Vltava

Její novou knihu Když máma spala uvádí Vltava v pravidelné Četbě hvězdičkou. V memoárech dcera známého herce-chartisty vzpomíná s humorem a ironií na komunistickou represi sedmdesátých let v Československu. „Dostali jsme se do těsného sevření, což utužuje vztahy, režim vytvořil ghetto, v němž jsme fungovali ve vztahu k většinové společnosti,“ vysvětluje ve Vizitce.

Některé pohledy s námi zůstávají. Tvoří cosi jako mapu dojmů z naší životní pouti. Jeden takový pohled mám zapsaný z tureckého Istanbulu. Je večer, stojím na střeše hotelu, dívám se na jeden z největších skvostů v dějinách architektury. Hagia Sofia. Tak zní jeho řecké jméno. Svatá moudrost.

Saša Michailidis se ptá ředitele mezinárodního knižního veletrhu a literárního festivalu Svět knihy a kulturního manažera Radovana Auera (TOP 09) a majitele Vršovického knihkupectví v Praze Martina Koubíka. 14. května začne na pražském Výstavišti Svět knihy. Ovlivňuje současná situace na knižním trhu i tuto největší literární akci u nás? Proč bankrotují i takové řetězce jako třeba Levné knihy?

Zoologická zahrada ve východočeském Dvoře Králové nad Labem, kterou vede, patří k nejoblíbenějším v Česku. Zoo je unikátní specializací na Afriku a zásadním přínosem pro záchranu ohrožených druhů, například nosorožců. „Víte, že to má smysl, když vidíte záběry z buše, kde chodí samice, která se narodila v Podkrkonoší, chová se jako každý jiný divoký nosorožec a u nohou se jí motá mládě,” popisuje ve Vizitce.

Tak jako každý rok celkem krátce po Velikonocích, se blíží svátek Letnic. Pro člověka, který sleduje nejen týdenní nebo měsíční kalendář, a je křesťansky ukotven, jsou Letnice či chcete-li Svatodušní svátky, důležitým momentem liturgického roku. Ale většina lidí tenhle pilíř duchovního života ani nezaregistruje, přejde bez většího povšimnutí, možná i proto, že není, na rozdíl od Vánoc nebo Velikonoc, spojený s žádným dnem volna.

Saša Michailidis se ptá redaktorky Vltavy Zuzany Filípkové a kulturního redaktora Marka Gregora, který je dlouhá léta spjatý s časopisem Reflex. Benátky hostí bienále. Přehlídku ale provázejí spory a konflikty: některé země odmítly přijet, umělci byli odvoláváni, výstavy rušeny a mizelo financování. Velkou roli hraje politika, před zahájením odstoupila porota, Rusko (ne)zavřelo svůj pavilon. Kde zůstalo umění? S čím letos přijely jednotlivé země? A s čím Česko?

Mezzosopranistka Libuše Márová vypráví, jakou hereckou školu dostala v Berlíně, jak se podle ní liší práce s operním souborem v minulosti a nyní a proč pro ni bylo docela snadné se od operního života odstřihnout.

Pro vltavskou Četbu na pokračování načetla rozhlasovou podobu románu Harper Leeové Jako zabít ptáčka. Na scéně Městských divadel pražských má velké role silných žen jako Honzlová nebo Vlasta Kálalová di Lotti. „Jsem herečka, která přichází s nápady a ráda vede dialog s režiséry, myslím, že to je přínosnější, než se jen nechat vést,“ vysvětluje ve Vizitce.

Spiritualita a náboženství v dialogu. O spiritualitě v nás i za horizontem, o hledání přesahů i spodních proudů, o tom, proč a v co věříme.

S profesorem Martinem C. Putnou procházíme spletitými duchovními dějinami Evropy napříč národy i náboženskými konfesemi.

Jaké překvapení, že významná instituce současného umění vystavuje kytky v malovaných květináčích! Hned u vchodu hlavní výstavní síně ostravské galerie Plato vítá návštěvníky nadživotní socha kopřivy. Pomníky se stavějí všelijakým mizerům, jejichž přínos lidstvu je mizivý, vysvětluje autorka pocty žahavé bylině, která je dobrá proti revmatu, podporuje krvetvorbu, snižuje hladinu cukru v krvi, ulevuje při zánětech kloubů, je z ní skvělý šampón i čaj a ještě chutná v nádivce.

Slouží P. Michal Podzimek.

Expresivní próza z pozůstalosti autora, pro kterého psaní bylo bez nadsázky vším. Potýkal se totiž s těžkým postavením českého učitele ve většinově německém příhraničí na Novopacku. Jeho život předčasně, v pouhých třiadvaceti letech, ukončila tuberkulóza.

