné bylo letos na jaře jeho poškození sluchu a proč si ho musí už navždy více chránit. „Skutečně bylo ohrožené celé mé zpívání. Hrozilo, že přijdu o práci, tím pádem o výdělek, o radost, dál už se budu jen trýznit, polezu kanálama, všichni okolo mě odhalí jako nespolehlivý článek, tím pádem se budu cítit osamělejší… Není to nic jednoduchého.“

Dnes už věří, že pravidelné koncerty například s jemnější Illustratospherou zvládne, ale divocí J.A.R. znamenají pro jeho uši risk. Přesto si s nimi zazpívá několik písní na možná posledním koncertě 17. listopadu v pražském Lucerna Music Baru. „Vybral jsem si ty, které lze hodně ztlumit. Obalím se různými chrániči sluchu, takže budu vypadat jako dement, ale nesmím pak vylézt ven na ulici zrakvenej a úplně hluchej, což se stalo letos v dubnu.“

Mutanti hledaj východisko: Chtěli jsme od Kata recept na dobrý život, jeho odpověď nás překvapila

Už patnáct let patří do první ligy české klubové scény. Táhne jim na čtyřicítku, mají děti, stojí na prahu krize středního věku. Do podcastu Host Reportéra přišla kapela Mutanti hledaj východisko, čili dva kamarádi a někdejší spolužáci z herecké DAMU: zpěvák Jan Vejražka a autor hudby Jiří Konvalinka.

„Ještě nejsme dědci, ale životní tempo se postupně mění,“ říkají, „a nás lidsky i muzikantsky zajímalo, jak si s tou změnou poradit.“ Přesně takto vznikl koncept nového alba, které se jmenuje Rada starších. Kapela oslovila své zkušenější kolegy, které odjakživa považovala za zdroj inspirace, jestli je do tvorby několika písní nemůže zapojit. Všichni oslovení kývli: Kato z Prago Union, Sifon z WWW i skupina Tata Bojs.

I kdyby výsledná deska nakonec neměla úspěch, což se nestane, pro kapelu Mutanti hledaj východisko bude navždy důležitá. „Ve třech případech jsme mohli koukat přímo pod ruce lidem, kteří jsou ve své branži na vrcholu, a sledovat, jak hudbu dělají,“ říká v podcastu Jiří Konvalinka, a Jan Vejražka dodává: „Od dětství jsem nejvíc ze všeho poslouchal český hip hop, a tak jsem třeba o dekádu staršího Kata vnímal jako legendu. Dodnes velmi respektuju jeho práci se slovem, a fakt, že se mnou takový člověk zabývá a dokonce jsme na společném tracku, mi připadá jako splněný sen.“

Na písni s Katem (která se jmenuje Tři zlaté zuby děda Vševěda) se dá dobře ukázat neobvyklost jejich konceptu. Mutanti vymysleli pouze první polovinu písně, ve které moudrému Katovi předložili zásadní otázky: jak žít v období středního věku spokojeně, bez depresí přijmout sebe sama a nenechat se rozhodit tím, že to jde s okolním světem od desíti k pěti.

„Tuhle naši půlku jsme Katovi pinkli, nechali mu úplnou volnost a jen zvědavě čekali na jeho odpovědi. Kato byl se svými rýmy rychle hotový, jak to má ve zvyku, a když výsledek poslal, byli jsme nejdřív dost překvapení.“

Kato je totiž ve své odpovědi nekompromisně vyzývá, ať se žádné „rady starších“ na nic neptají a spoléhají v první řadě sami na sebe, protože nikdo jiný se o ně nepostará: „Nikdy nezapomeň,“ důrazně opakuje v refrénu, „že máš jenom sebe, pod sebou peklo a nad sebou nebe.“

Jiří Konvalinka se dnes směje: „Upřímně řečeno jsme očekávali trochu jiné rady do života, ale nevyzpytatelnost byla součástí procesu a teď mi ty jeho myšlenky přijdou úplně skvělé.“

Deska Rada starších, která brzy vyjde i na vinylu, bude mít dva velké křty. První hostí 12. prosince pražská MeetFactory, druhý se uskuteční 7. února na brněnské Flédě.

Vlaštovka poletuje nočními Benátkami. Jsem sama a cítím zvláštní nebezpečí, říká Radka Denemarková

Letos byla doma v Praze pouhé čtyři týdny. Sedmapadesátiletá spisovatelka Radka Denemarková se díky mnoha překladům svých knih dostala do unikátní pozice: „Žiju jenom s kufrem,“ vysvětluje v Benátkách, kde v její oblíbené hospůdce na okraji židovského ghetta natáčíme další díl podcastu Host Reportéra.

Od počátku roku byla se svými romány například v Egyptě, Maroku, USA, Kanadě, měsíc v Jeruzalémě, další měsíc na Taiwanu nebo v Arménii. „To světoběžnictví mi vlastně vyhovuje,“ říká žena, která má mezi přáteli přezdívku Vlaštovka: „Souvisí totiž s touhou po nezávislosti, což je můj zásadní osobnostní rys. Nikdy jsem nechtěla, aby mi svět vysvětloval někdo jiný, chtěla jsem si pravdu a kontexty hledat sama.“

V rozhovoru nadšeně hovoří o svém aktuálním věku. „Je nejlepší,“ pochvaluje si. „Děti jsou dospělé, kreativita nevysychá, myslí mi to, nemoci ještě neťukají na dveře a já si jdu světem jako nezávislá žena. Myslím, že by tuhle dobrou zprávu měly mámy z mé generace hlasitě říkat svým dcerám. Díky tomu, že mám víc života za sebou než před sebou, už dělám jenom to, v čem vidím smysl. Najednou se vůbec nezabývám hulváty a toxickými lidmi.“

Do svých zápisníků píše Radka Denemarková několik dalších knih naráz, a to běžně i v hospodě, kde vzniká náš podcast. Už ji tu dobře znají. Když před pár dny pršelo a ona přišla zmoklá, okamžitě jí nabídli fén.

Protože je zvyklá ponocovat, pravidelně vyráží zkoumat Benátky nad ránem, kdy v ulicích skoro nikdo není. „Najednou jsou úplně jiné,“ popisuje, „zvláštně nebezpečné. Nejvíce ze všeho je slyšet voda, která dává jasně najevo, kdo je odjakživa pánem tohoto města. A když náhodou narazím na chodce, mívám pocit, že jde o postavu z románu napsaného v devatenáctém století.“

V rozhovoru občas – možná nerada, spíše bezděky – ukazuje své pozoruhodně silné názory na současné dění ve světě. „Pár narcisů si uzurpuje moc a vzniká nový druh totality, což je moje velké téma. Choroby dnešní doby může zachytit jen nekompromisní román.“

Na závěr rozhovoru Radka Denemarková konstatuje, že v současné fázi života cítí absolutní odpovědnost pouze ke dvěma věcem: „Na prvním místě ke svému talentu, který jsem si nevybrala, a na druhém pak ke svým dětem. Ony o tomhle pořadí vědí. Jsou už z nich samostatné osobnosti, mají svůj dospělý život. Ale literatura je se mnou neustále – a bude až do posledního dechu.“

Gordon Ramsay je v naprostém klidu a trávicí ústrojí Jamese Colea obdivuju, říká mistr barman

Singapur se stal v posledních dvou dekádách zaslíbeným pro kvalitní české barmany. Jedním z nich je i Vojtěch Bažant, který v tomto ostrovním městském státě na jihovýchodě Asie strávil sedm let. O svých zkušenostech vypráví v dalším díle podcastu Host Reportéra.

Vzpomíná mimo jiné na dvě sezony, po které pracoval v podniku světoznámého kuchaře Gordona Ramsayho: „Osobně jsme se v Singapuru potkali dvakrát,“ říká, „a pokaždé to byla radost. Z televize má drsnou pověst, ale s námi stál normálně za barem, udělal pár mojit, neustále měl úsměv na rtech, milý byl na všechny.“

Pořady, ve kterých Gordon Ramsay křičí, prý příliš neodpovídají realitě. „Jaký je doopravdy? Pusťte si některý z dokumentů, kdy jezdí po světě a vaří třeba s babičkami v peruánských horách, protože přesně tak na mě působil.“

V Singapuru obsluhoval Vojtěch slavné herce, muzikanty i sportovce, například piloty formule 1, ale jeho zásadou je chovat se k nim jako k ostatním hostům: „Snad všichni oceňovali, že jim nijak nepodlézám.“

V podcastu, který se z velké části věnuje singapurskému období, občas zavzpomíná i na své počátky v Praze. Hovoří například o tom, jak mu jednu neděli nakráčela do Groove Baru kompletní kapela 30 Seconds to Mars, a hrdinou jedné velmi vtipné historky je rapper James Cole.

„To bylo taky v Groove Baru ve Voršilské ulici. James Cole slavil narozeniny, seděl u rohového stolu se svojí mámou a neustále si objednával dvojitou extrapálivou Bloody Mary. Sám jsem mu je dělal, takže vím, že jich zvládl šestnáct. Od té doby jsem zažil hodně, ale dodnes nechápu, jak jeho žaludek a střeva zvládly takové množství Tabasca a vodky, zjevně jsou z oceli. Byl to mimořádný výkon!“

Vojtěch Bažant vyvinul v Singapuru vlastní metodu, která zjednodušuje porozumění chutím a aromatům a umožňuje míchat drinky bez složitých receptur. Loni založil značku The Cocktail Hacker, pod níž nabízí vzdělávací kurzy, konzultace a přednášky. Před pár dny vyšel knižní rozhovor „Český barman v Singapuru“, který s ním vedl básník, prozaik a žurnalista Pavel Bušta.

