Hlasy paměti

Přátelský člověk, bez předsudků, otevřený jakékoliv diskuzi, a také tvrdohlavý muž, který si pevně stojí za svými názory – tak o Janu Litomiském mluví jeho přátelé a známí. Někdejšího mluvčí Charty 77 nezměnilo ani uvěznění, ani neustálý dohled ze strany Státní bezpečnosti.

Kolaborant – to byla nálepka se kterou Miloš Havel bojoval po květnu 1945. Obvinění proti němu byla ale čistě účelová a často za nimi stáli lidé z jeho nejbližšího okolí. Především pak levicoví filmaři v čele s Elmarem Klosem. Mnoho Havlových přátel a kolegů ale naopak u soudu vypovídalo v jeho prospěch.

Patřil k nejvýraznějším postavám předválečného filmu v Československu. Kučeravý a usměvavý Miloš Havel, kterého otec v pouhých 20 letech pověřil vedením Lucerny, nechal ve 30. letech na Barrandově postavit filmové ateliéry. Okupace českého území německými vojsky ho ale postavila před nejtěžší otázku jeho života – dokáže zachránit český film, a přitom se nezaplést s nacisty víc, než je nutné? Jeho příběh dodnes nutí k zamyšlení: kde končí snaha o přežití a začíná kolaborace?

Jak to vypadalo na českém území ještě před tím, než vzniklo Československo? Jak si pohraniční vesnice a města pamatuje německé obyvatelstvo? A jak se jejich vzpomínky liší od toho, co známe dnes?

„Když budeš hledět být dobrým člověkem, tak si můžeš být jistý, že bude na světě o jednoho mizeru méně. Takže kdybychom si to všichni vzali za cíl… nebylo by nám fajn?“ Tak zní životní motto Marianny Tomašovské. Přestože by děti nikdy neměly trpět za prohřešky svých rodičů, její příběh ukazuje, že některé byly nesmyslně trestány za provinění celého národa.

V bonusovém dílu Hlasů paměti se vracíme k příběhu generála Františka Moravce. Zatímco prezident Beneš se v londýnském exilu stále více obracel směrem k Sovětskému svazu, Moravec byl vůči Sovětům podezřívavý. Uvědomoval si, že se jim nedá věřit.

Anglie, 1941. „Jste ochotní akci provést?“ Josef Gabčík a Jan Kubiš s odpovědí nezaváhají. U válečné mise je riziko smrti přirozené. Oba to vědí a oba s tím počítají. Muž, který jim otázku položil, ani jinou odpověď neočekával. Věděl, proč vybral právě tyto dva. František Moravec promyslel a naplánoval atentát na Reinharda Heydricha do nejmenších detailů.

V bonusovém dílu Hlasů paměti uslyšíte příběh německého polního četníka, který za druhé světové války spolupracoval s českým odbojem. Když se na někoho objevilo udání, šel do hospody, objednal si pár piv, předstíral, že je opilý, a v náprsní kapse měl povystrčený papírek se jmény lidí, na které se pravděpodobně chystalo gestapo. Jednoho dne zmizel. Podle vzpomínek pamětníků ho zavraždili dva Češi kvůli vysokým koženým botám.

Květen 1957. V jedné z vězeňských místností v komunistickém lágru Rovnost si tichými hlasy povídá několik vězňů. Jeden z nich – Vladimír Požár – sedí za stolem a píše dopis své manželce. Neviděl ji už řadu měsíců a ostatní se složili, aby jí mohl domů poslat i nějaké peníze. Nikdo z nich v těch posledních klidných minutách netuší, že paní Požárová nejen nedostane dopis s penězi, ale také že už se nikdy se svým mužem znovu nesetká.

