Hlasy paměti

Jeho příběh je jak z hollywoodského velkofilmu a skutečně se jím filmoví tvůrci inspirovali. Adolf Burger v knize Ďáblova dílna popsal nejen peklo koncentračních táborů, ale také největší nacistickou padělatelskou akci. A právě na motivy tohoto textu vznikl stejnojmenný snímek, který v roce 2007 vyhrál cenu Oscar za nejlepší cizojazyčný film.

Tentokrát přinášejí Hlasy paměti trochu jiný bonus, než na jaký jste zvyklí. Dokumentarista Adam Drda totiž vyzpovídal ornitologa Petra Voříška z České společnosti ornitologické, jednoho z autorů publikace Pražské ptactvo 1800–2020. Kniha, která navazuje na práci a původní literární dílo Veleslava Wahla, je zároveň doplněna mimo jiné i o jeho životní osud.

Muž, který miloval přírodu a neváhal se postavit nacistům ani komunistům. To byl Veleslav Wahl. Už v březnu 1939 – v pouhých 16 letech – se aktivně zapojil do protinacistického odboje. V roce 1944 vydal významnou ornitologickou knihu Pražské ptactvo. Jeho další život ovlivnilo osudové setkání na konci války s parašutistou Jaromírem Nechanským, velitelem operace Platinum-Pewter. Komunisté je popravili ve stejný den.

Padesátá léta, uranové lágry na Jáchymovsku a jedno neobvyklé přátelství. V bonusovém dílu Hlasů paměti uslyšíte pokračování příběhu Miloslava Bláhy, člena církve Adventistů sedmého dne, kterého komunisté poslali do vězení za to, že neustoupil z principů svojí víry. V lágru se setkal s Vojtěchem Matyášem – mužem prostého původu i myšlení, který měl za sebou těžký životní příběh. Na jeho konci byla vražda, za kterou byl odsouzen na doživotí.

Miloslav Bláha se narodil do silně věřící katolické rodiny. V 30. letech se jeho rodiče začali hlásit k Církvi adventistů sedmého dne a jejím členem se stal i on. Po komunistickém puči v únoru 1948 se kvůli tomu, že nechtěl ustoupit ze zásad svojí víry, ocitl několikrát ve vězení.

Cesta k vyrovnání se s válečnou minulostí byla v Německu dlouhá. Takzvaný osvětimský proces začal ve Frankfurtu nad Mohanem až v roce 1963 – téměř 20 let po konci války. O dva roky později se v Bundestagu rozhořela vášnivá diskuze – promlčet, nebo nepromlčet válečné zločiny? Někteří němečtí poslanci ukazovali na Československo. To si už v roce 1946 schválilo zákon, který říkal, že zločiny – včetně vraždy – spáchané od začátku okupace do října 1945 nebudou trestně stíhány.

„Říká se sice, když se hovoří o německé vině ‚je to vina všech‘ – skryté všeobecné zlo má spoluvinu na tom, že zlo propuklo na tomto místě, v Německu. Ale bylo by skutečnou vyhýbavostí a falešnou omluvou, kdybychom my Němci chtěli zmírnit svou vinu tím, že bychom ji uváděli do spojitosti k vině lidství,“ napsal filozof Karl Jaspers krátce po konci druhé světové války. Jeho kniha Otázka viny vyšla v roce 1946. Nabízí zamyšlení pro všechny – a ne jen o vině německého národa.

Katolický kněz Oto Mádr strávil patnáct let v komunistických věznicích. Nejtěžší chvíle ale prožil ještě ve vyšetřovací vazbě. Čelil naprosté izolaci, pocitům osamění a zapomenutí. I když útěchu nacházel ve své víře, jak sám říkal, byla to pro něj důležitá lekce. Zažil v sobě vzor vůči Bohu, protože měl pocit, že ho v těžké chvíli opustil. Nakonec došel ale k tomu, že jen Bůh určuje hranice temnoty. Ve vězení se pak stal oporou ostatním.