Saša Michailidis se ptá hostů na projekt Česká knihovna, který ministerstvo chtělo původně ukončit, prozatím ale bude pokračovat. Ukrajinská umělecká scéna rozvíjí své ambice a potřeby v Česku. Britskému přírodovědci a režisérovi Davidu Attenboroughovi bude 8. května sto let, připomínáme ho ve vltavských Osudech. Jak se dokumentuje příroda?

Ve Švandově divadle hraje Romea, v létě ztvární v muzikálu Klan Baťa na Kampě samotného Tomáše Baťu a příští rok by měl být součástí projektu s tanečníkem a choreografem Jiřím Bubeníčkem. Proč by měl být herec ztvárňující Romea starší šestnácti let? V čem je pro něj inspirativní Tomáš Baťa, kterého hraje v muzikálu? A kde se v něm bere zájem o nový cirkus? Ptá se Ondřej Cihlář.

Vyplatí se umýt si sem tam auto. Nejen že pak svět přes čelní sklo vypadá zářivěji. Ale možná se vám stane to, co mně: učiníte objev. Škodovka z bazaru, se kterou už několik let jezdím, je totiž vlastně palimpsest. Jenže až doteď nebylo pod – ehm – patinou poznat, že měla dřív na dvířkách polep. Logo, slogan, telefonní číslo. Jak se teď blýská, najednou jsou vidět zřetelné stopy.

Saša Michailidis se ptá hlavního kameramana dokumentů Planeta Praha a Planeta Česko Jiřího Petra a fotografa přírody a lidí Václava Šilhy, jehož snímky uveřejnil třeba BBC Wildlife Magazine nebo National Geographic. David Attenborough oslaví 8. května sté narozeniny. Britského přírodovědce, režiséra, scenáristu a dokumentaristu připomínáme v rubrice Osudy.

Jako malý trávil hodně času venku a ovlivnil ho i přírodovědný oddíl Volavky Třeboň, do něhož chodil a kde poprvé také fotografoval přírodu. Jeho velkým vzorem je britský přírodovědec David Attenborough, který se v těchto dnech dožívá sta let. „Chovat se ekologicky chce jistou míru odpovědnosti a vůle starat se o něco, co nás převyšuje,“ uvádí ve Vizitce.

Dění na francouzské literární scéně by nás za normálních okolností nemuselo až tak zajímat. Ostatně v Česku jsme si dlouho mysleli, že nás nemusí zajímat v podstatě nic za prstencem našich hor, máme dost svých starostí… Běžné okolnosti však nepozorovaně vyprchávají a aktuální dění kolem slavného francouzského nakladatelství Grasset má co říct i k situaci u nás.

Hosty Saši Michailidise jsou studentka FAMU Yaroslava Velichko, hudebnice Katya Gapochka a Anastasiya Vasylyeva z prvního ukrajinského imigrantského divadla v Praze Divadla T-art a osvětlovačka v pražském Divadle X10. Také ukrajinští umělci a umělkyně našli po začátku invaze v roce 2022 útočiště v Česku. Jak se ukrajinské umělecké scéně v Česku daří naplňovat své kulturní nebo umělecké ambice a potřeby?

Je letošní Osobností české fotografie do 30 let. Ocenění získala za fotografickou sérii Chewing on Glass and Other Miracle Cures, která zobrazuje imaginativní světy, fiktivní prostory a sny. Sama byla na Sutnarce v Plzni studentkou Libuše Jarcovjákové a přiznává, že právě ona ji naučila mít autentický pohled na svět. „Nechci radit v tom, co je dobrá fotka nebo není, je to niterná věc,“ říká ve Vizitce.

Spisovatel Jaroslav Hašek žil poslední rok a půl svého života v Lipnici nad Sázavou v pronajatém pokoji v hostinci U České koruny. Poté, co si v městečku již všem známý spisovatel, skandalista a bigamista opařil ruku, najal si k psaní Osudů dobrého vojáka Švejka písaře Klimenta Štěpánka. Úmluva zněla, že práce bude pravidelná, vždy od devíti ráno až do pravého poledne, a pak zase od tří do pěti.

Saša Michailidis se ptá ředitele Moravské zemské knihovny Tomáše Kubíčka a ředitele Městské knihovny v Turnově Jaroslava Kříže. Původně zrušený projekt Česká knihovna pokračuje, ministerstvo kultury nakonec na něj vyčlenilo pro letošek tři miliony korun. Díky tomuto programu mohou veřejné knihovny už 27 let nakupovat zejména nekomerční domácí tituly. Jaké si mohou dovolit? K jakým změnám v projektu došlo?