Členové Horské služby se nezachraňují. V klidu počkejte na to, až sami přijedou domů!

Jako vítr z hor dorazil do redakce Reportéra sedmasedmdesátiletý Miroslav Bíca, žijící legenda české Horské služby, která letos slaví devadesát let od svého vzniku. Okamžitě začalo velmi energické, takříkajíc „menšíkovské“ vyprávění – a to si nyní můžete poslechnout v dalším díle podcastu Host Reportéra.

Bíca se stal členem Horské služby v rodných Jizerských horách před padesáti lety. Od roku 1981 byl profesionálem, jeho domovem a sídlem se stal Bedřichov. „Když jsem tehdy prvního ledna nastoupil,“ vzpomíná, „nebyl v Jizerkách vůbec žádný sníh, tak jsem si zoufal, že to je konec: tady nejsem k ničemu! Ještě měsíc a vrátím se zpátky do podniku Chirana opravovat lékařské přístroje, stejně jsem tam bral o 350 korun víc!“

Věděl ale, že už neodejde. Celé mládí závodně lyžoval, na horách měl většinu svých přátel, navíc Jizerky perfektně znal. „Rád bych tam ještě poznal nějaké místo, které zatím neznám, aby mě ty hory zase začaly bavit,“ směje se v podcastu.

Z jeho pábitelských, ale podle všeho pravdivých historek zmiňme alespoň jednu s dobrým koncem.

„Vzpomínám na muže, který nešťastnou náhodou přišel po úrazu o zrak,“ rozjíždí se Bíca. „Jak to někdy bývá, vykašlala se na něj rodina, a on, aby nebyl sám, začal putovat po celých Čechách vlakem se svojí skládací kytarou. Pochopitelně jezdil i do hor. Jednoho zimního rána dorazil do Hejnic a vydal se přes hory k nám, směr Bedřichov. Brzy se dostal do míst, kde byly na cestě závěje, neměl se čeho chytit, a tak z ní sešel. Začal volat o pomoc – nikde nikdo, ale naštěstí už byly mobily a signál měl. Já toho dne seděl na dispečinku, přijal jsem zprávu o jeho zabloudění a okamžitě tam poslal kolegu. Ten dojel na místo, ale nic nevidí, tak mi telefonuje, že to bude nějaká blbost: tady vůbec nikdo není, ani žádné stopy! Já na to, ať zkusí křičet, a kolega volá: Pane, kde jste, já vás nevidím! Načež se po chvíli z dálky ozve: Já vás taky nevidím, pane, já totiž nevidím! V tomhle duchu na sebe pořád křičeli, kolega z toho byl zmatený, neřkuli zoufalý, ale vydal se po hlase a našel chlapa zapadlého ve vyfoukané ďouře pod smrkem. Teprve když pána vytáhl, zjistil, že to je doopravdy slepec. Ten se rychle oklepal, v nedaleké restauraci Zámeček si dal pivo, oběd a rozloučil se, že zbytek cesty až do Jablonce zvládne sám.“

Shodou okolností dnes večer (v úterý 21. října) vysílá Česká televize premiéru dokumentu Ve službě horám, který pojednává právě o minulosti i současnosti české Horské služby.

Druhým hostem podcastu je proto režisér dokumentu Martin Vrbický, který vyrostl v prostředí Horské služby na Božím Daru. Většinu času ovšem nechává hovořit Bícu: „On je,“ krčí smířeně rameny, „fakt dobrý vypravěč.“

České album roku? Jakub König vzpomíná, jak ho starší kluci nutili skočit z mostu do špinavé řeky

Ta deska se jmenuje Astronauti. Nádherná je i hudebně, ale extrémně silná svou niternou výpovědí. Za mikrofon do redakce Reportéra přišel sedmačtyřicetiletý hudebník Jakub König, který si i v podcastu zachoval otevřenost.

V rozhovoru podrobně rozebírá například text k otevírací skladbě jménem Zakopaný. Jako by z ničeho nic tam zazní vzpomínka, v níž ho coby jedenáctiletého brýlatého zrzka z České Lípy napadli spolužáci: „Jako když tě starší kluci nutili, ať skočíš ze železničního mostu do kalný špinavý řeky, jako když ti chtěli zapálit ruku politou petrolejem, ale jenom trošku, jaks je prosil, ať tě nechaj bejt a jak ses brodil blátem v novejch botách, jaks brečel ponížením a studem...“

Jakub König vypráví, že se mu ten obraz ostře vynořil při holotropním dýchání, jemuž se už léta intenzivně věnuje.

„Při dýchání mi taky došlo,“ vypráví, „že jsem v tom tehdy byl velmi sám. Můj vlastní tatínek nebyl přítomný, nemohl jsem to s ním probrat, a tak se z historky stal nedořešený životní aspekt. Cítil jsem se jako ponížený zbabělec a nesl si to s sebou dál.“

Vznikl zažitý vnitřní vzorec, který způsoboval, že kdykoli Jakub potkal cizí rozjařenou partičku, měl pocit, že se ti lidé smějí jemu a musí si na ně dát pozor.

„Na holotropním dýchání je úžasné,“ říká v podcastu, „že ti umožňuje, abys ses k některým starým vzpomínkám vrátil, dospělým pohledem je revidoval a tím zažitý vzorec rozbil. Najednou jsem si opravdu připadal, jako bych se dostal k jedenáctiletému sobě samotnému, objal se a řekl: Jakube, to bude dobrý, krásně z té situace vybruslíš a jednou z toho vznikne krásná píseň.“

Deska Astronauti, kterou mu pomohl natočit producent Aid Kid, bude mít brzy dva křty. První se uskuteční 24. října v pražském Paláci Akropolis, druhý pak 27. října v brněnském Kabinetu Múz.

Z případů soudního lékaře: „Nechtěla se, kolegové, naše sebevražedkyně podobat Ježíši?“

Rád a hodně vypráví o pitvách. Mluví o vraždících manželích Stodolových i Janákových, vzpomíná i na případ, který v něm zažehl celoživotní zájem o fenomén sebevražd. K podcastu do redakce Reportéra přišel špičkový soudní lékař Miroslav Šafr.

„Nezapomenu na silně věřící čtyřicetiletou ženu, která provedla kombinovanou a velmi komplikovanou sebevraždu,“ vypráví mimo jiné v podcastu. „Na místě činu byla nalezena Bible s pasážemi zvýrazněnými barevnými fixami a náboženské obrázky. Tak mi to vrtalo hlavou, až jsem si zašel pro radu k profesoru Petráčkovi z hradecké pedagogické fakulty, knězi a teologovi. Ptal jsem se, co si s tím počít, když ze všeho čišely náboženské motivy.“

Miroslav Šafr se ptal sám sebe, jestli zranění té ženy cíleně neimitují Ježíše na kříži. „Měla bodnou ránu v srdeční krajině, která připomínala poranění Longinovým kopím, spolykala několik šicích jehel, což mohlo znázorňovat Ježíšovo utrpení, a tak dále.“

Teolog Tomáš Petráček jej ale vrátil nohama na zem. „Řekl, že lidé, kteří se situují do osobnosti typu Ježíše Krista, chtějí obvykle zanechat nějaké poselství, jasný vzkaz, a to u té paní nebylo. Žila sama, měla neopětovaný, platonický milostný poměr, tíhla k alkoholismu, takže řada světských okolností ji nejspíš prozaicky svedla k sebevraždě. Byl to ale mimořádný případ na začátku kariéry a tehdy asi vznikl můj zájem o sebevražednou fenomenologii.“

Část rozhovoru pro otrlé se soudním lékařem Šafrem si můžete přečíst v novém vydání Reportéra, v tomto podcastu najdete množství dalších detailů.

Těším se, jak mi humanoid za pár let vypleje zahradu, říká odborník na umělou inteligenci Jan Šedivý

Ač se umělá inteligence vyvíjí fascinující rychlostí, jisté limity nikdy překročí. Nenaučí se například dělat kvalitní humor, originální vtip „vymyslí“ nanejvýš bezděky. Další díl podcastu Host Reportéra na téma umělá inteligence naštěstí vtipný je, i když občas také bezděky.

Do redakce přišel Jan Šedivý, jeden z největších a služebně nejstarších českých odborníků na AI, a více než hodinu si trpělivě povídal s moderátorem Poláčkem, který je občasným a prostým uživatelem.

Zatímco Poláček svému jazykovému modelu za všechno děkuje a zdraví ho, Jan Šedivý nikdy. Správně v něm vidí jen stroj, který navíc od devadesátých let, kdy v USA nastoupil do firmy IBM, pomáhal vyvíjet.

Až otcovsky Poláčkovi vysvětluje, co všechno i bezplatné modely dovedou: „Musíte se trochu odvázat. Dejte si třeba frťana a zadávejte jim úkoly, které vás dosud nenapadlo dávat!“

Popisuje, v čem jemu samotnému AI usnadňuje život. „Denně například vychází mnohem více zajímavě vypadajících článků, než jsem schopný přečíst. Dávám jazykovému modelu jejich linky, zpět dostávám stručná shrnutí obsahu a pak už se jen doptávám na konkrétní věci, které mě skutečně zaujaly.“

Šedivý je ohledně umělé inteligence optimistou a věří tomu, že lidstvu v budoucnosti spíše výrazně pomůže než ublíží. Už se těší na období, které může přijít do deseti let, kdy budou k dispozici cenově dostupní humanoidi. „Je celkem reálné, že mi takový robot například vypleje zahradu, vyndá nádobí z myčky, donese tašku s nákupem a když budu nemocný, klidně vyvenčí i psa.“

Jan Šedivý po konci zahraniční kariéry ve firmách IBM nebo Google působí v Českém institutu informatiky, robotiky a kybernetiky ČVUT.

