Glosa Plus

Dostala jsem pozvání do Husova sboru v Turnově: „Chceme to tu kulturně rozjet,“ řekl farář. „Týden po tobě tu bude Hutka. A přivez i pár obrazů.“

Znáte dopaminové barvy? Je to velký hit, který překotně mění odstíny šatníků, bytové výzdoby i zařízení škol a kanceláří.

Snad mi prominete, že jsem propásl tak významnou událost, jako je udílení Ig Nobelových cen. Už je to skoro čtrnáct dní, takže to už není žádná aktualita. Na druhou stranu by ale byla škoda je nepřipomenout jenom proto, že jsem něco prošvih.

Nedávno mi zavolal kamarád z Bystřice pod Hostýnem. „Nemohla by ses prosím tě zeptat Davida Černýho, jestli by u nás nepostavil sochu ananasu? Hráli jste přece na odhalení tý jeho Kafkovy hlavy v Americe, ne?“

Třináctileté děti by měly být za činy neslučitelné se zákonem trestně stíhané, navrhl ministr spravedlnosti Jeroným Tejc (za ANO). Poslouchám diskuse odborníků i výpovědi učitelů, kteří s dětmi mají zkušenosti. Děti jsou nezvladatelné, agresivní, vulgární, radikalizují se na sítích, šikanují se. A pak jsou tu i děti, které spáchají brutální zločin. To už je kardinální problém!

Je to moc hezká rostlina a krásně voní. Komule Davidova (Buddleia davidii) pochází ze západní Číny a do Evropy ji zřejmě jako první poslal francouzský misionář baskické národnosti Armand David v roce 1869. Do Anglie pronikla o nějakých dvacet let později. Jak na kontinentu, tak na britských ostrovech si brzo získala oblibu jako okrasný keř.

Organizace spojených národů schválila minulý týden novou mapu světa. Můžeme se podivit, proč se světová organizace takovou věcí zabývá, ale nezbude nám než to vzít na vědomí. S návrhem přišlo Togo. Je to africká země na břehu Guinejského zálivu, o něco menší než Česko. S naší zemí má snad společnou jen vzpomínku na dávnou historii.

Je to přesně pět týdnů, co jsem tu povídal o bojovém turnaji robotů. Konal se v čínském Šen-čenu. Šlo o sérii zápasů typu MMA, kdy do sebe dva soupeři buší hlava nehlava v drátěné kleci, dokud jeden nepadne.

Hráli jsme na festivalu ve Fryštáku. Po nás Druhá tráva, Jakub Kőnig, výborná atmosféra. Domů jsme vyrazili celkem pozdě. Asi po sto kilometrech jízdy nás zastavili tři černě odění muži s opasky a zbraněmi. Požádali nás, abychom vystoupili.

Určitě znáte Hedu Margoliovou-Kovályovou. Českou spisovatelku a překladatelku, která měla tak těžký život, že její memoár Na vlastní kůži, vydaný v Torontu v exilovém nakladatelství manželů Škvoreckých, 68-Publishers, vyšel v angličtině pod názvem Pod krutou hvězdou.

Náš astronaut Aleš Svoboda se chystá letět jako pilot kosmické lodi Crew Dragon k Mezinárodní vesmírné stanici ISS. Velitelem mise bude francouzský astronaut Thomas Pesquet, jména dalších dvou členů posádky neznáme.

Nedávno jsme hráli v bratislavském klubu Randal. Druhý den vstávám brzy, protože mám autorské čtení v Pisztoryho paláci. Jsem rozespalá a hotelový výtah mi málem ujede před nosem. Sympaťák se zlatým chrupem uvnitř výtahu ale strčí nohu do dveří a blokne ho.

John, jeden ze starších členů naší kongregace, dorazil v neděli do kostela o dobrou půlhodinu dřív než obyčejně. Potřeboval se vypovídat. Stala se mu totiž hrozná věc.

Už dopředu jsem se těšil, jak tu budu vyprávět o svých dobrodružstvích s pozorováním částečného zatmění Slunce. Jenže se žádné dobrodružství nekonalo, takže není o čem vyprávět. Přítel Jiří přivezl z Německa speciální pozorovací brýle One sky, one life, one movement. Jsou papírové a sklíčka mají z plastu, nicméně odpovídají normě ISO 12312-2-2015.

