Vltava

Saša Michailidis se ptá hostů na dění v Knihovně Václava Havla, která stále ještě vstřebává nedávnou krizi, kdy téměř celý tým pracovníků dal výpověď kvůli řediteli Tomáši Sedláčkovi. Co by taková instituce vlastně měla být? Tuzemská města se snaží znovu vracet význam vodě a u svých řek upravují náplavky, co z náplavky dělá skutečně kvalitní veřejný prostor? Před sto lety se narodila Marilyn Monroe. Byla herečkou, sexsymbolem nebo obětí Hollywoodu?

V květnu uplynulo sto padesát let od úmrtí českého historika, politika, spisovatele i organizátora veřejného, kulturního a vědeckého života – Otce národa. O jeho odkaz se stará nejen na zámku Maleč, kde pobýval Palacký až do své smrti. „Byl nositelem hodnot, které nejen sdílel ve svém díle, ale také je žil,“ říká ve Vizitce. Jaké nátury byl František Palacký jako člověk? A jak ho živě přiblížit dnešním mladým lidem? I na to se ptá Karolína Koubová.

Na poliklinice v naší čtvrti jsem v jednu chvíli pohlédla současně do tváře svého dětství i stáří. Bylo to tak: V budově mají svá sídla ordinace, které mají on-line systém objednávání, recepci, automatickou čtečku karet pojištěnce. Ale jsou tu také ordinace, které nic z toho nemají, kam člověk prostě musí přijít a počkat, až na něj přijde řada.

Saša Michailidis se ptá šéfredaktora Fotobanky ČTK, předsedy poroty Czech Press Photo 2025 Petra Mlcha a Jana Mihalička, freelance fotografa, dříve fotoreportéra LN a časopisu Týden. The Washinghton Post oznámil mohutné propouštění stovek zaměstnanců, včetně podle všeho všech devíti vlastních fotografů, o práci přišla patrně i polovina fotoeditorů. Repríza z 5. 2. 2026.

Po letech strávených mezi Paříží, Londýnem a Buenos Aires zavítala do Prahy. Natočila na dvacet velmi ceněných snímků a je autorkou žánru cinéma verité. I když sama říká, že ji zajímají hlavně lidi, vytvořila také portréty měst jako Mexico City, Avignon nebo Havana. „Ten trik je v tom, že většinou najdete, když moc nehledáte. Když se vám objeví něco absolutně jiného, co jste neměli v hlavě, a cítíte, že to má sílu, tak za tím jdete,“ popisuje ve Vizitce.

V pěti bydlí v bytě o výměře 37,5 metrů čtverečních. Když vlastní bydlení hledali, věděli, že chtějí mít stropy do výšky, aby mohli prostor využít. Inspirovali se na Pinterestu i v japonských hotelích. „Věcí je míň a je to super. Každý se stěhoval s dvěma krabicemi. Zbavili jsme se i knížek, každému zbylo šest kousků, ke kterým má opravdu vztah,“ doplňují ve Vizitce. Jak se bydlí v malém prostoru a jak mu přizpůsobit svůj životní styl? Ptá se Ondřej Cihlář.

Knihu Táňa, Praha 3, Žižkov byste v literárních cenách a žebříčcích nejlepších knih loňského roku hledali marně. Přestože si své čtenářstvo určitě našla, její potenciál rozhodně překračuje okruh pražského post-undergroundu, do nějž sebevědomě zaplula. Marie Zelbová totiž v tomto svém vzpomínkovém textu přináší úplně jiný pohled na normalizační Prahu osmdesátých let a taky na realitu let devadesátých.

Saša Michailidis se ptá bývalého předsedy správní rady Knihovny Václava Havla, komentátora, novináře a disidenta Jana Macháčka a novináře a filozofa Petra Fischera. Knihovna VH zažívá krizové okamžiky. Většina zaměstnanců podala výpověď, ředitel Tomáš Sedláček je kritizován kvůli způsobu vedení knihovny a odešli také někteří členové správní rady i významní podporovatelé instituce. Co má vlastně Knihovna VH být? Jak pečovat o Havlův odkaz?