V úterý 14. ledna bude jedním z řečníků na velké konferenci o společenském dopadu nazvané Good Company Circle, která se koná na pražském Výstavišti.

Všechno sedlo. „Letos poprvé jsem se na trati ani jednou nepozvracel,“ říká český vítěz Spartathlonu

Životního úspěchu dosáhl až po padesátce a je to příběh na knihu. Ultramaratonec Radek Brunner, který mimo jiné od mládí trpí Bechtěrevovou nemocí, vyhrál minulý víkend v Řecku legendární Spartathlon. Trať z Athén do Sparty, dlouhou 246 kilometrů, zvládl s výrazným náskokem za 21:24:35.

„Noc před odletem do Řecka jsme se ženou leželi v posteli a já řekl, že jí chci o Spartathlonu vyprávět – o všech těch místech, která mě na trati čekají. Ona se rovnou zeptala, na co se netěším, a já popravdě odpověděl, že letos se těším úplně na všechno a že si celkem věřím na medaili.“

Vyprávění z manželské postele si nyní zopakoval v redakci Reportéra. V podcastu rozebírá ranní start pod Akropolí i „krizové“ město Korint po osmdesáti kilometrech, kde se v minulosti téměř vždycky pozvracel: „Tentokrát ne, všechno mi sedlo.“

Vypráví o tom, jak se závod obvykle rozhoduje kolem sto šedesátého kilometru, na nejvyšším kopci trati: „Hned za ním jsem doběhl doposud vedoucího Itala, nic moc mě nebolelo, nocí se běželo dobře. Pak už jsem se bál nejvíc ze všeho zranění, ale říkal jsem si, že pokud se dostanu deset kilometrů před Spartu, doběhnu to třeba i se zlomenou nohou.“

Nikdy dříve si z pověrčivosti nebral na závody českou vlajku. Teď to porušil a poslední dva kilometry k cílové soše krále Leonida běžel s ní.

Celý jeho výkon působí neuvěřitelně, ale jedna statistika je skutečně zarážející – Radek Brunner (o němž si i kamarádi mysleli, že už je na medailový úspěch „starý“) prostál nebo prochodil v celém závodě pouhých čtrnáct minut. V cíli ho bolel jen trochu žaludek a kdyby bylo třeba, pokračoval by klidně i dál.

Co cestou pil a jedl? Jaká píseň mu dlouhé hodiny zněla v hlavě? A jak svůj triumf oslavil? Radkovo podrobné vyprávění si poslechněte v dalším díle podcastu Host Reportéra.

Každá země má svoje prasata, tvrdí žena, která jezdí stopem po světě a všude uklízí odpadky

Mladí manželé původem z Mostu se rozhodli pro nomádský život se zvláštním zaměřením na odpadky a mají statisíce sledujících po celém světě. Do podcastu Host Reportéra přišla během návštěvy rodného Česka třiatřicetiletá Michaela Dolan, která má zvláštní superschopnost: „Dobré oko na bordel.“

Sama vystudovala adiktologii, její manžel Jiří chemii, ale jakmile srolovali univerzitní diplomy, přestěhovali se roku 2018 do Barcelony. „A tam to celé vzniklo,“ popisuje Michaela důvod, proč si založili dvojčlennou buňku zvanou Verdaderos a začali vášnivě uklízet veřejná prostranství. „Každou sobotu jsme chodili pomáhat s úklidem na městskou pláž Barceloneta a překvapeně zjišťovali, kolik tam je odpadu, jehož si běžní lidé často ani nevšimnou.“

Svobodomyslní manželé se v době covidových omezení přestěhovali do Latinské Ameriky a začali publikovat videa ze svých úklidů na sociálních sítích. Pomohlo jim, že rychle přešli na španělštinu a jejich příspěvky se stávaly virálními. „Třeba na TikToku máme půl milionu followerů,“ konstatuje Michaela, která poslední dobou žije s manželem převážně v Mexiku. „TikTok tam je záležitostí všech generací, nejen mladých lidí jako v Evropě.“

Letos v létě si manželé k pátému výročí svých úklidů naplánovali cestu stopem po dvanácti evropských zemích a akci nazvali Hitch for Change. Na své dobrovolné brigády vždy zvali i lokální čističe, protože lidí aktivně bojujících s odpadem je v každé zemi dost. Například v Helsinkách dorazilo osmatřicet pomocníků: „Překvapilo mě, že Skandinávie není zase tak čistá, jak bychom čekali.“

Největší pořádek nalezli v pobaltských republikách. „Ale i tak,“ směje se Michaela v podcastu. „Třeba o Vilniusu nám dopředu tvrdili, že tam nebudeme mít moc co sbírat, a nakonec z toho bylo přes osmdesát kilo odpadu. Podle mých zkušeností má prostě každá země svoje prasata.“

Ručně nakreslila tisíce kostýmů pro film o Kafkovi. Říkají mi Analog, směje se Michaela Horáčková

Rok života věnovala Franzi Kafkovi, o němž říká, že chodil velmi hezky oblékaný a uvědomoval si vlastní přitažlivost. „Byl zajímavý, tajemný a na první pohled křehký - která žena by se o něj nechtěla postarat?“ Pozvání do podcastu Host Reportéra přijala celosvětově vyhledávaná kostýmní výtvarnice Michaela Horáčková Hořejší, pro kterou byl nový film Franz doposud největší kariérní výzvou.

Nejlepší profesní rada, kterou kdy dostal Petr Fiala: Zatni pr*el a pošli to tam!

Nikdy netvrdil, že umí kdovíjak dobře zpívat. Dokonce na mikrofonu ani příliš nelpěl. Dalším hostem podcastu Host Reportéra je Petr Fiala, jednašedesátiletý kapelník Mňágy a Žďorp.

„K mikrofonu jsem se dostal jenom proto,“ vysvětluje v podcastu, „že se odstěhoval náš původní zpěvák Ivoš Chmelař. Do té doby jsem kníkal sbory, tak to na mě zbylo, ale rozhodně jsem nikdy nebyl tím, kdo přijde do hospody a vytasí se s padesáti písněmi.“

Z kriminálu rovnou do nevěstince. Bývalý dealer kokainu Daniel Flasza dokončil knihu pro zvrhlíky

Může to vypadat jako nová bizarní položka na literárním trhu, ale pozor. Sedmatřicetiletý Daniel Flasza, někdejší populární pražský dealer a později také vězeň, se stal díky své prvotině Muklové a Šlajsny nečekanou kometou mezi českými spisovateli.

V dalším díle podcastu Host Reportéra vypráví o tom, jak mu velmi živý literární popis feťáckých a vězeňských dobrodružství otočil život naruby: „Vůbec jsem třeba nechápal, když mi najednou ministr kultury předával Cenu za nejkrásnější českou knihu. Trochu vypadal, že by si dal lajnu kokainu, ale neřekl si, a já v tom teď už stejně nejedu.“

Flasza sice začal psát až v kriminále, od té doby se však nezastavil, dokonce se stal i nakladatelem.

V říjnu vydá knihu druhou, nazvanou Stripáče a hampejzy, přičemž důležitý je i podtitul: „Láska je tu pro všechny.“

S nebývalou otevřeností v ní popisuje svůj celoživotní kladný vztah k neonům, červeným světýlkům, tmavým uličkám, špinavým nevěstincům a stripklubům.

Navštěvuje je pravidelně, a to doma i kdekoli v zahraničí. „Od puberty mi to vždycky připadalo vzrušující a fascinující,“ shrnuje v podcastu. „Nikdy jsem v tom necítil žádné morální dilema ani hlubší etický problém, neviděl jsem na tom nic špatného. To napětí, ta špína, erotika, sex… Všechno dohromady se mi zarylo pod kůži tak hluboko, že se z toho stala droga.“

Vypráví, jak hned po roce a půl ve vězení zamířil do podniku ShowPark v pražských Holešovicích, kde byl dříve častým hostem, a tak ho tamní děvčata nadšeně vítala: „Daniel, welcome back! Ahoj fešáku, půjdeš se mnou na pokoj? Dlouho jsem tě tady neviděla!“

Protože si s prostitutkami a striptérkami rád povídá, může například v podcastu vysvětlit, proč jsou mezi dívkami v ShowParku nejčastěji zastoupeny Rumunky, kolik vydělávají, a proč jim ta spousta peněz často nestačí.

I když je rozhovor napěchovaný mnoha podobně zajímavými fakty, raději varujeme, že je vhodný spíše pro otrlé povahy.

Až do čtyřiceti znamenal každý den nějaký průšvih. A pak jsem naštěstí zjistila, že mám ADHD

Do předloňska byl život Ivony Remundové často jedním velkým chaosem. Ve svých čtyřiceti letech pak matka tří dětí a žena filmaře Filipa Remundy náhodou zjistila, že za její věčný neklid může ADHD. Začala problém řešit a s manželem všechny důležité kroky v procesu léčby dokumentují. Vznikl rozhlasový dokument, chystá se i ten filmový.

Nyní přišla Ivona Remundová za mikrofon podcastu Host Reportéra, kde podrobně popisovala typické příznaky, s nimiž se donedávna potýkala.

