Mediální cirkus

Jeho krátké hudební videoklipy se staly v posledních měsících hitem sociálních sítí. Dělá si v nich často ostrou legraci z politiky a publikum mu roste v desítkách tisíc. „Našel jsem volný prostor na trhu,“ říká DJ Roxtar.

Dominik Turza alias DJ Roxtar se už skoro dvacet let živí mixováním hudby, až letos se ale vyhoupl mezi hvězdy sociálních sítí. Začal totiž v krátkých hudebních klipech glosovat kauzy české politiky, vtipně a leckdy dost ostře. A okamžitě našel publikum, na které přesně tohle funguje.

„Ta chvíle přišla v lednu u kauzy Petra Macinky a jeho nočních zpráv poradci prezidentovi. Tehdy jsem se vrátil z dovolené, viděl tohle a strašně jsem se naštval. Tak jsem zalezl do studia, vzal počítač a řekl si: ‚Já potřebuju udělat song, já to ze sebe potřebuju dostat ven,‘“ popisuje v podcastu Mediální cirkus Dominik Turza, jak vznikl jeho první úspěšný klip k politice.

Video, které reagovalo na lednový střet prezidenta Petra Pavla a ministra zahraničí Petra Macinky (Motoristé) nasbíralo přes milion diváků a přineslo Roxtarovi desítky tisíc nových fanoušků. To se pak opakovalo s každým dalším politickým hudebním kouskem.

„To video se během krátké chvíle stalo velmi virálním. Zjistil jsem, že to je skvělý nový terapeutický nástroj, který jsem našel. Protože díky umění a díky nějakým silným emocím, které ve mně společenské dění vyvolává, ho můžu potom filtrovat a vypouštět tímhle kanálem. A ještě k tomu mi to přineslo hype, vliv a mně je líp. Já tu písničku dodělám a mně je líp,“ vypráví v Mediálním cirkusu.

Kromě klipu o Macinkovi nejvíc bodovaly třeba narozeninová píseň pro ministryni financí Alenu Schillerovou z ANO, klip k autonehodě poslance Motoristů Filipa Turka či remix videa Andreje Babiše o tom, jak si pouští písničku a zpívá, když se špičkami hnutí ANO letos v srpnu vystoupal na Lysou horu.

Jak se DJ Roxtar vyrovnává s hejty na sítích? Jakou svou písničku o politice má nejradši? A jak kolegové z branže reagují na jeho přiznané využívání umělé inteligence?

--

Mediální cirkus, podcast Marie Bastlové o dění na mediální scéně. Zajímá ji pohled do redakcí, za kulisy novinářské práce – s předními novináři i mediálními hráči.

Sledujte na Seznam Zprávách, poslouchejte na Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.

Ještě loni se chemik Daniel Kortus o politiku nezajímal. Pak ale slyšel Motoristu Filipa Turka a nepravdy, které říká o klimatu. Začal je vyvracet a dnes je hvězdou Instagramu. „Asi je sexy dělat z Motoristů hlupáky,“ říká.

„Původně jsem politiku nesledoval, chtěl jsem jen víc do hloubky vysvětlovat věci kolem klimatu. Ale pak mi sestra řekla: ‚Dane, slyšel jsi toho Filipa Turka?‘ A já: Turek, vždyť je to ten co má rád auta, proč mluví o klimatu?‘ No a pak jsem si ho poslechl a řekl si: ‚Tak to je průšvih.‘ A tak to začalo,“ popisuje vznik svého projektu vědec Daniel Kortus, který byl hostem živého natáčení podcastu Mediální cirkus na Letní podcastové scéně v pražské Troji.

Profil Klimatomluva odstartoval před necelým rokem a slaví na sociálních sítích velký úspěch. Kortus ve videích vtipně glosuje politická vystoupení na téma klimatu a vyvrací nepravdy, které politici říkají ve veřejném prostoru. Jeho terčem jsou zejména Motoristé. Od října nabral na Instagramu téměř 160 tisíc sledujících.

„Přišlo mi neuvěřitelné, že v rozhovorech říkají takové nesmysly a není nikdo, kdo by jim oponoval. Ani nikdo z vědecké scény. Tak jsem na ně začal reagovat na sítích a mělo to obrovský úspěch,“ líčí Kortus, který se zařadil mezi takzvané greenfluencery.

Ve svých videích stříhá ukázky z rozhovorů a politiky konfrontuje buď s fakty nebo s jejich vlastními výroky, kde si často protiřečí. Nejvíc sleduje Filipa Turka, Petra Macinku a Motoristy, kteří nově přišli na ministerstvo životního prostředí.

„Všechno, co říkají, je logicky tak strašně špatně, že tam stačilo jenom, aby se do toho někdo pustil, a byl to zaručený úspěch,“ vypráví Kortus a pokračuje:

„Třeba bývalý náměstek, dnes ředitel sloučené sekce ochrany klimatu a životního prostředí Jaromír Wasserbauer toho o klimatu ví snad ještě méně než Filip Turek. Je to chemik, takže si ho můžu vychutnávat z toho pohledu, že jsem taky chemik,“ popisuje Kortus.

Sám Kortus vystudoval Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze. Dnes tam působí jako vědecký pracovník. Zabývá se výzkumem zlepšení molekulárních systémů pro ukládání vodíku či oxidu uhličitého. Kromě toho je také spoluzakladatel vzdělávací platformy Edufix, která se věnuje doučování a výuce chemie pro studenty.

Dezinformací a nesmyslů o klimatu je podle něj ve veřejném prostoru obrovské množství.

„Je těžké si vybrat jeden největší bizár, protože ze začátku mi to přišlo bizarní úplně všechno. Seděl jsem u obrazovky, pouštěl si ty věci třeba pětkrát a tlemil se smíchy. Teď už jsem ale otrkaný a snesu mnohem víc,“ říká Kortus s tím, že mu navíc neustále nové a nové nesmysly z veřejného prostoru posílají jeho fanoušci. A to i ze Slovenska.

„Největší zásobárna je ale Filip Turek a jeho naprosto suverénní přednes. To je studnice neomezených možností, roh hojnosti,“ žertuje Kortus.

Mladý chemik je přesvědčený, že nepravdy o klimatu šíří politici mnohdy schválně.

„Nejdřív jsem si myslel, že tomu fakt nerozumí, ale pak, když posloucháte ty rozhovory pořád dokola a slyšíte, jak opakují ty samé nesmysly, tak zjistíte, že to dělají záměrně,“ říká už s vážnou tváří.

Dezinformace o klimatické změně jsou podle něj v Česku časté. Ostatně se zpochybňováním teze o globálním oteplování přišel už v devadesátých letech Václav Klaus. Ten, byť ekonom, napsal o klimatu dokonce pár knih. Nejslavnější má název Modrá, nikoli zelená planeta.

„Česko je takový fosilní stát kvůli uhlí. A v těchto státech se tyto dezinformace šíří obecně líp, protože fosilní průmysl tam má větší moc. Hodně vysoko ale nastavil laťku Donald Trump. A já myslím, že Motoristé si v tu chvíli tak trochu řekli: ‚Ty jo, dobře, on! Pojďme ho zkusit napodobit,‘“ přemýšlí Kortus.

Podle něj na to ukazuje například to, že v momentě, kdy Trump přišel se škrty v klimatologickém a v meteorologickém výzkumu v USA, tak Motoristé najednou také začali brát peníze, a to třeba i Českému hydrometeorologickému ústavu.

Jaké dezinformace o klimatu Filip Turek šíří? Jak vybudovat za pár měsíců z nuly tak silné účty na sociálních sítích? A budeme o klimatu mluvit i na podzim, až odezní sucho?

--

Mediální cirkus, podcast Marie Bastlové o dění na mediální scéně. Zajímá ji pohled do redakcí, za kulisy novinářské práce – s předními novináři i mediálními hráči.

Sledujte na Seznam Zprávách, poslouchejte na Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.

Na podzim bude jasno o tom, jak se změní financování veřejnoprávních médií. „Bitva o televizi a rozhlas je o tom, kam má směřovat tahle země a jestli vítěz bere vše a může si dělat, co chce,“ říká moderátor ČT Martin Řezníček.

Vláda Andreje Babiše (ANO) má jasno v tom, že chce zrušit současný model veřejnoprávních médií. Koncesionářské poplatky má nahradit financování ze státního rozpočtu. Konkrétní návrh, o kterém by poslanci měli jednat už na podzim, ale známý není.

„Do dneška nevíme, co přesně v tom návrhu bude. A bude záležet na každém slovu, na každé čárce. Bude to bitva o cizelování každého slovíčka. Ale že něco chtějí udělat, je naprosto jasné. A vsadil bych si na to, že i udělají,“ odhaduje jedna z hlavních tváří České televize, moderátor Událostí Martin Řezníček, který byl hostem podcastu Mediální cirkus.