Nepodařený útěk a bestiální dozorce – tak by se dal ve zkratce popsat dramatický příběh Jaroslava Lukeše, který se snažil uprchnout z Věže smrti. Na útěku si ho ale všimli bachaři a jeden z nich ho postřelil. Jmenoval se Bohumír Vlačeha. Ten došel ke zraněnému muži ležícímu na zemi a z bezprostřední blízkosti ho střelil do hlavy. Jaroslav Lukeš byl ale stále při vědomí. Jak se mu podařilo přežít? A jak si dnes připomínáme oběti komunistického režimu?

Když těsně před Jáchymovem odbočíte autem na nenápadnou silnici směrem k věznici, dostanete se k bývalému táboru L. Dnes patří pod správu Národního památkového ústavu, který se ho snaží vrátit do stavu z 50. let – jako připomínku utrpení desítek tisíc vězňů, kteří prošli pracovními tábory na Jáchymovsku za komunistického teroru. Symbolem utrpení všech nespravedlivě odsouzených, pronásledovaných a týraných lidí se stala takzvaná Rudá věž smrti.

Radost z osvobození trvala příliš krátce. Po nástupu komunistů k moci v únoru 1948 museli mít členové rodiny Suchých pocit, že se vrací do stejné noční můry jako za nacistické okupace. Nákladní vozy do strašnického krematoria znovu vozily těla popravených. Tentokrát ale uprostřed dne. Františkovi Suchému mladšímu bylo tehdy 20 let a rychle se zapojil do protikomunistického odboje.

Když projdete bránou krematoria v pražských Strašnicích, ocitnete se tváří v tvář impozantní budově. Z každé strany před ní plápolají ohně. Krematorium bylo postaveno v letech 1929 až 1932. Výběrové řízení na místo ředitele tehdy vyhrál František Suchý. A tím se začal psát příběh odvahy, tichého hrdinství a pevného charakteru.

Jednou ze záhad Ďáblic jsou dětské ostatky. Konkrétně 43 dětí politických vězeňkyň, které se měly narodit na Pankráci a skončit právě na Ďáblickém hřbitově. Prokázat se ale podařilo jen dva takové dětské osudy. Zbytek pohřebených těl patří dětem, které přišly na svět předčasně, nebo se narodily mrtvé. Výzkum ale pořád není u konce. Čas od času se znovu objevuje další velké téma – exhumovat ostatky lidí pohřebených u severní zdi, nebo je nechat odpočívat v pokoji?

Mohlo by to být místo klidného odpočinku. Nacistický a následně komunistický režim ale obestřel hřbitov temnotou a nenávistí. Právě tady se nacisté i komunisté zbavovali těl popravených odbojářů, vlastenců a politických vězňů. A protože v historii není nouze o paradoxy, leží tu vedle obětí i někteří z pachatelů. Kolik lidí je tady ale pohřbených a o koho konkrétně se jedná, to je dodnes v mnoha případech velkou neznámou.

Bylo 25. června 1946, když do vlaku na bubenském nádraží nastupovali německy mluvící židé a židé ze smíšených manželství, aby nadobro opustili Československo. Paradoxem bylo, že mnoho z nich se tak vrátilo na místo, odkud jen před několika lety mířili v nacistických transportech do ghett a koncentračních táborů. Když se po válce vrátili domů, zjistili, že vlast se k nim otočila zády. Jako jediné východisko tak často volili odchod ze země.

Kdyby místa mohla vyprávět, slyšeli bychom tisíce a tisíce příběhů, na které se mělo zapomenout. Takovým místem je i pražské Nádraží Bubny, odkud za protektorátu odjížděly první židovské transporty do ghett a koncentračních táborů. Většina deportovaných už se domů nikdy nevrátila. Byli zavražděni ve vyhlazovacích táborech nebo na pochodech smrti. Právě bubenské nádraží si autoři Hlasů paměti vybrali jako první zastávku speciální letní série, kdy se vydávají na místa paměti.

