Echo Podcasty

Na rozdíl od většiny evropských národů, kde byla víra pilířem národní identity - například v Polsku, Irsku nebo Bavorsku – Češi chápali náboženství jako nástroj cizí moci. Katolická církev byla v jejich vědomí spojena a Habsburky a byla vnímána jako opora habsburského absolutismu a nástroj pobělohorské rekatolizace a germanizace. České národní obrození v 19. století vytvořilo mýtus, že „zlatým věkem“ českých dějin byla husitská reformace a doba před Bílou horou. Bělohorský katolictví bylo označeno za vnucené a nepřirozené. Značnou roli v postoji Čechů k víře hrál Tomáš Garrigue Masaryk, který byl na jednu stranu hluboce věřící člověk, ale zároveň chtěl „odkatoličtit náš život“. To ovšem neznamenalo, že chtěl odstranit křesťanství nebo víru. Spíše chtěl oslabit kulturní a politickou dominanci římského katolicismu, který podle něj příliš těsně souvisel s habsburským státem a s tradicí pobělohorské rekatolizace. Masaryk se domníval, že český národ by se měl více opřít o vlastní reformační tradice, zejména o odkaz Jana Husa, Petra Chelčického a českých bratří.  Po roce 1918 měl Masaryk sice nepřímý, ale velmi silný vliv na masový odchod části obyvatel od římskokatolické církve. Mnoho lidí jeho kritiku katolicismu chápalo jako potvrzení názoru, že nová republika by měla být méně katolická a více navazovat na husitskou a reformační tradici. Právě v tomto prostředí vznikla Církev československá

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.cz

Klaus i Pavel se každý svým způsobem 28. října vyjádřili k situaci ohledně České televize. Současná hlava státu mluvila i o Masarykovi a pravdě. „Ze strany prezidenta tam byl určitý paternalismus. S tím já mám problém, protože v politice moc pravd není. Existují různé druhy nebezpečí? Ano. Ale už se v politice nemusíme shodnout, jak na to zareagovat,“ říká Tereza Matějčková.

Byli o dlouhé době na Hradě vyznamenáni jenom lidé, kteří nevyvolávají žádné negativní emoce? „Třeba Jan Hřebejk může leckoho dráždit. Nechci zpochybňovat relevanci jeho ocenění, je to významný režisér. Ale zároveň je to i velmi ostrý glosátor dění,“ poukazuje Jiří Peňás. A neměly by se každý rok dávat medaile daleko méně oceněným?

Jak se bude dál vyvíjet otázka veřejnoprávních médií? A proč se začíná opět normalizovat kouření.

Na Echo Poradě diskutovali Tereza Matějčková, Jiří Peňás a Dalibor Balšínek.

X: http://twitter.com/echo24cz
Facebook: http://twitter.com/echo24cz

Inkluze, tedy začleňování dětí se speciálními vzdělávacími potřebami do běžných škol, byla zavedena ve své současné podobě skoro přesně před deseti lety. A od té doby budí emoce, což se stalo i v případě aktuálního návrhu ministra školství Roberta Plagy (za ANO), jenž mimo jiné počítá s tím, že od září 2027 ukončí přidělování asistentů jednotlivým dětem a zavede systém, který zajistí asistenty podle velikosti a potřeb jednotlivých škol. Z vládní koalice ale zaznívají i návrhy celou inkluzi zrušit. O tom, co by navrhované změny pro školy znamenaly a zda vůbec a případně v jaké formě je inkluze potřeba, přišli do Salonu Echa diskutovat poslankyně ODS a místopředsedkyně sněmovního školského výboru Renáta Zajíčková, poslanec Motoristů sobě a rovněž člen školského výboru Matěj Gregor, programový ředitel organizace EDUin Jan Vöröš Mušuta a Petra Mazancová, ředitelka ZŠ Pod Beckovem v obci Bašť-Líbeznice na Praze-východ, členka výkonného výboru Učitelské platformy a její bývalá předsedkyně.

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czKdo začal protesty ve Francii a kdo je nakonec ukradl. Je to povstání privilegovaných, nikoliv zbídačených. Začalo to v oblastech, do kterých se už nyní nalily miliardy. Penězi se zjevně integrace řešit nedá. Bude se muset zakročit jiným způsobem.

Vyhraje prezidentské volby Jean-Luc Mélenchon? Nebo spíš Marine Le Penová?Budou mít výsledky senátních voleb dopad na celostátní politiku?

Hnutí ANO nezískalo ani jeden mandát. I silné lídry čeká jejich konec. Faktem je, že Andrej Babiš svým voličům nedoručuje to, co jim slíbil. Ale dějí se věci i v opozici. Bude Jan Grolich vyzyvatelem Víta Rakušana? Změní se přístup Spojených států k Ukrajině po volbách midterms? Za ty dva roky jsme si na různé přemety už mohli zvyknout.Na Echo Poradě diskutují Tereza Matějčková, Maciej Ruczaj, Jiří Peňás, Martin Weiss a Dalibor Balšínek.X: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz

Když jsme tento Salon připravovali, dali jsme mu záměrně provokativní pracovní název Rekviem za matematiku?. Navazujeme tím na nedávné průlomy v umělé inteligenci, která, zdá se, už dokáže řešit i velmi obtížné matematické problémy – a její schopnosti se právě v posledních době výrazně posunuly. Terence Tao, držitel prestižní Fieldsovy medaile, jakési matematické Nobelovky, nedávno prohlásil, že jsme svědky „konce romantické éry matematiky, věku hrdinů“, kdy práci osamělých géniů začne nahrazovat mnohem průmyslovější forma oboru podporovaná stroji. Jiní jdou ještě dál a spekulují, zda matematika jako lidská disciplína vůbec přežije. O její budoucnosti přišli diskutovat Petr Zemánek, docent z Ústavu matematiky a statistiky Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity, David Stanovský, docent z katedry algebry Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy, a Marian Kechlibar, vystudovaný matematik a softwarový vývojář, autor série Zapomenuté příběhy a také kolega-komentátor publikující v Echu.

Do omrzení se oddáváme zlozvyků, ač si nenalháváme, že nám prospívají, zamilováváme se do nesprávných lidí nebo si sami opakovaně maříme příležitosti. Proč jsme nepoučitelní? Americký filozof Todd McGowan přichází s podnětnou tezí: sabotáž sebe sama není nešťastnou odchylkou od jinak rozumného úsilí o štěstí. Spíše patří k samé podstatě touhy. Patrné je to i na romantické lásce: nevybíráme si lidi, kteří nám přinášejí klid, ale toužíme po těch, kteří nás rozruší. Milujeme na druhých obtíže, jimiž přispívají k našemu životu. Jinými slovy, hledáme někoho, kdo nám rozvrátí život.Nepřesvědčivě to nezní, ale copak to není hrozné? McGowan má zato, že spíše můžeme mluvit o velkém štěstí: v takto náročné lásce totiž rozšiřujeme svůj život, svůj svět. Vyvádí nás z uzavřenosti své identity. Proto lze lásku, která nám působí tolik obtíží, nazvat také svobodou. Svobodní nejsme, když se připoutáváme ke své vůli, ale když ji překonáváme. Ideální sabotáží naší marnosti jsou pak vlastní potomci, kvůli kterým obětujeme své pohodlí a zažíváme ze života – i ze sebe – více. Z tohoto hlediska druzí nejsou mezemi našeho štěstí, ale rozšířením života, vlastně skutečnosti.Takto je sabotáž sebe sama spjatá s tím nejhodnotnějším, co máme: usilujeme-li o pravdu, chceme překročit pouhé své mínění a formulovat něco objektivnějšího, co nás přesahuje. V tomto smyslu se pojem vlastní sabotáže váže i k politice. McGowan tvrdí, že krajní hnutí měla odjakživa jednu podstatnou výhodu, kterou liberální politici a komentátoři soustavně přehlížejí. Dokážou mobilizovat přirozenou ochotu k oběti i sebedestrukci. Nepochopení liberálních elit, proč lidé volí proti svým zájmům, se potud rovná neporozumění lidské psychice: jednat proti svým zájmům je to nejpřirozenější. Liberální politika by se proto neměla omezovat na příslib většího konzumu nebo individuálního štěstí. Měla by dokázat oslovit také naši ochotu něco obětovat pro to, co nás přesahuje. Jenže jak rozlišit oběť, která nás osvobozuje, od oběti, která nás podrobuje?

Češi si stále představují politiku jako boj dobra se zlem

Není tajemstvím, že Češi chovají nedůvěru k politickým stranám. Přitom ještě v 60. letech 19. století většina české veřejnosti pohlížela na politiky jako na národní reprezentanty či dokonce ochránce národa. Tehdy existovala poměrně silná víra, že politickou prací lze dosáhnout zásadních změn v rámci monarchie.

Postoj k politiků a politickým stranám se ale začal kazit během I. republiky. Politika v meziválečném Československu byla mnohem více komunitní, než je dnešní politika. Politické strany měly nejen statisícové členské základny, ale každá měla i své odbory, záložny, družstva, tělocvičné jednoty, zpěvácké spolky. I tehdejší noviny byly výrazně politizované a spjaté s některým politickým táborem. Kdybychom se podívali na hlavní strany první republiky, zjistíme, že téměř všechny reprezentovaly poměrně konkrétní sociální skupiny: agrárníci zemědělce, sociální demokraté dělnictvo, lidovci katolické selské obyvatelstvo, národní demokraté podnikatelské a národně orientované městské střední a vyšší vrstvy. To je pro nás v době, kdy převažují tzv. catch all strany, těžko představitelné. Zatímco dnes – slovy Zygmunta Baumana - žijeme v tekuté modernitě, v souvislosti s meziválečným obdobím hovoří historikové o „organizované modernitě“. Občan tak stále více narážel na skutečnost, že úřady, samosprávy, družstva, podniky, jsou nějak propojeny se stranami. Začalo se mluvit o „partajničení“, které se stávalo stále větším předmětem kritiky, a s tím související partajní korupcí.

Ovšem na druhou stranu se nad tím vším vznášel imperativ Tomáše Garrigue Masaryka, který – ačkoli sám také používal z našeho hlediska ne úplně čisté praktiky - hovořil o politice jako o službě pravdě a morálce. Pro Masaryka byl nejdůležitější humanismus a to, co nazýval „socializací“ české politiky, tedy její zacílení na morální obrození občana. Možná tady má své kořeny představa, že politika má být bojem dobra se zlem, které se později chopil i Václav Havel a která stále přežívá v českém veřejném mínění.

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.cz

Echo Porada se věnovala nejen povolební situaci, ale řešil se i prezident a jeho volební den. Petr Pavel nejprve oznámil, že kvůli dovolené vynechá komunální volby, po vlně kritiky ale obrátil a soukromým tryskáčem přiletěl z Maroka do Prahy, v domovském Černoučku odvolil a hned se vrátil na dovolenou. Napravil tím svůj přešlap, nebo jen ukázal, že význam voleb vůbec nepochopil? A kdo jeho nákladnou cestu zaplatil? Jak velký problém je, že záběry z jeho dovolené využila i společnost Orlen na svém instagramovém účtu. Český prezident se tak stal ústřední postavou propagačního obsahu polské firmy, která provozuje síť čerpacích stanic po celé Evropě.

V tomto kontextu Jiří Peňás připomíná aféru Christiana Wulffa, německý spolkový prezident rezignoval v únoru 2012 kvůli sérii skandálů spojených s korupcí a zneužíváním postavení.

Proč se z jednoho hlasování stala taková šaráda a co to znamená pro Pavlovu autoritu? Sledujte Echo Poradu, kde probíráme i volební debakl Motoristů a vítěze i poražené voleb. A dozvíte se i to, proč Dalibor Balšínek nepodepsal výzvu šéfredaktorek a šéfredaktorů českých médií.

X: http://twitter.com/echo24cz
Facebook: http://twitter.com/echo24cz

Často čtu, že žijeme na počátku posthumánní, postlidské doby. Termín „humanitní vědy“ má tu lidskost už v názvu. Znamená to, že se nutně stanou naprosto irelevantními? Anebo naopak pomohou zaručit, že specificky lidský způsob vztahování se ke světu, ptaní se, vnímání přežije? O humanitních vědách se poslední dobou hodně mluví. Nebývají to ale slova, jež by humanitní vědci poslouchali s radostí. Mezi mladými lidmi podle různých měření klesá schopnost porozumět psanému textu a s tím i zájem a vůbec schopnost vnímat literaturu, jíž se některé humanitní obory zabývají. I na vysokých školách „řádí“ umělá inteligence, která může nabourat dosavadní způsob výuky. Pro některé komentátory, část veřejnosti a mnohé politiky se humanitní obory navíc staly symbolem všeho, co je na současném vzdělávání špatně. Jsou prý nepraktické, odtržené od reality života, pěstuje se na nich „soft“ věda a ideologická indoktrinace. Mladí lidé tam – jak se zdůrazňuje – „za naše peníze“ studují obory, jež společnosti nepřinášejí velký užitek a ještě ji podvracejí. O momentálním stavu i budoucnosti vysokoškolského humanitního vzdělávání debatuje redaktor Týdeníku Echo Ondřej Štindl s politologem z Filozofické fakulty UK Pavlem Baršou, psycholingvistkou rovněž z FF UK Kateřinou Chládkovou, filozofem Jakubem Jinkem z Katolické teologické fakulty UK a anglistou Ladislavem Nagyem z Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích.

Tématem salonu Echa bude novela Stavebního zákona, která má výrazně urychlit stavební procesy, usnadnit výstavbu, zbavit se zátěže přebytečné byrokracie. Z pohledu kritiků však novela hraje do karet developerům a způsobí rozvolnění památkové ochrany a vůbec pravidel, podle kterých by se v civilizované a kulturní zemi mělo stavět. Salon tedy bude o plusech a mínusech navrhované novely, ale také, co vlastně a jak by se mělo v téhle zemi stavět.

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.cz

Petr Pavel se rozhodl místo komunálních voleb jet do Afriky na rallye. Jak velká chyba to je? „Je to chyba hlavně nepochopitelná. Jestli je za tím tak strašlivá vášeň pro motorky, že mermomocí musí, tak je to spíš na psychiatra. Nicméně to otevírá precedens,“ říká Jiří Peňás. „Zásadní charakteristikou politika je, že má vizi, kterou chce prosazovat. A to jde v demokratickém režimu jen prostřednictvím voleb. Pavlovo rozhodnutí na volby se vybodnout dokumentuje to, že podstatu politiky nepochopil,“ dodává Dalibor Balšínek.

Potvrdí se po volbách vůdčí role hnutí STAN v opozici? A jak uspěje Jan Grolich? Ve Francii opět hoří ulice, nyní protesty odstartovali středoškoláci. A komu donášel bývalý šéf německé rozvědky?

Na Echo Poradě diskutují Jiří Peňás, Daniel Kaiser a Dalibor Balšínek.

X: http://twitter.com/echo24cz
Facebook: http://twitter.com/echo24cz

Přátelství bývají živá v těch obdobích, kdy se společnost mění a zděděné vztahy se stávají méně stabilní. Snad bychom tedy mohli očekávat, že žijeme v době stvořené pro přátelství. Výzkumníci však sledují spíše opačný trend: s přáteli se osobně stýkáme méně často než dříve a trávíme s nimi méně času. Navíc vzniká šedá zóna důvěrnosti s chatboty. Je to už přátelství? Nebo ještě samomluva? Že současná nejistota vtrhla i do přátelství, je tím pozoruhodnější, že mnozí – i současní – filozofové zdůrazňují, jak nepatřičné je chápat přátelství převážně jako vztah dvou lidí, kteří si poskytují oporu a zpravují se o svých citech. Přátelství bylo naopak tradičně chápáno také jako vztah s politickým rozměrem.

Již Aristotelés zdůrazňuje, že přátelské vztahy se pojí s dobrým životem, který nelze odmyslet od obce. Proč je ale zrovna přítel tak podstatný? Je mým svědkem. Umožňuje mi se v druhém zahlédnout, a tím reflektovat sebe sama. Přítel je mým druhým já – a to druhé já potřebuji, abych vůbec mohla být jedním já. To je definice, na niž navazovaly generace myslitelů. Hannah Arendtová, která se sama vyznačovala velkým talentem pro přátelství, v tomto smyslu zdůrazňuje, že přítel mě učí vidět tentýž svět jinak a umožňuje mi proto chápat pluralitu a porozumět lépe světu, který sdílíme. Kde přátelství umlká, slábne i schopnost vidět společný svět očima druhého a snášet jeho odlišnost. I německo-jihokorejský autor Byung-Chul Han poznamenává v knize Bez respektu (2026), že přátelství nám umožňuje otevřenost: učit se trpělivosti a dávat druhému čas. Bez této základní štědrosti nemůžeme žít dobrý život, ani jako jednotlivci, ani jako společenství.

Jenže přátelství je i riskantní. Proměňujeme se v něm – a řecko-americký filozof Alexander Nehamas zdůrazňuje v knize O přátelství (2016), že ne vždy k lepšímu. Především však ukazuje, jak přátelství – a potažmo všechny blízké vztahy, které nás konstituují zevnitř – mohou měnit nejen budoucnost, ale i význam minulosti. Když se blízké vztahy rozpadnou, najednou hodnotíme nově i sdílenou minulost: co jsme dříve vnímali jako humor, který jsme oceňovali, se dnes jeví jako výsměch. Co jsme interpretovali jako velkorysost, je najednou manipulace, a v prožitých rocích vidíme promarněný čas. Jak jsme se s někým takovým vůbec mohli bavit? Rozpad vztahu přepisuje minulost, mění přítomnost a proměňuje naši budoucnost. Ale také by nás mohl upomenout na to, jak členitý je život -– i každý člověk – a že bychom sklonu udusat minulost jedním hlediskem měli odolávat.

Josef II. položil základy moderního státu a umřel zklamán.

Reformy císaře Josefa II. představují mezistupeň mezi pozdně stavovským modelem státu a liberální občanskou společností. Ovšem josefinské zrovnoprávnění poddaných ve smyslu „státních občanů“ nemá nic společného s liberálním konceptem politických práv občanů. Stále přetrvává víra v neomylnost autoritativního státu. Základem legality není demokratický souhlas těch, kterým panovník vládne, ale panovníkova vůle konat dobro, která se řídí osvícenskou racionalitou.

Josef II. byl přesvědčen, že má-li stát má přímo spravovat obyvatelstvo, nesmí být příliš omezován tradičními privilegii šlechty nebo církve. Člověk nebyl v jeho očích poddaným vrchnosti, ale poddaným státu a panovníka. To byla velmi důležitá změna. Ve středověkém a raně novověkém pojetí stál mezi panovníkem a obyvatelstvem celý systém zprostředkujících korporací: šlechta, církev, města, cechy. Josef II. se snažil jejich význam omezit a vytvořit přímý vztah: panovník – státní úředník – obyvatel. V tomhle byl skutečným architektem modernizace.

Josef II. vycházel z přesvědčení, že má-li správa efektivně vykonávat vůli absolutistického panovníka, tak musí být centralizovaná. Proto posiloval centrální úřady ve Vídni, sjednocoval správu, omezoval zemské autonomie, a taky podporoval němčinu jako úřední jazyk. Nešlo o žádnou germanizaci v dnešním národním smyslu. Němčina měla být především praktickým jazykem jednotné administrativy.

Ovšem mnoho reforem narazilo na odpor šlechty, církve, uherských stavů i obyčejných lidí. Zrušení roboty a její nahrazení peněžní dávkou a větší vyrovnání daňového břemene mezi vrstvami obyvatelstva, omezilo privilegia šlechty. Byrokratizace a centralizace podkopala moc stavů. A obyčejným lidem rozbil srozumitelný svět, ve kterém žili po generace. Extrémním příkladem bylo třeba nařízení, že místo rakví se má pohřbívat v pytlích, protože je to efektivnější a lacinější, šetří to dřevo, tělo se rychleji rozloží. Z racionálního hlediska měl pravdu, ale chyběla empatie.

Opozice vůči jeho reformám byla nakonec velmi silná a kdo ví, jak by to celé dopadlo. Ale v roce 1789 propukla Velká francouzská revoluce, která se přenesla i do Rakouského Nizozemí – tedy dnešní Belgie. Josef II. umíral otřesen, nemocný a rezignovaný. Sám si nakonec stihl napsat i epitaf: „Zde leží Josef, který ztroskotal ve všem, co podnikl“.