Úspěchy Divadla bratří Formanů, doba, kdy si z Ameriky s dvojčetem Matějem přivezli skateboard, porevoluční devadesátá léta a začátky kočování. O tom všem je řeč ve Vizitce s Ondřejem Cihlářem. „Limitem u kočovného divadla je věk, soustředěnost a schopnost překonávat těžkosti, ale taky doba,“ konstatuje. Jak navazovalo Divadlo bratři Formanů ve Francii, kam jezdí dodnes? A proč se letošní festival ARENA přesouvá na Štvanici? Repríza z 30. 4. 2026.

Každý dnes zná nějakého fotografa, na světě je opravdu hodně fotografů, i já – který fotografie nijak zvlášť nevyhledávám – znám hodně fotografů, protože jsem na světě. Ne každý z nich ale, když o něj jenom v mysli zavadím, se mi okamžitě promění ve fotku, kterou si pamatuju a na niž se pořád těším!

Saša Michailidis se ptá architektky Andrey Rampasové ze studia Chybík + Krištof a architekta, urbanisty Martina Krupauera z ateliéru A8000. Města se znovu vrací ke svým řekám a snaží se budovat a upravovat náplavky. Jak břehy využít pro každodenní život? Co dělá z náplavky skutečně kvalitní veřejný prostor? Jak skloubit potřeby obyvatel, návštěvníků i samotné řeky? A jak se vyhnout tomu, aby všechny nové náplavky vypadaly stejně?

Promokavé béžové boty se mi boří do mokrého sněhu. Před chvílí pršelo, teď sněží, a za chvíli mezi mraky probleskne slunce, které se za další vteřinu zase pečlivě schová. Léto je tu krátké, zima dlouhá. Jsou to Krušné hory s krušným počasím.

Saša Michailidis se ptá Šárky Jelínek Gmiterkové z Ústavu filmu a audiovizuální kultury FF MUNI a Tomáše Hubáčka z Národního filmového archivu. Hrála ve filmech jako Páni mají radši blondýnky, Slaměný vdovec, Někdo to rád horké nebo Mustangové. Připomínáme si sto let od narození Marilyn Monroe.

Šansoniérka vypráví, jak se jí žije v samotném centru Prahy, proč je paměť zrádná a že pořád ráda zpívá legendární Kočku ze Záběhlic. Repríza z 29. září 2022.

Ve své tvorbě vychází z dokumentu a reportáže, dělá také módní fotku a Výstava Bez konce a začátku v prostorách funkcionalistické Volmanovy vily spadá do její volné tvorby. Navazuje s ní na dvě poslední samostatné výstavy v negalerijních prostorech – opuštěné části klášteru Rajhrad a vyhořelé prádelně v areálu Všeobecné fakultní nemocnice v Praze.

Snad vás tím nezaskočím: tyhle ranní úvahy ve skutečnosti vůbec nejsou ranní. Nepředstavujte si, že někdo v sedm hodin ráno sedí ve studiu Českého rozhlasu, a jakmile se rozsvítí červené světlo, dává se pěkně zčerstva do uvažování.

v. z evangelického kostela v Bystříci. Slouží farář Ladislav Devečka spolu s farářkou Evou Devečkovou.

O spiritualitě města a vesnice, podobách a proměnách křesťanství v dnešním velkoměstě anebo vztahu papeže Františka k megapolím bude v dnešním Krédu mluvit Matěj Senft se svými dvěma hosty: knězem Matějem Jirsou a redaktorem revue Salve Norbertem Schmidtem.

V dánském filmu duchovní svět existuje: Od Dreyerovy Panny orleánské k současné farářské rodině, která jde po velmi tajemných cestách Páně.

Do domácnosti chudého truhláře vstupuje nový nájemník. Renz je učitelem matematiky, ovšem bez zaměstnání, které by odpovídalo jeho představám. Seznamuje se s truhlářovou dcerou Annou. Začne si pohrávat s její naivitou. Rozdmýchává představy o její kráse a talentu, které ji předurčují pro život v blahobytu. Realita je ale neúprosná. A pád na tvrdou zem bolestivý. Pro Renze i pro Annu.

Saša Michailidis se ptá hostů na regionální galerie a jejich akvizice, tedy snahy výstavních domů doplňovat své sbírky. Zlínské filmové ateliéry, které výrazně přispěly k rozvoji československé kinematografie, vznikly před devadesáti lety. Udržitelnost a ekologie v podání tuzemského knižního trhu.