Na podzim 1941 se Reinhard Heydrich ujal funkce zastupujícího říšského protektora. S jeho příchodem dopadl na české obyvatelstvo teror, ale pro Emanuela Moravce začala zlatá éra. V lednu 1942 se stal ministrem školství a národní osvěty. Pro nacisty byl ideálním mužem, protože potřebovali někoho, koho se bude bát i protektorátní vláda.

Je málo jmen, která jsou tak úzce spojena se zradou, jako jméno někdejšího protektorátního ministra školství a národní osvěty Emanuela Moravce. Muže, který byl za první republiky podporovatelem Tomáše G. Masaryka a jeho hradní skupiny. Muže, který byl jedním z nejzarputilejších odpůrců přijetí mnichovského diktátu. Muže, ze kterého se ale nakonec stal kolaborant a poskok nacistů.

V bonusovém dílu Hlasů paměti o Státní bezpečnosti a jejich spolupracovnících vypráví autoři příběh Jaromíra Ulče. Od 70. let vyvíjel operace, lámal a verboval spolupracovníky StB. Nikdy, ani po sametové revoluci, ale nepochyboval o tom, že to co dělal, bylo správné. Naopak. Podle něj to byla zajímavá práce a navíc ho psychicky uspokojovalo, když z lidí dostal to, co chtěl slyšet. Poslechněte si jeho příběh.

Donášel na mě soused? Kamarád? Nebo dokonce příbuzný? Kdo v mém okolí spolupracoval se Státní bezpečností? To byla palčivá otázka, která po sametové revoluci zajímala každého. Odpověď na ni přinesly na začátku 90. let takzvané Cibulkovy seznamy. Přesto pohled na ně není černobílý. Za každým jménem se totiž skrývá jiný příběh.

Strach ze zpochybňování výsledků druhé světové války, protiněmecká fronta i výhodný politický nástroj – to jsou některé z faktorů, které po roce 1945 ovlivňovaly další vývoj česko-německých vztahů, které výrazně poškodila šest let trvající okupace. Co stálo v petici Smíření 95? Proč u některých lidí vyvolala odpor? A proč se od revoluce pořád v české politice hraje karta údajné sudetoněmecké hrozby?

Poprvé od druhé světové války se bude na území České republiky konat sudetoněmecký sjezd, a to mezi 22. a 25. květnem. Setkání předcházely desítky let dialogu a je dalším krokem v narovnávání vztahů mezi Čechy a vyhnanými Němci. I 81 let po válce však část české politické reprezentace projevuje nesouhlas a podobnou nechuť ke smíření jako v uplynulých desetiletích.

Na jaře 1944 měl Adolf Burger pocit, že se snad stal zázrak. Nacisté ho živého propustili z vyhlazovacího tábora Osvětim. Místo vytoužené svobody ale skončil na podobném místě. V Sachsenhausenu. Tam se totiž rozjížděla největší padělatelská operace všech dob. Do takzvané akce Bernhard nacisté zapojili vězně, kteří pocházeli z grafických profesí nebo měli odborné znalosti, co se práce s papírem týkalo. A Adolf Burger byl před válkou zručný typograf.

Jeho příběh je jak z hollywoodského velkofilmu a skutečně se jím filmoví tvůrci inspirovali. Adolf Burger v knize Ďáblova dílna popsal nejen peklo koncentračních táborů, ale také největší nacistickou padělatelskou akci. A právě na motivy tohoto textu vznikl stejnojmenný snímek, který v roce 2007 vyhrál cenu Oscar za nejlepší cizojazyčný film.

Tentokrát přinášejí Hlasy paměti trochu jiný bonus, než na jaký jste zvyklí. Dokumentarista Adam Drda totiž vyzpovídal ornitologa Petra Voříška z České společnosti ornitologické, jednoho z autorů publikace Pražské ptactvo 1800–2020. Kniha, která navazuje na práci a původní literární dílo Veleslava Wahla, je zároveň doplněna mimo jiné i o jeho životní osud.