Město v létě dýchá jen brzo po ránu. Pak slunce na obloze stoupá, prozařuje modř, jakou jsme záviděli všem přímořským krajinám, a vzduch se zastaví. Jak zadržený dech. A z ulic vzlíná vypálený a zatuchlý odér, plný prachu a zaschlé psí moči. Město čpí, jakoby se v něm staletí nevětralo a nikdy neskáplo ani vědro vody a nespláchlo to čpění do kanálu, kam patří a odkud se zvedá… Vyvětraný vzduch, těžký jak peřina.

Mám chronickou gastritidu a jednou za rok chodím na kontrolu žaludku. S lékařem, který zákrok provádí, jsme se už za ta léta skamarádili. Bohužel nikdy nevím, o čem jsme mluvili, protože doba mezi pozdravem a chvílí, kdy jsem úplně sjetá, trvá asi minutu. A poté, co mi vsunou do úst náustek, nerozumí už ani on mně.

Můj skoromanžel K. před dvěma lety kdesi splašil čtyři sazeničky zelí. S nadšením je zasadil na zahrádce za naším kostelem a těšil se na úrodu.

Motocykl zapadlý do bahna, to bude obrázek uvázlý v mé paměti. Zůstane tam určitě dlouho po tom, až konečně začne pršet. Sucho skončí a koryta řek se znovu začnou plnit. Chvilku jim to potrvá, než se dostanou na normální úroveň. Budu to sledovat. Bydlím nedaleko Vltavy a za ta léta mám dobře v oku, co je normál a co je pod ním a co nad.

Vždycky když jdu po návsi, soused na mě zavolá:„Tady chcíp pes. Chtělo by to nějakej big beat!“

Asi nemusím nikomu připomínat, co se minulý týden stalo ve španělské Ceutě. Všichni, i ti, kdo až dosud netušili, kde Ceuta leží, vědí, že tohle místo zažilo bleskový příliv a pak zas nečekaně rychlý odliv imigrantů z Maroka.

Velká prázdninová dramata se odehrávají ve vysokých horách a v mořských vlnách. Malé drama jsme zaznamenali zpočátku minulého týdne na pražském letišti. Rodina ve složení pán, paní a dvě děti se chystala k odletu do Istanbulu. Měli se na co těšit. Istanbul je krásné město a kupodivu je tam v těchto dnech menší horko než u nás, pokud mohu věřit informacím mého mobilu.

Kdysi jsem asi půl roku psala povídku o svém bývalém. Věřila jsem, že až si ji přečte, pochopí, že se ke mně nechoval úplně fér. Po přečtení mi řekl: „Hustý. A o kom to bylo? Znám ho?“

Chtěla jsem vidět Baťův kanál a vydala se do jihomoravského Veselí nad Moravou. Snažila jsem se nemít žádná očekávání, jen zvědavost, jak vypadá plavební kanál, který vymyslel Jan Antonín Baťa, aby zlevnil dopravu uhlí pro Baťovy továrny.

Městečko Loštice, situované na pomezí Hané, měli lidé dlouho v povědomí snad jen díky Muzeu Olomouckých tvarůžků, které se tu tradičně vyráběly. Teď je známé i hezky opravenou synagogou, která slouží spíš jako muzeum – koná se tu víc kulturních akcí než bohoslužeb – a hezky upraveným židovským hřbitovem.

To jsem zase jednou střelil vedle. Minule jsem se tu zmínil o plastice sochaře Josefa Klimeše. Pětatřicet let zdobil pravobřežní část Barrandovského mostu 15 metrů široký kolos nazvaný Rovnováha, až se rozlomil a zbyl z něho betonový pahýl, ze kterého čouhají armovací železa.

Nevím, kdy se to stalo. Dřív člověk občas potkal protivného člověka. Dnes jako by protivnost a nadřazenost povýšila na komunikační styl. Stačí co nejrychleji najít chybu u toho druhého a rázem jste autorita.

Spojené státy oslavily 250 let své nezávislosti a mně se vracejí vzpomínky, i když ne tak vzdálené. Vzpomínky na pražskou misi Williama Luerse, kariérního diplomata Reaganovy administrativy, a jeho ženy Wendy. V polovině 80. let minulého století nám dali lekci diplomacie, chytré, znalé a překračující hranice běžné kariérní rutiny.