Nikdy například neuměla chodit včas a stíhat termíny. „Můj mozek mívá tendenci ztrácet pojem o čase. Běžně se stávalo, že jsem večer chtěla někam jít a dala si hodinu na přípravu. Pak jsem ale zahlédla zajímavou knížku, což byl impuls, abych se do ní začetla. Nakonec mi manžel nebo děti museli říct: Mami, nemáš někde za deset minut být? A já pochopila, že jsem jako obvykle v háji.“

Od chvíle, kdy zná svou diagnózu, začala ADHD zapáleně studovat. Dělá rozhovory s českými i světovými odborníky a sama podstoupila všechny tři důležité kroky: „V mém případě byla důležitá vhodně zvolená farmakologie, skupinová terapie i změna životního stylu.“

Zatím se Ivoně Remundové daří. Dávní přátelé i kolegové jsou poslední dobou překvapeni: „Ty jsi tady včas? Opravdu jsi práci dodělala v termínu? A pamatuješ si všechno, co jsme ti říkali?“

Takové věty nebyla zvyklá slýchat: „Až do těch čtyřiceti se stával každý den nějaký průšvih. Snažila jsem se mezi nimi bruslit, maskovat je nebo okecávat. A najednou zažívám i delší období, kdy se na mě nikdo nezlobí a nikoho nenechám ve štychu. Připadá mi, jako bych byla ve snu.“

O tom všem hovoří Ivona Remundová v dnešním podcastu Host Reportéra, ale i ona se svým manželem chystá o tématu ADHD podcastovou sérii. Vycházet začne už za pár dní a jmenovat se bude Klid v hlavě.

Snad nejznámější žijící postavou na české železnici je pětapadesátiletý Pavel Peterka, který obsluhuje v jídelních vozech z Prahy na sever Německa. Ty jsou letos postupně nahrazovány moderními vagóny s bistrem, ale Peterka u dráhy zůstane: “Bude se mi stýskat,” říká v dalším díle podcastu Host Reportéra, “ale ono to půjde.”

Populárním se stal díky své povaze. Vždy dobře naladěný, zdvořilý jak z filmu pro pamětníky, ale zároveň kdykoliv připravený prohodit se zákazníky pár vět na libovolné téma a upozornit je na každou zajímavost za oknem.

Od doby, kdy se o Peterkovi začal zmiňovat ve svém díle spisovatel Jaroslav Rudiš, ho občas zákazníci aktivně žádají o společnou fotku. Stal se přítelem umělců, inspiroval divadení hru a dává rozhovory. “Já jsem ale pořád jenom obyčejným hospodským,” říká v podcastu, “pokorným služebníkem Nejvyššího železničáře.”  

Letos v létě zažívá zvláštní situaci, kdy na překrásné trase podél Labe obsluhuje střídavě jak ve vozech dosluhujících, kde pracoval třiadvacet let, tak i v těch moderních s bistrem.

“Loučení jsem se bál,” přiznává. “Klasický jídelní vůz, ta příjemná hospoda s ubrusy na stolech a kulatými lampičkami, je už dávno jakousi mou druhou manželkou, mám ho takzvaně v uších. Stačí jediný nezvyklý zvuk, abych okamžitě zbystřil.”

Jistá melancholie zatím v Peterkovi přetrvává, zároveň ale uznává, že má změna smysl. “Bylo už potřeba soupravy zrychlit, vylepšit pasažérům možnost připojení k zásuvce, k internetu a tak dále.”

Charakter jeho práce se mění. I v bistrovozu zůstaly stolky, ale bez ubrusu, a namísto třiceti se k nim vejde už jen osmnáct hostů. 

“Prostor je tam jinak uspořádaný, ale není třeba plakat, protože pořád ještě cestujícím čepujeme plzeňské a podáváme svíčkovou. Sice z naší kuchyně neslyšíte naklepávání masa ani prskající pánev, ale máme velký konvektomat, který umí téměř všechno. Sázená vejce se šunkou či parmezánem dostanete výborná.” 

Pavel Peterka se pokusí zachovat i na stísněnějším prostoru duch restaurace, ve které se lidé rádi setkávají. Na závěr podcastu ale vyjádří své přání: “Kéž by aspoň jeden z těch úžasných starých vozů skončil v muzeu!”

„Dostávám tipy na šamany, nabízejí mi i Krista, jen žádná nabídka sexu ještě nepřišla,“ říká Dr. Kary v podcastu

Pro posluchače podcastu Host Reportéra přinášíme druhou část rozhovoru s vážně nemocným zpěvákem Ondřejem Hášou, který si říká MC Dr. Kary. Bojuje s rakovinou slinivky a pomalu dokončuje jak první kolo chemoterapií, tak i poslední koncertní turné. Pevně doufá, že se dožije svých padesátin.

V podcastu jde na dřeň. Zamýšlí se například nad tím, jak by jednou mohl vypadat jeho pohřeb: „Doufám, že to bude velká párty a za hřbitovní zdí zahraje soundsystem.“

V současnosti se Kary snaží zvládnout co nejrychleji spoustu práce. „Zatím mám ještě sílu, ale netuším, jak dlouho budu ready,“ říká v podcastu. „Ukázalo se, že mám jen tři priority: dělat koncerty, nahrávat písničky a potkávat se s kamarády.“

„Zatímco dříve byl naprosto bez ambicí, poslední dobou se zahlcuju úkoly. Zmatek v hlavě pravidelně nastává večer, kdy mi začnou pípat zprávy: ‚Už jsi napsal tomu doktorovi, kterého jsem ti sehnal?‘ ‚A co si myslíš o tý liáně?‘ Dostal jsem padesát tipů na různé léčitele a šamany, tři návrhy na obrácení se ke Kristu… zatím ale nepřišla ani jedna nabídka sexu.“

Humor tedy MC Kary neztrácí. Například dnes, 15. července, vystupuje v Rakovníku. „Ten jsem se svojí rakovinou,“ konstatuje lakonicky, „rozhodně nemohl a nechtěl minout!“

Když budu mít štěstí, dožiju se svých padesátin, tuší zpěvák MC Dr. Kary

Když přicházel do redakce Reportéra, věděl, že bude následující rozhovor drásající. V dalším díle podcastu přinášíme první polovinu nesmírně osobní zpovědi hudebníka Ondřeje Háši, který si říká MC Dr. Kary a poslední čtvrtstoletí je známou postavou českého reggae i elektronické taneční hudby.

„Na půlce jara jsem se dozvěděl,“ vysvětluje hned na samém počátku, „že mám rakovinu slinivky a podle všeho mi zbývá nanejvýš rok života.“

Nyní je uprostřed svého posledního turné, které potrvá do půlky září. Navzdory stále občasným bolestem koncertuje několikrát týdně: „Dávní kamarádi mě dokonce začali zvát na místa, kde už jsem léta nehrál, ať se ještě jednou ukážu. Šance, že bych byl nějakého řádění schopný ještě příští léto, je opravdu jen mizivá.“

Nabídky dostává například i na listopad, ale to je pro něj příliš mlhavá budoucnost. Brzy se dozví, jak zabralo první kolo chemoterapie, což bude naprosto zásadní.

Kdovíjakým optimistou Dr. Kary není: „Cítím, jak se denně zhoršuju, jak mě to víc a víc žere. Zatím jde o snesitelnou bolest, ale zároveň je čím dál horší.“

Ví o případu pacienta, který žil s obdobnou diagnózou dvaadvacet dalších měsíců – to by sám považoval za obrovskou výhru. „Zároveň ale vím, že šlo o extrém. Já budu spíš bojovat o to, abych se dočkal svých březnových padesátin.“

Celý rozhovor přinese v textové formě srpnový magazín Reportér, který vychází v pondělí 11. srpna.

Nejhůř bylo, když mi domů poprvé vtrhla zásahovka, přiznává výtvarník Rataj: Dělal jsem bílého koně

Už léta se o něm mluví jako o nejúspěšnějším českém pop-artovém umělci – a něco na tom je. Josef Rataj má bezesporu slušný komerční úspěch a dostává zajímavé nabídky – do redakce Reportéra přišel ihned po návratu z Ósaky, kde nyní vystavuje na světové výstavě Expo.

Realita je ovšem mnohem komplikovanější a Josef Rataj v podcastu otevřeně hovoří o dramatech svého života, která nikdy veřejně neventiloval.

Mnohokrát v minulosti zmínil, že prožil nešťastné dětství se surovým otčímem, ale teď poprvé přiznává, že to byl pouze rozjezd.

„Snad ještě hůř mi bylo uplynulé dvě dekády,“ říká. „Zlepšuje se to až poslední dobou a velmi brzy snad konečně vyrovnám poslední dluhy.“

V raném mládí se stal takzvaným bílým koněm. „Byl jsem příliš flegmatický a lehkovážný,“ viní hlavně sám sebe a vypráví: „Kamarád mi nabídl práci v bazaru, kde jsem prodával mobily. Jednoho dne přišel, že by nutně potřeboval podepsat jeden papír pro známého, který se rozvádí a musí na někoho přepsat firmu, aby ho manželka nepřipravila o příliš peněz. Prý se mi nějak odmění, tak jsem nic neřešil, papíry podepsal – a už se to vezlo.“

Když slíbená odměna nepřicházela, Josef Rataj zbystřil a z podezřelého podniku chtěl vycouvat, ale nedostal šanci.