Katolického kněze a teologa Oto Mádra odsoudili komunisté na doživotí. V komunistických věznicích nakonec strávil patnáct let. Ani v těch nejtěžších chvílích ale nepřestal jednat podle svého svědomí a pořád být útěchou pro lidi ve svém okolí.

„Byl jsem odsouzen za účast na ilegálním časopise, čili za psaní, za skupinu… Okolnost pokusu o přechod hranic nakonec zanikla v tom důležitějším. Za vyjádření vztahu ke skutečnosti jsem dostal první honorář literární – jedenáct let,“ vzpomínal na konci 80. let spisovatel a politický vězeň Karel Pecka. V necelých 21 letech byl zatčen a po krutých výsleších odsouzen na 11 let. Trest si bez pěti měsíců odseděl celý. O tom, co v lágrech prožil, napsal řadu knih.

Na začátku byla tajná dohoda mezi Sovětským svazem a Československem. Psal se rok 1945. I když druhá světová válka teprve nedávno skončila, blížila se další. Studená. Sověti si dobře uvědomovali, že Američané mají atomové zbraně, které jim dávají drtivou převahu. SSSR nutně potřeboval uran a Československo k němu nabídlo snadný přístup – založený na otrocké práci desetitisíců politických vězňů.

Bylo 13. července 1943, když zhruba 1500 německých vojáků napochodovalo do obce Český Malín na Volyni. Obyvatele vyhnali na náměstí a muže oddělili od žen a dětí. 400 lidí upálili, zastřelili nebo ubili pažbami zbraní. Jaký byl důvod nacistického řádění v české obci? A jak na tragické události vzpomínají pamětníci? Poslechněte si bonusový díl Hlasů paměti s novinářkou Lucií Korcovou a ředitelem Post Bellum Mikulášem Kroupou.

„Za chalupu grunt!“ Tak znělo heslo, pod kterým v druhé polovině 19. století odcházely tisíce Čechů na Volyň. V oblasti, která leží na severozápadě dnešní Ukrajiny, dokázali vybudovat své nové domovy. Hluboké rány způsobené především druhou světovou válkou se nesmazatelně vryly nejen do tváře Volyně, ale i do příběhů volyňských Čechů.

Uplynulo jen sedm let od konce druhé světové války, když ve vykonstruovaném procesu stanulo před soudem čtrnáct lidí. Jedenáct z nich bylo židovského původu. Sovětský svaz v té době obrátil svoji politiku vůči Izraeli a sovětští poradci v procesu s takzvaným spikleneckým protistátním centrem Rudolfa Slánského na konci roku 1952 využili antisemitské nálady. Sionismus a sionisté byli odsouzeni jako úhlavní nepřátelé režimu.

Dodávky zbraní a výcvik pilotů na straně jedné, na té druhé jen o pár let později antisemitsky laděné soudní procesy a otevřená nenávist k sionismu. Vazby mezi Československem a Izraelem se od čtyřicátých let nejprve pevně propletly, aby byly následně násilně přetrhány. To vše dle pokynů Sovětského svazu.

V bonusovém dílu se Hlasy paměti vrací k příběhu Luboše Jednorožce a jeho otce Antonína. Vyšla mu jeho finta s předstíráním duševní nemoci i potřetí? Nebo jeho fígl komunisté prokoukli a skončil ve vězení? Podařilo se Lubošovi utéct za hranice? A co se stalo s ukrytými motáky, které psal svojí dívce Olince? To rozkrývají novinářka Lucie Korcová a ředitel Post Bellum Mikuláš Kroupa.

„Je obviněn z toho, že v letech 1939 a 1940 jako občan Protektorátu Čechy a Morava jednal ve spolčení s dalšími osobami a podílel se na přípravě velezrádného podniku,“ stojí v zatykači, který nacisté vydali na Jaroslava Maláka. Jednoho ze čtyřčlenné sokolské odbojové skupiny. V jejím čele stál Oldřich Jednorožec, kterého do odboje přivedl člen legendárních Tří králů Josef Mašín.

Jaký byl osud Přemysla Pittera po konci druhé světové války a následném nástupu komunistů k moci v Československu? Příběh tak výjimečného člověka, jakým beze sporu Přemysl Pitter byl, si zaslouží, aby byl odvyprávěný celý. V bonusu Hlasů paměti tak uslyšíte jeho pokračování.