Historici tvrdí, že již od druhé půlky 19. století, kdy se začalo fotografovat, tvoří důležitou rovinu válek mediální reprezentace. Současné války se liší jen tím, že jsou předmětem obsesivní reprezentace v digitálních médiích a na sociálních sítích. Tím se i z války mezi vládou a prezidentem stalo divadlo, a to lze vykládat třeba takhle…

Víte, co je to Boxpark? Podle Rogera Wadea, který přišel s nápadem otevřít Boxpark v Shoreditchi, londýnské čtvrti proslulé rušným nočním životem, je Boxpark „první skládací nákupní centrum na světě“.

V životě jsem zvládla spoustu náročných aktivit, jen abych se vyhnula uklízení. Přečetla jsem půl Švejka, vstřebala sadu čínských znaků, zkrotila manuál k zahradnickým nůžkám, naučila se propojit dva počítače kabelem a vyndala ježka z klece.

Naše profesorka na češtinu nám často dělala přednášku o schopnosti koncentrace. Tvrdila, že zatímco ještě před sto lety se každý žák musel umět koncentrovat nejméně dvě hodiny, dnes už se neumíme koncentrovat ani 45 minut, neumíme udržet pozornost po celou vyučovací hodinu.

Dneska se do toho zamotám a začnu už u titulku mé glosy. Neznáte ho, když mě posloucháte, protože glosa se vysílá bez titulku – ledaže by mi to kolega a přítel Ondřej Konrád, pokud tyto Názory a argumenty jako obvykle vždycky v pondělí uvádí – pokazil. Jmenuje se „Smíšené pocity“.

Vždycky mě bavilo, když naši chatu na Trojském ostrově ovládl karban. Zatímco v pubertálním přístěnku lítaly žolíky s kanastou nebo Dudák, teta se v mansardě dostávala do varu pasiánsem a chlapi v kuchyni citlivě rozjížděli mikádo nebo Záchod.

V centru našeho jiholondýnského městečka je potkáte skoro vždycky. Někteří ke své činnosti potřebují stánek polepený plakáty, šest zaměstnanců a hlásnou troubu. Jiným stačí tepláky, tričko, tenisky, které buď koupili za pět liber, anebo jim je někdo dal, a neúnavný hlas. Věřte tomu nebo ne: ti nejubožejší pouliční kazatelé jsou ze všech nejnebezpečnější.

V sobotu slavily Spojené státy americké své dvousté padesáté narozeniny. Jen to považte, čtvrt tisíciletí! V té době jsme byli pár let za polovinou třistaletého úpění a doba temna u nás vrcholila. V celé Evropě se mohlo o občanských svobodách mluvit jen na tajňačku. Revoluce ve Francii se teprve chystala a tehdy osmnáctiletý pozdější revolucionář Robespierre teprve objevoval spisy Jean Jacquesa Rousseaua. Třeba vám to přijde směšné, ale rád jim poblahopřeju.

Jako malá jsem si myslela, že jsem chycená v pasti vnějších okolností a mým úkolem je všude zapadnout, což se mi nedařilo. Neměla jsem problém vylézt v Šárce na Žabáka bez jištění, jít po Václaváku v plavkách a rozdávat u toho letáky VONSu. Ale dojít na školní praxi v hotelu Jalta, vyrazit na lyžák nebo na vánoční mši vyžadovalo velkou odvahu.

Magda, inženýrka chemie a kolegyně mé mámy, si každé léto stěžovala: „Bylo horko, že vlaštovky padaly vedrem!“ Brali jsme to jako další z Magdiných květnatých rčení.

Máme za sebou týden teplotních rekordů, završený pořádně horkou nedělí. Čtyřicet stupňů, tak to je fakt docela hicna, dovolím si použít brněnský hantec. Myslím si tedy, že je vhodné zavzpomínat na teplotní rekordy.

O prokletých předmětech jsem vždycky četla jen v knihách. Ať už to byly šperky po mrtvých hraběnkách, egyptské amulety nebo obrazy, které se samy vracely na půdu, odkud byly odneseny.