Veřejnoprávně

Zaměstnanci ČT i Českého rozhlasu plány vlády kritizují a bojí se o ohrožení nezávislosti. Politici podle nich nepřekládají dostatečné pojistky dalšího nezávislého fungování obou médií. Na Kavčích Horách i na Vinohradech proto vznikla protestní akce Veřejnoprávně a proběhla už i první výstražná stávka.

Řezníček součástí iniciativy Veřejnoprávně není, kolegy ale podporuje. „Jsem ochoten zajít daleko,“ říká k tomu.

Snahu změnu financování bere jako snahu o omezení nezávislosti veřejnoprávních médií, i když politici tvrdí opak.

„Nebyl jsem přímo u toho, ale slyšel jsem, že i koaliční politici jsou schopní neformálně říci v Poslanecké sněmovně, že vlastně nejde o financování veřejnoprávních médií, že jde jenom o zpravodajství, aby fungovalo lépe ve prospěch vládnoucí většiny. Když vám tohle někdo přizná jako koaliční politik, tak si pak říkáte: ‚Opravdu vám jde o blaho téhle země?‘“ říká Řezníček a pokračuje:

„Jedna věc je, co vám politici řeknou v rozhovoru. Druhá, jak útočí téměř denně na sociálních sítích, na tiskových konferencích vlády. A jak od těchto politiků máte potom brát jejich tvrzení, že jim nejde o oslabení televize a rozhlasu, když na ně permanentně útočí?“

Boj za poplatky nezávislost neohrožuje

Řezníček kromě moderování zastává v televizi řadu funkcí. Je zástupcem šéfredaktora zpravodajství, šéfem zahraniční redakce a také šéfem moderátorů. V letech 2012 až 2017 byl zpravodajem ČT ve Spojených státech amerických.

I když se zaměstnanci televize do bitvy o poplatky veřejně vložili, podle Řezníčka to nijak neovlivňuje jeho práci, fungování redakce ani nezávislost zpravodajství.

„Nemám pocit, že by tam docházelo k nějakému ohrožení editoriální nezávislosti. Rozhodně nikdo neříká: ‚Tohle budeme hrát, tohle nebudeme hrát z toho důvodu, že to někomu uškodí nebo někomu pomůže.‘ Vůbec nic takového se tam neděje,“ tvrdí.

A ovlivněn prý rozhodně není ani on sám.

„Nestalo se mi jedinkrát za dobu kariéry, kdy jsem moderoval Události, komentáře, nebo jsem potom zastupoval, když odešel Václav Moravec, v nedělní debatě, že bych nepoložil otázku jenom proto, že bych se bál, jak to dopadne s televizí nebo s rozhlasem. To bych se ráno nepodíval sám na sebe do zrcadla.“

Kritika od Andreje Babiše

Sám Řezníček je častým terčem kritiky politiků. Andrej Babiš ho ještě jako šéf opozice opakovaně kritizoval i od sněmovního řečnického pultíku. Nemůže mu odpustit prezidentskou debatu, kterou Řezníček moderoval v lednu 2023 právě mezi Babišem a Petrem Pavlem. Andrej Babiš na debatu tehdy přišel bez ohlášení na poslední chvíli.

„S Andrejem Babišem jsem od té prezidentské debaty nijak nekomunikoval. Nevím, co si o mně myslí. Asi to nebude nic hezkého. Ale můžu soudit jenom z jeho veřejných vystoupení v Poslanecké sněmovně, kde jsem se dostal, nemyslím, že úplně právem, do stejné skupiny lidí, jako je Miroslav Kalousek a někteří ostatní, kde, když je příležitost kopnout do České televize, tak kopne,“ říká k tomu populární moderátor a pokračuje:

„Ale útoky od populistů mě se nijak nedotýkají. Opravdu ne. A možná mě ta prezidentská debata, nejen průběh prezidentské debaty, ale to, co tomu těsně předcházelo, a potom hlavně co následovalo, možná nějak zocelilo. Já si z toho opravdu nic nedělám.“

Jak vnímá útoky politiků ve studiu? Mají ještě smysl veřejnoprávní média? A jak zpravodajství ČT pomohla konkurence v podobě CNN Prima News?

--

Mediální cirkus, podcast Marie Bastlové o dění na mediální scéně. Zajímá ji pohled do redakcí, za kulisy novinářské práce – s předními novináři i mediálními hráči.

Sledujte na Seznam Zprávách, poslouchejte na Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.

Bývala zemí doutníků, tanečnic a veselí. To už ale o Kubě neplatí. Pod tíhou ropné blokády zemi dochází jídlo, léky i elektrická energie. „Žije se tam strašně. Na venkově lidé nemají proud týden, dva, někdy i déle,“ líčí reportér.

„Hladomor to ještě není, ale každopádně aspoň všichni moji přátelé dost výrazně zhubli,“ vypráví zahraniční reportér Seznam Zpráv Eduard Freisler, který byl hostem nejnovějšího dílu podcastu Mediální cirkus.

Freisler na Kubu jezdí už 25 let, naposledy tam byl letos na jaře. Na přelomu roku o zemi vydal knihu Kubánské tango v rytmu blues, za kterou dostal Cenu Hanzelky a Zikmunda za nejlepší cestopis roku.

„V rámci příjmového potravinového systému mají od vlády takové knížečky, ‚libreta‘, a když se do ní člověk podívá, vidí, že každý Kubánec by měl mít nárok na tohle, na tohle, na tohle. Ale pak zjistíš, že většina kolonek je prázdná, že spousta lidí měsíce nedostala zubní pastu nebo šampon,“ popisuje s tím, že nejtíživější jsou výpadky elektrické energie.

„V Havaně vypnou proud klidně na 72 hodin, 100 hodin. Každý večer město úplně potemní, protože nemají palivo. Svítí se jenom v několika oblastech, kde jsou turistické hotely. Je dobré se po osmé, deváté večer vrátit někam k hotelu, protože jinak člověk uvízne někde v totální tmě a není jak hledat cestu domů,“ líčí novinář.

Dělala to už moje máma i babička

Jeho poutavě psaný cestopis o Kubě stojí na příbězích obyčejných Kubánců a zážitcích z mnoha cest na karibský ostrov, ale i z několika let soužití s kubánskou manželkou.

„Vždycky připomínám příběh ‚jineteras‘, což jsou takové prostitutky. Přijíždějí z venkova, kde je opravdu hlad, není elektřina a práce s cílem najít si nějakého bělocha, který by jim pomohl ven. Jedna z nich mi teď na jaře řekla: ‚Ona to dělala už moje máma a moje babička. Už tehdy měly nějaký materiální nedostatek a chtěly se odsud dostat.‘ “

Kuba trpí především desítkami let vlády diktátorského režimu. Teď ji navíc srazila ropná blokáda, kterou na ostrov uvalil americký prezident Donald Trump. Cílem bylo oslabit tamní komunistický režim, omezit jeho vliv v regionu a potrestat Havanu za podporu Venezuely.

Šokuje mě Trumpismus

Freisler pracoval pro řadu českých redakcí, pravidelně ale pobyt v Česku prokládá dlouhými epizodami v zahraničí. Teď by ho lákaly Spojené státy americké.

„Šokuje mě trumpismus. A to, co všechno se v té zemi za pár let událo a jak to i země údajně silných institucí, která nedovolí, aby to tam jeden člověk začal radikálně měnit, neustála. Mám pocit, že tam je spousta příběhů, které by se daly sledovat a dobře by to ilustrovaly,“ přemítá reportér.

„Mě tam asi nejvíc ohromilo to, že desítky milionů Američanů ti řeknou, že by chtěli diktátora víc než demokracii. Když jsem jel v Arkansasu po venkově, tak Američani měli před domem stožár, kde mají americkou vlajku, ale na některých obydlích nad tou americkou vlajkou byla vlajka Trumpa, jako kdyby byl víc než Amerika,“ popisuje.

A proč si jako práci vlastně vybral právě novinařinu?

„Můj život je nekonečná honba za příběhem, tím nejlepším příběhem, který můžu najít. A myslím si, že ten kubánský se pro mě stal jedním z vrcholů,“ odpovídá Eduard Freisler a oklikou se tím vrací ke své oblíbené Kubě.

Jak se píše z Venezuely pro americká média? Proč americké noviny nechtěly vydat pozitivní článek o Trumpovi? A má Kuba šanci na světlou budoucnost?

--

Mediální cirkus, podcast Marie Bastlové o dění na mediální scéně. Zajímá ji pohled do redakcí, za kulisy novinářské práce – s předními novináři i mediálními hráči.

Sledujte na Seznam Zprávách, poslouchejte na Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.

„Pro politiky jsou podcasty strašně jednoduché a pohodlné. Nedivím se jim. Zároveň musím celkem otevřeně říct, že to je často strach z jejich strany nekomunikovat s novináři napřímo,“ myslí si tvůrce Vinohradské 12 Matěj Skalický.