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.cz

Echo Porada se dnes věnovala odkazu Václava Havla a jeho roli v české politice po roce 1989. Mluvili jsme o jeho vstupu do politiky i o tom, jestli bylo pro pozdější vývoj dobře, že se po Sametové revoluci stal prezidentem. Jeho prezidentství i život definovaly ženy, myslí si Daniel Kaiser i Jiří Peňás. Ten dodává, že prezidentstvím řešil i svou privátní situaci. Byl Havel významnější politik, nebo umělec a je na místě mu vyčítat, že nikdy nepodrobil kritice podporu americké válečné politice?

Velký spor se vedl o to, kdo má po roce 1989 řídit ekonomickou transformaci. Lidé z podnikové a ekonomické praxe měli ambici převzít vedení změn, nakonec ale dostali přednost akademici z Prognostického ústavu. Z této perspektivy mohli mít Andrej Babiš a lidé z jeho okruhu pocit, že jim byla po revoluci jejich role „sebrána“ a že se k moci symbolicky vrátili až po roce 2014, tentokrát prostřednictvím demokratických voleb.

Sledujte Echo Poradu s Daliborem Balšínkem, Danielem Kaiserem a Jiřím Peňásem.

X: http://twitter.com/echo24cz
Facebook: http://twitter.com/echo24cz

Z polistopadových osobností dosud jen Václav Havel dosáhl ve veřejném životě takového postavení, aby se široce vzpomínalo jeho nedožitých kulatých narozenin. Pátého října by Havlovi bylo 90 let. A přestože odešel už před patnácti roky, jeho odkaz nebo možná domnělý odkaz zůstává přítomen ve veřejném prostoru. Je to požehnání, nebo naopak defekt? Kdyby se v prosinci 1989 nestal prezidentem, byl by dnes český veřejný prostor svázanější – nebo paradoxně naopak otevřenější?

Diskutovat do Salonu Echa přišli Alexandr Vondra, místopředseda ODS a do roku 1992 pravá ruka prezidenta Havla, bývalý místopředseda téže strany Jan Zahradil, který však z ODS vystoupil a v současnosti má blízko k Motoristům. Protože byl nemocný, tak jenom on-line byl s námi Jiří Maryško, herec a předák motorkářského Havloids Memorial Clubu. V něm jsou sdruženi i někteří další herci nebo novináři.

Loni se Poslanecká sněmovna výrazně obměnila, ať už věkem, tak počtem žen. Do nového složení dolní parlamentní komory se dostalo 12 zákonodárců mladších 30 let, což je čtyřnásobek proti předchozím volbám v roce 2021, kdy byli mladší třiceti jen tři. Celkově zasedlo ve sněmovně 91 nováčků z 200 poslanců. Ženy pak tvoří nově třetinu celé komory. Jak se mladí dívají na zadlužování, které „projídá“ naši budoucnost? Jak by řešili krizi bydlení, kvůli jehož nedostatku páry nezakládají rodiny? A je atmosféra mezi znesvářenými tábory skutečně vyhrocená? Pozvání diskutovat přijali dva zástupci koalice, předseda Svobodných Libor Vondráček (za SPD) a Matěj Gregor (Motoristé sobě), z opozice pak Adriana Chochelová (STAN), Štěpán Slovák (ODS) a Samuel Volpe (Piráti).

Evropské školství čelí vzdělanostní pohromě. O tom píše Tereza Matějčková v novém týdeníku Echo a nejen o tom byla i dnešní Porada. Výsledky mezinárodního šetření PISA totiž ukazují, že znalosti a dovednosti patnáctiletých žáků napříč vyspělými zeměmi klesají. Proč se děti zhoršují, ztrácejí motivaci a stále častěji považují školu za ztrátu času? A víme vůbec, na jakou budoucnost je má vzdělání připravit?

A mluvilo se i o nákupu zadlužené společnosti NET4GAS, který v roce 2023 prosadil tehdejší ministr průmyslu Jozef Síkela a který se teď vrací jako politická kauza. Audit totiž odhalil závažné pochybnosti o miliardové transakci a státní ČEPS už podal trestní oznámení. Zaplatil stát za plynovody moc vysokou cenu? Kdo za sporný obchod nese odpovědnost a jaké důsledky může mít kauza pro Síkelovu politickou budoucnost? Funguje to v české politice tak, že se někomu průšvihy odpouštějí snáze než jiným a zásadní je, na které straně politického spektra stojíte nebo kdo jste?

A na dnešní Poradě došlo i na diskusi Daniela Kaisera s Jiřím Peňásem o válce na Ukrajině. Jak moc vyhrocená debata to byla a proč si Dalibor Balšínek raději četl? Podívejte se na celou Echo Poradu.

Snad žádná literární klasika tolik neutrpěla všemožnými citacemi a parafrázemi, interpretacemi a adaptacemi. Nejlepší by bylo číst Švejka bez všeho toho balastu, jako by právě vyšel poprvé, ale to už bohužel není možné. Nebo je? U příležitosti nového vydání Haškova románu o tom debatujeme s literárními vědci Jiřím Holým a Vladimírem Papouškem, divadelní dramaturgyní Věrou Maškovou a spisovatelkou Irenou Douskovou.

Čím více se můžeme zdokonalovat, tím hůře snášíme vlastní nedokonalost. Technologie nám umožňují překonávat omezení, která donedávna k lidskému životu patřila. Můžeme rychleji pracovat, být výkonnější, měnit své tělo, odstraňovat jeho nedostatky. Jenže s novými možnostmi se mění také naše představa o tom, co je normální. Jakmile je možné nedokonalost odstranit, je obtížnější ji přijmout. „Proč s tím něco neuděláš?“ můžeme vytknout člověku, který nemíní své nedokonalosti technologicky odstraňovat. Takový jedinec se zkrátka nesnaží. Tuto zkušenost zachytil už v padesátých letech německo-rakouský filozof Günther Anders a pojmenoval ji „prometheovský stud“. Stydíme se prý za to, že nejsme podobně opravitelní, flexibilní a výkonní jako naše stroje, případně jako lidé, kteří optimalizaci přijímají. Výsledkem je, že začínáme žít ve světě, v němž nám měřítka lidského úspěchu předepisují stroje a to, co ještě včera bylo normální, dnes prohlašujeme za nedostatečné, ne-li přímo patologické.

Tato diagnóza je v ledačems přesvědčivá, ale také může drhnout. Copak není pravda, že člověk odjakživa přetvářel sám sebe? Že patří k jeho přirozeným touhám překonat sebe sama? Právě v tomto smyslu píše německý filozof Peter Sloterdijk ve své knize Musíš změnit svůj život o antropotechnice: vzdává hold asketům, myslitelům, umělcům, atletům, kteří odjakživa cvičili mysl i tělo, aby překračovali možnosti mysli i těla. Není umělá inteligence jen dalším vývojovým stupněm? A nehrozí, že budeme v době umělé inteligence nemístně obdivovat naši nedokonalost, která je možná to poslední lidské, co nám zbývá?

S oporou ve Sloterdijkově díle můžeme dodat: „Musíš změnit svůj život“ nadále platí. Je však třeba položit si otázku, podle jakých – či podle čí – měřítek se měníme. Současná optimalizace nám mnohdy vnucuje předem daná kritéria: méně tuku, více kroků, kvalitnější spánek, vyšší výkon. Sloterdijkova antropotechnika nám nabízí myslet sebeutváření jinak. Za cenné pak můžeme považovat i to, že se budeme učit třeba starořecky, ačkoli je to z hlediska efektivity marná činnost. Smysl může mít přesto: nejde nám pak totiž o měřitelný výsledek, ale o pozoruhodnost člověka, který tímto úsilím vzniká. Jinými slovy, čím více prostředků máme k vlastní optimalizaci, tím naléhavější je otázka, zda ještě sami určujeme, kým se chceme stát.

Obsah

I. Stydíme se před stroji? [úvod až 21:40]

II. Anders: migrant, esejista, „psycholog“ strojů [21:40 až 33:15]

III. Co se děje, když se stydíme? [33:15 až 47:00]

IV. Musíš změnit svůj život [47:00 až konec]

Bibliografie

Günther Anders, Die Antiquiertheit des Menschen Bd. I: Über die Seele im Zeitalter der zweiten industriellen Revolution, München: C. H. Beck, 2006.

Günther Anders, Der Emigrant, München: C. H. Beck, 2021.

Günther Anders, O prometheovském studu, přel. Jan Frei, Echo Media: 2026.

Hana Fifková – Tereza Matějčková, Budeme, kým jsme? Současnost očima sexuoložky, Praha: Kalich, 2025.

OECD, PISA 2025 Results (Volume I): Student School Life and Beyond, OECD Publishing, Paris, 2006. https://www.oecd.org/content/dam/oecd/en/publications/reports/2026/09/pisa-2025-results-volume-i_5265bfb1/73451bc5-en.pdf

Peter Sloterdijk, Du musst Dein Leben ändern, Frankfurt am Main: Suhrkamp, 2012.

Země, kde vládli Habsburkové, zejména české země, Morava a části Rakouska, patřili k oblastem s poměrně vysokým rozsahem robotních povinností, i když nešlo o evropský extrém. Nejvíc je to ale vidět ve srovnání se západní Evropou. Tam byla robotní povinnost v 18. století většinou již na ústupu, v Anglii zaniklo nevolnictví prakticky již ve středověku, ve Francii sice existovaly povinné práce pro stát či vrchnost, ale zpravidla nedosahovala rozsahu známého z českých zemí, v Nizozemí nebo severní Itálii převládaly peněžní dávky a nájemní vztahy. V tomto srovnání byly habsburské země výrazně „feudálnější“ a poddaní zde nesli větší pracovní povinnosti vůči vrchnosti.

Jinak vypadá srovnání se střední a východní Evropou, tam Rakouská monarchie nebyla výjimkou. V Prusku - zvláště ve východních oblastech za Labem, tedy Braniborsko, Pomořansko, Východní Prusko, byly robotní povinnosti srovnatelné nebo ještě vyšší. V Polsko-litevském soustátí dosahovala robota místy až 5-6 dnů týdně a poddaní měli velmi omezenou osobní svobodu. Ovšem všechny země překonalo Rusko, kde bylo postavení nevolníků ještě tvrdší než v habsburské monarchii. A za Kateřiny II. se nevolnictví dokonce dále upevňovalo.

Pokud tedy dnes o sobě prohlašujeme, že patříme se svými tradicemi, myšlením, kulturou a vůbec vším historicky na Západ, tak sama historie nás z tohoto prozápadního nadšení vyvádí. O to, být součástí Západu, jsme možná občas usilovali, ale vždycky nám při tom trochu čouhala sláma z bot.

Podpora Ukrajiny slábne a Evropa pořád nemá jasno, jak válku ukončit, a účet za geopolitiku začíná být čím dál vyšší. Drahé energie drtí průmysl, ale Green Deal zůstává z pohledu Evropské komise skoro nedotknutelný. „Evropský parlament je strážce dogmatu, nejen ohledně green dealu ale i války s Ruskem - odstřihli jsme se od levných energií a teď platíme účty za geopolitiku,“ říká Daniel Kaiser na Echo Poradě. Společně s ním diskutují Dalibor Balšínek a Maciej Ruczaj. 

A mluvilo se i o situaci na Blízkém východě, Američané chtějí nechat Írán ekonomicky vykrvácet, ale doplácíme na to i my v Evropě, to je ale podle Echo Porady Trumpovi jedno, protože amerického prezidenta zájmy Evropy nezajímají. 

Došlo i na domácí politiku - nad Andrejem Babišem visí otázka, jak moc může být v klíčových rozhodnutích pod tlakem Evropské komise, která řeší jeho střet zájmů. Víc v nové epizodě Echo Porady. 

Je to již čtvrtstoletí, kdy islamističtí teroristé z al-Káidy spektakulárně zaútočili na USA a rozpoutali novou dějinnou éru. Přesně 25 let po těchto událostech jsme se sešli s prorektorem CEVRO Univerzity a bývalým poradcem pro národní bezpečnost Tomášem Pojarem, politologem Romanem Jochem a expertem na terorismus z Metropolitní univerzity Praha Oldřichem Burešem, abychom debatovali o tom, jak tyto útoky změnily svět.

Triumf AfD není náhoda ani náhlý šok, ale výsledek dlouhodobé proměny Německa a rostoucí nespokojenosti s jeho politickým establishmentem. Echo Porada ve složení Dalibor Balšínek, Daniel Kaiser a Jiří Peňás rozebírá, proč část Němců přestala věřit dosavadnímu směru země, zda lze miliony voličů dál odbývat nálepkami o extremismu a co by znamenal případný pokus AfD zakázat.

Dojde i na migraci, vztah Němců k Rusku, proměnu tradičních stran a na otázku, zda se někdejší politický střed sám nestal radikálním.

V domácí části rozebíráme překvapivé příměří mezi Andrejem Babišem a Hradem i nový střet premiéra s Bruselem kvůli konfliktu zájmů. A mluvilo se i o možné rekonstrukci vlády, sporu o financování veřejnoprávních médií.

Praha má za sebou skoro čtyři roky pod vedením koalice ODS, TOP 09, KDU-ČSL, Pirátů a STAN a už za necelý měsíc voliči rozhodnou o novém složení zastupitelstva. Salon je tentokrát velkou předvolební debatou politiků pětice stran, které mají největší šanci vést metropoli. Diskuse tedy může předznamenat, jak bude vypadat souboj o hlasy Pražanů i celé nadcházející volební období. Kdo zasedne v příští koalici, co s miliardami na účtech Prahy a kdy se pohnou velké dopravní stavby? Pozvání přijali první místopředseda ODS, starosta Prahy 9, lídr kandidátky ODS a TOP 09 Tomáš Portlík, ekonomka a manažerka, zastupitelka Prahy 4, lídryně Pirátů Tereza Nislerová, pražský zastupitel, bývalý radní, lídr Prahy sobě Adam Scheinherr, rovněž pražský zastupitel, místostarosta Prahy 8 a volební kandidát ANO Radomír Nepil a náměstek primátora, architekt a lídr kandidátky STAN Petr Hlaváček.

Přísné trestní stíhání nenávistných projevů nebo zpochybňování historie posiluje extrémismus Paragrafy represivních paměťových zákonů často zabránily tomu, aby se otevřený rasismus nebo antisemitismus staly běžnou, normální a tolerovanou součástí našeho veřejného diskurzu. Případy stíhání podle § 405 se nejčastěji týkaly veřejného popírání holokaustu, zpochybňování nacistických koncentračních táborů (např. tábora v Letech u Písku) nebo nověji schvalování válečných zločinů a agresí. Paragrafy 403 a 404 vedly k postihu symboliky (svastiky, SS runy, konkrétní extremistická hesla) a projevů loajality k hnutím potlačujícím práva. V minulosti vedly také k rozbití otevřeně extremistických struktur. Orgánům činným v trestním řízení dala tato legislativa účinné nástroje k zásahům proti militantním neonacistickým a extremistickým skupinám. Příkladem může být např. rozpuštění Dělnické strany v roce 2010 Nejvyšším správním soudem. Zákony také brání před přímou fyzickou a psychickou agresí vůči skupinám obyvatel jako jsou Romové, Židé, příslušníci jiných národností. Aplikace těchto paragrafů naštěstí nevedla k masovému věznění za názory, protože soudy je uplatňují relativně zdrženlivě, někdy až moc, jak ukazuje poslední případ „chirurgů z dovozu“. Populistické strany dokáží totiž velice efektivně využívat represivní paragrafy i kolektivní paměť k vytvoření příběhu o „ohroženém národě“, jehož svobodu slova dusí bruselské a liberální elity. Represivní normy jsou proto v dnešní době jak nezbytným brzdným systémem demokracie, tak i snadným terčem pro populistickou mobilizaci. Vzniká tak oblíbený narativ „Oběti liberální cenzury“. Trestní stíhání za nenávistné projevy nebo zpochybňování historických událostí tyto strany obracejí ve svůj prospěch. Jakýkoliv postih ze strany státu interpretují svému voličstvu nikoliv jako porušení zákona, ale jako důkaz, že „říkají nepohodlnou pravdu“. Vytvářejí obraz, ve kterém jsou „liberální elity“, mainstreamová média a soudy nástrojem k umlčování běžných občanů. Paragrafy o schvalování či podněcování k nenávisti prezentují jako moderní obdobu komunistické cenzury. Proto se s represí v tomto případě musí zvlášť opatrně.

Vláda Andreje Babiše počítá s vysokým rozpočtovým schodkem a výrazným růstem výdajů, mimo jiné ve zdravotnictví. To bylo jedno z hlavních témat Echo Porady, která zasedla ve složení Dalibor Balšínek, Jiří Peňás, Daniel Kaiser a Adam Růžička. Proč se k výraznějším úsporám nemá ani opozice a jak do rozpočtové debaty vstupují rostoucí výdaje na obranu?

Dalším tématem je posilování německé AfD a otázka, nakolik její vzestup souvisí s proměnou tradiční pravice a ztrátou důvěry části voličů v zavedené strany. Debata se dotýká také zhoršujících se vztahů mezi Německem a Ruskem, obav z další eskalace bezpečnostní situace v Evropě a rostoucího důrazu na zbrojení. V závěru se Echo Porada věnuje také rizikům spojeným s rychlým rozvojem umělé inteligence a schopností autonomních AI agentů hledat vlastní způsoby řešení zadaných úkolů. Musíme se připravit na vzpouru AI agentů? 

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czMédiím se rozpadají tradiční způsoby, jakými se dostávala ke čtenářům. Tištěným periodikům prudce klesá stánkový prodej i předplatné a ani přechod na internet zjevně není tak spásným řešením, jak se ještě před pár lety zdálo. Zpravodajské weby ztrácejí návštěvnost prakticky stejným tempem jako televize sledovanost. Vyhledávače už v podstatě odpovídají na dotazy pomocí AI samy a odkazy na jiná média a zdroje upozaďují, podobně není v zájmu sociálních sítí, aby z nich uživatelé odcházeli někam jinam. Jinými slovy, médiím slábne kontrola nad cestou mezi jejich obsahem a publikem. Co s tím?Pozvání do debaty přijali Aleš Borovan, publicista specializující se na média a provozující web Borovan.cz, šéfredaktorka webu Bold News Alice Mikulášová, novinář a zakladatel webu Page Not Found Jakub Zelenka, publicista Jan Potůček z webu Médiář a mediální analytička Irena Ryšánková.

Boj o Pražský hrad se začíná rozbíhat a už nyní je zřejmé, že půjde o mimořádně ostrý střet. Vedle očekávané obhajoby Petra Pavla se ve spekulacích objevují jména Radka Vondráčka, Aleny Schillerové, nebo Ivany Tykač. A do souboje o Hrad se navíc znovu hlásí Miloš Zeman.

Na Poradě se probíraly i letošní připomínky srpna 1968 a způsob, jakým se okupace Československa dnes připomíná, jak se proměňuje její veřejný výklad a co současné „oslavy“ výročí vypovídají o českém vztahu k vlastní minulosti.

Echo Porada ve složení Dalibor Balšínek, Daniel Kaiser, Jiří Peňás a Maciej Ruczaj rozebírá také obrat Andreje Babiše v otázce společného koaličního kandidáta. Jak se k prezidentské volbě nakonec vládní koalice postaví? 

A řešili jsme i levicově populistický rozpočet vlády, který počítá s dalším zadlužováním a rozdáváním peněz, i dramatickou proměnu Maďarska po pádu Viktora Orbána a nástupu Pétera Magyara.

Ačkoli se v posledním týdnu ochladilo a leckde i zapršelo, předchozí měsíce přinesly docela jiný obraz. Evropu zasáhly rekordní vlny veder a mimořádné sucho, hladiny řek klesaly na historická minima a Dunaj u srbského Prahova odhalil desítky vraků německých válečných lodí potopených za druhé světové války. O víc než deset metrů klesla také hladina Orlíku. Než tyto výjevy s příchodem podzimu překryjí v paměti jiné, vracíme se k tématu vedra a sucha ještě jednou v Salonu Echa. Pozvání do diskuse přijali: Jan Daňhelka, ředitel pro hydrologii Českého hydrometeorologického ústavu (ČHMÚ), Aleš Urban z Ústavu fyziky atmosféry Akademie věd ČR a Fakulty životního prostředí České zemědělské univerzity v Praze, který zkoumá dopady teplotních extrémů na úmrtnost, Martin Ander, vedoucí programu Adapterra Nadace Partnerství, jenž se věnuje adaptaci měst a obcí na změnu klimatu, a Jiří Kubeš, elitní hasič a člen týmu USAR (Urban Search and Rescue) se zkušenostmi ze zahraničních záchranných misí, nedávno nasazený při požárech v Řecku.