Už je to 30 let. Lubor Maťa, majitel prestižního nakladatelství a distribuční firmy, zažil šok. Jeho rozvážeč kdesi zaparkoval dodávku plnou knih a během hodiny se do ní kdosi vloupal.

Někde jsem zahlédl zmínku o tom, že většina lidí zdraví a děkuje při komunikaci s umělou inteligencí. Vyznělo z toho, že je to známka slaboduchosti. Dělám to taky. Ostatně… když si na počítači otevřu jednou ze dvou umělošek, osloví mě: Hezký den, Ondřeji, co se vám honí hlavou. Tak jsem se jí svěřil.

Kruté zprávy v životě přicházejí většinou z úst neadekvátních poslů. Že mi umřel přítel, mi ve výtahu sdělila fousatá sousedka, a tvářila se, jako kdyby právě doštupovala ponožku. „Najdete si jinýho.“

Tuhle neděli se v Londýně konal 22. ročník Světové nahé cyklojízdy. Už po dvaadvacáté se chodci, řidiči i oblečení cyklisté nestačili divit, když kolem nich znenadání profrčeli lidičkové odění pouze do tenisek a baseballové čapky.

Nekropole v sedmikilometrové hloubce Indického oceánu, to je zpráva, která zabrnkala na romantickou strunu mého dětství. Vrátila do mě doby, kdy jsem romantiku snídal, obědval a večeřel den co den. Jaká že nekropole může být v sedmikilometrové hloubce? Vědci z Číny, Itálie a Nového Zélandu podnikli celkem 32 hloubkových ponorů. Podařilo se jim zmapovat oblast, ve které jsou pozůstatky uhynulých velryb.

Dostala jsem od kamaráda tip na španělsko-francouzský film Sirât, který způsobil poprask na festivalu v Cannes a odnesl si cenu poroty. „Je to drsný. Vydrž to a uvidíš,“ řekl mi Martin. Hlavní postavou filmu je otec, který hledá svou ztracenou dceru na techno party v marocké poušti. Cestuje v dodávce s malým synem a pejskem. Otec chodí mezi lidmi a ukazuje jim fotku zmizelé dcery.

Gill, naše kostelní klavíristka, strávila čtyři dny v Praze. Jakmile se jí povedlo uniknout průvodci, kterého jí v hotelu přidělili, ohromně si to užila. Snad nejvíc se jí líbila pražská hromadná doprava.

Co tam vlastně dělají, padla během hovoru otázka. Šlo o mezinárodní kosmickou stanici ISS. Je to mezinárodní projekt, jakási laboratoř na oběžné dráze. Trvale je obydlená od roku 2000. Někdy je vidět prostým okem, po západu slunce nebo před jeho východem. Musí být tma, ale slunce ještě musí stanici ozařovat. Pak ji spatříme jako jasný světelný objekt, který si to poměrně rychle hasí po obloze. Přeletí ji tak asi za pět minut.

Často přemýšlím o tom, co by se stalo, kdyby zmizely všechny společenské brzdy mezi pocitem křivdy a odplatou. Možná proto se mi zdál sen, že v Praze vypukla válka mezi jednotlivými obyvateli.

Francie je již léta nejoblíbenějším cílem turistů na světě. Za kulturou a přírodními krásami jezdí do Francie nejvíce turisté ze sousedních evropských zemí a Američané. Ti si v Paříži chtějí prohlédnout Vítězný oblouk, Louvre, Eiffelovku a spatřit gotický klášter Mont Saint Michel uprostřed zátoky v Normandii.

Co si budu namlouvat? K věcem, které mi kazily dětství, patřily i babiččiny kreace. Pletla, háčkovala a šila ostošest, jenže to nijak zvlášť neuměla, neměla kde se to naučit.

Zprávy v médiích mají pomyslný index významu a zájmu veřejnosti. Kdyby – dejme tomu – prezident republiky podal demisi s vysvětlením, že už ho to nebaví a bude raději jezdit na motorce, vyvolá to obrovský zájem a bude to mít význam dá se říci historický. Kdyby se to mělo hodnotit od nuly k desítce, index významu a zájmu by byl deset deset.