„Pro lidi to musí být strašně matoucí. Je naší rolí jim vysvětlovat rozdíl,“ pokračuje novinář, který byl hostem Mediálního cirkusu.

Reportér a moderátor Českého rozhlasu Matěj Skalický pracuje ve veřejnoprávním médiu patnáct let, od března 2022 vede a moderuje oblíbený zpravodajský podcast Vinohradská 12. Za svoji práci letos na jaře získal prestižní ocenění Novinářská křepelka. S pořadem také pravidelně boduje v soutěži Podcast roku.

„Je dobře, že je ten podcast nejen slyšet, ale i oceňován, protože máme ročně dvacet milionů stažení, to je naprosto impozantní číslo. K tomu mám možná větší respekt než k těm cenám, ale je to něco, co mě těší. Myslím, že to je dobré ohodnocení celého týmu Vinohradské 12,“ říká novinář.

„Vinohradskou 12 dělá denodenně přes deset lidí. Ne každý díl dělá deset lidí, ale ten tým je více než desetičlenný. A ti lidé tam nechávají srdce, protože to je práce na minimálně čtrnáct hodin denně a je to někdy hodně náročné.“

Ty jsi blázen, proč bys to dělal?

Ročně tým Vinohradské 12 vyrobí zhruba 250 dílů, až na pár výjimek drtivou většinu z nich moderuje Skalický.

„Je to sedm dní v týdnu, dvanáct měsíců v roce. Je to strašné, ale právě tak to má být. Podle mě je hrozně důležité, že to moderuje jeden člověk. První tři měsíce jsem si myslel, že vydržím tři měsíce. Pak jsem si myslel, že šest. Pak, že rok. A teď to už držíme čtyři roky a kus. Je to náročné, ale nestěžuji si, dělám to strašně rád. Vnímám to jako extrémně důležitou službu,“ vypráví moderátor, který každý všední den se svými hosty v podcastu rozebírá jedno z klíčových domácích nebo zahraničních témat. Na víkendy zároveň chystá speciální podcastové série.

„Každý mi říkal: ‚Ty jsi blázen, proč bys to dělal?‘ Ale já v tom vidím to, že se toho děje strašně moc, tak proč bych měl ochuzovat posluchače a posluchačky o jeden den zpravodajských událostí? Tak jim ten speciál dám na víkend. Třeba o víkendu někam cestují, tak si něco nadčasového rádi poslechnou,“ vysvětluje Skalický.

Vinohradskou 12 převzal Matěj Skalický v rozhlase před čtyřmi lety po původní zakladatelce projektu Lence Kabrhelové, která se svým týmem odešla do Seznam Zpráv pracovat na zpravodajském podcastu 5:59.

„Měl jsem tehdy jet jako zpravodaj za Český rozhlas do Spojených států a přišla tato nabídka. To byla taková Sofiina volba, ale overchoice efekt, že máte strašně moc dobrých nabídek a teď si máte jednu vybrat. Já jsem za to samozřejmě hrozně vděčný, ale byl to tlak. Samozřejmě jsem vstupoval do vod - a všechna čest Lence, že sem ten formát z Ameriky přinesla - o kterých jsem věděl, že jsou a budou hrozně populární. A že budu určitě víc vidět, víc slyšet a že nesmím selhat,“ vypráví novinář.

"Pro mě bylo důležité navázat na to, co dělala Lenka, i s ohledem na to, že si ji extrémně vážím za to, co udělala. Takže tam nebylo pochyb, jakou cestou se vydat, “ dodává Skalický. Zároveň neskrývá, že začátky byly velmi těžké.

„Už jsem v té době studoval podcasty na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy a zpravodajské podcasty zvlášť, ale nevěděl jsem, jak se to dělá. Je to je trochu jiné rádio, takové rádio 2.0 a musíte tomu hodně přizpůsobit styl komunikace, výrobní procesy. A já jsem si skládal celý tým znovu,“ vzpomíná.

„První tři měsíce byly strašné. Epizody jsme dělali déle než den. Jezdil jsem se domů na čtyři hodiny vyspat a jel jsem tam zpátky. Měl jsem vysoké nároky. Uměl bych natočit rozhovor a vydat ho, ale takto se podcasty formátu The Daily od New York Times, což je trochu modifikovaná Vinohradská 12, nedělají. To chce píli, to chce zručnost a to se musíte naučit. A já si myslím, že se to doteď učím,“ popisuje novinář.

„Z 26 hodin, co nám trvala první epizoda, to si doteď pamatuji a už bych se k tomu v životě nechtěl vracet, tak jsme na takových 10, 16 na jednu epizodu. Já jsem to chtěl tolikrát vzdát, ale tolikrát. Ale nevzdali jsme to, za to jsem rád. Teď říkám všem, ať nikdy nic nevzdávají,“ dodává.

Publikum na Spotify a na YouTube stárne

Popularita podcastů v Česku v posledních letech stále roste a každý rok přibývají nové pořady. Ve velkém si je už oblíbili také politici a politické strany v čele s premiérem Andrejem Babišem (ANO), který ve veřejném prostoru i v médiích na svá videa pravidelně odkazuje.

„Podcasty a videocasty dělají všichni, nejen hnutí ANO, ale naprosto všichni. Pro lidi to musí být strašně matoucí. Je naší rolí jim vysvětlovat rozdíl,“ myslí si novinář.

„Pro politiky je to strašně jednoduché a pohodlné. Já se jim nedivím, že to dělají, protože současná doba to umožňuje a pro ně je to přece mnohem méně složité jít si někam něco říct třeba s parťákem ze strany, než být konfrontován novinářem někde na rozhovoru. Zároveň musím celkem otevřeně říct, že to často je strach z jejich strany nekomunikovat s novináři napřímo anebo neodpovídat na otázky a jenom si to říct někde v podcastu.“

Měl by Český rozhlas vyrábět i podcasty žánru true crime? Jaké trendy na tuzemské podcastové scéně stále chybí? A bude boom podcastů ještě pokračovat?

--

Mediální cirkus, podcast Marie Bastlové o dění na mediální scéně. Zajímá ji pohled do redakcí, za kulisy novinářské práce – s předními novináři i mediálními hráči.

Sledujte na Seznam Zprávách, poslouchejte na Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.

Čeští fotbalisté odjeli z mistrovství světa v Mexiku s ostudou. Ve skupině získali pouhý jeden bod a sklidili kritiku fanoušků. „A lepší to nebude, obávám se,“ říká k tomu sportovní novinář Luděk Mádl, který se specializuje právě na fotbal.

„Na fotbalové asociaci se už dvacet let nedělá sport. Přestala se rozvíjet metodika, přestali se starat o mládež, vzdělávání trenérů se zaseklo,“ vypočítává neduhy českého fotbalu šéfkomentátor časopisu Hattrick Luděk Mádl, který byl hostem podcastu Mediální cirkus.

Je tady obrovská díra

Národní tým se dostal na šampionát po dvaceti letech. Ani přes příznivý los ale nedokázal postoupit ze skupiny. Češi si tak odváží z mistrovství pouhý jeden bod za remízu s týmem Jihoafrické republiky.

„Je tady obrovská díra, kdy se opravdovému fotbalu na Strahově nikdo nevěnoval. Nešly do toho peníze, fotbalová asociace tady má obrovský dluh. Fotbal tady prostě je s prominutím 100 let za opicemi,“ pokračuje ve své analýze Mádl, který se psaní o fotbale a fotbalové novinařině věnuje už 32 let.

„Už se teda začalo hovořit o tom, že by se nějaké věci měly v tomhle duchu rozjíždět, ale zatím se o tom jenom hovoří.“

Zlepšení úrovně českého fotbalu bude navíc práce na dlouho.

„Děti začínají s fotbalem zhruba v šesti letech. A zlepšení bude tak 15 až 20 let od momentu, kdy se postaví nějaký systém práce s mládeží, metodika, vzdělávání trenérů, financování trenérů. To tak prostě je,“ vzkazuje zklamaným fanouškům fotbalový novinář.

Výjimka v klubech

Na jiné úrovni je český fotbal, pokud jde o klubové výsledky. Tam se totiž tuzemským týmům daří, někdy dokonce velmi dobře.

„To je dané tím, že na několika málo adresách se naučili pracovat s tím, co bylo k dispozici úplně s absolutně maximální efektivitou a objevily se tam i peníze. Teď mluvím zejména o Slávii a bude to platit i o Plzni. Nějakým způsobem komplikovanější situace byla v tom ohledu dlouhodobě na Spartě. Ale co je důležité, ty kluby můžou dolepovat sestavy cizinci, což je zejména v posledních letech úplně zásadní jev,“ pokračuje v hodnocení stavu současného českého fotbalu Mádl.

Luděk Mádl se jako jeden z mála sportovních novinářů důsledně věnuje i politice kolem sportu a sportovnímu zákulisí. V roce 2005 dostal cenu Novinářská křepelka za odhalení a popsání asi nejslavnější úplatkářské aféry v českém fotbale okolo Ivana Horníka.