Muž, který miloval přírodu a neváhal se postavit nacistům ani komunistům. To byl Veleslav Wahl. Už v březnu 1939 – v pouhých 16 letech – se aktivně zapojil do protinacistického odboje. V roce 1944 vydal významnou ornitologickou knihu Pražské ptactvo. Jeho další život ovlivnilo osudové setkání na konci války s parašutistou Jaromírem Nechanským, velitelem operace Platinum-Pewter. Komunisté je popravili ve stejný den.

Padesátá léta, uranové lágry na Jáchymovsku a jedno neobvyklé přátelství. V bonusovém dílu Hlasů paměti uslyšíte pokračování příběhu Miloslava Bláhy, člena církve Adventistů sedmého dne, kterého komunisté poslali do vězení za to, že neustoupil z principů svojí víry. V lágru se setkal s Vojtěchem Matyášem – mužem prostého původu i myšlení, který měl za sebou těžký životní příběh. Na jeho konci byla vražda, za kterou byl odsouzen na doživotí.

Miloslav Bláha se narodil do silně věřící katolické rodiny. V 30. letech se jeho rodiče začali hlásit k Církvi adventistů sedmého dne a jejím členem se stal i on. Po komunistickém puči v únoru 1948 se kvůli tomu, že nechtěl ustoupit ze zásad svojí víry, ocitl několikrát ve vězení.

Cesta k vyrovnání se s válečnou minulostí byla v Německu dlouhá. Takzvaný osvětimský proces začal ve Frankfurtu nad Mohanem až v roce 1963 – téměř 20 let po konci války. O dva roky později se v Bundestagu rozhořela vášnivá diskuze – promlčet, nebo nepromlčet válečné zločiny? Někteří němečtí poslanci ukazovali na Československo. To si už v roce 1946 schválilo zákon, který říkal, že zločiny – včetně vraždy – spáchané od začátku okupace do října 1945 nebudou trestně stíhány.

„Říká se sice, když se hovoří o německé vině ‚je to vina všech‘ – skryté všeobecné zlo má spoluvinu na tom, že zlo propuklo na tomto místě, v Německu. Ale bylo by skutečnou vyhýbavostí a falešnou omluvou, kdybychom my Němci chtěli zmírnit svou vinu tím, že bychom ji uváděli do spojitosti k vině lidství,“ napsal filozof Karl Jaspers krátce po konci druhé světové války. Jeho kniha Otázka viny vyšla v roce 1946. Nabízí zamyšlení pro všechny – a ne jen o vině německého národa.

Katolický kněz Oto Mádr strávil patnáct let v komunistických věznicích. Nejtěžší chvíle ale prožil ještě ve vyšetřovací vazbě. Čelil naprosté izolaci, pocitům osamění a zapomenutí. I když útěchu nacházel ve své víře, jak sám říkal, byla to pro něj důležitá lekce. Zažil v sobě vzor vůči Bohu, protože měl pocit, že ho v těžké chvíli opustil. Nakonec došel ale k tomu, že jen Bůh určuje hranice temnoty. Ve vězení se pak stal oporou ostatním.

Katolického kněze a teologa Oto Mádra odsoudili komunisté na doživotí. V komunistických věznicích nakonec strávil patnáct let. Ani v těch nejtěžších chvílích ale nepřestal jednat podle svého svědomí a pořád být útěchou pro lidi ve svém okolí.

„Byl jsem odsouzen za účast na ilegálním časopise, čili za psaní, za skupinu… Okolnost pokusu o přechod hranic nakonec zanikla v tom důležitějším. Za vyjádření vztahu ke skutečnosti jsem dostal první honorář literární – jedenáct let,“ vzpomínal na konci 80. let spisovatel a politický vězeň Karel Pecka. V necelých 21 letech byl zatčen a po krutých výsleších odsouzen na 11 let. Trest si bez pěti měsíců odseděl celý. O tom, co v lágrech prožil, napsal řadu knih.