Zahradník jedná, ale není všemocný. Může zasít semeno, zalévat a pečovat, ale nemůže rostlině přikázat, aby rostla. Nemůže přeskočit čas ani zabránit smrti. Každá rostlina má navíc vlastní čas. Snad proto se zahrada v dějinách filozofie tak vytrvale vrací. Omezení není porážkou; je podmínkou smysluplného jednání. Platón přirovnává skutečné vzdělávání k trpělivému pěstování, Epikúrova Zahrada ukazuje, jak málo potřebujeme k dobrému životu a Voltaire na konci Candida odpovídá na katastrofy světa výzvou, že musíme obdělávat svou zahradu. Jinými slovy, nemusíme vyřešit celý svět, abychom v něm mohli něco změnit.Nejradikálněji ale zahradu se smrtelností spojuje bulharský spisovatel Georgi Gospodinov. V Zahradníkovi a smrti píše, že „nesmrtelnost je botanická kategorie“. Je to zvláštní podoba vzkříšení, kterou není třeba hledat v mýtech: člověk ji každoročně sleduje v lese, parku, na zahradě. Po dlouhé zimě se život vrací. Není to mytologie, ale také to není odpor vůči smrti v duchu dnešních představ o longevity. Smrt se zde nepopírá ani neporáží. Život se vrací, ale nikoli jako návrat téhož – vrací se skrze proměnu. Zahrada neslibuje vítězství nad smrtí. Její záchrana je jiná: dočasná, opakovaná, praktická, ale vždy bez záruk.Romantickým představám o zahradničení je Gospodinov vzdálen. Vadí mu, jak snadno filozofové nakládají na záda skutečných zahradníků krásné metafory. V souvislosti s Voltairem poznamenává: Hezké, ale zasel kdy jedinou okurku? Opravme Gospodinova: Zasel. V době vydání Candida založil poblíž Ženevy hospodářství, na kterém sám pracoval. V tom ostatně tkví jedna z tezí Candida. Filozof – v jeho podání poněkud zaostalý Panglos – hovoří o metafyzice a velkých celcích. Na Candida však větší dojem udělá postarší turecký zahradník, podle něhož nás práce uchrání před třemi zly: nudou, neřestí, nouzí. O zahradě nestačí filozofovat. Je třeba se v ní hrabat. Ušpinit si ruce. Filozofická otázka „Jak má být uspořádán celý vesmír?“ se proměňuje skromnější, za to možná smysluplnější: „Co můžeme rozumně uspořádat my?“Zahrada nás nakonec učí zacházet i s vlastní konečností. Nevyřešíme všechno, ale ledačemus můžeme pomoci, budeme-li ochotni se nasadit. A co námitka, že nic nemá smysl, protože celek je špatný? Gospodinov ukazuje, že je možné věc obrátit: něco může mít smysl i tehdy, když se jeho završení nedožijeme. Když píše o svém otci, zahradníkovi, který mu odkázal zahradu, poznamenává: „Smrt je třešeň, jež zraje bez tebe.“ Můžeme v tom slyšet bolestnou představu světa, který bude pokračovat bez nás. Lze však tuto větu číst i opačně: přesně proto má smysl třešeň zasadit. Smysl toho, co děláme, nemusí být podmíněn tím, že budeme přítomni jeho završení. Zahradník ví, že všechno, co zasadí, jednou opustí. Přesto sází.BibliografieEpicurus, The Extant Remains, Oxford: Clarendon Press, 1926.Georgi Gospodinov, Zahradník a smrt, přel. David Bernstein, Praha: Argo, 2025.Byung-Chul Han, Lob der Erde: Eine Reise in den Garten, Berlin: Ullstein, 2018.Platón, Faidros, přel. František Novotný, Praha: OIKOYMENH, 2023.Voltaire, Candide, přel. Radovan Krátký, Praha: XYZ, 2007.

Co se se odehrálo v naší zemi v roce 1968? – Šlo o v historii ojedinělý pokus spojit ideu socialismu s humanistickými tradicemi českého národa? – Nebo to byl boj mezi dvěma frakcemi komunistické strany? – Nebo se jednalo o zápas malého kulturního národa s brutálními a primitivními asiatskými hordami? Nebo šlo o snahu zavést v naší zemi aspoň základní demokratická pravidla, která byla běžná v západních státech?

V průběhu let se příběh roku 1968 proměňoval. S prvním výkladem přišel Ústřední výbor Komunistické strany Československa v takzvaném „Poučení z krizového vývoje“. To popisovalo reformní proces jako nástup kontrarevoluce. Reformní komunisté zase naopak nabízeli optimistický příběh, podle kterého šlo o reformní projekt propojení socialismu a demokracie. Naopak podle liberálně-demokratického názoru neměl reformní proces šanci na úspěch. Pokud by jej nezastavili Sověti, společenský pohyb by nabíral stále větší dynamiku, jež by vyústila v konec socialistického zřízení. A konečně poučení pamětníci typu Petra Pitharta tvrdí, že reformní komunisté nebyli schopni v roce 1968 překročit svůj vlastní stín disciplinovaných straníků. Tomu odpovídalo jak jejich obojaké směřování reformního procesu, tak i následné ostudné podrobení se vůli Sovětů. Dnes – ve světle ruského napadení Ukrajiny - podobné úvahy převálcoval strach z ruského imperialismu. Většina z nás si připomíná především samotnou vojenskou okupaci.

Patří ale rok 1968 k událostem, kdy jsme ukázali svoji vyspělost nebo naopak mezi naše slavné prohry? Historik Vilém Prečan, který byl v říjnu 1968 v západním Německu říká, že slýchal, že něco takového, aby se Československo týden bránilo a nevznikla prosovětská kolaborantská vláda, by v Německu nebylo myslitelné. V Německu by prý do tří dnů byly takové vlády přinejmenším dvě. Ovšem podíváme-li na události z trochu delší časové perspektivy a vezmeme-li v úvahu marasmus normalizace 70.let a rychle přizpůsobení Husákovskému režimu, pak moc hrdí být nemůžeme

<p>Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.cz</p>

<p><br></p>

<p>Na válku se kromě jiných chystá Švédsko, kde se už dnes píše o pohřbívání půl milionu mrtvých. Připomíná dnešní situace spíš studenou válku, nebo období před první světovou? „Je to nesnesitelná lehkost, se kterou se o válce v dnešní západní Evropě mluví. I dlouhá léta umírněný švýcarský tisk tepe Němce jako zbabělce, kteří v Rusku nevidí nepřítele. Dostáváme se do spirály, kdy se ten konflikt prohlubuje a nevíme, co se může stát,“ říká Daniel Kaiser.</p>

<p><br></p>

<p>Jak bojuje německý establishment se stranou AfD? Je antisystémová, nebo jenom antirežimní? Problém jsou i rostoucí pravomoce tamních tajných služeb.</p>

<p><br></p>

<p>Seznamování je na suchu. Roste počet bezdětných, kteří tu možnost už úplně vzdali. A proč lidi na životě daleko víc ohrožuje zima, než teplo?</p>

<p><br></p>

<p>Na Echo Poradě diskutují Jiří Peňás, Daniel Kaiser, Adam Růžička a Dalibor Balšínek.</p>

<p><br></p>

<p>X: http://twitter.com/echo24cz<br>Facebook: http://twitter.com/echo24cz</p>

První seznamovací aplikace Matchbox, dnešní Tinder, byla uvedena před čtrnácti lety. Seznamování online tehdy mnoho lidí vítalo jako rozšíření možností, nástroj, díky němuž se mohou seznámit i lidé, kteří by jeden na druhého – třeba kvůli geografické či společenské vzdálenosti – jinak nenarazili. Dnes jsou tyto aplikace využívány velmi hojně, současný stav online seznamování je ale často popisován velmi skeptickým způsobem. V emotivních textech v médiích i v rezignovaných statusech na sociálních sítích z něj někteří uživatelé značnou frustraci. Redaktor Týdeníku Echo Ondřej Štindl o tom debatoval s dlouholetými uživateli seznamovacích aplikací, copywriterkou Marií Padevětovou a provozním Jeronýmem Vnoučkem, psychoterapeutem Martinem Hajným a překladatelem Viktorem Janišem, který se tématem online seznamování v posledních týdnech intenzivně zabýval. Seznamovacímu tématu by jistě odpovídalo výraznější zastoupení žen mezi účastníky, kvůli souhře mnoha důvodů se nám ale nepodařilo ho zajistit.

Echo Porada se sešla ve složení Dalibor Balšínek, Adam Růžička, Martin Weiss a Maciej Ruczaj. A mluvilo se o tom, v jaké kondici je ODS. Jak si vede Martin Kupka v roli předsedy, dokázal stranu resuscitovat po prohraných volbách a po tom, co skončil Petr Fiala. Nebo se blíží i jeho výměna v čele strany? Je Deník N byznysový projekt, nebo se v Česku rozjíždí válka médií? A byl by Cyril Svoboda vhodným kandidátem na prezidenta? Dokázal by porazit Petra Pavla? Víc v nové Echo Poradě!

Co se vlastně stalo na konci července v Ceutě, ve městě, o jehož existenci věděli spíš jen znalci hispánského nebo středomořského světa, ale nyní o něm ví už skoro každý? Stačilo pár záběrů na valící se davy… Davy, které přišly z moře, na dva dny obsadily město a pak se zas většinou vrátily zpět. Ale dojem zanechaly, takže není divu, že rozpoutaly bouři interpretací, komentářů, dohadů, hypotéz… My v tom budeme pokračovat, přičemž se o tom v Salonu Echa budeme snažit mluvit pohledem řekněme insiderským, tedy pohledem lidí, kteří se Španělskem mají co do činění: se spisovatelkou a hispanistkou Markétou Pilátovou, ekonomem a překladatelem ze španělštiny Karlem Čechem, španělskými novináři Gustavem Mongem a Danielem Ordóñezem a českým publicistou žijícím ve Španělsku Václavem Rákosem (poslední dva jmenovaní se připojili přímo ze Španělska). Naše diskuse se odehrála v úterý 4. srpna.

Odysseus není jen Homérovým hrdinou, ale také postavou, skrze niž filozofové po více než dva tisíce let promýšlejí základní otázky našeho života. Nejen tu klasickou otázku: Kým jsme? Ale třeba i mnohem náročnější: Kdy je moudré skrýt svou tvář a stát se – jako Odysseus – „Nikým“? A co vlastně znamená vrátit se domů?Zatímco Homér vypráví především příběh o návratu na Ithaku, pozdější myslitelé z Odyssea činili symbol něčeho jiného: novoplatonici četli jeho cestu jako návrat duše k vyšší skutečnosti, stoikové v něm viděli vzor odolnosti a mnozí relativizovali sám význam návratu domů. Třeba Epiktétos si z Odysseova bloudění vzal, že „člověk netkví kořeny v zemi a není k ní přirostlý“. Nesnesitelný byl navíc pro něj Odysseův pláč: jestliže skutečně plakal u Kalypsó, pak to „nebyl dobrý člověk“. Adorno s Horkheimerem jej označili za předobraz moderního člověka, který vítězí rozumem a disciplínou, a Emmanuel Lévinas jej postavil do protikladu k Abrahamovi: zatímco Abraham vyráží do neznáma bez příslibu návratu, Odysseus – a celá filozofická tradice s ním – se „egoisticky“ vrací domů: v jiném hledá jen sebe sama.Každá epocha si sice vytvořila vlastního Odyssea, mnohé interpretace však spojuje přesvědčení, že prostý návrat na Ithaku nepovažovali za poslední smysl lidského života. Jako by návrat domů sám o sobě nestačil. Tím se zároveň otevírá otázka pro nás. Žijeme ve světě, který oslavuje cizost, změnu, nové začátky. Toho všeho kolem sebe máme víc než dost. Možná nám ale nechybí další cizost ani novost. Možná se nám nedostává spíše místa, odkud lze vycházet a kam se lze vracet.Domov nemusí znamenat nostalgický návrat do minulosti. Oslava nezakořeněnosti může naopak probouzet touhu po falešných domovech. Skutečný domov přitom vzniká dříve než se z něj stane politická nebo kulturní identita. Rodí se ve smyslové zkušenosti, v řeči, ve vkusu, v prvních vztazích – v tom, co si osvojujeme pomalu, opakováním. Domov se postupně zapisuje do těla, jazyka, společenství. Snad i proto Odysseus odmítne nabídku nesmrtelnosti od nymfy Kalypsó. A ač sám přiznává, že smrtelná Penelopé se Kalypsó krásou nemůže rovnat, rozhoduje se pro svou ženu. Volí vlastní konečný život – k nepochopení generací filozofů. Ithaka zde není především symbolem nostalgie, ale orientačním bodem, místem, z něhož svět – a ty mnohé Odysseovy tváře – teprve začíná dávat smysl.

Pomníky jsou nejviditelnější součástí paměťové politiky

Ačkoli jsme si dělali legraci z Američanů, když po smrti George Floyda začali – jako přežité symboly bělošské nadřazenosti – odstraňovat pomníky, které ve Spojených státech vyjadřovaly hold historickým osobnostem spojeným s otrokářstvím, ukazuje se, že s pomníky máme my sami podobné problémy. Emoce vzbudilo jak odstraňování pomníku sovětského maršála Koněva v Dejvicích, tak plány na restaurování pomníku maršála Radeckého na Malostranském náměstí. Ovšem nejvíce emocí vyvolal instalace nepříliš vydařené kopie Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí.

Mariánský sloup je názornou ukázkou toho, jak se proměňují významy historických artefaktů. S nějakou fakticitou, jak se mnozí chybně domnívají, to nemá nic společného. Mariánský sloup byl 1650 vztyčen jako hold srdnaté obraně Pražanů proti švédskému obléhání v závěru Třicetileté války. S triumfem Habsburků na Bílé Hoře nebo útlakem Čechů to nemělo co dělat. Po čtvrt tisíciletí nebyl Mariánský sloup z hlediska české společnosti nijak kontroverzní. Odpor vůči němu nastal až v pozdním 19. století, když v rámci českého národního hnutí převážil nekatolický narativ českých dějin, prosazovaný Palackým, Masarykem a Jiráskem, nad narativem katolickým. Samozřejmě to souvisí i s prosazováním etno-nacionalismu mezi českými Čechy i Němci na úkor zemského vlastenectví, typického pro předchozí staletí. Po vzniku samostatného Československa byl sloup jako symbol monarchie za přihlížení davu stržen skupinou žižkovských hasičů, kterým pražský bohém Franta Sauer namluvil, že odstranění památky požaduje Národní výbor československý.

Bez ohledu na původní význam se Mariánský sloup stal symbolem násilné rekatolizace a vítězství jedné, navíc v Čechách silně menšinové, konfesní skupiny nad druhou. Katolická církev – tedy především tehdejší arcibiskup pražský Dominik Duka – prosadila ve vysoce sekulární zemi na jednom z nejdůležitějších národních míst výrazný a velmi kontroverzní katolický symbol. Na Staroměstském náměstí tak vznikl zajímavý a symbolický mix: katolický Mariánský sloup, vedle monumentální pomník Mistra Jana Husa z roku 1915, kalich na Týnském chrámu a deska 27 českých pánů popravených v roce 1621 na Staroměstské radnici.

Tato názorně kombinace ukazuje, jaký máme v chápání své vlastní historie – a tedy i národní identity – zmatek.

Pohřeb se státními poctami, jakého se dostalo například Karlu Gottovi, bude mít v pátek umělec a bývalý šéf Národní galerie Milan Knížák. O jeho odkazu a životě se mluvilo v úvodu Echo Porady. „Spousta vzpomínek z uměleckých kruhů bylo pozitivních, přijali ten jeho styl,“ říká Dalibor Balšínek. „Umělecký cit měl, ale byl nekritický sám k sobě,“ komentuje Jiří Peňás. Jak si stojí politické strany s plány na prezidentskou volbu jsme probrali v závěru debaty. "ODS promarnila šanci postavit jako kandidáta bývalého premiéra a svého předsedu Petra Fialu," myslí si Dalibor Balšínek. Proč by Petra Pavla porazil jedině Miloš Zeman? A má by šanci uspět spíš občanský kandidát, než nominant vládních stran? A mluvilo se i o situaci ve španělské Ceutě, městě na pobřeží Gibraltarského průlivu na severu Afriky. Šéf místní vlády odhaduje, že v Ceutě stále zůstává tři až pět tisíc migrantů. Místní zařízení pro přistěhovalce jsou přeplněná. Španělsko od minulého týdne deportovalo z města odhadem 69 500 lidí. "Situace v Ceutě je neudržitelná, ty Španělé odejdou," říká Jiří Peňás a Martin Weiss mluví o komplikované situaci v Schengenu, kdy tíha padá na státy, které mají hranici s nečlenskými zeměmi. Jak se mění přístup Evropy k migraci? A musí se změnit?Bývalý polský premiér Mateusz Morawiecki oznámil vznik nové parlamentní frakce se 40 zákonodárci. Stalo se tak po rozkolu ve straně Právo a spravedlnost (PiS) ohledně dalšího směřování hlavní polské opoziční síly. Co se v Polsku děje? O tom mluvil Maciej Ruczaj.

Výdajová politika české vlády stojí na předpokladu, že se vrací hospodářské oživení a není potřeba moc šetřit. Jaký je ale globální kontext? Nekončící válka USA proti Íránu, válka Ruska proti Ukrajině, trvání Evropské komise na emisních povolenkách, nabíhající uhlíkové clo EU, v Německu hospodářská malátnost.Český průmysl a automotive zvlášť je navázaný na Německo. Jak moc nás mají vzrušovat zprávy o tom, že VW bude masově propouštět a že propouštět hodlají i BMW, Porsche nebo Mercedes-Benz? Jaké může mít soumrak automobilového odvětví v Německu dopady na Škodu Auto?Do Salonu Echa přišli Hynek Fajmon, dlouholetý europoslanec za ODS a autor knižní novinky Stručné dějiny automobilu. Od vynálezu kola až po Teslu, hlavní ekonom pojišťovny Generali pro střední a východní Evropu a dříve guvernér ČNB Miroslav Singer a publicista Milan Smutný, dříve mj. mluvčí právě mladoboleslavské Škodovky.

Pokud byste v letních měsících snad čekali nějaké odlehčenější téma, zklamu vás. Diskutovat budeme o ekonomickém růstu, nespravedlnostech v daňovém systému, regionálních nerovnostech i reformě zdravotnictví. Mé pozvání do debaty přijali sociolog a ředitel agentury PAQ Research Daniel Prokop, někdejší premiér a též guvernér České národní banky Jiří Rusnok, hlavní ekonom skupiny DRFG Martin Slaný a ekonom think-tanku IDEA při CERGE-EI Michal Šoltés. „Na světě není moc zemí, kde z minimální mzdy zaplatíte na daních více než z vlastnictví desítek luxusních bytů v metropoli či z miliardových prodejů firem, akcií a investičních nemovitostí. Kde se více než pětinásobně liší zdanění stejné práce podle toho, jakou smlouvu podepíšete. Zemí, které čelí drtivým dopadům alkoholismu, ale mohou si dovolit výjimky a stagnaci spotřebních daní u piva a vína. Kde daně dusí chudší regiony, spotřebu domácností a brzdí firemní investice, přesto vybírají málo na vzdělávání i obranu. Kde specifické slevy můžete čerpat, jen pokud nepracujete, a v dosažení bydlení pomáhají nejbohatší pětině. Kde jsou jedny z největších a rostoucích majetkových nerovností v Evropě, ale místo uzavření výjimek v majetkových a kapitálových daních se skrytě zvyšuje zdanění práce. Jedna taková země se jmenuje Česko,“ píše v úvodu své nové knihy Spravedlivý růst sociolog Daniel Prokop.