Když jsem si delší dobu myslela, že se všichni proti mně spikli a zároveň, že za všechno můžu já, rozhodla jsem se zaskočit k psychologovi. Doktor Bezvada mi nabídl padesátiprocentní slevu na první sezení, když si zakoupím „sebekoučovací pexeso“. Během následné terapie jsem se za tisícovku dověděla, že musím posílit svůj potenciál, a za druhý si odnáším domů svou oblíbenou hru z mládí.

Na Malostranském náměstí v Praze, v podkroví budovy, ve které sídlí Galerie Malostranské besedy, tak trochu schovaná před turisty, kteří by museli buď vykoumat, do kterých dveří se vetřít, aby mohli vystoupat vzhůru po velebných dřevěných schodech, anebo najít cestu k výtahu, právě probíhá výstava Loukamosaic – Barvy slov.

Vypravil jsem se s kamarádem Michalem do Říma. Dřív jsme spolu i s partou docela často jezdili, teď už dlouho ne. Takže Řím. Hotel, nebo pronajaté ubytko? Mám raději hotely, ale jako na potvoru všude nabízeli jen manželskou postel pod společnou dekou. Takže ubytko v privátu.

Nechala jsem vytisknout svou první knihu v prestižní tiskárně. Bohužel jsem se ani jednou netrefila do náhledů, i když jsem přijela v domluvenou hodinu. Nechala jsem tedy výrobu knihy v rukách osudu.

Kámoška šla v sobotu ráno venčit psa a vrátila se… no ne snad v panice, ale řekněme, že nepotěšena.

Na procházce se psy jsem potkal sousedku. Slyšela prý, že se nějaká raketa vymkla kontrole a míří na Měsíc. Já že jsem přes ty rakety, takhle to řekla. Když tedy jsem přes ty rakety, tak co že si o tom myslím? Nemůže se tomu Měsíci něco stát?

Na konci šesté třídy dostaly děti za úkol vystoupit na besídce s rodiči. „Můžete předvést nějaký akrobatický kousek, kouzelnický trik nebo scénku ze života,“ řekla paní učitelka. Ještě že máme doma kytaru. S Johankou jsme se rozhodly zazpívat Sweet Jane od Velvetů.

Jedné mé tlumočnické klientky, dívky s těžkými duševními problémy, která se ocitla na ulici a nevěděla ani, jak se jmenuje, se ujala rodina jamajského duchovního. Za nějakých 10 dní, co u nich bydlela, zatímco oni se pokoušeli kontaktovat sociálku, volala celkem 14krát tísňovou linku. Neuměla se sama ani umýt, ale vytočit 999 a volat „Rape! Rape! Rape!“, tedy „znásilnění“, to zvládla.

Pokud se má spřátelená umělá inteligence Grok nemýlí, nemáme u nás žádnou anticenu v reklamě – pokud nebudu počítat Sexistické prasátečko. V ní jde o sexismus, mě zajímá stupidita. Reklamy je kolem nás všude plno a kandidátů by se tedy našlo hodně. I když…

Nedávno konečně nabyla účinnosti nová superdávka jako pomoc lidem v nouzi.

Minulý týden se v centru Londýna „přes noc“ objevila socha. Prostě se Londýňané ve středu ráno probudili – a vida: na Waterloo Place, mezi sochou krále Edwarda VII. trůnícího na koni a památníkem krymské války spatřili nový umělecký kousek: chlápka v kvádru na vysokém podstavci.

Možná jste také sledovali příběh velryby pojmenované jako Timmy. Před měsícem uvázla v mělkých německých vodách. Pomocníků se našlo víc než dost, záchrana byla obtížná, nebo dokonce nemožná. Nakonec patnáctimetrového keporkaka strčili do jakéhosi plovoucího akvária a odvezli Kielským průplavem do hlubších vod u Dánska. Tam ho v sobotu vypustili. Rozloučil se obvyklým velrybím vodotryskem a zmizel v hlubinách.

Ve vesnici, kam jsem se přesunula natrvalo, se snažím zapadnout. Sázím afrikány, nepletu si velkoobjemový odpad s nebezpečným a v lese sbírám klacky o průměru maximálně sedm centimetrů. Pro jistotu nosím metr. Na vesnici je důležité nevyčnívat. Ani větví. Většinu lidí znám jen od vidění. Každý si střeží své soukromí.