Československý fotograf s americkým pasem rekapituluje svůj život mezi dvěma světy, prozradí co je pro něj v současnosti luxusem a proč nikdy nezbohatnul.

Před několika měsíci doplnil tým dramaturgů Městských divadel pražských. „Vždycky mě bavila rozmanitost, kterou tři scény MDP nabízejí,“ uvádí ve Vizitce. Doba nějak žije, má nějaká témata a podle nich se snaží hledat i texty k inscenacím. „Aktualizace a převedení do současného kontextu není jenom o tom, že postavy obléknete do současných kostýmů. Je potřeba přemýšlet, kdo by ti lidé byli dneska.“ Co je podle něj úkolem Městských divadel pražských?

Některé náhody – nejspíš – nejsou tak úplně náhody. Napomáhají jim všudypřítomná témata – ať už osobní nebo společenská. A tak jsme – náhodou – v jeden den navštívili výstavu Fragmenty paměti: Svatovítský poklad v zrcadle současného umění na Pražském Hradě a divadelní představení Amadoka v Divadle X10.

Spiritualita a náboženství v dialogu. O spiritualitě v nás i za horizontem, o hledání přesahů i spodních proudů, o tom, proč a v co věříme.

S profesorem Martinem C. Putnou procházíme spletitými duchovními dějinami Evropy napříč národy i náboženskými konfesemi.

Hostem pořadu Taktovka je nastupující šéfdirigent Symfonického orchestru Českého rozhlasu Elias Grandy – výrazná osobnost současné hudební scény, která si získává pozornost svou energií, precizností i otevřeným přístupem k interpretaci.

Karel Horký byl podle svědectví současníků temperamentní, statečný, svobodný a nekonformní spisovatel, který se nebál říct, co si myslí. Básník Jaroslav Seifert ho nesmírně oceňoval a řadil ho k mistrům fejetonu Nerudovi a Čapkovi.

Úspěchy Divadla bratří Formanů, doba, kdy si z Ameriky s dvojčetem Matějem přivezli skateboard, porevoluční devadesátá léta a začátky kočování. O tom všem je řeč ve Vizitce s Ondřejem Cihlářem. „Limitem u kočovného divadla je věk, soustředěnost a schopnost překonávat těžkosti, ale taky doba,“ konstatuje. Jak navazovalo Divadlo bratři Formanů ve Francii, kam jezdí dodnes? A proč se letošní festival ARENA přesouvá na Štvanici?

Každoroční zázrak jara je tu! Alespoň něco v této turbulentní době probíhá v řádu věcí. Od té doby, co do naší rodiny zavítala černo-bílá fenečka Arwinka, si průběh ročních dob uvědomuji intenzivněji. Venčit psí přátelstvo znamená vystavit se téměř za jakéhokoliv počasí jejich působení.

Saša Michailidis se ptá Jana Kremera z Národního filmového archivu a spoluautora hry Creaks ze studia Amanita Design Jana Chlupa. Digitální hry se v Česku oficiálně stávají součástí kulturního dědictví, počítá s nimi sbírka Pixelarchiv NFA. Jako první se do ní dostala hra Creaks. Co znamená uchovávat digitální hru jako artefakt?

Zahraje v Anežském klášteře během festivalu Pražské jaro. Nedávno zvítězil v kategorii začínajících talentů hudební ceny BBC Music Magazine Awards. Ocenění získal za debutovou nahrávku, na které podle recenzentů s velkou hudební inteligencí interpretuje skladby ruských autorů. „Interpret musí být vyzrálou osobností a musí chtít hudbou něco vyjádřit,” říká ve Vizitce. „Výsledek je nejčistší, když k hudbě přistupuje s pokorou.”

Ne, nebudu mluvit o Hildegardě von Bingen, středověké benediktince, mystičce a hudebnici z 12. století. Myslím na Hildegardu, která jako taková neexistuje a přitom žije v několika generacích obyvatel jedné malé vsi na Vysočině.

Saša Michailidis se ptá předsedy místopisné komise Rady hl. m. Prahy Alberta Kubišty a historika Václava Ledvinky z Archivu hl. m. Prahy. V polovině dubna byl slavnostně otevřen Dvorecký most mezi Prahou 4 a 5. A před tím pražští radní potvrdili, že most se bude opravdu jmenovat Dvorecký, nikoliv most Anežky České. Také veřejnost o tom hlasovala v anketě. Je to vhodný způsob? Jak se vybírají názvy pro ulice nebo zastávky MHD? Jakou roli hraje místopis a historický kontext?