Domov je místo, kam se vracíme, když jsme zmožení a nikam se nám nechce. Soudě podle vyčerpaného stavu obyvatel (nejen) západních společností se zdá, že je dnes domov obzvlášť strategickým místem. Jenže zároveň žijeme v době bezdomovectví, tvrdí Yuk Hui, hongkongský filozof působící v Rotterdamu. Co tím myslí? Podle Huie způsobila zvláště technologická revoluce, že se světem převalila globální kultura, která stírá rozdíly mezi jednotlivými světy a podřizuje nás stejným způsobům myšlení, ekonomickým modelům i nárokům. Dokonce i pluralita a její oslava se proměnily v globální klišé, konformně šířené napříč světem.Ale přinejmenším s ohledem na domov by „stejnomyslnost“ neměla být problematická. Proč by člověk neměl být doma v konformitě? Pro Yuk Huie však domov není především místo pohodlí, ale místo diferencí. Rodí se z chuti, jazyka, vkusu. Právě chuť se podle něj začíná utvářet už od batolecího věku a vytváří první rozdíly, v nichž se člověk zabydluje. A skrze první slova se zabydluje i duchovně: jazyk není jen prostředkem dorozumění, ale způsobem, jak svět zakoušíme a znovu jej „ochutnáváme“. Z tohoto procesu vyrůstá také náš vkus – estetický, morální, intelektuální. Jestliže však globální technologická kultura vede k tomu, že všude chutná všechno stejně a jazyky se pod tlakem strojové komunikace zplošťují, mizí právě ty rozdíly, které činí domov vůbec možným. Neztrácíme jen kulturní pestrost; oslabují se i podmínky, díky nimž může člověk někde být skutečně doma.Může nás zachránit už jen péče o duši? Otázka domova totiž podle Huie úzce souvisí se způsoby lidské kultivace. Právě péči o duši navrhoval jako odpověď na evropské katastrofy dvacátého století Jan Patočka, jeden z hlavních hrdinů Huiovy knihy Post-Evropa. Taková péče mimo jiné znamená vědomí, že nejvyšším cílem lidského života není efektivita, ale pravda: člověk se má každý svůj názor pokoušet překročit směrem k pravdě, a přitom jej nikdy nepřestat zpochybňovat. Otřes – i ten, který si sami přivodíme – je totiž podstatným rozměrem péče o duše. A jakkoli je pro Huie fenomenologie důležitým zdrojem filozofie, Patočkův důraz na duši považuje za symptom hlubšího problému. Toto pojetí dosud vychází z představy duše jako univerzálního principu a sebereflexe jako základního způsobu lidské kultivace. Jenže mnohé východní tradice rozvíjejí člověka jinak: méně skrze introspekci a více prostřednictvím konkrétních činností – řemesel, umění nebo tělesného cvičení.Hui má zato, že budoucnost Evropy stojí na schopnosti prakticky, nejen verbálně, docenit diference. Jednotlivé tradice by spolu měly vstupovat do dialogu nikoli proto, aby splynuly v jedinou univerzální kulturu, ale aby se každá z nich dále rozvíjela vlastní cestou. Setkání s jinou tradicí nám zároveň umožňuje uvědomit si, že ani ta naše není samozřejmá. Tato nesamozřejmost však neznamená, že bychom měli vlastní tradici opustit nebo jí přestat důvěřovat. Tradice si ostatně nevybíráme jako zboží v obchodě. Patříme k nim ještě dříve, než o nich začneme přemýšlet – skrze chuť, jazyk, vkus. Taková příslušnost se proto nestává předmětem volby, nýbrž úkolem: vědomě ji rozvíjet a nechat ji proměňovat setkáním s jinými cestami. O nostalgický návrat zde nejde, spíše se zde formuluje podmínka toho, abychom neztratili schopnost představovat si více než jednu budoucnost.

Jak víme, s naší kolektivní pamětí zacházíme často selektivně a určitá období a události buď nekriticky oslavujeme nebo na ně naopak zapomínáme. O určitou interpretaci historie ovšem usilují i politici přijímáním různých zákonů o minulosti. Paměťová politika je tedy politický boj o využití minulosti k legitimizaci současných mocenských a identitárních projektů.Některé zákony o historii jsou jen deklaratorní a jejich přijetí bylo často sporné. Už za I. republiky existovala debata, zda má být přijat zákon, že se TGM zasloužil. O tom, že má snaha politiků přijímat neúčinné zákony tuhý kořínek, svědčí i přijetí zákona č. 96/2004 Sb. o zásluhách Edvarda Beneše. Již tehdy se proti tomu postavila skupina historiků, kteří upozorňovali, že „Výraznou pečeť Edvarda Beneše nesl i poválečný režim let 1945-1948, který se vyznačoval hlubokým narušením některých základních principů liberální demokracie.“Podobně bezzubě deklaratorní je i Zákon o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu (č. 198/1993 Sb.), který odsuzuje komunistický režim v Československu. Potrestání zločinů z dob vlády komunistů bylo ale dosud minimální a komunistická strana existovala nerušeně dál.Česká republika ale přijala i určité represivní normy. Nejtypičtějším paměťovým paragrafem trestního zákoníku je § 405 – Popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia. Trestá toho, kdo veřejně: popírá, zpochybňuje, schvaluje, ospravedlňuje nacistické, komunistické nebo jiné genocidium či zločiny proti lidskosti, válečné zločiny a zločiny proti míru. Podobný je i § 404 – Projev sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka. Týká se veřejného schvalování nebo podpory totalitních hnutí. Český stát tímto způsobem chrání poválečný konsenzus o nepřijatelnosti nacismu a obdobných ideologií. Nebo § 403 – Založení, podpora a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka: Postihuje organizovanou podporu takových hnutí. V praxi bývá spojován zejména s neonacistickými, rasistickými nebo militantně extremistickými skupinami.Ale soudní praxe ukazuje, jak je uplatňování těchto paragrafů často obtížné.

Zetor je jen začátek. Evropa ztrácí průmysl, neumí se bránit Číně, varuje KovandaPřesun výroby traktorů Zetor z Brna do Indie podle hlavního ekonoma Trinity Bank Lukáše Kovandy není ojedinělým případem, ale součástí širšího trendu oslabování evropského průmyslu.

V Hrotcastu říká, že podobných oznámení bude přibývat nejen v Česku, ale napříč Evropou.

Za hlavní příčiny označuje rostoucí náklady na energie, drahou pracovní sílu i stále přísnější evropskou regulaci. „Evropská komise měnila předpisy a normy, kterým se firmy musejí nákladně přizpůsobovat. To je jeden z klíčových důvodů, proč průmysl v Evropě strádá." Podle Kovandy není přesun výroby do Indie dobrou zprávou, přesto oceňuje, že v Česku zůstává vývoj a výzkum. „To je určitě lepší varianta, než kdyby firma odešla úplně. Vyšší přidaná hodnota zůstává doma,“ řekl ekonom. 

Kovanda kritizoval také současnou podobu evropského systému emisních povolenek a připravované změny spojené s uhlíkovým clem. Tvrdí, že bez globálně srovnatelných podmínek evropský průmysl ztrácí konkurenceschopnost, zatímco výroba se přesouvá do zemí s mírnější regulací. „Pokud jen přestěhujeme výrobu jinam, globální emise tím nevyřešíme. Naopak mohou být ještě vyšší,“ uvedl.

Podle ekonoma by Evropská unie měla hledat rovnováhu mezi klimatickými cíli a udržením průmyslové výroby. Jinak podle něj hrozí další odliv výroby mimo Evropu a oslabování její ekonomické i geopolitické pozice.

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.cz

Skutečnost, že v kinech nyní běží filmová událost roku, adaptace Homérovy Odyssey režiséra Christophera Nolana, jsme využili k uspořádání Salonu Echa o antických eposech a řecké mytologii. Hosty byli klasická filoložka a spisovatelka Sylva Fischerová, klasická filoložka a děkanka Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně Irena Radová, klasický filolog, filozof, publicista a překladatel Petr Šourek a spisovatel Ivan Matoušek.

Bývalý ministr zahraničí a někdejší tajemník vládní komise pro přípravu Ústavy Cyril Svoboda kritizuje vyhrocený spor mezi prezidentem Petrem Pavlem a premiérem Andrejem Babišem kvůli zahraniční politice. V podcastu Pavla Štrunce uvedl, že pokud chce prezident skutečně obnovit spolupráci s vládou, měl by nejprve stáhnout kompetenční žalobu podanou k Ústavnímu soudu. Teprve poté podle něj může očekávat ochotu vlády jednat. „Kdyby prezident republiky řekl: stahuji žalobu k soudu, byl to omyl, pojďte se dohodnout, tak tomu rozumím jako velkorysému gestu. Ale nemůžete chtít zároveň vyhrát spor u Ústavního soudu a současně po žalovaném chtít, aby byl velkorysý,“ řekl Svoboda.Podle něj je současný konflikt především důsledkem toho, že prezident a vláda proti sobě vedou soudní spor. „Rozumím vládě, když říká, že nemá o čem jednat, když je žalovanou stranou,“ uvedl.Svoboda zároveň zpochybnil samotný postup Ústavního soudu, který před summitem NATO vydal předběžné opatření umožňující prezidentovi cestu do Ankary. Podle něj se soud do politického konfliktu vůbec neměl pouštět. „Ústavní soud se vůbec neměl nechat vtáhnout do tohoto konfliktu,“ prohlásil. Dodal také, že podle jeho názoru předběžné opatření v kompetenčním sporu nemělo být vůbec vydáno.Bývalý šéf české diplomacie zároveň připustil, že nedokáže odhadnout, jak Ústavní soud nakonec rozhodne. „Moje fantazie je limitovaná. Vůbec netuším, co bude v nálezu napsáno,“ uvedl s tím, že rozhodnutí bude závazné pro všechny státní instituce.A mluvilo se i o summitu NATO v Ankaře: „Summit pro mě skončil hlubokým zklamáním. Nedal odpovědi na klíčové otázky - co s Ukrajinou, co s Blízkým východem nebo jaké jsou skutečné vztahy uvnitř Aliance,“ řekl.Podle něj Západ příliš mluví o zbrojení, ale málo o politickém cíli války. „Počítáme kanóny, letadla a drony. A kdo počítá mrtvé? Válku vedu jen tehdy, když mám strategický cíl. Od summitu jsem čekal, že řekne, čeho chceme na Ukrajině dosáhnout,“ uvedl Svoboda.

Dopravní nehoda Filipa Turka se řešila i na Echo Poradě - měl by poslanec složit mandát, nebo jsou reakce opozice i veřejnosti přehnané? Proč raději řešíme bouračku než miliardové větrníky? Kauza kolem jeho řidičských schopností zastiňuje reálnou politickou bitvu, která se odehrává v zákulisí. Turek totiž z pozice vládního zmocněnce na Ministerstvu životního prostředí vede tichou válku proti instalaci obřích větrných elektráren, které nám vnucuje Evropská komise.

Mluvilo se i o Chat Control, Adam Růžička vysvětloval princip současného systému i připravované legislativy označované jako Chat Control 2. Podle něj současná pravidla umožňují technologickým společnostem dobrovolně vyhledávat materiály související se sexuálním zneužíváním dětí, zatímco připravovaný návrh Evropské komise by mohl některé kontroly učinit povinnými. Současně upozornil na možné dopady na soukromí uživatelů i na služby využívající koncové šifrování.

A v závěru Echo Porady jsme mluvili i o tom, kdo je vítězem Summitu NATO v Ankaře, je to prezident Pavel, Andrej Babiš, nebo Petr Macinka? Na Echo Poradě diskutovali Dalibor Balšínek, Daniel Kaiser a Adam Růžička.

Spor o českou účast na summitu NATO v Ankaře podle ředitele agentury STEM Martina Buchtíka nevyhrál ani prezident Petr Pavel, ani premiér Andrej Babiš. Výsledek podle něj závisí především na tom, jaká média lidé sledují. „Když sleduješ Čau lidi Andreje Babiše, tak je jasný, že vyhrál Andrej Babiš. Když sleduješ jiná média, máš zase pocit, že se tam někde zmateně motal,“ říká.Za skutečného vítěze celé kauzy ale označil ministra zahraničí Petra Macinku. „Jestli to někdo dlouhodobě vyhrál, tak je to Petr Macinka. Kdo znal Petra Macinku před volbami? Dneska patří mezi pět až sedm nejznámějších politiků." Podle Buchtíka se Ankara stala jedním z nejsledovanějších politických témat posledního půlroku. „Sledovalo ji 60 procent lidí, čtvrtina dospělé populace prakticky každý den. Je to srozumitelný příběh, každý den má nový díl. Je to opravdu jak z Netflixu,“ uvedl.Kauza také ukázala sílící fanouškovské rozdělení společnosti. To se podle něj projevilo i při hodnocení nehody poslance Filipa Turka. „Fanoušci Filipa Turka nepřipustí, že mohl udělat chybu, jeho odpůrci naopak jednoznačně vidí vinu na jeho straně. Místo toho, abychom počkali na odborné posouzení, si každý udělá vlastní názor,“ řekl.K pokračujícímu sporu mezi premiérem Andrejem Babišem a prezidentem Petrem Pavlem Buchtík uvedl, že hnutí ANO může sledovat několik politických cílů současně. Jednou z možností podle něj je snaha vytlačit tradiční opoziční strany z hlavního politického střetu. „Když Babiš říká, že prezident je lídr opozice, marginalizuje tím samotnou opozici. Najednou se nebavíme o opozičních stranách, ale jen o prezidentovi,“ míní.Přesto nepovažuje za pravděpodobné, že by otevřený konflikt prezidentovi dlouhodobě prospěl. Pokud bude Petr Pavel kandidovat na druhý mandát, zůstává podle Buchtíka jasným favoritem. „Muselo by dojít k souběhu několika málo pravděpodobných událostí, aby nevyhrál,“ dodal.

Máme legalizovat konopí? Nebo nedejbože kokain či heroin? A co si počít s dnes tak populárním kratomem? Protidrogová politika České republiky v posledních letech mířila spíš k preventivnímu přístupu orientovanému na snižovaní zdravotních a sociálních rizik, s novou vládou Andreje Babiše se ale zdá, že kormidlo se otáčí zpět k represivnějšímu pojetí – odbornou veřejností je kritizováno například přesunutí široké, meziresortní protidrogové agendy z Úřadu vlády na ministerstvo zdravotnictví, větší vliv policie či poněkud zvláštní a rychlý konec sotva jmenovaného Národního protidrogového koordinátora Pavla Béma. Jak to tedy u nás bude s návykovými látkami dál? Odpovědi jsme v Salonu Echa hledali se třemi odborníky a dvěma politiky: lékařem a adiktologem Viktorem Mravčíkem z nízkoprahové společnosti Podané ruce, s výkonným ředitelem neziskové organizace pro prevenci a léčbu závislostí Sananim Jiřím Richterem, dále s adiktologem, předsedou pacientského spolku pro léčebné konopí Kopac a členem odborné rady think-tanku Racionální politika závislostí Pavlem Kubů, s poslancem ODS Štěpánem Slovákem a s poslancem ANO Václavem Trojanem

Spatřovat v závislosti výlučně selhání vůle znamená přehlížet fenomén, který kanadský psycholog Bruce Alexander označuje za strukturální rys moderní společnosti. Masová závislost v podobě, v jaké ji známe dnes, je především produktem moderní společnosti. Důvodem není jen to, že omamné látky byly tehdy užívány vzácně, společně a v rámci rituálů. Alexander upozorňuje také na to, že moderní společnost vede člověka k tomu, aby se ke stále většímu počtu látek, činností i vztahů vztahoval nutkavě. Předmětem závislosti tak nemusí být jen droga, ale také práce, sport, sexualita, nakupování nebo sociální sítě.

Správná otázka proto nezní, co nám droga způsobuje nebo čím je sama o sobě neodolatelná. Důležitější je ptát se, na jakou lidskou potřebu představuje odpověď. Bruce Alexander i italský psychoanalytik Luigi Zoja upozorňují, že podstatnou roli zde hraje otázka identity a lidského zakotvení. To nepřekvapí. Tímto směrem uvažovali mnozí myslitelé podstatně dříve. Třeba Søren Kierkegaard spojoval vznik lidského já se schopností člověka něčemu se oddat a přijmout závazek. Dlouho předtím, než se z krize pozornosti stalo jedno z hlavních témat současnosti, upozorňoval, že problém nespočívá především v nedostatku kognitivních sil, ale v tom, že chybí někdo, kdo by se mohl soustředit – že moderní člověk ztrácí své já.

Luigi Zoja však přichází ještě s odvážnější tezí. Domnívá se, že jedním z důvodů, proč saháme po drogách, je skutečnost, že moderní život nám nabízí stále méně skutečných proměn. Mění se téměř všechno, ale mnohdy jen na povrchu. Hluboké životní proměny, které přechodové rituály umožňovaly skutečně zakusit, se z našeho života pozvolna vytrácejí. Přechodové rituály přitom člověku pomáhaly procházet jednotlivými etapami života – z dítěte se stával dospělý, z partnerů manželé, z manželů rodiče, z rodičů prarodiče. Právě tyto proměny dodávaly lidskému životu hloubku, členění, směr. Moderní člověk se naopak obává nevratnosti, nechává si otevřená vrátka a odkládá definitivní rozhodnutí, případně v jedné fázi zcela uvázne. Život se tím stává leckdy plošším – a i hůře snesitelným.

Náhradou za skutečnou proměnu se pak může stát nutkavé chování – ať už jde o drogy, práci nebo sociální sítě. Zatímco tradiční iniciační rituály, mnohdy spojené i s užíváním omamných látek, vedly po symbolické smrti ke zrození nového člověka, dnešní užívání drog často přináší pouze změněný stav vědomí. Symbolická smrt zůstává, často doprovázena kocovinou, ale znovuzrození se nedostavuje. A to, co bylo v tradičních společnostech součástí rituálu, který člověka proměňoval a obohacoval jeho život, se v moderním světě může stát jen dalším potvrzením prázdnoty.

Věčná česká otázka po smyslu českých dějin se ve 20. století transformovala do pocitu české jedinečnosti a výjimečnosti. Minimálně dvakrát – tedy v roce 1968 a v roce 1989 - jsme byli přesvědčeni, že se na nás dívá celý svět a že jsme všem ukázali,jak se to má dělat. 

S největším entusiasmem artikuloval tuto myšlenku koncem roku 1968 Milan Kundera, podle kterého bylo prvních šest dní, kdy k nám vjeli sovětské tanky, „nejkrásnější týden jeho života, kdy český národ náhle spatřil svou velikost“. Svůj těžký úděl země uprostřed střední Evropy jsme podle Kundery zvládli na jedničku. Nejdříve jsme okouzlili všechny jedinečným projektem spojení socialismu s demokracií, pak jsme s hrdostí a rozvahou unesli porážku od silnějšího protivníka. Celý svět obdivuje, jak neseme svůj úděl, i když jsou všichni proti nám.  

Tuto Kunderou sebelítostivou pýchu rozmetal Václav Havel, který se vysmál Kunderově představě o světové výjimečnosti. Připomněl, že jsme usilovali jen o to, co je v civilizovaném světě dávno normální. Havlovi, který odmítal takto formulovaný „český úděl“ jako fatalismus, daly další události bohužel zapravdu.  

Podobné iluze o naší výjimečnosti zachvátily český národ v roce 1989. Chvilkový zájem západního světa o naši „sametovou revoluci“, dal vzniknout legendě o jedinečnosti našeho nenásilného a spořádaného přechodu z komunistického režimu do demokracie. Brzy jsme se ovšem stali jen jednou z mnoha transformujících se zemí s každodenními problémy, jaké takový proces přináší. 

Globalizace posléze změnila podmínky, ve kterých píšeme o našich dějinách. Otázka: „jaký je smysl českých dějin?“ zní už poněkud staromódně. Spíš bychom se měli ptát: „jak české dějiny zapadají do evropských a globálních dějin?“ Čili posunout výklad naší minulosti od národního příběhu k propojeným dějinám. 

Tohle téma je tady s námi od zimy, ale v posledním týdnu konečně dospělo ke svému rozhřešení. A to, když Ústavní soud nečekaně rychle, během jednoho a půl dne, vydal předběžné opatření, kterým uložil vládě Andreje Babiše, aby se prezident Petr Pavel zúčastnil summitu NATO v Ankaře. Ten se koná už coby nevidět, 7. a 8. července. Pozvání do debaty Echo Salon na toto téma přijala trojice právníků: profesor z Právnické fakulty Univerzity Karlovy Aleš Gerloch, někdejší poradce bývalého prezident Václava Klause Pavel Hasenkopf a profesor, který rovněž působil na Právnické fakultě Univerzity Karlovy, má však také za sebou politické působení ve sněmovně za hnutí STAN a dobu, kdy byl ministrem školství Vladimír Balaš.