Je zakládajícím členem multižánrové kapely Eggnoise, frontmanem projektu The Odd Gifts a spoluautorem dětských hudebně divadelních představení Krev není voda nebo Žirafy netančí. „Je možné vytvořit pozitivní hudbu, která nebude kýčová. V Čechách je díky undergroundu citlivost proti kýči poměrně vysoká,“ uvádí ve Vizitce.

Storytelling je umělecká disciplína, při které se nevyužívají kostýmy, rekvizity ani pevně daný text. Hlavní roli má příběh a partnerem vypravěče je publikum. History telling chápou jako vyprávění moderních dějin skrze konkrétní lidské osudy, konkrétně mladých signatářů Charty 77 Lilian Landové a Jiřího Chmela. Nejde jim o výklad dějepisu nebo o ilustraci historických faktů, ale o přiblížení situací, v nichž se lidé museli rozhodovat v podmínkách tlaku, strachu a nejistoty.

Termín manipulace je už běžnou položkou našeho slovníku. Říkáme, že manipulativní zprávy ovlivňují války či volby, že utvářejí názory na otázky jako migrace či klimatická změna nebo že jsou nebezpečím, jehož se lze obávat ze strany umělé inteligence. Často přitom zaznívá, že manipulace spočívá ve skrytém ovlivňování nebo že jde hlavně o působení na emoce.

Saša Michailidis se ptá ředitelky Galerie hl. m. Prahy Magdaleny Juříkové a ředitele Galerie moderního umění v Hradci Králové Františka Zachovala. GHMP představuje v Městské knihovně výběr ze svých akvizic. Výstava potrvá do konce srpna. Nová díla do sbírek ale pořizují i další české galerie, třeba GMU v Hradci Králové. Jak dnes veřejné galerie rozhodují o tom, co má zůstat zachováno pro budoucnost?

V rozhlase se specializuje na nahrávání vážné hudby a během své práce spolupracuje se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu. Nedávno v Paříži absolvovala prestižní dílnu věnovanou imerzivnímu zvuku. Jaká to byla zkušenost? „Zjistila jsem, co imerzivní zvuk přináší, v momentě, kdy mi ho sebrali. Nejbolestivější pro mě bylo z imerzivního zvuku tu samou nahrávku poslouchat zase zpátky ve stereu,” popisuje ve Vizitce.

Přestože se coby lidstvo snažíme neblahý spotřebitelský trend aspoň trochu omezovat, stále existuje obrovská spousta věcí na jedno použití. Některé původně jednorázové předměty se už dají recyklovat nebo přetvořit k jinému účelu, ale pořád existuje dost artiklů odsouzených k tomu, aby se obratem zničily.

Saša Michailidis se ptá Martiny Ireinové a Filipa Kubečka, oba působí v Dialektologickém oddělení Ústavu pro jazyk český AV ČR. Pidravý, bohdál, hafera… Tato tři slova souvisí s výstavou v Galerii Akademie věd na pražské Národní třídě. Expozice nás seznamuje s kriticky ohroženými jevy našich nářečí. Proč tedy v současnosti mapovat nářečí? Nakolik rozmanité jsou dialekty? A můžeme se vůbec ubránit jejich postupnému ústupu? Repríza z 18. 3. 2026.

Do Divadla Spejbla a Hurvínka, kde je ředitelkou, chodila už jako malá. Pracovali tu totiž její rodiče Helena Štáchová a Miloš Kirschner. Letos zkraje května oslavila postavička Hurvínka sto let. I když se dnes považuje za dětskou loutku, zrodila se původně z kabaretního umění pro dospělé publikum. Taťulda Spejbl je jen o šest let starší a i když má divadlo několik desítek Spejblů a Hurvínků, stále jsou z lipového dřeva.

Vyhořelá samoživitelka večer co večer bojuje s dcerou, připálenými palačinkami a především s virtuální realitou, v níž se proměňuje v trollí bohyni online diskuzí. Skrze desítky falešných identit ovládá sociální sítě, ničí reputaci výrobků a manipuluje veřejné mínění — a to vše mezi jednou a druhou Nutellou.