„Já si pamatuju ještě 90. léta, což byl brutální divoký východ. Různí podnikatelé najednou vnesli do českého fotbalu násobně násobně vyšší sumy, než co se tam točily předtím. Rozhodčí měli v té době opravdu žně. Víceméně ta Horníkovská aféra z toho tak jako vyplynula,“ vypráví Mádl a pokračuje:

„V té době byl naprostý standard zápasy ovlivňovat. Navázalo to na léta 80., ale bylo zvykem ošetřovat každý zápas. Tehdy vystoupil majitel Benešova, pan Švarc a mluvil otevřeně o tom, že rozhodčí minimálně takzvaně za rovinu, aby neškodil, bral 100 tisíc korun. Jenom že kluci přijedou, tak aby dostali na svačinu. A když to chtěl někdo vylepšit, tak 500 tisíc, milion.“

Matchfixing aneb poslední skandál fotbalu

Takové skandály má ale už český fotbal za sebou. Hlavní rozdíl je podle Mádla v tom, že vyšetřování nejnovější aféry s ovlivňováním zápasů kvůli sázkám, takzvaný matchfixing, spustilo samo vedení Fotbalové asociace České republiky (FAČR). Dříve to bylo naopak.

„Tady právě došlo k zásadní změně, a sice v tom, že se fotbalová asociace poprvé v historii ocitla na správné straně barikády. Když to srovnám s časy Romana Berbra, tak Strahov v podstatě ze strachu fungoval jako centrála organizovaného zločinu. Odsud se manipulovaly zápasy a určovalo se, kdo má vyhrát, prohrát podle toho, jestli je s panem místopředsedou spřátelený, nebo ne, a jestli je z Čech nebo z Moravy,“ popisuje Mádl divoké časy fotbalu, které mimo jiné národní tým přivedly do současného stavu a také stojí za nelichotivou pověstí českého fotbalu.

„Když je ve fotbale nějaká aféra, tak to má obrovskou mediální penetraci a lidi mají pocit, že fotbal je nejzkaženější součástka ve vesmíru. Aniž bych se chtěl fotbalu nějak extra zastávat, tak si myslím, že je na tom podobně jako zbytek společnosti,“ myslí si Mádl. Ostatně podobně jsou na tom podle něj i jiné sporty.

Jaké týmy sleduje na mistrovství světa? Proč byla předchozí mistrovství v Kataru a v Rusku? A jak složité je dělat sportovní novinařinu a u toho psát o korupci a skandálech funkcionářů?

--

Mediální cirkus, podcast Marie Bastlové o dění na mediální scéně. Zajímá ji pohled do redakcí, za kulisy novinářské práce – s předními novináři i mediálními hráči.

Sledujte na Seznam Zprávách, poslouchejte na Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.

Na Slovensku startuje nový mediální projekt. Populární moderátor Michal Kovačič si zakládá online televizi, a to půl roku poté, co byl vyhozen z TV Markíza za to, že v živém vysílání varoval před orbanizací slovenských médií.

„Sedmnáctého listopadu večer budeme mít debatu s Václavem Moravcem a s Milanem Kňažkem. Symbolicky jsme si zvolili výročí Sametové revoluce,“ popisuje Kovačič start zpravodajského online projektu 360tka v podcastu Mediální cirkus. Kovačič na svůj projektu vybíral peníze v crouwdfoundingové kampani, která se stala hitem. Během pár dní totiž vybral zhruba 600 tisíc euro.

„Na Slovensku v podstatě nemáme funkční televizní investigativu. Ve veřejnoprávní televizi něco bylo, ale nebylo to zdaleka na takové úrovni, jako si myslím, že by si Slovensko zasloužilo. Takže chceme dělat investigativu, kriticky přistoupit k politice, protože ta stále víc mizí z běžného večerního zpravodajství. A také se chceme věnovat kauzám v naší zemi, protože těch je tolik, že se v nich lidé absolutně ztrácejí. A televize umožňuje, aby se v nich lidé zorientovali jednoduchým způsobem,“ vyjmenovává Kovačič své plány.

---
Mediální cirkus
Podcast Marie Bastlové o dění na mediální scéně. Zajímá ji pohled do redakcí, za kulisy novinářské práce – s předními novináři i mediálními hráči.

Sledujte na Seznam Zprávách, poslouchejte na Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.
Archiv všech dílů najdete tady. Své postřehy, připomínky nebo tipy nám pište prostřednictvím sociálních sítí pod hashtagem #medialnicirkus nebo na e-mail: audio@sz.cz.

Slovenští novináři za sebou mají první rok vlády Roberta Fica poté, co se loni po letech vrátil k moci. Premiér si už stihl podrobit veřejnoprávní média, s novináři se soudí, mnozí přišli o práci. Vláda hrozí vznikem Národního mediálního úřadu. „Cením si všech, kdo tam zůstávají a dělají svoji práci dál,“ říká advokát a bývalý novinář Tomáš Němeček, který v dalším dílu Mediálního cirkusu mimo jiné hodnotil i způsob, jakým ČT ukončila pořad 168 hodin Nory Fridrichové.

Slovenská společnost utrpěla největší šok v únoru 2018, když byl nájemným vrahem zastřelen investigativní novinář Ján Kuciak a jeho partnerka. Vražda a následné obrovské společenské otřesy vedly k pádu Ficovy vlády. Loni v říjnu se ale Fico vrátil k moci a s médii svádí tvrdou bitvu. S velkou částí novinářů nemluví, nepouští je ani na úřad vlády. Veřejnost letos na jaře protestovala proti změnám mediálních zákonů, ovšem marně. Přeměnu tamních veřejnoprávních a státní média si Ficův kabinet prosadil.

„Občas se říká o novinářích, že tak dlouho křičí Vlk! Vlk!, až je nebude nikdo poslouchat. Tak teď na Slovensku ten vlk je. Slovenská veřejnoprávní média už byla podrobena speciálním zákonem, který byl přijat jen proto, aby ukončil funkční období dosavadního ředitele a mohli být dosazeni noví manažeři. Výsledek už je viditelný prostým okem diváka. Byli vyměněni moderátoři hlavních politických debat. Hlavní vládní strana SMER - SD se tím dokonce chlubí na mítincích se svými voliči, jako by si odškrtávali jednotlivá jména, ta nepopulární,“ komentuje slovenské dění exnovinář, dnes advokát a komentátor dění Tomáš Němeček, který byl hostem nejnovějšího dílu podcastu Mediální cirkus.

Fico odvádí pozornost

Výroky slovenského premiéra na adresu novinářů budí rozruch často. Naposledy to bylo tehdy, když o žurnalistech pronesl, že jsou krvelační bastardi, mluvil o tom, že je třeba uvažovat o povinném vzdělání pro novináře a také zřídit Národní mediální úřad, který mnohá tamní média vnímají jako hrozbu případné cenzury.

„Premiér Fico tyto výroky, které vždycky otřesou a došplouchnou až do České republiky, pronáší ve chvíli, kdy potřebuje odvést pozornost od něčeho hodně nepříjemného,“ upozorňuje Němeček a dodává: „Některým z Ficových výroků jako třeba o povinném vzdělávání novinářů není třeba přisuzovat nějakou vážnost. Oni nejsou hodni, a tím oni myslím Ficovu vládu, abychom vážně rozebírali jejich úmysl, jestli na něm něco je nebo ne, protože oni chtějí trestat.“

Fico se ale nebojí sáhnout i dál. Před několika týdny zažaloval novináře a šéfredaktora zpravodajského serveru Aktuality.sk Petera Bárdyho, který o něm napsal knihu. V žalobě si stěžuje na fotografii použitou na obálce.

„Šéfredaktor Aktualit.sk Peter Bárdy má pravdu, že oni si tu knihu celou pečlivě přečetli, nenašli nic, čeho by se chytli, tak to zkouší přes fotografii. To je spíš směšná záležitost, taková ta klasická zastrašovací žaloba, dělaná jenom proto, aby novináře otrávil. Odvedl jim energii jinam, aby platili advokáta, který je musí zastupovat, aby to řešili. Je to ryzí zlomyslnost,“ hodnotí žalobu Němeček.

Stíhání české novinářky

Složitou pozici slovenských novinářů nedávno nasvítil také případ okolo reportérky Seznam Zpráv Kristiny Cirokové. Ta musela na výslech kvůli svým reportážím o sektě AllatRa, sloveská prokuratura ji vedla jako podezřelou z údajné propagace hnutí potlačujícího práva a svobody. Slovenská prokurátorka, která má kauzu na starosti, přitom podle tamního serveru SME toto hnutí v minulosti sama podporovala. Proti vyšetřování se ohradila redakce Seznam Zpráv i řada novinářských organizací. Stíhání bylo nakonec zastaveno.