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.cz

X: http://twitter.com/echo24cz

Facebook: http://twitter.com/echo24cz

Český fotbal – hráči, funkcionáři, fanoušci, všichni – působí jako zralý na terapii. Vystoupení reprezentačního týmu na mistrovství světa v USA a Mexiku totiž dospělo k blamáži, která je skutečně bolestivá. Hra působila znaveně, neinspirovaně a někdy i neorganizovaně, na našich dvou porážkách a jedné remíze nebylo nic heroického, nebo dokonce krásného. V následných reakcích nápadně často zaznívalo, že to, co česká reprezentace předvedla, byl reálný obraz momentálního stavu tuzemského fotbalu. Je na tom skutečně tak zle? Redaktor Týdeníku Echo Ondřej Štindl se o tom bavil se známým sportovním novinářem a podcasterem Luďkem Mádlem a dvěma poučenými a zapálenými fotbalovými fanoušky – diplomatem a básníkem Tomášem Kafkou a politickým komentátorem Bohumilem Pečinkou.

Pokračuje spor mezi vládou a hradem. Mění se u nás parlamentární systém na prezidentský? Páchají Motoristé svým vystupováním na kulturních akcích řízenou sebevraždu? A může dělat politika opravdu každý?

Proč je Petr Pavel největší politický kýč od listopadu 1989?

Proč chtějí komunisté na západě zakazovat lidem klimatizaci? Na Echo Poradě diskutují Tereza Matějčková, Jiří Peňás, Daniel Kaiser a Dalibor Balšínek.

Mýtus o ztracené pozornosti. Proč soustředění nevyrůstá z disciplíny

Představme si, že bychom všichni dostali na záda batoh s kameny a někdo pak sledoval, jak se nám chodí, a poznamenával, že dříve lidé chodili svižněji. Přesně tak někdy působí dnešní stesky nad tím, že se lidé už neumějí soustředit. Samozřejmě existuje řada studií, které ukazují, že se v digitálním prostředí hůře soustředíme. Z toho ale neplyne, že bychom pozbyli soustředěnost. Plyne z toho především to, že dnešní prostředí nám do cesty staví mnohem více překážek.

Představa, že se už neumíme soustředit, se přitom pomalu mění v nový kulturní mýtus. Ne snad proto, že by byla zcela nepravdivá, ale proto, že zamlčuje podstatnou část skutečnosti. Jako by z ní vyplývalo, že dříve byli lidé přirozeně soustředění a že normální člověk se soustředí. Kdo to nedokáže, tomu jsou dnes k dispozici diagnózy, léky i nejrůznější doplňky, které mají tuto novou civilizační nemoc napravit.

Jenže myslitelé upozorňují na roztržitost jako na přirozenou vlastnost člověka od samých počátků filozofie. Americký filozof William James, spolutvůrce pojmu „proud vědomí“, dokonce považuje rozbíhavost za základní vlastnost lidské mysli. A na mnohé důležité věci podle filozofů nepřicházíme tehdy, když se usilovně soustředíme, ale když necháme mysl volně bloudit. Dobré knihy se podle Nietzscheho spíše vychodí, než vysedí.

Právě tomuto tématu se věnuje Matthew B. Crawford, původně fyzik a filozof, který opustil akademickou kariéru a stal se opravářem motocyklů. Tvrdí, že krize pozornosti souvisí především s tím, že přestáváme obývat skutečný svět a nahrazujeme jej světem digitálně zprostředkovaných obsahů a služeb. Současně dochází k tomu, co nazývá de-skilling of everyday life – odzručňování každodennosti. Čím dál méně činností vyžaduje dovednost, trpělivost, přímý kontakt se světem. Místo toho stále častěji pouze vybíráme mezi předem připravenými možnostmi – nakupujeme, klikáme, volíme.

Tím se nám svět odcizuje. Ztrácíme schopnost nejen jej utvářet, ale také v něm skutečně jednat. Crawford tvrdí, že pozornost nevzniká uvnitř nás, ale ve světě, který nám klade odpor a vyžaduje naši účast. Tuto myšlenku ilustruje srovnáním starých disneyovských grotesek a současných animovaných filmů. Mickey Mouse dvacátých let žil ve světě, kde se věci vzpouzely, stroje nefungovaly podle plánu a bylo třeba něco postavit, opravit nebo se naučit. Dnešní pohádky naproti tomu často přesouvají drama do člověkova nitra. Stěžejním problémem už není svět, ale emoce, komunikace nebo hledání vlastní identity.

A právě zde se skrývá poselství celé knihy. Pozornost není jen disciplína; je především formou lásky ke světu. Ke světu, který není dokonalý, ale právě proto nás zve k činnosti, zručnosti, přemítání. Skutečná pozornost nevzniká tehdy, když se stále více obracíme do sebe, ale tehdy, když se necháme oslovit skutečností, která není naším výtvorem.

Spor o smysl českých dějin vygradoval za I. republiky debatou o tom, jak máme nahlížet na období husitství. A právě tato diskuse velice názorně ukazuje, že historie jako vědecká disciplína neustále osciluje mezi historickými fakty a příběhem, který si na jejich základě vyprávíme. Při hodnocení naší minulosti je důležité důsledně rozlišovat mezi faktickými a hodnotovými tvrzeními.Tomáš Garrigue Masaryk vykládal husitství dost diferencovaně – neopěvoval ani tábority, ani pražské utrakvisty, ani husitské stavy - přesto se mu podařilo implantovat do českého povědomí přesvědčení o demokratickém a humanitním charakteru husitství. To bylo možné proto, že Masaryk si z husitství vybral jen jeden radikální výhonek jednoty bratrské, a na něm pak postavil celou osu českých dějin. To se profesionálním historikům samozřejmě nemohlo líbit. Spor o smysl českých dějin vyhrotila za První republiky Pekařova kniha „Žižka a jeho doba“, která proti tehdy všeobecně přijatému názoru líčila husitskou revoluci jako rozklad státního a kulturního vývoje národa a popisovala Žižku jako náboženského fanatika.Od počátku si v našem národním povědomí soustavně konkurovaly dva typické výklady husitství. První líčí husitské hnutí jako pokrokové, demokratické a jako příklad náboženská tolerance. Jan Žižka je v tomto příběhu národním hrdinou a obráncem pravdy. Vše je součástí Masarykovy teologické linie českých dějin, podle které Češi neomylně směřují k humanitě. Naproti tomu podle Josefa Pekaře husitská revoluce vůbec pokroková nebyla, byla spíše rozvratná a způsobila hospodářský úpadek, kulturní izolaci Čech a oslabení státní moci. Čili jednoznačně civilizační regres.Oba názory mají přitom své opodstatnění v historických faktech. V období husitství lze skutečně nalézt určité kořeny tolerance a plurality, šlo ale o nezáměrný efekt soupeření stran. Reformátoři chtěli stejný monopol jako katolíci, to se ale ani jedněm ani druhým nepodařilo, proto z toho nakonec vyšla pluralita. A zároveň lze jednoznačně souhlasit s tím, že husitská revoluce přinesla rozvrat a civilizační regres. Takže obě dvě hodnocení husitů lze podpořit nějakými fakty, ale klíčové je vždy naše hodnotové založení, tedy jak to, co se stalo, chceme vidět.

MImořádná Echo Porada, diskutují Tereza Matějčková, Dalibor Balšínek a Martin Weiss.

Česká národní banka podle hlavního ekonoma XTB Pavla Peterky zvolila při zvýšení úrokových sazeb na 3,75 procenta „pochopitelný a učebnicový“ krok. Reaguje tím na přetrvávající inflační tlaky, které podle něj nejsou způsobeny pouze cenami energií, ale především rychlým růstem cen služeb a mezd. „Služby jsou problémem, a to nejen českým. V květnu zdražily meziročně o více než pět procent,“ říká Peterka v novém Hrotcastu.Centrální banky podle ekonoma musí rozhodovat s výhledem na 12 až 18 měsíců dopředu. Vedle zdražování služeb označil za důležitý faktor také rychlý růst mezd, který podporuje spotřebu domácností a vytváří další poptávkové tlaky. „Pokud mzdy porostou rychleji, než se čeká, domácnosti budou více utrácet, což může vést k růstu cen,“ uvedl.Dalším důvodem k opatrnosti je podle něj fiskální politika vlády. ČNB ve svých prognózách původně počítala s rychlejší konsolidací veřejných financí, než jaká nyní vyplývá z rozpočtových plánů kabinetu. „I fiskální politika bude pravděpodobně rozvolněnější, než jsme čekali v našich modelech,“ řekl Peterka a odmítl kritiku premiéra Andreje Babiše, že vyšší sazby samy o sobě zvyšují inflaci. „Relevantní ekonomové vám řeknou, že vyšší úrokové sazby inflaci tlumí." Vyšší úroky podle něj sice zdražují financování firem a domácností, zároveň však snižují ochotu utrácet a více motivují ke spoření, čímž oslabují poptávkové inflační tlaky.Podle hlavního ekonoma XTB je současný postup ČNB důkazem její nezávislosti. „Guvernéra Michla nemusí příliš zajímat postoj vlády, protože proti němu nemá žádnou páku,“ řekl. Dodal, že centrální banka má povinnost upozorňovat na všechna rizika pro cenovou stabilitu bez ohledu na politické důsledky.

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.cz

Spor mezi prezidentem a vládou skončí u Ústavního soudu. Může se tím zpochybnit náš parlamentární politický systém? „Je to neštěstí. Takové spory by se neměly řešit u soudu. Ale nezačalo to Turkem a Macinkou, to neštěstí začalo zavedením přímé volby prezidenta,“ říká Martin Weiss.

„Čistě teoreticky by se k tomu, kdo pojede na summit NATO, mohl Ústavní soud dokonce odmítnout vyjádřit, protože řekne, že to je mocenský spor a ty dvě strany se mají jednoduše domluvit,“ říká Tereza Matějčková.

Tajemný Thomas Paukner rozkrývá kauzy STANu. Kdo za účtem stojí a v čem připomíná někdejší Skupinu Julius Šuman? Proč za Českou televizi mluví lidé, kteří ani nevědí, kolik tam stojí papír do tiskárny. Trump versus Írán a v jaké kondici jsou američtí Demokraté.

Na Echo Poradě diskutují Tereza Matějčková, Jiří Peňás, Martin Weiss a Dalibor Balšínek.

X: http://twitter.com/echo24cz

Facebook: http://twitter.com/echo24cz

Pět set let od příchodu dynastie, se kterou si pořád nevíme rady

Před pěti sty lety nám začali na další staletí vládnout Habsburkové. Stalo se tak po nešťastné bitvě s Turky u Moháče, která skončila porážkou křesťanských vojsk a smrtí dvacetiletého krála Ludvíka Jagellonského. V říjnu nastupuje na český trůn Ferdinand I. a nastává… zlatá doba českého písemnictví a jazyka, doba Veleslavínova a Blahoslavova, Bible kralická… To ovšem s Habsburky zas tak nesouvisí, jen je dobré si uvědomit, že s nimi nepřišlo hned jen "temno". Přesto v českém historickém povědomí dlouho cosi jako „temná legenda“ o cizácké dynastii nepřející české věci dále existuje – přičemž je fakt, že na druhé straně existuje cosi jako nekritická adorace a sentiment za starým dobrým mocnářstvím.
O tom, kdo to ale ti Habsburkové byli a co dějinám přinesli, se budu bavit s historiky Jiřím Rakem, Vítem Vlnasem, Ivo Cermanem a právníkem zastupujícím české monarchisty Vojtěchem Círusem. Omlouvám se, že se mi nepodařilo získat dámskou společnost a také vyhlášené antimonarchisty, přestože jsem se o obojí snažil.

Senát zamítl návrh novely, která měla po rozhodnutí Ústavního soudu nově upravit podmínky úřední změny pohlaví. Hostem podcastu Men's Factor byla senátorka Vladimíra Ludková. Podle ní tak v českém právním řádu zůstává mezera, která může vést k nejasnostem a sporům.

„Ústavní soud zrušil chirurgickou změnu pohlaví jako podmínku pro úřední změnu, ale zároveň řekl, že zákonodárce má vzniklou právní mezeru doplnit. To se nestalo,“ uvedla Ludková. Podle ní dnes existuje pouze metodický postup, nikoli jasná zákonná pravidla.Senátorka odmítá kritiku, že by její návrh mířil proti transgender lidem.

Naopak tvrdí, že cílem bylo chránit ženy, děti i samotné trans osoby. „Právě lidé z neaktivistické transkomunity mi říkali, že jasná pravidla chtějí. Nechtějí se stát obětí nějakého budoucího excesu nebo vyhrocené společenské debaty,“ uvedla.

Za hlavní důvod neúspěchu novely označila tlak aktivistických skupin. Podle ní někteří senátoři podléhali obavám z veřejné kritiky. Víc v podcastu.

Tomáš Garrigue Masaryk rozděloval dějiny na „dobré“ a „špatné“. Ty, co měl za špatné, jednoduše vyloučil z významu. To se týkalo především období baroka, které jednoduše odmítal. O takové diskontinuitní pojetí dějin jsme si pokusili i my, když jsme odmítli naši komunistickou minulost a tváříme se, že se nás to, co se tehdy v naší zemi dělo, vůbec netýká. Ovšem tak jako bylo baroko organickou součástí českých dějin – jak Masarykovi připomněl historik Josef Pekař – je i doba budování socialismu organickou součástí naší historie.

Masarykovi ovšem nešlo o to, jak se události přesně odehrály, ale o to, jaký má naše minulost význam pro přítomnost. To byla ovšem i pro tehdejší historiky irelevantní otázka. Masarykovi kritici měli pravdu v tom, že jeho interpretace českých dějin je selektivní, teleologická a opírá se o poměrně vágně vymezenou myšlenku humanity, která začíná u husitství a pokračuje přes reformaci a národní obrození až do současnosti. Jeho výklad nebyl neutrální a exaktní historiografií, ale normativní konstrukcí. Masaryk neusiloval o vědecký popis minulosti, ale o filozofickou interpretaci, která měla dát dějinám smysl a společnosti hodnotovou orientaci.

Mají ale dějiny nějaký smysl? Nebo jsou věčné plynutí a smysl vzniká teprve interpretací, je tedy dodáván k faktům teprve dodatečně? V našem podcastu se snažíme ukázat, že smysl dějin je vždy retrospektivní, protože vzniká až skrze vyprávění o nich. To znamená, že význam každé události závisí na tom, co následuje po ní. A protože po každé události následují další a další události, a tak se i smysl s přibývajícím časem stále mění...

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.cz

Debata kolem veřejnoprávních médií je bouřlivá. Vinu za to nesou jak vládní, tak opoziční politici. „Považuju za chybu, že se hned začalo mluvit o financích a nepředřadila se tomu nějaká věcná debata. Otázka je, do jaké míry by to bylo možné, protože i tahle debata by asi byla ideologicky zarámovaná,“ říká Tereza Matějčková.

„Při úvahách o snížení rozpočtu České televize mluví kritici o tom, že se dostáváme až někam do roku 2008, že není zohledněná inflace. Ale proti tomu musí stát fakta o tom, jak se změnila všechna ostatní média. ČT a ČRo nežijí ve svém vlastním světě, mimo mediální trh. Soukromá média přitom prošla obrovskou zeštíhlovací kúrou,“ připomíná Dalibor Balšínek.

Tomáš Sedláček zdůrazňuje, že Knihovna Václava Havla se „nesype“. Jak to s institucí v roce Havlových nedožitých devadesátin vypadá? Průběh války v Íránu dokazuje, že Spojené státy jsou přeci jen porazitelné. A máme cítit s Izraelem?

Na Echo Poradě diskutují Tereza Matějčková, Jiří Peňás, Daniel Kaiser a Dalibor Balšínek.

X: http://twitter.com/echo24cz

Facebook: http://twitter.com/echo24cz

Česká národní banka by mohla na nejbližším zasedání zvýšit úrokové sazby. Podle hlavního ekonoma Banky Creditas Petra Dufka by šlo o preventivní krok proti novým inflačním rizikům.„Pokud bych dnes seděl v bankovní radě, hlasoval bych pro zvýšení sazeb. Je lepší zasáhnout dříve než později,“ uvedl Dufek. Za důležitý signál považuje i nedávný rozhovor guvernéra Aleše Michla pro Bloomberg, který podle něj naznačil, že zvýšení sazeb je reálně ve hře.Mezi hlavní rizika ekonom řadí stále zvýšené ceny energií po konfliktu v Perském zálivu, rychlý růst mezd a přetrvávající inflaci ve službách. Ta se podle něj drží kolem pěti procent a nejeví známky výraznějšího zpomalení.Přestože celková inflace v květnu klesla na 2,1 procenta, podle Dufka se centrální banka musí dívat dopředu. „ČNB nezajímá, jaká byla inflace minulý měsíc. Musí ji zajímat, jaká bude za rok,“ říká.Pokud by ke zvýšení sazeb došlo, nemuselo by podle něj jít o začátek delšího cyklu. „Mohlo by stačit jediné zvýšení jako signál, že centrální banka bere inflační rizika vážně,“ dodává Dufek.

Česká boxerka Johana Rajmontová byla hostem podcastu Men's Factor. Rajmontová patří mezi úspěšné české boxerky, zároveň ale pracuje s problémovou mládeží v diagnostickém ústavu, kde se denně setkává s příběhy zanedbávání, závislostí i psychických problémů. Raimontová se k boxu dostala až ve 25 letech, začínala jen rekreačně, ale trenér v ní rozpoznal talent a motivoval ji k prvním zápasům. „Mě to hrozně začalo bavit,“ vzpomíná.Dnes boxuje na mezinárodní úrovni a přiznává, že nejtěžší soupeřky potkala především v Irsku a Velké Británii. Podle ní jsou tamní boxerky profesionálněji připravené a mohou se sportu věnovat naplno, zatímco většina českých sportovců musí vedle tréninku chodit do zaměstnání.Velkou část podcastu věnovala své práci v diagnostickém ústavu. Podle Raimontové veřejnost často vnímá tamní klienty jen jako problémové děti, realita je ale mnohem složitější. Mnozí pocházejí z rodin poznamenaných závislostmi, násilím nebo zanedbáváním. „To jsou tak strašně silné příběhy,“ říká boxerka. Připomíná, že řada mladistvých potřebuje především podporu, stabilitu a někoho, kdo jim ukáže jinou životní cestu. „Ty děti v nás často hledají mámu. Přijdou za vámi, chtějí si povídat, chtějí pochválit za něco, co se jim povedlo. Když vidíte, z jakých rodin některé přicházejí, není těžké pochopit proč. Často jim nechybí jen pravidla nebo dohled. Chybí jim někdo, kdo by jim ukázal cestu, věnoval pozornost a dal jim pocit, že na nich někomu záleží.“Raimontová zároveň upozorňuje na rostoucí počet mladých lidí s psychickými problémy, sebepoškozováním nebo závislostmi na lécích a nových psychoaktivních látkách. Vedle rodinného prostředí hraje podle ní významnou roli i parta vrstevníků a vliv sociálních sítí. Přesto věří, že řada příběhů může skončit dobře. Sama zná bývalé klienty, kteří dnes pracují, mají rodiny a dokázali se zařadit do běžného života.

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czNa podzim loňského roku jsme zažili intenzivní debatu o návrhu evropské regulace pro boj s dětskou pornografií, známém jako Chat Control. Ten v některých verzích hrozil plošným skenováním privátní on-line komunikace, a tedy mimořádně tvrdým zásahem do soukromí občanů členských států. Šlo zároveň o symbolický okamžik: Evropská unie, dlouho vnímaná spíš jako garant ochrany osobních dat – přinejmenším od éry GDPR –, se najednou ukázala jako instituce ochotná hodnotu soukromí odsunout na druhou kolej. A nejde jen o tuto regulaci. Podobná logika se dnes vrací v debatách o ověřování věku na internetu, digitální identitě, automatickém rozpoznávání obličejů a jiných bezpečnostních nástrojích, které se zavádějí pod ušlechtilými hesly, ale mohou zásadně proměnit vztah mezi občanem, státem a technologickými platformami. O ohrožení soukromí přišli diskutovat Jan Vobořil, advokát a výkonný ředitel organizace Iuridicum Remedium, Cecílie Jílková, publicistka, jež se zaměřuje na problematiku občanských svobod na internetu, Petr Gangur, vědecký pracovník Právnické fakulty Univerzity Karlovy a Institutu H21, a Petr Koubský, redaktor Deníku N pro vědu a techniku.