Nová, v pořadí už třetí deska Sáry Vondráškové alias Never Sol Rest Your Wound On Mine, je podle jejích slov hodně nasáklá synťáky a echem. Materiál na desku sbírala pět let. „Oškrabávala jsem špatné nápady i pózy, abych došla ke své autenticitě a svému jazyku,“ popisuje ve Vizitce, kde mluví taky o spolupráci s tanečníky a performery nejlépe přímo při inscenacích.

Vypravil jsem se na výstavu Adrieny Šimotové do Loun. Předtím jsem se chtěl projít Českým středohořím. Kde jinde si očistit oči k dívání než v krajině, kterou za jednu z nejmalebnějších, tedy v původním smyslu slova k malbě vhodných, pokládal třeba C. D. Friedrich.

Saša Michailidis se ptá ředitele distribuční společnosti Aerofilms Iva Andrleho a filmového publicisty a recenzenta Martina Svobody, který píše pro Totalfilm. Nymfomanka, Idioti, Prolomit vlny, Dogville… 30. dubna oslaví sedmdesátiny dánský režisér a scenárista Lars von Trier, výrazná a provokativní postava světového filmu. Spoluautor manifestu Dogma 95, který vsadil na jednoduchost, syrovost a minimum efektů. Proč Lars von Trier stále poutá pozornost?

Filmový producent a pedagog Jaromír Kallista přibližuje, jak se za poslední dekády změnil svět filmu, popisuje svou spolupráci s manželi Švankmajerovými a prozradí, podle čeho se jmenuje jeho produkční firma.

V Galerii výtvarného umění v Chebu má výstavu Nedokončený autoportrét. Předběžná retrospektiva zahrnuje díla od devadesátých let do současnosti, včetně její diplomové práce. O svých obrazech říká, že fungují jako masožravé rostliny, co pod vábivým povrchem skrývají napětí a neklid. „Nebojím se vzít starý obraz z roku 1998 a přemalovat ho, vždycky se ale snažím, aby na něm něco z toho původního zbylo,“ vysvětluje ve Vizitce.

Duchovní život Athén pokračuje i ve středověku. O kultu Panny Marie Parthenónské, o křižácích a posledních Byzantincích.

Archivy a depozitáře muzejních sbírek jsou pro mnohé badatele učiněným pokladem. Ukrývají nejrůznější sbírkové předměty a dokumenty, které nejsou sice vystavené v naleštěných vitrínách, ani nepoutají pozornost zvídavých návštěvníků, uchovávají však paměť, především historickou paměť, jež má zásadní význam nejen pro jednotlivce, nýbrž i pro celou společnost.

V dnešní epizodě ze série Křesťanství ve víru kulturních válek v rámci nedělního Kréda bude Matěj Senft mluvit se svými hosty o třech staronových výzvách církve: otázce tělesnosti a sexuality, roli kněží a synodalitě. Téma nahlédne církevní historik a teolog Tomáš Petráček a spolu s ním katolická teoložka Lucie Kolářová.

Několikadenní výprava dvou kamarádů na Slovensko. Putování lodí po řece, spánek pod širým nebem a nejryzejší fascinace životem. Hluboký prožitek uprostřed panenské přírody probouzí ve vypravěči touhu všeobjímajícím způsobem zaznamenat krásu a porozumět sám sobě. Život vnímá jako neuvěřitelný dar. Putování krajinou zaznamenává jako báseň v próze.

Saša Michailidis se ptá hostů, kolik budov potřebuje Národní galerie Praha. Dočasná stanice Galaxie na pražském jižním městě a opravená vodárenská věž v Opavě, kde je teď kulturně umělecký prostor KUPE neboli jak provozovat místní kulturu. I díky supraphonským licencím jsme mohli za normalizace poslouchat hudbu ze Západu. Dejme šanci klasické literatuře a v Četbě na pokračování knize Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha.

Dopad vojenské operace USA a Izraele v každodenním životě Íránců i síla tamní literární tradice. Přední česká íránistka ve Vizitce popisuje, proč je jazyk metafor v perské kultuře tak zásadní, jak funguje cenzura i proč Íránci tak dobře rozumějí skrytým významům. Íránci mají podle ní také velmi silný překladatelský trh. „Bestseller ze západu se vždy velmi rychle objeví v překladu do perštiny.”

Běžně se stává, že jsme na sociálních sítích svědky pohrdání, ponižování či nebezpečných lží. Je lepší v těchto případech mlčet, tedy „nekrmit trolly“, jak praví známý slogan? Anebo máme odpovídat a případně jakým způsobem?