„Je to strašně nepříjemné. Nikdo není rád, když chodí na výslechy. Pro nikoho není příjemné, že je vyšetřován. Navíc ho to odvádí od jeho práce. Tomu všemu rozumím. Druhá věc je, že pokud tomu čelíme z bezpečí, a opravdu je to bezpečí, České republiky, tak je to přece jenom jiná pozice, než když jste tomu na Slovensku vystaveni v první linii,“ říká v Mediálním cirkusu Němeček.

On sám se novinařině věnoval od 90. let, byl šéfredaktorem týdeníku Respekt, komentátorem Hospodářských novin a v Lidových novinách pak založil a vedl přílohu o právu Právo a justice. Z médií Němeček odešel v červnu 2013, výpověď v Lidových novinách podal hned ten den, kdy Andrej Babiš oznámil nákup vydavatelství Mafra.

„Já si pamatuju, jak se tam v té době lámaly charaktery. A jak dneska lidi, kteří jsou velcí antibabišovci, tehdy koketovali s tím, jestli by to nakonec nešlo nějak prokličkovat a přežít. Bylo to emotivní,“ říká i po letech s velkým zaujetím Tomáš Němeček. „Jako nositel všech novinářských cen v České republice jsem si ty ceny, plakáty a diplomy sebral, strčil jsem je do šuplíčku a začal jsem novou kariéru v Psychiatrické nemocnici Bohnice jako podnikový právník, protože měl jsem dvojí vzdělání, vystudoval jsem žurnalistiku a práva,“ popisuje Němeček.

Fridrichová odešla z ČT středem

Dnes se Tomáš Němeček médiím věnuje spíše okrajově. Působí v několika institucích udílejích novinářské ceny, občas komentuje veřejné dění zejména v Českém rozhlase a médií se občas týkají i kauzy, kterým se věnuje v rámci své advokátní praxe. Zastupoval třeba poškozené v případu podezření na sexuální obtěžování ze strany investigativního reportéra Marka Wollnera v České televizi.

„O tom nemůžu mluvit, protože tento pořad sledují také lidé, kteří se mě za toto angažmá snažili nějakým způsobem potrestat nebo mi ztrpčit život. Poslali na mě stížnost na Advokátní komoru, která sice byla shledána jako nedůvodná, ale zkoušeli mi i takto ztrpčit život. Jestli ale o něčem můžu mluvit, tak je to o případu Nory Fridrichové. To jsem nezastupoval a sledoval jenom jako divák. A musím říct, že mi spadla čelist nad tím, co se dělo. Jakým způsobem může být zrušený pořad, který má takovou sledovanost bez jakékoliv náhrady. A musím také říct, že mi zároveň imponovalo rozhodnutí Nory Fridrichové, že toto nemá zapotřebí a odchází středem, protože se uživí kdekoliv jinde. Taková gesta jsou mi blízká,“ říká Němeček.

Vadilo mu přitom především to, když Noře Fridrichové vedení televize v souvislosti s koncem pořadu 168 hodin vyčítalo, jak se ohradila vůči útokům Marka Wollnera v bulváru. Ten zveřejnil část soukromé konverzace s Fridrichovou o masturbaci, bývalá novinářka ČT pak v reakci zveřejnila konverzaci celou, aby jí dala kontext. Jan Souček vzápětí Fridrichové vyčetl, že veřejné výroky tváře ČT o masturbaci podle něj poškozují televizi.

„To jsem si říkal: jak vy jste jí pomohli? Jak se Česká televize se svým mediálním odborem, se svým právním oddělením, zastala svého zaměstnance? Jakou pomoc poskytla? Nechali ji v tom plavat samotnou a potom ji peskovali za to, že to nebylo podle nějakých jejich dokonalých nevyřčených představ. To mě zamrzelo na současném vedení České televize,“ dodává ke kauze zrušení pořadu 168 hodin Němeček.

Jakou atmosféru v ČT odkryla kauza Wollner? A co dnes novinařinu a práci novinářů v Česku a zejména na Slovensku ohrožuje nejvíc?
--
Podcast Marie Bastlové o dění na mediální scéně. Zajímá ji pohled do redakcí, za kulisy novinářské práce – s předními novináři i mediálními hráči.

Sledujte na

Moderátor Václav Moravec se pustil do České televize. Vadí mu, jak vedení zpravodajství zrušilo pořad 168 hodin. Kritizuje také stažení moderátora Jakuba Železného z obrazovky. Ten je mimo vysílání téměř rok.

„Pokud by vaše otázka natvrdo zněla: Překvapilo vás, jakým způsobem se management zpravodajství postavil ke zrušení 168 nebo k tomu, že nechává Jakuba Železného, podle mého skvělého moderátora hlavních večerních zpráv, někde ‚zamraženého‘ ve sklepě Ótéenky (budova zpravodajství, které se historicky říká OTN, pozn. red.)? Tak bych řekl, že to jsem nečekal,“ říká Václav Moravec, který byl hostem nejnovějšího dílu podcastu Mediální cirkus.

A dodává: „Nečekal jsem, že pořad, který měl 550 000 diváků, který se pohyboval na tenké hranici mezi publicistikou a zábavou, bude zrušen, aniž by byl vyroben jiný pořad, který ukáže lepší veřejnou službu, než kterou předváděla Nora Fridrichová. To jsem opravdu nečekal.“

Moravec, který je v České televizi více než dvacet let, zároveň odmítá, že by dostatečnou náhradou pořadu byla Výborná show, kterou ČT nově přesunula z kanálu ČT2 právě do časového okna po zrušených 168 hodinách.

„Lucka Výborná dělá skvělou show. Něco, co je asi ženská obdoba Karla Šípa, která na Dvojce výborně funguje. Ale je to jiný formát. Myslím, že bychom se měli ptát, kdy vznikne tedy ten týdeník? Vedení divize zpravodajství a publicistiky zrušilo 168 hodin, protože v něm byly základní školácké chyby, jak jsme se dozvěděli. Tak se těšíme na to, jaký bude nový pořad,“ pokračuje kritickým tónem Václav Moravec.

První spekulace o konci 168 hodin se objevily v Blesku na jaře. Krátce poté tam vyšla i zpráva o tom, že by se měly měnit Otázky Václava Moravce. Bulvární deník přišel s tím, že by se moderátor měl v pořadu střídat se ženou, což tehdy v odpovědi jasně nevyloučil ani generální ředitel ČT Jan Souček. Ten později změny Otázek Václava Moravce vyloučil, zároveň ale dodal, že nikdo od něj nemá bianco šek.

Václav Moravec Otázky moderuje od ledna 2004. Pořad je pravidelně terčem útoku politiků. Ostatně nechodil do něj prezident Miloš Zeman, nechodí tam šéf SPD Tomio Okamura a v posledních letech ani šéf hnutí ANO Andrej Babiš. Otázky veřejně kritizuje hlavně radní ČT Luboš Xaver Veselý, který hned po svém zvolení v roce 2020 přišel s tím, že Moravec by se měl v pořadu s někým střídat. To ale Moravec rázně odmítá.

„Zamraženi“ s Železným
„Střídání je první krok k likvidaci toho pořadu. Když by to po mě někdo chtěl, tak řeknu: Já se střídat nebudu a jsem zvědav, co se mnou uděláte, ‚zamrazíte‘ mě? Budeme ‚zamraženi‘ s Jakubem Železným,“ říká v Mediálním cirkusu s tím, že střídání moderátorů by politikům umožnilo vybírat si ty, ke kterým jdou raději na rozhovor.

„Co já jsem proboha udělal, abych zrovna já se střídal, proč se neřeší střídání Michaly Jílkové, proč se neřeší střídání Karla Šípa? Proč se neřeší střídání jiných?“ ptá se Moravec a několikrát v mnoha obměnách v rozhovoru zdůrazňuje: „Já jsem přišel před dvaceti lety a mým cílem bylo vybudovat v České televizi nejcitovanější a nejsledovanější diskusi. Díky Bohu se to daří i po těch 20 letech.“

Ve zpravodajství České televize je napjatá atmosféra minimálně od léta, kdy vedení zpravodajství velmi ostře při svém odchodu kritizovala Nora Fridrichová. Ta i v podcastu Mediální cirkus mluvila o tom, že z ČT vytéká hnus a kritizovala to, že šéfredaktor zpravodajství Michal Kubal se nestíhá dostatečně věnovat řízení, protože sám příliš často moderuje.

A do stejné praxe se opřel i Václav Moravec, který se žurnalistice věnuje také jako pedagog na vysoké škole. Podle něj totiž mediální manažeři, kteří se sami aktivně věnují žurnalistice, nemají dost prostoru chránit svoji redakci před vnějšími, především politickými tlaky.