Česko by se mohlo zdát přeborníkem v žánru ne zcela podařených omluv. Proslul v něm například Miloš Zeman, který se svého času neomluvil za to, že Ferdinandu Peroutkovi připsal článek „Hitler je gentleman“. Omluvil se totiž nikoli za to, že Peroutkovi připsal autorství textu, nýbrž za to, že „zpaměti citoval článek, který se nyní nemůže najít“. U nás tento typ omluvy zlidověl jako svébytný zemanovský žánr. Podobné figury však nejsou českou specialitou. Klasická formulace „omlouvám se, pokud se vás to dotklo“ patří k mezinárodně rozšířeným podobám neomluvy. Když papež Benedikt XVI. vyvolal pobouření citátem byzantského císaře Manuela II. Palaiologa: „Ukažte mi, co Mohamed přinesl nového, a uvidíte jen věci zlé a nelidské, například příkaz šířit víru mečem“, rovněž se uchýlil k žánru: Omlouvám se, že jste mě nepochopili.

Možná je na celé věci pozoruhodné něco obecnějšího: jak často dnes na veřejnosti zaznívají omluvy. O prominutí žádají politici, novináři i státy. Americký psychiatr Aaron Lazare proto přišel s tezí, že žijeme v kultuře omluv. Hlavním důvodem je fakt, že jsme si navzájem blíž a častěji vstupujeme do kontaktu, a tudíž se sebe také můžeme snáze dotknout. Není proto náhoda, že jednu z nejvlivnějších knih o omluvách nenapsal filozof ani právník, ale právě psychiatr. Z empirických výzkumů vyplývá, že uznání viny a vyslovení lítosti hrají svou roli při vyrovnávání se s traumatem, v procesu léčby i při obnově narušených vztahů. Omluva není jen společenská konvence; dotýká se důstojnosti a schopnosti znovu navázat vztah.

Potud zaujme, že filozofové se omluvami zabývali jen okrajově. O to více však pozornosti věnovali jednomu slavnému případu, kdy omluva nikdy nezazněla. Řeč je o Martinu Heideggerovi, který se roku 1933 stal rektorem Freiburské univerzity a vstoupil do nacistické strany, v níž setrval až do jejího konce. Mnozí právě v tom, že se za svou angažovanost nikdy veřejně neomluvil, spatřovali jedno z jeho největších morálních selhání. Jenže Heideggerův případ otevírá i jinou otázku: existují provinění, za něž se omluvit nelze? Ne proto, že by člověk nechtěl, ale proto, že slova už nedokážou unést váhu toho, co se stalo. Jak navíc přesvědčivě dosvědčit vlastní proměnu, když svět, v němž k provinění došlo, už neexistuje? Omluva zde naráží na své hranice. Za určitých okolností může působit jako alibismus. A tehdy vzniká možnost, že největším trestem není neschopnost vinu odčinit, ale nutnost nést ji bez možnosti smíření.

Co Heideggera vedlo k tomu, že se nikdy veřejně neomluvil, nevíme. Jeho případ nám však přinejmenším umožňuje položit si otázku, zda je omluva vždy správným řešením. A i když Heideggera ponecháme stranou, můžeme se ptát, zda není omluva mnohokrát zneužívána jako nástroj manipulace. Omluva by přece měla zaznít pouze tehdy, když člověk skutečně cítí vinu. A možná dokonce jen tehdy, když je připraven nést důsledky svého jednání a alespoň se pokusit o změnu chování. Zde však začínají další obtíže. Je vůbec legitimní, když se omlouvají instituce? Může se omlouvat stát nebo církev? Lze prosit za odpuštění za něco, co jsme sami neudělali? Nebo je omluva bez osobní viny jen zvláštní formou morálního divadla?

Jan Werich říkal, že kdyby mohl žít Alois Jirásek v Hollywoodu, byl by velice úspěšným scénáristou. Měl absolutně skvělé dějové zápletky. Jako beletristovi mu to ale kazil archaický jazyk, kterým své zápletky vyprávěl. Ovšem Jirásek dokázal vytvořit „kanonický příběh“. Jeho líčení mělo silně dramatickou strukturu a bylo plné emocí. Nabídl jednoduchý a jasný začátek českého národa, srozumitelný příběh, minimum chaosu, konkrétní postavy místo anonymních procesů. To vše bylo ideální pro naši kolektivní paměť.Asi nejvíce ovlivnily naše chápání vlastní historie jeho Staré pověsti české, je to už 130 let jednou z nejvydávanějších knih. Asi nejvýraznější odkaz Starých pověstí českých je primordialismus, který si pořád neseme s sebou - tedy představa národa jako přirozeného společenství. Jsme přesvědčeni, že Češi nejsou náhoda, jsme tu odjakživa a z toho vyplývá velmi silná představa kontinuity.Husity Jirásek idealizoval jako bojovníky za pravdu a spravedlnost, pobělohorskou dobu zobrazoval jako morální i kulturní katastrofu, zdůrazňoval utrpení, oběť i hrdinství. Historie se tak v jeho pojetí nestala jen znalostí, ale součástí naší identity a našich emocí.Navíc přišel se svým dílem ve správný čas: v éře formování moderního národa a nabídl mu silný sdílený příběh, který je srozumitelný, hrdý a sjednocující v zobrazování minulosti. Jeho vyprávění je snadno zapamatovatelné, protože zjednodušuje složité historické procesy a vytváří jasné morální linie – husiti jsou dobří, rekatolizátoři zlí - a podobně. Právě tato jednoduchost pomohla masovému přijetí.

Koruna není překážkou rozvoje české ekonomiky a přijetí eura by v současné situaci vedlo k vyšší inflaci. V rozhovoru pro Hrotcast to říká hlavní ekonom Trinity Bank Lukáš Kovanda. Kriticky se vyjádřil i k poplatkům ve třetím pilíři penzijního spoření, které podle něj dlouhodobě zvýhodňují finanční instituce na úkor střadatelů.Debatu o euru znovu otevřel prezident Petr Pavel, který opakovaně vyzývá k diskusi o vstupu České republiky do eurozóny. Podle Kovandy ale k přijetí Eura není důvod: „V tuto chvíli není důvod přijímat euro, protože jeho výhody nepředčí nevýhody, které spočívají například ve ztrátě nezávislé měnové politiky," podle něj by Česká republika s eurem čelila vyšší inflaci, protože by musela přijmout nižší úrokové sazby Evropské centrální banky. „Pokud někdo tvrdí, že bychom s eurem neměli vyšší inflaci, musí zároveň říkat, že máme dnes zbytečně vysoké úrokové sazby,“ řekl.

A mluvilo se i připravovaných změnách poplatků ve třetím pilíři penzijního spoření.

Kovanda podporuje snahu vlády o jejich omezení a souhlasí s kritikou, že současný systém příliš zvýhodňuje finanční instituce. „Ukazuje se i na základě zkušeností ze zahraničí, že poplatky mohly být nastaveny příliš vysoko. To demotivovalo lidi, aby si touto formou na důchod spořili,“ řekl.Podle analýz mohou současné poplatky připravit střadatele během dlouhodobého spoření o více než polovinu budoucích výnosů. „Skutečnost, že po 35 letech spoření klient odevzdá více než polovinu naspořené částky na poplatcích, je těžce obhajitelná." Přesto nepředpokládá, že by změna zásadně poškodila bankovní sektor. „Banky jsou v České republice dobře kapitalizované a ziskové. Myslím si, že mají dostatečný polštář na to, aby přiměřené snížení poplatků zvládly,“ dodal.

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.cz

O co jde ve sporu mezi Ukrajinou a Polskem? Válčící země vzdala hold jednotkám, se kterými mají Poláci historicky problém. V Polsku se proti tomu vzedmul odpor napříč politickým spektrem. „Paměť na druhou světovou válku v Polsku a na Ukrajině je velmi nekompatibilní. Ukrajinci meziválečnou a válečnou Ukrajinskou povstaleckou armádu vnímají jako významný mezník v jejich boji za nezávislost. Poláci ji mají především za strůjce genocidy na polském obyvatelstvu,“ říká Maciej Ruczaj.

Trvá spor o to, kdo pojede na summit NATO – prezident, nebo premiér? Obě strany si našly „své“ ústavní právníky, kteří potvrzují jejich postoje. „Pavel říká – podívejte se, já tomu NATO rozumím, byl jsem předsedou jeho vojenského výboru, oni mě tam nechtějí pozvat. To je hra na emoce, ne na fakta,“ tvrdí Dalibor Balšínek.

Jaká je stinná strana empatie? Z definice je nespravedlivá, dokazuje ve svém textu v týdeníku Adam Růžička. Salon o Václavu Klausovi připomíná, že byl provokatérem, který nikdy svému publiku nepodlézal. A co chce Trump a jeho lidé budovat v Albánii?

Na Echo Poradě diskutují Maciej Ruczaj, Daniel Kaiser, Adam Růžička a Dalibor Balšínek.

X: http://twitter.com/echo24cz

Facebook: http://twitter.com/echo24cz

V pátek 19. června oslaví 85. narozeniny jeden ze zakladatelů moderního českého státu Václav Klaus. Pojali jsme to jako příležitost promluvit o Klausově dvojjediném významu politika a intelektuála, který do veřejného prostoru dodnes rád vstupuje s provokativními, někdy prorockými názory. Pozvání do Salonu Echa přijali dva ekonomové: letitý Klausův spolupracovník Dušan Tříska a Pavel Kysilka, bývalý viceguvernér centrální banky a posléze generální ředitel České spořitelny. Sestavu doplňují dva Klausovi kolegové a občas oponenti v politice, Petr Nečas a Milan Uhde.

V souvislosti s počtem obětí nacismu za II. světové války v českých zemích – z nichž většina byli Židé - se často hovoří o „našich Židech“. Tento termín zazněl i v debatě o vhodnosti konání sjezdu Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Brně. Ovšem koho pokládáme za „našeho“ se odvíjí od toho, jak chápeme národ. Naše pojetí národa se odehrává ve smyslu německého „Blut und Boden“, tedy krev a půda. Máme za to, že český národ tady byl od nepaměti – nebo přinejmenším od 6. století n.l. Na svoji historii stále nahlížíme skrze národovecké příběhy Aloise Jiráska. Přitom v té době šlo jen o určitou etnicitou skupinu s nám ne zrovna snadno srozumitelným jazykem. Etnická skupina ale ještě není národ, tak jak mu dnes rozumíme. Jednou z důležitých definic národa je totiž třeba rovnostářství – tedy že všichni jeho příslušníci jsou chápáni jako jeden druhému rovní. Proto „naši Židé“ ve skutečnosti nikdy nebyli „naši“.Stejně tak je zcela falešné tvrzení - které většina politiků opakovala při naší nekritické a mezi státy Evropské unie zcela ojedinělé podpoře izraelských vojenských operací v Gaze - o naší „tradiční podpoře Izraele“. Tito politici narážejí na naše dodávky vojenské techniky Izraeli po skončení II. světové války. Ale v tom hrál určující roli SSSR a jeho zájmy. Sovětský svaz podporoval Izrael, aby oslabil vliv Británie na Blízkém východě. Navíc nebylo vyloučené, že Izrael bude socialisticky orientovaný stát. ČSR byla v tom jen nástrojem sovětské politiky. Když se Izrael začal orientovat prozápadně, podpora skončila a SSSR začal podporovat arabské hnutí a jeho protiimperialistický boj. Od té doby jsme dlouhá desetiletí pomáhali Organizaci pro osvobození Palestiny a oslavovali jejího vůdce Jásira Arafata. Čili pokud je nějaké podpora z naší strany v tomto regionu tradiční, je to podpora Palestinců.

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.cz

Zaplaví Česko až stopadesátimetrové supervětrníky? Vláda o nich nerozhoduje úplně dobrovolně. „Jsme pod ostřížím dohledem Evropské komise, která pojala podezření, že vláda pro větrníky neplane a zákulisně jí vyhrožuje zastavením dotací,“ říká Daniel Kaiser. Údajně může jít až o sto miliard korun. Premiér Babiš je tímhle zranitelný a vydíratelný.

Vedoucí úřadu vlády Tünde Bartha je trnem v oku mnohým. Začínala u Zdeňka Bakaly, pracovala pro Agrofert v Maďarsku a nyní je pravou rukou Andreje Babiše. „Dělá reorganizaci, aby vláda nadále nebyla rukojmím státní správy. Je to naprosto legitimní věc,“ říká Dalibor Balšínek. „Jde tak o věc legitimity. Jsme v demokratické společnosti, vláda je nějakým způsobem volená a odvolatelná,“ myslí si Jiří Peňás.

Je česká protidrogová politika v pořádku, nebo je potřeba ji změnit? A jak promění Velkou Británii vražda Henryho Nowaka a přístup policie?

Na Echo Poradě diskutují Jiří Peňás, Daniel Kaiser, Adam Růžička a Dalibor Balšínek.

X: http://twitter.com/echo24cz

Facebook: http://twitter.com/echo24cz

Když slova zlevní: univerzity čeká největší proměna od jejich vzniku

„Žiji v zemi, kde jsou váha a radioaktivita slov daleko větší než jinde,“ pronesl 15. října 1989 Václav Havel. Dnes slovo svou radioaktivitu ztratilo. Je všudypřítomné, levné, podléhá inflaci. Nejinak je tomu s informacemi. A slova mezitím začal vyrábět stroj. To nemůže nezasáhnout instituce, které jsou na práci se slovy založeny. Jak upozorňuje Ethan Mollick ve své knize Život a práce s AI. Co-Inteligence, třeba vysokoškolští učitelé tvoří většinu z dvaceti profesí, jejichž pracovní náplň se nejvíce překrývá se schopnostmi umělé inteligence.

Přirozeně z toho neplyne, že budou vysokoškolští učitelé nahrazeni; zastávají více úkolů než jen předávání informací. Přesto lze očekávat, že vzdělávání čeká hluboká proměna. Ostatně už dnes některé školy ruší eseje či bakalářské práce. Jenže právě schopnost napsat delší souvislý text, formulovat argument a dovést jej k závěru byla dosud považována za jeden z hlavních výstupů univerzitního vzdělání. Vycházelo se přitom z předpokladu, že absolvent bude podobné dovednosti uplatňovat i ve svém profesním životě. Pokud však tento předpoklad padá, bude třeba nově promyslet sám smysl studia.

Netřeba však mluvit jen o rozvratu. Díky umělé inteligenci možná právě splaskává jedna bublina. Tlak na stále vyšší podíl vysokoškolsky vzdělaných lidí vedl k tomu, že některé školy produkovaly stále více titulů, jejichž skutečná hodnota byla sporná. V tomto smyslu vítá nástup umělé inteligence německý klasický filolog Michael Sommer. „Kvalifikace, které existují pouze na papíře, rychle ztrácejí hodnotu. Umělá inteligence nutí univerzity k upřímnosti, které se po desetiletí vyhýbaly: vysokoškolský diplom je důkazem znalostí jen tehdy, pokud tyto znalosti skutečně existují. Masová univerzita požírá své děti – a umělá inteligence jí k tomu dodává nástroj,“ poznamenává.

Tuto logiku můžeme uplatnit šířeji. Umělá inteligence připomíná studentům i vyučujícím, že generování textů z jiných textů ještě není myšlení. Pokud dokáže jazykový model relativně snadno vytvořit odborně znějící shrnutí, kompilaci či literární rešerši, vyvstává otázka: V čem vlastně spočívá intelektuální přínos? Umělá inteligence tak může zvýšit nároky zejména na humanitní vědy. Ty budou muset přesvědčivěji ukázat rozdíl mezi reprodukcí existujících významů a skutečným porozuměním, mezi kompilací a originální myšlenkou. Nejde však jen o otřes jedné instituce. Znovu se ukazuje něco, co platilo už od vzniku univerzit. Otázka po smyslu univerzity je nakonec otázkou antropologickou. Co vlastně znamená myslet? A co je na člověku nenahraditelné? Možná právě dnes zjišťujeme, že tradiční antická definice člověka jako bytosti nadané řečí není tím nejlepším výměrem.

Evropa podle šéfa státní exportní pojišťovny EGAP Davida Havlíčka ztrácí ekonomický vliv ve světě a nedokáže konkurovat Číně ani Spojeným státům. Český EGAP proto přišel s iniciativou, která má propojit evropské exportní instituce s evropským rozpočtem a posílit financování evropských firem v zahraničí.„V roce 2010 měla Evropa i Čína v Africe podobný podíl na trhu. Po deseti letech byla Evropa na dvaceti procentech a Čína na šedesáti,“ řekl Havlíček v novém Hrotcastu. Český návrh už podle něj podpořilo 25 evropských exportních institucí a dostal se i do debat o novém evropském rozpočtu po roce 2028. Klíčovou roli má hrát Evropská investiční banka, která by pomáhala přebírat část rizik exportních projektů. „Draghi napsal zprávu o tom, co Evropě chybí. My jsme řekli: pojďme to odpracovat,“ uvedl Havlíček.EGAP zároveň vidí obrovskou příležitost v poválečné obnově Ukrajiny. České firmy podle něj získávají náskok tím, že v zemi působí už během války. Speciální Fond Ukrajina už podpořil český export za téměř dvě miliardy korun.„Kdo tam dnes je, bude mít největší šanci získat největší část koláče při obnově země,“ říká Havlíček a rekonstrukci Ukrajiny označuje za „investiční projekt století“. Podle něj se Evropa zároveň musí připravit na tvrdší ekonomickou soutěž se Spojenými státy. „Američtí ‚cowboys‘ přijedou do země, vyskládají miliony dolarů na stůl a kritické suroviny koupí. Evropě je často vykoupí před nosem,“ varuje.Vedle Ukrajiny chce EGAP pomáhat i českým firmám zapojeným do dostavby Dukovan. Státní pojišťovna má firmám usnadnit financování investic potřebných pro účast na projektu. „Dodavatelé z jiných zemí podobnou podporu dostanou. Nechceme, aby české firmy byly v nevýhodě,“ dodal Havlíček.

Kdysi byla symbolem politické nestability Itálie. Nyní je to Velká Británie, kde se střídají ministerští předsedové jako na běžícím pásu. Momentálně bojuje o svůj politický život nepopulární labourista Keir Starmer, jehož se chce strana zbavit a doufá, že výměnou lídra se znovu posune v průzkumech na přední příčky, kde ji nyní ohrožují ostře nastupující zelení. I konzervativci bojují o své tradiční místo v politickém duopolu, na pravici se je snaží nahradit Reform UK Nigela Farage. A do toho všeho se snaží prorazit ještě Liberální demokraté. Chaos trvá minimálně od brexitového referenda před deseti lety. O tom, proč je Británie ve vleklé krizi, hovoříme s historiky Martinem Kovářem a Hynkem Fajmonem, politologem a publicistou Alexanderem Tomským, který v Británii dlouhá léta žil, a ekonomem Petrem Bartoněm.

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.cz

Jsou Ukrajinci odolní? Ano, co jim zbývá. Kdyby byla válka u nás, bylo by to podobné. „Nic jiného by nám nezbylo, lidé chtějí přežít, takže jsou rezilientní. Ale jakou cenu zaplatíme, když chceme společnost převádět do neustálého módu připravenosti na nějaký konflikt. Neříkám, že odolnost je špatná, ale všechny podobné velké módní pojmy mají nějakou odvrácenou stránku,“ říká Tereza Matějčková.

Pomohla by v budování odolnosti povinná vojna? „Já tvrdím, že společnosti chybí společné prožívání, pocit sounáležitosti, protože je viditelný ten silný individualismus. Smysl vojenské služby bych viděl primárně v posilování společenského vědomí, které chybí,“ soudí Dalibor Balšínek.

Jsou Češi změkčilí? A proč si potom oblibují muže v uniformách, jakým je třeba končící náčelník generálního štábu Karel Řehka? Konec kavárenského života v podniku Dagmar Havlové. Boj o odkaz Václava Havla připomíná absurdní drama.

Na Echo Poradě diskutují Tereza Matějčková, Jiří Peňás, Daniel Kaiser a Dalibor Balšínek.

X: http://twitter.com/echo24cz

Facebook: http://twitter.com/echo24cz

Velká část sudetských Němců podporovala Hitlerovu NSDAP. Srovnatelné procento Čechů ale podporovalo stalinistickou KSČ. Neměli být také odsunuti kvůli hrůzám stalinské diktatury?