Na začátku byla tajná dohoda mezi Sovětským svazem a Československem. Psal se rok 1945. I když druhá světová válka teprve nedávno skončila, blížila se další. Studená. Sověti si dobře uvědomovali, že Američané mají atomové zbraně, které jim dávají drtivou převahu. SSSR nutně potřeboval uran a Československo k němu nabídlo snadný přístup – založený na otrocké práci desetitisíců politických vězňů.

Bylo 13. července 1943, když zhruba 1500 německých vojáků napochodovalo do obce Český Malín na Volyni. Obyvatele vyhnali na náměstí a muže oddělili od žen a dětí. 400 lidí upálili, zastřelili nebo ubili pažbami zbraní. Jaký byl důvod nacistického řádění v české obci? A jak na tragické události vzpomínají pamětníci? Poslechněte si bonusový díl Hlasů paměti s novinářkou Lucií Korcovou a ředitelem Post Bellum Mikulášem Kroupou.

„Za chalupu grunt!“ Tak znělo heslo, pod kterým v druhé polovině 19. století odcházely tisíce Čechů na Volyň. V oblasti, která leží na severozápadě dnešní Ukrajiny, dokázali vybudovat své nové domovy. Hluboké rány způsobené především druhou světovou válkou se nesmazatelně vryly nejen do tváře Volyně, ale i do příběhů volyňských Čechů.

Uplynulo jen sedm let od konce druhé světové války, když ve vykonstruovaném procesu stanulo před soudem čtrnáct lidí. Jedenáct z nich bylo židovského původu. Sovětský svaz v té době obrátil svoji politiku vůči Izraeli a sovětští poradci v procesu s takzvaným spikleneckým protistátním centrem Rudolfa Slánského na konci roku 1952 využili antisemitské nálady. Sionismus a sionisté byli odsouzeni jako úhlavní nepřátelé režimu.

Dodávky zbraní a výcvik pilotů na straně jedné, na té druhé jen o pár let později antisemitsky laděné soudní procesy a otevřená nenávist k sionismu. Vazby mezi Československem a Izraelem se od čtyřicátých let nejprve pevně propletly, aby byly následně násilně přetrhány. To vše dle pokynů Sovětského svazu.

V bonusovém dílu se Hlasy paměti vrací k příběhu Luboše Jednorožce a jeho otce Antonína. Vyšla mu jeho finta s předstíráním duševní nemoci i potřetí? Nebo jeho fígl komunisté prokoukli a skončil ve vězení? Podařilo se Lubošovi utéct za hranice? A co se stalo s ukrytými motáky, které psal svojí dívce Olince? To rozkrývají novinářka Lucie Korcová a ředitel Post Bellum Mikuláš Kroupa.

„Je obviněn z toho, že v letech 1939 a 1940 jako občan Protektorátu Čechy a Morava jednal ve spolčení s dalšími osobami a podílel se na přípravě velezrádného podniku,“ stojí v zatykači, který nacisté vydali na Jaroslava Maláka. Jednoho ze čtyřčlenné sokolské odbojové skupiny. V jejím čele stál Oldřich Jednorožec, kterého do odboje přivedl člen legendárních Tří králů Josef Mašín.

Jaký byl osud Přemysla Pittera po konci druhé světové války a následném nástupu komunistů k moci v Československu? Příběh tak výjimečného člověka, jakým beze sporu Přemysl Pitter byl, si zaslouží, aby byl odvyprávěný celý. V bonusu Hlasů paměti tak uslyšíte jeho pokračování.

„Pryč s barikádami předsudků, které jsme navršili ve svých srdcích! Pryč s přehradami, které dělí třídu od třídy, národ od národa! Tyto barikády musíme první rozmetat. Pak bude stát člověk vedle člověka jako bratr a sestra, kteří stejně cítí bolest a stejně touží po štěstí,“ zapsal si Přemysl Pitter po osvobození Československa v roce 1945. Sám se tím řídil celý život.