„Já jsem nastupoval do ČT za šéfredaktora Michala Petrova, který se věnoval šéfredaktorské práci. To kombinování je podle mě neblahé. Když se podíváte na mnohá média, tak šéfredaktor odsune řadové redaktory, když se dělá rozhovor s prezidentem, s premiérem, protože šéfredaktor neví, jestli chce být manažerem, anebo jestli chce pokračovat v aktivní žurnalistice. Já si nedovedu představit v BBC, že by si šéfredaktor odskakoval moderovat. Podíváte-li se v současnosti na ČT, tak ten manažerismus kombinovaný s novinářskými ambicemi je věc, která žurnalistice ubližuje,“ vysvětluje moderátor.

Hybridní žurnalistika ničí i veřejnoprávní média

Václav Moravec se věnuje jako pedagog novinářské etice, o které ostatně napsal také knihu. A v Mediálním cirkusu i proto přišla řeč na oblíbený termín poslední doby a sice takzvanou „hybridní novinařinu“. Tedy termín, se kterým přišel moderátor a současně podnikatel a lobbista Michal Půr, když obhajoval to, že vedle svých mnoha činností pořád moderuje i politické rozhovory vedle standardní novinářů.

„Sousloví hybridní žurnalistika vnímám ve stejné rovině jako alternativní fakta. Ukazuje to na postfaktickou dobu, v níž se ocitáme. Že je běžné, že od hybridního novináře si objednáte jakýkoliv podcast a je jedno jestli jste Petr Pavel, jestli jste Slavie. Prostě přijdete do sámošky s cynismem: když platím, tak dělej, co já si přeju. A to je hybridní žurnalistika. Je to symbol doby, symbol proměněného mediálního prostředí. Je otázkou, jestli dnes už není převažující,“ říká Moravec. Dodává, že neblahé symptomy hybridní žurnalistiky vidí i u ČT.

„Symptomy hybridní žurnalistiky prostupují i do médií veřejné služby a mě opravdu trápí, že nejsme schopni tomu čelit. Princip objektivity, který je ve všech kodexech, jsme zredukovali na vyváženost a odpreparovali jsme pravdivost a fakta, která jsou v tom principu objektivity daleko důležitější, než nestrannost a vyváženost,“ myslí si Moravec.

„Už to jede tak, že já si objednám podcast, objednám si diskuzní pořad v ČT, objednám si, kolikrát tam mám být. Hybridní žurnalistika vám vlastně ničí i média veřejné služby. To je další věc, která před námi nevykresluje úplně růžovou budoucnost, ať už médií veřejné služby nebo vůbec té klasické poctivé novinařiny v tom nejlepším slova smyslu,“ dodává.

Na závěr rozhovoru se ještě vrací k tomu, jak sám vidí svoji budoucnost na obrazovce ČT. „Teď se nemění znělka. Asi se řeší, jestli budu zamražen, nebo ne. Tak ta znělka už asi do zrušení Otázek zůstane, už se nic měnit nemusí,“ říká možná s nadsázkou Václav Moravec.

Jaká je podle Václava Moravce v České televizi aktuálně atmosféra? Cítí dostatečnou podporu od vedení ČT? A baví ho i po 20 letech moderovat tentýž pořad?

--
Mediální cirkus. Podcast Marie Bastlové o dění na mediální scéně. Zajímá ji pohled do redakcí, za kulisy novinářské práce – s předními novináři i mediálními hráči.

Sledujte na Seznam Zprávách, poslouchejte na Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.

Archiv všech dílů najdete tady. Své postřehy, připomínky nebo tipy nám pište prostřednictvím sociálních sítí pod hashtagem #medialnicirkus nebo na e-mail: audio@sz.cz.

Přál bych si, aby měli lidi vládu rádi, říkal Václav Smolka, když na podzim 2021 nastupoval na post mluvčího vlády. To se mu ale příliš nedaří, viděno optikou průzkumů nebo nedávných voleb. A ministři špatné výsledky s oblibou vysvětlují špatnou komunikací.

„Ze začátku jsem z toho byl opravdu špatný, ale teď mám pocit, že kritika té komunikace se postupem času sama trošku vyprazdňuje,“ říká k tomu šéf tiskového odboru vlády Václav Smolka, který byl hostem nejnovějšího dílu podcastu Mediální cirkus, který byl natočen ještě před krajskými a senátními volbami.

Smolka nastoupil na Úřad vlády na podzim 2021, tehdy mu bylo pouhých 28 let. S ODS ale spolupracoval už dlouho, byl mluvčí strany a navíc její člen. V Mediálním cirkusu vypráví o tom, jaké to je dělat mluvčího, jak funguje s novináři, jak bral kritiku videa s nutellou i proč vzal post mluvčího tak mladý.

„Byla to příležitost, která se mockrát neopakuje, obzvlášť v mladém věku. Měl jsem možnost být u věcí, který jsem si nedokázal ještě před třemi lety představit, ať už je to návštěva Kyjeva ze začátku války, Bílého domu, nebo naopak energetická krize či rostoucí inflace,“ říká Smolka.

Komunikace vlády je terčem kritiky téměř od vzniku kabinetu. Nejvíc připomínek se ale sešlo na tým Petra Fialy loni na podzim, když premiér natočil „slavné“ video s nutellou. Ve kterém jel nakupovat potraviny do Německa a demonstrovat to, že jsou za hranicemi levnější. Video ale přišlo po mnoha měsících inflace a především nebylo příliš uvěřitelné.

„To byl takový pokus o ‚of brand‘ komunikaci, prostě dělat něco, co se od té značky úplně neočekává. Jasně, když se podíváme na ty reakce, tak to vypadá jako hrozný ‚fail‘, ale já se snažím si z toho brát to lepší. Byl to zlomový moment, aspoň ta kritika byla konkrétní. Byl to pro celý tým trochu ‚wake-up call‘. Řekli jsme si, že tahle cesta je pryč. Na základě toho jsme některé věci začali řešit jinak, spíše evolučně než revolučně. Myslím, že se nám tu komunikaci podařilo zjednodušit. To je směr, který začíná fungovat,“ říká Smolka.

K práci tiskového mluvčího ale patří i řešení sporů, které politici vedou s novináři veřejně. Například ministr spravedlnosti Pavel Blažek z ODS v poslední době osobně na síti X zaútočil na investigativního novináře Seznam Zpráv Lukáše Valáška.

Jak takové situace vidí mluvčí vlády? „V podobné situaci se snažíte mírnit škody. Já jsem naštěstí nebyl tady v těch extrémních situacích. Ale pokud bych si to měl představit, tak první věc je, že musíte uklidnit toho politika, pak se musíte rychle spojit s tím novinářem a pokusit se s ním domluvit nějak na tom, co se mu dá říct navíc, aby se trošku změkčil dopad. A ano, obchoduje to za nějaké informace,“ popisuje Smolka.

A konkrétně k Blažkovi dodává: „Pavel Blažek dostal zpětnou vazbu. Ale zároveň bych to asi obecně uzavřel tak, že jak jsou různé typy novinářů, tak jsou různé typy politiků.“

Podle Smolky je české prostředí vůči médiím velmi liberální a zahraniční kolegové se prý často diví, jak velký prostor novináři na vládě dostávají. „Oni jsou často překvapení, jak necháváme volné ruce novinářům. Že jsme hrozně liberální, že je pouštíme daleko a necháváme je natáčet i záběry z neformálních částí jednání. Jsou také překvapení množstvím otázek na tiskových konferencích,“ říká v Mediálním cirkusu Smolka.

A sám ke svému vztahu k novinářům říká: „S některými novináři mám vztahy přátelské, s některými profesionální, ale v některých případech bych popsal vztah novinář a mluvčí něco jako mexická plichta. Ten pojem použil, myslím, Tarantino ve svých filmech. Je to moment, kdy na sebe několik lidí simultánně míří nabitými zbraněmi. A první výstřel spustí řetězovou reakci, kdy se to celé zhroutí.“

Vztah politiků a médií se mění v posledních letech po celém světě, a to hlavně s dominancí sociálních sítí. V roce 2010, když přestal s vybranými novináři mluvit tehdejší předseda ČSSD Jiří Paroubek, vzápětí neuspěl ve volbách. To by se dnes zřejmě už neopakovalo. Ostatně na Slovensku má část médií dokonce zakázaný vstup na Úřad vlády.

„Politici přestávají potřebovat média, protože konzumace na sociálních sítích je obrovská a oni si na tam můžou média v podstatě úplně nahradit,“ říká k tomu Smolka.

Jak současná komunikace vlády funguje? Jaké situace, které musel její mluvčí řešit, byly zatím nejtěžší? A opravdu se dnes politici obejdou bez tradičních médií?
--
Mediální cirkus. Podcast Marie Bastlové o dění na mediální scéně. Zajímá ji pohled do redakcí, za kulisy novinářské práce – s předními novináři i mediálními hráči.

Sledujte na Seznam Zprávách, poslouchejte na Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.