Veřejná debata o vhodnosti nebo nevhodnosti konání sjezdu sudetských Němců v Brně potvrzuje, že existuje jedna minulost a mnoho historii. Každá ze stran líčí poválečný odsun Němců úplně opačně a líčí ho tak, aby to vyhovovalo jejím současným politickým cílům. Jde o typickou politickou instrumentalizaci historie pro současnou agendu. Sjezd v Brně byl zástupný problém a postoje k němu jasně kopírují štěpení politické scény na národně-konzervativní a liberálně-kosmopolitní směr. Platí, že čím více je kdo proti EU, tím byl větším odpůrcem konání sjezdu v Brně. Čili o nějakou objektivní historickou pravdu vůbec nejde.Pikantní ovšem je, že nejvíce protiněmeckou notu hrají ti politikové, kteří zároveň podporují německou AfD. Pokud z Německa hrozí nebezpečí ve vztahu k Benešovým dekretům, je to od AfD. SPD je s nimi v jedné europarlamentní frakci a zároveň horuje proti Sudetoněmeckému krajanskému sdružení.Na územích zemí Koruny české žilo přes 600 let smíšené obyvatelstvo a až na ojedinělé okamžiky žilo v klidu a míru. Až formování občanské společnosti v 2. polovině 19. století vedlo k vzniku moderních nacionálních identit, které začaly být vůči sobě čím dál nevraživější. Tak byla německá menšina po roce 1918 přinucena žít v národním státě Čechoslovaků, přičemž jejich postavení – trefně vystižené historikem Igorem Lukešem – nebylo zcela rovnoprávné. Nebyli majiteli domu, ale jen nájemníky. Do toho přišla velká hospodářská krize, která měla v pohraničí daleko ničivější dopad. Je tedy celkem pochopitelné, že když sudetští Němci viděli hitlerovskou propagandu spektakulárních úspěchů a slyšeli na „Heim ins Reich“, zatímco v ČSR je nic podobného nečekalo.Odsun Němců navázal na trend očišťování společnosti od tzv. nezdravých elementů, který začal v závěru třicátých let a pokračoval až do let padesátých. Nejdříve byli na řadě demokraté, liberálové, Židé a Romové, pak Němci, třídní nepřátele a reakcionáři. Podporou bezpráví se tak čeští demokraté sami oslabili. Není v tom tedy žádné národní sebemrskačství, když si to na základě historických pramenů přiznáme. Česká republika tím rozhodně nebude ohroženější.

Echo Salon Jana Blažka nejen o elektromobilitě. Hosty byli Martin Peleška, ředitel značek Toyota & Lexus v ČR, Jaromír Heřmanský, editel F Automobil Import, s. r. o. a Libor Beneš – Country manager Ford. Bude elektro auto nový standard?

Hostem Hrotcastu byl prezident Hospodářské komory ČR Zdeněk Zajíček. A mluvilo se o rostoucí byrokracií, přeregulovanosti Evropské unie i ztrátě podpory pro podnikání. České firmy podle něj čelí stále větším překážkám a stát zapomíná, kdo vytváří prosperitu země. „Prosperita této země nevzniká na úřadech ani v legislativních procesech. Vzniká ve firmách, aktivitami podnikatelů a prací jejich zaměstnanců,“ říká Zajíček. Podle něj politici často berou fungování firem jako samozřejmost, zatímco na podnikatele dopadá stále více regulací a administrativních povinností.Šéf komory upozornil, že hlavně menším podnikatelům dochází síly: „Podnikatel se s tím musí nějak vypořádat. Ale jednou mu dojdou síly a řekne si: já už na to nemám,“ uvedl. Varoval také, že mladší generace už často nechce přebírat rodinné firmy. „Vidí, co všechno museli jejich rodiče absolvovat, a říkají si: mám tohle zapotřebí?“ Zajíček kritizoval i přístup Evropské unie k regulaci. Podle něj Evropa místo skutečného zjednodušování často přidává další pravidla. „Evropa nezjednodušuje, nesnižuje počet regulací. Nebo přinejmenším ne tempem, které bychom potřebovali,“ řekl. Ostrou poznámku přidal i k unijním antibyrokratickým balíčkům: „Tam, kde Evropě ujel vlak, přicházíme s omnibusy.“Velkým tématem rozhovoru byla také infrastruktura a pomalé povolování staveb v Česku. Dlouhé odklady dopravních projektů podle Zajíčka znamenají přímé hospodářské škody. Jako příklad zmínil pražský okruh. „Kdyby Praha měla dávno postavený vnější okruh, utratili bychom dramaticky méně peněz."

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.cz

Setkání Sudetoněmeckého landsmanšaftu nečekaně rezonuje. Co sleduje Petr Pavel tím, že sjezd podpořil? „Posledních dvacet třicet let je při debatách o česko-německé minulosti konvenční všímat si utrpení nikoliv Čechů, ale Němců. Do roku 1989 byly více ,sexy’ oběti Češi a od té doby jsou ,sexy’ oběti Němci,“ soudí Daniel Kaiser.

„Svátek sudetských Němců se prostě poprvé odehraje v Česku. Připravuje se to deset let a čekalo se, že dnes už to vzbudí menší ohlas. Nestalo se, protože celá situace v Evropě je napjatější než tehdy. A de facto se tu hrají náhradní války,“ říká Jiří Peňás.

Kdo je ten zlý v případě Knihovny Václava Havla? Tomáš Sedláček, nebo spíš Zdeněk Bakala? Vláda si vytváří prostor pro to, aby se mohla více zadlužovat. Ty peníze však projí.

Na Echo Poradě diskutují Tereza Matějčková, Jiří Peňáš, Daniel Kaiser a Dalibor Balšínek.

X: http://twitter.com/echo24cz

Facebook: http://twitter.com/echo24cz

Záběry výtržníků v kuklách pobíhajících po trávníku v Edenu se světlicemi zaujaly předminulý víkend i ty, kdo fotbal běžně nesledují. Divoké scény, při kterých fotbaloví fanoušci Slavie napadli nejen své protějšky v sektoru hostů, ale i tři hráče Sparty, už mají první následky: kontumaci zápasu, desetimilionovou pokutu, čistku v kádru i rozvázání smlouvy s bezpečnostní agenturou. Co bude dál? Kluby požadují centrální databázi problémových fanoušků, narážejí ale na to, že současný výklad GDPR něco takového neumožňuje. Debatujeme o tom s fanoušky tří českých klubů – Slavie, Sparty a Baníku. To, že někteří z nich jsou zároveň i politici, berme vzhledem k legislativnímu rozměru věci jako výhodu.

„Já totiž vůbec nejsem mužem vědy. Nejsem ani pozorovatelem, experimentátorem či myslitelem. Mám temperament conquistadora, dobrodruha – s náležitou zvídavostí, odvahou a vytrvalostí.“ Takto se v jednom dopise charakterizoval Sigmund Freud. Zakladatel psychoanalýzy nechoval velké sympatie ani k filozofii. Přesto bývá mj. za filozofa označován – už proto, že předložil teorii lidského já, s níž se vyrovnávala řada myslitelů, a zároveň nabídl cosi jako nový jazyk moderního světa.

Přinejmenším se zdá, že pojmy jako neuróza, trauma, narcismus jsou pro moderního člověka podstatné. Ale možná žádné z těchto slov nepředčí „nevědomí“, vrstvu našeho já, v níž psychoanalytik hledal odpověď na otázku, proč trpíme. Podle Freudovy nauky nezbývá než jít na nevědomí oklikou: když člověka necháme mluvit, mimoděk na sebe ledacos prozradí. Člověk totiž sám sebe zrazuje; prý z něj zrada proudí všemi póry.

Psychoterapeut se pak spolčuje s klientovým nevědomím proti klientovi samému. Proč to spolčení? Lidé se chtějí léčit, ale často se nechtějí uzdravit. Jejich symptomy jsou strategiemi přežití, mnohdy dokonce celoživotním dílem, které nehodlají jen tak zahodit. Vždyť jim v mnoha ohledech dobře sloužilo. Jenže proniknout k nevědomí znamená překročit hranici společenského taktu i vlastního sebeklamu. Freud proto v jednom dopise varuje, že lékař ani pacient se nesmějí obávat nevkusnosti: „Člověk se musí stát zlým chlapem – bez zločinu není výkon.“

Ale co je na řeči tak pozoruhodné, že někdy dokáže proměnit i fyzické symptomy, a to bez jediného léku? V řeči totiž opakujeme – byť mnohdy nechtěně – svá traumata, selhání i bolesti. Máme zvláštní sklon vracet se právě k tomu, co nás zraňuje. Toto zjištění Freuda šokovalo. Netvrdil snad sám, že člověk je veden principem slasti? Jenže skutečnost často vypadá jinak: pohybujeme se v zapeklitých kruzích opakování. Freud píše o mužích, jejichž každé přátelství končí zradou; o lidech, kteří nejprve křečovitě vzývají autoritu, aby ji pak s triumfem zničili; o milencích, kteří se pokaždé zamilují do téhož typu člověka, jen aby jejich vztah znovu skončil stejně bolestně. Pozoruhodné je na tom hlavně to, že už zde začíná Freud přecházet od klasického modelu „člověk hledá slast“ k ponuřejší představě: člověk je bytost, která opakuje i to, co ji ničí.

Možná nás právě nevědomé opakování nutí, abychom začali opakovat vědomě – a tím se od bolesti alespoň částečně osvobodili. Řeč, vyslovení bolesti, je už sama formou opakování, která může proměnit to, co nás svazuje. Opakování je strukturou naší tragédie i možným východiskem. Ale Sigmund Freud, který celý život bojoval proti iluzím, si nedělal iluze ani o člověku samém. Nevěřil, že by nás nakonec nečekalo selhání, mnohdy bolestivé. Nehraje se o to, zda selžeme; hraje se jen o to, jakou podobu naše selhání získá. A protože jsou některé podoby snesitelnější než jiné, je dobré zavčas si připravit tu nejmilosrdnější.

Kapitoly

I. Ne myslitel – dobrodruh

II. Úhoři, kokain, terapie slovem, pud smrti

III. Naše já – náš zrádce

IV. Metafyzika ztraceného objetí

V. Touha vracet se k tomu, co zraňuje

VI. Opakovat lépe? Vpřed?

Česká vláda si podle hlavního ekonoma BHS Štěpána Křečka vytváří prostor pro vyšší rozpočtové schodky, přesto však současnou situaci nepovažuje v mezinárodním srovnání za dramatickou: „Když se podívám takřka po celém vyspělém světě, tak rozpočtová odpovědnost není téma číslo jedna. Spojené státy i Čína mají deficity kolem šesti procent HDP,“ uvedl Křeček. Připomněl, že český deficit se po covidu snížil z pěti procent HDP na loňských 2,1 procenta, letos však podle odhadů opět poroste.Podle Křečka současná vláda sice kritizovala vysoké schodky předchozího kabinetu, nyní si však „uvolňuje cestu k tomu, aby ty vyšší schodky mohla mít“. Přesto doufá, že kabinet nebude nově vytvořený prostor celý využívat. „Doufejme, že kromě těch investic budou předkládány i nějaké úspory,“ řekl. Ekonom zároveň podpořil výjimky z rozpočtových pravidel pro investice do dopravy, energetiky či obrany. „To, že peníze potečou tímto směrem, je dobře,“ uvedl. Za klíčové však označil efektivní využití prostředků a podporu českého průmyslu.A mluvilo se i o výdajích na obranu a závazcích vůči NATO. Křeček zdůraznil, že Česko by mělo plnit alespoň současný závazek dvou procent HDP: „Neměli bychom hazardovat s tím, že v případě geopolitického ohrožení nám nebude pomoženo tak, jak bychom si představovali,“ řekl. Ale debatu o budoucím cíli 3,5 procenta HDP na obranu označil za předčasnou. „To je hudba daleké budoucnosti. Do té doby se spousta věcí pravděpodobně změní,“ míní ekonom.Křeček kritizoval také vládní zásahy do cen pohonných hmot. Přestože snížení daní podporuje, regulaci marží považuje za problematickou. „Vzniká tím precedent. Jestli se příště vytvoří politická poptávka po regulaci cen másla nebo vajec, tak se to také udělá,“ varoval.Podle ekonoma zůstává česká ekonomika navzdory geopolitickým rizikům relativně odolná. Hlavním motorem růstu je podle něj růst reálných mezd a spotřeby domácností. „Růst mezi dvěma a dvěma a půl procenty prostě bude probíhat,“ dodal.

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.cz

Kauza srazu sudetských Němců v Brně. Co komu hrozí a co to znamená? „Před rokem jsem si myslel, že to proběhne v klidu, protože společnost už na to je připravená. Jednak je to dávno, jednak dochází k posunu vztahu lidí k Sudetům a jednak se mění i náš vztah k Němcům. Obecně z nich už nejde strach,“ říká Jiří Peňás.

„Podle mě organizátoři už dosáhli cíle. Ti, kdo měli být vyprovokováni, se nechali vyprovokovat. Ale v zásadě si myslím, že Babišova vláda si ve své většině myslela, že to odignoruje. Což byl rozumný postoj,“ tvrdí Daniel Kaiser. „Já jsem si při té debatě vzpomněla na citát Milana Kundery, že nejživější boje se vedou o minulost, protože budoucnost je prázdná díra, která nikoho nezajímá,“ dodává Tereza Matějčková.

Jsou výtržnosti na pražském fotbalovém derby vizitkou společnosti? Zločinné jednání přitom v Česku neustále klesá. A co vypovídá o společenských změnách pokračování filmu Ďábel nosí Pradu?

Na Echo Poradě diskutují Tereza Matějčková, Jiří Peňás, Daniel Kaiser a Dalibor Balšínek.

X: http://twitter.com/echo24cz

Facebook: http://twitter.com/echo24cz

V květnu by se měl v Brně uskutečnit historicky první sraz Sudetoněmeckého krajanského sdružení na území země, kterou jejich předci museli před osmdesáti lety opustit. O srazu v „domovině“ mluvil mluvčí landsmanšaftu Bernd Posselt už hodně let a vždy dodal, že příští rok to ještě nebude, ale jednou snad ano. Teď je k tomu nejblíž. Z české strany mu podala ruku organizace Meeting Brno, jejíž zástupci tvoří jednu polovinu našich diskutujících. Tu druhou tvoří jejich kritici, lidé, kteří dlouhodobě vyjadřují pochybnosti o smyslu a účelu oživování starých témat. Salon proběhl minulou středu, kdy se kvůli srazu v Poslanecké sněmovně prudce střetli koaliční a opoziční poslanci a kdy, dalo by se říct, se vášně rozhořely s nečekanou (?) intenzitou.

Česká reprezentantka ve skocích na lyžích Anežka Indráčková byla hostem podcastu Men’s Factor a mluvila o psychických problémech po olympiádě v Pekingu, strachu při skákání i podmínkách českého sportu. Devatenáctiletá závodnice přiznala, že po hrách v Číně chtěla se sportem definitivně skončit. „Byla jsem hrozně izolovaná. Do školy jsem nechodila, s rodinou jsem se nevídala, měla jsem toho plný zuby,“ popsala atmosféru olympiády v Pekingu, kterou výrazně ovlivnila covidová opatření.

Podle Indráčkové se tehdy přidaly také problémy s psychikou a poruchy příjmu potravy. „Člověk se fyzicky i psychicky úplně složil,“ řekla. A po návratu skutečně ukončila kariéru. „Byla jsem přesvědčená, že už nikdy nic víc,“ uvedla. Ke sportu se ale nakonec vrátila i díky podpoře rodiny.

Letos následně dosáhla největšího úspěchu kariéry, když vyhrála juniorské mistrovství světa v norském Trondheimu.

Indráčková zároveň popsala i tlak, který podle ní přinášejí sociální sítě a veřejná očekávání. Negativní komentáře ji zasáhly už během první olympiády v patnácti letech. „Psali mi, že holka tam nemá být a že mám radši sedět v lavici,“ řekla. Přiznala, že tehdy začala pochybovat sama o sobě. „Člověk začne uvažovat, jestli fakt nemají pravdu.“ V rozhovoru mluvila i o samotném strachu při skocích na lyžích. Podle ní není možné strach jednoduše odstranit. „Můžete ho přijmout. Říct si: mám strach, tak mám strach. Je tu se mnou,“ popsala svůj přístup. Paradoxně prý sama trpí strachem z výšek. Česká reprezentantka upozornila i na rozdílné podmínky mezi českými skokany a zahraniční konkurencí. Zatímco velké skokanské země mají podle ní špičkové zázemí a dostatek vybavení, čeští sportovci často fungují v omezených podmínkách. Víc v rozhovoru. 

Bertha von Suttner, rozená hraběnka Kinská ze Vchynic a Tetova se narodila V Praze ve Vodičkově ulici a dětství prožila v paláci Kinských na Staroměstském náměstí. Přes její šlechtický původ ji popuzovala rakouská aristokracie. Bertha tvrdila, že vůbec nemá páru o tom, co hýbe světem, kritizovala její privilegia a militarismus, sexuální pruderii i zkostnatělý školský systém. Nejvíce ovšem nenáviděla nacionalismus a antisemitismus. Nacionalismus jí připadal směšný a nebezpečný, stejně jako jí připadala zbytečná smrt na bitevním poli pro čest, slávu a zemi.Stala se z ní velice známá spisovatelka a přední evropská bojovnice za pacifismus. Úzce spolupracovala s Alfredem Nobelem a po jeho smrti se stala rovněž laureátkou Nobelovy ceny míru. Zemřela symbolicky týden před sarajevským atentátem. Nicméně v českém prostředí – zejména v dobách První republiky - neměl její odkaz zrovna na růžích ustláno. Její myšlenky se dostávaly především do konfliktu s legionářským mýtem, protože Československo systematicky budovalo legionářskou paměť a obraz ozbrojeného boje jako základu republiky. V tomto kontextu byla Bertha von Suttner vnímána jako hlas, který patří světu před rokem 1914, nepoužitelný pro společnost, která se musela aktivně bránit revizionismu Německa a Maďarska. Její román „Odzbrojte!“ sice nadále vycházel a byl znám, ale nebyl vykládán jako politicky aktuální program.České historické texty zdůrazňovaly Masaryka jako realistického humanistu, který pacifismus podmínil obranou demokracie, zatímco Suttnerová reprezentovala absolutní antimilitarismus, čímž v meziválečné optice působila jako politicky naivní. Nejdůležitější ale asi byla její kulturní distance. Byla prostě „málo česká“. Ačkoli pocházela z českého rodu, psala německy, byla spojena s rakouským a s mezinárodním prostředím, a hlavně nebojovala aktivně za českou národní věc. Liberální pokrokářské osobnosti – obzvlášť pokud jsou ještě kosmopolitní - to prostě nemívají v Čechách snadné

Hostem Echo Prime Time byl ministr obrany za SPD a generál ve výslužbě Jaromír Zůna. V rozhovoru mluvil i o očekávané schůzce premiéra Andreje Babiše s prezidentem Petrem Pavlem kvůli summitu NATO a složení české delegace. Věří v dohodu mezi oběma politiky. „Já si myslím, že se domluví. Konec konců jde o dva mimořádně významné činitele.“ Zároveň zdůraznil, že odpovědnost za zastoupení Česka na summitu nese vláda a premiér.Podle ministra se Evropa musí připravit na to, že Spojené státy budou postupně přesouvat větší část odpovědnosti za obranu právě na evropské členy NATO. „Vidíme to už dnes. Americká administrativa jasně říká, že evropské státy musí převzít větší díl odpovědnosti,“ uvedl. Zůna zároveň hájil plán vlády zvýšit obranné výdaje a naznačil, že Česko by ještě letos mohlo skutečně dosáhnout hranice dvou procent HDP na obranu. „Současná vláda může být první vládou, která dvě procenta splní bez nestandardních účetních manévrů,“ prohlásil.Velkou změnou podle něj projde i samotná armáda. České ozbrojené síly se podle Zůny musí vrátit více k obraně vlastního území a posilování schopností pro případ velkého konfliktu v Evropě. „Po roce 2022 se Aliance jednoznačně vrací k obraně teritoria. Vidíme to na posilování východního křídla NATO i na nových požadavcích na logistiku, protivzdušnou obranu nebo vojenské zdravotnictví,“ řekl.V rozhovoru se vyjádřil také k roli budoucího náčelníka Generálního štábu. Podle něj musí jít o člověka, který bude „nositelem změny“ a dokáže se podívat za rámec dosavadního fungování armády.