Ve třetím speciálním vánočním bonusu Hlasů paměti se novinářka Lucie Korcová vypravila do Bedřichova za Miroslav Bícou – výborným vypravěčem a především legendou Horské služby v Jizerských horách.

Ve druhém speciálním vánočním vydání bonusu Hlasů paměti vyrazila novinářka Lucie Korcová do Karlových Varů. Tam žije Josef Roubíček, dlouholetý člen Horské služby v Krušných horách.

V prvním speciálním vánočním bonusu Hlasů paměti dorazil do studia Českého rozhlasu režisér Martin Vrbický, který natočil dokument Ve službě horám. Novinářka Lucie Korcová si s ním povídala nejen o jeho práci, ale i o tom, jak se proměnily hory a lidé, kteří tam žijí.

„Slibuji, že budu plnit veškeré úkoly, které vyplývají z členství v Horské službě tak, jak mi káže čest a svědomí a povinnost člena Horské služby poskytnout v případě nouze pomoci každému, vědom si toho, že nejvyššími hodnotami společnosti je život a zdraví člověka.“ Tak zní slib, který skládají noví členové Horské služby. Od jejího založení letos uplynulo 90 let.

Jak se po druhé světové válce proměnilo Jihlavsko? Zmizela s jeho německými obyvateli i historická paměť? Co se stalo u Dobronína? Poslechněte si druhou část živého vystoupení Hlasů paměti na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava s novinářkou Lucií Korcovou a dokumentaristou Adamem Drdou.

Žili vedle sebe po staletí. Jedni mluvili česky a druzí německy. Jihlavský jazykový ostrov představoval po staletí unikátní německojazyčnou enklávu uprostřed českého území. Jeho kořeny sahají až do 13. století, kdy do oblasti přicházeli němečtí kolonisté především kvůli bohatým nalezištím stříbra. Soužití Čechů a Němců bylo dlouhou dobu relativně klidné. Vše se ale změnilo po vzniku Československa.

Poslechněte si druhou část živého vystoupení Hlasů paměti na Národní třídě. Autoři podcastu novinářka Lucie Korcová, dokumentarista Adam Drda a ředitel Post Bellum Mikuláše Kroupa diskutovali o významu sametové revoluce u příležitosti oslav 17. listopadu 1989. Celý pořad najdete v audiozáznamu.

„Máme holé ruce! Vy nás máte chránit!“ skandovali studenti na Národní třídě v listopadu 1989. Od sametové revoluce letos uplynulo 36 let. Jak si ji připomínáme? A proč je její odkaz důležitý i v současnosti? Nad tím se zamýšleli autoři podcastu Hlasy paměti při živém natáčení v Café Louvre právě u příležitosti oslav 17. listopadu 1989. Poslechněte si celou debatu.

Bonusový díl podcastu Hlasy paměti přináší vzpomínky československých veteránů – od hrdinů Karpatsko-dukelské operace po muže, kteří přežili gulagy i komunistické lágry. Jejich příběhy vypráví ředitel Post Bellum Mikuláš Kroupa spolu s novinářskou Lucií Korcovou.

Na polích flanderských divoké máky rostou, tam mezi kříži, řada za řadou... Tak začíná báseň Na Flanderských polích, která se spolu s vlčími máky stala symbolem připomínky válečných veteránů. Právě jejich památku si celý listopad připomínáme. Báseň napsal v roce 1915 kanadský lékař podplukovník John McCrae.

Poslechněte si druhou část živého natáčení Hlasů paměti v Brně. Novinářka Lucie Korcová, dokumentarista Adam Drda a ředitel Post Bellum Mikuláš Kroupa mluvili o podzimu 1939 a Kounicových kolejích.

„Nesmí být místa v naší zemi, které by nedosvědčovalo vaše svaté odhodlání přinést každou oběť vlasti. Tož všichni společně do boje za svobodné Československo ve svobodné Evropě,“ stálo v projevu Edvarda Beneše, který v září 1939 odvysílala BBC z Londýna. Události toho podzimu byly v okupované zemi rychlé.