Archiv všech dílů najdete tady. Své postřehy, připomínky nebo tipy nám pište prostřednictvím sociálních sítí pod hashtagem #medialnicirkus nebo na e-mail: audio@sz.cz.

Na Ukrajinu jezdí fotografovat deset let, poslední dva roky dokumentuje místa nejvíc zasažená válkou. „Jiní fotí zázemí nebo každodennost hlouběji v týlu. Mě primárně zajímá to epicentrum,“ říká fotograf Stanislav Krupař, který byl hostem podcastu Mediální cirkus a který se do válkou zmítané země znovu vydal tento týden, jen pár dní po natočení rozhovoru.

Opět přitom míří do míst nejtužších bojů, konkrétně do Doněcké oblasti na jihovýchodě Ukrajiny. „V Pokrovsku, Avdijivce a Vuhledaru mám spoustu známých jak mezi civilisty, tak mezi vojáky. Teď se tam ta situace silně dramatizuje. Tak chci být u toho,“ vysvětluje s tím, že právě v Avdijivce se probudil i 24. února 2022, kdy Kreml zahájil vpád na ukrajinské území.

Ruská vojska v posledních dnech přitvrzují v útocích na ukrajinskou obranu u zmíněného Pokrovska. Boje v okolí města a přilehlých vesnicích doprovází ustavičné ostřelování, kvůli kterému už podle agenturních zpráv zemřelo i mnoho civilních obyvatel.

„Vesnice za vesnicí, které jsem dobře znal, mizí z povrchu zemského a mě to samozřejmě strašně trápí a štve. I to je důvod, proč se tam chystám.“ říká Krupař s tím, že opět jede i za vojáky, kteří budou blízko první linie. „Od té doby, co jsou tam nasazeni, to území jenom pomalu, ale vytrvale ztrácí. Vesnice, ve kterých jsem s nimi byl ještě na jaře, jsou už dávno ve spárech ruské armády.“

Právě díky dobrým vztahům s ukrajinskými vojáky se fotografovi pravidelně daří proniknout až do míst nedaleko fronty. Spolupracuje třeba se skupinou snajprů. Několik dní také strávil s lékaři u Avdijivky v polní ošetřovně, která jinak bývá pro novináře nepřístupná.

„Hele, pojedeš s námi úplně dopředu“

Nebojí se při takových akcích o život? „Není to tak, že by mě vzali všude, kam bych chtěl. Do těch nejdivočejších bojů mě nikdy nevzali. Řídím se jejich rozkazy, respektuju to, co mi nabídnou a to, co mi zakážou. Netlačím se nikam přes jejich zákaz,“ reaguje Krupař.

„Mě baví být v uzavřeném kolektivu třeba do 20 lidí, kde můžu důvěrně poznat jednotlivé účastníky a můžu navázat blízké vztahy uvnitř té skupiny. Zároveň je pozoruju a z toho vznikají moje fotografie. A už je v zásadě jedno, co se odehrává. Samozřejmě, pokud ti kluci jedou někam do akce a jsou ochotni vzít mě s sebou, tak jedu. Už jenom proto, abych nebyl za srágoru, který jenom parazituje a plně se neúčastní jejich života.“

Přímo v akci se snajpry nebyl od konce loňského roku: „Ještě začátkem listopadu, kdy bojovali v Avdijivce, mi nabízeli: hele, pojedeš s námi úplně dopředu na naše pozice. To bylo 800 metrů za frontou, odkud likvidovali nepřátelské vojáky. Ale já jsem měl sérii zakázek pro německá média a když jsem se tam v půlce prosince vrátil, tak už to nešlo. Rusové začali víc tlačit, používali klouzavé bomby KAB, které likvidovaly celé baráky. A to už mě řekli: omlouváme se , ale teď tě tam nevezmeme. To už je příliš riskantní.“

Udržování blízkých vztahů s místními je pro Krupařovu práci zásadní. Díky tomu ví, kdy si může dovolit fotit: „Lidi si na mě zvyknou a necítím se jako hyena. Což se mi párkrát stalo při leteckých útocích v Kyjevě nebo v Pokrovsku. Je zmatek, lidi upí, teče krev a do toho objeví parta reportérů, kteří neumějí ani ukrajinsky, ani rusky anemilosrdně tam začnou fotit. V těch situacích se cítím hrozně nesvůj a musím se nutit, abych to dělal taky. A to nemám rád. Takže pro mě je klíčové, být v kolektivu lidí, které znám.“

Stanislav Krupař, který v minulosti fotil například pro Lidové noviny nebo časopis Reflex, se v posledních letech živí jako fotograf a reportér na volné noze. Spolupracuje především s německými týdeníky a časopisy Die Zeit, Stern nebo Focus, se švýcarským Neue Zürcher Zeitung nebo s holandskými a belgickými médii. V Česku pak třeba s magazínem Reportér, příležitostně například i se Seznam Zprávami.

„V ideálním případě to funguje tak, že tě tam ta redakce vyšle. Ale teď je pro mě čím dál tím obtížnější přesvědčit někoho, aby mně zakázku dal. Vyjíždím tam vlastně na svý triko,“ popsal Krupař úskalí práce nezávislého fotografa.

„Upadající zájem o moji práci koresponduje s upadajícím zájmem médií o Ukrajinu. Ten konflikt se táhne dlouho, média jsou z něho unavená a očekávají vždycky něco nového. A já většinou nemám úplně nic nového, co bych jim mohl nabídnout,“ říká.

Nové jsou podle něj hlavně posuny v životech lidí, které dokumentuje. „Naposledy na jaře jsem chtěl dělat velkou reportáž o jedné holce snajperce a než jsme se k tomu rozhoupali, tak tu Káťu zabili,“ prozrazuje.

Proč Stanislav Krupař říká, že je fotograf, ale ne novinář? Jak moc si podle něj reportéři ve válečném konfliktu pomáhají? A jaké fotografie dokážou zahývat veřejným míněním?

Přejeme vám krásné léto a na viděnou po něm, loučila se v červnu s diváky moderátorka pořadu 168 hodin Nora Fridrichová. Už se s nimi ale neuvidí. Česká televize totiž pořad o prázdninách zrušila a Fridrichová teď v prvním velkém rozhovoru v podcastu Mediální cirkus naznačuje, že za tím mohly být politické tlaky. „Všichni dali zaříznutí pořadu zelenou,“ říká známá moderátorka.

„Informace o tom, že končíme, ke mně doputovala poprvé někdy na konci května. Nechci šířit žádné spekulace, ale pravdou je, že zároveň v té době se v televizi řešilo to, že se projednává návrh na zvýšení koncesionářských poplatků, takže jsme byli nabádáni k zvýšené opatrnosti a citlivosti,“ říká Nora Fridrichová, která je tváří pořadu od jeho startu na podzim roku 2006.

V moderaci měla jen tři krátké pauzy - dvakrát po narození dcer a jednou, když účinkovala ve Star Dance.

„Ta informace přišla poprvé ze dvou míst a já jsem si zjišťovala, jestli máme výrobní plán na první díl na podzim. To jsme měli, tak jsem kolegy uklidnila. Pak se zpožděním ke mně stejná informace dorazila z karlovarského filmového festivalu, kam se sjíždějí i politici a zákulisní hráči. Šeptandy jsou a budou, ale tohle se pak stalo,“ popisuje.

A ke zrušení pořadu z politických důvodů ještě dodává: „Mám kuloárové informace, ale víc k tomu nebudu říkat a nemám pro to žádný důkaz a není to otázka na mě. Spíše myslím, že by můj zaměstnavatel, Česká televize (ČT), veřejnoprávní instituce měla svým divákům vysvětlit, proč se to děje právě proto, aby se žádné spekulace kuloáry nešířily.“

Co říká Fridrichová na to, že měla poškodit dobré jméno ČT? A jak moc si připouští svoje vlastní pochybení?

Už jen šest týdnů budou vycházet v tištěné podobě Lidové noviny. Pak jeden ze symbolů porevoluční éry končí. Ikonický deník má za sebou mnoho krizí a taky 10 let, kdy jej vlastnil Andrej Babiš, a i díky němu si vystavěl svoji politickou kariéru.

„Když někdo řekne, byli jsme užiteční idioti, kteří mu dělali krytí, to se vlastně jako nedá vyvrátit,“ říká zpětně šéf komentářového oddělení Lidových novin a šéf přílohy Orientace Petr Kamberský v nejnovějším díle podcastu Mediální cirkus a zdůrazňuje: „Já jenom můžu říct, že do mé práce, dokonce myslím do práce komentářového oddělení, nám opravdu nikdo nekecal.“

Kamberský se novinařině věnuje od 90. let. Prošel deníkem MF Dnes, řadu let strávil v Hospodářských novinách, poslední roky pak v Lidovkách. Tam nastoupil nejprve v roce 2010, o dva roky později z nich ale odešel na protest proti tomu, že mu tehdejší šéfredaktor Dalibor Balšínek údajně zasahoval do textů, které názorově neladily s Václavem Klausem.