„Hlavní aktéři těch podvodů začali vydírat, že pokud nebudu pokračovat, připraví mě o tehdy malinkou dceru. Nebo mě odvezli do lesa a zmlátili – takhle vypadala jejich varování.“

Nejhůř mu bylo, když Ratajův plzeňský byt poprvé navštívila zásahovka a hledala tam podvodné dokumenty. „Můj život často vypadal tak, že jsem šel ráno na výslech, po návratu se z těch hrozných nervů vyzvracel, načež dorazila pošta – a já šel zvracet znovu v obavách, co mě v té schránce čeká za další jobovku. Mé srdce stres evidentně nezvládalo, takže mám trojitý bypass,“ říká šestačtyřicetiletý výtvarník v podcastu. „Doktor se tehdy hodně divil: ‚Vy přece vůbec nekouříte, skoro nepijete, tohle se jen tak nevidí!‘“

Rataj má ve tváři dodnes spíše posmutnělý výraz, ale tvrdí, že konečně začíná být šťastný. „V minulosti se stalo tolik špatných věcí, že se to do obličeje vepsalo nejspíš navždy, ale velké problémy jsou za mnou, vytrestal jsem sám sebe. Teď už se můžu zase odrazit a žít.“

Herečka z fotbalové rodiny Petra Nesvačilová: Ač mě ten sport nudil, pořád se mi vrací do života

V Praze bydlí přímo vedle stadionu na Letné. Ve filmu Kouzlo derby hraje vášnivou fanynku Sparty a občas vystupuje ve fotbalovém pořadu Tiki-Taka. Na jednu stranu to dává smysl, protože její otec Petr Nesvačil býval v osmdesátých letech úspěšným ligovým fotbalistou. Rodina fotbalem žila, ovšem s jednou výjimkou: malou Petrou Nesvačilovou.

„Bylo toho mnohem víc,“ vzpomíná dnes v dalším díle podcastu Host Reportéra. „Dědeček dělal celý život správcem fotbalového hřiště v Táboře, tam jsem vlastně vyrostla a všechny znala. Nebylo to špatné, občas jsme si mohli brát z tamního velkého mrazáku nanuky, ale samotný fotbal mě nudil. Prostě jsem čekala, až to chlapi nějak dokopou do sítě a půjdeme zas domů.“

I tam se o fotbale samozřejmě často mluvilo, pro rodinu tou dobou znamenal živobytí. „Sice jsem se ocitala mimo diskuzi, ale vůbec mi to nevadilo,“ směje se Petra v podcastu. „Byla jsem ráda, že mám klid a můžu se přenést do vlastního světa.“

Po převratu ještě dokončoval Jiří Nesvačil kariéru v nižších rakouských soutěžích, což pro dceru znamenalo poznávání kapitalismu a jeho tehdejšího bohatství. „Vzpomínám, jak mi tam všechno připadalo krásné, a občas jsem si mohla koupit třeba úžasnou zmrzlinu ve tvaru sýra nebo časopisy o barbínách. Jako pětiletá jsem ale zároveň uměla jedinou větu, která se hodila, kdykoli se někdo místní na něco zeptal: Ich schaue nur. Já se jen dívám.“

Fotbalu dodnes nijak zvlášť nerozumí, ale neopovrhuje jím. „Tátovi jsem dala nedávno k narozeninám vstupenky na Arsenal proti West Hamu, jeli s mým mužem a vrátili se nadšení.“

Každodenní život vedle sparťanského stadionu pro ni má minusy i plusy. Vadí jí silné reflektory při večerních zápasech a ještě víc některé trapné pokřiky, obzvlášť jeden antisemitský, namířený vůči Slavii. „Ten mě tak rozčiloval, že jsem dokonce začala studovat archivní materiály a z nich jsem překvapeně zjistila, že i Spartu zakládali Židé. Myslím, že by to její fanoušci měli vědět, třeba pak s tou debilitou navždy přestanou.“

Příznivce Sparty i jejích soupeřů sleduje a poslouchá už léta přímo z balkonu. „Zvlášť poslední dva a půl roku, co máme malou Jamínku, bylo na to balkonové studium dost času. Někdy je to samozřejmě divoké, ale na druhou stranu mě občas až dojímají. Vidím cosi mezi náboženstvím a sektou, ta zapálená vášeň je vlastně krásná. Občas se zaměřím třeba na dědečka s babičkou, kteří jdou na fotbal ve sparťanských šálách, a mám před touhle věrnou oddaností respekt.“

V podcastu nehovoří Petra Nesvačilová pouze o fotbale, ale například i o tom, proč za její současnou popularitu může mimo jiné smrt slavného dokumentaristy Karla Vachka. A ohlašuje novinku: „Na podzim mi vyjde druhá kniha. Zvláštní shoda náhod – o té první jsem před lety poprvé veřejně promluvila u vás v redakci Reportéra, a o té nové, která bude více pro děti, teď znovu na stejném místě.“

O čištění uší, spalování mrtvol, sebevraždách farmářů i shánění piva: V Indii je všechno možné!

Kdo chce pochopit Indii, musí o ní aspoň něco vědět. Tuto větu pronese hned několikrát v podcastu Host Reportéra indolog a znalec sanskrtu Zdeněk Štipl. Reaguje tak na vzpomínky moderátora Tomáše Poláčka, který nedávno projel severní Indii stopem: „Vaše postřehy jsou zajímavé,“ řekne občas zkušený indolog Štipl pobaveně, „ale skoro v ničem nesouhlasím.“

Do Indie pravidelně jezdívá tři dekády, v součtu tam prožil nejméně pět let. „Začalo to v devadesátém šestém. Na gymplu jsem jezdíval všude možně stopem po Evropě, ale pak už se nabízela Asie, tak jsem se sebral a na čtvrt roku vyrazil se třemi kamarády do Indie, která u nás tehdy byla populární. Zaujala mě natolik, že jsem pak přerušil studium a odjel do Kalkaty, kde jsem necelý rok pracoval pro řád Matky Terezy s umírajícími lidmi, což byla určující zkušenost.“

S Poláčkem se v dvouhodinovém dialogu shodne alespoň na tom, že delší cestování po Indii je sice nádherné, ale občas taky náročné, a to fyzicky i psychicky: „Po většinu roku je buď vedro, prší, nebo oboje. A všude okolo vás jsou silné podněty. Příliš lidí na malém prostoru, na silnicích neustálé troubení, občas smrad, člověk musí dávat pozor, aby ho něco nezajelo… Chvilku trvá, než si na to zvyknete.“

V podcastu postupně rozeberou klíčová místa na severoindické trase z Amritsaru až do Kalkaty a věnují se mnoha současným i historickým tématům. Postupně dojde na kastovní systém, svatá místa, sebevraždy zkrachovalých farmářů, čištění uší nebo spalování mrtvol na veřejnosti, dokonce i na shánění alkoholu nebo na prostituci.

„Ale ve výsledku je to bezpečná, krásná země, a v ní hodní lidé,“ uzavírá indolog Štipl. „Tedy když si na ně člověk zvykne a má štěstí…“

V dětství všechny indicie naznačovaly, že se stane úspěšným hercem, ale dopadlo to trochu jinak. I po padesátce si občas zahraje, hlavně role rváčů, ale primárně se živí něčím jiným: „Produkcí,“ upřesňuje celoživotní milovník a propagátor boxu Matouš Rajmont v podcastu. „Zorganizoval jsem stovky velkých kulturních nebo sportovních akcí.“

V rozhovoru syn režiséra Ivana Rajmonta a herečky Ivy Hüttnerové vzpomíná, jak coby dvanáctiletý natáčel film Pětka s hvězdičkou: „Tehdy bylo mým obrovským snem kolo BMX, a protože mi dávali 120 korun za den, po třech týdnech na place jsem si na něj dokázal vydělat.“

Brzy se bohužel ukázalo, že je Matouš limitovaný nedostatkem hudebního sluchu. „Chtěl jsem logicky na konzervatoř, ale hudebně mě připravovali kamarádi mých rodičů Vadim Petrov s Ondrou Soukupem, a oba nakonec prohlásili, ať se na zkoušky radši vykašlu, že to nemá smysl. Později jsem to zkusil aspoň na DAMU, ale tam, když jsem začal zpívat ‚Tancuj, tancuj‘, tak mě už před slovem ‚vykrúcaj‘ zděšeně zastavili.“

V dospělosti tak hrál jenom nárazově. „A vždycky mě to mrzelo,“ přiznává. „Herectví je pro mě příjemný relax. Na druhou stranu jsem tomu šel sám naproti. Například tím, že jsem se už před třicítkou začal nechávat tetovat na viditelných místech, což bývá samozřejmě hendikep. Nakonec se to ustálilo v módu, že mi volají, když potřebují grázla, ale vděčný jsem i za to, zvykl jsem si. Když jednou přišla nabídka, abych hrál v seriálu gynekologa, vůbec jsem to zpočátku nechápal a ptal jsem se jich, jestli se náhodou nezbláznili.“

V rozhovoru Matouš Rajmont hovoří o tom, jak občas zlobí i v reálném životě – naposledy v záchvatu (podle všeho spravedlivého) hněvu zdemoloval vybavení jistého kadeřnictví.