„Pryč s barikádami předsudků, které jsme navršili ve svých srdcích! Pryč s přehradami, které dělí třídu od třídy, národ od národa! Tyto barikády musíme první rozmetat. Pak bude stát člověk vedle člověka jako bratr a sestra, kteří stejně cítí bolest a stejně touží po štěstí,“ zapsal si Přemysl Pitter po osvobození Československa v roce 1945. Sám se tím řídil celý život.

Ve třetím speciálním vánočním bonusu Hlasů paměti se novinářka Lucie Korcová vypravila do Bedřichova za Miroslav Bícou – výborným vypravěčem a především legendou Horské služby v Jizerských horách.

Ve druhém speciálním vánočním vydání bonusu Hlasů paměti vyrazila novinářka Lucie Korcová do Karlových Varů. Tam žije Josef Roubíček, dlouholetý člen Horské služby v Krušných horách.

V prvním speciálním vánočním bonusu Hlasů paměti dorazil do studia Českého rozhlasu režisér Martin Vrbický, který natočil dokument Ve službě horám. Novinářka Lucie Korcová si s ním povídala nejen o jeho práci, ale i o tom, jak se proměnily hory a lidé, kteří tam žijí.

„Slibuji, že budu plnit veškeré úkoly, které vyplývají z členství v Horské službě tak, jak mi káže čest a svědomí a povinnost člena Horské služby poskytnout v případě nouze pomoci každému, vědom si toho, že nejvyššími hodnotami společnosti je život a zdraví člověka.“ Tak zní slib, který skládají noví členové Horské služby. Od jejího založení letos uplynulo 90 let.

Jak se po druhé světové válce proměnilo Jihlavsko? Zmizela s jeho německými obyvateli i historická paměť? Co se stalo u Dobronína? Poslechněte si druhou část živého vystoupení Hlasů paměti na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava s novinářkou Lucií Korcovou a dokumentaristou Adamem Drdou.

Žili vedle sebe po staletí. Jedni mluvili česky a druzí německy. Jihlavský jazykový ostrov představoval po staletí unikátní německojazyčnou enklávu uprostřed českého území. Jeho kořeny sahají až do 13. století, kdy do oblasti přicházeli němečtí kolonisté především kvůli bohatým nalezištím stříbra. Soužití Čechů a Němců bylo dlouhou dobu relativně klidné. Vše se ale změnilo po vzniku Československa.

Poslechněte si druhou část živého vystoupení Hlasů paměti na Národní třídě. Autoři podcastu novinářka Lucie Korcová, dokumentarista Adam Drda a ředitel Post Bellum Mikuláše Kroupa diskutovali o významu sametové revoluce u příležitosti oslav 17. listopadu 1989. Celý pořad najdete v audiozáznamu.

„Máme holé ruce! Vy nás máte chránit!“ skandovali studenti na Národní třídě v listopadu 1989. Od sametové revoluce letos uplynulo 36 let. Jak si ji připomínáme? A proč je její odkaz důležitý i v současnosti? Nad tím se zamýšleli autoři podcastu Hlasy paměti při živém natáčení v Café Louvre právě u příležitosti oslav 17. listopadu 1989. Poslechněte si celou debatu.

Bonusový díl podcastu Hlasy paměti přináší vzpomínky československých veteránů – od hrdinů Karpatsko-dukelské operace po muže, kteří přežili gulagy i komunistické lágry. Jejich příběhy vypráví ředitel Post Bellum Mikuláš Kroupa spolu s novinářskou Lucií Korcovou.

Na polích flanderských divoké máky rostou, tam mezi kříži, řada za řadou... Tak začíná báseň Na Flanderských polích, která se spolu s vlčími máky stala symbolem připomínky válečných veteránů. Právě jejich památku si celý listopad připomínáme. Báseň napsal v roce 1915 kanadský lékař podplukovník John McCrae.