Možná si pamatujete Sněhurku. Možná si pamatujete sedm trpaslíků. Ale znáte jejich jména? Všechna? A co ti tři uprostřed – čtvrtý, pátý a šestý? Ne? Tak to je průšvih. Právě proto se trpaslíci, které si nikdo nepamatuje, rozhodnou, že se připomenou – a to radikálně. Uprostřed temného lesa, v pidichaloupce, za soumraku začíná krvavé vyprávění o tom, co všechno jsme schopni udělat, aby se na nás nezapomnělo.

Zpověď posledního žijícího bílého heterosexuálního muže — moderního outsidera, který se v rychle měnícím světě cítí vytlačen, nepochopen a k smíchu. Text, vystavěný jako proud vědomí, osciluje mezi černým humorem, hořkou ironií a poetickou absurditou. Diagnóza krize maskulinity, nostalgie po starých pořádcích a mužského strachu z vlastního zániku.

Hledání domova v době, kdy je „mít kde bydlet“ luxusem a „chtít dítě“ hazardem. Mladý pár zoufale touží po vlastním bytě, místě pro společný život – ale narazí na svět, kde emoce i těla podléhají tržní logice. Může být touha po lásce a důstojném životě silnější než hypoteční tlak a manažerské ponížení?

Dvacet let poté, co spolu hráli divadlo, se tři bývalí přátelé znovu setkávají – nikoliv však na jevišti, ale kvůli sebevraždě dalšího člena jejich party, charismatického bohéma přezdívaného „Bůh“. V provizorním pietním shromáždění pod širým nebem se pokoušejí pochopit důvody jeho odchodu i vlastní selhání, mapují proměnu ideálů v realitu středního věku a skládají střípky toho, co zůstalo z jejich mladických snů.

Muž a žena, dvě děti, čtyři postavy na cestě – kráčejí městem, sídlištěm, kolem fontán a přes pole. Mluví, mlčí, hvízdají, brblají. Putování, které mělo vést na rodinnou oslavu, se proměňuje v rituální bloudění krajinou, vztahem, životem i jazykem. Slova se tříští o beton, mizí ve větru a voda unáší významy. Kdo vlastně mluví? Kdo je dítě a kdo dospělý? Kdo vede a kdo zabloudil?

Černočerná groteska odehrávající se během jediného absurdního dne v Táboře. Pět obyvatel si v tutéž chvíli na cirkulárce uřízne palec – každý jinak, každý po svém. V sarkasticky laděné mozaice sledujeme domino nehod, partnerských hádek, farářova selhání i osudovou účast rotvajlera Lexíka, který místo hrášku pohltí to, co mělo být zachráněno. Komediální lavina lidské bolesti, provinění, trapnosti a smíření.

Ginkgo biloba aneb jinan dvoulaločný prý přežije všechno — mráz, čas i pokrok. Stejně jako jeden dům na kopci, v němž žije dáma, které k životu stačí málo — třeba „řecké týdny“ v supermarketu, hrnek čaje a dokonale vyladěný recept na dýňový dort.

Kolektivní pomníky a památníky holokaustu nejsou jen dlouhými seznamy jmen obětí doplněnými o data a místa jejich úmrtí. Představují svébytný způsob kombinace materiality a snahy po zachování paměti na jednu z největších tragédií 20. století.

Saša Michailidis se ptá ředitele Státního okresního archivu Zlín Davida Valůška a režisérky, dokumentaristky Hany Pinkavové. Filmové ateliéry Zlín vznikly před devadesáti lety. A připomínat se to bude i na letošním mezinárodním festivalu filmů pro děti a mládež, který začne ve Zlíně 28. května. Jak to tedy bylo se založením tamějších ateliérů? A jak přispěly k rozvoji animace, reklamy a trikového filmu?

8 krátkých her, 8 různorodých současných českých autorek a autorů. Premiéra 28. 5. 2026.

Před pár dny se objevila zpráva, že Evropská unie zakázala používání softwaru, který dokáže z fotky oblečeného člověka udělat fotku nahou: nevyžádané deepfaky skutečných osob, vytvářené umělou inteligencí, se staly jednou z položek připravovaného zákona o umělé inteligenci, AI Actu.