Už v lednu 2014 se ale Kamberský do Lidových novin vrátil, a to na pozici šéfkomentátora. Přišel půl roku poté, co Babiš koupil vydavatelství Mafra a s ním i Lidové noviny. A poté, kdy řada renomovaných novinářů z vydavatelství na protest proti Babišovi odešla.

„Samotný Babišův nákup Lidovým novinám neublížil, protože ty noviny se pak opravdu strašně zlepšily, když si najdete tehdejší komentáře, třeba i pana Švehly z Respektu, tak všichni uznávali, že ty noviny, které byly úplně vybydlené předchozím vlastníkem, tak jim Andrej Babiš bezpochyby prospěl. Je mi jasné, že spousta čtenářů dostane psotník a řekne si, že Kamberák je ‚úplnej debil‘. Ale tohleto, si myslím, že vám řeknou skoro všichni, i ti, co z těch novin posléze odešli,“ popisuje Petr Kamberský první roky LN v holdingu Agrofert.

Kdo jsou dnes čtenáři Lidových novin? Proč si myslí, že Babiš není velká hrozba pro českou demokracii? A co bude podle něj s dalšími tištěnými médii?

Patří mezi nejpopulárnější současné moderátory, kteří tvoří svůj obsah exkluzivně na internetu. A má tisíce předplatitelů. Možná těch rozhovorů dělám až moc, říká Čestmír Strakatý v podcastu Mediální cirkus.

Po letech v redakcích se před dvěma roky rozhodl odejít na volnou nohu. Dělá vlastní podcast, který zažil raketový start. Dnes má Čestmír Strakatý přes 8000 předplatitelů a těm chce zaručit určitý počet rozhovorů. Zajímá je, když si chce vzít volno? „Jsem zvyklý pracovat vlastně pořád. Takže si ani neumím představit, že bych řekl, že měsíc nebudou nové rozhovory,“ vysvětluje Strakatý.

Ještě v rámci svého vlastního podcastu na Herohero měl před prezidentskými volbami jako hosta například Andreje Babiše. Ten následně dal upoutávku na sítě, kde Strakatého jednak vychválil a uvedl, že je dobrý novinář, a také vyzval lidi, ať si rozhovor koupí. „Já jsem mu to neřekl. Udělal to někdo z jeho týmu,“ hájí se Čestmír Strakatý s tím, že to bylo zvláštní, ale Babiš podle něj o příspěvku nevěděl: „Pár dní potom na tiskovce mě zařadil mezi Sorose a Klusáka. To byl autentický Babiš.“

Proč zveřejnil kontroverzní výrok Jaroslava Duška, že rakovina je volba lidí, kteří nenávidí život? Proč má pocit, že podcastů je až moc? A považuje se za novináře? Poslechněte si celou epizodu.

Má za sebou maraton komentování hokejových zápasů, které vyvrcholily na mistrovství světa v Praze. I přes pozitivní ohlasy, ale není Robert Záruba se svým výkonem spokojený. „Byl to lehký průměr,“ řekl šéfkomentátor Redakce sportu ČT v podcastu Mediální cirkus.

Robert Záruba, jehož lze bez přehánění označit za legendu české sportovní žurnalistiky, seděl ve studiu jen pár dní po mistrovství světa v ledním hokeji v Praze. Na otázku, jak si ho užil, odpovídá: „Nesnáším tohle slovo.“ A vysvětluje, že je v pracovním zápřahu už od konce zimy. „To jsou dvě takové věty před začátkem mistrovství světa, které se hraje v květnu, tedy po extraligovém play off, přípravě národního mužstva, kdy já toho mám úplně nad hlavu. A někdo mi řekne: Tak ti to začíná, co? A já už v únoru jedu na pětku,“ říká.

Navíc, jak přiznává, je sám na sebe velmi přísný. Takže s úrovní svého komentování není letos spokojen. „Myslím, že to byl lehký průměr, že to mohlo být mnohem lepší,“ přemítá. I přesto, že ohlasy na jeho komentování s Jakubem Voráčkem byly pozitivní.

V poslední době prý přemýšlí i o to tom, jak se mění klima v ČT a tlak na moderátory. „Určitě nejsem ve stejné situaci jako Václav Moravec, který je pod mnohem větším tlakem. Já vlastně tlak žádný nemám. V televizi po mně nikdo nejde. (…) Mně spíš jde o lidi, se kterými se vám buď dělá dobře, nebo ne.“ Dokázal by po 40 letech odejít z ČT někam jinam? „Umím si to představit,“ říká.

Opravdu usnul mezi zápasy mistrovství světa? Tyká si se sportovci? A čí byl nápad, nechat komentovat Jakuba Voráčka? Poslechněte si celou epizodu.

Její jméno se v Česku stalo synonymem pro válečnou zpravodajku, která informuje přímo z centra dění. V roce 1992 odjela Petra Procházková do Ruska a zůstala tam 10 let. Mezitím sledovala na místě řadu ozbrojených konfliktů hlavně na Kavkaze.

Teď jezdí do Gruzie (naposledy právě tento týden kvůli demonstracím proti kontroverznímu zákonu o zahraničních agentech) nebo na Ukrajinu, kde vidí jiný druh války. „Je veliká. Ve srovnání s Čečenskem je v bezohlednosti vůči civilistům hodně podobná. Jenomže Čečensko je malinké území na severním Kavkaze, kde tehdy žil necelý milion lidí, a Ukrajina je 60 milionová země. V Čečensku to byla guerillová válka a tady je to válka dvou velkých armád,“ srovnává Petra Procházková.

Svoji kariéru expertky na postsovětský prostor začala Petra Procházková v roce 1992, kdy jako zpravodajka Lidových novin odjela do Moskvy. Přijela tam tehdy s minimálními zkušenostmi na post zahraniční zpravodajky. „Vůbec nechápu, jak jsem to mohla vydržet. Neuměla jsem vůbec nic, ale hlavně ani rusky. Jela jsem tam s představou, že umím rusky. Už na letišti jsem pochopila, že mi nikdo nerozumí a já nerozumím nikomu,“ vzpomíná.

Přijela tam po Jaromíru Štětinovi, který ji měl uvést a pomoci se zařizováním. Jenže ten ji nakonec nečekal, měl jinou práci. „Já jsem vůbec nebyla členem zahraniční rubriky, pracovala jsem v příloze, psala o antikoncepci, o módě. Tak mě tam poslali na tři měsíce. A myslím si, že po třech měsících zapomněli, že tam jsem,“ popisuje.

Podle jejích slov jí ale výrazně pomohly události roku 1993, kdy se bojovalo o moskevský Bílý dům: „A najednou si vzpomněli, že tam jsem a zjistili, že náhodou jsem i uvnitř Bílého domu. Tak se to hodilo a hned jsem na té první straně (novin) byla.“

Co zachránilo Petře Procházkové novinářskou kariéru poté, co ji ruské úřady v roce 2001 vyhostily, a ona se musela vrátit do Prahy? Proč zůstala v Lidových novinách i poté, co je koupil Andrej Babiš? Jak Putinův režim okleštil ruská nezávislá média? A jak se Petra Procházková dívá na práci válečných zpravodajek a zpravodajů? Poslechněte si celou epizodu Mediálního cirkusu.

Je to deset let, co za velké mediální pozornosti odešli z České televize moderátoři Daniela Drtinová a Martin Veselovský. Vadil jim údajný politický nátlak na zpravodajství. „Největší vtip i po těch letech je v tom, že vlastně nikdo neví, jak vážné to bylo,“ vzpomínají dnes spolumajitelé internetové televize DVTV. Oba byli hosty nejnovějšího dílu podcastu Mediální Cirkus.

DVTV má za sebou už deset let fungování na internetu, teď navíc rozjíždí televizní kanál. Ten od listopadu běží jen klientům jednoho z telefonních operátorů, brzy by ho ale měli naladit všichni. DVTV totiž zažádala o přidělení terestrické licence.Na televizním kanálu chtějí ale kromě svého obsahu nabízet taky obsah převzatý zhruba od dvacítky populárních internetových tvůrců, se kterými se dohodli na spolupráci.

Samotné rozhovory na DVTV moderovalo v průběhu let hned několik novinářů, teď se ale před kamerou objevují v podstatě jen právě Drtinová s Veselovským. Ti za sebou mají už tisíce interview. Jak takové vytížení zvládají? Kde hledají motivaci k další práci? Co je na moderování nejvíc baví a s čím mají naopak největší problém? Jak se Daniela Drtinová vyrovnává s kritikou za přílišnou "ezoteričnost" některých svých rozhovorů? A za jak důležitý považují oba moderátoři DVTV žánr hard talku, ve kterém politici čelí ze strany důkladně připravených novinářů kritickým otázkám? To vše se dozvíte v nové epizodě Mediálního cirkusu.