Poslechněte si druhou část živého natáčení Hlasů paměti v Brně. Novinářka Lucie Korcová, dokumentarista Adam Drda a ředitel Post Bellum Mikuláš Kroupa mluvili o podzimu 1939 a Kounicových kolejích.

„Nesmí být místa v naší zemi, které by nedosvědčovalo vaše svaté odhodlání přinést každou oběť vlasti. Tož všichni společně do boje za svobodné Československo ve svobodné Evropě,“ stálo v projevu Edvarda Beneše, který v září 1939 odvysílala BBC z Londýna. Události toho podzimu byly v okupované zemi rychlé.

V listopadu 1940 se u přístavu Haifa potopila loď Patria. Na její palubě byly stovky židovských uprchlíků, kteří se snažili uniknout z Evropy před nacismem. Britské úřady je ale odmítly vpustit na palestinské území. Místo toho měli být deportováni na ostrov Mauricius. Vše ale změnil výbuch uvnitř lodi. Co katastrofě předcházelo a jaké byly její důsledky, připomínají novinářka Lucie Korcová a dokumentarista Adam Drda v bonusovém dílu Hlasů paměti.

„Dokud hluboko v srdci duše Židů prahnou a kupředu na východ k Sionu oko hledí, naše naděje není ztracena.“ Tak zní slova Hatikvy, která se stala hymnou izraelského státu. Jeho vznik vyhlásil David Ben Gurion 14. května 1948.

Na přelomu 40. a 50. let se na Moravě zrodila ilegální odbojová skupina Světlana. Její členové – bývalí partyzáni, vojáci i civilisté – odmítli mlčky přihlížet nastupujícímu totalitnímu režimu. Věřili, že boj za svobodu neskončil porážkou nacismu. Čelili však promyšlené infiltrační akci StB, která skončila zatýkáním, brutálními výslechy a popravami. Tragický příběh odbojové organizace Světlana a osudy jejích členů rozplétají novinářka Lucie Korcová a dokumentarista Adam Drda.

Nenápadná budova v centru Uherského Hradiště působí na první pohled zcela obyčejně. Přesto je její historie mimořádně temná – za nacistické okupace zde končili odbojáři, po únoru 1948 se stala symbolem komunistického bezpráví. Mučení, výslechy, vykonstruované procesy, to vše se odehrávalo za jejími zdmi.

Generál Heliodor Píka byl popravený jako nevinný člověk. Jeho osud měl v rukou Karel Vaš – prokurátor oddaný komunistickému režimu, který lhal, manipuloval a nikdy neprojevil ani špetku lítosti. Ani po desítkách let, ani po pádu režimu. Tvrdil, že jen „plnil svou povinnost“.

Vlastenec, legionář a muž, který vyznával demokratické principy prvorepublikového Československa. Helidor Píka (1897–1949) už za druhé světové války varoval prezidenta Edvarda Beneše před diktaturou, která vládne v Sovětském svazu. Po únoru 1948 statečný generál odmítl utéct ze země i ve chvíli, kdy ho k tomu nabádala vlastní rodina.

„Prosil jsem kdysi Pána Boha, aby mě ušetřil bití. Hlavně jsem se ale každý den modlil k Panně Marii za moji maminku a za všechny, kterým jsem svou činností ublížil,“ vzpomínal Josef Hasil pro Paměť národa. Muž, kterého komunisté nazývali Králem Šumavy, pomohl desítkám lidí utéct na Západ. Za to se komunistická moc krutě pomstila jeho rodině a přátelům.

Nepolapitelný stín, převaděč drobného vzrůstu s výborným sluchem, kterému pomáhala víra. Takový byl Josef Hasil. S jeho pomocí dokázaly desítky lidí utéct z komunistického Československa na Západ. Hasilův příběh inspiroval i filmové tvůrce. A není divu. Jeho životní osud vypadá jak nefalšovaný hollywoodský trhák.

Věznice Mírov – místo, kde komunisté zřídili tábor nucených prací a kam zavírali takzvané třídní nepřátele. Mezi nimi i piloty RAF. Bití, hlad, psychické týrání bylo na denním pořádku. Neomezeným pánem nad vězni byl sadistický velitel věznice Oldřich Kohlíček. Letci se po roce 1989 domluvili, že nenechají, aby mu všechno prošlo. Jak to dopadlo? To uslyšíte v bonusovém dílu Hlasů paměti s novinářkou Lucií Korcovou a ředitelem Post Bellum Mikulášem Kroupou.