„Ono to může být dědičné,“ směje se. „Můj táta taky zlobil, i když většinou hezky. Zlobil mimo jiné bolševiky tím, jaké dělal divadlo, míval průšvihy. Možná i proto jsme už před revolucí s kamarádem Tomášem Vodičkou založili Nezávislé sdružení studentů, kvůli čemuž jsme dokonce navštívili Ivana Havla; zpětně jsem zjistil, že to zaznamenala i Státní bezpečnost. Nevynechal jsem jedinou demonstraci, ale přiznávám, že vnitřně jsem kdovíjak politicky angažovaný nebyl. Mně se v těch šestnácti spíš líbilo, že se můžu postavit proti policajtům v helmách.“

Že by si ještě někdy zahrál pořádnou hlavní roli, tomu Matouš Rajmont příliš nevěří. „Musel bych si napsat vlastní scénář. Ten scénář by byl určitě o boxu a já bych tam hrál zase toho rváče se zlomeným nosem. Pravděpodobně starého trenéra.“

„Pokud banda českých středoškoláků pošle vlastní družici na oběžnou dráhu, je už možné skoro všechno“

Větu z titulku prohlásil Simon Klinga ve stejnou chvíli, kdy začal v redakci Reportéra hledat cosi v mobilu: „Česko má při výzkumu vesmíru obrovský potenciál, můžeme v tom oboru být silní. Vždyť pokud banda středoškoláků pošle vlastní družici na oběžnou dráhu…“ A právě v tu chvíli na displeji mobilu zjistil, kde přesně se „jeho“ družice jménem LASARsat nachází: „Prolétá nad severem Španělska, ve výšce zhruba 490 kilometrů nad Zemí.“

Sedmnáctiletý brněnský gymnazista Simon Klinga byl odmalička výjimečně inteligentní. Zajímal se o vědu a techniku, o vesmír zvlášť. V devíti letech byl jeho největším idolem Elon Musk, ve dvanácti Daniel Stach, sám jde střední cestou – věnuje se inovacím v oblasti kosmických technologií i popularizaci vědy.

Chováním a suverénním projevem na svůj věk nepůsobí, nezávislý pozorovatel by mu tipoval pětadvacet let a dokončenou univerzitu k tomu. „Jak se blíží osmnáctiny, začínám bilancovat, co všechno se vlastně za posledních, dejme tomu, pět let stalo,“ říká Simon v podcastu.

A povedlo se toho dost. Předloni založil studentský tým LASAR, který se zaměřuje na využití laseru k restartu nefunkčních satelitů nebo rovnou k odstraňování kosmického odpadu z oběžné dráhy Země. „Chceme se stát vesmírnými popeláři,“ vysvětluje.

Se svou partou vyvinul družici LASARsat, kterou loni 21. prosince vynesla na oběžnou dráhu raketa Falcon 9. Simon byl přímo na místě startu v Kalifornii, je to pro něj životní zážitek.

A v září se do USA vrátí. Tentokrát na celý školní rok, protože dostal stipendium na pensylvánské Mercersburg Academy. „Možná změnu potřebuju,“ uvědomuje si. „Těch posledních pět let jsem jel v hardcore pracovním režimu, neustále se soustředil na naše projekty, na výkon a efektivitu. Jak teď trochu bilancuju, došlo mi, že jsem jisté věci zanedbával. Mimo jiné taková ta normální, nepracovní přátelství, ale taky sport anebo spánek. Začínám to lehce měnit. Jak vidíš, k vám do redakce jsem například přijel na skateboardu, to by se dřív nestalo.“

Ale odkud vlastně jel?

„No, z pražského planetária, kde jsem strávil noc. Jestli jsi tam delší dobu nebyl, určitě zajdi, je dnes totiž na světové špičkové úrovni. Naprosto mimořádné!“

Těžkých pět let končí nádherně. Terezie Kovalová o dopadu na dno, ze kterého zvedla sólovou desku

Má důvod k mírnému optimismu. Ve svých pětatřiceti letech vydala hudebnice Terezie Kovalová první sólovou desku a zatím za ni sklízí pochvaly – jmenuje se Zinka a bude patřit k adeptům na české album tohoto roku. V dalším díle podcastu Host Reportéra se Terezie prezentuje tím, co je jí dlouhodobě vlastní, totiž nesmírnou upřímností.

Na rozhovory s ní se není třeba nijak zvlášť připravovat, protože (od dětství tak trochu jiná, zvláštní) Terezie dokáže zajímavě rozebírat širokou škálu témat. Předem neplánovaná pětiminutová pasáž podcastu se tak například věnuje fundovanému pohledu na roli umělé inteligence v současném umění.

Základem povídání je ovšem podrobný rozbor vůbec první odpovědi, kterou Terezie v podcastu řekne.

Na jednoduchou otázku „Proč vznik alba trval tak dlouho, celou pětiletku?“ vychrlí několik důvodů, které by se daly shrnout následovně: před pár lety se jí zhroutil svět.

„Brutálně jsem vyhořela, rozvedla se, skončila s učitelskou prací, měla finanční starosti, potom i psychický blok z vlastního zpívání, došlo dokonce na myšlenky, že s profesionální hudbou skončím.“

V rozhovoru potom vysvětluje, co jí pomohlo a dodnes pomáhá psychické bloky i fyzické zdravotní problémy překonávat. Hovoří o svých ambicích dostat se za hranice České republiky, ale i o tom, jak v tuto chvíli vše směřuje ke křtu desky, který se uskuteční 12. září v pražském Paláci Akropolis.

Vincent Venera, známější coby Svatý Vincent, byl již za svého raného mládí v dobách normalizace poměrně známou pražskou postavičkou - vlastně postavou. Ocitujme z kultovní knihy Tak pravil Vincent, kterou před čtyřiceti sepsal další host podcastu Host Reportéra, výtvarník a evangelista Vincentových proroctví a mouder Pablo de Sax: „Jednou seděl Vincent na zahrádce Malostranské kavárny, když šel kolem Egon Bondy. Vincent na něj zavolal a Bondy si přisedl. Vincent se jal Bondymu vyprávět své vize. Bondy s nadšením poslouchal a přitakával. Před odchodem Vincentovi řekl: Pane Venera, vždyť vy jste pražská postavička! Vincent odpověděl: Ale děte do prdele, pane Fišer, já nejsem žádná pražská postavička, pražská postavička jste vy! Já jsem pražská postava...“Svatému Vincentovi dnes táhne na sedmdesát a poustevničí v ústraní, daleko od rodné Prahy, ale Pablo de Sax chystá výrazně rozšířenou novou knihu, zachycující to nejpodstatnější z Vincentových vzpomínek a myšlenkových pochodů - všechny informace najdete ZDE. https://www.startovac.cz/projekty/svatyvincent

Paradoxy dnešního Íránu. Režim nesympatický, obyvatelé nesmírně milí, říká překladatel a průvodce

„Slyšel jsi, co se od rána děje?!“ Další díl podcastu Host Reportéra vznikal za nečekaných okolností. Známý průvodce po Íránu a znalec perského jazyka Vladimír Váchal přišel do redakce v pátek dopoledne, jen chvíli poté, co na Írán s překvapivou silou zaútočil Izrael.

Váchal jezdí do Íránu pravidelně šestnáct let, v Teheránu dokonce studoval, a nebojí se hovořit o tom, jak je jeho nejmilejší země rozporuplná.

„Zbožňuju ji z pohledu turistického nebo kulturního,“ říká, „k tamní politice mám samozřejmě zásadní výhrady. V dnešním Íránu už ovšem jede po jedné koleji normální společnost, po druhé reprezentanti režimu, a tyto dvě skupiny se příliš nepotkávají. Běžní lidé se v první řadě snaží důstojně přežít v nepříznivé finanční situaci, která je rok od roku horší. Turisté mívají po návratu domů pocit, že jsou tam už skoro všichni protirežimní, což není úplně pravda, nicméně mladí lidé myšlenky islámské revoluce z roku 1979 skutečně většinou nesdílejí a vývoj podle všeho směřuje k nějaké systémové změně. Tipnul bych si, že půjde o nenásilnou, řekněme ‘hedvábnou’ revoluci.“

Váchal v podcastu vysvětluje, proč čím dál více žen odkládá šátek, nebo proč není problém sehnat alkohol. Připomíná, že mladí lidé v Íránu jsou běžně na sociálních sítích, což režim nepovoluje. „V zemi s tisíci různých zákazů,“ směje se, „by bylo těžké pečlivě kontrolovat, jestli podobné věci někdo dodržuje, nebo ne.“

A proč je Írán mezi turisty dlouhodobě oblíbenou destinací?

„Jde o čistou a pro turisty za normálních okolností bezpečnou zemi,“ vypočítává Váchal. „Jeden den se tam můžeš opalovat u moře a klidně hned zítra lyžovat, ale hlavně: Íránci jsou neskutečně milí. Nikde jinde jsem se například nesetkal s tím, že se cizí lidé okamžitě dávali do družného hovoru s kýmkoliv na ulici, jako by se dávno znali.“

V podcastu Váchal hovoří také o skvělém íránském jídle, o zvycích, které Češi zpočátku příliš nechápou, nebo o kouření opia.

Víte, proč jsou Japonci ze světové výstavy v Ósace nadšení? Proč jich do areálu na umělém ostrově, vybudovaném mimochodem z navezeného odpadu, chodí každodenně přes sto tisíc? Zajímavou odpověď nabízí v dalším díle podcastu Host Reportéra Ondřej Soška, generální komisař české účasti na Expo.

„Pouze sedmnáct procent Japonců vlastní cestovní pas, což je zčásti i proto, že je Japonsko obrovské a nabízí různá klimatická pásma, od chladného po subtropické. Druhým důležitým faktorem je nátura, která řadí práci nad volný čas a odpočinek. A nezapomínejme ani na to, že se místní ekonomika v posledních pětatřiceti letech nevyvíjí zrovna dobře, kupní síla obyvatelstva se propadla, a tak si mnozí Japonci cestování do zahraničí ani nemohou dovolit.“

Ondřej Soška se do Japonska zamiloval před více než dvaceti lety, když tu půl roku studoval.