Saša Michailidis se ptá Radky Hájkové z ekologického nakladatelství Walden Press a Lukáše Tykala z nakladatelství Fraus Klett, které se specializuje na vydávání učebnic. Při pohledu na plné a neustále obměňované regály v knihkupectvích i laika napadne, jestli knih není moc. I podle expertů se vydává více titulů, než je domácí trh schopen pojmout. Kde končí knihy, o které už není zájem? Jak se přistupuje k jejich recyklaci? Dokážou se aktéři na knižním trhu chovat udržitelně?

Alfréd Strejček se zamýšlí nad různými mezníky, kterými do jeho života vstupovala víra. Navzdory svému ochrnutí se nevzdává života a víra je pro něho motor, který ho pohání k novým zážitkům a prožitkům.

Žijí spolu, tvoří spolu a společně také otevírají témata, na která se většině lidí nechce dívat příliš zblízka. Za svými projekty vyjíždějí z domova v beskydských Malenovicích často do vzdáleného zahraničí. O důvěře před objektivem, pochybnostech jako tvůrčí síle, hranicích partnerské i umělecké blízkosti i o novém projektu věnovaném ohledávání smrti je ve Vizitce řeč.

S výstavami Mariny Abramowicz jako by se v poslední době protrhl pytel. Velká retrospektiva nedávno skončila ve Vídeňské Abertině, jiná začala v Berlínské galerii Gropius Bau a nedávno byla otevřená výstava v Benátské Akademii.

Výstava Fragmenty paměti: Svatovítský poklad v zrcadle současného umění propojuje zdánlivě vzdálené světy – středověké relikvie, liturgické předměty a duchovní symboly s díly současných umělců. V prostorách Jízdárny Pražského hradu tak vzniká unikátní dialog mezi minulostí a přítomností, mezi vírou a pochybností, mezi pamětí civilizace a osobní zkušeností dnešního člověka.

Sýrie, země mnoha bohů a mnoha svatých. Proč stál svatý Šimon na sloupu? A proč se jím inspiroval Luis Buňuel?

Stárnoucí hudební skladatel přijíždí do menšího městečka. Nenápadné místo zvolil pro svůj jasný plán. Chce tady nerušeně v tichu a klidu dokončit svůj nový opus. Ale nedaří se mu...

Saša Michailidis se ptá hostů na Velký strahovský stadion, který slaví sto let. Město hledá pro chátrající kolos a okolí ten správný náboj a pragmatickou náplň. Lokalitu můžete navštívit o víkendu v rámci festivalu Open House Praha. Literární překladatelé volají po větším uznání a dodržování autorských práv. V českých regionech se snaží o progresivnější přístup k opeře. Pražské kino Ponrepo vzdává hold režisérovi a scenáristovi Janu Němcovi.

Městská galerie pro současné umění PLATO v Ostravě funguje už celou dekádu. Hlavní událostí k oslavám desátého výročí je mezinárodní výstava Půda a přátelé, kterou PLATO spolupořádá s Centrem současného umění Zamek Ujazdowski ve Varšavě. „Návštěvníci mají u nás možnost potkat se s uměním, které svůj komerční úspěch zažije až za deset let. Snažíme se vyhýbat trendům na první dobrou,“ popisuje ve Vizitce.

Politická reprezentace není intelektuální. Politici nereprezentují jenom naši hlavu, ale taky naše játra, ledviny, žlučník, žaludek. Lidé často bezradně hledí na politiky a říkají si, jak je někdo mohl zvolit. Proč? A chtějí racionální důvody. Když je nenacházejí, zdá se jim volba nesmyslná. Ale volíme skutečně jen hlavou?

Saša Michailidis se ptá bývalé umělecké ředitelky opery a operety v Moravském divadle v Olomouci Veroniky Kos Loulové a uměleckého šéfa opery Jihočeského divadla v Českých Budějovicích Tomáše Ondřeje Pilaře. Opera v regionech hledá nové publikum, nové prostory i nový jazyk. České Budějovice i Olomouc v posledních letech zkoušejí dělat operu jinak.

Dítě, které se systematicky vzdělává v kulturním oboru, má – jak popisuje – větší duševní odolnost. Celostátní festival ZUŠ Open, do něhož se každoročně zapojuje většina ZUŠek u nás, letos profesionální umělce, pedagogy a děti propojuje už podesáté. „V základních uměleckých školách bychom měli v žácích prostřednictvím umění vychovávat sociální citlivost a vědomí toho, že nejhlubší podstatou umění je přinášet radost a naději, a to i tam, kde se jí nedostává,“ říká ve Vizitce.