Psalo se 13. srpna 1945, když se zpátky do vlasti vrátili českoslovenští piloti, navigátoři, radisté a mechanici, kteří za druhé světové války sloužili v řadách britského královského letectva. Hrdinové, kteří bojovali za svobodu Československa, byli konečně doma. Na pražské Ruzyni i o týden později na Staroměstském náměstí je nadšeně vítaly tisíce lidí. Už o tři roky později je ale komunisté označili za zrádce.

V létě 1949 se skupina skautů utábořila na Jizerce. Měli v plánu přejít hranice do Polska a pak pokračovat dál na Západ. V noci z 23. na 24. července ale mýtinu, kde spali, obklíčili příslušníci Sboru národní bezpečnosti a Státní bezpečnosti. Když se začalo rozednívat, spustili palbu směrem na stany a nic netušící skauty. Co se stalo na Jizerce? Kdo skauty udal? A kolika se podařilo přežít? Uslyšíte v bonusovém dílu Hlasů paměti s Lucií Korcovu a Adamem Drdou.

„Slibuji na svou čest, jak dovedu nejlépe, sloužit nejvyšší Pravdě a Lásce věrně v každé době, plnit povinnosti vlastní a zachovávat zákony skautské, duší i tělem být připraven pomáhat vlasti i bližním,“ – tak zní skautský slib. Organizace, která vychovává členy k pravdomluvnosti, věrnosti a oddanosti, byla trnem v oku totalitním režimům v Československu. Nacistickému i komunistickému.

Poslechněte si druhou část živého natáčení Hlasů paměti v Divadle X10. Novinářka Lucie Korcová, dokumentarista Adam Drda a ředitel Post Bellum Mikuláš Kroupa mluví o prvních poválečných dnech a týdnech roku 1945.

„Vítězství!“ „Je konec!“ „Německo kapitulovalo!“ Tak zněla hesla, která před 80 lety plnila titulní stránky novin po celém světě. Šest let válečného běsnění, utrpení a smrti, které rozpoutali nacisté, skončilo. Především v zemích střední Evropy ale byla svoboda jen zdánlivá. Jednu totalitu plíživě nahradila jiná. O cestě Československa zpod útlaku nacistů pod nadvládu komunistů a Sovětského svazu mluvili Lucie Korcová, Adam Drda a Mikuláš Kroupa v pražském Divadle X10.

V noci z 30. na 31. května 1945 bylo na pochod z Brna vyhnáno tisíce lidí. Jednalo se především o ženy s dětmi a staré lidi. Do živelného a špatně organizovaného odsunu byli zařazeni i německy mluvící židé, kteří přežili nacistické koncentrační tábory, nebo lidé ze smíšených manželství. Tragický příběh brněnského odsunu uslyšíte v bonusu Hlasů paměti.

Druhá světová válka skončila, Německo prohrálo. Zatímco Češi a Slováci slavili svobodu, nad jejich německými krajany se začala stahovat mračna. Lidé v Československu většinou soudili, že soužití v jednom státě není nadále možné. Odsun Němců připravila už během války československá vláda v londýnském exilu. A začalo to projevem Edvarda Beneše, který v květnu 1945 prohlásil: „Německou otázku musíme v republice vylikvidovat.“

V květnu 1945 podepsal generál Rudolf Toussaint kapitulační protokol do rukou České národní rady. Mezi českými zástupci nechybělo na listině jméno generála Karla Kutlvašra. Paradoxem dějin se opět potkali o pár let později – na začátku 50. let v plzeňské věznici na Borech, kde si oba odpykávali doživotní trest.

Slušní, s pohledem upřeným k zemi, svalující vinu na všechny okolo a neschopní postavit se čelem k vlastnímu provinění – tak vypadalo chování většiny nacistických pohlavárů, kteří po druhé světové válce stanuli na lavici obžalovaných.