„Ve své současné funkci ale občas narážím na kulturní odlišnosti, které dovedou zkomplikovat život,“ zmiňuje v podcastu enormní smysl pro dodržování pravidel. „Například už když jsme stavěli pavilon, japonský úředník prohlásil, že s originální dřevěnou stavbou nemá zkušenost, tak ji nepovoluje, a japonský architekt se s tím smířil – přece se nebude přít s úředníkem! Tehdy jsme spor museli vyeskalovat my. Dostali jsme se až na místní ministerstvo a teprve tam našli zastání. Jak říkám, Japonsko mám rád, ale když tu chce člověk udělat něco nevšedního, vybočit z řady, čeká ho spousta potíží.“

Expo v Ósace končí v půlce října, Soškova mise o půl roku později. „Moc bych si přál, abychom v tom mezidobí náš pavilon rozmontovali a přepravili do Česka, kde by mohl sloužit veřejnosti další desítky let.“

e s podivem, že například v Praze vynikající herečku Terezu Groszmannovou kdovíjak neznají, a to ani přesto, že v roce 2020 získala Cenu Thálie. Hvězdou je Tereza naopak v Brně, kde na ni sází tamní činohra Národního divadla. Velký úspěch zažila i během dlouhého působení v Itálii a v posledních dnech si našla řadu fanoušků na druhé straně zeměkoule, v Japonsku.

Tam brněnskou herečku pozvalo Tokijské národní divadlo. Konkrétně je zaujalo představení Matka, kde hraje Tereza hlavní roli.

Sama je matkou tří dětí a v podcastu zmíní, jak v reálném životě občas řeší dilemata, kterými se zabýval Karel Čapek.

„Můj nejstarší syn, Kryštof, je zdravotní bratr,“ říká v rozhovoru odehrávajícím se v malém baru uprostřed Ósaky.

„Když byla Ukrajina napadena Ruskem, vyloženě jsem se děsila, jak za mnou přijde s tím, že tam chce vycestovat coby dobrovolník. Já bych prosila, ať nechodí, on by říkal, že musí, a tohle přesně Čapek v Matce řeší. Přeju všem chlapům světa, ať si dávají velké výzvy. Koníčky ať mají, jaké chtějí. Ale ať při tom, pokud možno, nejde o život!“

V Japonsku odehráli Brňáci během dvou týdnů deset vyprodaných představení, šest v Tokiu a čtyři v Ósace.

„Nejvíc mě překvapilo,“ říká Tereza, „jak je Čapek v Japonsku oblíbený, patří k povinné školní četbě. Zatímco u nás Čapka všichni znají, ale málokdo ho doopravdy četl, tady ho lidi opravdu dodnes čtou.“

V podcastu hovoří i o tom, jak si s kolegy dělali každý den výlety:

„Japonsko jsme vyždímali do poslední vteřiny, těsně před odletem se ještě zajedeme vykoupat do moře. Zaujal mě například rozdíl mezi Tokiem, kde je naprostý pořádek a disciplína, a Ósakou, která je z našeho pohledu takovým uvolněnějším Balkánečkem...“

V čem chápou hlavní význam Matky Japonci jinak než Češi? Proč Tereza opustila lukrativní hereckou pozici v Itálii? A kde v Tokiu najít nejlepší bary? I o tom hovoří v dalším díle podcastu Host Reportéra, který se tímto dílem vrací ke svému tradičnímu rozhovorovému formátu.

Jsem čtyři sta kilometrů před Ósakou, což je teoreticky tak půlden, pět až deset aut. Teoreticky. V Japonsku od včerejšího, tedy pondělního večera lije, stopovat se nedá. Sedím v nějaké autodílně, kde jsem dostal už dvě kávy - sice plechovkové, ale teplé - a podle všeho mám dost času na článek.Nevím přesně, kde se nacházím, musím mrknout do mapy, takže moment. Jakási vesnice Kushirocho kousek nad městem Masuda, mezi rýžovými poli na břehu Japonského moře: jihozápad ostrova Honšú.Do Masudy mě přivezl mládenec jménem Sakamoto Takumi, který jel přesně opačným směrem, ale otočil to a dal si se mnou čtyřicet kilometrů jenom tak - z radosti, že má v autě cizice. A za společnou fotku.V té Masudě jsem si konečně koupil boty, protože celé poslední dva měsíce chodím v jedněch a těch samých, ostudně jetých sandálech. S novými křuskami na nohou jsem potom kráčel tmou a ptal se sebe sama, co je vlastně cílem. “Netuším,” odpovídala stopařská část mého já té příčetnější. Ve skutečnosti jsem šel vstříc nějakému poslednímu zážitku dne, který se ovšem nedostavil - tato část Japonska je klidná, oproti celé mé předchozí Asii úplně mrtvá, je tady božské ticho. Lidé najednou nežijí na ulici, po setmění jsou všichni zavření doma.Můj nevyřčený plán, že se vnutím k někomu aspoň pod pergolu, kde dostanu drink a nabiju veškerou elektroniku, neměl šanci vyjít; během své hodinové túry jsem vůbec nikoho nepotkal.Naštěstí je Japonsko cestovatelsky luxusní, nádherně jednoduchou zemí. Takové autobusové zastávky, jaké stojí tady na zapadlé vsi, nemají ve světě obdoby, jsou to vlastně čisťounké chatky. Takže tam. Nemaje žádnou funkční elektroniku, poslepu jsem vytáhl spacák a dlouho nemohl usnout, protože to takhle bylo naposledy. Už za pár hodin začne, vypadá to, obyčejný život.Po svítání jsem netušil, jakým směrem se vydat, ale nové boty mě loužemi dovedly až ke garáží lomeno autodílně, kde už dvě hodiny sedím, pozoruju nekončící déšť a vzpomínám na předchozí dny.Zajímavé je, že co bylo včera, připadá mi jako před týdnem, a co předevčírem, to jako před rokem.

Upřímně přiznávám, je mi trochu smutno. Pořád sice jedu, ale zároveň mám pocit, že moje dlouhá cesta skončila. Jsem v civilizaci, mezi křesťany, na jednom malém filipínském ostrově.

Záchody jsou tu na sezení a zadky se utírají trapně papírem. Ubytoval jsem se v chatkovém komplexu kousek od pláže a teď u snídaně, která se podává přímo u bazénu, jsem potkal nejméně šest turistů se zjevně podobnými kořeny, jaké mám já. Jen tedy vypadali o dost líp – jsou to nějací snowboarďáci, řekl bych, a holky úplné manekýny. Ale nevím, neptal jsem se. A oni se neptali už vůbec, dorazil prostě nějaký další turista.

Je to dost zvláštní. Ještě před pár hodinami v Malajsii jsem byl naprostým středem pozornosti, čtyřiadvacet hodin denně v pozici dejme tomu Leoše Mareše – každý si na mě ukazoval, každý druhý chtěl selfie, ale tohle definitivně skončilo.

A ten konec, průjezd severním Borneem, ten byl jak sen.

Dlouho jsem plánoval, že na Filipíny přepluju lodí, ale s tím je potíž, protože doprava mezi malajským Sandakanem a filipínskou Zamboangou funguje nahodile – jeden týden loď pluje, druhý ne – a v mém týdnu si želbohu vzala volno.

Trasu jsem tedy musel přesměrovat na letiště v malajském městě Kota Kinabalu, odkud se dá na Filipíny dostat několikrát denně. Letenka na nedělní noc byla tentokrát docela drahá – trasa Kota Kinabalu – Manila – Cebu vyšla na šest tisíc. Během své cesty jsem už jednu zaplacenou letenku prošustroval, to když mě do letadla nevpustili v indické Kalkatě. Jen nerad bych si to zopakoval, a tak jsem poslední dva dny dost spěchal.

Stopovat se musí umět, že ano. Stopař by měl zvládat naprostou nejistotu, která se před ním rozprostírá. Kde budu za hodinu a kde zítra? Nevím, netuším, nezajímá, nazdar.

Stopař nemůže lpět na hygieně, protože té se mu často z objektivních důvodů nedostává; ani na pohodlí. Matně si ještě vzpomínám na ony vypolstrované, čisťounké kamiony v Rusku – to bejvávaly na silnici časy! Tady na Borneu obvykle nemůžu dát nohy pod sebe, protože tam je už napasovaný sud s nějakým mazutem, a tak si je strkám různě za hlavu. Přitom jsem antijogínský typ.

Stopař se nesmí bát lidí, i když třeba vypadají jako lovci lebek – právě naopak, měl by je mít rád. Což taky zvládám, z dětské důvěry v širý svět okolo jsem naštěstí nikdy nevyrostl… No a potom není k zahození, když stopař dovede v průběhu cesty improvizovat.

Dám příklad z posledních dvou dnů tady na ostrově Borneo, v jeho východní, indonéské části. V noci na čtvrtek jsem se jakžtakž vyspal, respektive byl jsem v posteli a jedním přivřeným okem sledoval velký fotbalový příběh milovaného Tottenhamu; to mi za ospalky stálo. Jinak na Borneu obvykle jedu celou noc v kamionu – už jsem to praktikoval třikrát.

Pokud se podíváte na mapu, těžko tomu uvěříte: sice jde o obrovský ostrov, ale přeci jen, od severu na jih je to jenom dva tisíce kilometrů.

No právě, dva tisíce. A já tu ještě nikdy nezvládl víc než 350 za den.

Vzpomínám, jak jsem před týdnem přeplul do Indonésie, konkrétně na Sumatru, a podíval se do mapy, kudy jet dál. Nejprve mě překvapila vzdálenost: na jih ostrova to mám hodně přes tisíc kilometrů. Východní cesta byla širší, trochu kratší a nejspíš výrazně rychlejší, ale zjevně taky nudnější, tak jsem to vzal středem ostrova, abych si před koncem cesty užil nějakou další krásu, ne-li dobrodružství.