Jubileum Symfonického orchestru Českého rozhlasu oslavíme i cyklem miniportrétů jednotlivých hráčů. V čase, kdy se orchestr chystá na svou výroční sezónu, budeme každý čtvrtek vítat ve studiu Mozaiky jednoho hudebníka z řad rozhlasových symfoniků. Kdo je hostem osmého dílu? Vedoucí skupiny druhých houslí David Pokorný.

O mojí dejvické tetě jsem už psala. Věděla o tom a byla ráda, mé jemné autorské licence jí nevadily: „To je dobře, říkala, to tady zůstane!“ Truchlení je zvláštní proces. Jen postupně nám dochází, co jsme ztratili, a co ještě budeme muset oželet, neboť nelze udržet pohromadě svět, který postrádá svůj střed.

Saša Michailidis se ptá historika architektury z ČVUT Miroslava Pavla a Jaromíra Haince z Institutu plánování a rozvoje hl. m. Prahy. Sto let slaví Velký strahovský stadion. Výročí připomíná i festival Open House Praha. Proč nás fascinuje chátrající kolos, který hostil všesokolské slety, spartakiády, vojenské přehlídky, bohoslužbu papeže Jana Pavla II. nebo koncert Rolling Stones?

V souboru Švandova divadla působí deset let. Každý žánr podle něj vyžaduje jiný typ herectví a je to spíš hledání jevištní pravdivosti. „Nevadí mi, když mně někdo vede, nepotřebuju prosazovat svůj pohled, spíš se chci dostat do režisérovy hlavy a pochopit, jaká je jeho představa,“ popisuje ve Vizitce. Dlouhodobě také učí na Vyšší odborné škole herecké. „Herci by měli být silní, měli by se umět postavit za svoji figuru i za její postoj.“

Máte rádi tulipány? My s mámou je milujeme! Takže když v Muzeu Kroměřížska pořádali přednášku o Holandské zahradě, která je jednou z obnovených částí Květné zahrady v Kroměříži, nemohly jsme na ní chybět. Navíc jsem mámě chtěla ukázat nádherně útulnou knihovnu muzea, kam chodívám psát, když jsem u rodičů. Máma souhlasila, a tak jsme vyrazily.

Saša Michailidis se ptá filmového historika Jana Bernarda a generálního ředitele Národního filmového archivu Michala Breganta. 12. července tomu bude 90 let od narození režiséra a scenáristy Jana Němce, v březnu uplynulo deset let od jeho úmrtí. Pražské kino Ponrepo věnovalo výročí dramaturgický cyklus.

Jako hudební publicista dokáže barvitě vyprávět a také popisovat nejrůznější hudební fenomény. Stojí mimo jiné také za oblíbenými sériemi na Vltavě Mistři pěvci opeřenci a jiné zvířectvo a Mistři pěvci opeřenci. Sám za nejlepšího ptačího zpěváka považuje kosa. „Vybere tři nebo čtyři motivy, které rozvíjí a vrací se k nim zpátky, to už je tematická práce,“ vysvětluje ve Vizitce.

Malý Leo k nim chodil každý pátek, a někdy i přes týden, když se kluci domluvili, že bez sebe nemohou být. Oba, její syn i Leo, si nechávali narůst dlouhé vlasy a byli blonďáčci. Znali se od školky a měli se bezvýhradně rádi, i když se občas hádali a nemilosrdně jeden druhého uráželi.

Saša Michailidis se ptá předsedkyně Obce překladatelů Anežky Charvátové a ředitele divadelní, literární a audiovizuální agentury DILIA Jana Bartáka. Překladatelé apelují na nakladatele, média a organizátory literárních akcí, aby důsledným dodržováním autorských práv pomohli ke zvýšení prestiže této profese.

Elitní archeolog Martin Oliva vypráví o své životní pouti za archeologií a vztahu k Moravskému zemskému muzeu, ve kterém působí celý svůj profesní život. Neopomene se zastavit u starší doby kamenné, která je jeho hlavní pracovní náplní. Nevynechává ani pedagogickou činnost a vzpomínku na své veliké učitele.