Prezident Nejvyššího kontrolního úřadu Miloslav Kala varuje, že český stát ztrácí schopnost efektivně plánovat velké projekty a smiřuje se s nefunkčností. V rozhovoru pro Hrot24 kritizoval systém dotací, pomalou výstavbu infrastruktury i absenci strategického plánování.„Nikdy se lidem nežilo tak dobře jako teď. A možná právě proto nejsme připraveni na dobu, kdy bude hůř,“ říká Kala.Podle něj stát pouze přidává digitální nástroje na zastaralý systém místo skutečné reformy. „My digitalizujeme skanzen. Udělá se webová aplikace, ale ve skutečnosti někdo ty papíry vytiskne a odnese jinam. To není digitalizace,“ uvedl.Prezident NKÚ kritizuje také využívání evropských dotací. Podle něj se stát soustředí hlavně na to, aby peníze vyčerpal.„Představa je, že je potřeba všechno utratit. A to, k čemu mají peníze sloužit, je druhořadé,“ tvrdí.Jako příklad uvádí financování vědy nebo menších lokálních projektů. „Máme krásné chodníky v obcích, ale chybí velké strategické investice,“ říká.Výhrady má i k plánovaným vysokorychlostním tratím. Podle něj chybí jasný ekonomický plán návratnosti.„Ne každý beton vylitý do krajiny je investice,“ poznamenal.Kala zároveň upozorňuje, že Česko postupně ztratilo náskok před Polskem právě kvůli neschopnosti rychle připravovat velké stavby.„Poláci velmi rychle měnili legislativu, aby mohli stavět infrastrukturu. My jsme ty projekty připravené neměli,“ dodal.Přesto odmítá příliš černý pohled na situaci v zemi. „Žijeme v nejlepší době historie. Jen jsme si zvykli, že stát funguje pomalu a neefektivně,“ uzavírá.

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.cz

O komplikovanosti kolumbijské společnosti vypráví Tereza Matějčková, která se právě vrátila z knižního veletrhu v Bogotě. „Je to nepředvídatelný svět. Hromadnou dopravu nepoužívá radši ani střední třída, ale auta a taxíky stojí věčně v zácpách. Strach o život jsem neměla, lidé tam jsou strašně milí, laskaví a velkorysí. Ale zároveň tam úplně bezpečno není,“ vypráví.

Proč v Kolumbii nikdo neholduje kokainu? A jak se tam dá domluvit s třemi měsíci španělštiny.

Jiřina Bohdalová oslavila pětadevadesáté narozeniny ve výborné fyzické i mentální kondici. „Viděl jsem teď pořad, kde seděla a byla vtipnější než my všichni dohromady,“ říká Jiří Peňás. Z jakého důvodu je Bohdalová velkou herečkou? A proč má fotku skoro s každým prezidentem.

Opět hoří les v Českém Švýcarsku. Může za to i ekologistické dogma bezzásahovosti? Kdo dělá z národních parků sklady paliva? A nebylo by té krajině lépe jako kultivované „parčíky“? Téma pro Daniela Kaisera.

Na Echo Poradě diskutují Tereza Matějčková, Jiří Peňás, Daniel Kaiser a Dalibor Balšínek.

X: http://twitter.com/echo24cz

Facebook: http://twitter.com/echo24cz

„Disproporce jsou součástí naší reality,“ poznamenal v jednom rozhovoru kolumbijský spisovatel a nositel Nobelovy ceny Gabriel García Márquez. To, co se jeví jako nerealistické, mnohdy není deformací skutečnosti, ale jejím popisem. Fantazie v tomto pojetí není přídavkem k realitě – je nástrojem, jak ji vůbec zachytit.

Proto možná nepřekvapí, že kniha Sto roků samoty z roku 1967 mluví dokonce i k našemu světu. Ústřední motiv samoty zde není jen literárním motivem, ale odkazuje ke struktuře, která se znovu objevuje i v dnešních společnostech – ať v Evropě nebo v Latinské Americe. Nejde primárně o psychologii, ale o existenciální situaci: všechny postavy postupně zjišťují, že jsou uvězněny ve vlastní skutečnosti. Samota ale není jen negativní: není jen ztrátou vztahů, ale i zvláštní formou moci; chrání před zranitelností, ale zároveň ničí možnost sdílet skutečnost.

Což souvisí s dalším tématem, které se vrací napříč knihou a je aktuální i dnes: rozpadající se paměť, osobní i společenská, rozvrací protagonisty a rozkližuje svět. Román Sto roků samoty skutečně končí apokalypticky. „Macondo se už proměnilo v hrůzný vír prachu a sutin, zmítaný hněvem biblické smršti.“ Ale jiskra naděje neschází. Na scénu vstupuje čtenář, který zjišťuje, že vše o městečku Macondo bylo předem zapsáno a že celý život je citací předem napsaného scénáře – lépe řečeno: byl jí. Podstatné je však toto: nemusí to tak být i do budoucna; do scénáře lze vstoupit, zasáhnout do něj, probudit vědomí odpovědnosti.

S obyvateli Maconda sdílíme obtížný úkol. Cílem není mýty odmítnout, ale porozumět jim: vědět, které z nich realitu umožňují a které ji zkreslují. „Dobře vyprávět realitu“ tak neznamená ji zjednodušit, ale udržet její složitost sdílenou: vyprávět ji tak, aby nezmizela ani v pouhé fikci, ani v domněle „holé realitě“. Márquez, jeden z nejvýznamnějších spisovatelů všech dob, ale i oceňovaný novinář, v tom může být naším průvodcem.

Kapitoly

I. Sto roků samoty dnes: mezi literaturou, filozofií a realitou

II. Novinář, který objevil fikci

III. I ten, kdo zná své dějiny, je opakuje

IV. Paměť podmínkou reality

V. Pryč od magického realismu

Bibliografie

Gabriel García Márquez, Sto roků samoty, přel. Vladimír Medek, Praha: Odeon, 2008; zfilmování: Alex Garcia Lopez, Laura Mora (režie), Sto roků samoty, Netflix, 2024–2026, https://www.netflix.com/cz/title/81087583.

Gabriel García Márquez, Zpověď trosečníka, přel. Blanka Stárková, Praha: Odeon, 2004.

Gabriel García Márquez, Zpráva o jednom únosu, přel. Vladimír Medek, Praha: Odeon, 2007.

Gerald Martin, Cambridge Introduction to Garcia Gabriel Márquez, Cambridge: Cambridge University Press, 2012.

David Streitfeld, The Last Interview. Gabriel García Márquez and Other Interviews, Brooklyn – London: Melville House, 2015.

Juan Gabriel Vásquez, Hluk padajících věcí, přel. Anežka Charvátová, Praha: Paseky, 2015.

Juan Gabriel Vásquez, „Malentendidos alrededor de García Márquez“, El arte de la distorsión, Bogotá: Penguin, 2009, str. 61–72.

Spor o obranu, NATO i Írán. Zaorálek mluví o „pohádkách“, Joch hájí spojenecké závazky.

Debata o obranných výdajích, budoucnosti NATO a konfliktu mezi Spojenými státy, Izraelem a Íránem ukázala výrazné rozdíly mezi bývalým ministrem zahraničí Lubomírem Zaorálkem a komentátorem Romanem Jochem.

V  Echo Prime Time se střetli nejen v pohledu na roli NATO, ale i v hodnocení hrozby ze strany Íránu.Zaorálek zpochybnil samotný smysl debat o podílu výdajů na obranu v poměru k HDP. „Ta procenta nemůže nikdo soudný brát vážně. Neříkají nic o schopnostech armády ani o její bojové hodnotě." Podle něj vedou spíše k neefektivním nákupům. „Ta procenta nás nutí utrácet za drahé zbraně, místo abychom pořizovali to, co skutečně potřebujeme,“ dodal.Roman

Joch naopak považuje dodržování procentuálních závazků za klíčové pro fungování aliance. „Je to základní princip férovosti. Když Polsko dává čtyři procenta HDP a my ani dvě, těžko to lze spojencům vysvětlit,“ řekl. Podle něj Evropa dlouhodobě podceňovala vlastní obranu a musí své výdaje navyšovat.

Rozdílně hodnotí i konkrétní kroky české armády, například nákup letounů F-35. Zaorálek jej kritizoval s tím, že odsunul jiné závazky. „Měli jsme budovat těžkou brigádu, což byl náš prioritní úkol. Ten jsme odložili,“ uvedl. Joch naopak připustil, že vedle pozemních sil má význam i moderní letectvo, i když upozornil na rostoucí roli levnějších technologií jako jsou drony.

Mluvilo se i o budoucnosti Severoatlantické aliance. Podle Jocha bude klíčovou roli hrát americký prezident Donald Trump. „Všichni budou čekat, s čím přijde. Může například přesunout americké jednotky do zemí, které dávají více na obranu,“ uvedl. Zaorálek naopak hovořil o hlubší krizi aliance. „NATO se dostalo do situace, kdy nefunguje tak, jak by mělo,“ řekl a připomněl problematické výsledky některých vojenských operací v minulosti. Podle něj by Evropa měla posílit vlastní strategickou autonomii, protože Spojené státy mění své priority.

Zásadní rozpor se projevil i v hodnocení konfliktu s Íránem. Joch označil vojenský zásah za obhajitelný krok. „Rozhodnutí odzbrojit Írán bylo dlouhodobě prozíravé,“ uvedl. Zároveň ale upozornil, že Írán využívá asymetrické prostředky, například útoky na lodní dopravu, na které Západ zatím hledá účinnou odpověď.

Zaorálek naopak odmítl, že by Írán představoval bezprostřední hrozbu. „To jsou pohádky,“ řekl na adresu tvrzení o nebezpečí íránského režimu. Podle něj současná situace vznikla po odstoupení USA od jaderné dohody z roku 2015. „Trump vytvořil problém, který teď řešíme,“ uvedl. Dodal, že vojenský postup může vést spíše k dalšímu zhoršení situace.

Oba se vyjádřili i k návrhu prezidenta Petr Pavel na vytvoření Spojených států evropských. Zaorálek jej označil za nereálný. „Neexistují podmínky ani politické vedení, které by něco takového prosadilo,“ uvedl. Joch považuje debatu o evropské federalizaci za legitimní, ale rovněž ji nevidí jako pravděpodobnou. „Znamenalo by to jednotnou obranu i zahraniční politiku, což je dnes těžko představitelné,“ řekl.

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.cz

Petr Pavel se vyjádřil pozitivně k federalizaci Evropské unie. „Myslím, že představa o společné Evropě není ani pravicová, ani levicová. Každý si to bere po svém. Progresivista chce, aby to všude vypadalo jako v multikulturním ráji, konzervativec si vzpomene na historické důvody, které měli Karel IV. nebo Karel Veliký,“ říká Jiří Peňás.

„Prezident má mentalitu člověka za provincie, který za každého režimu musí mít nějakou svoji Moskvu. Dřív to byla opravdová Moskva, teď hledá jinou. Amerika to pro něj být nemůže, tak mu zbyl Brusel,“ komentuje to Daniel Kaiser.

Proč jsou některé neziskovky financované státem, a přitom autoritu státu podrývají? Motoristé toto řeší, i když možná pomocí nevhodné rétoriky. „Myslím, že si osvojili agresivitu a zbraně druhé strany, která je na svoji dominanci a agresivní chování zvyklá a myslí si, že pro ni je to normální a ostatní se tak chovat nemůžou,“ říká Kaiser.

Bude se více zbrojit? A proč je to možná jenom vojenské keynesiánství?

Na Echo Poradě diskutují Jiří Peňás, Daniel Kaiser a Dalibor Balšínek.

X: http://twitter.com/echo24cz

Facebook: http://twitter.com/echo24cz

Zpěvák Vlasta Horváth, vítěz druhé řady soutěže Česko hledá SuperStar, v podcastu Men’s Factor popsal nejen svou cestu ke slávě, ale i hlubší problém, který podle něj formoval jeho generaci - nedostatek sebevědomí a obava otevřeně přiznat ambice.Do soutěže přitom nevstupoval s cílem zvítězit. „Měl jsem to někde vzadu v hlavě, ale bál jsem se to říct nahlas. Abych to nezakřikl,“ uvedl. Podle něj tehdejší atmosféra podobným projevům nepřála. „Nikdo neřekl, že to chce vyhrát. Takový člověk by byl okamžitě odepsaný.“Horváth tento postoj nevztahuje jen na sebe, ale na širší společenský kontext. „Byl jsem v tomhle strašně svázaný,“ řekl s tím, že otevřené sebevědomí bylo vnímáno negativně. Jako příklad uvedl zkušenost ze soutěže, kdy mladá zpěvačka oponovala porotě: „Jakmile někdo ukázal sebevědomí nebo si za něčím stál, tak to lidi nechtěli vidět.“Podle něj právě tento typ nastavení brzdil i další kariérní možnosti. Přestože dostával doporučení prosadit se v zahraničí, sám si na to netroufl. „Takhle daleko jsem absolutně nepřemýšlel, ani jsem tu sebedůvěru neměl,“ přiznal.Dnes klade větší důraz na vnitřní jistotu a autenticitu než na očekávání okolí. „Dřív jsem přemýšlel, co se bude líbit lidem. Dneska klidně udělám desetiminutovou písničku. Už nemám co ztratit,“ uvedl.

Chystá se Babišova vláda ochočit Českou televizi (ČT) a Český rozhlas (ČRo), tím ohrozit svobodu projevu a v konečném důsledku demokracii? Nebo je avizovaný přechod financování z beder veřejnosti a firem na státní rozpočet standardní evropská praktika, notabene když ji dvě ze tří vládních stran měly v programu? Za jednu z nich, SPD, přišel do Salonu Echa poslanec Josef Nerušil. Daniel Köppl se postupně pohybuje v blízkosti různých stran současné koalice, momentálně u ministra kultury Oty Klempíře. Profesí mediální manažer byl Köppl šéfredaktorem oborových časopisů a dnes je členem Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Opozici zastupují hned dva stínoví ministři kultury, Jan Lacina za STAN a Martin Baxa z ODS.

Prezident Petr Pavel ve středu na debatě Deníku s občany v Litomyšli připomněl myšlenku vytvoření Spojených států evropských jako možné cesty k posílení role Evropy. Jeho poradce Jan Macháček v pořadu Echo Prime Time uvedl, že jde zatím o nejasný koncept bez konkrétní podoby, zatímco Jiří Weigl z Institutu Václava Klause, který je i poradcem ministra Petra Macinky, varoval, že podobné návrhy by mohly vést k oslabení až likvidaci české suverenity. Shodli se naopak na tom, že spor mezi Hradem a vládou o zastoupení na summitu NATO je zbytečně vyhrocený.Macháček uvedl, že stejně jako prezident má i on tendenci věřit tomu, že celky, aby mohly dobře institucionálně a pragmaticky fungovat, směřují k vyzkoušenému systému. „Na jedné straně je to národní stát, na druhé funkční federace nebo konfederace. Evropská unie není ani jedno z toho,“ myslí si Macháček. Dodal, že EU je stále projekt a nestálý útvar a bylo by dobré, aby měla stabilnější charakteristiky.Weigla Pavlův návrh nenadchl. „Pan prezident mě opakovaně překvapuje tím, že přichází s návrhy, které by suverenitu státu, jehož je hlavou, zlikvidovaly. Vím, že navrhoval, abychom se zbavili v EU práva veta, což by nás, jakožto suverénní stát, velmi oslabilo. Je velkým zastáncem eura, což zase znamená oslabení,“ řekl. To vše je podle něj krok k úplné likvidaci České republiky jako samostatného státu. „Stali bychom se provincií, spolkovou zemí té projektované federace. Myslím, že bychom si na tyto iniciativy měli dávat velký pozor,“ varoval.Macháček připomněl, že Spojené státy evropské jsou zatím jen slogan, a téma tak pro něj v tuto chvíli příliš neznamená. „Museli bychom se prezidenta zeptat, jak to myslí a jaké vidí podrobnosti v tom, co navrhuje. Rozhodně mi ale nepřipadá jako někdo, kdo by si přál likvidaci české suverenity,“ uvedl s tím, že by nejprve potřeboval vědět, jaký je obsah prezidentovy představy. „A to je pak na detailní rozbory všech národů. Žádné takové předložené ani promyšlené nejsou,“ vysvětlil Macháček a doplnil, že suverenita by se ani v případě zrušení veta v EU neztratila. „Prezident řekl, že chce zahájit debatu. Ta neprobíhá, neprobíhá ani na evropské úrovni. Myslím, že se to nestane, a není ani dynamika, že bychom k tomu směřovali,“ uzavřel.

Poslední německý císař Vilém II. zdědil systém, na jehož řízení nestačil. Jeho pobyt na trůně se tak dá označit jako modelový případ politického selhání. Formálně disponoval značnou mocí, neměl ovšem žádnou sebereflexi, nebyl schopnost unést odpovědnost spojenou s postavením panovníka a místo promyšlené politiky dával přednost symbolickým gestům.Čechy byl po většinu 20. století Vilém II. vnímán optikou našeho národního vymezování se vůči germánskému vlivu. Byl pro nás tedy protipólem demokratických hodnot, na kterých stálo Československo. Je třeba si uvědomit, že naše národní identita vznikala v přímé konkurenci s německou kulturou a proti německé dominanci. Němci převažovali v administrativě, armádě, vědě, průmyslu. Z toho pramení náš pocit kulturní méněcennosti, přecitlivělost na jazyk a národní symboly a zejména naše morální sebe-idealizace, tedy představa, že jsme humanisté, kdežto Němcům jde jen o moc.Česká animozita vůči Němcům ale samozřejmě nebyla a není iracionální. Německý prostor - tedy Svatá říše, Rakousko, Prusko a pak Německo - byl demograficky, hospodářsky, technologicky, politicky a vojensky silnější a dominantnější. A české země až na výjimky – jako za doby Karla IV. –představovaly jejich periferii. Čili kolektivní psychologii můžeme dobře rozumět jako reakci slabšího aktéra na silnějšího souseda.Tato situace do určité míry dnes přetrvává. Německo ovšem v současné době nepotřebuje „asimilovat“ sousedy, protože jeho vliv funguje měkčími nástroji. Česká republika je třeba silně závislá na německém trhu. Ovšem bojovat za národní suverenitu je pro nás sebevražedné. Češi i Němci jsou součástí většího celku, takže bychom se spíše měli soustředit na utváření koalic uvnitř EU. Ale to našim vládám nikdy moc nešlo.

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czPokračuje debata o fungování veřejnoprávních médií. Například senioři nebo zdravotně postižení nemusí platit licenční poplatky BBC. Může se něco podobného aplikovat v Česku? „Andrej Babiš nepůjde kvůli České televizi na barikády. Jeho voliči ji neřeší, jsou ovšem diváky StarDance. Proto za tento pořad bojovat bude,“ říká Dalibor Balšínek.Jak bude nové Maďarsko fungovat v rámci Evropské unie? „Je možné, že na Roberta Fica si může Péter Magyar dovolovat skrze Benešovy dekrety, zatímco ve vztahu k EU bude muset být více pokorný. Soudní dvůr EU rozhodl, že Maďarsko musí svůj zákon o zákazu LGBT propagandy urychleně zrušit. Že ten rozsudek přichází právě teď, je to náhoda?“ říká Maciej Ruczaj.Americké studna může vyschnout a Evropané dělají ze strýčka Sama hlupáka. V jak hluboké krizi je NATO? A jak vznikla láska českého Senátu k Tchaj-wanu?Na Echo Poradě diskutují Maciej Ruczaj, Daniel Kaiser a Dalibor Balšínek.X: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz

Maďarské parlamentní volby skončily jasným vítězstvím strany Tisza nad Fideszem. Proč po 16 letech končí éra Viktora Orbána a nastupuje vláda Pétera Magyara? Pozvání do debaty na toto téma přijali a do studia Echa dorazili bývalý ministr zahraničních věcí a v současnosti politolog z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy Tomáš Petříček, dlouholetý novinář slovenského původu a expert na Maďarsko István Léko, odborník na mezinárodní vztahy rovněž působící na Fakultě sociálních věd Tomáš Weiss a z Maďarska se pak na dálku připojil bývalý velvyslanec České republiky v této zemi Tibor Bial.