V listopadu 1940 se u přístavu Haifa potopila loď Patria. Na její palubě byly stovky židovských uprchlíků, kteří se snažili uniknout z Evropy před nacismem. Britské úřady je ale odmítly vpustit na palestinské území. Místo toho měli být deportováni na ostrov Mauricius. Vše ale změnil výbuch uvnitř lodi. Co katastrofě předcházelo a jaké byly její důsledky, připomínají novinářka Lucie Korcová a dokumentarista Adam Drda v bonusovém dílu Hlasů paměti.

„Dokud hluboko v srdci duše Židů prahnou a kupředu na východ k Sionu oko hledí, naše naděje není ztracena.“ Tak zní slova Hatikvy, která se stala hymnou izraelského státu. Jeho vznik vyhlásil David Ben Gurion 14. května 1948.

Na přelomu 40. a 50. let se na Moravě zrodila ilegální odbojová skupina Světlana. Její členové – bývalí partyzáni, vojáci i civilisté – odmítli mlčky přihlížet nastupujícímu totalitnímu režimu. Věřili, že boj za svobodu neskončil porážkou nacismu. Čelili však promyšlené infiltrační akci StB, která skončila zatýkáním, brutálními výslechy a popravami. Tragický příběh odbojové organizace Světlana a osudy jejích členů rozplétají novinářka Lucie Korcová a dokumentarista Adam Drda.

Nenápadná budova v centru Uherského Hradiště působí na první pohled zcela obyčejně. Přesto je její historie mimořádně temná – za nacistické okupace zde končili odbojáři, po únoru 1948 se stala symbolem komunistického bezpráví. Mučení, výslechy, vykonstruované procesy, to vše se odehrávalo za jejími zdmi.

Generál Heliodor Píka byl popravený jako nevinný člověk. Jeho osud měl v rukou Karel Vaš – prokurátor oddaný komunistickému režimu, který lhal, manipuloval a nikdy neprojevil ani špetku lítosti. Ani po desítkách let, ani po pádu režimu. Tvrdil, že jen „plnil svou povinnost“.

Vlastenec, legionář a muž, který vyznával demokratické principy prvorepublikového Československa. Helidor Píka (1897–1949) už za druhé světové války varoval prezidenta Edvarda Beneše před diktaturou, která vládne v Sovětském svazu. Po únoru 1948 statečný generál odmítl utéct ze země i ve chvíli, kdy ho k tomu nabádala vlastní rodina.

„Prosil jsem kdysi Pána Boha, aby mě ušetřil bití. Hlavně jsem se ale každý den modlil k Panně Marii za moji maminku a za všechny, kterým jsem svou činností ublížil,“ vzpomínal Josef Hasil pro Paměť národa. Muž, kterého komunisté nazývali Králem Šumavy, pomohl desítkám lidí utéct na Západ. Za to se komunistická moc krutě pomstila jeho rodině a přátelům.

Nepolapitelný stín, převaděč drobného vzrůstu s výborným sluchem, kterému pomáhala víra. Takový byl Josef Hasil. S jeho pomocí dokázaly desítky lidí utéct z komunistického Československa na Západ. Hasilův příběh inspiroval i filmové tvůrce. A není divu. Jeho životní osud vypadá jak nefalšovaný hollywoodský trhák.

Věznice Mírov – místo, kde komunisté zřídili tábor nucených prací a kam zavírali takzvané třídní nepřátele. Mezi nimi i piloty RAF. Bití, hlad, psychické týrání bylo na denním pořádku. Neomezeným pánem nad vězni byl sadistický velitel věznice Oldřich Kohlíček. Letci se po roce 1989 domluvili, že nenechají, aby mu všechno prošlo. Jak to dopadlo? To uslyšíte v bonusovém dílu Hlasů paměti s novinářkou Lucií Korcovou a ředitelem Post Bellum Mikulášem Kroupou.