Těžko ovšem říct, zda jsem udělal dobře. I když jsem neustále jel, Sumatra zabrala pět dnů. Hypnotizoval jsem okolí, jestli nezahlédnu orangutana nebo aspoň paviána, ale ne, pořád jen palmová džungle, rýžová pole, rybáři veslující na řekách. Pěkné – ale dlouhé.

Trochu únavné.

Řidiči jsou vesměs milí, ale i ti vás nakonec unaví, protože do střední Sumatry zavítá málokterý cizinec, a tak je každé setkání, neřkuli společná jízda, obrovským zážitkem. V praxi to vypadá tak, že skoro každý začne vytáčet videohovory směrem k příbuzným, a pak na mě namíří mobil, abych se mamince, synkovi, kamarádům a bůhví komu všemu ukázal. Nikdo z těch lidí nehovoří anglicky, tak musím šaškovat a dělat blbiny. Ti neznámí lidé na displeji jsou většinou naprosto strnulí a v šoku, i já zhruba po minutě tuhnu a mlčíme. Já rozpačitě, oni spokojeně…

Poněkud únavný je i fakt, že většina Sumatřanů nedokáže vstřebat koncept stopování. Nevěří tomu, že bych mohl dojet díky zdvižené ruce byť jen do příštího města, natožpak stovky kilometrů za den. Myslí si, že se pletu, za každou cenu mě chtějí vyhodit někde na autobusovém nádraží.

Trochu pomáhá, když si projedou mé sociální sítě a vidí, že jsem za ty poslední dva měsíce pár jiných řidičů vystřídal (konkrétně jich za sebou mám 224), ale i tak kroutí hlavou, že takhle náš svět přece nefunguje, na zdviženou ruku se po něm nejezdí. Když už nevím kudy kam, řeknu prostě, že nemám peníze. Nehorázná lež, ale v takové chvíli umlknou a začnou sahat do kapes.

„Vlastně mám,“ zastavím je, „ale jenom na jídlo a na nocleh.“

Načež si musíme vyměnit čísla a oni mi několik dalších dnů píší, jestli jsem opravdu někam dojel. No samozřejmě! Klidně bych jim mohl sdělit pravdu, že jsem odjel po deseti minutách, a že to bylo jasné, vůbec jsem o tom nepochyboval, ale většinou ty jejich zprávy jenom olajkuju a pošlu jednu fotku, protože já si přece nemůžu korespondovat s padesáti lidmi denně, to bych se zhroutil.

Uprostřed Sumatry jsem se dostal na zatím nejhorší silnici mé cesty, to byla jedna díra za druhou. Nezapomenu na kamion, ve kterém jsem seděl deset hodin, ale vystoupil jen o 250 kilometrů dál – a tohle je v oblasti, kde se stmívá celoročně velmi brzy, stopařský hendikep.

Abych to nahnal, pokračuju občas za tmy, ale nemám to moc rád. Ne že bych se bál, to ani náznakem, už od Thajska se na mě všichni jenom smějí. (V Jakartě jsem si zapomněl na lavičce tašku s velkým diktafonem, mikrofonem a podobně, ale když jsem se po půl hodině vrátil, pořád tam ležela.)

Spíš si říkám, aby se za tmy nebáli oni mě; den je prostě lepší.

V této části světa panuje taková ležérní, klidná atmosféra, a já se zcela přizpůsobil. Když nasednu do kamionu, tak jenom sundám sešlapané a smradlavé sandály, jediné boty, které mám k dispozici, a bosá chodidla hodím na palubní desku.

Řidič se usměje, zvedne palec, a pak si zapálí cigáro, protože zatím každý z mých třiceti indonéských řidičů kouřil jednu za druhou.

Jsou to velké změny. Nikde jinde se zdaleka tolik nekouřilo. A v Rusku jsem se musel před nástupem do kamionu zout povinně, tam se všechno lesklo čistotou, měli koberečky. V Indii to v řidičově kabině vypadalo jak v menším chrámu, no a tady na jihu, tady to vypadá jak za časů mého mládí.

Čtvrtým dnem jsem na Sumatře. Přejel jsem rovník a dostal se na jižní polokouli, ani nevím, kde to bylo. Kdybych já žil v domečku přímo na rovníku, tak z něho udělám atrakci a prodával bych tam všechno napůl a za dvojnásobek – jakože severní ponožku, jižní ponožku –, ale tady se vlastně moc nenosí ponožky, tak nic.

Vybral jsem si delší a náročnější cestu prostředkem tohoto indonéského ostrova, což byla vědomá reakce na předchozí Malajsii. Ta mě totiž překvapila – vůbec jsem nečekal, že před Japonskem navštívím zemi s tak vysokou životní úrovní. Když jsem se procházel pod desítkami mrakodrapů v Kuala Lumpur, tak jsem na jednu stranu nadšeně zíral, ale zároveň jsem Malajsii trochu záviděl tu její očividnou dravost, dynamiku a touhu růst, kterou my už jsme v Evropě podle všeho ztratili. A pak jsem cítil ještě jednu emoci – velkou lítost, že můj výlet končí. V zemi, která je plus minus na české úrovni, si člověk připadá mnohem všedněji než na místech typu Indie, kde ho každou chvíli něco šokuje. Naprostá civilizace – to znám...

Není se tu čeho bát. Přespal jsem na trávě v parku, ale to bych udělal ve všech zemích, které jsem navštívil – pokud by tam tedy byl park, což je například právě v indických anebo v pákistánských městech spíše vzácnost. Tam bych si šel lehnout třeba do chrámu. Což můžu v multikulturní Malajsii taky, protože jsou všude: hlavně samozřejmě mešity, ale vedle nich spousta templů hinduistických, buddhistických, občas se i kostel najde.

Ráno jsem stopoval na dálnici ještě ve městě a zastavil mladý kluk, Ahmed. Ne že bych rozeznával národnosti podle vzhledu, ale podle jména mi bylo jasné, že bude odjinud – a taky že jo. Z Kataru. Studuje tu vysokou, a to je dobrý nápad. Všichni jen trochu vzdělanější lidé v Malajsii hovoří plynně anglicky a pro mladého Katařana tu je příjemně levně: „K pohodlnému životu se vším všudy – včetně bydlení a auta – mi v Kuala Lumpuru stačí tisíc dolarů měsíčně. Doma bych potřeboval čtyřnásobek...“

Thajsko je země, které nelze nic vytknout. Nikde jsem nestopoval déle než deset minut, spousta řidičů si se mnou zajela: „Sice bydlíme jinde,“ smějí se, „ale to nevadí, rádi se projedeme.“ Kolem cesty zvlněná džungle, pořád je na co se dívat, ale zároveň jde o naprostou civilizaci, kde Evropanovi nic materiálního nechybí.

Na jih země se příliš nedoporučuje jezdit, prý tam občas dochází k útokům nebo únosům ze strany muslimských separatistů, ale tohle už jsem cestou párkrát zažil, špatné scénáře si nepřipouštím.

A v tomto případě dobře dělám – jih se mi nakonec zdá ještě přívětivější než zbytek Thajska, pokud je to vůbec možné.

Změna je přitom evidentní – dostal jsem se do většinově muslimské oblasti. Ženy najednou chodí oblékané jak někde na Arabském poloostrově, na hlavách mají dlouhé šátky, ale vyráží mi dech, jak moderně a sebevědomě se chovají. Řídí auta, berou stopaře, dokonce i ty exotické, z Čech, a chtějí si s nimi povídat. Myslím, že mají plus minus rovnocenné postavení s muži, což mi ještě zlepšuje pocit z Thajska.

Přes most dojedu na jakýsi ostrůvek kousek nad Malajsií, nedaleko města Satun. Je to vlastně rybářská vesnice, ale přece jen s několika menšími resorty – vesměs to jsou kempy. Sem už evidentně nepřijíždějí bílí turisté, ale třeba v tom mém kempu u divoké zátoky, kde si beru stan s postelí a elektřinou za 400 korun, je jinak plno, dvacet hostů. Všichni domácí, převážně z Bangkoku. A tak mám pocit, že si Thajci pověst „nebezpečného“ jihu tak trochu pěstují a hýčkají, aby si udrželi kousek pobřeží i sami pro sebe.

Chodit, běhat, šlapat na kole nebo jet stopem je správné, protože aktér alespoň trochu pochopí logiku fungování Země. Ničemu nepřijdeme na kloub, když se po devíti hodinách v letadle probereme na druhé straně světa – to prostě býváme v šoku; ideálně příjemném, někdy ani to ne.
Já jel posledních sedm týdnů pořád jen po zemi, a tím jsem šoky eliminoval. Mezi východním Polskem a západním Běloruskem určitě rozdíly jsou, ale vy je skoro nepostřehnete, každou hodinu si přirozeně zvykáte na nové prostředí. Ani mezi jižní Arménií a severním Íránem se nestane nic radikálního – ano, jste v muslimské zemi, ale na to jste už adaptovaní z Kavkazu. Postupně přibývá pikantnějších jídel, ale vy máte čím dál plechovější hubu. V poušti se objeví první palmy, o dva dny později je z toho naprosto přirozeně džungle, a tak dále.
Když se ukázalo, že nemůžu z Indie pokračovat do Myanmaru, kde vládne jakási vojenská junta a pozemní hranice je zavřená, musel jsem bohužel nastoupit do letadla: z Kalkaty do Bangkoku to trvá dvě a půl hodiny.
Indii pořád miluju, ale loučil jsem se s úlevou, protože tři týdny chaosu a těch posledních pár dnů s místními byrokraty docela stačí.